Poselství z říše zatracených

Abyste neřekli, že vás odsunuji až na poslední místo a nepíšu, mám pro vás pokračování už dnes. Původně sice měla být dušičková tématika, bohužel jsem se nějak rozepsala a prostě se i to tam nevešlo. Budete muset počkat, Dušičky rozeberu příště, hold to nebude 2.11., tak snad mě neukousnete.

Tenhle díl je takový hodně bojovný a zvratový, možná místy trochu strašidelný, za to se omlouvám, navíc otevřeme novou kapitolu. Jakou? Přečtěte si a zjistíte to. Přeji příjemný zážitek a nechte mi tu komntář:

.

.

"Máš všechno?" ptal se mě Tren už asi po sté. Já jen bezradně stála v našem pokoji a rozhlížela se kolem. "Asi ano," kývla jsem nakonec. "Kdybys něco důležitého zapomněla, nechám pro to poslat, nebo ti koupím nové," políbil mě na tvář. Znervózňovalo ho, že se tak dlouho zdržujeme.

"Dobře, tak vyrazíme," vzala jsem ho za ruku. Společně jsme vyšli před dům, kde už jsme měli osedlané koně. Juana se s námi rozloučila a jen nedobrovolně nás nechala nasednout. Naposledy jsme jí zamávali a rozjeli se z města.

"Pojeď těsně u mě," požádal mě Tren a nasadil takové tempo, abych mu bez problémů stačila. Poslechla jsem ho, věděla jsem, že by se nám to nemuselo vyplatit. Jeli jsme dlouho, až když se na nebi objevily první hvězdy, jsme zastavili. "Nemá cenu jet v noci, byli bychom ještě zranitelnější. Rozděláme si oheň a já budu hlídat," řekl a zašel kus do lesa. "Nebylo by lepší zůstat po tmě?" zeptala jsem se, ale následovala ho a pomohla mu sbírat větve.

"Jestliže nás chtějí napadnout, udělají to za světla nebo za tmy," pokrčil rameny. Měl pravdu a já budu taky klidnější, když nás bude oheň chránit před dravou zvěří, poskytovat nám teplo a alespoň trochu světla.

Rozdělali jsme oheň, Tren mi podal obložený chléb, který nám Juana připravila a usedli jsme naproti sobě, kolem ohně. "Odpočiň si, já budu hlídat," řekl něžně a podával mi slabou deku, přeci jenom už nebylo nejtepleji. "Dobře, ale slib mi, že až budeš unavený, tak mě vzbudíš a vystřídáme se. A nezkoušej na mě, že odpočívat nepotřebuješ," pohrozila jsem mu a zachumlala se do podávané deky.

Přikývl a já mu věřila, že mě opravdu vzbudí. Našla jsem si co nejpohodlnější polohu a usnula s pocitem jistého bezpečí, protože nade mnou držel stráž můj osobní anděl.

Nemohla jsem spát dlouho. A nebo mohla, ale nepřišlo mi to tak. Tren mi jemně zatřásl ramenem. Zamžourala jsem na jeho bledý obličej, okrášlený temnými kruhy pod očima. "Na, lehni si," podávala jsem mu okamžitě deku. Jen co jsem ji ze sebe sundala, zařízl se do mě ostrý ledový vítr. Vzal si ji ode mě, přitom se bezděky dotkl mojí ruky. Ucukla jsem, protože jeho dotyk byl úplně ledový. Musil být promrzlý na kost.

"Jenom se na chvilku natáhnu, ještě se vystřídáme," řekl ještě v polospánku, ale v zápětí na to už v klidu pochrupoval. Přisedla jsem si co nejblíž k ohni a pozorně sledovala okolí. Zajímalo by mě, jestli zaútočí ještě dnes, nebo jestli počkají až na další dny. Kdybych měla útočit já, vydržela bych až do poslední chvíle, nechala bych svojí oběť uvěřit, že už jí nic nehrozí a pak bych udeřila.

"Páni, nechtěla bych se mít za nepřítele," řekl jsem si pro sebe, ale nahlas, abych prolomila to tíživé ticho. Dost mi to vadilo, bylo také děsivé, mrtvolné. Za mnou zahoukala sova. S trhnutím jsem se otočila. Srdce mi zběsile tlouklo a do žil se mi vléval adrenalin. Bála jsem se, přiznávám. Moc jsem si přála, aby byl Tren vzhůru a objímal mě svými hřejivými pažemi, pak jsem se vždycky cítila v bezpečí.

Zatřepala jsem hlavou. Musím se sebrat, teď není čas na paniku. Tren mi věří, že dokážu okolí uhlídat, nesmím ho zklamat. Znovu jsem se usadila a snažila se uklidnit svůj srdeční tep i zrychlený dech. Ale pocit klidu se nedostavoval. Stále jsem slyšela tlumené kroky, praskání větviček, sípavý dech, cítila jsem, jak mi někdo zabodává pohled do zad, až mě z toho pocitu zamrazilo. Ale neotočila jsem se.

Je to jen zvěř a moje bujná fantazie - říkala jsem sama sobě a snažila se tomu nevěnovat pozornost. Ale ten sžíravý pocit, že mě někdo sleduje, se prostě nechtěl vzdát. Vzhlédla jsem na nebe nade mnou. Hvězdy už nebyly přes temné mraky vidět a měsíc vykoukl jen málo kdy.

Zapráskání se ozvalo blízko mě. Bylo to tak živé, že jsem vyskočila a ohlédla se do místa, odkud ten zvuk vyšel. Postřehla jsem pohyb, nějaký zajíc nebo co. Úlevně jsem si povzdechla a v tu samou chvíli se táborem prohnal stín lidské bytosti.

V poslední vteřině jsem stihla zareagovat a uhnout. Tvor se zastavil a otočil se na mě. Shinigami. Postavila jsem se proti němu a zaujala útočnou pozici. Teď jsem je cítila jasně všude kolem sebe. Bylo jich dost.

Ten rozruch vzbudil i Trena, který se vymrštil a okamžitě mě schoval za sebe. Nejprve jsem se chtěla rozčílit, že mě zase brání, ale něco se mihlo za námi a tak jsem se zády přitiskla k němu a pozorovala okolí na druhé straně než on.

Byli jsme uprostřed kruhu tvořeného našimi nepřáteli. "Předveď se jim lásko," zašeptal Tren a stiskl mi ruku. Zablýsklo se mi v očích a ruce mě začaly svrbět v očekávání, že konečně budu moct povolit kohoutky své moci a nechat ji naplno proudit. No, zas tak naplno ne, nerada bych ublížila Trenovi.

Shinigami kruh kolem nás neustále stahovali a sem tam na nás nějaký zaútočil, snažili se nás rozházet a oddělit, i oni vycítili, že dva jsme pro ně docela silní. My se nedali, stále jsme se drželi zády k sobě tak blízko, že jsme se téměř dotýkali. Mě to uklidňovalo a dovolovalo mi to se více soustředit. Přivřela jsem oči a vytvořila první výstražnou tlakovou vlnu. Několik odvážlivců, co stáli blíž k nám, to odhodilo stranou, ostatní se na chvíli zarazili, ale pak pokračovali směrem k nám.

Chytila jsem Trena za levou ruku a vytvořila druhou silnější tlakovou vlnu, jako druhé varování. Tím, že jsem se Trena dotýkala, jsem ho chránila před následky. Došlo mu to, proto se mi nesnažil vykroutit, i když jsem tím značně ztěžovala jeho podmínky boje. Podle mě se už smířil s tím, že dnešní boj bude hlavně moje práce.

Opět jsem je rozházela, ale rychle se vzpamatovali. "Poslední varování," procedila jsem skrz zuby a vyslala třetí vlnu, silnější než ty dvě předtím. Zakolísali a pár z nich to rozdrtilo, přesto však pokračovali dál.

"Jsou tu taky," zašeptal Tren. Rychle jsem se podívala směrem, kterým se díval i on a všimla si toho fialovovlasého s tím druhým. "Udělám ti prostor a ty si to s nimi vyřídíš sám, viď?" zeptala jsem se. Neodpověděl, ale já věděla, že se mnou souhlasí.

Připravila jsem si v rukou útok. "Tři…dva…jedna…" odpočítávala jsem tiše. "Teď," vykřikla jsem, obrátila se o 180° a perfektním vražedným kouzlem vytvořila Trenovi cestu k těm dvěma. On se okamžitě rozběhl jejich směrem a mě nechal, abych si poradila s těmi nestvůrami.

Otočila jsem se zpět k nim a nechala je útočit. Chvíli si mě jen tak oťukávali, než se do toho taky opřeli. Nahlas jsem se zasmála, ještě nikdy mi boj s nimi nepřipadal tak jednoduchý, jako teď. Byli tak zranitelní. Nechápu, proč ve mně předtím vzbuzovali takový respekt.

Cítila jsem se volná, protože i moje síla byla spokojená, když se mohla prohánět venku a ničit. Ano, byla jsem svým způsobem šťastná. Teď už chápu, jak může být Tren před každým bojem bezstarostný. Jestli taky cítí takovou svobodu jako já, nemůžu se mu ani divit.

Byla jsem zapálená do boje. Neustále jsem zvyšovala svoje bojové tempo. Ti, kteří mi nestačili, byli bez pardonu zabiti. Jejich řady neustále řídly. Hrála jsem si s nimi jako kočka s myší. Jenomže tentokrát jsem já byla ta kočka. A kočky většinou vyhrají.

Nevím, jak dlouho to trvalo, ale nakonec zbyla jen malá hrstka těch nejsilnějších z dnešní skupiny. Jeden z nich mě škrábl do ramene, špatně jsem s tou rukou mohla hýbat a trochu to bolelo. Jeden z nich se rozeběhl proti mně, uhnula jsem, ale tak nešikovně, že jsem si zavadila o zraněné rameno. Trochu mě to rozkolísalo, takže mě díky tomu škrábl do stehna a rozřízl mi šaty. Temně jsem zavrčela, ty byly moje oblíbené a navíc od Trena! Vztekle jsem se ohnala po tom, který mi způsobil tuhle škodu a proměnila ho jen v hromádku temné energie.

Ostatní začali couvat, zbabělci. Šla jsem kus za nimi, dokud nějakým záhadným způsobem nezmizeli z povrchu zemského. Teprve v tu chvíli jsem si vzpomněla na Trena. Otočila jsem se a běžela k místu, kde předtím stáli ti dva otrapové. Neviděla jsem je tam. V první chvíli se ve mně vzedmula vlna panického strachu, že mi Trena zase unesli a chtějí mu provádět něco podobného, co minule.

Pak jsem uslyšela zvuk nárazu čepele o čepel a otočila se za tím zvukem. Ještě bojovali, a díky pozdnímu příchodu jsem nevěděla, kdo vyhrává. V rychlosti jsem dorazila na to místo. Fialovovlasý se okamžitě zasekl a zadíval se na mě. "To není možné," zašeptal.

I Tren se na vteřinku otočil a očividně si oddechl, že se mi nic nestalo. Blázínek, pořád si o mě dělá zbytečné starosti. Fialovovlasý něco řekl, ale nerozuměla jsem mu, tohle slovo jsem ještě neznala, s kyselým úšklebkem roztáhl křídla a jediným mohutným máchnutím se dostal vysoko do vzduchu a pak hned pryč.

"Miláčku, jsi v pořádku? Nestalo se ti nic?" ptala jsem se hned a přiběhla k němu. Ukázal mi poraněnou ruku a bez řečí se nechal ošetřit. Pak pohledem zabloudil na moje zranění. "Jsou tu jen škrábnutí," pousmála jsem se a lehkým kouzlem je všechny zahojila. "Co se stalo s tím druhým?" ptala jsem se. "Radimem? Utekl ještě dřív, než nějaký boj začal. Původně nechtěli bojovat, mysleli si že nás ti Shinigami vyřídí," odpověděl.

"Jak se jmenuje ten, se kterým si bojoval?" zeptala jsem znovu. "Ragar," zavrčel mi to jméno do ucha. Konečně jsem znala jejich jména. "Jak jsi dopadla ty?" "Většinu jsem vyřídila, uteklo jich jen pár," odpověděla jsem vyhýbavě. "Šikulka," políbil mě na tvář.

Šli jsme zpátky k ohništi, které už téměř vyhasínalo. Pevně jsme se drželi za ruce, byla jsem tak ráda, že se mu nic nestalo. "Co bylo to slovo, které použil Ragar? Neznám ho," napadlo mě. "Není to nic slušného, v běžné mluvě se to nepoužívá. Nemyslím si, že je to potřeba znát," vyhnul se odpovědi. Takže to bylo vulgární, jak jsem si myslela. "Dobře," kývla jsem.

Ani jeden z nás už nešel spát, i když jsme věděli, že teď nic nehrozí. Nemohli jsme. Zážitky z boje byli ještě moc živé, navíc to bylo celkem zbytečné, protože za několik málo hodin vyjde slunce a my budeme pokračovat v cestě, už to nebylo daleko.

Tren si mě schoulil na hrudi a přes oba přehodil deku. Tiskla jsem se k jeho tělu, které hřálo jako moje soukromá kamínka. Jen jsme u sebe leželi, jemně se dotýkali jeden druhého a nemluvili. Výjimečně mi to ticho nevadilo. Byla jsem v jeho náručí a to mi dávalo pocit bezpečí a pohody, nepotřebovali jsme žádná slova, všechnu lásku jsme si vyjádřili jen samotnou naší přítomností.

Když se rozednilo, vytáhl Tren z tašky nějaké ovoce, které mi podal k snídani a opět jsme vyrazili na cestu. Tentokrát se Tren držel docela daleko přede mnou a nechával mě se kochat podzimní krajinou.

"Lásko, tudy," zavolal na mě na jednom menším rozcestí. Stočila jsem Minet jeho směrem. "Já vím," zahučela jsem, i když pravou bylo, že kdyby na mě nepočkal a nezavolal, jela bych naprosto jiným směrem. "To já jen pro jistotu," mrkl na mě s mírným pousmáním.

Tentokrát jsem se držela po jeho boku a docela mě překvapovalo, jak mi šla rychlá jízda. Ještě pár dní v sedle a nebude muset Tren v jednom kuse zpomalovat.

Do vesnice jsme dorazili po poledni. Ze zahrad nás zdravili sousedé a ostatní obyvatelé, byli rádi, že nás zase vidí. Koně jsme odvedli do stájí a Tren pak odnesl naše tašky do domu. Zhluboka jsem se nadechla. "Konečně zase doma," zasmála jsem se. "Budeme muset zase uklidit," podotkl Tren, když nechal tašky dopadnout na zem a tím se zvedl velký oblak prachu. Přikývla jsem a hned se do toho pustila.

S mojí novou velkou mocí bylo uklizeno za dvě hodinky. Pohodlně jsme si s šálkem dobré kávy sedli do křesel a užívali si domácí pohodu. Bylo skvělé být zase doma. Večer mi poslíček přinesl Aten, poslali jsme ji předevčírem, aby dorazila ve stejný den jako my. Hned jsem se s ní přivítala a něžně si ji tiskla k sobě. Tren jen protočil oči v sloup, věděla jsem, co si myslí o tomhle mém mazlení. Jenže já ji měla ráda a tohle se mě i jí líbilo, chlapi to prostě nechápou.

Když usnula, uložila jsem ji do pelíšku a sama vyšla do ložnice. Tren mě zezadu objal kolem boků a na přivítanou domů se se mnou vášnivě pomiloval.

*****

Mohlo být kolem půlnoci a já nemohla usnout. Ležela jsem Trenovi na hrudi a poslouchala jeho vyrovnaný dech, i když mi něco říkalo, že je taky vzhůru. Jemně jsem mu prstem obkroužila linii břišních svalů a jeho stisk zesílil. Pohlédla jsem mu do tváře a setkala se s jeho nebesky modrým pohledem.

Opět jsme mlčeli, ale jako bychom řekli úplně všechno. Ve stejnou chvíli jsme natáhli ruku a propletli si prsty. Tren si naše propletené ruce přitáhl k obličeji a políbil mi každý prst, zásnubní prstýnek jako poslední. Volnou rukou jsme mu probírala vlasy, nechávala jeho světle hnědé prameny proklouzávat mezi prsty. Byla to opojná chvíle.

Venku se na obloze cosi zablesklo. Nejdřív jsem myslela, že je to blesk, ale pak mi došlo, že svítí měsíc, a vidím dokonce i všechny hvězdy, nikde žádné bouřkové mraky. I Tren se zaraženě díval z okna, takže se mi to nezdálo. Záblesk se objevil znovu. Prostě zčista jasna se zablesklo.

"Tohle se mi nelíbí," zabručel Tren a zvedl se. Zvedla jsem se také a v rychlosti se oblékla. V hale jsme si nazuli boty, oblékli teplé kabáty a za ruce vyšli ven. Na hlavní cestě už stálo i několik dalších vesničanů a všichni hleděli na oblohu.

"Co tohle znamená?" ptal se někdo, ale nikdo mu nedokázal odpovědět. Tren mě vedl dál od těhlech hloučků a pouličních světel, aby nám nebránili ve výhledu na oblohu. Objala jsem ho kolem pasu a on si mě přitáhl těsněji k sobě. Záblesky na obloze začali být častější a častější až vytvořili znak. Byl to znak smrti. Zalapala jsem po vzduchu a Tren mě chlácholivě políbil do vlasů. Co to mělo znamenat?

Najednou se země začala otřásat a obrazec ve vzduchu se rozpadl na menší kousky, které se začaly řítit k zemi. S prvním nárazem se země roztřásla ještě víc. Tren mě k sobě pevně přitiskl a schoval mě vlastním tělem. Pevně jsem se ho držela. "Co se děje?" ptala jsem se šeptem. "Já nevím," hlesl a drtil mě v pevném objetí.

Trvalo dlouho než se země přestala třást. Tren uvolnil svůj stisk a já se mohla rozhlédnout po okolí. Viděla jsem kolem naší vesnice velké krátery, občas ještě se žhavými kusy horniny, nebo jen čadícími opálenými kusy kamene.

Tren mě za ruku táhl k nejbližšímu z nich. Taky jsem to chtěla prozkoumat, ale na druhou stranu jsem se bála. Co to bylo? A proč mě na to moje sny neupozornily? Ani na jednu z těchto otázek jsem nebyla schopná odpovědět.

Octli jsme se až na samotném okraji jednoho z kráterů. Mohl mít tak dva metry v průměru. Byl to jeden z těch, které už nebyly žhavé. Tren si přidřepl k okraji, ulomil kus jedné horniny a začal si ho prohlížet. Já mezitím jen mapovala celý povrch té díry. Zarazily mě takové drobné otvory po stranách celého kráteru. Jakoby jím vedli malé chodbičky.

Upozornila jsem na ně Trena. Schoval svůj úlomek do kapsy a pozorně si prohlédl i můj objev. Trochu zbledl v obličeji, popadl mě za ruku a táhl mě pryč. "Trene, co se děje?" ptala jsem se, ale poslušně za ním utíkala. Až když jsme byli dost daleko od kráteru se Tren zastavil a objal mě kolem ramen.

"Chvíli vydrž a uvidíš," řekl. Zírala jsem několik minut, než jsem zaznamenala první pohyb. Z těch děr začali vylézat podivní tvorové, tvarem připomínající nějaké leguány nebo jiné ještěry. "Co jsou zač?" zeptala jsem se. "Tvorové, kteří byli zahnáni do země zatracených, protože dokáží vysát a tím zničit duši jakékoliv bytosti," odpověděl zastřeným hlasem a pevně mě držel.

Zaraženě jsem zírala na první pohled nevinné tvory, kteří byli ve skutečnosti krvelačnými bestiemi. "Znamená to, že tohle všechno bylo dílo Shinigami? Když dokázali přivolat je?" kývla jsem směrem ke kráteru, kde se ti tvorové hemžili v nepřehledném chumlu. Přikývl.

"Trene, Anori, pojďte sem, budeme zabezpečovat město," volala na nás starostka. Tren nemeškal a okamžitě mě vedl zpátky. Jen co jsme se dostali k nim, přes celé město se přetáhla bariéra, která nás zřejmě měla ochránit od těch tvorů. Tren mě nepřestával silně a naléhavě objímat. Položila jsem mu hlavu na hrudník, abych ho ujistila o své přítomnosti.

"Takhle v noci nic řešit nebudeme. Uvidíme ráno, tak se rozejděte do svých domů," rozehnala nás starostka. "Pojď," postrčila jsem ho naléhavě. Šel se mnou, ale mlčel. Poznala jsem na něm, že ho něco trápí.

Doma jsem ho pohladila po tváři. "Co se děje?" ptala jsem se. Zavrtěl hlavou, jako že nic. "V tom případě se usměj," domlouvala jsem mu. "Nebudu se usmívat, když mám o tebe strach," zavrtěl hlavou. "Strach o mě mít můžeš, ale usmívej se při tom," stála jsem na svém. Jen mírně se pousmál. "To je málo. Ukaž zuby, začínám tě podezřívat, že je nemáš, a proto se neusmíváš," osočila jsem ho. Zatvářil se překvapeně. Než stihl nějak zareagovat, prsty jsem mu vyhrnula horní ret a odhalila tak řadu zářivě bílých zubů.

"No, zoubky máš krásný, tak je ukazuj, mračení ti nesluší," smála jsem se mu, protože se snažil něco říct, ale jelikož měl v puse moje prsty, tak mu to moc nešlo. Nakonec to vzdal a blýskl po mě zářivým úsměvem. "No vidíš, jak ti to jde," poplácala jsem ho po tváři.

Jeho výraz však opět zvážněl. "An, slib mi, že nepůjdeš nikam za tu bariéru, prosím," upřel na mě pohled. Povzdechla jsem si. "Tentokrát to myslím vážně," zamračil se. Vzpomněla jsem si, jak mě tehdy žádal, abych sama nikam nechodila a jak to pak dopadlo. "Nepůjdu," slíbila jsem mu a políbila ho na rty. Spokojeně se usmál, vzal mě do náruče a odnesl rovnou do ložnice.

Trochu tázavě jsem na něj pohlédla, když mě začal líbat a svlékat. "Bude tu teď dost rušno, a myslím, že na sebe nebudeme mít tolik času, musím si tě užít," zašeptal mi do ucha. Omotala jsem si ruce kolem jeho krku a nechala ho dělat si se mnou, co se mu zlíbí.

---------------------