Srdce se raduje, duše naříká

Ta vám přináším další pokračování. Jak to bude s našimi hrdiny? Předem upozorňuji, že je to velmi emotivní (ze začátku vám to možná nepřijde, le počkejte na konci). nebudu moc pokračovat, jen se nětěšte na hezký konec. Nechte mi komentík, děkuji:

.

.

Dnes tomu byl přesně měsíc, kdy k nám Anori přijela. A za celou tu dobu se nestala ani malinkatá změna v jejím stavu. Ještě jsme se nedozvěděli, co se vlastně stalo, mohli jsme se jen domnívat, že se asi pohádala s Trenem, jestli ne ještě něco horšího.

Taky se tu objevil Dante. Prý byl u nich doma, ale Anori tam nenašel. Opatrně jsem se zeptala, jak je na tomTren. "Slovo troska zcela nevystihuje jeho stav," odpověděl Dante zadumaně a prohlížel si Anori, která opět seděla v křesle u okna a nepřítomně zírala ven.

Přešel až k ní a začal se s ní bavit. Dostal z ní o něco málo víc odpovědí, než my, přesto se nezdál být spokojen. "Nechceš vědět, jak se má Anthony?" zeptal se jí schválně. Křečovitě si přitáhla kolena pod bradu. "Ne," zavzlykala a schovala si obličej.

Nechal ji být. "Jestli se to nezlepší, budete potřebovat pomoc odborníka. Takhle je strašně snadno napadnutelná, pochybuji o tom, že by se vůbec bránila," poradil nám. "Vy tedy víte, co se stalo?" zeptala jsem se nadějně. Zavrtěl hlavou. "Ani z ní, ani z Anthonyho jsem nic nedostal. Ale oba vypadají stejně hrozně," odpověděl a odešel.

Nechali jsme jí nějaký čas, během kterého jsme se snažili komunikovat. Ze začátku to šlo, ale brzy jí to přestalo bavit a opět se uzavřela do sebe. "Tohle už není normální," povzdechla jsem si. Martin byl z toho nešťastný stejně jako já. Pro něj to byla cizí osoba, ale trápilo to mě, což zase trápilo jeho.

Nakonec nezbyla jiná možnost, než se obrátit na odborníka. Přišel sympatický mladý muž s barevnou kravatou a hned ve dveřích se hlasitým hlubokým hlasem zeptal, kde máme maroda.

Odvedli jsme ho do obýváku, kde proseděla u okna celé dny. Úsměv mu trochu pohasl, ale jinak se nenechal odradit. Zůstala jsem v pokoji s nimi, pro případ, že by se něco stalo. Posadil se naproti ní. "Ahoj," pozdravil. Ticho, žádná odpověď, pravděpodobně ani nezaznamenala, že někdo přišel.

Doktor neváhal a zatahal ji za sukni. Okamžitě si přitáhla nohy k tělu a konečně na doktora otočila pohled. "No konečně, rád tě poznávám," usmál se na ni hřejivě. Zkoumavě si ho prohlížela, ale neřekla ani tak, ani onak.

Doktor si s ní začal povídat, nejdříve nesmyslné jednoduché otázky, na které odpovídala celkem bez problémů. Pak trochu přiostřil a An začala vynechávat určité typy otázek. Nakonec se zeptal na jejího přítele. Naprosto stejná reakce, jako s Dantem. Křečovitě sevřela dlaně a objala se s nimi kolem prsou. Na další doktorovo naléhání nijak nezareagovala.

"Tak co jí je," ptala jsem se hned, jak jsme od ní odešli. "Neřeknu vám asi nic nového, musela prožít velmi silný šok, pravděpodobně s jejím přítelem. Víc vám neřeknu, protože přestala spolupracovat. Ale není to tak strašné, postupně se to bude zlepšovat, ale nejsem si jistý, jak to bude v ohledu jejího přítele. Pokaždé, když jsem se o něm zmínil, se uzavřela do sebe a poté už nepromluvila. Snažte se těmto otázkách vyhýbat," poradil nám. Domluvil si s námi další návštěvu a také odešel.

Vrátila jsem se do obýváku za Anori. Po tvářích se jí koulely velké slzy. Jemně jsem ji pohladila po vlasech. Objala mě kolem pasu a rozplakal se nanovo. I to byl pokrok, normálně se tím tajila.

Když se uklidnila, sedla jsem si ke stolku a začala třídit poštu. Byl tam i dopis pro ni. Chvíli jsme se rozmýšlela, jestli jí ho dám, ale nakonec se rozhodla, že ano. "An, pro tebe," podala jsem jí ho.

*****

(Anori)

Sledovala jsem Miu, jak se probírá nejrůznějšími obálkami. Asi jsem jí musela přidělávat hrozné starosti, když na mě pozvala psychologa. Nebyla jsem blázen, jen mě bolela duše. Proto jsem se snažila s ním komunikovat. Jenže, on mi dával moc těžké otázky, nemohla jsem odpovídat.

A pak…jeho jméno mě řezalo do prsou. A nemusel ho nikdo vyslovit, ono mi i "váš přítel" působilo bolest. Vždy mi to vyvolalo vzpomínky na něj, hlavně na jeho úsměv. A ten bolel nejvíc.

"An, pro tebe," ozvala se Mia podávala mi bílou obálku. Překvapeně jsem ji vzala do ruky. Přečetla jsem svoje jméno napsané úhledným písmem. Jeho písmem! Ruce se mi roztřásly, téměř jsem ho neudržela v ruce a do očí mi nekontrolovatelně vhrkly slzy.

Otevřela jsem ho. Bylo v něm jen krátké psaní a celkem tučný obnos peněz. Chvíli jsem na to hleděla a můj mozek nedokázal přijít na to, co se tu děje. Zběžně jsem pročetla psaní. Napsal mi, že to jsou peníze, které dostává jako přídavek na mě, ale že když bydlím sama, budu je potřebovat. Hleděla jsem na peníze a hbitě si spočítala, že je to většina našeho celkového rozpočtu a že on sám zase tolik nevydělává.

"Mio, co budeš chtít za to, že tu s vámi bydlím?" zeptala jsem se tiše. Mia se nejdřív kroutila a nic ode mě nechtěla, ale když jsem naléhala, řekla si o určitou částku. Tu jsem odpočítala a požádala ji, aby zbytek poslala zpět. Nedokázala bych napsat jeho jméno ani jeho adresu.

Nejspíš se bude zlobit, že jsem si nevzala všechno, ale teď už mi to může být jedno. Tak proč se mi žaludek kroutí nervozitou z jeho reakce? Moc dobře vím, že žádná nepřijde, teď už ne. Položila jsem si hlavu na kolena a snažila se zadržet další slzy. Ty ničemu nepomůžou, už vůbec ne od bolesti.

Cítila jsem se hrozně sama. Sice jsem byla silnější než on a měla bych ho chránit, ale on byl moje jistota, můj bezpečný přístav. Věděla jsem, že ať se stane cokoliv, na něj se můžu vždy spolehnout. Že tu pro mě vždycky bude. Jenže já byla jako vichřice a zničila jsem si svůj vlastní přístav. Zbourala jsem mosty a hráze, kterými mě bezpečně obepínal. Zůstala jsem sama, nahá a malinká, proti celému světu.

Proč na něj pořád myslím? Copak se neříká, že co oko nevidí, to srdce nebolí? Proč to neplatí? Proč se neustále zraňuji myšlenkou na něj? Na jeho krásný úsměv, který pálí jako rozžhavené železo.

*****

Psycholog za mnou přišel ještě několikrát, nikdy jsem však v sobě nenašla sílu, abych mu řekla co mě trápí. Naše setkání nakonec ukončil, protože jsem odmítala spolupracovat, ale on mohl s jistotou tvrdit, že nejsem blázen, jen jsem se uzavřela. Páni, to by mi bez něj nedošlo.

Mia se mi všelijak snažila zvednout náladu. Schválně se vyhýbala vyslovení jeho jména a nenutila mě odpovídat na otázky o něm. Byla jsem jí vděčná. Byly to už dva měsíce a já se přesto nedokázala sebrat. Neustále jsem měla pocit, že mě větší půlka chybí. Přesně jsem věděla, kde je, ale nemohla jsem si ji vzít.

"An, sedej," přišla jednou a posadila mě židli u stolu. Zmateně jsem se na ni otočila. "Psycholog říkal, že tě máme vystavit nějaké změně. A na tohle čekám už tak dlouho!" zatleskala rukama a začala připravovat hřebeny a nůžky. Protočila jsem oči v sloup. Vždycky mě chtěla ostříhat a teď k tomu měla jedinečnou příležitost.

Vždycky jsem se bránila, ale teď to bylo jedno. Kdyby se jí to nepovedlo, stejně nemám pro koho být hezká. Nechala jsem si s hlavou dělat, co ona chtěla, ani slůvkem ji nezarazila, i když mi na vlasy začala patlat barvu.

Jediné, co mi vířilo myslí, byla obava z toho, jestli mě Tren pak ještě pozná, bůhví jak budu vypadat. Povzdechla jsem si, proč na něj pořád musím myslet a to i za těch nejběžnějších situací? Dobře, nestávalo se každý den, abych měnila styl svého účesu, ale stejně. Proč mě nenapadlo: "Bože, jak asi budu vypadat?", nebo "Jestli se jí to nepovede tak jí uškrtím,". Ne, napadlo mě jen to, jestli by se to líbilo jemu.

Po hodině, kdy mě Mia obletovala jsem se konečně mohla podívat do zrcadla. "Tak co to říkáš?" zeptala se dychtivě a mnula si ruce. "Páni," vydechla jsem fascinovaně. Vlasy mi obarvila na černo a sestříhala do několika délek, každý pramen byl, dá se říct, jinak dlouhý. Všeobecně mi vlasy zkrátila. Vypadalo to….hezky a vkusně a docela mi to i slušelo.

"Takže líbí? Nebudeš mě kamenovat?" ptala se s úsměvem. Zavrtěla jsem hlavou a objala ji kolem ramen. Bylo fajn mít někoho, jako je ona.

"An, pojď s námi. Ve vedlejší vesnici jsou trhy, něco si tam vybereš. Nemusíš Trenovi posílat všechno, myslím, že se nebude zlobit, když mu pošleš o trochu méně," přemlouvala mě Mia. Bylo to poprvé, co přede mnou vyslovila jeho jméno. Zařezalo mě to hluboko do srdce, ale už jsem se to naučila navenek zamaskovat. Navíc narážela na fakt, že jsem mu opravdu posílala pravidelně zpět všechno, co jsem nedávala jí a pro sebe si nic nenechávala.

"Dobře," souhlasila jsem nakonec, i když se mi nechtělo mezi lidi. Nechtěla jsem být ve společnosti, chtěla jsem se sama doma užírat svojí depresí. "An, konec depresím, je to už dva měsíce, co jste od sebe a ty se pořád chováš takhle," vyčetla mi mírně naštvaně. Jen jsem sklopila pohled, nebudu jí vyprávět, že mě to stále strašně moc bolí a že každou noc brečím a občas se probudím a nevědomky šeptám jeho jméno. Nic z toho nemusí vědět, jinak by si vážně myslela, že jsem blázen.

Dojeli jsme do vesnice, kde tu jen hýřilo stánky s nejrůznějším zbožím a samozřejmě tu byly davy lidí. Neochotně jsem se proplétala a hledala nějaké místečko, kde bych se mohla skrýt. Mojí pozornost opoutal pult se šperky s různými barevnými kamínky. Už jako dítě jsem tohle hrozně milovala.

"Přejete si?" zeptal se prodavač, příjemný stařík. "Jen se dívám," pousmála jsem se, poprvé za celou dobu, až mě to samotnou udivilo. "Mohu se podívat?" zeptal se najednou a natáhl ruku k mé levé ruce. Nechápavě jsem mu ji podala a on si začal prohlížet můj zásnubní prstýnek. "To je úžasná práce, jemná…" mumlal si pro sebe.

Zahanbeně jsem sklopila hlavu. Stále jsem nosila ten prstýnek, i když bych neměla. Ztratila jsem na něj právo, přesto mě nikdy ani ve snu nenapadlo sundat si ho z prstu. Byla to na něj jediná vzpomínka, která nebolela.

Pustil mi ruku a nechal mě si vybrat cokoliv se mi líbí, že mi to dá zdarma, za poskytnutou inspiraci. Nejdřív jsem odmítala, ale pak jsem si vybrala nádherný přívěsek a on mi vnutil i pár náušnic, které se k němu perfektně hodily. Odešla jsem od stánku a rozhlížela se po nějakém klidném místě, kde bych počkala, až si Mia obstará co potřebuje.

Moje srdce se však najednou bolestivě zajíklo a znovu se rozeběhlo, tepalo tak naléhavě, že jsem měla pocit, že mi každou chvíli vyskočí z hrudi a rozeběhne se někam napravo ode mě. Otočila jsem se tím směrem a…uviděla ho. Moje srdce radostně poskočilo, moje mysl byla zmatená a moje duše zanaříkala, když viděla svou tolik vytouženou druhou polovinu v dost žalostném stavu.

Nevšiml si mě, stál zády opřený o sloup jednoho ze stanů a pohyboval rty, pravděpodobně mluvil s někým, kdo byl uvnitř. Byl dost pohublý, ztrhané rysy a, co mě překvapilo nejvíc, na tváři neupravované strniště. Nevěřícně jsem na něj zírala. Tohle myslel Dante tím: "Slovo troska zcela nevystihuje jeho stav,"! Tolik jsem mu ublížila, teď jsem to viděla pěkně zblízka.

Ten sžíravý pocit viny se do mě zakousl znovu. Strupy na mém srdci opět popraskaly a zalily mě novou vlnou bolesti a beznaděje. Moje duše se mi posmívala, měla jsem to, co mi patřilo, nikdy jsem nás neměla rozdělit. Taky mi ale dávala útěchu, protože po tomhle ve mně zhasl i ten poslední plamínek naděje, že bych se k němu někdy mohla vrátit.

Moje srdce to ale stále nechtělo pochopit. Radostně bilo a téměř nahlas volalo jeho jméno. Kdybych se nechala řídit jenom jím, bezmyšlenkovitě bych se mu vrhla kolem krku a plakala radostí. Rozum a duše mě však držely na místě, oni věděly, jak moc jsem mu ublížila.

Tren se najednou chytil za místo, kde měl srdce a otočil se mým směrem. Oči zabodl do těch mých. Chvíli si mě nevěřícně prohlížel, pohledem klouzal hlavně po mých vlasech. Vzpomněla jsem si, že je mám vlastně jinak. Pak se pravděpodobně pokusil o slabý úsměv a zmizel ve stanu.

Viděla jsem ty tmavé kruhy pod očima, které na něj prozrazovaly bezpočet bezesných nocí. Vypálily se mi do paměti jako dva ohnivé prstence a vířily mi v hlavě v neřiditelných spirálách. Stála jsem tam dlouho, ale on už nevyšel.

Z úst se mi vydral žalostný sten, několik lidí se po mně otočilo, ale já na ně nedbala. Rukama jsem si pevně stiskla hrudník, který už se zase drolil na kousky a snažila se co nejrychleji odsud vypadnout.

"Uhni, nádhero," zahalekal někdo za mnou a než jsem stačila zareagovat, hrubě mě odstrčil stranou. Spadla jsem na nějaké odvalené balvany, které stály u zdi jednoho z domů. Pravděpodobně jsem si o ně zlomila ruku, dost to bolelo. Přivítala jsem to, fyzická bolest alespoň na chvíli zahnala tu psychickou, která byla stokrát horší.

"Anori," ozval se blízko mě známý hlas a okamžitě mě začaly zvedat dva páry rukou. Pohlédla jsem do tváře Juany a Raziela, což byla chyba, protože oba měli jeho rysy vepsané do obličeje. Nebo spíš on měl rysy po nich.

Raziel si s Juanou vyměnil rychlý pohled a už mě vedli někam dál. Nechala jsem se, byla jsem natolik rozházená, že mi to bylo úplně jedno. Dovedli mě do nějakého domu. Posadili mě na židli a Juana se hned ujala ošetřování mojí zraněné ruky. Celou dobu jsem mlčela a klopila pohled, bylo mi jasné, že musí vědět, co se stalo.

"An," pohladila mě Juana něžně po tváři. Při tom dotyku jsem se zachvěla, nezasloužila jsem si ho. "Můžeš mi říct, co se mezi vámi stalo?" zeptala se. Překvapeně jsem zamrkala, ale zavrtěla hlavou, nechci o tom mluvit. Copak on jim to neřekl?

"Jsi stejně tvrdohlavá jako on. Taky jsme z něj nic nedostali," zlobil se trochu Raziel. "Oba vypadáte hrozně, co jste si udělali?" ptala se Juana dál, byla ke mně tak hodná, že jsem se rozplakala. Udiveně mě objala kolem ramen a utěšovala.

Raziel mě chvíli pozoroval. "Byli jsme u něj před dvěma týdny. Nebyl doma, sousedé nám řekli, ať zkusíme hospodu. Nikdy jsem ho neviděl tak zlitého, měl značné problémy dostat se domů po svých. Pomohl jsem mu. Doma jsem ho trochu postavili na nohy. Chtěl jsem si s ním o tom promluvit, ale mlčel. Jediné, co z něj vypadlo bylo, že jsi odešla a že jsi v bezpečí,že to pozná. Nic víc," oznámil mi.

Rozplakala jsem se ještě usedavěji. Nevěděla jsem, že jsem mu ublížila až tak moc. Můj Tren a úplně opilý? To není možné. Juana mě chlácholivě hladila po vlasech. Sice jsem o tom nechtěla mluvit, ale šeptem jsem začala vyprávět, jak to celé bylo. Několikrát jsem se musela odmlčet nebo se vybrečet, stále to pro mě bylo tak živé. Oni si to ale zasloužili. Byli to jeho rodiče a navíc se ke mně chovali tak pěkně. Zasloužili se vědět, co jsem za zákeřnou mrchu.

"Vím přesně, jak se cítíte," řekl Raziel po skončení mého vyprávění. Ano on udělal něco podobného, jenže Juaně neřekl do očí tolik krutých věcí, jako já jemu. On se prostě sbalil a jednoho dne odešel.

"A nezapomeň, že to mělo šťastný konec," pohladila mě Juana po ramenou. "Ano, po 250 letech," vzlykla jsem. Možná mi jednou odpustí, ale rozhodně to nebude v nejbližší době. Jejich slova útěchy se míjela účinkem, jen mě ještě víc zraňovala. Jak mě mohou mít rádi i po tom, co jsem provedla jejich synovi?

"An, neplač," objevila se za mnou Airine a také mě objala kolem ramen. Nechápala jsem to a díky tomu se slzy téměř nedaly zastavit. "Kde je?" zeptala se Juana Airine. Nemusela nahlas říkat jméno, věděla jsem o kom mluví.

"Šel se mnou, ale před domem se zastavil a otočil se, že si musí ještě něco zařídit," přiznala Airine a zabodla mi do srdce snad největší ránu. Jak bych se k němu mohla ještě někdy vrátit, když mě nemůže ani vystát? Zadupala jsem i tu nejposlednější kapičku naděje, už není jiná možnost.

Říká se, že za vztah se má bojovat a že rozpadlý vztah už nikdy nebude fungovat tak jako dřív. Mělo to platit i u mě. Nevím proč, ale celou dobu jsem se utěšovala představou, že se to jednou zpraví. Že to jednou bude zase stejné. To byl jediný důvod, proč jsem každé ráno vstala a oblékla se. Proč jsem se snažila komunikovat. Teď už však nebyla žádná naděje a tedy ani důvod tu setrvávat.

"Určitě to neudělal kvůli tobě. Jen něco zapomněl," snažila se mě povzbudit Juana. Neúspěšně. Naprosto jsem se uzavřela do své osobní ulity, kde mi přítelkyní byla jen má bolest.

Vstala jsem a tiše se rozloučila. Pak jsem se pomalu doploužila na místo srazu s Miou. Trochu se mě zděsila a dožadovala se vysvětlení toho, co se stalo. Nebyla jsem schopná to znovu opakovat. A proč taky.

Doma jsem se jí ptala, jestli bych se mohla vrátit zpět na Zem a dělat, že jsem tu nikdy nebyla. Dívala se na mě dost vyjeveně a oznámila mi, že to nejde. Že mě nepustí, teď, když se pomalu začínalo blýskat na lepší časy. Jak pro koho - pomyslela jsem si ironicky.

Nemohla jsem ani spáchat sebevraždu, protože na mě záleželo tolik životů, nemohla jsem všechny zklamat. Navíc jsem byla moc velký zbabělec na to, abych se o něco takového pokusila.

Mia to nejspíš nahlásila Dantemu, který se tu objevil jako na koni a snažil se mě vzpamatovat. Marně. Nepomohly prosby ani výhrůžky, nic. Jediné, co se mnou trochu hnulo, byla výhrůžka tím, že se postará, aby Trena vyhostili na Zem a nesměl se vrátit. Věděla jsem, že by to pro něj byl ten nejhorší trest. Zemi měl rád, ale svůj svět radši.

Docílil toho, že ze mě vymámil slib, že si neublížím. To bylo všechno. Na ostatních věcech už nezáleželo.