Svátek Duší

Hlásím se s pokračováním. Jelikož jsem si to minulým dílem trochu zkomplikovala, budu se Dušičkám věnovat jen ve zkratce (i když se tak jmenuje díl). Místo toho se dočkáte trochu akčnějších scén. Jinak mohu upozornit, že se v mé hlavě zrodil šílený plán, takže tohle je takový klidný díl před bouří, která bude následovat a nebude to už dlouho trvat.

Jinak přeji příjemné počtení a nechte mi komentář:

.

.

První, co jsem ráno viděla, byla jeho zamyšlená a podmračená tvář. "Co se děje?" ptala jsem se hned a hladila ho ve vlasech. "Dnes je den památky všech duší, u vás památka zesnulých," odpověděl tiše s pohledem upřeným do stropu.

"A to se nesmíte smát?" zeptala jsem se s pozdviženým obočím. Shlédl na mě. "Proč bychom nemohli?" odpověděl otázkou. Vyčkávavě jsem si podepřela hlavu a čekala, jestli mu to dojde samo. Po nějaké chvíli se nadechl. "Vždycky jsem chodil na hrob babičce. Jenže ten je teď daleko a navíc se odsud nemohu hnout, díky té bariéře," odpověděl.

Mlčela jsem, protože jsem nevěděla, co na to říct. "Bude se konat jen něco menšího v našich podmínkách. Normálně by to bylo trochu honosnější, ale za téhle situace…" odmlčel se, ale já věděla, na co naráží. Na událost včerejší noci.

Zamyšleně jsem mu dál ležela na prsou. "Měla bych jít taky?" zeptala jsem se. "Samozřejmě. Jsi teď jednou z nás, měla by si dodržovat stejné zásady. A můžeš vzdát hold alespoň svým rodičům," konečně se trochu pousmál a jemně mi naznačil, že chce vstát a já mu v tom trochu překážím.

Převalila jsem se na druhý bok, nějak se mi nechtělo vylézat. Nakonec jsem se ale donutila, nic jiného mi taky nezbylo. Po snídani jsme se oba oblékli do tmavého, prý to bylo vhodnější, než se tam promenádovat v barevných šatech. Na prahu jsme se ještě chvíli zdrželi líbáním, Trenovi to v černé tak strašně slušelo, a pak už vyrazili na malé místní náměstí.

K mé radosti jsme nebyli poslední. Nesnášela jsem, když se čekalo jen na mě a všichni se pak po mě otáčeli a házeli všelijaké otrávené obličeje. Netrvalo moc dlouho, než se sešla celá vesnice.

Starostka si stoupla do čela. Nevěděla jsem, co se bude dít, takže jsem jen doufala, že mě Tren nenechá se ztrapnit. Přikázala nám, abychom všichni poklekli a se skloněnými hlavami uctili památku všech zesnulých.

Myslela jsem na své rodiče, na všechny, kteří padli, když mě chránili, i na ty, co padli v těch několika málo bitvách, které jsem prožila. Tren mě vzal za ruku a políbil mě na hřbet ruky. Nechápala jsem, co tím gestem sledoval, ale všimla jsem si, že to udělalo vícero párů. Mojí ruku opět pustil, rty se mu při tom pohybovali v neslyšném hovoru.

Starostka poté vyzvala, aby odešli všichni, kromě meertalenů. Zvedla jsem se tedy a poodešla kousek stranou, Trena nechala klečet na stále stejném místě. Úplnou náhodou jsem se dostala do blízkosti Paula, který opět pobýval v téhle vesnici. Možná se mi to jen zdálo, ale ten kluk mě sledoval. Minimálně teď po mě házel významné pohledy.

Proneslo se pár složitých vět, které jsem moc nepochopila, všichni pak drželi minutu ticha. Pak se postupně začali rozcházet. Tren se zvedl až mezi posledními. Oprášil si kolena a rozhlédl se po mě.

Nejprve spatřil Paula a věnoval mu jeden arogantní úsměv. Hned potom očima zabloudil ke mně a něžně se usmál. Přešla jsem k němu a, Paulovi natruc, se s ním políbila. "Co jsi říkal? Já celou dobu mlčela, doufám, neexistuje nějaká motlitba, kterou říkáte," ptala jsem se. Zavrtěl hlavou. "Tak zaprvé se nemodlíme. Většina z nás jsme z části démoni a ti k takovým věcem moc vztah nemají," vysvětlil mi. "A děkoval jsem, že jsi v pořádku, že se ti nic nestalo a prosil jsem, abych měl dost síly na to tě chránit," dodal.

Pevně jsem ho objala. Tohle mě nenapadlo. Na dušičky jsme vždycky vzpomínali na mrtvé, on ale přesto nedokázal přestat myslet na mě. "A proč jste tam pak zůstali jen vy?" zajímalo mě dál. "Všichni meertáleni jsme se, dá se říct, omlouvali našim svěřencům, které jsme nedokázali ochránit," odpověděl zdráhavě. "Tobě se to stalo?" podivila jsem se. "Ano, párkrát. Naposledy u jedné dívky z Japonska. Byla na tom psychicky hodně špatně. Nevěřila v samu sebe, nedokázala nikde vidět to hezké. Snažil jsem se jí pomoct, ale nakonec skončila sebevraždou. Její duše se tedy dostala k zatraceným, protože porušila ten nejzákladnější lidský zákon," vyprávěl, přitom mě pomalu odváděl zpět domů.

"Umíš japonsky?" nepřestávala jsem se divit. Mrkl na mě a s úsměvem spustil plynulou japonštinou. "Páni, kolik umíš jazyků, těch ze Země?" zajímalo mě dál. Zamyslel se. "Asi deset, když počítám i angličtinu," pokrčil rameny. "Třeba francouzsky?" hádala jsem. Přikývl. "Řekni mi něco romantického ve francouzštině," prosila jsem.

Protočil oči v sloup, ale začal měkce hovořit francouzsky. Uměla jsem jen naprosté základy, takže jsem mu rozuměla jen minimálně, přesto jsem poznala, že mi říkal ty nejkrásnější milostné fráze.

"Myslíš, že se toho taky naučím tolik co ty?" ptala jsem se. "Samozřejmě, povíme si za 500 let, ano?" zasmál se. Mezitím jsme došli domů. Tren mě strčil dovnitř, pak jsem ho viděla, že prohlíží zahradu a nakonec za sebou poctivě zamkl dveře. Na můj tázavý pohled odpověděl jen jemným pousmáním. "Mám o tebe strach a nechci ohledně tvého bezpečí nic podcenit," vysvětlil mi svoje počínání.

Až do konce dne jsme odpočívali doma a tak nějak zachovávali sváteční a celkem ponurou náladu dnešního dne. Tren mi chvíli vyprávěl o dni, kdy byli zabiti moji rodiče. Pak toho nechal, protože i jemu se o tom špatně mluvilo. Začali jsme si tedy vyprávět o našich společně vyřešených případech z práce. Měl mnohem lepší paměť než já. Pamatoval si skoro každý případ i s jeho detaily. Žasla jsem, ale na druhou stranu si je ráda všechny oživila.

Doufala jsem, že už nebude dlouho trvat a vrátím se na Zem dořešit ten poslední případ. Měla jsem k Zemi vypěstovaný velmi silný citový vztah, nedokázala bych ji jen tak opustit. Musím se tam ještě vrátit, alespoň jednou. Měla jsem mnohem lehčí srdce, když jsem věděla, že Tren půjde se mnou.

*****

Ve snu jsem byl na zamlženém palouku v lese. Nevím jak, ale věděl jsem, že nejsem člověk. Byl jsem ten plaz, který vysával z ostatních duši. Otočil jsem hlavu za omamnou vůni jedné lidské duše. Rozběhl jsem se tím směrem. Už dopředu jsem věděl, komu patří, i když jsem si to nechtěl připustit. Samozřejmě to byla ona. Světlá pokožka a záplava mahagonových vlasů. Čokoládové oči měla rozšířené strachem, když přede mnou prchala.

Chtěl jsem přestat lovit, ale nešlo to. Dál jsem se hnal za ní. O něco zakopla a upadla do vlhké trávy. "Trene!" vykřikla, když jsem se na ni vrhl naprosto zbavený jakékoliv vlády nad svými činy.

Probudil jsem se se zrychleným dechem a roztřesenými prsty prohledal postel vedle sebe. Říká se, že když je člověk ve stresu, často některé věci přehlédne, ale fakt, že vedle mě neležela se jaksi splést nedal. Nemělo cenu teď zběsile prohledávat dům či jeho okolí. Zapátral jsem po ní myslí. Myšlenky jí sice číst nemohu, ale její přítomnost vycítím.

Nedokážu popsat tu úlevu, která mnou projela, když jsem na ni narazil dole v kuchyni. "Stalo se něco?" ozval se mi v hlavě její hlas. Mohlo mě napadnout, že ucítí, když ji hledám. "Teď už nic," odpověděl jsem.

Ve vteřině vycházela schody do ložnice a lehala si ke mně. Pevně jsem ji objal kolem pasu a položil jí hlavu na prsa. "Byl to jen sen," dodal jsem šeptem. I ona mě pevně objala. "Jen sen," přikývla.

Ráno jsem si z mojí noční můry nic moc nedělal. Anori ležela vedle mě a všechno bylo v pořádku. Po snídani jsem si musel zajít na poštu pro nějakou korespondenci a znovu jí kladl na srdcem, aby nepřecházela bariéru a nejlépe zůstala doma.

Když jsem se vracel, málem jsem z ní dostal infarkt. Samozřejmě že seděla u hranice bariéry a zblízka si prohlížela ono tvora, který se na ni díval a ochutnával jazykem okolní vzduch. Okamžitě se mi vybavil můj sen. "An!" zakřičel jsem na ni v panice. Lekla se, ale neodstoupila ani o milimetr. "Běž odtamtud," kývl jsem hlavou směrem k sobě. "Proč?" zeptala se klidně a dál si prohlížela tu odpornou ještěrku.

Došel jsem až k ní. "Prosím," zašeptal jsem a snažil se ji odtáhnout. "Nech mě. Nic se nestane, jsem na správné straně bariéry," zamračila se. Chytil jsem ji za loket a snažil se ji odvést. "Je jedno, že jsi na téhle straně. Zbytečně je provokuješ. Co když ta bariéra není dostatečně silná, aby je udržela?" ptal jsem se a doslova se s ní pral, abych jí dotáhl domů.

"Nic se mi nestane, můžeš přestat jančit?" vytrhla se mi nakonec a otočila se k místu, kde ještě před chvíli seděl ten ještěr. "Skvělý, vyplašil jsi ho," vyčetla mi naštvaně. "Tak promiň, jsi snad biolog, že se o to tak zajímáš? Já je mám radši v bezpečné vzdálenosti od tebe," zabručel jsem.

Otočila se, aby mi něco pěkného odpověděla, když se ten tvor objevil přímo za ní! Strhl jsem ji k sobě a v dalším momentě toho tvora zneškodnil. "Ještě pořád si myslíš, že je bezpečné se tady jen tak promenádovat?" zeptal jsem se jí sarkasticky a vydýchával se z tohohle šoku.

Odfrkla si. "Jistě, zavolal bys je schválně, jen abys mi dokázal, že máš pravdu," zasyčela a vydala se na opačnou stranu, než jsme bydleli. Nevěřícně jsem za ní zíral. "Fajn, běž si," vykřikl jsem nakonec nasupeně a odešel domů, kde jsem za sebou práskl dveřmi. Však ona se vrátí.

Omyl, venku už byla dávno tma a Anori nikde. Nervózně jsem přecházel po místnosti sem a tam a neustále upíral zrak k oknům, kterými bylo vidět na cestu. Jenže ona nešla. Byl jsem na ni stále naštvaný, ale strach nakonec zvítězil, já si oblékl kabát a vydal se ji hledat…

*****

"Fajn, běž si," zakřičel za mnou zlostně. Otočila jsem se, ale on rázoval pryč, nejspíš domů. Tohle trochu bolelo. Neřekla jsem zase nic tak špatného, aby na mě musel takhle vyjet. Odmítala jsem se za ním vrátit, to on se má co omlouvat mě. Místo toho jsem se šla jen tak projít, v rámci vesnice, samozřejmě. I mě vyděsilo, že se ta potvora objevila i tady.

Pomalu se smrákalo a já pořád seděla venku. Byla mi docela zima, ale z trucu jsem seděla dál na chladném kameni a odmítala se hnout. "Copak? Hrdličky se nám pohádali?" ozval se za mnou snad ten nejslizčí hlas, který jsem kdy v životě slyšela. Paul.

"Co je ti do toho?" zeptala jsem se otráveně a dál zarytě civěla před sebe. Seděla jsem jen kousek od bariéry a sem tam zahlédla nějakého toho plaza. Fascinovaly mě ty jejich šupiny. Nikdy jsem neviděla tak úžasný odstín černé. Byly velmi zvláštní.

"Je mi do toho docela hodně. Zajímá mě, kdy ten tvůj hrdina na tebe udělá nějakou botu. Pak mnou třeba nepohrdneš," nedal se ten otrava odradit. "I jeho nevěru bych skousla radši, než tebe," ujistila jsem ho.

Jemu to jaksi nedošlo. Posadil se ke mně a taky si prohlížel ty bestie. Zuby mi zimou začínaly drkotat a mě pomalu docházelo, že se mi Tren vlastně nemá za co omlouvat. On mě chránil, zatímco já jsem ho křivě obvinila. Já bych se měla omlouvat a ne tu trucovat.

"Je ti zima?" ptal se. "Ne," odpověděla jsem okamžitě, i když jsem prsty už téměř necítila. "To vidím," pronesl sarkasticky. I přes můj jasný nesouhlas mě objal. "Okamžitě mě pusť!" kroutila jsem se, abych se dostala co nejdál od něj. "Neblbni, jen tě ohřeju," nedal se odradit. "Já už vážně nevím, to mluvím svahilsky, nebo co? Pusť mě," ječela jsem a prala se s ním.

"Nepustím a ty to moc dobře víš," pousmál se a přitiskl mě k sobě ještě pevněji. O co hůř, začal s nebezpečně blížit k mým rtům.

"Ocenil bych, kdybys okamžitě pustil mou snoubenku a zmizel odsuď," ozval se za námi mnou tolik milovaný hlas. "Trene," vydechla jsem s úlevou. Paul se jen ušklíbl. "Ocenil bys? Podle mě ti tolik vděčná nebude, když je tu ochotná mrznout, jen aby nemusela být s tebou," řekl Paul pohrdavě.

"Tss, co ty o tom víš. Lásko," otočila jsem s prosbou na Trena. Ten udělal několik kroků blíž k nám, ale Paul se prostě nehodlal vzdát. Dál mě objímal a drze si položil svou hlavu na mé rameno. "Jdi od ní," varoval ho Tren ledově ostrým hlasem, že i mě přeběhl mráz po zádech.

"A co když ne," provokoval Paul. "Předminule jsi byl víc jak týden v bezvědomí, posledně jsi nahý upravoval zeleň, nenuť mě vymyslet něco dalšího nebo opakovat minulost," zasyčel Tren a to stál už přímo u nás.

Paul konečně trochu povolil a já se mu hned vyškubla. Skončila jsem v Trenově náruči a pevně ho objímala. Paul chtěl asi něco dodat, ale ozval se tak odporně skřípavý zvuk, že jsme se všichni přikrčili a snažili si chránit uši.

Pohlédla jsem za Paula a nevěřícně zírala na jednoho z těch tvorů, kteří byli celou dobu za bariérou. Jenže tenhle stál na naší straně. Otevřel tlamu, odhalil tak řadu ostrých tesáků a vydal další táhlý a nepříjemný zvuk.

Tren mě pevněji objal, popadl za rukáv Paula a pomalu ustupoval dozadu, toho tvora nespouštěl z očí. "Pusť, tohle zvládnu sám!" škubal se Paul. Tren ho se škodolibou radostí pustil. Paul si odfrkl, ale ne na dlouho. Jen co ten tvor zpozoroval, že je Paul od nás oddělený, rozeběhl se proti němu a zakousl se mu do nohy. V tu chvíli už ho ale srazil stranou Tren, chvíli s ním zápolil, ale nakonec ho zpacifikoval.

Pohledem jsem zkontrolovala okolí a s úlevou zjistila, že tu žádný jiný není. I tak mi ale srdce zběsile bilo a okamžitě jsem hledala oporu u Trena. "Můžeš vstát?" ptal se Tren Paula. Já jen žasla, kde se v něm bere ta ochota pomoct zraněnému a to i za předpokladu, že se mu před chvílí opět snažil svést snoubenku.

"Nestarej se," odsekl Paul. "Dobře, pak neříkej, že jsem ti nepomohl," pokrčil Tren rameny a vedl mě pryč. Když jsme byli dost daleko od Paula, zastavil se a políbil mě. "Tolik jsem se o tebe bál," zašeptal mi do vlasů. "Promiň," tiskla jsem se k němu.

"Musíš být úplně zmrzlá. Na, vezmi si můj kabát," svlékl se a zabalil mě do teplého kabátu. "Děkuju," pousmála jsem se a nechala se odvést domů. Tam mi Tren uvařil teplý čaj a přehodil přese mě ještě deku, abych se zahřála. Přitom mě nepřestával hladit ve vlasech a líbat na tváře.

"Lásko, doufám, že chápeš, že mám o tebe vážně jen strach. Nijak nechci zpochybňovat tvoje stanoviska, ale občas je lepší mě poslechnout, nemyslíš?" ptal se mě jemným hlasem. Se sklopeným pohledem jsem přikývla.

Ozvalo se naléhavé klepání. Šla jsem otevřít. Ve dveřích stála mě neznámá žena, věděla jsem jen, že je také z téhle vesnice. "Slečno Anori, pojďte se mnou!" prosila mě naléhavě a táhla mě ven.

Tren se okamžitě objevil za mnou a chtěl vědět, co se děje. "Paula pokousalo to zvíře. Blouzní v horečkách, vypadá to opravdu špatně a ve vesnici není jediný doktor. Jedině vy mi můžete pomoct," prosila dál. Tren zamumlal něco jako "hrdina", ale podal mi kabát, sám se taky oblékl a už jsme běželi za tou ženou.

Doběhli jsme k malému domečku. Vpadla jsem dovnitř a vydýchávala se z rychlého běhu. V domě bylo plno lidí, Tren mi musel cestu k jeho lůžku uvolnit téměř násilím. I když jsem měla na Paula spadeno, litovala jsem ho. Byl úplně bledý, jen tváře mu hořely horečkou. A když jsem se podívala na tu nohu, stáhl se mi žaludek. Vypadalo to opravdu hrozně.

Požádala jsem osoby ve svém okolí o lavor s teplou vodou a žínku. Hned mi bylo vyhověno. Všichni s napětím čekali, co budu dělat. Dost mě to znervózňovalo. "Vážení, tady není čas na okounění. Nemocný i Anori potřebují klid, tak se prosím rozejděte," vzal si to na starost Tren.

Netrvalo dlouho a v místnosti jsme zbyli jen my a další tři lidé, podle mého odhadu, obyvatelé domu. Požádala jsem tu ženu, která pro nás přiběhla, aby mu omývala nohu teplou vodou a sama se pustila nejprve do léčby příznaků, jako byla horečka, blouznění a podobné věci.

Hned potom jsem se pustila do té nohy. Nejdřív jsem nevěděla jak začít, byla jsem vážně nervózní. Tohle bylo poprvé, co nade mnou nestál kvalifikovaný doktor. Začala jsem ránu zbavovat infekce, která se v ní pěkně rozjížděla. Paul se probral z bezvědomí. "An," zachraptěl a ucukl nohou, muselo to být asi dosti bolestivé.

"Máte tu něco proti bolesti?" ptala jsem se jich. Zavrtěli hlavou, jako že ne. "V tom případě to budu muset dělat za živa. Potřebuji, abyste mi ho drželi," zvedl se jeden muž, podle podoby nejspíš jeho otec. Opět jsem se vrátila k čištění rány, ale Paul sebou tolik cukal, že to bylo téměř nemožné.

Tren s povzdechem přišel taky na pomoc. Chvíli se ho snažili udržet, ale mrskal sebou tolik, že to nešlo. "To si říkáš chlap?" zavrčel mu Tren do ucha. Paul se na něj nevěřícně otočil, ale zklidnil se.

Pokračovala jsem tedy dál. Po vyčištění rány jsem ji začala pomalu zacelovat. Paul už jen občas sykl, takže se to zahojilo velice dobře, zůstalo mu tam pár menších jizev, které sami časem zmizí.

Nohu jsem mu ještě pevně stáhla. "Měl by se teď šetřit a moc na ni nestoupat," upozornila jsem jeho rodiče. Oba horlivě přikývli. "A co dostane marod za statečnost?" zeptal se Paul a chytil mě sukni. "Neprovokuj, nebo tě pokoušu sama," varovala jsem ho skrz zaťaté zuby, vzala Trena za ruku a měla se k odchodu.

"Počkejte slečno, nevím, jak se vám odvděčit," chytila mě za ruku ta druhá žena v místnosti, oči plné slz. "To je v pořádku," zavrtěla jsem hlavou. "Já…vím, co vám Paul provádí a mrzí mě to. Snažíme se mu to vytlouct z hlavy, ale on na vás prostě pořád myslí," drmolila rychle. Tren si vedle mě jen zničeně povzdechl. "Pokusíme se, aby se takové situace již neopakovali," pokusila se o slabý úsměv a vyprovodila nás z domu.

"Měla jsi mu tu nohu uříznout," bručel Tren, když jsme odcházeli. "Ale no tak. Dostaneš něco za statečnost," zasmála jsem se a jednou ho dlouze políbila. Polibek mi oplatil. "Ehm," ozvalo se za námi odkašlání. Překvapeně jsme se od sebe odtrhli. Naproti nám stál docela pohledný muž. Temné delší vlasy, stejně tmavé oči, trochu křivý nos, ale přesto vypadal v obličeji moc hezky. Oblečen byl do modravého pláště, pod kterým schovával svoji postavu.

"A vy jste…" zeptal se Tren a taky si ho prohlížel. "Mé jméno je Franklin," představil se. Trochu jsem se pousmála, takhle se jmenovala písnička od mojí oblíbené skupiny. "A co vás sem přivádí, pane Frankline?" zeptala jsem se. "Tihle," kývl směrem k bariéře, za kterou se prohánělo pár těch tvorů.

"Jste lovec?" odhadl Tren a Franklin přikývl. "Bylo mi řečeno, že se mám spojit s naší vyvolenou a jejím ochráncem," dodal ještě a oba nás zrentgenoval pohledem. "Pokud by vám to nevadilo, vyřešili bychom to ráno. Anori je unavená, před chvíli vyléčila jednoho pokousaného kluka," měl se Tren k odchodu.

"Asi jste mě dost dobře nepochopil, mladý muži," oslovil znovu Trena a donutil ho tak zastavit. "Prosím," pobídl ho Tren, aby pokračoval. "Tahle vaše bariéra je nezadrží na dost dlouho, sami jste se mohli přesvědčit, že někteří se skrz ni dostanou. Bylo by tedy vhodné začít s tím hned," vysvětlil klidně. "Pak si slečna může klidně odpočinout," blýskl po mě úsměvem a pokynutím ruky nás odváděl na opačnou stanu, než jsme měli původně namířeno.