Varování od nepřítele, brát je vážně?

S radostí vám mohu oznámit, že jsme se dopracovaly na jubilejní 100. díl! (jako gratulaci přijímám i dary :D). Bohužel, co už tam veselé není, je jeho obsah. Myslím, že po dnešním díle, vám bude jasné, co na mje miláčky chystám. Jubilejní díl tedy nebude žádná romantická pohádka, spíš taková příprava na něco špatného... nebdu moc prozrazovat, máte se ještě na co těšit. Počtěte si a nechte mi komentář:

.

.

Franklin nás dovedl před bariéru v místě, kde těch potvor bylo nejvíc. "No, takže co budete dělat?" zeptala jsem se. Byla jsem unavená a rozhodně se mi nechtělo lézt ven za těmi potvorami. Doufala jsem, že jen potřeboval obecenstvo a nebudu se toho muset nijak účastnit.

Opět po mě blýskl tím provokativním úsměvem. "Potřebuji abyste šla se mnou, slečno," natáhl ke mně ruku. Protočila jsem oči v sloup, přesně tohle jsem čekala. Bez nějakého dlouhého protahování jsem vložila svou ruku do té jeho a nechala se odvést skrz bariéru na druhou stranu. Čím míň se budu zdržovat, tím dřív budu zase zpátky.

"Vy tam, mladý muži, radši zůstaňte. Není to bezpečné," zavolal ještě na Trena. Ten jen něco zabručel a nespouštěl ze mě oči. Otočila jsem se čelem k němu. "Tak co teď?" byla moje další otázka. Ještěři se k nám mezitím začaly pomalu přibližovat, ale ani jediný nezaútočil.

"Slyšel jsem, že prý ovládáte přírodní živly," zeptal se mě se zájmem. "Ano," přikývla jsem. "A umíte je ovládat všechny, nebo jen některé?" ptal se dál. "Všechny. Chcete se tu vybavovat nebo pracovat?" zeptala jsem se rozčíleně. Vadilo mi, že jsme tu jen tak stáli a bavili, když kolem nás běhaly ty potvory.

"Buďte v klidu. Nezaútočí na vás, dokud jste tu se mnou," uklidňoval mě. Povytáhla jsem obočí. "Na mě ze záhadných důvodů neútočí. Nevím proč to tak je, ale rozhodl jsem se této výhody využít a stát se lovcem," usmál se.

"Takže je prostě pochytáte?" zeptala jsem se. Souhlasně přikývl, hrdina. "Normálně je pak ještě musím složitě vracet zpátky, ale vy byste prostě mohla zasypat ty jejich chodby a tím je zaženeme zpět. Tyhle potvůrky mají extrémně vyvinutý pud sebezáchovy, jakmile zjistí, že k nám to nejde, vrátí se tam, odkud přišly," informoval mě. "Tak prosím," pokynula jsem rukou a sledovala ho jak je všechny chytá.

Zabralo mu to čas až do svítání. Málem jsem tam usnula na místě. Tren mezitím přešel bariéru ke mně, Franklinovi námitky, že je to nebezpečné, odbyl mávnutím ruky. Uměl se o sebe postarat.

"Jsou pochytaní, teď je vypustíme zpátky do těch jejich chodeb. Můžete?" přišel za mnou. Otráveně jsem se vymanila z Trenovy náruče a šla za ním. "Tohle jste mohl zvládnout sám. Proč jste mě tady celou tu dobu zbytečně držel?" zeptala jsem se ho.

Opět se usmál. "Chtěl jsem tu mít vaši příjemnou společnost. I když ji trochu kazil ten…váš ochránce," dodal. "Ten ochránce, je můj snoubenec," informovala jsem ho. Vypadal trochu zaskočeně, že by další, kdo si na mě dělal zálusk? Tak to má smůlu, hošánek.

Vypustil ty plazi a pomocí jednoduchých bariér je zahnal zpět do děr, které jsem následně zasypala. Byl mou silou naprosto fascinován. Tren mě on něj musel doslova odtáhnout, protože mě nechtěl pustit, neustále se vyptával na detaily.

"Ten chlap se mi tak strašně nelíbí," brblal celou cestu. "Hm, hraje si na hrdinu, přitom není nic extra," přikývla jsem v souhlas. "Jak to myslíš?" otočil se na mě. "Ti tvorové na něj nejdou, sám neví, proč to tak je. Tím, že je od nich chráněn, pro něj nejsou nebezpečnější než ještěrky, takže je může snadno pochytat. Žádný čin hodný hrdinského uznávání," pohodila jsem hlavou.

Do postele jsem zapadla hlavou napřed, byla jsem fakt strašně unavená. Paulova léčba byla celkem náročná a pak to postávání s tím chlápkem…

Vstávala jsem až pozdě po poledni. Tren nebyl doma, něco zařizoval. Měla jsem od něj v troubě připravený oběd, do kterého jsem se s chutí pustila. Pak jsem se šla trochu projít na vzduch. Vesnice vypadala mnohem živěji, když kolem ní nebyla ochranná bariéra a lidé se nebáli vyjít ven.

"Anori," zavolal za mnou známý mužský hlas. Zase on. Otočila jsem se a podívala se mu do tmavých očí. Chyba. Trochu mě zarazilo, jak jeho oči dokázaly být něžné. Srdce se mi rozběhlo rychleji, byla jsem do jeho očí naprosto lapena. Nebyly jen tmavé, byly tmavé jako půlnoční obloha.

Sklopila jsem pohled a nadávala si do všeho možného i nemožného. "Starostka mi právě řekla, jestli bych vás nepožádal, abyste zasypala ty krátery, co po nich zbyly. Hyzdí to zdejší krajinu," požádal mě Franklin a zářivě se usmál.

"Jistě," zamumlala jsem a ihned vyrazila k nejbližšímu kráteru. Šel se mnou. Celou dobu, co jsem zasypávala ty obří díry si se mnou povídal. Trochu jsem na něj změnila názor, nebyl zase až tak špatný, jak jsem si o něm udělala obrázek hned první den. Zajímal se o hudbu, hrál na klavír, rozuměl umění, prý dokonce i maloval, prostě všeobecně byl fascinován kulturou.

Já sice neuměla moc kreslit a notám jsem nerozuměla ani za mák, ale nějak se mi s ním prostě dobře povídalo. Byla to pro mě změna. Tren mlčel a nechával mluvit mě. S Franklinem to bylo naopak, mluvili jsme oba, mohla jsem ho tedy poslouchat a nemusela ho k hovoru nijak zvlášť pobízet.

"Nějaký čas se tu zdržím. Doufám, že se s vámi ještě uvidím," loučil se se mnou, když mě byl doprovodit domů. "Určitě," kývla jsem a vešla dovnitř. Tren seděl v obýváku a četl nějakou poštu. "Ahoj," usmál se na mě. Měl krásnější úsměv než Franklin, ale na druhou stranu se nesmál tak často. Sakra, proč je dva srovnávám dohromady?

"Práce?" zeptala jsem se. Přikývl. "A co ty? Slyšel jsem, že jsi zasypávala ty krátery," zeptal se. Přikývla jsem. "Vesnické tamtamy koukám fungují," pousmála jsem se. Mrkl na mě a trochu zvážněl. "Byla jsi s ním," řekl. Nebyla to otázka, spíš takové konstatování. "Ano, byla," přikývla jsem.

"Bavili jste se?" zeptal se trochu přiškrceně. "Lásko, ty přeci víš, že miluji jen a jen tebe, nikoho jiného," usmála jsem se a pohladila ho po vlasech. Zvedl ke mně hlavu a já se sklonila k dlouhému polibku. Stáhl si mě na klín a začal mi rozepínat svetr.

"Nechci tě ztratit," zašeptal naléhavě mezi polibky. "Neztratíš," hladila jsem ho po tvářích. Pěvně mě k sobě tiskl. Tolik jsem ho milovala, neexistovalo nic, kvůli čemu bych ho opustila. Miloval se se mnou tak něžně, stačilo to, aby mi dokázal, že i on mě miluje.

*****

Uběhlo několik týdnů. Franklin se celou dobu zdržoval v téhle vesnici, domů ho prý nic netáhlo. Za tu dobu jsem si s ním vypěstovala docela hezký přátelský vztah. Nic na mě nezkoušel a za to jsem mu byla vděčná. Vydržela jsem si s ním povídat celé hodiny a nepřestávalo mě to bavit.

Tren se na naše přátelství díval dost úzkostlivě, až mě to trochu začínalo rozčilovat. Mohla jsem mu horem dolem říkat, že spolu nic nemáme a ani mít nebudeme, ale on si nedal pokoj a stejně jsem vždycky poznala v jeho tváři obavy, když mě měl pustit na schůzku s ním.

Franklin pro tohle měl pochopení. Nikdy se nezlobil, když jsem trávila čas s Trenem a ochotně odsouval termíny našich setkání podle mých potřeb. Tren tak ohleduplný nebyl, i když se snažil mi vyhovět.

Kolikrát jsem Franklinovi vyprávěla, jak mě Tren s tímhle chováním zlobí. Vždycky byl na mojí straně a téměř vždy se mnou souhlasil. Trávila jsem s ním spoustu času, protože mi s ním bylo příjemně.

"Jdeš s ním?" ptal se mě Tren, když viděl, že se balím ven. "Jo, chce mi ukázat nějaké nákresy, co si připravuje," odpověděla jsem bezstarostně. "Hm, vrať se brzy," políbil mě do vlasů a nechal mě jít. Překvapil mě, normálně nebyl tak milý a většinou mě nechtěl pustit.

Vešla jsem do kavárničky, kde jsme měli schůzku o pár minut dřív, ale on už tam samozřejmě seděl. Usmál se na mě, kývl na pozdrav a sledoval jak si sundávám kabát. Tohle by se mi s Trenem nestalo, ten byl vždycky ohromně galantní.

Těžce jsem si povzdechla, zlobilo mě, jak je dva neustále porovnávám. A nejhorší bylo, že Tren nevyšel vždycky jako vítěz. Vážně mě to zlobilo.

"Copak, děje se něco?" otázal se. "Ale nic," zavrtěla jsem hlavou. "Nechtěl tě pustit, že?" hádal. "Ne, naopak, dneska byl ochotnější než jindy," zavrtěla jsem znovu hlavou. "Tak co, ukážeš mi to?" zeptala jsem se a snažila se přitom vypadat nadšeně. Nechtěla jsem mu kazit náladu svými myšlenkovými pochody.

Ukázal mi pár dost dobrých nákresů. Měl talent. "Doma toho mám mnohem víc, ale to by se mi nevešlo do desek. Jestli bys měla zájem, můžeme se na ně pak jít podívat," nabídl mi. Nejdřív jsem přikývla, ale pak mi došlo, že jsem slíbila, že budu brzy doma. "Nejde to, bude na mě čekat," zavrtěla jsem tedy hlavou.

"Prosím tě, ta chvilka bez tebe ho nezabije," mrkl na mě spiklenecky. "Uvidíme," pokrčila jsem rameny. Nechtěla jsem Trena moc provokovat, taky by se mohlo stát, že by mě už nepustil. "Jak jste se vlastně vy dva dali dohromady?" zeptal se a zamyšleně si mě prohlížel.

"Normálně," pokrčila jsem rameny. "No, jde mi o to, že jako tvůj meertalen by si od tebe měl držet odstup a ne se s tebou takhle veřejně ukazovat," vysvětlil. Nejdřív jsem trochu zaváhala, jestli mu to mám říct, ale byl to můj přítel a on mi taky vyprávěl všechno o svém soukromém životě.

Vyložila jsem mu tedy celou naší historii. Pozorně poslouchal. "Hmmm," protáhl nakonec zamyšleně. "Čekal jsi něco akčnějšího?" zasmála jsem se. "Trochu ano," kývl. Nevěřícně jsem kroutila hlavou. Mě to přišlo akční až moc.

"Tak co, stavíš se ještě u mě, nebo pospícháš domů?" zeptal se po další chvíli. Pohlédla jsem z okna. Venku bylo ještě světlo, nevypadalo to, že by bylo nějak pozdě. "Já myslím, že to ještě půjde," kývla jsem. "Říkal jsem to," zasmál se vítězně. Zaplatili jsme a vyšli do chladného podzimního odpoledne.

Šli jsme pomalu, nijak nespěchali. "Běž napřed, musím si ještě něco zařídit," plácl se do čela, jakoby si na něco vzpomněl a odběhl. Věděla jsem kde bydlí a dokonce i to, kde měl schovaný náhradní klíč. Ani mi to nepřišlo nijak divné, už kolikrát mě poslal napřed.

Šla jsem tedy k němu, bydlel až na druhém konci vesnice. Než jsem došla, už se smrákalo. Zamračila jsem se na oblohu, to to nemohlo ještě pár hodin počkat? Tren už bude určitě naštvaný. Jenže když už jsem tady, tak přeci neodejdu, navíc by mě Franklin hledal.

Vytáhla jsem z truhlíku malý klíč a odemkla si dveře. Vstoupila jsem do malé předsíňky a rovnou vešla do obývacího pokoje. Tam jsem se posadila na pohovku a čekala. Téměř dvě hodiny jsem počítala zářezy na parketách, abych se neukousala nudou, ale Franklin nikde. Už jsem si pohrávala s myšlenkou, že půjdu domů, bylo vážně pozdě a Tren už o mě musí mít strach. V tu samou chvíli cvakly vchodové dveře.

"Franku, už jsem myslela, že mě tu necháš zapustit kořeny," zavolala jsem na něj rozhořčeně. On se však neozval. Místo toho se o futra místnosti opřel ten fialovovlasý muž. Dolovala jsem z paměti jeho jméno. "Ragar," představil se dřív, než jsem si vzpomněla.

"Hm," pronesla jsem a překřížila si ruce na prsou. "Franklin nepřijde," řekl znovu. "Hm," odpověděla jsem znovu a zvedla se k odchodu. "Ale ty nikam nepůjdeš," napřímil se. "A kdo mi v tom zabrání?" zeptala jsem se arogantně. "Co třeba život tvého přítele?" zeptal se chladně. Na chvíli ve mně zatrnulo. "Pochybuji o tom, že by se Tren o sebe nedokázal postarat," pronesla jsem nakonec klidně. "Jenže já nemluvil o něm. Franklin už tak schopný není," hrozivě se usmál.

"Co chceš?" zeptala jsem se rovnou. "Chci, abys dala ruce pryč od Trena," odpověděl. "Proč?" nechápala jsem. "Vzhledem k tomu, že je neustále s tebou je hned druhý na seznamu tvých nepřátel. První jsi samozřejmě ty. Přeci nechceš, aby se mu kvůli tobě něco stalo," pousmál se. Srdce se mi bolestivě stáhlo. Jistě už se to stalo jednou, proč by se to nemohlo stát i podruhé.

"Mohu tě informovat, že jsou na něj vypsané opravdu tučné odměny. Nemyslím si, že bude trvat nějak dlouho, než na něj začnou útočit. A v rámci jeho bezpečí…" pokračoval. "Co je tobě po tom?" otázala jsem se. "Osobní důvody," zkřivil tvář do krutého šklebu. "Rozmysli se, buď se s ním rozejdeš a ušetříš tak nejen jeho život, ale i život Franklina. Té jeho tvářičky by byla škoda. Nebo s ním buď dál a uvidíš, jak tví přátelé postupně umírají," zasyčel a odešel dřív, než jsem se stihla vzpamatovat.

Vyběhla jsem z Frankova domu a běžela k nám. Dovnitř jsem se vřítila jako vichřice a rovnou do Trenovy náruče. "Kde jsi byla tak dlouho, už jsem tě chtěl jít hledat," ptal se. Zavrtěla jsem hlavou, že se s ním o tom nechci bavit. Jen jsem se nechala držet v jeho náruči a utěšovat.

Ten večer jsem strachy nemohla usnout. Neustále jsem zrakem rentgenovala okolí a hledala i ten sebemenší náznak toho, že by se někdo snažil ublížit mému Trenovi. Mezitím se mi v hlavě honila Ragarova slova, smíšená s tváří Trena i Franklina.

Co jsem měla dělat? Nechci aby se něco stalo žádnému z nich. Trena si můžu ohlídat, ten je tu se mnou, ale Franklina měli pravděpodobně u sebe oni. Jinak by za mnou přeci přišel! Nenechal by mě čekat pro nic za nic. Jenže, nemůžu kvůli němu opustit Trena….

*****

Následující dny jsem Trena střežila jako oko v hlavě. Pokud byl doma, nevyšla jsem ven, a při nejlepším se zdržovala ve stejné místnosti jako on. Trnula jsem hrůzou, když si zašel na poštu pro svojí práci nebo zařídit něco podobného.

Jenže říct jsem mu nic nemohla. Zaprvé by mi to možná vyčetl, že jsem tam neměla chodit a v tom případě bych se s Ragarem ani nepotkala. Jenže ten by na mě mohl čekat kdekoliv jinde. Za druhé by mě určitě přesvědčoval o tom, že se o něj nemusím bát, protože se o sebe dokáže postarat sám. Tak jsem raději mlčela a trnula hrůzou jen v rámci svých vlastních myšlenek.

Více jak týden se nic nestalo. Tren byl naprosto v pořádku a dokonce i Franklin se objevil. Když jsem se ho ptala, jestli je v pořádku, nechápavě na mě koukal. Pamatuje si, že šel na poštu, pak má prý černo a probudil se doma, ale já už tam nebyla. Vůbec nic si nepamatoval, alespoň že tak. Nechala jsem se trochu ukolébat pocitem, že se nic neděje.

Byli jsme spolu s Trenem na procházce po okolí. Držela jsem ho za ruku, a všechno bylo v pořádku. Jenže pak se objevil takový vtíravý pocit, že se něco děje. Pozorovala jsem okolí, ale nezaznamenala jsem žádnou nežádoucí věc.

V tom se naproti nám objevila postava. Srdce se mi rozběhlo rychleji pod náhlým přívalem adrenalinu. Chytila jsem Trena mnohem pevněji. Překvapeně se na mě podíval a poté zaostřil na postavu před námi. "Tvůj kamarád," pronesl pak tiše.

Uvolnila jsem se. Byl to jen Franklin. "Ahoj Franku," pozdravila jsem ho. "Ahoj, na procházce," usmál se na mě a Trenovi kývl na pozdrav. Pustila jsem se s ním do živého hovoru. Tren nám nejspíš chtěl nechat trochu soukromí, takže se vydal pomalu napřed.

Bavila jsem se s Frankem o těch jeho výkresech, podle mě, kdyby na nich zapracoval, byla by z toho pěkná díla. Najednou se ozval ostrý praskavý zvuk a kus před námi se zablesklo. Okamžitě jsem se rozběhla tím směrem. Tren stál kus ode mě a držel se za krvácející paži. Naproti němu stál nějaký muž, neznala jsem ho a očividně to byl on, kdo útočil.

Když nás viděl, pokusil se Trena ještě jednou zasáhnout, ten už byl ale připraven, takže jen s úšklebkem zmizel. "Trene, co se stalo?" nechápala jsem. "Já nevím, prostě najednou,…" odpověděl tiše, zřejmě byl v šoku. Posadila jsem ho a začala se věnovat jeho ruce. Měl to pěkně hluboké a ošklivé, trvalo mi notnou chvíli, než jsem to zacelila.

"Kdo by řekl, že někdo zaútočí jen tak, z ničeho nic a po takové chvilce toho nechá," podivil se Franklin. Já věděla, proč, ale nemohla jsem to říct. Políbila jsem Trena na rameno. Budu ho muset víc hlídat. "Jsi schopný jít?" ptala jsem se starostlivě. "Samozřejmě," kývl. Odvedla jsem ho domů. Zrovna jsem vařila čaje, když jsem si venku všimla Ragara. Stál si jen tak na ulici, a díval se přímo nám do oken.

Odnesla jsem Trenovi čaj a vyšla ven za ním. "Co tu zase chceš?" zeptala jsem se. "Ještě sis to nerozmyslela?" zeptal se mě. Sklopila jsem hlavu. "Tohle bylo dostatečné varování, nemyslíš?" zeptal se mě.

"Jeden útok rozhodně neznamená to, co jsi ty říkal," odpověděla jsem sebejistě, i když jsem uvnitř byla dost vyklepaná. "V tom případě dovol, abych ti něco málo ukázal," znovu se tak krutě zašklebil a ze své mysli začal vysílat obrázky. Živé obrázky z Trenova "pobytu" v podzemních chodbách, kdy ho právě on unesl. Plné ran, bolesti, mučení, dokonce mi ukázal i tu část, kdy ho naprosto krutě znásilnil. Chtělo se mi brečet. "Proč?" hlesla jsem. "Protože tě brání, neustále tě ochraňuje. Kdyby se kolem tebe pořád nemotal, nic z toho by se nestalo. Vlastně jestli chceš, mohl bych pokračovat," řekl a začal ukazovat obrázky z doby, kdy jsem byla teprve na střední škole a Tren nade mnou držel stráž.

"Přestaň," vzlykla jsem. "Přemýšlej o tom," řekl prostě a odešel. Pomalu, aby mě každý jeho krok mohl pořádně ranit přímo do prsou.