Vzkříšená naděje

OK, takže je tu první advent a jako dárek mám pro vás pokračování. Ani v tomto díle se ovšem nedočkáte jjich šťastného návratu, spíše jsem si jen hrála s jejich city. Jen si to přečtěte a uvidíte sami. Díky za komentáře:

.

.

"Chápu, že ti asi bude nepříjemné, když se tě budu dotýkat, ale jak řekl táta, je to nezbytné," promluvil tiše a zlehka mi položil ruku na kříž. Přikývla jsem a nechala se vést. Jeho ruku jsem téměř necítila, držel ji tak lehce, spíš aby to vypadalo pro lidi, bylo to perfektní divadlo. Mrzelo mě to.

Tvářil se strašně sklesle a jeho stisk stále slábl. Zakopla jsem, ale on mě chytil dřív, než si vůbec někdo stačil všimnout mé ztracené rovnováhy. Okamžitě mě pustil, přesto se mi srdce rozběhlo rychleji, při jeho silnějším dotyku.

Takhle jsem došli až k hlavní budově, kde už se scházeli i ostatní členové městské rady, Bratrstva, prostě všichni potřební. Vešli jsme dovnitř, kde nás hned vítal Dante. Tren mě teď držel pevněji kolem pasu, přesto jsem cítila tu odtažitost. To mu bylo vážně až tak nepříjemné se mě dotýkat? Já se snažila, aby naše kůže přišla do kontaktu co nejčastěji, ale on pokaždé ucukl, jen výjimečně to nechal být, to si toho spíš nevšiml.

Zavedli nás opět do zasedacího sálu. Tren měl tentokrát připravenou malou stoličku, zřejmě aby si neušpinil oblek a já měla to nejpohodlnější křeslo v celém sále. Opět seděl přede mnou, ale neopíral se o mě, jako obvykle, sedl si kousek stranou, abych měla dost místa na nohy. Já se k němu ale chtěla tisknout.

Původně jsem vlastně nechtěla, jenže čím déle jsem s ním byla, tím naléhavější byla potřeba po dotyku či jiném kontaktu. Prostě jsem musela, jinak to strašně bolelo. Co budu dělat po té oslavě? Až zase půjdeme každý svou cestou? To se zblázním nebo se zabiju, protože tohle nevydržím. Tu bolest jsem si prožila jednou a víckrát už nikdy.

Snažila jsem se poslouchat, co probírali, ale nějak mi to nešlo. Na tyhle věci jsem prostě nebyla. Naklonila jsem se k němu. "Řekneš mi to potom, že?" zeptala jsem se. Otočil se. "Jistě," odpověděl s tak něžným úsměvem, až se mi srdce na dvě doby odmlčelo a pak se rozběhlo o to rychleji, snad aby tu pauzu dohnalo. Jemu samotnému asi došlo co udělal, protože mu úsměv ztuhl a otočil se zase čelem do sálu.

Když jsem nemusela bedlivě poslouchat, mohla jsem se věnovat tomu, abych si ho pořádně prohlédla. Ne že bych na něj během těch dvou měsíců zapomněla. Naopak, jeho rysy jsem měla v mozku přímo vypálené. Ale, on byl jednoduše tak krásný. Samozřejmě vím, že krása není všechno, ale on byl k tomu ještě chytrý, laskavý, nesobecký a silný. Nejlepší chlap v okolí statisíců kilometrů. A já ho měla a ztratila, svojí vinou samozřejmě.

Porada byla velmi dlouhá a nudná. Občas jsem útržkovitě zaslechla o čem se bavili, ale většinou jsem to nepochopila. Samá strategie, plány do budoucna, plány na odvedení pozornosti nepřítele, apod. Nikdy jsem si neuvědomila, že bychom byli v tak vážném válečném konfliktu jako dnes. Prostě byla občas nějaká bitva, ale žila jsem si naprosto normálně.

Zjistila jsem, že to byla Trenova zásluha, že jsem si užívala klidu. On za mě všechno vyběhával, všechno vyjednával a já o tom neměla nejmenší tušení. Opravdu jsem náplní jeho práce byla hlavně já. A to i teď, když jsme nebyli spolu, stejně se staral, abych měla všechny papíry v pořádku, nikde nic nechybělo a já nemusela nic řešit.

Když Dante už poněkolikáté opakoval jeho zásluhu na mém bezstarostném životě, neudržela jsem svoje dojetí a po tvářích se mi opět začaly koulet zrádné slzy. Rychle jsem je setřela rukou, než si jich někdo všimne. S panikou jsem zírala na černé prsty, obarvené od rozmazané řasenky.

Poklepala jsem mu na rameno. "Nemáš kapesník?" ptala jsem se šeptem. Otočil se, a když viděl moje rozmazané oko, rychle vytáhl kapesník. Látkový, ale to je fuk, já mu ho vyperu. Setřela jsem to, co bylo nejvíc vidět a doufala, že mě nikdo nebude sledovat moc zblízka, aby si tohoto malého nedostatku nikdo nevšiml.

Porada skončila až odpoledne. Všichni z ní byli dost unavení a ztuhlí, včetně mě, která jsem vlastně vůbec nedávala pozor. Tren mě opět objal kolem pasu a vedl mě ven. Tam jsme zapadli do první malé restaurace, kterou jsme potkali a objednali si něco k jídlu.

"Moc ti to sluší," špitl, když jsme čekali, až nám přinesou naši objednávku. "Děkuju," usmála jsem se s pohledem upřeným do desky stolu. "Mia?" zeptal se s pohledem upřeným na moje vlasy. "Jo, vždycky mě chtěla nějak ostříhat," přikývla jsem. Pousmál se a dál si pozorně prohlížel můj účes. Z toho jemného pousmání se mi zatočila hlava. Měl tak krásný úsměv.

"Bon Apetite!" popřál číšník a přinesl dvě porce jídla. S chutí jsem se do toho pustila, jelikož dnešek byl bez snídaně. Tren mi během jídla převyprávěl, co probírali na poradě. Říkal to tak, abych tomu rozuměla a navíc vybíral je to důležité pro mě. "Hm, já tomu rozumím asi jako koza francouzsky," zamyslela jsem se. Rozesmál se. Jindy jsem jeho smích poslouchala s harmonií v srdci, ale dneska, ač byl hřejivý, mě spíš řezal. Jak se někdo může tak krásně smát?

Po jídle zaplatil a společně jsme se vydali k budově, ve které jsem byla ubytovaná během prvních týdnů svého pobytu tady. Tren mě opět odvedl do toho rozlehlého, přepychového pokoje a vešel se mnou.

"Budeme muset být v jednom pokoji," oznámil mi a sundal si sako, bylo tu opravdu horko. "Zůstáváme přes noc?" ptala jsem se překvapeně. "Ano, oslava bude trvat dlouho a zítra se koná další," kývl. "Proč?" zeptala jsem se znovu a usadila se do křesla. "Slaví se nějaké výročí, přesně si nepamatuji jaké, je to "hrozně" důležité," naznačil prsty uvozovky a ještě zakoulel očima. Tentokrát jsem se rozesmála já. První opravdový smích, za celou dobu a vyvolal ho on. Další krutá rána, copak už nedokážu dělat vůbec nic bez něj?

Seděli jsem v křeslech, každý na jednom konci místnosti a věnovali se svým činnostem. Lépe řečeno, on si četl a já četbu jen předstírala, ve skutečnosti jsem se dívala na něj a oči sklápěla ke knížce jen když zvedl hlavu. Čas od času jsem otočila list, aby nepojal podezření.

Čím déle jsem s ním byla v jedné místnosti, tím víc jsem se cítila uvolněná a taková…klidná. Necítila jsem tu prázdnou díru uvnitř sebe, sice tam stále byl ten sžíravý pocit, který mi okusoval srdce a duši, přesto byl mnohem snesitelnější, než obvykle. Spíš jen čekal na příležitost, aby zase zaútočil, ale Trenova přítomnost mu to nedovolovala.

Téměř jsem cítila, jak se moje duše snaží nenápadně znovu obnovit ta lana, kterými byla ta jeho ke mně přimknutá. A to nebylo dobré. Až od sebe budeme odcházet, bude to pro mě ještě bolestivější, než minule.

Moje srdce si ani na chvilinku nepřestalo myslet, že bude nějaké příště. Stále tomu naivně věřilo a udržovalo v sobě tuto jiskřičku naděje. Moje duše sice byla smířená s tím, že jsem naše osudy navždy zpečetila, přesto se nedokázala ubránit tomu pocitu bezpečí, který v ní vyvolával muž, co v sobě nosil její druhou část. Bylo to silnější než magnet, hrozně je to k sobě táhlo a ona tedy znovu začala budovat ty mosty, které je slučovaly. Nedokázala jsem tomu zabránit a možná to ani nechtěla. Sice jsem věděla, že to pak bude mnohem horší, přesto jsem si naprosto sobecky chtěla uchovat tuhle nádhernou chvilku, kdy naděje a štěstí byli téměř na dosah. Chtěla jsem vytěžit co nejvíc jeho blízkosti, abych se pak mohla propadnout ještě hlouběji do své beznaděje. Ano, to je přesně to, co chci. Strávit s ním ještě pár krásných chvil.

Mohlo být kolem šesté hodiny, když se Tren narovnal. "Je čas vyrazit," řekl tiše a znovu si oblékl svoje sako. Také jsem vstala, přehodila přes sebe lehký kabát a společně jsem vyrazili k hlavní budově, která celá zářila. Chudák Hay, tyhle oslavy nesnášel, stačilo mu, když se musel účastnit na cizích oslavách, ale jako oslavenec se trápil.

Dorazili jsme akorát, když se večírek začínal rozjíždět. Nejprve jsme našli Haye a oba mu srdečně poblahopřáli. Potom už jsem jen museli hrát svoji roli šťastného páru.

Tren mě držel kolem pasu a jemně si mě tiskl k hrudi. Ostatní pravděpodobně nic nepoznali, na všechny jsme se usmívali a na otázky typu, jak se nám daří, jsme odpovídali naprosto idylicky. Nikdo nesměl pojmout podezření.

Jenže já poznala, že Trenův smích není upřímný. Jeho rty byli sice stočené do úsměvu, ale jeho oči nedokázali tento falešný smích napodobit. Bylo vidět, že ho něco trápí. Pravděpodobně to byla skutečnost, že tu musí být se mnou a přetvařovat se a lhát, jak je mu se mnou dobře, když mě přitom nejspíš při nejmenším nenávidí.

Trvalo několik hodin, než všichni Hayovi popřáli a začala hrát taneční hudba. Tren mě vytáhl na parket, vždycky jsme byli dobří a vytrvalí tanečníci, bylo by divné, kdybychom najednou netančili. Dali jsme si vždy jen několik písniček a pak pauzu. V pauzách jsme seděli na židlích vedle sebe, Tren mě držel za ruku tak, aby to viděli i ostatní, jinak se ale ke mně moc neměl.

I během tance, kdy jsme se jindy dívali jeden druhému do očí, jsme se k sobě chovali jak cizí. Tren mě držel tak nechutně předpisově, že i mě samotné to začalo lézt na nervy. Toho si lidi ještě tolik nevšímali, prostě jsme dodržovali taneční etiketu.

Horší to bylo, když přišel ploužák. Drželi jsme se tak nějak křečovitě, Tren se strašně přemáhal. Teď teprve pořádně chápu, jak se musela cítit Mia, když s ní Tren hrál vztah, jestli to bylo tímhle stylem, tak se jí nedivím, že toho měla brzy po krk.

"Hrajeme to špatně," špitla jsem, aby to neslyšel nikdo jiný než on. V tu samou chvíli se k nám přitočil i Hay. "Co je to s vámi? Chováte se divně," ptal se opatrně. Oba jsem se usmáli. "Nějak jsem se zamyslel, mám teď spoustu starostí, znáš to," zamluvil to Tren. Přesto jsem ale měla pocit, že ani ostatní nám to moc nebaští.

"Asi se musíme víc snažit," zamyslel se. "Nejspíš, normálně se chováme jinak," přikývla jsem. Normálně by moji poznámku přešel, ale protože už jsme dnes měli za sebou několik přípitků a on nebyl zrovna moc zvyklý pít, trochu nahněvaně odvětil: "Řekněme, že se v téhle situaci neumím chovat. Je to jiné, než obvykle,".

Překvapeně jsem pozdvihla obočí. "Pro začátek, bys mě třeba mohl držet pevněji a ne jako kdybych byla malomocná," zaprskala jsem. Jeho stisk zesílil, konečně. Dokonce i moje duše se z toho dotyku radovala, cítila tak svoji polovinu mnohem více.

"Nebo jim nesedí, že jsme se za celý večer ani jednou nepolíbili," brblala jsem dál. Sklonil hlavu a políbil mě na krk. V tu chvíli mi úplně zdřevěněly nohy, téměř jsem jimi nemohla hýbat, navíc se mi zrychlil dech a i srdce se mi rozeběhlo rychleji. V hlavě mi vířila jediná myšlenka. Buď ať se ode mě okamžitě odkloní, nebo ať mě políbí pořádně. Jestli mám potom trpět, tak ať z toho vytěžím co nejvíc, abych měla na co vzpomínat.

Téměř jako by mi četl myšlenky, se velmi jemně otřel o moje rty. Byl to něžný dotyk, ale po dvou měsíčním strádání mi připadal, jako to nejromantičtější gesto. Opět se odtáhl, ale jeho polibek mě pálil na rtech ještě dlouho potom. "Je to takhle lepší?" zeptal se trochu roztřeseně. "Když řeknu, abys skočil z okna, uděláš to?" zeptala jsem se, celá vykolejená z toho zážitku. Obličej mu trochu pohasl, ale nechal mou otázku bez odpovědi.

*****

(Tren)

Tančit ploužák pro mě bylo snad nejtěžší. Těsné držení, všude kolem zamilované páry, ale já se bál k ní nějak moc tisknout. "Hrajeme to špatně," špitla tiše. Ze strany se přitočil Hay. "Co je to s vámi? Chováte se divně," zeptal se. Ano, byli jsme moc křečovití, jenže jak se chovat v situaci, jako je tahle? Všiml jsem si, že i pár dalších po nás trochu překvapeně koukalo, vážně jsem museli být nápadní.

"Asi se musíme víc snažit," zkonstatoval jsem. "Nejspíš, normálně se chováme jinak," přikývla. "Řekněme, že se v téhle situaci neumím chovat. Je to jiné než obvykle," odpověděl jsem dřív, než jsem si to stačil rozmyslet.

Povytáhla obočí. "Pro začátek bys mě třeba mohl držet pevněji a ne jako kdybych byla malomocná," zaprskala. S radostí jsem si ji přitáhl pevněji na prsa. Bylo tak úžasné moct se jí opět dotýkat. "Nebo jim nesedí, že jsme se za celý večer ani jednou nepolíbili," polemizovala dál. Než stihl můj rozum zastavit moje srdce a duši, které se spolu spikly, líbal jsem ji na krku. Trochu mě to vyděsilo, touha po ní byla nebezpečnější, než jsem si myslel. Mohl jsem se odtáhnout a dělat, jako že nic, nebo jí políbit na rty.

Ta druhá možnost byla mnohem lákavější, i když do budoucna mnohem bolestivější. Ale když nic neudělám, nebudu mít v době depresí na co vzpomínat. Políbil jsem ji rty, i když jen něžně. Stejně se se mnou zatočil celý vesmír. "Je to takhle lepší?" zeptal jsem se, když jsem ji pustil. "Když řeknu, abys skočil z okna, uděláš to?" zeptala se zaraženě.

Zamrzelo mě to a dost to zabolelo. Rozum mě okamžitě začal peskovat, že kdybych ho poslouchal, bylo by mi lépe. Jenže měl proti sobě dvě silné soupeřky, které byly naprosto opačného názoru.

Neodpověděl jsem jí nahlas, nevěděl jsem, jak by reagovala, když by odpověď zněla: "Ano, skočil,". Pro ni cokoliv. "Ale ano, určitě vypadáme opravdověji. Když to zopakuješ párkrát za večer…" nechala svoji větu vyznít do ticha. To si může být jistá, že jí políbím ještě několikrát, když k tomu mám její souhlas. Ale spát budu muset na zemi. Být s ní v jedné posteli, asi bych se neudržel. Duše i srdce dostaly nebezpečnou naději na šťastný návrat a mě mrzelo, že prožijí další zklamání. Cítím z jejího chování jakousi napjatost. Podle mě se těší až celá tahle šaráda skončí.

*****

(Anori)

Za celý večer mě líbal ještě několikrát. Vždycky jsem se pak ještě několik minut třásla a nebyla schopná pořádného pohybu. Konečně se celá společnost začala rozcházet. "Chci si jít lehnout, jsem unavená," požádala jsem ho. S kývnutím mě odvedl na ubytovnu a k mojí radosti zůstal na pokoji.

Zapadla jsem do koupelny a rychle se s ní vystřídala. Mezitím, co se sprchoval, jsem se oblékla do košile na spaní a zalezla si pod peřinu. Tren se vrátil chvíli na to, na sobě jen lehké spací tepláky. "Lehnu si na zem," šeptl a začal se rozhlížet, kam by se vešel. "Neblázni a lehni si do postele. Zničíš si záda," zavrtěla jsem hlavou. "Nechci tě nějak utiskovat," bránil se.

"Prosím tě, mě to nevadí," protočila jsem oči v sloup. Ve skutečnosti jsem strašně moc chtěla, aby si lehl ke mně. Prostě jsem potřebovala ten pocit, že je tu se mnou a kdyby spal na zemi, bylo by to téměř stejné, jako kdyby tu ani nebyl.

Chvíli ještě zdráhavě postával uprostřed pokoje, ale nakonec si opravdu lehl vedle mě. Usnula jsem téměř okamžitě.

Ráno jsem se probudila příjemně odpočatá. Hned potom jsem zjistila, že hlavou ležím Trenovi na hrudi. "Promiň, já vážně nevím…" bránila jsem se zmateně. Sakra, jak se mi tohle mohlo stát? "V pořádku, v noci ti byla zima. Málem jsem z tebe dostal infarkt, když jsi na mě sáhla těma studenýma rukama," usmál se a hned, jak jsem ho pustila, se zvedl a odešel do koupelny.

Já dál ležela v posteli a nechávala svou mysl, aby se naplnila myšlenkami na to, že jsem strávila noc v jeho náručí. Byl to úžasný pocit. Ozvalo se zaklepání. Šla jsem hned otevřít, ale samozřejmě jsem se nejdříve přesvědčila, že mi z pod košile nic nekouká.

Byla to služebná a nesla pánskou uniformu. Nechápala jsem na co. Tren vystrčil hlavu z koupelnových dveří, a když viděl, co mu přinesli, vyšel jen ve spodním prádle a začal se oblékat. Mohla jsem na něm oči nechat, jak byl krásný. Raději jsem se otočila a znovu se oblékla do včerejších šatů, žádné jiné jsem s sebou neměla.

Když jsem se otočila, Tren si akorát zapínal sako. Můžu říct, že mu ta uniforma tak slušela, že jsem měla strašnou chuť ho políbit. Přešla jsem k němu a upravila mu límec. "Co se bude dít?" ptala jsem se. Ještě nikdy jsem ho neviděla v uniformě. "Jak sem říkal, slaví se dnes nějaké výročí a mají málo čestné stráže, tak mě naverbovali," odpověděl trochu otráveně. Neměl rád takové slávy a ještě méně radši se jich účastnil.

Po snídani jsme se společně odebrali k hlavní budově, kde se to celé mělo konat. To výročí bylo připomenutím největší bitvy, která se až do té doby uskutečnila, něco jako u nás druhá světová válka, s obrovskými ztrátami na životě, jenže tahle neměla tak jasný výsledek. Obě strany mezi sebou konflikt ještě víc přiostřili.

Byla tam spousta mužů v uniformách stejných jako měl Tren, ale jemu slušela nejvíc. Nebo jsem byla jen zaujatá. Než odešel, lípnul mě do vlasů. Bylo to jen divadélko pro lidi - ujišťovala jsem samu sebe. Už teď mě pomyšlení na to, že bych ho měla opustit tak bolelo, že jsem už nechtěla srdci dávat další a další naději, už takhle jí mělo víc, než dost.

Celá oslava trvala až do odpoledne. Probíhala převážně uvnitř, takže nás trochu překvapilo, když nás venku přivítali těžké dešťové mraky, které celkově ochladily vzduch. Víc jsem se zachumlala do svého lehkého kabátku. Tren to taky zpozoroval, a proto se v rychlosti šel převléknout zpět do obleku a půjčil mi svoje sako. Bylo mi v něm rozhodně tepleji.

"Bude ti zima," kousla jsem se rtu, když mi došlo, že on je jen v košili. "S tím si nelam hlavu. Brzy budu sedět v dostavníku a jestli tam bude tolik lidí jako minule, rozhodně nezmrznu," pousmál se a vedl mě k místu, kde už pár lidí čekalo. Paráda.

Dostavník se objevil za chvíli. Všichni jsem se do něj namačkali. K Trenově smůle, ale mému štěstí tam bylo i dost lidí, které jsme znali a oni znali nás, takže hra na šťastný pár musela pokračovat. Pomalu mi začalo docházet, že nebude trvat dlouho a budeme se muset rozejít.

"Kde je Raziel?" napadlo mě najednou. "Odjel už včera, že si to prý připomíná každý den, tak tu nemusí být," odpověděl. Po zbytek cesty jsme už oba byli zticha. Vystoupili jsme až v jeho vesnici, venku foukal mrazivý vítr a začínalo pršet. Navíc byla tma jak v ranci.

"Jestli ti to nebude vadit, byl bych pro, abys tu zůstala přes noc, tohle rozhodně není počasí na další cestu na koni," zkonstatoval. To mi přišlo jako dobrý nápad, nedokázala jsem si představit, že mu teď řeknu sbohem a odejdu. S ním jsem se konečně po dlouhých dvou měsících cítila dobře.

Odvedl mě do domu, kde urychleně poklidil to nejhorší, chtěla jsem mu pomoct, ale nepustil mě k tomu. Místo toho mě poslal do koupelny, ať si napustím vanu, on že se o zbytek postará sám. Poslechla jsem ho a když jsem o půl hodiny později vyšla z koupelny, byl celý byt relativně čistý.

Připravil rychlou večeři a já si připadala, že je to stejné jako dřív. Zase my dva a nic jiného. "Budeš spát nahoře v ložnici, já si ustelu v obýváku," oznámil mi a začal se zvedat. "Když mi to nevadilo včera, pro dnešek to platí stejně. Nemusíš si kvůli mně ničit záda, navíc, ty jsi tu doma," odpověděla jsem, doufajíc, že strávíme další noc v jedné posteli.

"Dobře," kývl nakonec a odešel se taky vykoupat. Vyšla jsem sama do ložnice, kde dovnitř pootevřeným oknem proudil chladný noční vzduch. Otřásla jsem se zimou a okno zabouchla. O důvod navíc se k němu v noci tisknout.