Druhá šance se nesmí promarnit

Omluvám se za zpoždění, ale čas je prostě můj velký nepřítel. Tady tedy vydávám díl, který tu měl původně být jako dárek k bronzové neděli. S klidným srdcem vám můžu popřát krásné počtení a budu vděčná za komentáře. Jinak ještě díl je 18+ ;)

.

Ráno jsem se probudil s obvyklou zátěží, respektive Anori, která mi ležela na prsou. Vlastně už ne obvyklou ale výjimečnou. Teď, když už nejsme spolu, tomu mohu říkat malý zázrak. Chvíli jsem ležel jen tak a užíval si poslední chvíli, kdy k ní budu mít takhle blízko. Nejradši bych si ji tu zamkl a nikam ji nepustil. Při nejlepším ji ještě na kolenou odprosil, aby mě vzala zpátky. Jenže když vím, že by mě odmítla, nebudu to ani zkoušet.

Vstal jsem, abych mohl připravit snídani. Cinkání hrnečků v kuchyni ji pravděpodobně probudilo, protože to netrvalo nijak dlouho a objevila se ve dveřích. "Asi tu nemáš žádné moje šaty, že?" zeptala se nesměle. Muselo jí být nepříjemné, být čtvrtý den ve stejných šatech. "Ve skříni jsou všechny, které sis tu nechala," odpověděl jsem. Neměl jsem sílu se jich nějak zbavit, takže tam prostě zůstaly.

Vrátila se za chvilku, oblečená do čistého. Postavil jsem před ni snídani. Poděkovala a s chutí se pustila do jídla. Poté jsem opláchl nádobí a ona v koupelně spáchala ranní hygienu. "Budu muset vyrazit, Mia už o mě bude mít starost," řekla.

Povzdechl jsem si. Věděl jsem, že to přijde, ale přesto jsem na to nebyl připraven. "Ještě musím nějak ty šaty…" zarazila se a přemýšlela. "Nechám je vyčistit a pošlu ti je," nabídl jsem se. Vděčně přijala.

Odvedl jsem ji do stájí, kde si připravila koně. Potom přišla ke mně a zahleděla se mi do očí. "Děkuji za společnost a ochotu," pousmála se. "I já děkuji," kývl jsem. Podala mi ruku, kterou jsem jemně stiskl a poté jí pomohl do sedla.

"Dej na sebe pozor," požádal jsem ji ještě, než vyrazila. Pak jsem se díval za ní, jak uháněla z mého života. Opět jsem měl pocit, že se mi svět tříští na milion kousků. Jenže mi nezbývalo nic jiného, než tu bolest vydržet. Musím být neustále připravený, kdyby něco potřebovala. Cokoliv.

*****

Jak nerada jsem od něj odjížděla. Trhalo mi to srdce. Proč musí být loučení vždycky tak bolestivé? Duše i srdce zpívaly dvojhlasné žalmy a rozhodně mi nepomáhaly vypořádat se s touhle těžkou situací. "Říkala jsem vám, ať si neděláte zbytečné naděje. Ale vy nic, neposlechly jste. A teď musím trpět taky," vyčítala jsem jim, i když ve skutečnosti jsem byla ráda. Ty dva dny v jeho přítomnosti patřily k těm nejkrásnějším z celého měsíce.

Byla jsem už jen několik málo minut od vesnice, kde jsem teď prozatímně bydlela, když se Minet splašila. Divoce vyhazovala kopyty do vzduchu a já měla co dělat se na ní udržet.

Nakonec jsem to vzdala a pustila otěže. Okamžitě jsem přistála na zemi a ona odcválala někam pryč. Zmateně jsem se rozhlédla, co ji mohlo vyplašit? Pak jsem to spatřila. Byl to ten plaz, který vysával z živých bytostí jejich duše. Teď stál přímo naproti mně a mlsně si mě prohlížel, nebo mi to tak alespoň připadalo.

Začala jsem pomalu couvat a v hlavě rychle vymýšlet plán, co dělat. "Rád tě vidím," ozval se hlas, který jsem si stačila zařadit do krabičky "Pozor, úchyl!". Otočila jsem se a s nenávistným pohledem zírala na Franklina. "Ale co ten výraz?" ptal se posměšně. Neodpověděla jsem. Jen jsem si držela odstup od něj i od toho tvora.

"Ani se nezeptáš, co chci?" podivil se. "Budeš se asi divit, ale tak nějak to tuším. A můžu říct rovnou, že nemám zájem o někoho, jako jsi ty," odpověděla jsem chladně. Franklinovi zacukalo obočí a hlavou pokynul tomu tvorovi, který se okamžitě vydal mým směrem. Ustupovala jsem a snažila se udržet si v zorném poli oba dva.

Ještěr se dostával čím dál tím blíž a stále zrychloval. Než jsem stačila na jeho blízkost nějak zareagovat, tvor odletěl o několik metrů stranou a já se octila za ochranou záplavou černého peří. Chvíli mi trvalo, než mi došlo, čí jsou to křídla. Tren.

Křídla schoval, ale stále stál přede mnou tak, jakoby mě chránil. "Ty?" povytáhl obočí Frank. "Koho jsi čekal?" odpověděl stejně nezúčastněně Tren. "Nějakého jejího přítele," ušklíbl se Frank a schválně dal důraz na to poslední slovo.

Tren se pousmál. "Bohužel si budeš muset vystačit se mnou," pokrčil lhostejně rameny. "Jak jsi se o mě vůbec dozvěděl?" ptal se dál. "Zapomněl jsi, že jsem stále její meertalen, vím, kdy je v přímém ohrožení," odpověděl Tren. Byl tak neuvěřitelně klidný a chladný. Až mi z toho běhal mráz po zádech.

"A to jsi přišel i přes to všechno, co ti řekla?" vysmíval se mu. Měla jsem sto chutí po něm skočit. Věděla jsem, že se snažil Trenovi nějak ublížit a rozhodit ho, ale nejvíc mě štvalo právě to, že mě to štve.

"Věř tomu nebo ne, ale milovat a chránit ji mohu i za předpokladu, že ona o to nestojí," odfrkl si Tren. Nesnášel, když si z něj někdo dělal srandu. Já jen němě stála za ním. Myslel vážně to, co řekl? Znamená to snad, že…

"Jsi tak naivní," ušklíbl se Franklin. "Nechápu, jak někdo v tvém věku může být tak dětinský. Tohle je realita, ne zamilovaný film," posmíval se mu. Tren arogantně pohodil hlavou, strašně jsem milovala tohle jeho gesto. Vážně při něm vypadal trochu jako dítě, hrozně roztomilý, přímo k sežrání.

"Nechápu, jak s tebou někdo vydržel déle, jak půl dne. Začínáš mi lézt na nervy," procedil Tren skrz zuby. "Jsem takový horolezec," pokrčil Frank rameny a mrkl na mě. Jasně jsem viděla, jak se Tren napjal. Opatrně jsem ho chytila za ruku, abych mu zabránila v nějakém nerozmyšleném útoku.

"Nebaví mě to s tebou, takže odstup, ať si jí můžu vzít," zavrčel Frank. Tren se nepohnul ani o centimetr. "Nejste spolu, tak o co ti jde, uhni mi," rozčílil se. "Je samozřejmě na ní, koho si zvolí za svého partnera, ale ty to očividně nejsi," stál si Tren za svým a víc mě zaštítil vlastním tělem.

"Řekl sis o to," pousmál se Frank krutě a hned se za ním objevily ty dvě bestie. Tentokrát jsem se postavila já před Trena. Nedovolím, aby mu kdokoliv ublížil. "Zavolej si ty příšerky, já s tebou nikam nepůjdu a jemu neublížíš," ozvala jsem se přísně. Věděla jsem, že si ze mě nic nedělal, přeci jenom jsem vypadala dost křehce, ale uvnitř jsem byla hodně silná. Dokonce ani Tren neměl dokonalou představu o tom, kolik síly vlastně mám.

Frank se jen ušklíbl a dal pokyn. "Říkám ti znovu, aby sis je zavolal," zasyčela jsem. Měla jsem jedno eso v rukávu. "Nebo co?" zeptal se provokativně. "Nebo se může stát, že se obrátí proti tobě, člověče?" pousmála jsem se krutě.

"Člověče?" podivil se Tren, který mě ochranitelsky objal kolem ramen, aby mě v případě nebezpečí mohl kdykoliv strhnout stranou. Franklinovi vyprchala z obličeje veškerá barva.

"Není to pouhý člověk, ale má k tomu blízko. Jeden z jeho rodičů byl hodně slabý démon. Jediné co umí, je tzv. "oblbovací" kouzlo, ale je tak špatné, že působí jen na zvířata, ne na lidi. Proto na něj nejdou a poslouchají ho," vysvětlila jsem to. Poznala jsem to ten večer, kdy jsem se s Trenem rozešla a on mi ukázal svojí pravou, krutou tvář.

"Fajn, znáš moje tajemství, ale co s tím uděláš? Zničím tě a nikdo se nic nedozví? Stejně tak zničím i jeho, slyšel to a taky mu patřilo to, co jsem chtěl já, a to je neodpustitelné," zavrčel a ti tvorové se přikrčili a připravili k útoku.

"Vážně si myslíš, že tvoje schopnosti se mohou měřit s těmi mými?" zeptala jsem se posměšně. Pomalu mu docházelo, co se děje. Poznala jsem, že už si není tak jistý svojí "výhodou". "Pozor," vykřikl Tren a strhl mě stranou, těsně kolem nás se vyřítil třetí tvor a oháněl se po Trenovi. To mě napružilo, nikdo mu nezkřiví ani vlas, a pokud ano, pozná jaké to je, když mě rozhněvá.

Jediným mávnutím ruky jsem zrušila to jeho směšně chabé kouzlo a naopak ty tvory nasměrovala proti němu. Okamžitě se po něm vrhli. Schovala jsem obličej Trenovi do ramene, nechtěla jsem vidět, ten masakr, který se musel odehrávat, podle křupavých a mlaskavých zvuků, které vydávali. Ti tvorové z něj nejen vysáli duši, takže už nebude moct nikdy existovat, ale navíc rozsápali jeho tělo.

Až když bylo po všem jsem se odvážila podívat. Po Franklinovi zbyla jen hromádka potrhaných cárů z oblečení, které jim očividně nechutnaly. Jednoduše jsem ty tvory poslala zpět odkud přišli, rozhodně jsem nechtěla, aby se tu volně potloukali.

Až potom jsem se roztřeseně sesunula k zemi. "Jsi v pořádku?" ptal se hned Tren starostlivě. Přikývla jsem, jinak naprosto neschopná slova. Jemně mě hladil ve vlasech, dokud jsem se neuklidnila.

"Myslel jsi to vážně?" zeptala jsem se po nějaké době, kterou mi dal na to, abych se sebrala. "Co myslíš?" podivil se. "To co jsi řekl Frankovi. Že mě pořád miluješ," ptala jsem se šeptem. Bylo by tak krásné, kdyby to byla pravda.

Chvíli mlčel a já už si začala nadávat, že jsem se zase nechala pohltit tou nadějí. "Jistěže jsem to myslel vážně. Budu tě vždycky milovat, ať se děje cokoliv," pousmál se. S pláčem jsem se mu vrhla kolem krku. Byl trochu vyplašený z téhle mojí reakce. Přiložila jsem rty k jeho uchu a šeptem mu pověděla úplně všechno, co mě vedlo k tomuhle bolestivému kroku. Vysvětlila jsem mu všechny svoje důvody a taky se mu přiznala, jak moc mi chyběl, jak moc jsem toužila po tom, vrátit se zpátky.

"Ty můj blázínku," povzdechl si a objal mě pevněji. "A já se tolik trápil, že jsem ti svým sobeckým chováním nějak ublížil a ty ses přitom jenom bála o moje bezpečí," vrtěl nevěřícně hlavou a líbal mě přitom do vlasů. Sobeckým chováním? On a sobec? Neexistuje!

"Samozřejmě, jsi pro mě příliš důležitý na to, abych tě mohla ztratit. Radši abys mě nenáviděl, než se ti kvůli mně něco dalšího stalo," odpověděla jsem šeptem. Pevně mě objímal kolem pasu a tiskl si mě na prsa, stejně jako jsem se tiskla já k němu.

Sklonil se k polibku. Nenechala jsem ho se jen tak něžně otírat o moje rty, nic takového. Rovnou jsem ten polibek prohloubila, vložila do něj všechnu lásku, kterou jsem mu za ty dva měsíce dlužila. Pustil mě a pravděpodobně chtěl něco říct, ale já mu to nedovolila. "Ještě," zašeptala jsem toužebně a znovu si přitáhla jeho rty.

Vnitřně jsem stále nemohla uvěřit tomu, že je tu se mnou, že mě drží v náručí a líbá mě. Bylo to jako ve snu. "Slibuji, že zapracuji na všem, co se ti na mě nelíbilo. Asi to půjde těžko, ale pro tebe cokoliv," zašeptal mi do ucha a pokusil se vstát, nepustila jsem ho.

"Ne, lásko, teď mě dobře poslouchej. Nic z toho, co jsem ti řekla, neber vážně. Je sice pravda, že hodně pracuješ, žárlíš a jsi starší, ale nic z toho mi nevadí. Všechno je to v rozumných mezích. A já nechci aby se na našel vztahu něco měnilo. A co se týče našeho intimního vztahu, ani to jsem nemyslela vážně. Já…potřebovala jsem ti jen ublížit, abys mě pustil," říkala jsem naléhavě, přitom se mu dívala do očí.

Jen se lehce usmíval. "Já chápu, že pro tebe bude těžké dělat jako že nic, že mi jen tak neodpustíš, ale já vážně nechci, aby ses nějak…" chtěla jsem říct, ale zarazilo mě jeho rázné zavrtění hlavou. "Já ti nemám co odpouštět. Dostal jsem lekci, že ani tebe nemám navěky jistou a měl bych se víc starat o to, abys byla spokojená. Nezmění se nic, jen mi teď budeš vzácnější, než doposud," říkal s úsměvem a stíral mi nové a nové slzy, které se mi neustále koulely po tvářích.

"Teď už pojeď, jinak Mia opravdu zešediví strachy," zvedl mě na nohy a dvakrát krátce hvízdl. Odmítala jsem ho pustit, takže jsem v rukou křečovitě svírala jeho košili. Objevila se Minet,vyhoupl mě na ní, sám se ale k nasedání neměl. "Pojeď se mnou. Jen si u ní vezmu věci," prosila jsem ho okamžitě. Přikývl a nasedl. "Mám to chápat, jako že se ke mně vracíš?" zeptal se vesele. "Jestli mě ještě chceš?" kousla jsem se do rtu. Já dělám, jakoby to byla samozřejmost, že mě vezme zpátky a vůbec nečekám na jeho reakci.

"Samozřejmě, že ano. Celé dva měsíce jsem si nepřál nic jiného," usmál se tak něžně, že jsem se znovu rozplakala. Jen zavrtěl hlavou a rozjel se. Řídil on, takže já klidně mohla plakat, a nemuselo mě trápit, že nevidím na cestu. Protože jemu jedinému jsem naprosto věřila. Dojeli jsme až do vesnice, kde Tren seskočil a pomohl ze sedla i mě. Já stále brečela a nemohla to zastavit.

"Cos jí udělal!" vyjela po něm hned Mia a chytila ho za límec u košile. "Nic neudělal," zavzlykala jsem. "Tak proč brečíš?" ptala se překvapeně a chlácholivě mě objala. "To je štěstím," odpověděla jsem, jemně se vykroutila z jejího objetí a přivinula se k Trenovi. Ten mě objal a jemně líbal do vlasů.

Mia nás odvedla dovnitř. Tren mi odešel sbalit tašku, já Mie mezitím šeptem prozradila, co se mezi námi stalo. "Ty nejsi normální," zavrtěla hlavou. Zahanbeně jsem sklopila hlavu k zemi. Mia mě ještě chvíli plísnila a mě bylo do breku.

"Anori," oslovil mě jeho tichý, melodický hlas. Během vteřiny jsem vzdálenost mezi námi zkrátila na nulu a majetnicky ho objala kolem pasu. "Vyrazíme?" zeptal se. Kývla jsem. Mia se rozloučila s tím, že se musíme brzy navštívit, když bydlíme jen několik málo hodin jízdy od sebe.

Opět jsme nasedli na mého koně a vyrazili. "Vítej doma," usmál se Tren, když mi otevřel dveře. "To zní moc hezky," usmála jsem se nazpátek. "Vždycky to bude tvůj domov, ať se stane cokoliv". Políbila jsem ho pod čelist, nechci aby měl tyhle myšlenky.

Než jsem se stihla odtáhnout, přitáhl si moje rty k vášnivému polibku. Rukama jsem ho objala pevně kolem pasu. Prozkoumával svým jazykem moje ústa, přejížděl mi po dásních a občas lehce zuby stiskával spodní ret. Roztouženě jsem vzdychla a nechala se od něj vzít do náruče. Odnesl mě do ložnice a než jsem se stačila rozkoukat, byla jsem bez šatů a ležela jsem na posteli.

On si mezitím začal rozepínat košili. Neváhala jsem a klekla si na kolena. Rozepnula jsem mu kalhoty a sundala je i se spodním prádlem. Jen velmi pomalu jsem vzala do pusy jeho ztopořený penis. Tentokrát zasténal on a prsty mi vpletl do vlasů.

Nenechal mě si hrát příliš dlouho. Jemný tlakem do ramen mě opět položil na postel a započal svoje krásné mučení. Motýlími polibky si značil cestičku od mého krku až po prsa, kde vsál do úst jednu bradavku, druhou mezitím laskal palcem. Se zavzdycháním jsem se prohnula proti němu, rukama mu bloudila po vypracované hrudi.

Když se dostatečně pomazlil s mými bradavkami, přesunul se níž přes moje nejcitlivější místečka. Když už se téměř dostal k cíli, zastavil a začal mě líbat tentokrát od kotníku výš. Na vnitřní straně stehen a tříslech si dal se svou péčí opravdu záležet.

Ještě dřív, než moje mysl úplně vypnula, jsem se přetočila nad něj a oplatila mu to stejnou mincí. Stejně něžně a pomalu jsem se mazlila i s jeho bradavkami. Líbala jsem ho tříslech a jen naznačovala, že se ho chystám vzít do úst. Pokaždé zklamaně vydechl a mě tím hrozně moc vzrušoval.

Nebyla jsem zdaleka u konce svojí intenzivní provokace, když nevydržel a opět se přetočil nade mě. Znovu mě políbil na rty, přitom do mě opatrně pronikl. Jeho polibek zdusil můj i jeho sten a zdusil i další, které mi vycházely z úst v rytmu jeho přírazů.

Nemusela jsem čekat nijak dlouho, abych si mohla prohlédnout duhový vesmír, kdy mě vynesl na vrchol. A nedlouho poté vyvrcholil i on. Jeho horké sperma se ve mně rozlévalo a já se konečně cítila celá. Už mě nechyběl ani ten nejmenší kousek. Byl tu se mnou a miloval mě. A právě jsme se vydýchávali z jednoho milování, kdy jsme byli jedno tělo a jedna duše.

"Jdu si dát sprchu, jdeš se mnou?" zeptala jsem se tichým, chraplavým hlasem. Přikývl a opět si mě vyzvedl do náruče. V koupelně nejprve nastavil příjemnou teplotu vody, až teprve pak mě za sebou vtáhl do sprchového koutu.

Nechávala jsem po sobě stékat kapky vody, které mi smývaly z pokožky jeho polibky. Nejradši bych je tam nechala navždy. Vzal do ruky houbu a jemně mě celou namydlil, stejně tak já jeho. Opláchli jsme se a já nevím, přesně kterým pohybem jsem ho vyprovokovala, ale pomiloval mě ještě dvakrát, než jsem mu málem vyčerpáním usnula ve stoje. Pak teprve vypnul vodu, zabalil mě do ručníku a už v polospánku mě odnesl do ložnice. Než mě stačil uložit, spala jsem jako nemluvně.

Ráno mě opět přivítal vášnivým milováním. "Lásko, tímhle stylem se z postele nehnu," bránila jsem se jeho neodbytným rtům. "Musíš mi vynahradit ty dva měsíce," zavrněl mi do ucha. "A nechceš si to vybrat postupně? Takhle mě umiluješ k smrti," stěžovala jsem si. "A nebyla by to krásná smrt?" ptal se se smíchem, ale pustil mě, abych se mohla obléknout.

Opřela jsem se o skříň, chůze mi dělala trochu problémy. "Kdybys to byl ty, tak určitě ano. Ale přeci jenom jsem tu plánovala zůstat o něco déle," usmála jsem se nazpět.

Zpráva o tom, že jsme opět spolu se roznesla velmi rychle, Mia taky poví i to, co neví. První se u nás objevili Trenovi rodiče, po nich samozřejmě Dante. Všichni o náš vztah měli docela strach, ale rozhodně ne větší, než já nebo on. Ale teď bylo vše v pořádku.

Ano, nebylo to úplně stejné jako předtím. Popravdě můj cit k němu byl ještě hlubší než dřív. A i u něj jsem si všimla, že ač jsem mu několikrát zopakovala, že žádný z jeho zlozvyků mi nevadí, snažil se jich co nejvíce vyvarovat. Hlavně tedy práci, i když to mu poslední dobou šlo dost těžko.

"Miláčku, máte v práci nějaké problémy, viď?" ptala jsem se a objímala ho kolem ramen. Všimla jsem si, že má mnohem víc práce, ale snažil se to dělat postupně, abych mu nevyčítala, že stále jen leží v papírech.

"Ano, hrozné. Navíc jsem měl jet na třítýdenní služební cestu, ale když jsi zpátky, tak jsem ji odvolal. Což znamená ještě víc práce, než obvykle," povzdechl si unaveně a zaklonil hlavu, abych mu mohla vtisknout polibek. "Neměl jsi to odvolávat, když to znamená mít víc problémů. Jela bych s tebou," hladila jsem ho po ztuhlých ramenou.

"Lásko, nemohla bys jet se mnou," zavrtěl hlavou. "Proč? Minule jsi to slíbil?" divila jsem se. "Ano, ale tahle je na Zemi a ty odsuď nemůžeš odejít," odpověděl. "Nemůžu odejít? Proč?" nechápala jsem. Povzdechl si. "Tvoje přítomnost ve všech udržuje naději na lepší zítřky. Navíc, kdybys odešla, byla by jsi okamžitě středem všech útoků, protože na Zemi je naše síla podstatně menší a my bychom tě nemohli dostatečně chránit. Taky by začali útočit tady, protože by vycítili, že teď jsou naše síly oslabené, přeci jenom se tě bojí," vysvětlil mi.

"Hm," protáhla jsem zamyšleně. "Samozřejmě, až tohle skončí, budeš se moct normálně vrátit," dodal, když si všiml mého skleslého výrazu. "A ty půjdeš se mnou," pousmála jsem se. "Jistě, slíbil jsem ti to," oplatil mi úsměv a jemně mě políbil na rty. Jsem tak ráda, že jsem zpátky!