Předvánoční nostalgie

Tak se konečně hlásím s předvánočním dílem. Omlouvám se, měl tu být na čtvrtou adventní neděli, ale psala jsem seminárku a na povídku mi nezbyl čas. Pokusím se do Vánoc naťukat pokračování a slibuju, že je teď nechám chvíli v klidu, aby si mohli užít Vánoc a Silvestra. Tak si užiijte díl a nechte mi komentář:

.

.

"Kime, řekla jsem, že mě teď nemáš rušit," zakřičela jsem rozčileně směrem ke dveřím, na které někdo naléhavě zaklepal. Bylo tolik práce a policisté jeden za druhým podávali své výpovědi.

"A já se domníval, že se vám posila bude hodit," ozval se krásný melodický hlas. Překvapeně jsem zamrkala a pohlédla ke dveřím, o jejichž futra se opíral mladý a neuvěřitelně krásný muž a ovíval se deskami, pravděpodobně obsahujícími jeho přihlášku. Sjela jsem pohledem jeho štíhlou, ovšem vypracovanou postavu, skrytou za upnuté tmavé Jeany a tmavou košilí u krku ležérně rozepnutou.

Odkašlal si, aby mou pozornost strhl ze své postavy na svá slova. "Jistě, ehm, přihlášku máte?" ptala jsem se a zmateně se přehrabovala v papírech na stole. Podal mi desky, které držel v ruce.

"Musíte to mít ověřené,…" "Z velitelství a výboru, zbývá už jen váš podpis," přerušil mě s okouzlujícím úsměvem, až jsem na chvíli zapomněla dýchat. "Jistě," přikývla jsem a roztřesenými prsty hledala razítko, kterým bych potvrdila jeho přihlášku.

Byla by taková škoda, kdybych ho nepřijala. Sice nevím, jestli je schopný a je pravda, že jsem už několik pohledných mužů kvůli jejich nešikovnosti vyhodila, u něj mi to bylo jedno. I kdyby byl poleno, musím ho vzít. Moment, co to plácám?

Sklopila jsem pohled, aby to vypadalo, jako že si čtu. Jen v rychlosti jsem přelétla jeho věk. Byl mladý, přesto vypadal v obličeji ještě mladší, než ve skutečnosti byl. Mnohem více mě zajímalo jeho jméno. Tren Anthony Natori. Znělo to moc hezky, tak trochu cizokrajně, rozhodně nebylo americké. Ostatně to moje také ne.

Stále stál u dveří a pozoroval mě s jemným úsměvem, hlavu mírně nakloněnou do strany. "Posaďte se," nabídla jsem mu místo a nadávala si, že pro jeho krásnou tvář zapomínám na dobré vychování. Posadil se a nechal mě v klidu dočíst papíry, které mi přinesl.

"Tak, pane Natori," zaklapla jsem desky. "Ano, slečno Hokkaido?" zvedl ke mně hlavu. "To zní divně. Jsem Anori," podala jsem mu ruku, kterou on stiskl. Nebyl to pevný stisk, přesto mi přišlo, jakoby mě jeho dotyk pálil. Neměla jsem daleko od toho, se na něj vrhnout.

"Jsem Tren," představil se celkem zbytečně. Já se nestarala o jeho jméno, to jsem si už přečetla. Mnohem víc mě fascinovalo, jak svůdně při vyslovení svého jména pohyboval rty. Jaké by asi bylo je ochutnat? Pustila jsem jeho ruku.

"Odvedu vás dolů do skladu, kde dostanete výzbroj a uniformu," oznámila jsem a rychle se odklonila z jeho dosahu. Otevřel mi dveře. Trochu mě to překvapilo, bude z něj asi jediný policista gentleman. Došli jsem do tmavého skladu, kde seděl starý vrátný. Kývla jsem mu na pozdrav a prošla dál.

Okamžitě se za mnou objevila mladá dívka, tuším hlídačova vnučka, s krejčovským metrem, vzala Trenovi míry a během chvilky mu v rukou přistála uniforma i se vším potřebným. Nepochybovala jsem o tom, že mu bude skvěle padnout, ta dívka byla opravdu pečlivá.

"Zítra nástup v 7 hodin, stačí v civilu, jen mějte s sebou odznak a zbraň," zavelela jsem drsným tónem. Vždycky jsem ho používala. Vypadala jsem dost slabě a tímhle si trochu léčila komplexy. Pozdvihl obočí, ale přikývl. "Budu," usmál se opět tím svým krásným úsměvem.

Podívala jsem se na něj a zjistila, že mu zírám na rozhalený krk. Byl o dost vyšší než já. Pozdvihla jsem hlavu, abych se setkala s jeho pohledem. Chyba. Měl nebesky modré oči, které mi pohled něžně oplácely. Nemohla jsem se odtrhnout, fascinovaly mě. Popravdě by si se mnou v tomto okamžiku mohl dělat, co by chtěl. Udělala bych cokoliv, jen pro ten pohled.

Podíval se za mě a osvobodil mě tak ze svého zajetí. "Vezmu tě…vás nahoru, seznámíte se s ostatními," řekla jsem rychle a uháněla nahoru, co nejdál z jeho blízkosti, která se mnou cvičila jako nic jiného.

Tu noc jsem měla velmi neklidné spaní a většina snů byla o něm…

Netrvalo ani dva měsíce a z Trena se stal můj osobní asistent. Naštěstí to nikomu nepřišlo divné, protože byl po dlouhé době někým natolik schopným, že jsem ho potřebovala mít stále u sebe i bez své vlastní sobecké touhy.

"Nesu kávu," přistál mi na stole kelímek s tmavou tekutinou. "Dík," zachraptěla jsem. "Zase jsi jela přes noc? Tímhle stylem se strháš," huboval mě, ale hlas měl jemný a hřejivý. Věděla jsem, že má o mě jen starost. "Já vím, ale chci to co nejdřív dořešit," protáhla jsem se unaveně.

Zamával mi před obličejem deskami. "Trochu jsem se na to díval a něčeho si všimnul," usmál se. Opět jsem se musela vydýchat. Dva měsíce se na mě usmíval a přesto se mnou jeho úsměv tolik cvičil. "Tak ukaž," přisunula jsem mu židli. Přisedl si a trochu se naklonil, aby mi mohl vysvětlit své poznámky. Já se naopak odkláněla. Nelíbilo se mi, že mě tak strašně moc přitahoval. Nebo se mi to právě líbilo až moc.

"Podívám se na to," usmála jsem se po skončení jeho vysvětlení. Kývl a odešel z mé kanceláře ke svému psacímu stolu. Hned se kolem něj seběhly ostatní pracovnice naší stanice a začaly s ním nestydatě flirtovat. Pozorovala jsem je skrz polozatažené rolety a v rukou drtila propisku. Vadilo mi jak mu pokládaly ruce na rameno nebo občas do vlasů. Skřípala jsem zuby nad jejich odhalenými výstřihy.

Zvedla jsem se a vzala do ruky klíče od auta. "Trene, jedeš se mnou," zavelela jsem na půl úst a s úlevou pozorovala, jak spěšně opouští to hejno slepic…

"Teto!" probudil mě dětský hlas. Překvapeně jsem zamrkala,vážně jsem spala s otevřenýma očima a snila o Trenovi? "Copak, zlatíčko?" ptala jsem se Danyho. "Půjdu si uvařit čaj, chceš taky?" otázal se.

"Lež, já ti ho udělám," pousmála jsem se a vstala. Dany měl nějakou chřipku a i na mě něco lezlo. Byla jsem pořád unavená, neustále jsem polehávala. Jelikož tu ale nebyl Tren, musela jsem se snažit vypadat v pořádku kvůli Danymu, někdo se o něj musel postarat.

Když všechno klapne, vrátí se mi už dneska!

*****

Projížděli jsme jednotlivými vesnicemi a čím víc jsme se blížili k té mojí, tím jsem byl netrpělivější. Chtěl jsem už být doma, jenže se muselo ještě něco vyřídit, takže návrat byl plánovaný až zítra.

Vjeli jsme do mojí vesnice a já se rozhlédl, třeba ji alespoň zahlédnu. Jel jsem na konci řady, takže si nikdo moc nevšiml, že jsem zpomalil. Nikde jsem ji neviděl. No jistě, vždyť neví, že tudy budu dnes projíždět.

Až pak jsem si všiml dvojice u kraje cesty. Byla to ona i s Danym, nejspíš se vraceli z vycházky. Dojel jsem až k nim a rychle seskočil z koně. Ostatní jeli dál, jen ten mladý anděl, který mi poslední dobou dělal společnost na mě čekal.

"Ahoj zlatíčko," usmál jsem se a objal ji. Pevně se ke mně přitiskla. Sklonil jsem se k polibku, ale ona uhnula. "Jsem nemocná," zachraptěla. Lípnul jsem jí alespoň na čelo. "Kdy se vrátíš?" zachraptěl stejným způsobem i Dany. Takže jsou nemocní oba.

"Až zítra ráno," odpověděl jsem. Znovu jsem ji pevně objal s polibkem alespoň na tvář a vyhoupl se zpět do sedla. Rozjel jsem se se svým společníkem za ostatními. "Manželka se synem?" zeptal se, když jsme je dohnali. Zavrtěl jsem hlavou. "Zatím jen snoubenka a synovec," odpověděl jsem. Pokýval hlavou. "Někoho mi připomíná," přemítal nahlas. Nemělo cenu něco tajit. "Je to naše vyvolená," zamumlal jsem. Pochopením se mu rozšířily zorničky. "Aha, je pěkná," usmál se, ale jinak to nekomentoval.

*****

Druhý den jsem se hned časně ráno sbalil a odjel zpět domů. Odemkl jsem si a okamžitě si všiml vánoční výzdoby. Je tu vidět ženská ruka. Hned se mi o nohy začala otírat ta chlupatá potvora. Vzal jsem ji do ruky a ona začala spokojeně vrnět. "Nemám tě rád," říkal jsem jí, když jsem si zouval boty. Nesouhlasně zamňoukala.

"Tak dobře, mám tě rád, ale nelíbí se mi, že máš všechnu její pozornost jen pro sebe. Musíme se střídat," povídal jsem jí. Odpovědí mi byl jen pořádný kousanec. S ní toho asi moc nevyřeším. Položil jsem ji do jejího pelíšku a vešel do obýváku, kde na rozkládací pohovce ležela Anori i s Danym a oba spali.

Uvařil jsem nejdříve dva čaje a teprve pak jsem si sedl na kraj postele. Přemýšlel jsem, jak ji vzbudit. Nakonec jsem ji jen něžně hladil po tváři. Rozespale zamrkala, ale hned jak mě rozpoznala, se mi vrhla kolem krku.

"Tak už jsi konečně doma?" ptala se. "Ano," usmál jsem se. "Musím vám to pochválit, vypadá to tady moc hezky," okomentoval jsem i tady vánoční výzdobu. "Díky, udělala jsem si to tu po svém, doufám, že nevadí," pokrčila rameny. "Vůbec ne," políbil jsem ji rychle na rty, než by se stihla odtáhnout. "Budeš nemocný," hubovala mě hned. "To by byla sranda, kdybychom tu leželi všichni tři," ozval se Danyho hlas. "Ne díky," zavrtěl jsem hlavou a šel jim pro čaje.

*****

Tren se o nás o oba pečlivě staral. Nosil nám do postele čaj a prášky, vařil pro nás a na Danyho prosby dodělal nepečené cukroví. Byl skvělý. Dany se z nemoci vzpamatoval jako první a začal se nudit.

Bylo pro nás opravdu těžké udržet ho v klidu, byl už hodně neposedný. Nakonec jsem zůstala ležet jen já a Tren s Danym byli pořád někde venku. Napadl sníh, takže jsem se jim ani nedivila. A já mohla v klidu odpočívat.

"Musím nakoupit, došel nám čaj pro maroda," pohladil mě Tren po vlasech. "Já tam skočím," hlásil se hned Dany a už se sápal po mojí peněžence, kterou se před ním Tren snažil uchránit. "Lásko nech ho. On to zvládne," slabě jsem se usmála a Tren tedy Danymu nadiktoval, co má koupit.

Když Dany vyběhl, sledoval ho Tren úzkostlivým pohledem, ale hned, jak mu zmizel z dohledu, se natáhl ke mně na pohovku a mazlivými dotyky si snažil vydobýt moji pozornost, která se točila kolem Aten.

"Tak jak ti je, koťátko?" ptal se a líbal mě do vlasů. "Už líp," pousmála jsem se a úspěšně se vyhýbala jeho rtům. "Já si začínám myslet, že mě nemáš ráda," zafňukal hraně, když jsem ho nenechala mě políbit. "Ale jdi ty. Já jen nechci, abys byl taky nemocný," zavrtěla jsem hlavou a lehla si zpět do polštářů. Lehl si vedle mě a byl v klidu.

Popravdě, vydrželo mu to asi 5 minut, pak mě zase začal líbat na krk a přes šaty na bříško. Pohladila jsem ho po vlasech. Tolik mi chyběl a kvůli té pitomé nemoci se s ním nemůžu mazlit tak, jak bych chtěla.

Přestal mě líbat a položil mi hlavu na břicho. "Jsem tady," zavolal Dany. S Trenem to ani nehlo, stále ležel. "Jsi šikulka," usmála jsem se a natáhla k němu ruku. Tren se taky zvedl a převzal si od něj věci. "Pojď uvařit tetě čaj," zatahal ho za ruku.

*****

Pár dní před Vánoci se mi konečně udělalo trochu lépe, a tak jsme se všichni vydali na společnou procházku. Tren zasypával Danyho snad tunami sněhových koulí a statečně bránil mě před těmi, kterými se Dany "omylem" netrefil.

"Do tety ne, je po nemoci," domlouval Danymu, která tedy začal bombardovat jen jeho. Se smíchem jsem šla napřed, ty dva nechala za sebou. Uvidíme kdo vyhraje.

Vyšla jsem ze záhybu lesa a málem se srazila s Nikem, Fren a Kessy. "Ahoj," pozdravila jsem zmateně. "Kessy doma strašně pláče, stýská se jí po Danym," uvedl to Nik na pravou míru. S pochopením jsem kývla. "A co ty tu děláš?" otočila jsem se na Fren. "Dany se nepochlubil? Chodím tady s Nikem," usmála se a jakoby chtěli potvrdit svá slova, ji Nik objal kolem pasu.

Překvapeně jsem na ně zírala, takže mě vylekaly Trenovy ruce, které mi položil na ramena. Neslyšela jsem ho přicházet. "Dany se musí nejdřív vyhrabat ze závěje a pak možná přijde," zasmál se Tren, s Nikem si podal ruku a Fren objal a políbil ji na obě tváře. "Vítej do rodiny," přivítal ji.

V tu chvíli k nám doběhl Dany, sníh měl snad i v kalhotách a vrhnul se ke Kessy. "Taky jsi ho nemusel takhle zřídit, je po nemoci," peskovala jsem Trena, který se jen zářivě usmíval. "On si začal," pokrčil rameny. "Ale ty máš mít rozum,"pokračovala jsem. "Když se rozdával, stál jsem ve frontě na pečené kaštany," odpověděl a všichni se začali pochechtávat.

"Hlavně že máš smysl pro humor. A kde máš vůbec rukavice? Máš úplně zmrzlé prsty," hubovala jsem ho. Umlčel mě svými rty, které vášnivě tiskl na má ústa. Chvíli jsem se bránila, já jsem ještě neskončila. Jenže jeho polibky jsou prostě neodolatelné.

Nik si musel odkašlat, abych si vzpomněla, že tu nejsme sami. Omámeně jsem se od něj odtrhla. Zezadu si mě k sobě přitáhl a tiskl mi ruce na břicho. Překryla jsem je těmi svými, abych mu je alespoň trochu zahřála.

"Půjdete k nám?" zeptal se Tren. Přijali. Běžela jsem napřed, abych mohla zavřít Aten do ložnice, nevím jak by reagovala na Kessy. Zanedlouho dorazili i ostatní. Tren je usadil do obýváku a šel mi pomoct do kuchyně.

Chvíli jsme seděli všichni spolu a povídali si, pak se ale kluci vytratili ven a já tu zůstala sama s Fren. Na klín mi vyskočila Aten, nejspíš ji pustil Dany. "Ta je roztomilá," usmívala se Fren. Povídali jsme si o všem možném, až jsme došli k jejímu osobnímu životu. "Jak vycházíš s Nikem?" ptala jsem se jí. "Výborně,"odpověděla s úsměvem. "Vážně?" vylétlo mi obočí do vysokého oblouku. "Ano, naklonila nechápavě hlavu.

"Přišlo mi, že je těžké s ním žít," "Aha, takhle to myslíš? Vyprávěl mi o těch věcech. Víš, já si ho držím dost zkrátka. První měsíc byl hrozný. On je hrozně arogantní a snadno se rozčílí. Trochu jsem mu srazila hřebínek. Potřebuje nad sebou mít někoho, kdo ho bude kontrolovat. Na druhou stranu je strašně oddaný. Chová se ke mně tak mile a pozorně. Dost si mě hýčká," zasnila se. "To ráda slyším," zasmála jsem se.

Víc jsem z ní nestihla dostat, protože se vrátila ta tři třeštidla s mým andílkem v čele. Hned jsem jim šla uvařit něco teplého, protože byli všichni tři úplně mokří a zmrzlí. Radši nechci vědět, co tam venku dělali.

Všichni tři se šli okamžitě obléknout do něčeho suchého. Nik měl trochu problém, protože oproti Trenovi byl trochu mohutnější, ale nakonec našli něco, co mu aspoň trochu sedlo. Horkou čokoládu všichni vděčně přijali.

Nik s Fren se nezdrželi dlouho. Původně si chtěli odvést i Kessy, ale když Dany ztropil scénu, že jí nechce poslat domů a jí jsme pak našli, jak spí stočená do klubíčka u kočičího pelíšku, kde spokojeně podřimovala i Aten, bylo rozhodnuto. Měli jsme tu o dalšího neposedu navíc.

"Vyřiďte Juaně, že ji zveme na Vánoce k nám, ať si taky jednou odpočine od toho hostitelství," navrhla jsem. "Určitě," kývl Nik. "A vy přijďte také. Airine to vyřídíme my," dodal Tren. Společně jsem je vyprovodili.

"Tak Dany, co kdyby sis šel lehnout," navrhl Tren s nadějí, že budeme mít večer pro sebe. "Ještě ne. Co kdybychom si zahráli nějakou hru?" odporoval a už vytahoval nějakou krabici. Oba jsme si povzdechli a poslušně šli za ním, abychom splnili jeho přání. Hráli jsme Fintu, je to skvělá hra, ale kluci byli vždycky mazanější, takže jsem třikrát skončila poslední.

"Já už nehraju," odmítala jsem čtvrté kolo. "Ale no tak, teto," přemlouval mě Dany. "Já tě nechám vyhrát," uhodl Tren na co narážím. "To jsem zvědavá," zasmála jsem se. A hráli jsme znovu. Nevím, jestli to byla náhoda, nebo mě nechal, ale opravdu jsem na konci hry slavila vítězství.

"Nějaká odměna za statečnost?" ptal se hned Tren. "Vůbec žádná," zasmála jsem se a zabrala si koupelnu dřív, než mě stačil chytit.