Silvestr ve dvou

Tak se hlásím se slíbeným pokračováním...je to takový klidný díl o ničem, takže si ho užijte, přístě už se to trochu rozjede. Přeji pěkné počtení, užijte si Silvestra a nezlijte se moc, ať mi můžete nechat komentář:

.

.

Vánoční svátky jsme rozhodně neměli klidné. Byli jsme samá návštěva a Dany s Kessy byli strašně hyperaktivní. Ne jednou jsme na ně museli zvýšit hlas. Naštěstí Trena oba poslechli, což se u mě bohužel říct nedalo.

"Na oběd doma," zavolala jsem za Danym, který se mnou odmítal zůstat a radši šel i s Kessy ven. Povzdechla jsem si. Nejspíš je na čase, aby si pro něj Nik přijel. "Copak tě trápí?" objal mě Tren. Natočila jsem hlavu do strany, aby mě mohl políbit. "Nejraději bych už poslala Danyho domů. Začíná mi trochu přerůstat přes hlavu," postěžovala jsem si s hlavou zabořenou do jeho ramene.

"Kde vůbec je?" rozhlédl se kolem. "Šel ven, že prý je tu se mnou nuda," odpověděla jsem. "No počkej, to si s ním ještě vyřídím," zamračil se. "Ne, nechci aby věděl, že jsem ti to řekla," odmítla jsem okamžitě. Už takhle ve mně nevidí autoritu.

K obědu jsem udělala rybí filé s kaší a k tomu ovocný kompot. Všechno bylo hotové, chyběl jen ten neposeda s Kessy. "Kde je?" dívala jsem se zamyšleně z okna. "Má 10 minut, pak si pro něj dojdu," prohlásil Tren přísně a usadil se do křesla. I jemu už s ním docházela trpělivost. Už to vypadalo, že ho kárání nemine, když se objevil doma. "To je dost," hubovala jsem alespoň já. "Promiň teto," omlouval se a už se hnal ke stolu.

Po obědě utekl ven ještě než jsem ho stihla požádat, aby mi pomohl s nádobím. Místo něj se ochotně nabídl Tren. "Co máš dnes v plánu?" ptala jsem se ho. "Musím na poštu a pak je to na tobě, co bys chtěla dělat," usmál se. Hned jsem si začala v hlavě malovat, jak krásně tohle odpoledne společně strávíme.

Z pošty se Tren vrátil i s Danym a podle jeho skleslého výrazu, ho pravděpodobně nachytal při něčem nekalém. Hned mezi dveřmi se mě chytil za sukni a Trena si přeměřoval naštvaným pohledem. "Copak jsi prováděl?" ptala jsem se, když jsem mu pomáhala z mokrých punčocháčů.

"Jen se pochlub," ozval se z obýváku Trenův hlas a vzápětí se opíral o zárubně. Ale Dany se nafoukl a neřekl ani ň. Když jsem Danyho převlékla do suchého, šla jsem se poohlédnout, co dělá Tren. Jaké zklamání to pro mě bylo, když jsem ho našla, jak pracuje.

"Zahrajte si s Danym nějakou hru. Já se na to musím podívat a pak se vám hned budu věnovat," povzdechl si smutně a sklonil se zpět k práci. Vytáhla jsem tedy Danyho a hráli jsme karty.

Tren skončil až večer a to už bylo pozdě někam jít. "Vážně se moc omlouvám," šeptal mi do ucha, když jsem mu seděla schoulená na klíně. "Nevadí," pokrčila jsem rameny. Co jsem mohla dělat jiného. Práce byla důležitější.

Domem se rozlehl zvuk zvonku. Šla jsem otevřít, ale Dany byl rychlejší. "Jé, tati," díval se překvapeně na Nika. "Ahoj," pozdravila jsem ho a pozvala ho dál. "Dany, běž si zabalit, jedeme domů," popohnal Danyho. Dany neochotně odběhl.

"Co tak najednou?" ptala jsem se. "Sehnal jsem zájezd do hor, na lyžování a chceme vzít Danyho s sebou," odpověděl. Dany byl sbalený neuvěřitelně rychle, když slyšel zmínku o lyžování. "Ahoj teto, bylo to tu moc fajn, zase někdy přijedu," loučil se se mnou. "To víš, že jo," pocuchala jsem mu vlasy. Rozloučil se i s Trenem a pak už nedočkavě táhl Nika za ruku, aby už šli.

"Konečně klid," protáhla jsem se. Tren si sedl ke mně na pohovku a položil mi hlavu do klína. Překvapeně jsem se mu probírala ve vlasech, tak jemných jakoby byly dětské. Něco ho trápilo a bylo to vážné. Nikdy svoje problémy neřešil tak, abych o tom věděla. Muselo se mě to taky týkat.

"Miláčku, copak se děje?" ptala jsem se. Překvapeně ke mně zvedl pohled. "Ty sis všimla? Promiň, nechtěl jsem tě zatěžovat svými starostmi," pousmál se smutně a narovnal se. "Jsou to i moje starosti, vypadáš utrápeně, víš, že mě můžeš říct všechno," naléhala jsem.

"Mám starosti v práci," řekl po chvíli. "Jaké?" ptala jsem se. Ztěžka si povzdechl. "Chtějí mi zkrátit plat, ale práce mi zůstane," přiznal. "To snad nemyslíš vážně? Vždyť se dřeš od rána do večera," rozčílila jsem se.

"Jestli to opravdu udělají, poohlédnu se po jiné práci. Ale nejspíš už nebude tak dobrá, jako tahle," odpověděl. "Proč by nebyla? Jsi schopný, pracovitý a hlavně spolehlivý. Kdo by tě nechtěl zaměstnat," divila jsem se.

Jen se ušklíbl. "Ty sis toho asi nevšimla, viď? Před tebou se ke mně chovají jinak. Ať každý říká, co chce, ale rasová nenávist stále existuje a hlavně proti takovým míšencům, jako jsem já. Nikdo mě nezaměstná," odpověděl s utrápeným výrazem.

Němě jsem na něj zírala. Opravdu jsem si toho nikdy nevšimla, vždycky mi přišlo, že jsou k němu všichni milí. "To mě vážně mrzí," kousla jsem se do rtu. "Proč by mělo? Ty za to přeci nemůžeš," pousmál se a přitáhl si mě do náruče. "Netrap si s tím tu svoji krásnou hlavinku. Radši mi řekni, co bys chtěla dělat zítra," změnil rychle téma.

"A jsi si jistý, že nebudeš pracovat?" pozdvihla jsem obočí. "Jistě, na Silvestra bych nepracoval ani za příplatek," ujistil mě. "No jo, zítra je Silvestr," došlo mi. "Co kdybychom šli bruslit?" navrhl, když mě dlouho nic nenapadalo. "Neumím bruslit," pokrčila jsem rameny. "Naučím tě to," pousmál se. "Nemám brusle," bránila jsem se rychle. "Seženu ti je," argumentoval.

Přemýšlela jsem, čím bych mu to vymluvila. Upřel na mě ta svá modrá kukadla. "Prosím," vydechl. Mělo cenu se snažit odolat. "Dobře," povzdechla jsem si frustrovaně. "Bude se ti to líbit, uvidíš," zasmál se mému trpitelskému výrazu. "Já spíš vidím ty modřiny, co zas budu mít," brblala jsem. "Nenechám tě upadnout," políbil mě na čelo. "Vždyť já vím," usmála jsem se.

Druhý den jsem jen velmi neochotně šla k místnímu rybníku, kde už se proháněli jak děti tak dospělí. "Vážně nestačí, když se na tebe budu jen dívat?" ptala jsem se. "Ničeho se neboj, nenechám tě se uhodit," chlácholil mě Tren. S povzdechem jsem tedy došla až k lavičkám.

Tren mi pomohl zavázat brusle a v rychlosti si nasadil ty svoje. Pomohl mi vstát a pomalu mě dovedl až k okraji rybníka. "Jsi si jistý, že se to s námi neprolomí?" ptala jsem se a nedůvěřivě si prohlížela led. "Tak zaprvé, umíš ovládat živly, takže by se to s tebou prolomit nemělo. A za druhé, ani nám se nechce se koupat v ledové vodě, takže je to zabezpečené," ujistil mě a vkročil na zamrzlou plochu.

Jak neochotně jsem se nechala vtáhnout za ním. Okamžitě měl moje ruce pevně omotané kolem krku, protože to neuvěřitelně klouzalo. "Zlatíčko, uvolni se. Slibuji, že tě nenechám spadnout," opakoval dnes už po několikáté. Pustila jsem ho, v tu chvíli se kolem nás prohnalo pár dětí a moje slabá rovnováha tak byla značně otřesena, takže mě měl opět kolem krku.

Odrazil se a pomalu se klouzal vpřed, mě táhl s sebou. Pustila jsem ho a plně věřila, že mě když tak chytí. Snažila jsem se kopírovat jeho pohyby, ale šlo mi to pomalu. "Výborně, žabičko, trochu zrychlíme, ano?" zeptal se, ale nečekal na odpověď a odrazil se víc. "Ty blázne," vypískla jsem a snažila se udržet se na nohách.

Jezdili jsme takhle spolu asi hodinu, než jsem dokázala bruslit natolik, aby mě mohl držet jen za jednu ruku. Samozřejmě hned využil toho, že mu nepřekážím v jízdě a značně zrychlil. "Trene, neblbni. Vždyť mě zabiješ," panikařila jsem a drtila mu ruku ve své. "Uklidni se," zasmál se a znovu přidal na rychlosti. "Lásko, víš, jak se nejrychleji naučíš bruslit?" ptal se. "Jak?" zeptala jsem se přiškrceně. "Školou života," odpověděl a v plné rychlosti mě pustil a odjel stranou.

V panice jsem se snažila udržet rovnováhu. Když jsem zpomalila na únosnou rychlost, rozhlédla jsem se po tom zrádci a pomalu se vydala k němu. Než jsem k němu ovšem stačila dojet, byl zase na druhé straně.

Rozjela jsem se tedy tam a snažila se ho dostat. "Ještě se zlobíš?" chytil mě zezadu kolem boků a postrkoval mě dopředu. "Jo!" ohnala jsem se po něm, ale už byl zase pryč a ladně brzdil dost daleko ode mě. Tohle mu nedaruju. Když jsem ho bezvýsledně naháněla pěknou chvilku, objevil se kus ode mě. "Víš o tom, že bruslíš?" otázal se a zabrzdil kus přede mnou, takže jsem mu přistála přímo v náručí. "Ještě doladíme brzdění a bude to dokonalé,".

"Ty jsi hroznej! Jak jsi mi to mohl udělat?" ptala jsem se rozzlobeně. "Čau krásko! Koukali jsme na tebe jak bruslíš," zabrzdil vedle mě Markus a postupně i zbytek Trenovy party. "A co jste říkali?" zeptala jsem se. "Že jsi se to naučila nějak moc rychle," ozvalo se z davu. "Co jsem říkal?" zeptal se Tren a Markuse přetáhl po hlavě. Prý za tu krásku.

Dali jsem si pomalé kolečko, kdy jsem se snažila odkoukat od kluků, jak to dělají, že dokáží zastavit na místě, ale moc jsem toho nepochytila. Tren si mě pak přitáhl do náruče a vášnivě mě políbil. "Máš jí," přetáhl ho po zádech Markus a uháněl pryč.

Tren se nenechal dlouho pobízet a už se hnal za nimi. Odbruslila jsem kousek stranou, aby mě náhodou někdo nesrazil. "Lásko, chytej!" zavolal Tren a najel přímo na mě. "Ty vážně nejsi normální," hubovala jsem. Málem jsem se totiž natáhla a teď jsem si hověla v jeho náručí, protože i když řekl, ať chytám, chytil on mě.

"Ale no tak, žabičko," smál se a opatrně mě postavil na nohy. Prohnalo se kolem nás pár kluků, co se přidali k jejich hře a pokusili se Trena chytit, ten mě však použil jako živí štít. "Proč mi říkáš žabičko?" ptala jsem se. "Vadí ti to?" zamrkal na mě. Pokrčila jsem rameny a posunula si víc do čela krásně zelenou čepici. Aha, proto. Usmál se, když viděl, že mi to došlo.

Každou chvíli ode mě odjel, aby babu buď předal, nebo se jí vyhnul. Nebylo těžké ho najít, když jako jediný měl na sobě černý kabát,všichni měli oblečení spíše světlejší. Dojel ke mně, sundal si kabát, který mi vrazil do ruky, strhl mi z hlavy čepici, kterou si napařil na hlavu a ujížděl dál.

Zavrtěla jsem hlavou, takový maskovací manévr. Opravdu by ho člověk nepoznal. Zvlášť když měl teď na sobě jen světlý svetr. Trvalo jim hodně dlouho, než na něj přišli. To pak přibruslil ke mně a opět mě líbal. Ta čepice mu hrozně slušela, i když jsem pochybovala o tom, že by ji někdy jindy nosil. Na oblečení si docela potrpěl, nebo mi to tak alespoň připadalo.

"Vrať mi to, žabáku. A ujížděj, protože se k tobě blíží," varovala jsem ho. Hodil mi mojí čepici, odrazil se a v tu chvíli už byl na druhé straně. Nechápala jsem, jak může bruslit takhle rychle.

Všichni se postupně začali rozcházet. Byla jsem otočená zády k bruslící ploše, takže mě Tren dost vyděsil, když mě najednou popadl kolem pasu a vytáhl mě doprostřed rybníka. Chvíli se mnou jezdil kolečka, on jel pozpátku, abychom si mohli povídat. "Nevytahuj se," zašklebila jsem se na něj, když začal dělat kličky, aby nemusel zastavovat. Prostě jsem jezdila pomalu, no.

Až když se začalo stmívat a já ho taktně upozornila na to, že mě bolí nohy, jsme slezli z rybníka, sundali si brusle a vydali se domů. Tam jsem si hned vlezla do teplé sprchy, abych trochu rozehřála prokřehlé prsty na nohou. Tren se ke mně za chvilku přidal.

"Tak jak sis to dneska užila, žabičko?" zeptal se, když mě balil do teplé osušky. "Až na ten šok na začátku to bylo moc fajn," usmála jsem se.

"A co bys chtěla dělat teď? Chceš někam jít?" ptal se, když jsme byli oblečení. "Raději bych zůstala doma a strávila Silvestr ve dvou," usmála jsem se a přivinula se k němu. "Jak chceš," přikývl a políbil mě do vlasů.

Tren pak šel koupit nějaké šampaňské a víno, protože jsme doma neměli vůbec nic takového. Já připravila nějaké chlebíčky a něco slaného, abychom do půlnoci neumřeli hlady. "Tak žabičko, jaký je náš program?" ptal se, když se vrátil. "Proč mi říkáš žabičko," ignorovala jsem jeho otázku. "Jak ti mám říkat?" usmál se. "Mám jméno," navrhla jsem. "Tak ti ale říká každý," zavrtěl hlavou. Vážně jako dítě.

"Hm, a co třeba miláčku nebo zlatíčko? To se mi taky líbí," nadhodila jsem. "Moc obyčejné," zavrtěl se smíchem hlavou. Povzdechla jsem si. Takže je ze mě žabička. I když, není to tak ošklivá přezdívka. Žabičky jsou roztomilé, malinké, ale jedovaté. Já jsem taky na pohled bezbranná a zranitelná, ale ve skutečnosti mám víc moci, než si všichni myslí. Jediný, kdo o ní má přehled je moje mamka a Shiroya, protože ten ji chvíli taky vlastnil.

"Nejdřív se napijeme, protože pak jsi povolnější ke všem lumpárnám," zavrněla jsem mu do ucha. Neřekl na to nic, jen každému nalil sklenici červeného vína. "Na nás," přiťukla jsem si a obrátila do sebe její obsah. On chvíli váhal, ale na mou prosbu tak učinil také.

"Zahrajem si nějakou hru," zavelela jsem. "A co bude odměna pro vítěze?" ptal se. "Musí být?" "Samozřejmě, aby to bylo zajímavější," zavrněl. "Hm, kdo prohraje…tak…bude zítra tomu druhému plnit jakákoliv přání," navrhla jsem. "Víš že se říká, jak na nový rok, tak po celý rok?" optal se. "Snad nejsi pověrčivý," smála jsem se. "Budeš se muset snažit vyhrát," provokovala jsem. "To si piš," zablýskl po mě nebezpečným úsměvem.

Samozřejmě, že hned po první kole skončil jako vítěz. A opakoval to hned několikrát. Až když jsem mu slíbila, že dodržím jeho výhru, otočilo se občas štěstí i na mě. Nechával mě. "Tohle neplatí. Ty tyhle hry umíš líp, než já. Zahrajem si nějaké naše hry," čertila jsem se. Souhlasil.

Naučila jsem ho hrát vypadávací prší a schválně mu zatajila některé informace. "Tohle není fér. Ty podvádíš. To si neřekla!" rozčiloval se, když jsem ho pak překvapovala trumfy, o kterých neměl ani ponětí. Neudržela jsem se smíchu.

Téměř přeskočil stůl, za kterým jsem seděla a začal mě lechtat. "Ne, už dost, přestaň!" svíjela jsem se a snažila se dostat z dosahu jeho hbitých prstů. "Tak odvolej svoje výhry a nauč mě to pořádně," zavrněl mi do ucha, které následně jemně skousl.

"Nikdy!" bránila jsem se. Jeho prsty se opět rozeběhly po mém těle, ale potupně lechtání vystřídaly něžné pohyby a polibky. "A tohle mám za trest nebo za odměnu?" ptala jsem se. "Za statečnost," odpověděl a pustil mě.

Naučila jsem ho tuhle hru, tentokrát správně. I přesto, že jí hrál poprvé, byl prostě lepší než já. "Štěstí ve hře, neštěstí v lásce," konejšil mě, protože mě nebavilo pořád prohrávat. "Ty jsi nešťastný v lásce?" ptala jsem se starostlivě. "Kdybys znala mojí přítelkyni," zavrtěl hlavou. "Ty jeden," skočila jsem po něm. Pak už jsme se jen se smíchem váleli na zemi, kdy jsme se snažili toho druhého udržet pod sebou. Tohle jemné pošťuchování brzy přerostlo v pořádné kočkování. Ve vší opatrnosti, samozřejmě.

Když jsem použila magii, byla jsem mnohem silnější, než on. Předstíral však, že si toho nevšiml a i přesto, že jsem měla díky kouzlům často navrch, nestiskl mě silněji, než jemně. Jak jsme se tak po sobě váleli, zalehla jsem omylem ovládání od rádia, které začalo hrát taneční hudbu.

Tren mě vytáhl na nohy. "Smím prosit?" zeptal se. Urovnala jsem si pocuchané vlasy. "Jistě," usmála jsem se a nechala se roztáčet v rytmu rychlého swingu a quick-stepu. Popravdě, tyhle tance se běžně moc nepoužívaly, takže jsem kroky trochu pozapomněla. Tren mě však bez zaváhání vedl, neubránil se však, abych mu v jednom kuse nešlapala na špičky.

"Promiň," omlouvala jsem se, když jsem ho dupla asi po sté. Jen zavrtěl hlavou, jako že v pořádku. Vytáčel mě takhle dlouho, až jsem téměř nemohla popadnout dech. Pak si mě přitáhl k sobě a vášnivě mě líbal. "Za tři minuty půlnoc," upozornila jsem ho.

Odvedl mě ke stolu, kde jsem se hned napila limonády. On zatím připravil šampus. Netrvalo dlouho a začali jsme odpočítávat. "3, 2, 1, Šťastný nový rok, žabičko," usmál se a věnoval mi jeden krásný novoroční polibek. Hned potom otevřel šampus a nalil nám každému sklenici. Přiťukli jsme si na štěstí, zdraví a věčnou lásku a pak jsem se hned hnala ke kabátům a ven. Tren byl v mém těsném závěsu, cestou na náměstí si mě přitáhl k sobě a objal mě kolem pasu.

Na náměstí už stáli všichni, čekalo se jen na nás a pak se začalo s ohňostrojem. Nebyl tak velkolepý jako ten minulý rok v Chamonu, přesto jsem nedokázala odtrhnout oči od oblohy. Vyrušilo mě až všeobecné pokřikování, když se Markus ještě s jedním prodírali davem a líbali všechny, ženy, muže, na tváře samozřejmě. Tren se snažil dostat z jeho dosahu, rozhodně nestál o takovou pozornost. Za trest dostal pořádného hubana přímo na rty. S úšklebkem si otřel rty do rukávu od kabátu, což vyvolalo kolektivní smích.

Ani já jsem neušla jejich líbací posedlosti. Hned jsem si taky musela spravit chuť Trenovými rty. V tomhle veselém duchu jsme slavili téměř až do rána. Skoro v polospánku mě Tren spíš odnesl, než odvedl domů a rovnou do postele.

Vstala jsem přesně na oběd, který omamně provoněl celý dům. "Lásko, já myslela, že mám přání plnit já tobě, ne ty mě," usmála jsem se. "Já si to vyberu potom," mrkl na mě. V klidu jsme se najedli, umyli nádobí a Tren si mě pak přehodil přes rameno a nesl mě zpět do ložnice.

Tam mě položil na postel a několikrát se se mnou vášnivě pomiloval, než měl dost. Spokojeně se uvelebil do polštářů, mě si přitiskl na prsa. "Teda, jestli to takhle bude celý rok,…" začala jsem. "Tak co?" zeptal se a věnoval mi jeden přesvědčovací polibek. "…tak si na to nejspíš zvyknu," odpověděla jsem unaveně. Poslední, co jsem vnímala před tím, než jsem opět usnula, byl jeho hřejivý smích.