Šťastné a veselé

Vážně se moc moc omlouvám, ale přes celé svátky jsem se nedostala na počítač a až dneska byl čas něco naťukat. Takže si tedy představte, že je dnes 24.12.2011, nalaďte se na příjemnou atmosféru Vánoc a užijte si dnešní díl. Copak asi dostanou pod sromeček?

.

.

Přípravu na Vánoce jsme nezačali zrovna nejlépe. Dobře, já jsem je nezačala nejlépe. Den před Štědrým dnem jsem už od rána začala pobíhat po domě a připravovat se na to, až přijedou i ostatní.

Chtěla jsem, aby to bylo všechno dokonalé, jako to měla Juana. Jenže, byla tu hromada otázek, na které jsem jen těžko hledala odpověď. Kolik udělat salátu? Kolik řízků? Když tu budou chtít přespat, kam je uložíme? Kam postavit vánoční stromek, aby nepřekážel a zároveň, aby se do obývacího pokoje vešlo 10 lidí? Bude stačit cukroví, co máme?

Tren se snažil mi pomáhat jak nejvíc to šlo. Přesto jsem byla jak na trní, vůbec jsem ho neposlouchala a pořád si nahlas opakovala, co všechno je ještě nutné udělat a že to nemůžu nikdy stihnout.

"An, přestaň," snažil se mě chytit kolem pasu. Se mnou to nijak nehnulo, dál jsem si mlela svoje. "Anori, uklidni se," zopakoval znovu, tentokrát hlasitěji. Jeho zvýšený hlas mě donutil přestat pobíhat a zvednout hlavu. Nestávalo se často, že by na mě používal takovýhle tón hlasu.

"Uklidni se, všechno bude v pohodě. Lítáš tu jak pominutá, akorát všechno zbytečně komplikuješ. Nech to na mě, ano? Raději se věnuj Danymu," políbil mě na čelo. Poslechla jsem ho, ale vydrželo mi to asi tak půl hodiny. Pak jsem začala pobíhat znovu, tentokrát ještě intenzivněji.

Jak Trena, tak i Danyho jsem neustále něčím zaměstnávala, ale s ničím z toho, co udělali jsem nebyla spokojená. Všechno jsem chodila kontrolovat nebo předělávat. Danymu to bylo víceméně jedno. Když zjistil, že ho vlastně nepotřebuji, raději se před mým běsněním klidil. Tren se snažil vydržet, ale moje neustále kritizování a opravování ho nakonec vytočilo.

Hrubě mě popadl za loket a vedl mě ke schodům vedoucím do ložnice. Zakopla jsem a natáhla se jak dlouhá tak široká. Oproti mému obvyklému očekávání mě netáhl dál, ale počkal, až se sama zvednu, teprve potom pokračoval dál.

Když mě dovedl do ložnice, zabouchl dveře a zastrčil závoru. (Abyste rozuměli, nebyli to normální dveře na kliku, spíš taková padací vrátka, kterým se zavřel otvor, kterým se do ložnice vcházelo.)

Nevěřícně jsem zírala na zavřené dveře. On mě tu opravdu zamkl? Přiklekla jsem k poklopu a začala do něj bušit pěstmi. "Trene, okamžitě mě pusť!" křičela jsem. "Ne, až se uklidníš," ozvala se jeho odpověď už ze značné dálky. "Já jsem klidná!" zaječela jsem. "Tak až se uklidním já," ozval se jeho hlas o něco blíž. "Ty se nemáš co uklidňovat!" vztekala jsem se a mlátila rukama do dvířek, co to dalo. Nic, žádná odezva. On mě tu chce opravdu nechat?

"Ty zatracený míšenče!" rozkřikla jsem se tak, aby mě slyšel a naposledy udeřila do dveří. Až teprve potom mi došlo, co jsem ve vzteku vlastně řekla. Zděšeně jsem se kousla do jazyka. To snad ne. Tohle se vážně může stát jenom mě.

Strávila jsem zavřená celé dopoledne. Čekala jsem, kdy mě pustí, ale on nepřicházel. Hodiny v kuchyni odbyli poledne, celým domem se rozlinula nádherná vůně, ale nikdo mě nepustil. Žaludek se mi hlady svíjel, ale jemu to bylo zřejmě jedno. Opět se mě začal zmocňovat vztek.

Slyšela jsem dole jejich rozhovor. "Strejdo, proč je teta zavřená?" ptal se Dany. "Protože je strašně rozčílená," odpověděl Tren. "Já jsem naprosto klidná!" zaječela jsem a opět svá slova doplnila pořádným bouchnutím do dvířek. Klouby jsem už měla do krve odřené z toho věčného bouchání, ale mě to bylo jedno.

"A proč je rozčílená?" ptal se znovu Dany. "Víš, ženy mají jednu nepříjemnou vlastnost, když jsou pod velkým stresem stávají se z nich hysterky," odpověděl Tren. "Já nejsem hysterická!" zaječela jsem znovu.

Měla jsem strašný vztek na toho okřídleného parchanta, co mě tu zamkl. Jenže jak hodiny ubíhaly jsem začala mít vztek sama na sebe. Nakonec jsem se s pláčem přitiskla k podlaze a nechávala slzám volný průchod.

Začalo se stmívat a ze zdola bylo slyšet naklepávání řízků. Zavřel mě tu, aby měl klid na práci. A já ho označila za míšence a parchanta. Znovu jsem se dala do usedavého pláče. Pravděpodobně mě chtěl nechat pořádně podusit. Ten míšenec ho musel hodně ranit. Věděla jsem, že od ostatních je na to zvyklý, ale ode mě to muselo bolet.

Bylo skoro sedm hodin, když jsem uslyšela zvuk odšoupnuté zástrčky. Rychle jsem se narovnala z klubíčka, ve kterém jsem ležela schoulená a pohledem rentgenovala poklop. Otevřel se, Tren mi bez jediného slova podal tác s jídlem a chtěl zase zavřít. Strčila jsem prsty do mezery a doufala, že mu na mě záleží alespoň natolik, aby mi je neuskřípl. Zarazil se a trpělivě čekal, až uhnu.

"Trene," začala jsem. "Kam se poděl ten míšenec?" odfrkl si s ledovým pohledem. Zabolelo to, ale zasloužila jsem si to. Svěsila jsem ruce a nechala ho odejít. Původně jsem chtěla držet hladovku, ale nakonec jsem nevydržela a pustila se do vynikající večeře.

Pak jsem si sedla na okenní parapet a dívala se z okna na temnou krajinu. Byl to uklidňující pohled, přesto jsem byla rozhodnutá vydržet vzhůru.

Až něco málo před půlnocí se dvířka opět otevřela a do místnosti vešel on. Pohledem se zastavil na mě, pak se otočil a začal se svlékat. Přistoupila jsem k němu a pomohla mu z košile. "Omlouvám se," špitla jsem se skloněnou hlavou, protože jsem nevěděla, co jiného říct.

"Za co?" zeptal se jemně. Překvapeně jsem vzhlédla. "Za to, jak jsem se chovala ráno a za ta ošklivá slova, co jsem ti řekla," dostala jsem ze sebe po nějaké chvíli. "Já se nezlobím," přitáhl si mě do náruče. "Víš, máma to takhle měla každý rok. Vždycky takhle vyváděla. Táta ji pak jednou zamkl v pokoji a všechno jsme připravili sami. Od té doby si máma dávala velký pozor, aby se zbytečně nerozčilovala," vysvětlil mi.

Zahanbeně jsem sklopila pohled, ale on mi zvedl obličej za bradu a něžně mě políbil. "Určitě ale Juana Razielovi neřekla nic tak nepěkného," zamumlala jsem. "Ale kdeže, to bys musela slyšet, takový slovník nemám ani já ani ty," zasmál se. "Toho míšence jsem nemyslela vážně, nevím, co mě to popadlo,"omlouvala jsem se dál.

"Vždyť je to pravda, s tím nic neudělám," pokrčil rameny. "Mě se to ale líbí," zavrněla jsem mu do ucha a povalila ho do peřin. "Miláčku, dole je Dany a určitě ještě nespí," snažil se vykroutit z mého sevření, protože mi ale nechtěl ublížit, zůstal nakonec ležet.

Schoulila jsem se mu na hrudi. Vzal mě za ruku a chtěl mi ji políbit, ale zarazil se. "Od čeho to máš?" ptal se zmateně a ukázal mi moje do krve sedřené klouby. "Jak jsem bouchala do dvířek," odpověděla jsem nezaujatě. Zavrtěl hlavou, ale všechny klouby mi zahojil. "A už žádné blbiny," zašeptal.

*****

Druhý den ráno se na mě díval trochu podezřívavě, když jsem mu chtěla pomoct s přípravami, ale když jsem mu slíbila, že nebudu hysterčit a budu ho poslouchat, uklidnil se a taky mě zaměstnal.

Ani on ani Dany se nijak nezmínili o tom mém včerejším fiasku, za což jsem jim byla vděčná. K obědu jsem udělala trochu rybí polévky, ale jediný, kdo si dal byl Dany. "Vy nebudete obědvat?" ptal se nás zmateně. "Ne, my chceme vidět zlaté prasátko,"vyplázl na něj Tren jazyk. Hned potom mě vášnivě políbil.

Když se blížila druhá hodina, bylo všechno připravené. Odešla jsem se nahoru obléknout do něčeho lepšího. Chvíli na to mě následoval Tren. Měla jsem takové teplejší čeveno-černé šaty, nebyly nijak extra úžasné, ale mě se líbily. Tren si mě chvíli prohlížel. "Moc ti to sluší," polichotil mi, než se sklonil do skříně a začal se také oblékat. Jak jinak, než do černých kalhot a rudé košile. Měla o trochu jiný odstín než moje šaty, ale to byl snadno přehlédnutelný nedostatek.

"Tobě to sluší víc," usmála jsem se a pocuchala mu vlasy. Poté jsem šla pomoc obléknout Danyho. "Dívej teto, jak jsem nastrojil Kessy," ukazoval mi hned psa, který měl místo obvyklého obojku kolem krku uvázanou červenou mašli. Soucitně jsem se na ni podívala, ale ona si nijak moc nestěžovala, jen občas čumákem šťouchla do obojku, který ležel opodál.

Kolem třetí hodiny se rozdrnčel zvonek. Šla jsem otevřít, ale Dany byl rychlejší. "Babí!" vypískl a už ho měla Juana kolem krku. "Vítejte," pozdravila jsem oba, Juana mě objala, s Razielem jsme si jen podali ruce. To už se za mnou objevil Tren a také se s nimi přivítal. Dovedli jsme je do obývacího pokoje, kde bylo připravené menší pohoštění. Sedli jsme si a v příjemné náladě si povídali.

"Strejdo, neříkal jsi, že chceš vidět zlaté prasátko?" ptal se Dany Trena, který se zrovna natáhl pro chlebíček. "Já už ho viděl," pokrčil rameny. "Kde?" ptal se Dany. "Támhle," ukázal Tren na protější zeď, kde vůbec nic nebylo. "Nic nevidím," mračil se Dany. "Protože se už od rána cpeš," pošťuchoval ho Tren.

Postupně přišel ještě Nik i s Fren a jako poslední dorazila Airine se Sethem a Timem. To už bylo půl páté a byl akorát čas začít smažit řízky. Chtěla jsem se toho ujmout, ale Tren mě od plotny odstrčil a postavil se na moje místo. "Já to udělám," usmál se a vzal si ode mě zástěru, aby si nezašpinil oblečení.

Já jsem se tedy ujala přípravy stolu, nandávání salátu a podobných drobností. Za slabou hodinku a půl měl Tren hotovo. Všechno jsme naskládali na talíř a odnesli to do obýváku, kde už byli všichni připraveni.

Nalili jsme si trochu vaječného koňaku, Danymu limonády. "Tak ať se zase všichni ve zdraví sejdeme," pronesla Juana, načež jsme si přiťukli a mohla začít večeře. Dany pospíchal a popoháněl i nás ostatní. Jenže my se nedali, a někteří, hlavně Tren s Nikem, to schválně protahovali. "Co myslíš? Mám si dát ještě trochu salátu?" zamyslel se nahlas Nik, když už bylo téměř dojedeno. "Jen si dej, taky o tom přemýšlím," podpořil ho Tren. Dupla jsem mu pod stolem na nohu, až bolestně vydechl.

Nika zase propaloval pohledem Dany, takže si to radši rozmyslel a jen se smíchem sklidil nádobí ze stolu. Já vzala Danyho, že ho půjdeme společně umýt. Trochu nevěřícně na mě zíral. "Ty si se s nimi spikla," obvinil mě, když utíral talíře. "Já? Ale přeci mě to nenecháš dělat samotnou," podivila jsem se.

Objevil se Tren a vzal si od Danyho tu utěrku. "Běž, prosím tě," vyhnal ho a pomohl mi. Pak si mě posadil na linku a začal mě vášnivě líbat. Nenechala jsem na sebe dlouho čekat a začala mu odpovídat na nevyslovené otázky.

"To snad děláte naschvál, sníst se můžete potom. Teď pojďte!" zaúpěl Dany, který pro nás přišel a našel nás v téměř milostném objetí. Jak neochotně jsem se od Trena odtrhla. Ale Vánoce jsou jen jednou za rok a my už Danyho nazlobili víc než dost. Takže jsem se poslušně dostavili do obýváku, aby mohlo začít rozdávání dárků, čehož se nadšeně ujal Dany.

Nebylo jich tolik, jako minulé Vánoce, ale komu to vadilo? Možná Danymu, ale ten jako jediný nepoznal rozdíl, dostal jich nejvíc, od každého alespoň jeden.

S Trenem jsme dostali od ostatních praktické společné dárky do domácnosti, které nám scházely. A pak tu byly dárky, které jsme dali jeden druhému. On dostal novou šedo-černo-červenou šálu, protože tu jeho ztratil a taky pár kožených rukavic s tkaničkou, kterou jsem mu hned přivázala k bundě. Co se rukavic týkalo, pravidelně je zapomínal, a pak měl šíleně zmrzlé prsty. Ehm… a samozřejmě jsem si neodpustila rýpnutí v podobě tablet s ginko bilobou, pro lepší paměť.

Na jeho dárky jsem ale opět neměla. Nejprve to byly dvě naše společné fotografie, které sebral u mě doma, když byl na služební cestě. Věděla jsem o tom, co tam dělal a zlobila se na něj kvůli tomu. Vůbec se mi nelíbilo, že mi vyklízel moje osobní věci a nechtěl mi říct, kam je uložil. Že pak prý uvidím.

Když jsem měla tyhle dva, pro mě nejdůležitější obrázky, bylo mu odpuštěno. Další dárek byl…krajkové spodní prádlo ve fialové a tmavomodré barvě. Nevybalila jsem ho z krabice, stačil mi letmý pohled, abych pochopila. Střelila jsem po něm pohledem a on kývnul směrem k ložnici. Je mi jasné, co budeme večer dělat…módní přehlídku, samozřejmě.

Dostala jsem ještě pár drobností, kterými jsme se náhodně shodli, až na ten poslední dárek, kterým mi doslova vyrazil dech. Po rozbalení mi zůstala v ruce knížka anatomie. Trochu nechápavě jsem pohlédla na Trena, který mi pokynul, abych ji otevřela. Poslechla jsem ho a listovala knihou až někam do půlky, kde byl na půlku přehnutý nějaký papír. Rozložila jsem ho a zírala na přihlášku na lékařskou fakultu, zcela vyplněnou, podepsanou mým jménem a se zaškrtnutou kolonkou - Již zaplaceno.

Nevěřícně jsem si jí prohlížela znovu a znovu. Všechno bylo hotové a vyřízené, chyběl jedině můj podpis. Dokonce jsem měla dostat individuální plán pro případ, že by se něco zvrtlo a já musela odjet.

V místnosti zavládlo ticho. Všichni zvědavě nakukovali, co jsem dostala tak skvělého, že jsem zapomněla mluvit. "Trene," vydechla jsem nakonec šokovaně a vrhla se mu kolem krku. Pevně mě objal a políbil za ucho. "Jsi ten nejlepší, nejdokonalejší, nejmilejší…" šeptala jsem mu do ucha a stále nemohla uvěřit tomu, jak neskutečné štěstí mě potkalo.

Juana natáhla ruku po papíru, který jsem stále svírala v ruce. Podala jsem jí ho. "Páni," zašeptala překvapeně. Očividně o tom nikdo neměl tušení.

Pevně jsem ho objímala a odmítala ho pustit, i když se mi snažil vykroutit. Ozval se kolektivní smích, pravděpodobně udělal nějakou vtipnou grimasu, ale mě to bylo jedno. Vášnivě jsem se přitiskla na jeho ústa a líbala ho tak dlouho, dokud nám oběma nedošel vzduch. Pak jsem se teprve o pár centimetrů oddálila, hlavu mu položila na rameno a nechala se jím objímat a hladit po zádech.

Ostatní se taktně dívali jinam, ale koutky úst jim hrály ve skrytém úsměvu. Tohle byly ty nejlepší Vánoce, jaké jsem si mohla přát. Povídali jsme si dlouho do noci. Juana s Razielem se potom zvedli, že pojedou domů, chtějí si ještě užít trochu klidu. I Airine se Sethem odešli, neměli s sebou dost věcí pro malého. Zůstal jen Nik s Fren, protože je Dany přemluvil.

Danyho jsme odvedli do hostinského pokoje, Fren s Nikem jsme přinesli matrace, peřiny a deky do obýváku a sami jsme se přesunuli do ložnice. Zaběhla jsem do koupelny, kde jsem se převlékla do toho nového spodního prádla. Když jsem byla hotová kriticky jsem se podívala do zrcadla, trochu si upravila vlasy a potichu otevřela dveře. Tren ležel na posteli a četl si příbalový letáček z těch vitamínů co dostal.

"Vážně je budeš brát?" zeptala jsem se, svůdně opřená o zárubně. "Samozřejmě," usmál se a podíval se mým směrem. V tu chvíli mu málem vypadly oči z důlku a řekla bych, že mě právě posnídal, poobědvat, povečeřel a chystal se na zákusek.

"Začínám tě podezřívat, že jsi ďábel svůdnictví," dostal ze sebe, když se alespoň trochu vzpamatoval. Upřímně, jeho reakce mi hrozně lichotila. Pomalu jsem došla až k posteli a natáhla se na ni, jak nejsvůdněji jsem dovedla. "Miláčku, ty provokatére," povzdechl si, ale prsty už mi přitom pobíhal po nahé kůži. "Copak?" vrněla jsem a schválně se natáčela tak, aby měl dobrý výhled na moje prsa a zadeček.

Nahnul se ke mně a jemně mě kousl do ucha. "Nemůžeme," zavrněl a mě z úst unikl toužebný sten. V tu samou chvíli k nám ze zdola dolehl tlumený zvuk dvojhlasného milostného vzdychání. To už se Tren neudržel a přitáhl si mě na rozpálený hrudník. "Lásko, a tentokrát opravdu potichu," zavrněl, než přes nás přes oba přehodil deku a rozhodl se mi z blízka ukázat duhový vesmír.

Merry Christmas

-------------