Ukradené vzpomínky

Je tu 3. adventní neděli a s ní i můj dárek...poračování, Název je možná trošku zavádějicí, ale nebojte se, nikomu jsem vzpomínky nevymazala ani nic takového. Jen si to přečtěte a uvidíte sami. Už jsem trochu rozjela vánoční atmosféru, stejně jako minule, neslaví Vánoce a adventy stejně jako my...ale to vy víte. Tak hezké počtení (dnes žádné infarkty ;D) a nechte mi koemntík:

.

.

"Slíbil jsi, že nikam nepojedeš," rozčilovala jsem se. "Já vím, ale pochop…" bránil se. "Ne, ty pochop. Nechci tu být zase sama," řekla jsem vemlouvavě a objala ho kolem krku. "Chápu, přivedu ti sem někoho na hraní," otřel se zlehka svým nosem o ten můj.

"Koho?" vytáhla jsem zvědavě obočí nahoru. Zamyslel se. "Tak vidíš. Nejlepší bude, když tu se mnou zůstaneš ty sám osobně," položila jsem mu hlavu na rameno, když dlouho mlčel. Povzdechl si. "Já vím, že tam musíš, jen tě zlobím. Ale bude mi moc, moc smutno," zamrkala jsem na něj smutnýma očima.

"Je to jen týden, to vydržíš," pousmál se něžně. Očividně se ani jemu ode mě moc nechtělo. Jenže tahle služební cesta byla neodkladná. Jak jsem se dozvěděla, nedostal ji z práce, ani od Bratrstva, ale za touhle akcí stál samotný Dante. Takže jinak řečeno, účast nutná bez možnosti odmítnutí.

"Kdybych mluvil s bratrem, mohla by sis sem vzít Danyho, za pár dní mu končí škola a myslím, že prázdniny tady by docela uvítal," zauvažoval Tren nahlas. "Lásko, kvůli mně," zaprosila jsem s výrazem štěněte, kterému jste sebrali jeho oblíbenou kost. Ještě nikdo neodolal.

"Dobře, já to zkusím, ale nic ti neslibuji," vzdal to velmi brzy. I on věděl, že jsem tenhle pohled dovedla k dokonalosti. Dokonce ani jeho silná vůle mu před ním nepomohla. "Tak to běž zjistit, ať vím, jestli se mám těšit nebo děsit," vyšoupla jsem ho z domu. Moc nadšeně se netvářil, ale šel.

Já se zatím v kuchyni pustila do mytí nádobí. Co jsem se k němu vrátila, byl celý jeho dům opět jako ze škatulky. Nikdo by nepoznal, že se mezi námi něco stalo. Dokonce ani v našem chování nebyla taková ta nejistá hranice, která by bránila přirozenosti. Tak lehce jsme vklouzli do našeho původního stavu, až mě to děsilo. Oba jsme dělali, jako že žádné předtím nebylo. Nikdy jsme se o tom nebavily, ty dva měsíce jsme naprosto vymazali z našich životů.

Vyděsily mě jeho ruce kolem mého pasu. "Tak co?" ptala jsem se s úsměvem a natočila hlavu, abych ho mohla políbit. Jediná změna - líbali jsme se teď mnohem častěji a vášnivěji, to samé platilo i o milování.

"Půjčí ti ho," mrkl na mě. Vyprskla jsem smíchy, znělo to vážně divně, když jsem vzala v potaz, že se bavíme o živé věci v podobě jeho synovce. Vlastně skoro i mého. "To je fajn, aspoň tu nebudu tak sama a i on bude určitě rád, ne?" "Stoprocentně," přikývl.

*****

"Teto!" ozval se radostný dětský výkřik a v náruči mi přistál ten malý čipera. "A já jsem vosk?" ptal se s úsměvem Tren. Dany hned vystřídal moji náruč za jeho a i s ním se přivítal. Nik nám předal tašku s jeho věcmi a bylo vidět, že je rád, že si od Danyho odpočine. Přece jenom z něj člověka občas pěkně brněla hlava.

"Jak dlouho tu zůstanu?" ptal se Dany. "Minimálně do Vánoc, jestli nevadí," odpověděl Nik mírným hlasem. S Trenem jsme se po sobě překvapeně podívali, něco nám uniklo? "Jistě, že nevadí," usmála jsem se a Dany mi na tvář vtiskl děkovnou pusu.

Nik se u nás moc nezdržel, při nejbližší příležitosti odešel. Dany si toho ani nevšiml, Tren ho zaměstnal dalším modelem vlakové dráhy, mnohem menším, než měl v domě Juany, ale jemu to stačilo. "Z tebe jednou bude inženýr," smála jsem se, když si nahlas plánoval, jak co bude fungovat.

Tren mě objal kolem ramen a s úsměvem pozoroval Danyho, který běhal po domě sem a tam a zjišťoval, co se od minule změnilo. "Strejdo, kam jste dali šroubovák," volal co chvíli, když něco nenašel na svém původním místě. Ne jednou Trena nachytal, kdy ani on nevěděl, kam tu věc vlastně dal a pak jsme ji museli všichni hledat.

Jelikož byl Dany po cestě unavený, šel si brzy lehnout a nechal nám tak prostor k tomu, abychom se spolu mohli trochu rozloučit. "Vůbec se mi nechce tě pustit," zafňukala jsem. "Je to jen týden. A navíc tu máš Danyho, ten tě nenechá, aby ti bylo smutno," šeptal mi do vlasů a tiskl si mě na prsa. V pevném objetí a vášnivými polibky jsme se loučili až pozdě do noci.

Ráno jsem vstala brzy, abych stihla Trenovi připravit snídani, než vyrazí. Hluk z kuchyně probudil nejen jeho, ale i Danyho, který se mi okamžitě začal motat pod rukama. Společně jsem se nasnídali a pak šli Trena doprovodit ke stájím. Než nasedl na Dafiné rozloučil se se mnou i s Danym, který ho nechtěl pustit. "Proč jedeš pryč, strejdo?" ptal se. "Musím pracovat, ale za týden se vrátím a půjdeme zase někam ven, ano?" snažil se ho Tren ze sebe sundat. Nakonec jsem mu musela pomoct. Vyšvihl se na koně. Vytáhla jsem se na špičky a on se sklonil, abychom se mohli ještě jednou políbit. "Dej na sebe pozor, ať se mi vrátíš v pořádku," zašeptala jsem a propletla si prsty s jeho.

"Dám, neboj se," pousmál se, pustil moji ruku a tryskem vyrazil pryč. Dany mě čapl za ruku a celou cestu se mě ptal, co budeme dělat. Vzhledem k tomu, že se blížily Vánoce, byl nejvyšší čas začít něco připravovat. I venku bylo rušno, viděli jsme spoustu lidí, tak s neuvěřitelnou přesností a dokonalostí zdobí ulice vánočními světýlky a chvojím.

"Co bys řekl tomu, kdybychom si to doma vyzdobili a pak se šli podívat na rozsvěcení stromu?" ptala jsem se ho. Nadšeně mi to odsouhlasil.

Doma jsem hned našla několik krabic s vánočními ozdobami na okna, i do bytu. Dany musel každou vzít do ruky a hned se mě ptal kam s tím. Ze začátku jsem z toho byla trochu ne svá, protože jsem tenhle dům nikdy neviděla vyzdobený na Vánoce, takže jsem si musela všechno rozvrhnout. Pak jsem si ale řekla, že Trenovi jistě nebude vadit, když si to udělám po svém, stejně domácnost nechával na mě.

Chybělo nám pár věcí, kterými jsem chtěla náš dům ještě vyzdobit, jako třeba věnec na dveře nebo vonné svíčky. Tren měl doma jen to nejnutnější, bylo vidět, že si s Vánoci nikdy moc hlavu nelámal, tedy alespoň když bydlel sám.

Vyrazili jsme s Danym do města podívat se na trhy. Já dokoupila potřebné věci, Dany mezitím oběhl stánky s cukrovím a hned se mě ptal, jestli budeme také péct. "O něco se pokusíme," slíbila jsem mu. Nikdy jsem moc nepekla, ale kvůli Trenovi a Danymu se obětuji.

Když se začalo stmívat odvedla jsem Danyho na náměstí, kde stál velký smrk. Pomalu se u něj shromažďoval lidé z vesnice. Starostka pronesla několik slov a poté se stromek slavnostně rozsvítil. Dany měl oči jako dvě žárovky, nadšeně se rozhlížel kolem sebe a neustále mě upozorňoval na skutečnosti, kterých si všiml.

Domů jsme došli akorát na večeři, kterou jsem odbyla jen takovou rychlovkou, ale Dany si nestěžoval. Hned potom mě donutil, abych alespoň otevřela kuchařku a pročetla si recepty na cukroví, která si nadiktoval.

Druhý jsem opět vstala dříve, tentokrát z donucení, protože Dany byl hrozné ranní ptáče. Šel se mnou do obchodu pro suroviny na cukroví a připadal si strašně důležitě, že mohl nést košík s nákupem. Doma jsem se hned pustili do zadělávání těst. Lednici jsme měli dost velkou, takže jsem vytvořila téměř všechna těsta. Ono je nejlepší udělat to všechno najednou, pak už by se mi nemuselo chtít.

Po obědě jsme se byli projít a pak se opět pustili do cukroví. Dany mi nadšeně pomáhal vykrajovat nejrůznější tvary, které jsem skládala na plechy a pekla. Trouba se až do večera téměř nezastavila. Další den vypadal dost podobně, takže večer už jsme měli napečené všechno cukroví. Stačilo už "jen" ozdobit.

"Teto, můžu i zdobit?" ptal se mě Dany nadšeně, když mě pozoroval, jak míchám barevné polevy na perníčky a linecké. "Samozřejmě," usmála jsem se. Strašně se mi líbilo, jak byl do všeho zapálený a všechno ho bavilo.

Nechala jsem Danyho zdobit ty jednodušší věci a sama jsem se pustila do slepování a vůbec dělání takové té mravenčí práce. Neuběhl ani celý týden a měli jsme téměř hotovo. Chybělo jen nepečené cukroví, ale to je nejlepší dělat tak týden před Vánocemi.

"To nám ten týden pěkně utekl co?" ptala jsem se jednou večer Danyho, když jsme seděli v obýváku, já s kafem, on s horkou čokoládou a dívali jsme se na nějakou jejich pohádku. Měli rozhodně hezčí pohádky než my, více dějové, více pohádkové, i mě se líbily.

Dany přikývl. "Brzy přijede strejda a to bude ještě větší sranda," zazubil se. Těšil se, ale ani v nejmenším se to nedalo přirovnat k tomu, jak jsem se těšila já. Doufala jsem, že je v pořádku a všechno mu klaplo, aby se nemusel nijak zdržovat a opravdu se vrátil za dva dny. Už jen dva!

*****

Seděl jsem na zemi vedle dalšího anděla a pozoroval okolí. Bylo ticho, podezřelé ticho. Vůbec se mi to nezamlouvalo, něco se chystalo, ale já nevěděl co.

"Půjdeme tam normálně dveřmi?" otázal se někdo za námi. "Půjde jen Anthony a bylo by dobré, kdyby ses tam dostal nějak jinak než vstupními dveřmi, mohou být hlídané," ozval se hlas kapitána z malé přenosné vysílačky. Typické, celou akci vedl odněkud z bezpečí a nás jen buzeroval.

"Z vedlejšího domu se tam můžu dostat přes balkon. Není to daleko ani vysoko, můžu přeskočit," odpověděl jsem. "Výborně, ještě chvíli čekejte a pak běž na to. Ostatní ti budou krýt záda," souhlasil kapitán.

Dál jsme tedy seděli dobře chráněni hustým podrostem a sledovali poklidné sídliště, na kterém na Zemi bydlela Anori. Ano, pozorovali jsme její dům a do jejího domu jsme se chtěli dostat. Samozřejmě, měl jsem klíče, ale je pravda, že bych byl trochu nápadný, kdybych se tam najednou objevil a odemkl si.

"Jděte," ozval se rozkaz. Zvedl jsem se a kryt temným stínem lesa se vydal k jejímu domu. Přeskočil jsem malý plůtek vedoucí k sousedům a nikým nepozorován se dostal dovnitř. Proběhl jsem celý dům v největší tichosti, jaké jsem byl schopen, věděl jsem, že uvnitř je postarší žena s malou holčičkou, ale v tuhle chvíli by měli sedět v kuchyni a obědvat.

Dostal jsem se do druhého patra a vyšel na balkon, ze kterého jsem měl perfektní výhled na její dům a její balkon, nebo spíše menší terasu. Vyskočil jsem na zábradlí a přeměřil vzdálenost, bylo to dál než jsem si myslela, ale snad to půjde. Odrazil jsem se a tak tak doskočil na zábradlí její terasy. Pěkně jsem se praštil do holeně, ale co s tím nadělám. Trochu kulhavě jsem se dostal dovnitř a děkoval Anori, že zapomněla zavřít balkónové dveře , jinak bych je musel rozbít a pravděpodobně tak na sebe upozornil sousedy.

Dostal jsem se dovnitř a dveře pečlivě zavřel. "Jsem uvnitř," zamumlal jsem do vysílačky, kterou jsem měl upevněnou na rameni. "Nejprve zkontroluj celý byt, jestli není někdo ukrytý vevnitř," potvrdil kapitán příjem mé zprávy. V rychlosti jsem všechno prohlédl. "Čisto," ohlásil jsem. "Dobře, až vyklidíš obývák, dej vědět, ostatní tam dorazí," zazněl poslední rozkaz, než se spojení přerušilo.

Vyběhl jsem nahoru a znovu otevřel dveře, pravděpodobně se budou dovnitř dostávat stejně jako já. Pak jsem se podle rozkazu přesunul do obýváku. Účelem téhle akce bylo zlikvidovat veškeré informace, které by druhá strana mohla proti Anori použít. Nepochybovali jsme o tom, že vědí, kde bydlí. Mohli by se dozvědět spoustu věcí, kterých by pak mohli zneužít. Rozhodl jsem se, že ty věci nebudu přímo likvidovat, jen je všechny posbírám z viditelných míst a někam je dobře schovám, asi by mě neměla moc ráda, až by zjistila, že jsem jí vyházel její věci.

Uklízel jsem fotky, upomínky, poštu a samozřejmě její laptop. Zkontroloval jsem, jestli jsem něco nevynechal a pak zavolal ostatní. Přišli přes balkon, jak jsem si myslel. Usadili se v obýváku a mě nechali dělat moji práci. Stejným způsobem jsem uklidil její kuchyň, koupelnu, pracovnu a nakonec si nechal ložnici. Tam bylo nejvíc práce, protože tam měla nejvíc soukromých věcí. Jako poslední jsem se zastavil na fotkách, které měla postavené na nočním stolku. Na obou jsme byli vyfoceni spolu. Poprvé to byla společná fotka v uniformách do policejního tabla. Vzpomněl jsem si, jak jsem tohle strašně nesnášel. Focení a ještě navíc v uniformě. Museli mě dlouho přemlouvat, abych se nechal, i když to bylo "nezbytné". Nechápu na co potřebovali naši fotku. Tyhle jejich obrázkové katalogy.

Na té druhé jsme byli na oslavě jejích třicátých narozenin. Byly to kulatiny a musely se pořádně oslavit. Trochu jsme blbli. Na téhle fotce jsem ji držel, jako bychom tančili tango, jedno její nohu jsem měl vyhozenou kolem pasu a držel jsem ji za nahé stehno, protože se jí sukně shrnula až bůhví kam. Druhou rukou jsem jí držel kolem pasu, ona mě držela za límec u košile. Prostě pár roku.

Moc dobře jsem si ten večer pamatoval. Tehdy to bylo poprvé, co jsem si uvědomil, že jsem se do ní zamiloval. Ano, vždycky jsem se na ni rád díval, byla krásná. Díval jsem se na ni častěji, než bych měl, je pravda, že všechno ostatní jsem pak značně zanedbával. Taky mě kvůli tomu plísnili.

Vždycky se mi líbila, ale teprve tam jsem si uvědomil, že jsem v tom až po uši. Dokonce jsem ten večer uvažoval o tom, že se nechám přeřadit a její bezpečí dám na starost někomu jinému. Byl jsem si vědom, že se budu špatně držet, zase až tak silnou vůli jsem neměl, zvlášť když jsem věděl, že ani já jí nejsem lhostejný.

Na jednu stranu jsem se bránil jakémukoliv vztahu, na tu druhou jsem však nesnesl pomyšlení na to, že by patřila někomu jinému a úspěšně od ní odháněl kohokoliv, kdo by o ni měl zájem.

Tyhle dvě fotky jsem vyndal z rámečků a zastrčil si je do vesty. Stejně jí řeknu, kde jsem byl. Zbytek jsem naskládal do menší úhledné hromádky. Tiše jsem odsunul postel a vyndal několik prken z podlahy, pod které jsem všechno vložil. Zapečetil jsem to neviditelným kouzlem, navíc jsem zajistil, aby nikdo nepoznal použití magie. Najdu to jedině já nebo nějaký opravdu silný kouzelník, jako třeba moje Anori. Všechno jsem vrátil do původního stavu a vydal se dolů za ostatními. Tam jsem našemu expertovi přes elektroniku předal její laptop, aby ho pořádně zabezpečil a vymazal z internetu jakékoliv údaje o ní.

Naštěstí se neregistrovala na moc sociálních sítí a když už, nikdy neposkytla soukromé informace. I tak jsme všechny její účty museli smazat. Zamaskovalo se to jako systémová chyba. Bude naštvaná, že jsme na ji úplně vymazali, ale nebyla jiná možnost. Ukrást na ni všechny vzpomínky bylo tou jedinou možností, jak ji chránit i tady, na Zemi.

Její laptop jsem sbalil do tašky, ten ukryjeme jinde. "Všechno hotovo?" ptali se. Kývl jsem v souhlas. Vyrazili jsme tedy zpět do míst, kde se zdržoval i náš velitel. Bylo trochu problematické, aby se osm lidí dostali nepozorovaně z domu za bílého dne, ale pravděpodobně jsme to zvládli.

"Vezměte ty věci a jděte napřed, já to vezmu oklikou. Kdyby náhodou přišli, je jasné, že půjdou po mě," navrhl jsem ostatním. Souhlasili, zůstal se mnou jen jeden anděl, prý abych nešel úplně sám.

Přesně jak jsem si myslel, netrvalo dlouho, asi jen 15 minut běhu a k zemi mě srazila silná rána do břicha. Asi prasklé žebro. Můj společník se postavil přede mě a počkal, až se zvednu. Šlo to špatně, ale šlo to. Samozřejmě to byl on. Ať se kolem mě stalo cokoliv, vždycky byl u toho on. Ta fialovovlasá nádhera. "Opět se setkáváme," pousmál se.

"Jaká škoda," vydechl jsem namáhavě. Praštil mě fakt pořádně, dal si záležet. "Ragare, řeklo se, že mu máš sebrat ty věci, ne ho zabít," ozval se za ním Radim znuděným tónem, tak jako vždycky. Toho aby něco rozházelo.

Trochu mě to překvapilo. Měl mi sebrat věci ale nechat mě na pokoji? Co se tady k sakru děje? "Tak mi dej všechno, co máš," natáhl Ragar před sebe ruku. "Nahého už jsi mě viděl, tak nebude třeba, abych se svlékal, nemyslíš?" zeptal jsem se posměšně. Jestli je moje dedukce správná, věci i s ostatními jsou už dávno v bezpečí.

"Hm, neuškodilo by to," olízl si rty. "Ragare," ozval se znovu Radim. Tomu chlapovi snad jednou poděkuji, protože jinak by mě už asi vážně kleplo. "Já bych to viděl tak, že se v klidu vzdálíte a necháte nás pokračovat v naší cestě, ne?" zeptal se můj společník, ani nevím jméno.

"To sotva, chceme ty věci," trval na svém Ragar a nebezpečně se přibližoval. Během vteřiny jsme byli oba připraveni k boji a nechali před sebou stát překvapeného Ragara. "To bylo rychlé," kývl uznale. "Na rychlé věci jsi expert," zašklebil jsem se.

Zlostně se mu zablýsklo v očích. "To si to asi budeme muset zopakovat, abych ti změnil názor na věc," zasyčel, ale pomalu ustupoval, nikdy se neúčastnil přímého boje. "Není třeba," zavrtěl jsem hlavou a nespouštěl ho z očí.

S Radimem se po sobě podívali, Ragarovi se nechtělo odcházet od nezdařené akce, ale Radim mu gestem naznačil, aby odešli a tak se i stalo. Chvíli jsme čekali, než jsme uvolnili napnuté postoje.

"Jak jsi myslel to, že tě už viděl nahého. Ty jsi…" sugestivně se odmlčel. "Ne, to ne. Unesl mě a tohle byla součást jeho mučení," zamumlal jsem a pomalu se vydal směrem k "základně". "Aha," zamyslel se. "Byl bych rád, kdyby sis to nechal pro sebe. Nechci, aby to ostatní věděli. Neřekl bych to ani před tebou, ale chtěl jsem mu dokázat, že mě nikdy nezlomí," obrátil jsem se k němu. "Samozřejmě," přikývl vážně.

Do tábora jsem dorazili za dalších 20 minut. Všechno již bylo připravené a čekalo se jen na nás. "Objevili se?" ptal se kapitán. Oba jsme přikývli. Dál už to nikdo neřešil. Pěšky jsme se vydali d nejbližšímu přechodu, vzdálenému asi půl dne cesty. Na naší straně pak už zbývalo jen několik formalit a mohl jsem se vrátit domů. Když všechno klapne, budu doma za dva dny. Už jen dva dny. Těšil jsem se, stýskalo se mi po obou, po ní samozřejmě mnohem více.

Na naši stranu jsme přešli pozdě v noci a utábořili se kousek od hranic. Ve světle ohniště jsem si prohlížel fotky, které jsem si odnesl z jejího domu. Kdyby byl Ragar trochu chytřejší, prohledal by mě. Naštěstí jsem o jeho inteligenci stále pochyboval a tyhle obrázky stále patřili mě. Zastrčil jsem je zpět do kapsy.

"Co žebra?" ozval se za mnou hlas mého společníka. "Bolí," odpověděl jsem prostě. Co jiného s tím mám dělat, když tu nikde není doktor a já mám z léčitelství jen takové lehčí základy? On byl na tom stejně, tak mi je alespoň pomohl stáhnout obvazem. Pak si v tichosti sedl vedle mě.

Sice jsem ho znal jen necelý týden, i tak jsem ale poznal, že je velmi čestný a zodpovědný. Už jenom jak se zachoval tam venku, když nás napadli. Bude z něj skvělý bojovník, ale ještě se mockrát spálí. Stejně jako já. Taky jsem si to všechno představoval jinak. Všechno se ctí a ve jménu spravedlnosti. Skutečnost byla jiná a až tvrdé zkušenosti mě naučili věřit jen sám sobě a na nikoho se nespoléhat. Proto jsem vždy bojoval sám, nikdy jsem neměl nikoho do páru. To až Dante přišel s nápadem dám ke mně Anori.

To bylo něco úplně jiného. Ona pro mě byla příliš důležitá, nemohl jsem se starat jen o sebe. Staral jsem se vždy hlavně o ni, a proto nám to spolu tak báječně klape. Protože se za sebou ohlížíme a věříme si, to je to nejdůležitější pravidlo. Tohle všechno si ale můj tichý společník musí prožít sám. I kdybych mu to stokrát vyprávěl, vlastní zkušenosti se nic nevyrovná.

"Je klid, že?" zeptal se do ticha. "Buď rád. Lepší než když se celý týden nezastavíš," pousmál jsem se. "Tohle je tvoje první mise?" zeptal jsem se. Přikývl. "Prý je jen taková lehčí, pro začátek," dodal. "To ano," nechal jsem svoji odpověď vyznít do ticha noci. Ať si to přebere podle svého.

--------------------

cukroví mám sice už plné zuby, ale tohle bych si dala...mňami ;)