Oslava

Je tu neděle a já se opět hlásím s pokračováním. Název dílu nic moc, možná proto, že se v něm nic moc nestane....čí to bude oslava a jak se situace bude vyvíjet dál se dozvíte po přečtení. Tak si to užijte a budu ráda za každý komentář (to opravdu stojím za komenty jen jednomu jedinému člověku?? ) :(

.

.

Probudila jsem se ještě za tmy. Ležela jsem nehnutě dál, věděla jsem totiž, že je vzhůru. Poznala jsem to podle nepravidelných pohybů jeho hrudníku. Už dřív jsem si všimla, že když o něčem přemýšlel, bezděčně zadržoval dech. Asi uvažoval o mě a o tom, jak mě převychovat.

Když se začalo rozednívat, zvedl se. Ze zdola se pak ozvalo tiché cinkání nádobí. Zůstala jsem dál ležet. Až když se domem linula úžasná vůně vajíček a slaniny, oblékla jsem se. Nechtěla jsem, aby mě musel jít vzbudit. Bála jsem se tónu hlasu, kterým by na mě mluvil, bála jsem se výrazu, který by měl ve tváři, bála jsem se způsobu, jakým by mě budil.

Když jsem přišla do kuchyně, přivítal mě jeho úsměv.

"Dobré ráno, jestli jsem tě vzbudil, tak se omlouvám," políbil mě na tvář a přendal vajíčka se slaninou na talíře. Překvapeně jsem si ho prohlížela. Musel být vzhůru celou noc, přesto neměl únavu vepsanou ve tváři.

"Dobré. Vstala jsem sama," zavrtěla jsem hlavou. Společně jsem se nasnídali, Tren poté sklidil ze stolu a natáhl se na pohovku s novinami v ruce. Posadila jsem se na opěradlo u jeho hlavy.

"Mrzí mě to," hlesla jsem.

"Co žabičko? Co tě mrzí?" ptal se nechápavě.

"Že se mnou máš takové starosti," odpověděla jsem s pohledem upřeným z okna.

"Já se o tebe starám rád," zabručel.

"Dostal jsi od Danteho vynadáno, nechtěla jsem, abys nějak doplácel na moje chování," stála jsem si na svém.

"Já nevím, co všechno jsi slyšela, ale nedostal jsem vynadáno. Spíš mě jen upozornil na věc, se kterou já nic neudělám," zavrtěl hlavou.

"Slyšela jsem všechno, tak mě tu neopíjej rohlíkem," zavrčela jsem podrážděně.

"Zaprvé, je slušnost neposlouchat cizí rozhovory," řekl, čímž mě donutil se na něj podívat.

"A zadruhé, když jsi tedy všechno slyšela, neměla bys stále tvrdit, že se na mě Dante zlobil. Nezlobí se ani na tebe, myslí to s tebou dobře," dodal k tomu chlácholivě.

Pohrdavě jsem si odfrkla. To zrovna! Tren si mě pátravě přeměřil.

"Začínám mít pocit, že se předčasně dostáváš do fáze druhé puberty," pousmál se a sklonil pohled zpět k novinám.

"Jak druhé puberty?" ptala jsem se nechápavě.

"Není to puberta jako taková. Spíš jen chování, které mají všichni vysokoškoláci," opravil se s úsměvem.

"Ty taky?" ptala jsem se zvědavě.

"Jistě, za co mě máš?" zašklebil se.

"Za vzor ctnosti a cudnosti," vypálila jsem dřív, než jsem nad tím stačila přemýšlet. Překvapeně pozdvihl obočí, než se rozesmál.

"V porovnání s tebou máš možná pravdu," přikývl, když se dostatečně vysmál.

"Já nevím, prostě se mi teď jen nelíbí daleko víc věcí, které jsem předtím tolerovala," rozhodila jsem rukama.

"A to je přesně to o čem mluvím," usmál se.

"Vážně se chovám tak strašně?" zeptala jsem se smutně a prohrábla mu prsty jemné vlasy.

"Občas bych tě přerazil," přiznal se zářivým úsměvem. I když jsem nechtěla, začala jsem se smát.

"Tobě to tak možná nepřijde, ale když se na to díváš jako druhá osoba…To poznáš, až budeme mít jednou děti," řekl. Přestala jsem se smát, místo toho se mi na tváři objevil překvapený výraz. Ještě nikdy přede mnou nahlas neřekl, že by to chtěl dotáhnout tak daleko. Jemu samotnému došlo, co řekl.

"Nechtěl jsem tě tím nijak vyplašit, samozřejmě že je to otázka budoucnosti a záleží na tobě," dodal rychle, protože si špatně vysvětlil moje mlčení.

"Znělo to moc krásně, víš? Jsem jenom zaskočená," odpověděla jsem po chvíli, kdy jsem se trochu vzpamatovala.

"Lásko, mělo ti být jasné, že to s tebou myslím takhle vážně," usmál se a přitáhl si mě k sobě na pohovku.

"A už se nemrač, to ti nesluší," zašeptal mi něžně do ucha.

"Tak mi řekni, co by se dalo rychle změnit, abych se aspoň trošičku chovala správně," navrhla jsem se. Přeměřil si mě pátravým pohledem.

"Definuj slovo trošičku,". Dvěma prsty jsem naznačila vzdálenost asi tak jednoho centimetru.

"Jenom takhle malinko," dodala jsem ke své názorné ukázce.

"Ono by úplně stačilo, kdybys v sobě potlačila některé připomínky, které občas míváš. A taky bys mohla alespoň trochu naznačit, že si ze mě neděláš srandičky. Ono to občas vypadá, že já poslouchám tebe," uvažoval.

"Omyl lásko, to tak nevypadá, ono to tak je," ujistila jsem ho o tom, že on je tady z nás dvou ten, který se vždycky podřídí. Jen obrátil oči v sloup.

"Já mluvím vážně, ty ještěrko. Kdyby ses dostala do ruky někomu jinému než mně, tak bys viděla, jak je náš vztah úžasně rovnoprávný," zahučel.

"Vždyť já vím. Já tě jen zlobím. Neumím si představit, že bych se dostala k někomu, kdo by se mnou nezacházel tak šetrně jako ty," pohladila jsem ho po tváři. Jednou jsem ho políbila, než jsem zvážněla.

"Já se budu snažit, slibuju. Nechci ti být na obtíž," objala jsem ho.

"Má cenu ti neustále opakovat, že nechci, aby si se měnila? Já si to s Dantem zařídím," zavrtěl hlavou.

"Má to cenu. Pěkně se to poslouchá," pousmála jsem se. Po hodince, kterou jsem strávila v jeho náručí, jsem se napřímila.

"Za chvíli přijde spolužačka, potřebujeme společně něco probrat. Zapomněla jsem ti to říct, promiň," lípla jsem ho na tvář a odběhla do ložnice posbírat svoje studijní materiály.

"Zase moje stará Anori," projelo mu myslí, než se odebral do pokoje pro hosty, aby nám udělal trochu soukromí.

Vím, neměla bych ho poslouchat a zbytečně ho tak provokovat, ale já prostě nemohla odolat. Musela jsem vědět, co si myslí, alespoň občas. Nesměla jsem to přehánět, aby na mě nepřišel. Stejně to nejspíš tušil.

*****

"Jo, mimochodem, Elizabeth má zítra oslavu narozenin a jsi samozřejmě zvaná. Přijdeš?" zeptala se mě spolužačka, se kterou jsem už téměř celý den dělala nějaké úkoly do školy.

"Jasně, že jo," odsouhlasila jsem to dřív, než mi došlo, že bych se asi nejdřív měla domluvit s Trenem.

"Já ti vážně nevím, co děláme špatně," vrátila jsem se zpátky k matice. Anatomii už jsme měli hotovou, chemii taky, jen ta matika.

"Koukám, že to asi nevymyslíme a ten páprda bude zase zuřit. Nechápu, proč nám dává takové těžké příklady, když studujeme medinu," rozčilovala se.

"Zeptáme se Trena, ten třeba bude vědět, co s tím. Minule mě taky doučoval," navrhla jsem. Kývla v souhlas.

"Lásko!" zavolala jsem. Vystrčil z hlavu z vedlejšího pokoje, kam se zavřel.

"Copak, žabičko?" pousmál se.

"Můžeš nám prosím pomoct?" zeptala jsem se a poklepala na místo vedle sebe. Přisedl si, a když si zjistil, co nám dělá problém, začal s vysvětlováním. Pak jsme opět počítaly. Většina nám jich vyšla, ale u některých se ne a ne dopracovat k správným výsledkům.

"Tady máte špatně umocněno," ukázal nám Tren místo, kde byla chyba a dál nás jen v tichosti pozoroval. S ním jsme měly spočítáno za slabou půlhodinku.

"Nechápu, proč jsme tě nezavolaly hned," protáhla se moje spolužačka. Trochu jsem se zarazila, že Trenovi tyká, ale on to nechal být tak já také. Rozloučily jsme se, kdy jsem znovu slíbila, že na Lizzynu oslavu přijdu. Pak jsem sebou unaveně plácla na pohovku.

"Mě ta škola jednou umučí," povzdechla jsem si a vděčně přijala hrnek čaje, který mi Tren nabízel. Přemýšlela jsem, jak mu opatrně oznámím, že jdu na tu oslavu. Byla jsem si téměř jistá, že mě samotnou nebude chtít pustit. Pak mě ovšem napadla spásná myšlenka.

"Miláčku, zítra má jedna spolužačka narozeniny a já jsem zvaná na oslavu. Půjdeš se mnou?" zeptala jsem se a prosebně zamrkala.

"Nemyslím si, že jsem pozvaný," zavrtěl hlavou.

"Právě jsem tě pozvala já. Vážně jsem si nemyslela, že od tebe dostanu košem," zabručela jsem a on se zasmál.

"Klidně běž, ale nepřežeň to. Nebudu tam tvým kamarádům překážet," odmítl.

"Já myslím, že pro ně jsi hrdinou dnešního dne. Hlavně tam bude spousta lidí, pochybuji o tom, že pozve jenom spolužáky. Každý si s sebou vždycky bere ještě někoho. A já si chci vzít tebe," nedala jsem se.

"Dobře, ale jenom kvůli tobě," svolil nakonec.

"A kvůli komu jinému?" zeptala jsem se provokativně. Neodpověděl, jen se smíchem odešel do kuchyně.

*****

Oblékala jsem si světle modré šaty, s bílým vrškem a rukávy a černým páskem pod prsama. Tren se oblékal do světlomodré košile s jemným bílým vzorem a tmavých kalhot jednak proto, abychom k sobě opět ladili, a také proto, že světle modrá byla tématem Lizzyny oslavy. Přešla jsem k němu, rozepnula mu vrchní knoflíčky košile a odhalila tak stříbrný řetízek, který jsem mu jednou dala a on ho stále nosil.

"Můžeme?" zeptal se. Kývla jsem v souhlas. Pomohl mi do kabátu a už jsme odcházeli na dostavník.

Když jsme nastoupili, byli jsme první. Pohodlně jsem se Trenovi uvelebila na hrudníku a pozorovala z okýnka ubíhající krajinu. Cestou jsme nabrali už jen staršího Marka a pravděpodobně jeho přítelkyni. Se mnou se pozdravil a k Trenovi natáhl ruku v pozdravu, jakým se mezi sebou kluci zdravili u nás na fakultě. Všechny nás překvapil, když mu jí podal úplně stejným způsobem.

"Páni, ty to znáš?" podivil se Marek. Tren si nás všechny prohlédl, než se zasmál.

"Nebudete mi to asi věřit děcka, ale taky jsem byl mladý jako vy a taky jsem chodil na vysokou," oznámil nám mezi dvěma záchvaty smíchu. Smáli jsme se s ním

"A to tě to nepoznamenalo?" vyvalila jsem oči v hraném úžasu.

"Chtělo, ale nedal jsem se," pronesl a pyšně u toho pohodil hlavou. Všichni se opět zlomili v pase a snažili se do plic, navzdory smíchu, nahnat co nejvíc vzduchu.

Dojeli jsme před velkou vilu, ze které se ozývala hudba. Uvnitř musela hrát na plné pecky. Všichni jsme vystoupili a společně se odebrali ke dveřím, kde už čekala Elizabeth.

"Vítejte, doufám, že se budete dobře bavit," přivítala nás všechny a uvedla nás dovnitř. Tam se hned strhla hádka, kdo z nich poděkuje Trenovi jako první za to, jak se jich zastal u toho kráteru. Nakonec to vyhrál starší Marek, protože stál nejblíž a byl ze všech nejpohotovější. Tren jen vrtěl hlavou a jakékoliv ovace skromně odmítal. Nebo se mu spíš jenom nezamlouvalo být středem dění.

Pozornost všech se ale rychle obrátila zase zpátky k oslavenkyni, začalo se s rozdáváním dárků nebo alespoň s gratulacemi. Já pro ni měla jen takovou maličkost, neznaly jsme se dost dlouho na to, abychom věděly, co dát.

Držela jsem se v Trenově blízkosti, protože jsem nechtěla, aby musel litovat, že se mnou chodil. Nikoho tu neznal a mě přišlo hrozně blbé nechat ho tu samotného. Jenže pak mě Elizabeth odtáhla na taneční parket, kde se to mezitím pořádně rozjíždělo a já na svojí úzkost rychle zapomněla. Až po několika hodinách neustálého kroutění se do rytmu rychlé hudby, jsem se vyprostila z davu a zamířila k baru, abych spláchla žízeň a trochu ulevila bolavým nohám.

Cestou jsem se rozhlížela po Trenovi, opět mě hlodalo svědomí, že jsem ho tam prostě nechala. Nikde jsem ho neviděla, usoudila jsem tedy, že bude někde venku. U baru jsem si vzala jednu vodu a znovu se pozorně rozhlédla. Napravo ode mě byl docela velký hlouček, který se očividně dobře bavil. Když se zvedlo pár lidí, aby si nejspíš taky vzali něco k pití, spatřila jsem uprostřed chumlu sedět svého andílka.

Teď zrovna něco povídal, ostatní mu viseli na rtech. Když domluvil, všichni se rozesmáli a slova se ujal někdo jiný. Trochu jsem se zastyděla, že jsem si myslela, že se beze mě nedokáže bavit. Zamířila jsem k nim, podrala se přes pár lidí, a dopadla na pohovku vedle něj.

"Ahoj, zlato," usmála jsem se a nechala se od něj políbit.

"Bavila ses?" zeptal se, obličej měl ale stále natočený směrem k tomu, kdo vyprávěl.

"Jo, ale strašně mě bolí nohy," postěžovala jsem si.

"Tak si sundej boty," poradil mi s úsměvem a opět se pustil do živé debaty, která se vedla kolem.

Poslechla jsem ho a s úlevou vyklouzla z bot. Tady ženy nosily jen boty na podpatku, vyšším nebo nižším, ale bez něj to prostě nešlo. A když na nich poskakujete několik hodin, pěkně to bolí.

Když jsem se konečně zbavila bot, zaposlouchala jsem se do debaty. Bavili se o škole, vyprávěli nejrůznější historky. Tren měl největší úspěch, protože z nich byl nejstarší, vystudoval čtyři vysoké, takže měl možnost porovnávat a hlavně studoval v úplně jiné době, než byla teď, takže i dříve obyčejné historky přišli všem nesmírně zábavné.

Byla jsem tak ráda, že se zařadil mezi ostatní a užíval si to tu. Popravdě, kdybych odhlédla od jeho skutečného věku, vzhledem se od ostatních nijak nelišil. Nic nenasvědčovala tomu velkému věkovému rozdílu, vypadal stejně mladě jako oni. To jen já jsem ho viděla trochu jinak, protože jsem o něm věděla první poslední. Nebo spíš vůbec nic. Historky, které tady vyprávěl, jsem slyšela poprvé.

"Hledá se Anori!" ozvalo se z davu sborové volání. Z povzdechem jsem si opět obula boty, lípla Trena na tvář a běžela za holkama na parket, kde jsme to opět pořádně roztočili. Písničky se postupně zpomalovaly a zpomalovaly, až se dostaly k ploužákovému tempu. Chtěla jsem se nějak dostat pryč, protože se kolem už všichni spárovali a já bych tu jen trapně okounila.

"Kam mi utíkáš, žabičko?" zeptal se Tren, chytil mě za ruku a dvěma otočkami si mě přitáhl k sobě. Páry kolem nás se zasmály naší taneční technice, jinak si nás ale moc nevšímali. Tren mě jednou rukou chytil za zadek, čímž si mě přitáhl pevněji na hruď, druhou mi za bradu zvedl obličej a něžně mě políbil. Pak se mnou pomalu tančil.

Ještě dřív, než nás pomalé tempo začalo nudit, se písničky opět zrychlily. Nejdřív jsem si myslela, že si Tren zase půjde povídat s ostatními. Zůstal tu se mnou a společně jsme předvedli všem okolo tanec plný otoček, obratů, zvedaček a jiných vymožeností, kterých jsem si ani nebyla vědoma, že je vlastně umím. Ne jednou si mě Tren do rytmu prostě přehodil přes rameno, chytil mě tak, abych dopadla na nohy a mohla hned pokračovat v tanci.

"Páni Trene, nikdy jsem nevěděla, co v tobě je," smála jsem se udýchaně, když se tempo opět zpomalilo.

"Záleží na tom, jak skvělou mám partnerku," mrkl na mě. Zarděla jsem se a radši se natáhla po jeho rtech, aby už nemohl říct nic dalšího. Mohly být tak tři hodiny v noci, když mi přišlo, že zábava trochu stojí. Rozloučili jsme se s Elizabeth a odešli z její velké vily.

"Škoda, že je to tak daleko, nejraději bych šla pěšky," protáhla jsem se a nasála do plic příjemný chladivý vzduch.

"Já myslel, že tě bolí nohy?" podivil se Tren a zastavil na místě, kam přijížděl dostavník.

"To máš pravdu. Nemohli bychom třeba vystoupit dřív? Ale to nám asi nedovolí, viď," přemýšlela jsem nahlas.

"Já myslím, že tuzér neodmítne," mrkl na mě. Dostavník přijel za necelých 10 minut. Kočí se nejdřív trochu cukal, když ho Tren žádal, aby nám zastavil před vesnicí a ne až v ní. Po drobném finančním příspěvku už ovšem neodmítl.

Celý dostavník jsme měli jen pro sebe, seděli jsme na sedačkách naproti sobě, nohy jsem měla položené v jeho klíně. "Zlato, já myslel, že se chceš projít a ty tu mezitím klimbáš," zatahal mě za palec, když jsem na chvíli zavřela oči.

"Já nespím," ohradila jsem se a přemístila se mu do klína. Kočí opravdu zastavil asi kilometr před vesnicí. Několikrát se nás ještě ptal, jestli opravdu chceme jít pěšky, že to není moc bezpečné. Nakonec se nám ho podařilo ujistit, že se nám nic nestane a on tedy dojel.

"Ten měl starostí," zavrtěla jsem hlavou a zavěsila se Trenovi do paže.

"Měl o tebe strach, to já mám taky, ale alespoň si tě můžu ohlídat," zastal se ho Tren a lípl mě na spánek. Byla mrazivá noc, ale nebyla mi zima, asi jsem ještě stále byla rozehřátá z toho věčného skákání. Nad námi svítily hvězdy a dokonce i měsíc ukázal svou tvář. Všechno se pak stříbrně třpytilo.

Netrvalo nám ani hodinu a došli jsme domů. Vděčně jsem zahodila boty a jen bosky vyběhla do ložnice. Tam jsem si svlékla šaty, které jsem ledabyle pohodila na křeslo. Tren přišel chvíli po mě, to už jsem stála u zrcadla v lehkém župánku a rozčesávala si vlasy. V naprosté tichosti se začal také svlékat, na rozdíl ode mě ale všechno pečlivě složil do skříně. Otočila jsem se, abych tedy uklidnila i svoje šaty, ale on byl rychlejší.

"Děkuji, že jsi mě vzala s sebou, dobře jsem se bavil," usmál se na mě, když jsem se k sobě tiskli pod peřinou.

"Já děkuju tobě, byl jsi skvělý společník. A hlavně tanečník, takhle jsem si nezatancovala snad nikdy," zasmála jsem se nazpět. Byl to opravdu úžasný večer

"Doufám, že máš v plánu si zítra přispat, rozhodně nevstanu dřív než v poledne," protáhla jsem se a pohodlně se mu uvelebila na hrudníku.

"Ani snídaní do postele bych tě nevzbudil?" zkoušel to.

"Ani tou. Prostě budeš pěkně ležet vedle mě a čekat, až se vyspinkám," zavrněla jsem už v polospánku. Začala na mě dopadat únava, už jsem ani nevnímala jeho odpověď. Ale určitě byla pozitivní.

--------------------------

Bohužel mi absolutně došly nápady na obrázky, takže se budete muset spokojit s mojí kresbou Anoriných šatů (když si odmyslíte všechny detaily a přimyslíte si jiný, bude vypadat jako ona) - zkuste to, když natočíte hlavu doleva a zavřete pravé oko,tak to funguje :D