Nebezpečí skryté za hrozbu

Je tu neděle a s ní i další díl, ve kterém se trochu pohneme v před, zároveň ale načneme novou kapitolu. Co víc dodat...jen že přeji pěkné počtení a nechte mi komentář:

.

.

"Půjdeme se odpoledne podívat na ten kráter, chceme si ho pořádně prohlédnout. Půjdeš s námi?" ptala se mě Elizabeth, když jsme jely domů ze školy. Tren mi rovnou řekl, že se zdrží v práci a já tak mohla jet s nimi.

Chvíli jsem přemýšlela, jestli mám jít nebo ne. Tren mi řekl, že si nepřeje, abych tam chodila, ale bylo jasné, že myslel, abych tam nechodila sama, jak jsem měla často ve zvyku. Když půjdu s partou lidí, nemuselo by mu to vadit.

"Půjdu," kývla jsem. Byla nás dohromady asi 20, když jsem nepočítala mě, Elizabeth a oba Marky, protože my jsme byli téměř nerozlučná čtveřice. S většinou těch lidí jsem se znala a bavili jsme se spolu, ale nechyběly ani dvě slepice (tahle přezdívka už jim asi zůstane) a pár neznámých.

Prolézali jsme nejdřív okolí kráteru, kde jsme hledali něco, co by nasvědčovalo tomu, co ho způsobilo. Když jsme nemohli nic najít, opatrně jsme se spustili na dno prvního z kráterů a začali to propátrávat tam. Jenže jsme nenašli nic, co by nám nějak napomohlo. Jen kusy rozmetané horniny, ale už od pohledu to byla ta hornina, z které byla tvořená půda, ve které byly krátery udělány.

Začali jsme blbnout, kdy jsem se honili kolem toho druhého kráteru, zabíhali co nejvíce k okraji a podobné blbosti. Nejdřív jsem se moc nezapojovala a radši postávala s Elizabeth dál od ostatních.

"Myško, pojď k nám, je to zábava," volal na ni Marek. Elizabeth jen protočila oči v sloup.

"Taky ti ten tvůj říká přezdívkou, kterou používá jen on sám a nikdo jiný?" zeptala se mě.

"Jo," přikývla jsem.

"Jak?" zajímala se hned.

"Říká mi žabičko," přiznala jsem.

"To je roztomilý. Aspoň je to originálnější, než myško," povzdechla si a šla za ním. Taky jsem šla k nim, přece tu nebudu postávat sama.

"Mám nápad, uděláme soutěž, kdo skočí na dno toho druhého kráteru, je vítěz," zavolal jeden z chlapců.

"To je ale pěkně blbý nápad," zabručela jsem, v další chvíli jsem byla v náručí staršího Marka, který mě nakláněl přes okraj.

"Výborně máme tu prvního dobrovolníka. Skočí nebo ne? Má ve tváři tak odhodlaný výraz, že je téměř jisté, že skočí," volal někdo hlasem komentátora.

"Marku neblbni a pusť mě," bránila jsem se se smíchem, věděla jsem, že mě nepustí. Přesto jsem byla pro jistotu připravená, kdybych mu náhodou opravdu upadla.

"Jestli ji pustíš, zpřelámu ti obě ruce," ozvalo se ze shora rozzlobeně.

"Děcka, přestaňte blbnout a okamžitě nahoru," následoval další příkaz, tentokrát od jinud. Marek mě opatrně postavil na nohy. Zadívala jsem se na Trena, který stál na kraji kráteru a díval se na mě.

"Nemůžeme nahoru, slyšeli jsme, že se kráter bude zasypávat. Jsme z odboru Greenpeace a odmítáme opustit toto místo, dokud nedostaneme záruku, že vzácné žáby, které se tu rozmnožují, budou zachráněny," vymyslel si někdo a ostatní ho hned začali podporovat.

"Mír žábám, mír žábám!" skandovali. Chvíli jsem se bavila s nimi, jenže pak jsem si všimla, jak Tren nahoře podupává nohou, známka toho, že začíná být nervózní. Opatrně jsem se spojila s jeho myslí, abych věděla, jak moc se zlobí.

"Nenuť mě, abych si pro tebe došel," zazněl mi v hlavě jeho rozzlobený hlas.

"Nasekám ti na holou a bude mi jedno, že jsou tu tví spolužáci," dodal k tomu.

"Když mi opravdu nemůžeme nahoru, není kudy," pípla jsem. Lehce švihl nohou, jako by něco posouval a přes okraj spadl provazový žebřík.

"Všechny záruky zaručeny a teď nahoru," zavolal dolů na ostatní.

"Ty jo, tvůj přítel má parádní smysl pro humor," smáli se všichni, protože čekali výprask a on místo toho přistoupil na jejich hru. Já tak optimistická nebyla, nevěděla jsem totiž, jestli se opravdu nezlobí, nebo jestli mi jen nechce udělat ostudu před ostatními. Nahoru jsem vylezla až jako poslední, Tren mi pomohl nahoru a sroloval žebřík, aby někoho zase nenapadlo tam lézt. Zjistili jsme, komu patřil ten druhý hlas, byl to člen Bratrstva jak jinak.

"Od studentů vysoké školy bych očekával trochu zodpovědnější chování, než takovéhle klukovské blbnutí," spustil okamžitě. Tren postával opodál, lehce se opíral o jeden ze stromů a na rtech mu hrál jemný úsměv.

"A ty chlapče, bys měl opravdu velké problémy, kdybys ji pustil. Začínám uvažovat o nějakém trestu pro všechny, za nerespektování nebezpečí," otočil se nejprve na Marka a pak opět na nás na všechny. Střelili jsme po sobě rychlím pohledem. Neprovedli jsme nic tak moc špatného, aby nás museli za něco trestat.

"Já myslím, že varování stačí, ne mládeži?" vložil se do hovoru Tren. Všichni sborově přikývli. Ten z Bratrstva si nás všechny změřil pohledem.

"Dobrá tedy, pro tentokrát to nechám," kývl.

"A ty by si měl konečně taky dospět, už by bylo načase," obrátil se ještě na Trena, který se jen usmíval. Když odešel, všichni povolili svůj postoj.

"Teda, kámo, díky ti, máma by mě zabila, kdybych přišel domů s něčím takovým," poplácal ho mladší Marek po rameni. "Tak sypejte, všichni," vyhnal je Tren. Poslechli ho a zanedlouho jsme tam stáli sami dva. Tren počkal, dokud si nebyl jistý, že jsou opravdu všichni z doslechu. Obrátil se ke mně.

"Něco jsem ti o tom chození ke kráteru řekl, ne?" začal. Sklopila jsem hlavu a svěsila ramena. Neměla jsem ráda, když mě huboval, ale pořád to bylo lepší, než když se mnou nemluvil.

"Jsi horší jak malé dítě. U toho bych pochopil, že neposlechne, protože ještě nemá rozum, ale ty už bys ho mít měla," pokračoval.

"Omlouvám se," špitla jsem a objala ho kolem pasu. Nechal se, přesto jsem věděla, že se na mě zlobí.

"Kde máš vůbec šálu? Je taková zima a ty běháš bez ní," spustil znovu. Překvapeně jsem si sáhla na krk.

"Vždyť jsem ji měla," zamyslela jsem se. Zrak mi sklouzl ke kráteru. Sledoval můj pohled a nahnul se přes okraj. Stála jsem hned za ním. Samozřejmě že tam byla. Tren si jen povzdechl a skočil dolů. I přesto, že to bylo nějakým 5 metrů hluboko, dopadl ladně a tiše jako kočka. Nebo spíš jako kocour.

"Chceš shodit žebřík?" zavolala jsem za ním.

"Kdybys byla tak hodná," kývl a po žebříku vyšplhal nahoru. Tam mi hned uvázal šálu kolem krku a vedl mě domů. Doma si mlčky sedl do obýváku a začal si číst. Sedla jsem si do křesla naproti, přitáhla si kolena pod bradu a sledovala ho. Vydržel to asi 15 minut.

"Proč se na mě tak díváš?" ošil se a zabodl do mě svůj krásný pohled.

"Čekám,".

"Na co?" zeptal se.

"Až řekneš, že jsi mi odpustil," zaškemrala jsem. Nechtěla jsem, aby se mnou nemluvil, ani aby se na mě zlobil. Mlčel a díval se na mě. Přisedla jsem si a mazlivě se k němu přivinula. S dlouhým povzdechem odložil knížku a přitáhl si mě k sobě pevněji.

"To víš, že se na tebe nezlobím. To bys ani nebyla ty, kdybys mě poslechla," usmál se a líbal mě na čelo.

"Ale nebyla jsem tam sama," namítla jsem.

"To ne, ale dopadlo to úplně stejně," odpověděl. Přitáhla jsem si jeho rty k polibku, bříšky prstů mu něžně jezdila po tváři. Posadil si mě obkročmo na klín, rukou sjel od šíje, přes páteř až po zadek. Polibky to byly stále delší a vášnivější a pravděpodobně by to skončilo úžasným milováním, kdyby se neozvalo naléhavé zaklepání. Zklamaně si povzdechl.

"Jdu tam," zašeptala jsem mu do ucha a zvedla se z jeho klína. Byl to Dante, pozvala jsem ho dál.

"Sensei," poklonil se Tren.

"Nech těch formálností, jednou jsem tvůj kmotr, tak to respektuj," zabručel Dante a bez vyzvání se posadil k Trenovi na pohovku. Tren na něj hleděl dost překvapeně. Dante ho nikdy nenutil, aby k němu udržoval rodinné vztahy.

"Prý jsi se rozčilovala, že odmítám řešit tenhle váš případ," podíval se na mě.

"Kdo jiný než vy by tohle měl řešit?" zeptala jsem se trochu drze. Tren po mě střelil opatrným pohledem.

"To je sice pravda, ale uznej, že oproti mým jiným záležitostem, je tohle trochu malicherné," obul se do mě.

"Jaké záležitosti? Zatopily váš stížnosti?" odfrkla jsem si.

"An," napomenul mě Tren tiše.

"Nech ji," zarazil ho Dante.

"Umíš ty si vůbec představit, jak moc je náročné řízení tohohle světa? A když tě navíc k tomu ještě zatěžuje jedna malá čarodějka a máš problémy i v dalších světech!" rozčílil se.

"Tak já vás zatěžuji? Nikoho jsem se neprosila, abych byla vaší vyvolenou, to vy jste mě zatáhli do svých problémů, a když se je tedy snažím řešit, tak mi vyčtete, že jsem vám akorát na obtíž? Ještě mě obviňte, že jsem ty krátery vytvořila jen tak z nudy!" vztekala jsem se nazpátek.

"Neřekl jsem, že jsi je vytvořila ty, zatěžuješ mě jinak," namítl rozhořčeně.

"To ale není její vina," vložil se do rozhovoru Tren.

"Přestaň se jí v jednom kuse zastávat," odpálkoval ho.

"Budu se jí zastávat, pokud ji obviňujete z něčeho, za co nemůže. Dělá toho víc, než kdokoliv jiný. Ostatní se tu jen tak flákají, místo aby jí pomáhali, přidělávají jen mnohem více problémů a zavází nám ostatním v práci," rozčílil se tentokrát i Tren. Já i Dante jsme okamžitě zmlkli. Jednak musel uznat, že má Tren pravdu. A zadruhé, pokud jsme ho svojí hádkou takhle rozčílili, znamenalo to jediné. Že je naprosto nesmyslná a bezpředmětná, že nemá s naším cílem co dělat a že bychom se oba měli hned uklidnit.

"Omlouvám se," špitla jsem směrem k Dantemu a posadila se do křesla. I on kývl v omluvu a také se posadil. Tren si nás nejdříve oba změřil pátravým pohledem, než se usadil vedle Danteho a mlčky čekal, až někdo z nás začne.

"Tak mi tedy povězte, co se to tu s těmi krátery děje," začal Dante a unaveně si promnul spánky.

"Z ničeho se tu objevují krátery, ale nikdo neví co nebo kdo je dělá. Nevíme co to znamená a to nás asi trápí nejvíc," odpověděla jsem. Dante se zamyslel.

"Kromě mě nebo tebe, by to z bytostí nezvládl nikdo z tohohle světa. Z těch ostatních by se jich pár našlo. Říkáš, že to nemohl způsobit žádný předmět?" ujišťoval se. Zavrtěla jsem hlavou.

"Nic tomu nenasvědčuje," dodala jsem.

"Tak to tedy musel udělat někdo," konstatoval.

"Ale kdo by něco takového dělal a hlavně proč?" zeptala jsem se.

"Co kdyby někdo chtěl tímhle něco zamaskovat? Odvést naší pozornost od nějaké jeho činnosti tím, že vytváří tyhle krátery. Neříkejte, že nás to všechny nezaměstnalo. A pokud je moje dedukce správná a někdo se opravdu snaží zmást naši pozornost, tak se mu to povedlo," ozval se Tren zamyšleně. Oba jsme se na něj překvapeně podívali.

"Tichá voda břehy mele," zabručel si Dante pod vousy. Byla pravda, že Tren stále mlčel, ale když pak něco řekl, byla to bomba.

"Miláčku, nepřemýšlel jsi někdy o tom, že by ses postavil do čela některé z vládnoucích stran?" zeptala jsem se.

"Já to ale myslel vážně," ohradil se.

"To já taky," objasnila jsem to.

"Zase jsi na to přišel ty. Stejně jako s její mocí, kolik lidí v naší politice, kolik stratégů a inteligence se pokoušelo něco vymyslet a přišel jsi na to taky ty," přidal se Dante. Tren tázavě hleděl na něj a na mě a snažil se přijít na to, jestli si z něj náhodou netropíme blázny.

"Myslíte, že má cenu to ještě nějak řešit? Nebo že to, co si ten někdo potřeboval zařídit, už si zařídil?" zeptala jsem se.

Tren se konečně uvolnil, poznal, že jsme jeho nápad uznali za nejlepší vysvětlení a polemizovali s ním dál. Byl si dost nejistý, pokud jsme se přesně nevyjádřili se souhlasem a jen trochu to zavánělo ironií, okamžitě začal pochybovat. Budu ho muset nějak přesvědčit, že není důvod k tomu, si nevěřit, zvlášť s jeho inteligencí.

"Nevím, jestli si zařídil všechno, ale pravděpodobně už nebude pokoušet štěstí," zavrtěl Dante hlavou.

"Já bych řekl, že by tomu bylo právě naopak. Už dvakrát mu to vyšlo, ještě teď kolem toho kráteru všichni běháme a snažíme se zjistit, co se vlastně děje. Podle mě, je právě teď nejlepší příležitost k další akci," nadhodil Tren.

"Vezmeš si to na starost ty, nebo mám pověřit jiné?" zeptal se Dante, čímž mu jasně naznačil, že má pravdu.

"Máte určitě někoho zkušenějšího," ošil se nervózně.

"Jestli se to potvrdí a my tak přijdeme na něco zásadního, bude to opravdu gól. Počkej, až těm páprdům nahoře řeknu, kdo na to přišel. Ti puknou vzteky. Ono jim to neuškodí, když jim mladá krev občas trochu srazí hřebínek," usmíval se Dante nad svojí představou. Já i Tren jsme se zasmáli. Celou dobu to vypadalo, že tahle debata nemá absolutně žádný význam. Jen jsme se hádali, ale teď jsme měli přímo před sebou skvělý plán a celková atmosféra se uklidnila a vyčistila.

*****

"Anthony, chtěl bych s tebou ještě mluvit," oslovil mě Dante. Pokynul jsme mu, že může.

"O samotě," dodal a střelil pohledem po Anori. Ta se jen podívala na mě, jemným kývnutím jsem jí naznačil, aby šla. Zvedla se a odešla ven, přece jenom byl náš domek takový menší a hrozilo, že by nás mohla slyšet. Dante počkal, až si byl jistý, že je opravdu dost daleko.

"Máš velké problémy s její výchovou," řekl pak káravě. Překvapeně jsem na něj pohlédl.

"Já ale nejsem její otec, od výchovy tu byli jiní," odpověděl jsem. Narážel jsem na její pěstouny, kteří jí nechali moc volnou ruku. Ano, měli ji vychovat tak, aby nebyla svým chováním na Zemi nápadná, ale zároveň tak, aby se bez problémů mohla začlenit do zdejšího života.

"To je jedno, neměli dostatečný čas na to, aby jí vytvořili tyhle základy, třicet let je dost málo," zastával se jich.

"Opakuji, že nejsem ten, kdo ji může něčemu učit, já ji mohu jen vést, ale ne jí vštěpovat nějaké chování. Co přesně se vám na ní nelíbí, mě přijde, že se chová jako normální puberťačka," ptal jsem se. Dante si povzdechl.

"Tvoje láska ti hodně zkresluje pohled, kterým se na ní díváš. Chová se jako puberťačka, ale jako puberťačka ze Země, tady existují určité hranice, které by neměla překračovat," řekl.

"Je pravda, že jí toho toleruji víc, než bych měl, ale podívejte se na to z její strany. Ona ve mně vidí někoho, o koho se může vždy opřít, spolehnout se, kdo jí podrží v jakékoliv situaci. Jak by se asi cítila, kdybych ji v jednom kuse okřikoval? Nesmíš tohle a taky támhleto," zastával jsem se jí.

"A co třeba zrovna dneska? Jsem si jistý, že měla od tebe zakázané chodit ke kráteru," vytasil se s dnešní aktuální událostí.

"Byla tam se spolužáky. Navíc já jí nic nezakazuji, tedy kromě nošení kalhot a krátkých sukní…" začal jsem.

"To je také jediná věc, kterou dodržuje," přerušil mě Dante.

"Jinak ji nedávám žádné příkazy, jsou to spíš žádosti. Navíc ona ví, že porušuje pravidla, jen pak za ně odmítá nést trest," zabručel jsem.

"A o tom mluvím, měl bys k ní být přísnější," naznačil.

"Jak přísnější?" zeptal jsem se.

"Měl bys jí učit, že pokud neposlechne, přijde trest," odpověděl.

"Nemohu ji stále trestat, navíc nemám jak. Nemůžu jí dát domácí vězení jako malé holce. Ruku jsem na ni vztáhnul pouze jednou, a nehodlám to opakovat. Největším trestem pro ni je, když s ní nemluvím nebo si jí nevšímám, jenže to je trest i pro mě," vyvrátil jsem mu představu o tom, že si budu hrát na jejího vychovatele.

"Fajn, dělej jak myslíš. Já jen abys nebyl překvapený, až se nějaký státník urazí, pokud s ním bude mluvit tak, jako se mnou," varoval mě.

"Ona s vámi takhle mluví jen proto, že ví, že si to může dovolit," pousmál jsem se. Jen nad tím mávl rukou. Ozvalo se zaklepání a do obýváku vstoupila ona. Nepochyboval jsem o tom, že slyšela většinu našeho rozhovoru. Poznal jsem to ze způsobu, jakým se tvářila.

"Hrozně tam sněží, nechtělo se mi mrznout venku," pípla.

"No nic, já taky půjdu. Děkuji oběma za cenné rady a nápady, něco už s tím uděláme," zvedl se Dante. Anori se s ním jen rychle pozdravila a zmizela zpátky v obýváku. Já ho šel vyprovodit ze dveří.

"Myslíš, že slyšela…?" otázal se Dante. Kývl jsem, bylo to téměř jisté. Zadíval se zpět do domu, pravděpodobně přemýšlel, jestli se má vrátit a říct jí něco povzbuzujícího.

"Já to zvládnu, jděte," uklidnil jsem ho. Vrátil jsem se do obýváku trochu napjatý, nejspíš mě čeká vysvětlování. Dost mě vykolejilo, když jsem ji spatřil schoulenou na křesle a v slzách.

"Žabičko moje, přece bys neplakala," utěšoval jsem ji. Neřekla nic, jen se ke mně přitiskla hned, jak měla možnost.

"Co všechno jsi slyšela?" zeptal jsem se jí tiše. Jen zavzlykala, ale nevypadlo z ní ani jedno kloudné slovíčko. Trochu chápu, proč jí tolik štve, když s ní odmítám komunikovat. Jak jí mám utěšit, když nevím, co přesně ji trápí?

Nakonec jsem jen v tichosti seděl, mírně se s ní pohupoval a hladil ji po vlasech. Čekal jsem, že začne mluvit, až se uklidní, ale opak byl pravdou. Když konečně přestala plakat, opřela si mi hlavu o prsa a v tichosti zírala před sebe.

Prstem jsem jí zvedl hlavu, abych se setkal s jejím pohledem. Jestli se uzavře do sebe a přestane komunikovat, tak Danteho přerazím. Nevyhnula se očnímu kontaktu, naopak. Dychtivě se vpíjela do mých očí, až jsem nevydržel a sehnul se k jemnému polibku.

"Už se cítíš lépe?" zeptal jsem se.

"Hm," hlesla. Přitáhl jsem si ji k sobě pevněji.

"Zlobíš se na mě?"

"Ne," zašeptala a jako potvrzení svých slov mě políbila na tvář.

"Půjdu si lehnout, jsem unavená," řekla po chvíli a zvedla se. Nenechal jsem ji dlouho samotnou, šel jsem si také lehnout dost brzy. Byla ještě vzhůru, přitáhl jsem si ji tedy do náruče.

"Nebuď smutná, lásko," zašeptal jsem jí do ucha. Neřekla na to vůbec nic. Čekal jsem, dokud nezačala pravidelně oddechovat. Pak jsem se také pokoušel usnout, leč bezvýsledně. Přemýšlel jsem, co všechno mohla slyšet a proč si to tak bere. Vždyť i předtím věděla, že se nechová tak, jak by správně měla. Několikrát jsem jí říkal, že mi to nevadí. Tak proč se teď kvůli tomu tolik trápí?

Tyhle myšlenky mě doprovázely po celou noc, nemělo už cenu snažit se usnout. Hned jak začalo svítat jsem vstal, že udělám nějakou lepší snídani.