Hrozba od nikud?

Hlásím se s dalším pokračováním. Konečně se to začíná trochu rozjíždět, v příštím díle se všechno ještě více osvětlí, teď je spíš takové uvedení do dalšího děje. A abychom nezapomněla, omlouvám se všem, kteří umí latinsky a poznali, že to mám s největší pravděpodobností špatně! (Ano, opravdu jsem se nedávno učila kosti :D). Přeji krásné počtení a nechte mi koment:

.

.

Oba dva jsme vyletěli z domu třetí kosmickou rychlostí. Čekali jsme, že se hned začne něco dít, ta rána přece nebyla jen tak! Setkali jsme se i s ostatními, kteří se zmateně rozhlíželi a očividně se čekalo, až někdo něco udělá.

"Čekají, co řekneš," špitl mi Tren do ucha. Překvapeně jsem se rozhlédla, opravdu se většina z nich dívala na mě. "Ví někdo, odkud to přišlo?" zeptala jsem se po chvíli nesměle. Někdo ukázal směrem na východ, kam jsem se hned vydala, následována všemi ostatními.

Tren mi povzbudivě stiskl ruku. Byla jsem z toho vážně trochu ne svá. Nikdy dřív se mi ještě nestalo, že by mi dali tak strašně najevo jejich důvěru ve mně. Došli jsme až k místu, které bylo zcela zahalené kouřem. Nebylo nijak složité vyčistit vzduch a usadit prach. Před námi se rozprostíral obrovský kráter, velikosti veřejného bazénu, ve kterém naprosto nic nebylo.

"Co to znamená?" ozvalo se. Na to nedokázal nikdo odpovědět. Proč se tu z ničeho nic objevil takový kráter? Kdo a hlavně proč ho udělal? To byly otázky, které vířily hlavou mě a zřejmě i všem dalším okolo.

Nikdo ovšem nedokázal nic kloudného vymyslet. Zkontrolovali jsme okolí, jestli se sem zase náhodou nedostali ti tvorové a pak jsme se odebrali zpět do svých domovů. Bylo už celkem pozdě, a tak jsme si šli hned lehnout. Tren usnul hned, já ovšem usnout nemohla. Stále mi vrtalo v hlavě, co to mělo znamenat. Usnula jsem až brzo k ráno. S jakou nechutí jsem vstávala, když mě Tren v 7 hodin vzbudil.

"Měla jsi bezesnou noc?" zeptal se, když si mě pořádně prohlédl. Přikývla jsem a pevně ho objala. "Pořád nad tím včerejškem musím přemýšlet," odpověděla jsem. "Pusť to z hlavy, od takovéhle strategie jsou tu jiní," poradil mi s úsměvem a se slovy, abych znovu neusnula a šla se nasnídat, opustil ložnici. Ještě chvíli jsem se protahovala v posteli, než jsem se donutila vstát, obléknout a sejít do kuchyně. Tam už mě čekala bábovka a čerstvá káva.

"Kdy jsi pekl?" ptala jsem se překvapeně. Zářivě se na mě usmál, z čehož jsem poznala, že nepekl on, ale místní samoobsluha. Úsměv jsem mu oplatila a s chutí se zakousla do sladké snídaně. Tren pak musel odjet dříve než já, protože šel do nové práce, která byla přibližně hodinu jízdy odsud a kdyby čekal na mě, tak by to nestihl. A mě se tam zase nechtělo hodinu zbytečně čekat.

Počkala jsem si tedy opět na dostavník, který mě měl k fakultě odvézt. Opět zavládlo ticho, když jsem nastoupila. Rozpovídali se ovšem celkem rychle, ne však se mnou. "Slyšeli jste včera tu ránu?" zeptala se jedna dívka. Normálně jsem jejich hovory neposlouchala, když mě v nich nechtěli, nehodlala jsem se vnucovat, ale tohle mě docela zaujalo. Bezděky jsem natočila hlavu jejich směrem. "Jo, byla to pěkná šlupka," odvětil jeden z chlapců. "Od nás byl vidět dokonce i záblesk," odpověděl druhý. "Nevíte, kde to bylo?" ptala se opět ona dívka.

"Támhle," odpověděla jsem tiše a ukázala z okýnka na ten obrovský kráter. Teď za denního světla nevypadal tak hrozivě jako včera večer. Všichni si se zájmem prohlíželi kráter, než jim došla skutečnost, kdo že jim vlastně odpověděl.Otočili ke mně své pohledy. Nevěděla jsem, kam uhnout s očima, tak jsem je sklopila na svoje ruce, které jsem měla položené v klíně.

"Vy jste u toho byla?" zeptal se jeden z chlapců. Zašklebila jsem se nad oslovením "vy", všichni byly minimálně jednou tak staří jako já. "Ne, ale bylo to jen kousek za vesnicí, kde teď bydlím, byla jsem tam hned po tom otřesu," odpověděla jsem po chvíli, protože to vypadalo, že je to opravdu zajímá.

"A víte, kdo to udělal?" zeptal se ten druhý chlapec. Opět jsem zaskřípala zuby nad vykáním. "Ne, vůbec nevíme, proč se to stalo," "Páni, psala jste zprávu Bratrstvu?" zeptala se ta dívka. "Proč Bratrstvu? Pokud vím, dalo se vědět hned Dantemu," pokrčila jsem rameny. "To znělo, jako byste ho důvěrně znala," zasmála se. "Dá se to tak říct a přestaňte s tím vykáním, je to hrozný. Podle věku bych měla vykat já vám," rozčílila jsem se na oko.

Chvíli na mě všichni tři zírali, než ke mně to děvče natáhlo ruku. "Jsem Elizabeth," představila se. Po ní se představili oba chlapci. Jmenovali se Marek a…Marek, aby se to nepletlo. Elizabeth a jeden Marek se mnou chodili do prváku, druhý Marek byl ze třetího ročníku.

"Je trochu divný si s tebou takhle povídat," pokrčil starší Marek rameny. "Proč by mělo?" podivila jsem se. "No, většina lidí o tobě dost mluví, že jsi hodně silná, přísná, striktní na pravidla a tak. Když jsem tě viděl poprvé, byla jsi taková uzavřená," odpověděl zamyšleně.

Rozesmála jsem se. Všichni tři na mě překvapeně vyvalili oči. "Promiňte, ale tohle mi přijde trochu vtipné. Sílu mám, to nepopírám, ale v tom ostatním…vážně by mě zajímalo, kdo tohle o mě říká," nemohla jsem zastavit záchvaty smíchu.

Elizabeth se začala smát se mnou. "Ale je pravda, že jsi zatím působila dost samotářsky. Šel z tebe docela respekt," dodala, když se se mnou dostatečně vysmála. "Taky bys radši mlčela, kdybys jako já nastoupila první den do dostavníku a přivítalo tě hrobové ticho, na fakultě by se k tobě všichni chovali, jako bys měla prašivinu a ještě by měli nejapné poznámky o tvém věku. A já a pravidla, to rozhodně nejde dohromady. Porušila jsem snad už všechny, které tu máte a se svým přítelem jsem vlastně taky byla jednu dobu nelegálně," vysvětlila jsem to.

Všichni chápavě kývli a dali mi za pravdu, že to asi vážně nebylo zrovna nejlepší uvítání. Byla dost škoda, že jsme už dorazili na místo a museli vystoupit. Pěkně se mi s nimi povídalo. Oni ovšem byli světlou výjimkou. Ostatní se ke mně chovali stejně chladně jako obvykle. "Z toho si nic nedělej," uklidňoval mě Marek. Jestli jsem to správně pochopila tak Elizabeth a mladší Marek spolu chodili…tedy pokud jsem správně pochopila jejich propletené prsty.

Starší Marek se od nás potom odpojil, protože se musel přidat ke svojí skupině. Já se držela s těmi dvěma. Došli jsem až do přednáškové haly, kde jsem si nesedla dozadu stranou od ostatních, ale z jedné strany vedle Elizabeth. Sklidila jsem sice pár nehezkých žertíků, obzvlášť od holek, ale nic jsem si z toho nedělala.

Dnes jsme měli dlouhou školu, končili jsme až ve čtyři hodiny. Byla jsem z toho vážně úplně hotová, ruka mi snad odumřela a myslela jsem, že mi každou chvíli upadnou záda. Vážně příjemný pocit. "Lizzy, pojedete zítra stejně jako dnes? Abych věděla, kam mám nastoupit?" zeptala jsem se, protože ke škole jezdilo víc dostavníků asi v minutových intervalech. "Jé, ty jsi mi řekla Lizzy a ne Elizabeth," skočila mi Lizzy kolem krku.

Překvapeně jsem vykulila oči. "Nemá ráda, když jí lidi říkají Elizabeth, ale protože se musíme představovat celým jménem a ne přezdívkou, většinou jí tak říkají," vysvětlil mi Marek. "Aha, no jasně, vzala jsem to tak nějak automaticky," pokrčila jsem rameny. "Jasně že pojedem. A kdyby náhodou ne, tak abys to poznala, budeme mávat," mrkla na mě.

"Zase je tady ten kořen, jak vypadaj moje vlasy?" ozvalo se vedle nás kvokání našich školních slepic. "Asi ti přijel odvoz," usmála se Elizabeth. S protočením očí jsem zapátrala ve směru, kterým se ubíraly i ony a opravdu ho tam viděla.

"Mám ho jít před nimi zachránit, nebo ho v tom nechat," přemýšlela jsem nahlas. Elizabeth se rozesmála a naznačila mi, ať klidně jdu, že oni se beze mě domů dostanou. Prodrala jsem se zástupy nafintěných holek až k Trenovi, který všechny, kromě mě, okázale ignoroval. Naschvál mě jednou políbil, než mě vyhoupl do sedla a rozjel se pryč.

"Tvoje spolužačky jsou opravdu výkvěty dnešní společnosti. Doufám, že z nich nikdy doktorky nebudou," bručel si cestou otráveně. "Neboj, většina z nich jde na laborantky, zubní hygienistky nebo jen na sestry. A ta druhá půlka neprojde," uklidnila jsem ho. "To je dobře. Pak aby se člověk bál zlomit si nohu. Ještě by se na mě vrhly," zasmál se. "V žádném případě, na tebe se můžu vrhat jen já," zavrněla jsem.

*****

"Membrum inferius - os íĺium, os femores, caput femoris, collum femoris, patella, tíbia, fíbula," procházela jsem se po pokoji sem a tam a neustále si dokola opakovala latinské názvy různých částí těla, teď zrovna kostry dolní končetiny.

Tren seděl na pohovce a četl si, ale vzhledem k tomu, že už asi půl hodiny neotočil stránku, jsem ho musela svým štěbetáním rušit a on to četl pořád dokola. "Zlato, nechceš toho už nechat?" zeptal se mě po chvíli, kdy vzdal možnost, že by si mohl nerušeně číst.

Od té doby, co měl novou práci, měl mnohem více volného času, nebyl tolik vystresovaný a mě se tak s ním mnohem lépe žilo. Na druhou stranu jsem teď já, jindy klidná a toužící po domácí pohodě, v jednom kuse plašila, pořád jsem se něco učila, takže jsme si ty role jednoduše vyměnili.

"Nemůžu, musím se to naučit," vrtěla jsem hlavou. Přitáhl si kolena pod bradu a vytrvale mě pozoroval, jak pochoduji po pokoji a opakuji si latinská slovíčka. Po chvíli, kdy mě nechal si to opakovat, se natáhl po mých poznámkách. Ztichla jsem a sledovala ho, co bude dělat.

"Tak já tě vyzkouším," pousmál se a začal. Po náročné hodince jsem byla spokojená se svým studijním výsledkem a tak jsem toho učení nechala. Tren si mě přitáhl do náruče a líbal mě do vlasů, já mu mezitím vyprávěla o všem, co se zatím na fakultě stalo a já mu to ještě nestihla říct.

Tren natočil hlavu a zaposlouchal se. "Pst," položil mi prst na rty. Zaposlouchala jsem setaké. Ozývalo se slabé cinkání, nejspíš skleničky v kuchyni. Otřesy se začaly stupňovat, až začaly drnčet okenní tabulky a netrvalo dlouho a zaznamenali jsme je i my dva.

Než jsem se stihla zeptat, co se děje, ozvala se další rána a objevil se záblesk. "Zase?" zabručel Tren, než jsme oba vyběhli ven. Spolu s ostatními obyvateli jsme doběhli k místu, odkud se objevil ten záblesk. S jakým překvapením jsme zírali na původní kráter, který byl prohloubený o jeden další, o něco menší a přesně uprostřed.

"Co má tohle k sakru znamenat?" rozčílila jsem se. Tren mě objal kolem pasu, aby mě mohl při nejhorším zadržet. "Dali jste vědět Dantemu?" ptala jsem se dál. Odpovědí mi bylo jen ticho. "Tak dal mu někdo k sakru vědět?" rozkřikla jsem se. "Tiše, lásko," šeptl mi Tren do ucha.

"Psali jsme mu, ale odpověděl, že to teď není důležité, slečno," odpověděl muž, který stál nejblíže. "Tak mu napište znovu. Nebo mu napíšu já sama," "Ne, slečno, zařídíme to," odpověděli a několik z nich hned někam odběhlo.

"Zlato, pojď odsud," tahal mi Tren jemně za ruku. "Počkej," odstrčila jsem ho a šla se podívat blíže. Stále mi nešlo do hlavy, proč se tohle děje a kdo v tom má prsty. Postavila jsem se na kraj toho kráteru ještě spolu s několika dalšími, ale neobjevili jsme nic jiného, než obyčejný kráter.

Nikde ani stopy po tom, co ho způsobilo, nikde ani stopy po tom, proč byl vytvořen. "Běžte raději dál od kraje, může se to zbořit," volali na nás ostatní. Otočili jsme se, abychom odstoupili, když se za námi ozval zvuk, jakoby někdo šplhal po sypkém kamení nahoru. Všichni jsme se naklonili zase zpět.

Vyjekla jsem, když se mi podvrkla noha a já opravdu padala. Než jsem ovšem stačila opravdu přepadnout přes okraj, chytily mě svalnaté paže, které si mě hned přitáhly na vypracovanou hruď. "V pořádku?" zašeptal mi do ucha. Přikývla jsem.

Ostatní, co tam stáli se mnou na tom ovšem tak dobře nebyli. Koho nestihli chytit, ten se válel na dně kráteru. Naštěstí se nikomu nestalo nic vážnějšího, než jen několik zlomenin a pohmožděnin.

"Pojď už odsuď," naléhal opět. Poslechla jsem ho a nechala se odvést domů. "Nechci, abys k tomu kráteru chodila. Nelíbí se mi to, něco mi tam nehraje. Jenže bohužel nevím co," přecházel nervózně po pokoji. "Nepůjdu, sedni si," poklepala jsem na místo vedle sebe. Přisedl si ke mně a já se mu schoulila na klíně.

"Dneska z tebe byla úplná generálka," uchechtl se a hladil mě ve vlasech. "Protože mě štvou s tím svým přístupem. Všechno je problém, nic se neřeší. Zajímalo by mě, co má Dante tak důležitého na práci, že nemůže řešit tohle," brblala jsem.

"Pokud si to ten chlápek jenom z lenosti nevymyslel a Dante to opravdu odmítl řešit, nebude v tom žádná maličkost. Má své priority. Něco se děje, čekám, že nás v nejbližší době budou informovat," odpověděl.

Povzdechla jsem si, čekají nás pravděpodobně těžké časy. "Nelam si s tím tu svoji krásnou hlavinku, ano? Běž si lehnout a odpočiň si," pousmál se a jemně mě pleskl přes zadek, když jsem kolem něj procházela.

Zaběhla jsem do koupelny spáchat alespoň rychlou hygienu. "Nečti si dlouho a přijď za mnou," políbila jsem ho do vlasů a odešla si lehnout. Nevím, kdy přišel, protože hned jak jsem se dotkla hlavou polštáře, spala jsem jako dřevo.

*****

Druhý den ráno bylo v dostavníku jen jedno jediné téma. Včerejší otřes a objevení dalšího kráteru. Byla jsem středem této diskuze, protože jsem jako jediná byla včera přítomna. V dostavníku neseděla jen Elizabeth s Marky, ale i pár dalších, kteří mi viseli na rtech a hltali každé moje slovo.

Moje práce policistky vyžadovala nejen fyzické a logické schopnosti, ale i schopnost dobře mluvit a komunikovat, když jsme zpovídali oběti, svědky či pachatele. Možná proto mě všichni poslouchali s takovým nadšením, uměla jsem vyprávět.

Odpoledne jsem marně čekala na Trena. Nejspíš se někde zdržel, snad v práci. Nastoupila jsem do nejbližšího dostavníku, Elizabeth s Marek už totiž odjeli. Bohužel byl tohle dostavník plný těch slepic, co dost okatě jely po Trenovi. Celou cestu jsem tedy musela poslouchat, jak je strašně moc sexy, že musí mít úžasně vypracované tělo, jak jeho plné rty musí úžasně líbat, až jsem měla občas sto chutí jim říct, že je to přesně tak jak říkají, ale že to ani jedna z nich nezažije, protože on má mě a já se ho nehodlám vzdát.

Raději jsem mlčela a těšila se z toho, že já jsem jediná z nich, která tohle všechno ví mnohem lépe než ony a mám to podložené praktickými ukázkami, kterých se mi dennodenně dostává.

Doma jsem se trochu nudila. Strašně mě to táhlo ven, chtěla jsem se jít podívat na ten kráter a pořádně ho prozkoumat. Trenova prosba mě však držela doma. Kolikrát už jsem ho neposlechla a kolikrát se mi to nevyplatilo. Tren když už mi něco zakázal, měl k tomu pádný důvod, pokud tedy nepočítám problematiku já a krátké sukně či kalhoty. V tomto ohledu byl naprosto neoblomný a striktní, i když mi ještě nedokázal dát jediný pádný důvod, proč bych tenhle hloupý zvyk měla dodržovat. Ve skutečnosti jsem to dělala opravdu jen z lásky k němu.

Když se venku začalo stmívat, byla jsem už značně nervózní. Kde Tren vězí? Nestalo se mu něco? Otázky se valily jedna přes druhou a já na ně nedokázala odpovědět. Zarachotil klíč v zámku a otevřely se dveře. Aten, ze které už rostla pořádná kočičí slečna, se okamžitě hnala do předsíně, aby se mohla s Trenem přivítat. Nechápala jsem, proč se k němu tak strašně má, když jí Tren naprosto jasně dával najevo, že jí zrovna dvakrát nemusí a toleruje ji jen kvůli mně. Co se jí týkalo, v jeho přítomnosti existovala řada zákazů, co všechno nesměla.

"Nazdar ty chlupatá obludo," slyšela jsem jeho hlas a vzápětí ho viděla vyjít ze dveří s Aten v náručí. "Ona tě má ráda a ty se jí za to takhle odvděčíš," zavrtěla jsem hlavou a políbila ho na uvítanou. "Kdybych já měl kotě a neustále se s ním mazlil místo toho, abych se věnoval tobě, taky bys ho neměla ráda," odvětil a Aten jemně položil na zem.

Ta nesouhlasně zamňoukala a začala se mu otírat o nohy. "Řekni jí, ať mě nechá, já si to nerozmyslím," zaúpěl a snažil se dojít do obýváku, aniž by jí šlápl na ocas či tlapku. Se smíchem jsem mu nandala večeři. "Kde jsi byl tak dlouho? Ne že bych tě kontrolovala, ale měla jsem trochu strach, jestli se ti něco nestalo," ptala jsem se.

"Promiň, zdržel jsem se v práci. Musím si to tam zařídit podle sebe a zvyknout si na nový řád," usmál se omluvně a s chutí se pustil do večeře. "Ježiši nech mě," odstrkoval kočku, která se mu v jednom kuse snažila vylézt na klín. "Nebuď na ni tak zlý, ona tě má očividně ráda," hubovala jsem ho. "Kdyby ses mi s takovou vytrvalostí spíš nutila na klín ty, to bych si nestěžoval," zabručel a nechal Aten, aby se mu schoulila na klíně do klubíčka.

"No vidíš, že to jde," usmála jsem se a přitiskla se mu k boku. Jednou rukou hladil po vlasech mě, druhou se jemně probíral v srsti Aten. Obě jsme byly naprosto spokojené a kdybych mohla, předla bych úplně stejně jako ona.

----------