Nový rok, nové problémy

Tak, je tu neděle a já se hlásím s novým dílem. Ten konec se vám možná nebude moc líbít, ale alespoň se budete víc těšit na pokračování. Přeji příjemné počtení a prosím o komentíky.

.

.

"Lásko, prosím," zašeptala jsem vemlouvavě a prstem mu jezdila po odhalené hrudi. "Semestr začíná už příští týden, přihlášky už byly vybírané dávno," zopakoval mi opět to, co jsem nechtěla slyšet. "Hm, tak jim řekni, že jde o mě. Třeba udělají výjimku," prosila jsem ho nejen slovy, ale i dokonalým štěněčím pohledem.

Odolal asi 11 vteřin, než to vzdal. "Já to zkusím, ale nic ti neslibuji," povzdechl si. Děkovně jsem ho políbila a pohodlně se usadila na pohovku. Sledovala jsem jeho podmračený výraz, hleděl stranou, nejspíš o něčem přemýšlel. "Trene," oslovila jsem ho jemně, přesto sebou trochu cukl. "Co se děje? Já vidím, že tě něco trápí," ptala jsem se starostlivě. "Nic, co by tě muselo zatěžovat," vyloudil slabý úsměv. Stejně jsem mu to nevěřila.

Druhý den odjel Tren hned ráno, aby se pokusil podat na fakultě mojí přihlášku na tenhle zimní semestr. Jo, taky jsem tomu nevěřila, ale tedy mají zimní semestr do července a letní od srpna do prosince. Trochu nevyrovnané počty, ale mají prý k tomu svoje důvody, které se dozvím, až nastoupím. Tajnůstkáři.

Netrpělivě jsem ho čekala, a on se nevracel a nevracel. Z nudy jsem začala dokonce i uklízet. Neustále se mi zdálo, že slyším, jak se otvírají dveře. Jenže vždycky to byly slyšiny. To bylo tím, že jsem se tak těšila.

Když večer opravdu přišel, nejdřív jsem tomu nevěnovala pozornost. Až když všechny zvuky zněly až moc opravdově, jsem se šla přesvědčit. Jakmile jsem ho spatřila, měl mě zavěšenou kolem krku. "Tak co? Tak co? Povídej," brebentila jsem. Jen se usmál a mlčky pokračoval až do obýváku. "Nenajíme se nejdřív?" zeptal se. "To mi to nemůžeš říct? Teď mi ta večeře ani nebude chutnat," přemlouvala jsem ho. Chvíli ještě mlčel, ale pak se zasmál.

"Samozřejmě, že tě vzali. Mohli se přetrhnout, aby ti tu přihlášku potvrdili a příští týden nastupuješ," oznámil mi tolik očekávanou zprávu. "Jo!" zavýskla jsem a radostí se roztančila po pokoji. Jen mě s úsměvem pozoroval. "Já už se nemůžu dočkat," smála jsem se a odběhla do kuchyně ohřát večeři.

"Počkej, to tě brzy pustí," zavrtěl hlavou, ale očividně byl rád, že mám radost. "Už jsem ti někdy řekla, že mám toho nejlepšího chlapa na světě?" objala jsem ho kolem krku. "Ne, ale zní to hezky," zavrněl a radoval se společně se mnou. Nejspíš mu ani nic jiného nezbylo, protože to moje veselí bylo až extrémně nakažlivé.

Nemohla jsem se dočkat příštího týdne, neustále jsem o tom mluvila, plánovala si jaké to bude. Tren ze mě začínal být trochu podrážděný, protože ho to moje neustále brebentění dost rušilo od práce, které měl teď víc, než dost. Jenže byl natolik taktní, že mi na to nic neřekl.

*****

"Oběd máš v lednici, stačí si to ohřát. A kdybys k tomu něco chtěl, budeš muset do krámu, protože pečivo došlo. Jo a mám plnou pračku, tak to dej na 40, prací prášek je ve skříni, je tam i odměrka a pak to pověs. Ale tak aby se to neprohýbalo, ať se s tím nemusím moc žehlit," úkolovala jsem ho, když jsem odcházela na první "školní" den. "Žabičko, zapomínáš, že jsem byl sám déle než ty. Samozřejmě že vím, jak se pere. A dokonce umím i vařit," klidnil Tren moji mateřskou starost.

"Vždyť já vím, to já jen tak," usmála jsem se. Vzal mě za ramena. "Užij si svůj první den, budu ti držet palce," usmál se a lehce mě políbil. Vyprovodil mě ze dveří a stál v nich tak dlouho, dokud jsem mu nezamávala na rozloučenou a nezmizela mu z dohledu.

Nejela jsem na Minet, jak jsem původně plánovala, ale počkala jsem si na dostavník, který k té fakultě jezdil, bylo to asi tak hodina cesty. Chtěla jsem se setkat s dalšími studenty a třeba se s nimi trochu spřátelit. Tak nějak jsem počítala s tím, že se na mě budou dívat skrz prsty. Nemám ani jejich střední, moje dosavadní vzdělání podle jejich poměrů dosahuje kamsi na základku. A já si skočím rovnou na fakultu, navíc pozdě a samozřejmě s individuálním plánem.

V dostavníku bylo celou cestu ticho, až ke konci se odvážili trochu mluvit, ale ne se mnou samozřejmě. Trochu mě to mrzelo, ale když jim dám čas mě poznat, třeba se to zlepší. Vystoupila jsem před budovou, která budila respekt už jen svým vzhledem. Postavila jsem se poblíž hloučku studentů, kteří nastupovali stejně jako já.

Vyšel rektor, ostatní studenty zahnal dovnitř, nás si přes obroučky brýlí pořádně prohlédl. Vytáhl desky a začal s prezentací. Moje jméno samozřejmě vyvolalo pozdvižení, jak jinak. Vážně jsem si připadala trochu jako vetřelec. A když se navíc hlásil rok narození, už se z davu ozvalo, že tu nemám co dělat a vrátit se zpět na národku, jak tady říkali základní škole. S přehledem jsem je ignorovala, i když to trochu bolelo.

*****

Byla jsem neuvěřitelně vděčná, když po nekonečných 7 hodinách konečně oznámili konec školy. Bolela mě ruka z neustálého zapisování, co všechno budu pro studia potřebovat, co se musím doučit, protože by mi to chybělo a podobné důležitosti. Měla jsem v hlavě vtlučený celý seznam pravidel a řádů školního života. Vážně jsem byla přetažená a to hned po prvním dni. Mé nadšení to ovšem neodradilo.

Lektor si mě poté zavolal k sobě a vysvětlil mi, jak to budu mít já, kdybych se rozhodla využít svojí výsady, že přeruším nebo si upravím výuku. Byl ochota sama, dokonce mě povzbuzoval a chlácholil mě, že nevraživost ostatních studentů si nemám brát tak k srdci.

Konečně jsem mohla opustit zdi fakulty. Pomalu jsem se šinula k místu, kde i ostatní čekali na dostavník. Zaznamenala jsem ovšem jiný prostředek, kterým jsem se měla dostat domů. Pod nejbližším stromem stál Tren s Dafiné, samozřejmě obdivován všemi studentkami z fakulty.

Vděčně jsem k němu došla a vtiskla mu polibek, čímž se na tvářích jeho obdivovatelek objevilo zklamání či naštvaný škleb. Bylo to od něj tak milé, že si na mě udělal čas a přijel pro mě. "Tak co, žabičko, co tvůj první den?" zeptal se s úsměvem a vzal mi tašku, kterou přivázal k sedlu. "Hrůza," povzdechla jsem si. "Říkal jsem ti to," zašklebil se, ale pak mi s úsměvem pomohl do sedla, vyhoupl se přede mě a rozjel se směr domů.

S Trenovým stylem jízdy a jeho rychlostí jsme byli doma za slabou půl hodinku. "Žabičko moje, co ti udělali, proč se mračíš?" ptal se, když jsme byli doma a já si pročítala svoje zápisky. "Nemají mě rádi," žalovala jsem dětským hláskem a přivinula se k němu. "To nemusí, hlavně že tě mám rád já, ne?" snažil se to trochu odlehčit. Zvedla jsem k němu utrápený pohled. "To je závist," hladil mě po ramenou.

"Pořád mi říkají, ať se vrátím na národku, že mezi nimi nemám co dělat," mumlala jsem. "Máš neuvěřitelný talent a většinu z nich dalece předstihneš v praktikách," chlácholil mě. "Nebo mám spíš dobré jméno," hučela jsem dál. "To si nemyslím. Nezapomeň, že jako moje meerta máš i moje jméno. A to nemá zrovna popularitu," vyvracel mi mé domněnky.

Nechala jsem se jím uklidňovat, dokud mi nedošlo, kolik toho ještě musím zvládnout. Musela jsem si dát dohromady nějaké papíry, potřebovala jsem si zařídit svojí vlastní lékárničku a hlavně, dostudovat nějaké matematické úlohy, které byly potřeba k měření a vážení různých věcí, třeba zrovna pro přípravu léků.

"Trene," ptala jsem se opatrně. Zvedl ke mně hlavu od své práce, ne však pohled. "Ano?" zeptal se. "Potřebuji s něčím pomoct, nutně," dodala jsem. Dopsal poslední slovo a podíval se na mě. "S čím?" byla jeho otázka, když si přisedával ke mně. Ukázala jsem mu tu matematiku. "Teda, možná si vzpomenu," podrbal se na hlavě a bylo vidět, že přemýšlí. "Kdo by to měl vědět lépe, než ty?" ptala jsem se s úsměvem.

Nakonec si opravdu vzpomněl, všechno mi vysvětlil a trénoval je se mnou až do večera. "Jsi úžasný, víš to?" řekla jsem místo díků, když jsem měla hlavu položenou na jeho rameni a oči se mi pomalu začínaly klížit.

"Lásko nespi, ještě musíš uspokojit mě," zavrněl. Vyděšeně jsem k němu vzhlédla. "Přesně tohohle obličeje jsem chtěl dosáhnout," zasmál se. "Nechápu, jak to někomu s tebou nemohlo stačit. Vždyť mě vážně jednou umiluješ k smrti," stěžovala jsem si.

Přiložil mi rty až těsně k uchu. "Možná to bude tím, že s tebou se miluji mnohem, ale mnohem častěji než s kýmkoliv jiným," pošeptal mi a já cítila, jak se mi hrne krev do tváří. "Ty se červenáš," podivil se. Schovala jsem mu obličej do prsou a snažila se ovládnout svůj výraz, ale čím víc jsem se o to snažila, tím hůř mi to šlo. A on mi ještě navíc šeptal, jak moc mě má rád.

"Nech toho. A dobrou noc," zvedla jsem se. "Ty nejdeš?" ptala jsem se, když jsem si všimla, že stále sedí. "Ne, mám ještě práci," zavrtěl hlavou. "Nepracuj dlouho," připomněla jsem mu jeho nemilý zvyk, kdy nad těmi svými výpočty sedí až do rána.

*****

Ráno jsem Anori opět vyprovodil ze dveří a díval se za ní do chvíle, než mi zmizela z dohledu. Bylo divné posílat ji každé ráno do školy. Měl jsem takový pocit, jakoby začínala dospívat a mě to unikalo. Stále jsem v ní viděl tu bezbrannou mladou policistku, kterou bylo třeba chránit i před sporákem.

Měl jsem naprosto jasný plán na dnešní den. Pracovat, pracovat, pracovat, abych toho za dopoledne stihl co nejvíce, potom se stavil pro Anori, včera vypadala vděčně za to, že jsem pro ni přijel. Tušil jsem, že ji nevezmou mezi sebe. Je opravdu hodně mladá, navíc jí chybí určité vzdělání. Přesto si myslím, že školu bez problémů zvládne. No a večer, tuším, že An opět najde něco, co jí budu muset doučit.

Chtěl jsem se posadit k práci, ale zjistil jsem, že se k ní musím dopracovat přes různé papíry, které tu Anori ráno ve spěchu zapomněla. Opět jsem se tedy nechal vyrušit a nejdřív všechno pečlivě srovnal a uklidil tak, abych jí to nepřeházel, ale zároveň tu udělal pořádek.

Ozvalo se zaklepání. V tichosti jsem zaklel, copak se k té práci vážně nedostanu? Tímhle stylem nejenže přijdu o plat, ale rovnou o celou práci. A samozřejmě bez odstupného. Je to nahnutější, než si An myslí. Nechci ji zbytečně děsit, protože trochu doufám, že se to všechno srovná. Nerad bych si půjčoval peníze od rodičů, i když by mi je ochotně dali.

Došel jsem ke dveřím, za kterými stál dobře vypadající úředník. "Pan Natori?" zeptal se, když mě uviděl. "Ano," odpověděl jsem opatrně. Co tu může chtít? "Jsem z administrativního úřadu, chtěl bych s vámi něco důležitého probrat," odpověděl s profesionálně staženým obličejem, bez jediného náznaku jakékoliv emoce.

Pozval jsem ho dál a uvedl ho do obýváku. "Vidím, že pracujete," přelétl přes mojí rozdělanou práci znuděným pohledem. "Pracoval bych, kdybyste mě nerušil," odpověděl jsem úsečně a shrábl všechny papíry stranou. "Nebudete litovat," blýskl po mě úřednickým strojeným úsměvem. "To doufám," bručel jsem, když jsem šel do kuchyně udělat kávu.

"Mám pro vás nabídku, pane Natori," začal mluvit, když jsem se oba usadili a on si otevřel svůj kufřík. "Poslouchám," pobídl jsem ho. Opravdu jsem neměl ani to nejmenší tušení, co mi může chtít. "Pracovní nabídku, samozřejmě," dodal znovu. "Zakázka?" zeptal jsem se prostě. Sice nebylo zvykem, aby si zadavatelé práce sami vybírali lidi, kteří jim to spočítají, ale proč ne, že?

"Naopak, nabídka. Nabízím vám místo na našem úřadě," odpověděl. Pozdvihl jsem jedno obočí. Já a na úřadě? Co bych tam proboha dělal? "Poslyšte, mám opravdu hodně práce a na takové nejapné žertíky opravdu nemám čas," odpověděl jsem co nejklidněji, i když jsem měl sto chutí ho vyhodit ze dveří. Blázny si ze mě dělat nebude.

Povolil svou neprůhlednou masku a podíval se na mě vážnýma očima. "Já si z vás nedělám legraci, pane Natori," odpověděl. "Vy už jste někdy viděl míšence na úřadě? A odkdy je vůbec zaměstnáváte?" zeptal jsem se. Tohle mi opravdu vrtalo hlavou.

Trochu se pousmál, zdálo se, že byl mým i když jen slabým zájmem spokojen. "Změna ředitele s sebou přináší mnohé inovace. A nebyl byste přímo na úřadě, to ne. Vlastně by se náplň vaší práce téměř nezměnila. Dělal byste to samé, co doposud, pracoval byste z domova, jen je tu nutnost 4x týdně dojíždět do kanceláře, je to přes hodinu jízdy," odpověděl.

"No, já nevím…" začal jsem, ale on mě přerušil. "Žijete sám?" ptal se. "Ne, se snoubenkou," odpověděl jsem a změřil si zkoumavým pohledem. "A jistě ji chcete dobře finančně zabezpečit, že?" pokračoval. Mlčky jsem kývl. "Proto si myslím, že tohle je nabídka, která se neodmítá. Zjistil jsem si váš plat v současném zaměstnání, jsou to 4000*, nemám pravdu?" Opět jsem kývl. (*pozn. autorky: mají velmi silnou měnu a většinu domácího rozpočtu činí "přídavek", který dostává za svou práci meertalena). "Nabízím vám více než čtyřnásobek za méně práce, než máte teď. Vaše firma je stejně před krachem, musela by se zbavovat zaměstnanců a řekněme, že jste žhavým kandidátem," povídal dál.

Ať jsem chtěl či ne, musel jsem uznat, že má naprostou pravdu. "Nějak se mi to nezdá. Nabízíte mi lepší místo a vyšší plat za méně práce. Kde je háček?" přimhouřil jsem oči. "Žádný není," zavrtěl hlavou, už mírně podrážděný mou zdráhavostí. "Vyžádal si vás samotný ředitel. Navíc máte perfektní výsledky, v žebříčkách se držíte na vrchních příčkách. Pro tu malou špinavou firmu je vás škoda," přemlouval mě. "Lepší práci jsem nedostal," odsekl jsem. Mohl jsem být rád aspoň za ni.

Trochu mě zaujal fakt, že si mě žádal samotný ředitel. "Kdo vede úřady?" nedalo mi to se nezeptat. Podal mi připravenou smlouvu, na které byl napsán název firmy a podpis ředitele…mohlo mě to hned napadnout. "Děda," zahučel jsem. "Prosím?" otočil se ke mně. "Nic, nic," zamluvil jsem to.

Mělo mi být hned jasné, že to není jen tak. Děda z otcovy strany se dostal do čela veškeré administrativy a popravdě nade mnou vždycky držel ochranou ruku. V posledních letech se držel trochu zpátky, protože mi chtěl nechat nějaký prostor na seberealizaci, ale očividně se mu doneslo, že na tom nejsem nejlépe a nabízel mi tuhle lukrativní práci.

Přemýšlel jsem, jestli podepsat nebo ne. "Nad čím váháte. Promarňujete životní šanci, nic lepšího už vám nikdo nenabídne," povzbuzoval mě. Pravděpodobně dostal nařízeno přivést mě stůj co stůj. Pomoc jsem potřeboval….a snad budu jednou schopný mu to nějak oplatit.

Podepsal jsem smlouvu, kterou mi téměř vytrhl z prstů, abych si to nestihl rozmyslet. "S ukončením vaší dosavadní práce si nedělejte starosti, naše firma to vyřídí," ujistil mě. "Dokončím, co mám rozdělané a podám výpověď sám," odmítl jsem. Nebudu utíkat jako zbabělec. "Dobrá tedy, těším se na naši příští spolupráci," podal mi ruku a odcházel.

Zůstal jsem stát v prázdném bytě a přemýšlel, jestli jsem si pomohl nebo ne. Nakonec jsem přeci jenom usedl k té práci a snažil se ji co nejdříve dokončit.

*****

Když jsem přivezl Anori domů, řekl jsem jí o nabídce, kterou jsem přijal. Byla z ní přímo nadšená. Věděl jsem, že nemá ráda moji bývalou práci, ale nikdy nic neřekla. "A jak jsi se měla ty?" zeptal jsem se, aby se nemluvilo pořád jen o mě.

Trochu zrozpačitěla. "V pohodě," zamumlala. "Nelži, žabičko," zvedl jsem jí prstem hlavu, aby se naše pohledy setkaly. "Je to těžší, než jsem si myslela," odpověděla po chvíli. "Zvládneš to, uvidíš. Jen co si trochu zvykneš, půjde to samo," konejšil jsem ji.

"O učivo nejde. To je zatím v pořádku. Spíš jde o ostatní," sklopila pohled. Přitiskl jsem si ji na prsa. "Jestli jsou na tebe zlý tak řekni a já je všechny ztrestám," zavrněl jsem jí do ucha. "To víš, že jo. A já ti pak do kriminálu budu nosit tvarohový buchty, to tak," zasmála se a konečně trochu povolila ten upjatý výraz, který měla v obličeji. "Měl bych to omluvené, musím přece bránit tvou čest," polemizoval jsem dál s tou myšlenkou.

Se smíchem se vykroutila z náručí a s tím, že se musí do zítra něco naučit, odešla do ložnice, prý aby mě nerušila, protože si to potřebuje předříkávat.

Trvalo asi hodinu, než jsem ji slyšel scházet schody. "Trene?" zašeptala. "Copak?" zvedl jsem k ní pohled. Byla tak krásná, když se červenala a rozpačitě klopila zrak. "Pomůžeš mi zase s něčím?" otázala se. Vždycky byla takhle rozpačitá, když mě o něco žádala. "To je samozřejmé," usmál jsem se a poklepal na místo vedle sebe.

Tentokrát to nebyla matematika, ale náš jazyk. Bylo jasné, že odborné termíny jí dělaly problém, popravdě, mě trochu taky. Nikdy jsem nepotřeboval vědět tyhle lékařské věci, ale s většinou jsem jí dokázal pomoct.

Zrovna jsem k ní nakláněl obličej, abych ji mohl políbit, naše rty byly jen pár centimetrů od sebe, když se ozvala ohlušující rána, okolní tmu prořízl záblesk. Pak všude nastalo hrobové, nebezpečné ticho.

-------------------------