Tren má vždy pravdu

Tak se hlásím s pokračováním. Nečekejte žádnou velikonoční tématiku, nic takového. A pro ty, co by nad tím smutnili, mám dobrou zprávu, protože je to natřískané až k prasknutí dějem, bojem, hádkami, no prostě vším možným. Takže si dílek užijte, nechte mi komentář a přeji vám Veselé Velikonoce.

.

.

Když jsem se ráno probudila, stálo již slunce vysoko na obloze. Samozřejmě jsem byla sama. Oblékla jsem se a sešla do obýváku, kde obvykle sedával v křesle a četl si. Dnes byl ovšem pokoj prázdný. Nahlédla jsem do kuchyně, která byla stejně čistá, jak jsem si včera večer zanechala. Nikde ani náznak po tom, že by snídal. V rychlosti jsem proběhla celý dům, ale nikde nikdo. Jediné, co nasvědčovalo tomu, že tu strávil noc, bylo zmuchlané prostěradlo v místě, kde ležel. Trochu mi to nahnalo strach, nikdy neodešel, aniž by mi nenechal vzkaz.

Přehodila jsem si přes ramena svetr a vyběhla ven. Před domem jsem se zastavila, vzduch byl trochu cítit sírou a všechno se nepatrně chvělo. Co to mělo znamenat? Než jsem došla na náměstí, zatáhla se i doteď modrá obloha. Temné mraky, podsvícené červeným světlem bůhví odkud, podtrhovaly celou pochmurnou atmosféru.

Na náměstí stáli všichni obyvatelé a horečně se o něčem bavili. Pohledem jsem vyhledala Trena, oděného do tmavě modré tuniky s černým vyšíváním a černých kalhot. Prodrala jsem se až k němu, když mě zahlédl, udělal těch pár kroků, které nás od sebe dělily a naléhavě mě sevřel v náručí.

"Co se děje?" ptala jsem se tiše.

"Hrozné věci, ale nejprve se pojď převléknout, v tomhle bojovat nemůžeš," zamumlal a spěšně mě vedl zpět domů. V rychlosti jsem se oblékla, opět tak abychom k sobě ladili. Dost mě překvapilo, že Tren nijak neprotestoval, že budu bojovat s nimi a dokonce mi pomáhal zavázat uzly, abychom mohli co nejdříve vyrazit.

"Řekni mi, o co se jedná," prosila jsem ho znovu, když jsme běželi zpět na náměstí.

"Shinigami se pustili do války. V poslední době napadaly vesnice poblíž přechodů, pravděpodobně chtějí dostat oba světy," říkal rychle.

"Ale proč je někdo nezastavil?" zeptala jsem se udýchaně.

"Dobrá otázka," pokýval hlavou a zastavil, abychom se oba stihli vydýchat, než dojdeme k ostatním.

"Pravděpodobně se obyvatelé bály toho, co se dělo vedle," odtušil.

"Co se dělo vedle?" zeptala jsem se znovu, už mírně nervózní z toho, že o ničem netuším.

"Z informací, které máme, se pravděpodobně Akuma-sama podařilo naštvat Shiroyu-sama natolik, že celý jejich svět pokryl suchý led, vylučující jedovaté výpary a dokonce i slunce bylo zakryto. Naštěstí je svět obyvatelný, Akuma vytvořil slunce vydávající teplo a ventilující výpary, Kami-sama naopak poskytl božské světlo. Což bohužel nedolehne až k nám a osady nejblíže přechodu pociťují krutou zimu. Bylo tam vysláno pár čarodějů, kteří tu situaci snad nějak vylepší. Asi proto tedy nikdo neřešil hrstku Shinigami," podal mi vyčerpávající odpověď, snad nejdelší souvislé souvětí, které jsem od něj kdy slyšela.

"Fajn, teď trochu k naší situaci," navedla jsem naši debatu dalším směrem, když jsem si předešlé informace srovnala v hlavě. Povzdechl si.

"Ve vzduchu cítíš síru proto, že se otvírají některé průchody do světa zatracených, který je o mnoho horší než peklo, proto tak páchne. S tím otevíráním souvisí i otřesy. A proč je všechno zabarvené do ruda nevím, možná nám chtějí nahnat strach," odpověděl znovu. Zkoumavě jsem na něj pohlédla.

"Kdo jsi a co jsi udělal s mým Trenem," zabodla jsem mu prst do hrudi. Vyvalil na mě oči, neschopen souvislé odpovědi, až tak jsem ho zaskočila.

"Proč? Co jsem udělal?" ptal se zmateně.

"Právě že jsi nic neudělal. Necháš mě dobrovolně a bez protestů bojovat, dokonce jsi mi pomohl s oblékáním, abych se zbytečně nezdržovala. Řekl jsi mi všechno, na co jsem se tě zeptala bez jediného zaváhání, normálně se zdráháš říct i to, jestli je venku hezky nebo ne," odpověděla jsem a on se mírně pousmál.

"Není vhodná chvíle na moje protesty," políbil mě na spánek a přitáhl si mě do náruče. Popravdě, nebýt jeho ojedinělé, osobité vůně, která mi vždycky zamotala hlavu, opravdu bych ho podezřívala, že je někdo jiný. Takhle jsem ho ovšem bezpečně poznala, citová pouta, která nás spojovala, byla příliš silná. Nechala jsem se odvést až do středu náměstí, kde to hučelo jako v úle. Tren mě táhl za sebou, sám rozrážel masy těl, abych mohla projít.

Když jsme konečně došli do středu, uviděla jsem celé Bratrstvo. Mladší členi, jako například ten, který byl přítomen mého přezkušování, byli oblečeni do bojového, pravděpodobně se tedy budou účastnit. Ostatní, ten dědek s nimi, očividně vůbec neměli v plánu se jakkoliv zapojit a asi chtěli celou akci sledovat pěkně z bezpečí. Hodila jsem po nich jeden otrávený pohled, toho mladého člena naopak obdařila úsměvem. Zčervenal a rychle sklopil pohled. Tren si vedle mě povzdechl, ale dělal, jako že si ničeho nevšiml. Pohledem jsem vyhledala Danteho, který si nás pohybem ruky přivolal k sobě.

"Co se bude dít?" zeptala jsem se ho hned, jak jsme přišli na doslech.

"Bojovat," blýskl po mě úsměvem. Pak nám vysvětlil strategii. Byla to ta Trenova, jen mírně poupravená. Nad pozměněnými detaily jsem jen protočila oči v sloup, byla to trapná snaha najít nějakou chybu. Nechtěli si přiznat, že byla naprosto bezchybná.

Poprvé jsem si připadala jako člověk, který bude k něčemu užitečný. Doma jsme si totiž včera s Trenem sedli a společně si probrali jeho strategii. Všechno mi dopodrobna vysvětlil, snad jakoby tušil, že to dnes budu potřebovat.

Tren mě odvedl někam do dvou třetin bojiště, abychom nebyly hned na ráně, ale abychom se nikde neschovávali, tohle bylo nejstrategičtější místo. Pevně mě držel za ruku, očima těkal po okolí. Pokaždé, když se zem zatřásla o trochu více, zesílil svůj stisk.

"Au, Trene, to bolí," vydechla jsem tiše, opravdu mi ruku drtil ve svém sevření.

"Promiň," zamumlal, ale stisk nepovolil. Pak sebou škubl, jakoby si na něco vzpomněl a pustil mě. Během vteřiny si ovšem opět propletl prsty s těmi mými. Byl roztržitý. Snad ještě nikdy jsem ho neviděla takhle nervózního. Přitiskla jsem se k mu k boku a konejšivě ho objala.

"Všechno bude v pořádku, nedovolím, aby se ti cokoliv stalo," zašeptala jsem mu do ucha.

"Hlupáčku, nebojím se o sebe," zavrtěl s něžným úsměvem hlavou a přitáhl si mě těsněji na prsa. Dlouhými, pomalými pohyby mě hladil po zádech, čímž mě uklidňoval, i když to byl on, kdo potřeboval uklidnit. Zdálo se ovšem, že i on se vzpamatoval, protože se mu do tváře vrátil živý výraz a celkově začal působit bezstarostně, jako před každým jiným bojem.

Zakručelo mi v břiše. Teprve teď jsem si uvědomila, že jsem vlastně nesnídala a mám docela hlad. Tren to samozřejmě taky slyšel a s káravým pohledem vyndal z kapsy půlku cereální tyčinky. To ovšem stačilo, zdejší sušenky opravdu byly plné energie, tak jak to ty pozemské jen slibovaly. Rychle jsem ji do sebe nasoukala, abych byla co nejdřív opět v pozoru. Teď by se nepozornost nemusela vyplatit.

Tren se už poněkolikáté rozhlédl bojištěm, rty se mu pohybovaly v neslyšném počítání. Zvědavě jsem ho pozorovala a přemýšlela, co to vyvádí. Možná mu ta práce s čísli opravdu lezla na mozek. Když Tren zpozoroval můj zvědavý pohled, přestal počítat.

"Je nás málo, mnohem méně, než se dohodlo minule," vysvětlil. Pozdvihla jsem jedno obočí.

"A stačí to?" zeptala jsem se jednoduše. Zavrtěl hlavou, jako že ne. Otočila jsem se na patě a rázovala směrem, kterým se odebralo Bratrstvo. Netrvalo dlouho a v chůzi mě zastavily jeho paže.

"Kam jdeš?" ptal se mě už mírně rozhněvaně.

"Kam asi, za Bratrstvem, aby mi vysvětlili, jak je možné, že je nás méně, než jak bylo v původním plánu," odpověděla jsem a zaškubala rukama, abych ho donutila mě pustit. On však nepovolil, právě naopak. Otočil se a vracel se se mnou na původní místo.

"Nikam nechoď, já o to nestojím," bručel.

"Ale já o to stojím. Okamžitě mě pusť, zaprvé to bolí a zadruhé mě už vytáčí jak schválně překrucují všechno co uděláš. Navíc, pokud je ten počet příliš malý, neubráníme se jim a zbytečně se tak vystavíme nebezpečí," říkala jsem rychle a zapírala se patami do země. Popravdě, to poslední jsem řekla jen proto, aby zastavil, protože jsem věděla, že to na něj bude platit nejvíce. Měla jsem samozřejmě pravdu, zastavil se. Chvíli stál a bylo vidět, že přemýšlí.

"Dobře," povzdechl si nakonec. Přitáhla jsem si ho k polibku.

"Trene pochop, že tak jako ty nechceš, aby se mi dělo jakékoliv příkoří, stejně tak já nechci, aby kdokoliv křivdil tobě," řekla jsem a pevně se mu dívala do očí. Sklopil pohled a pustil mě. Otočila jsem se na podpatku a vracela se zpět do míst, odkud mě odtáhl. Během chvilky šel mlčky vedle mě. Nahmatala jsem jeho ruku, kterou jsem povzbudivě stiskla. Obdařil mě jedním jemným úsměvem.

Mezitím jsme došli do stanu, ve kterém seděli členi Bratrstva, kteří se neúčastnili bitvy a popíjeli kávu. Společně s námi vběhl do stanu i ten mladíček, tvář zkřivenou rozčílením.

"Sem si nemůžete jen tak vtrhnout!" zahromoval dědek, když nás spatřil a rozzlobený pohled hodil i na toho mladého.

"Já si sem můžu vtrhnout kdy chci, nehledě na to, že ve vašem postavení, kdy si tu v klidu sedíte a popíjíte kávu, mezitím co ostatní se připravují na boj, bych raději mlčela," zpražila jsem ho pohledem.

"Tak co chcete," otočil se na nás jiný rozmrzele.

"Nejvyšší mě posílá, abych vám vyřídil, že se máte připravit a zapojíte se, je nás málo," vychrlil ten mladý. Dědek spolu s ostatními jej zpražil pohledem.

"Mám stejný návrh. Navíc chci vědět, proč jste snížili stavy zapojených mužů. Je to nedostačující," připojila jsem se k němu. Děkovně kývl mým směrem, bylo na něm vidět, že sám by si k nim nic nedovolil.

"Protože to bylo zbytečné množství," odpověděl naštvaně.

"Nebylo to množství nijak vysoké, ale naprosto nutné k tomu, abychom uspěli. Vystavujete všechny tam venku velkému nebezpečí, ale to je vám očividně jedno," vložil se rozhovoru Tren, protože si byl vědom, že jeho strategii nerozumím natolik, abych se o ní mohla dohadovat.

"S tebou se nikdo nebavil," odpálkoval ho.

"Tak jsem se s vámi začal bavit, ohrožujete totiž i mé blízké. Proč jste to nenechali na původní sumě? Hazardujete s našimi životy," rozvášnil se Tren.

"Nevyskakuj si tu na mě. Kolik ti je, že nám budeš radit, jak to tu máme vést?" rozkřikl se dědek. Hluk k nám přilákal pár dalších zvědavců, mezi kterými jsem zahlédla i Danteho a Nejvyššího, kteří se očividně celou situací velmi bavili, ale zatím nehodlali nijak zasáhnout.

"Možná jsem mladší než vy, ale prožil jsem víc bitev, než vy všichni dohromady. Jak můžete něčemu velet, když jste nikdy nebyly v terénu? Nikdy jste nenasazovali vlastní životy, nikdy jste neviděli umírat své spolubojovníky. Já to všechno zažil a ne jednou, proto vím, že to, co tu vymýšlíte, funguje možná v knihách nebo v dobrodružných komiksech pro děti. Jenže v praxi to všechno vypadá úplně jinak," řekl s takovým zapálením, až jsem se nad tou představou otřásla. Popravdě, na chvíli všem vyrazil dech.

"Jak si to tedy představuješ?" zeptal se jeden z nich nepřátelským tónem. Tren přešel k jejich mapě a všechno z ní shodil. Pak začal znovu od začátku. Celé to přestavěl podle svého původního plánu, plus pár nových věcí, které si ujasnil až teď, po prohlédnutí terénu. Bratrstvo ho chvíli sledovalo.

"Tohle nemůžeš myslet vážně," vysmál se mu jeden z dědků.

"Proč bych nemohl, je jasné, že vědí, že budeme připraveni, nebudou útočit jen z jedné strany," odpověděl Tren logicky. Ostatní mu přikyvovali, měli očividnou radost, že se Bratrstvu konečně někdo postavil a přišel s plánem, který bude fungovat.

"To nech laskavě na nás. Nám je zase jasné, že zaútočí odsuď," ukázal prstem do místa, kde to bylo naprosto neproveditelné, to jsem poznala dokonce i já.

"Děláte si legraci? Tohle snad ani nemůžete myslet vážně," ozval se někdo z davu za námi.

"Víte co? Všichni se odsuď pakujte! Nenecháme si do toho kecat od někoho, jako jste vy. Zmizte všichni," rozčílil se opět dědek a vyhodil nás ven.

"A ať vás ani nenapadne nesplnit náš bojový plán," vystrčil jiný hlavu a opět zatáhl stanovou plachtu. Nevěřícně jsem se dívala do místa, kde ještě před chvílí byly dveře a nevěřila jsem vlastním očím ani uším, že se opravdu stalo to, co se tu teď stalo. Vyrušil mě až nemístný řehot. Otočila jsem se a spatřila Danteho a Nejvyššího, jak se v předklonu drží za břicha a snaží se uklidnit záchvaty smíchu.

"Hlavně že se bavíte," zabručela jsem otráveně a vracela se na naše původní místo v bojišti. Tren mě brzy dohnal a objal kolem ramen. Taky se smál. Neudržela jsem se a i na mé tváři se objevil úsměv. Ještě než jsme stihli dojít na místo určení, začalo to.

Přesně jak Tren řekl, útočili ze všech stran, ne jen z jedné. Jenže protože všichni slepě dodržovali nařízení Bratrstva, dostali se Shinigami velmi rychle mezi nás. Měli jsme žalostně málo mužů. Dante sice poslal pro posily ještě než to začalo, ale ty se někde zdržely, nebo je také přepadli.

Naše situace začala být celkem akutní. Vedle nás bojoval ten protivný dědek, jen ve svém plášti, protože se předtím odmítl převléknout. Vzedmula se ve mně vlna nenávisti, o něco silnější než k těm zrůdám. Popadla jsem ho za límec.

"Tak kdo měl pravdu? Kdo měl k sakru pravdu?" ječela jsem na něj. Tvrdošíjně mlčel.

"Tren měl pravdu, vždycky ji měl, a teď je naše situace taková, jaká je. Vaší chybou," pustila jsem ho a obdařila ho nenávistným pohledem. Bohužel jsem mu nemohla udělat nic jiného, protože Shinigami naši rozmluvu nenechali v klidu a já se musela opět bránit.

Ještě nikdy jsem nezažila něco tak hrozného. Tohle byla ta nejkrvavější bitva, kterou jsem kdy zažila. Bohužel, pro nás vypadala velmi špatně. Měli navrch a to ve všem. Bylo jich několikanásobně víc než nás, navíc byly opravdu velmi silní, takže boj byl o to složitější. Nemohla jsem používat plošná kouzla, protože jsem se bála, abych nezranila někoho od nás. Takže vlastně naprosto potřeli moji výhodu v síle, mohla být totiž směrována vždy jen proti menší skupince, u které jsem si byla jistá, že je složená pouze z Shinigami.

Někdo mě strhl k zemi a zachránil mi tím život. Samozřejmě to byl Tren. On sám si ovšem vysloužil plný zásah do ramene, které zůstalo bezvládně viset, nemohl s ním hýbat.

"To je v pořádku, o mě se nestarej," zavrtěl hlavou, přehodil si meč do levé ruky a bojoval dál. Zraněná ruka mu ovšem ošklivě krvácela. Začala jsem se tedy více než o sebe starat o něj, takže i já pár ran schytala. Když mě opět jednou Tren stáhl k sobě stranou, všechno se před námi rozplynulo. Chvíli jsme stáli ve tmě, kolem nás jen občas problesklo pár světlých jiskřiček. Bylo to podobné, jako když jsme procházeli přechodem do toho druhého světa. Zavřela jsem oči a pevně se přitiskla k Trenovi.

Když jsem oči otevřela byla kolem mě tma. Jediné, co mě utvrzovalo v tom, že nejsem mrtvá, bylo bolestivé cukání ve zraněné ruce a zvuky projíždějících aut. Moment…auta? Rychle jsem se rozhlédla kolem. Kde to jsme?

"Co jsi udělal?" zeptala jsem se tiše Trena, který stál vedle mě.

"Já nic neudělal," bránil se hned a také se zmateně rozhlížel. Všechno kolem mi něco připomínalo, ale nemohla jsem si vzpomenout co.

"Tohle je New York," zamumlal Tren, který se vykláněl z tmavé ulice, ve které jsme se ocitli.

"New York? Ale co tu proboha děláme?" zhrozila jsem se a přešla k němu, abych se také mohla přesvědčit. Opravdu, ty široké bulváry, známé z tolika filmů, si člověk prostě nemohl splést.

"Asi nás sem přenesl Dante, nikdo jiný neumí přenášet lidi mimo přechody," konstatoval Tren.

"Tak nás vrať zase zpátky, musíme jim pomoct," naléhala jsem.

"Poslouchala si mě? To umí jen Dante, nikdo jiný, a já už vůbec ne," vyštěkl. Trochu jsem se zklidnila, bylo na něm vidět, že je naštvaný.

"Ale když jsi mě poprvé přenesl do našeho světa, taky jsi to udělal mimo přechod," obhajovala jsem svoji původní myšlenku.

"Ano, ale to jsem měl moc od Danteho, kterou jsem mohl využít přesně v takovém případě, kdyby se něco vážného stalo a pro tebe nebylo bezpečné déle zůstávat na Zemi," vysvětlil mi.

"Takže tu prostě musíme zůstat, dokud se nedostaneme k nějakému přechodu a oni nás pustí zpátky?" ptala jsem se. Přikývl. Zničeně jsem si povzdechla, nebyla jsem nijak nadšená z toho, že nás Dante takhle vyšoupl z té bitvy. Chtěla jsem tam být a pomoct jim, ne je nechat na holičkách. Vzala jsem Trena za ruku, protože jsem tušila, že on si bude vědět rady. Tiše zasténal a mě až teď došlo, že jsem ho vzala za tu zraněnou.

"Promiň, hned to zpravím," omlouvala jsem se mu rychle.

"Anori, ne…," pokoušel se něco říct, ale já ho zadržela jemným polibkem. Pak jsem se sklonila nad jeho rukou, ovšem, když jsem chtěla začít, zjistila jsem, že to nejde tak, jak bych si představovala. Zmateně jsem k němu pozdvihla pohled.

"Snažil jsem se ti říct, že tady na Zemi jsou naše schopnosti silně omezené," pousmál se. Přikývla jsem, tohle už mi jednou říkal.

"Tak pojď, najdeme si nějaký hotel, kde si budeš moct odpočinout, potom vymyslíme, co dál," navrhl, vzal mě zdravou rukou kolem pasu a vyšel do ulic. Pohledem na hodiny jsem zjistila, že jsou 2 hodiny ráno místního času, ulice tedy naštěstí nebyly plné lidí. Přesto se jich tu pár našlo a většinou se po nás zvědavě otočili, přece jenom jsme nebyli oblečeni tak, jak tu bylo zvyklé.

Došli jsme před slušněji vypadající budovu, do které mě Tren postrčil. Došli jsem až k recepci, kde objednal pokoj. Teď mi teprve došlo, že u sebe nemáme vůbec žádné peníze. Tren to ovšem neřešil a požádal ji, aby útratu poslala na účet mě neznámé firmy. Recepční byla dost vykulená, ale všechno bez problémů splnila. Pak jsme se konečně mohli odebrat do pokoje.

"Co to je za organizaci?" ptala jsem se hned, jak se za námi zabouchly dveře.

"Patří pod Bratrstvo, je tu pro takové krizové situace, jako je tahle. Nepředpokládají, že sebou budu všude nosit peníze a občanku," pousmál se. Donutila jsem ho sundat si oblečení a dostrkala ho do koupelny, chtěla jsem mu tu ránu alespoň nějak ošetřit, když už jsem ji nemohla vyléčit. Sice sebou dost cukal, muselo ho to bolet, ale bohužel jsem nic víc dělat nemohla. Z pokojového prostěradla jsem mu udělala primitivní obvaz, kterým jsem mu rameno pevně stáhla, aby drželo a tolik nebolelo.

"Zítra se musíme podívat po nějakých normálních šatech, v tomhle budeme dost nápadní," prohodil Tren, když jsme se ukládali do manželské postele. Opatrně jsem si mu lehla na nezraněné rameno.

"Lásko," oslovila jsem ho vemlouvavě. Pohledem mě vybídl, abych pokračovala.

"Můžu si koupit kalhoty, že jo," prosila jsem ho s výrazem smutného štěněte. Nadechl se k protestům, ale po chvíli zase vydechl, protože tady mě nenutilo nic, dokonce ani žádný pitomý morální zákaz, abych je nemohla nosit.

"Dobře," kývl nakonec. Vděčně jsem ho políbila a pokusila se usnout. I když, šlo mi to špatně, neustále jsem musela myslet na to, co se děje u nás. Zvláštní, ještě donedávna jsem za domov považovala Zemi, ale postupně se mi to všechno začalo převracet, což ovšem nic nemění na faktu, že se pak chci vrátit zpátky. Mám tu ještě pár záležitostí, které musím dořešit, ať se Trenovi líbí nebo ne.

*****

Naše situace byla opravdu špatná. Ne ani tak pro mě. Já měl obrovskou výhodu oproti všem ostatním. Jako stvořitel celé této dimenze jsem si mohl vypomáhat všemi jejími skrytými prostředky. Bohužel to tak neplatilo u ostatních.

Pohledem jsem neustále kontroloval Anthonyho s Anori. Anori měla také dost moci, popravdě na tom byla podobně jako já, díky své schopnosti používat živly. Jenže z obavy, aby neublížila nikomu dalšími z našich, nemohla své schopnosti naplno využít.

Anthony ji bravurně chránil. Jen málokdy se Anori dostala do situace, že by byla opravdu vystavena silnému ohrožení na životě. Anthony většinou všude byl a stíhal ji chránit. Proto mě tolik vyděsilo, když se zpozdil, Anori nestrhl úplně včas a sám to tedy schytal. Ovšem, on má tvrdý kořínek, nic ho nezastaví. Obdivoval jsem to jeho odhodlání prostě bojovat dál.

Vyměnil jsem si s Nejvyšším pohled. Tohle bylo ze strany Bratrstva silné pochybení, ale bylo potřeba. Já i Nejvyšší jsme už dlouhou dobu pociťovali jistou potřebu s tím něco udělat. A po tomto fiasku budeme mít silnou podporu mezi obyvateli, kteří si na mě založení Bratrstva před dávnými lety vymohli.

"Měli bychom ty dva dostat někam do bezpečí. Nemůžeme je ohrozit tím, že jsme se snažili nachytat Bratrstvo na švestkách," přitočil se ke mně Nejvyšší. Musel jsem s ním souhlasit. Využil jsem další ze svých výhod a ve chvíli, kdy si Anthony přitáhl Anori k sobě, jsem je přenesl do New Yorku. Anthony už bude vědět, co má dělat, na takové věci by měl být připravený.

Když ti dva zmizeli, Shinigami dost polevili svůj útok. Byli tu hlavně kvůli nim, nebo lépe řečeno kvůli ní. I když v překladu to znamenalo, že kdo chtěl dostat Anori, musel se dostat přes Anthonyho.

"Byla to skvělá volba, vybrat Anthonyho jako jejího meertalena," řekl jsem Nejvyššímu, když jsme konečně mohli trochu povolit v ostražitosti, protože se Shinigami začali stahovat.

"To ano, nejlepší rozhodnutí, které kdy Bratrstvo udělalo," přikývl.

"Jen mi řekněte, kdy je zavoláte zpátky," zeptal se ještě.

"Hm, nevím, asi až se to tu uklidní. Nebo až bude termín, kdy bude povolen přechod ze Země k nám a oni toho určitě využijí. Znám Anori, ještě si užijeme pořádnou scénu," pousmál jsem se.

"Jo, občas bych byl radši, kdyby ji měl na vodítku. Dokáže být pěkně vzteklá," přikývl mi.

"Je to ještě dítě, a přitom jí leží na bedrech osud celého světa. Je pochopitelné, že ne vždy se chová klidně," zastal jsem se jí.

"Navíc, pokud je Anthony na blízku a nemá na dotyčnou osobu zrovna spadeno, dokáže si ji zkrotit," dodal jsem ještě. I když o sobě Anori tvrdí, že se nepodřídila nikomu a ničemu, v ohledu Anthonyho to nebyla až tak úplně pravda. Nejvyšší mi to odsouhlasil a společně jsme se vydali směrem ke stanu Bratrstva. Tohle všechno ještě bude mít dohru.

- za to formátování se omlouvám, ale dělá se to samo a mě se nechce to celé předělávat ;)