Týden v New Yorku

Omlouvám se, vím že mám zpoždění, ale poslední dobou vůbec nic nestíhám. Mám tady pro vís tedy alespoň nějaké pokračování. Moc dějové to není, ale snad mi to odpustíte. Přeji příjemné počtení a za komentáře budu jen ráda:

.

.

Ráno jsem se probudila časně a opatrně se vymanila Trenovi z náruče, ten ovšem spal tak tvrdě, že si mého zmizení vůbec nevšiml. Oblékla jsem se do svých potrhaných šatů a pohledem sklouzla k věcem na stole. Překvapeně jsem zamrkala, ještě včera večer tam nic nebylo. Přišla jsem blíž. Byl to dopis od Danteho, kde nám psal, že situace není bezpečná natolik, abychom se mohli vrátit. Nad tím jsem jen zaskřípala zuby. Dále tu byla obálka s penězi, které by nám vystačily na celý rok okázalého života bez práce.

Pohledem jsem se ujistila, že Tren stále spí. Nedivila jsem se mu. Včera se opět velmi přepínal, aby mě mohl chránit. Vzala jsem nějaké peníze a po špičkách odešla z pokoje. Musela jsem nám pořídit nějaké oblečení, v tomhle jsme opravdu chodit nemohli. Navíc se mi hodilo, že Tren spal. Jednak by vzbudil rozruch svou roztrhanou a zakrvácenou tunikou. Moje šaty také nebyly zcela v pořádku, ale stále působily lepším dojmem, než ty jeho. Za druhé jsem se bála, že by mi nakonec zakázal koupit si kalhoty, pro které jsem se definitivně rozhodla.

Obešla jsem několik menších krámků, které měly otevřeno již od rána a každému z nás nakoupila pár kousků oblečení a jiných potřebných věcí. Nevěděla jsem, kdy je termín pro další přesun, proto jsem se chtěla připravit i na delší dobu. Cestou jsem se ještě stavila v pekárně pro čerstvé pečivo, jelikož jsem pochybovala o kvalitách našeho hotelu.

Překvapeně a zmateně zároveň jsem hleděla na pečivo, které ani v nejmenším nevypadalo jako to, na které jsem byla v poslední době zvyklá. Když jsem si konečně vybrala z těch pomuchlaných kousků těsta, které se honosně nazývaly pečivem, byla dalším problémem moje angličtina.

Odvykla jsem jí natolik, že pro mě byl problém do ní opět vklouznout. Vypadávaly mi členy, slovíčka se mi pletla se současným jazykem a přízvuk jsem měla podobný tomu, jaký má i Tren, i když u něj to vypadá úžasně roztomile. Prostě a jednoduše jsem vypadala jako zmatená cizinka, která se naučila několik frází ze slovníku pod nadpisem: "Na nákupu,".

Když jsem se po dlouhé době s prodavačkou domluvila a koupila to, co jsem chtěla, vracela jsem zpět do hotelu. Hned ve dveřích od pokoje mě přivítal Trenův úlevný pohled.

"Lásko, nesmíš nikam jít, aniž bys mi řekla," sevřel mě v naléhavém objetí.

"Byla jsem jen nakoupit a nechtěla jsem tě budit. Navíc bys byl s tou krvavou tunikou nápadný," namítla jsem. Hned poté jsem ho dotáhla do koupelny, kde jsem mu rameno znovu vyčistila a převázala. Tren se šel nasnídat a já se oblékla do světlých riflí a žlutého trička. Tren mě přejel pohledem.

"Sukně ti sluší mnohem víc," zabručel.

"Nebruč, kalhoty jsou prostě moji oblíbenci a ty máš smůlu," lípla jsem ho na tvář. Neřekl nic, ale v jeho pohledu jsem vycítila jasný nesouhlas. I já se usadila ke snídani.

"Trene, kdy je další termín pro přechod?" zeptala jsem se.

"Tuším, že příští týden, ale jistý si nejsem. Budu se muset zeptat," odpověděl. Kývla jsem v souhlas.

"Povíš mi ještě něco?" otázala jsem se. Pousmál se a naznačil mi, ať pokračuji.

"Běžně se před ženami probírá vnitřní politika úřadů?" ptala jsem se. Zatvářil se zmateně, asi jsem ho svou otázkou zaskočila.

"Víš, tam na té výstavě, ty, tvůj děda a další…," navedla jsem ho správným směrem. Pochopil.

"Víš, už několikrát jsem ti říkal, že u nás ženy nemají takovou rovnoprávnost. Většina z nich politice ani nerozumí a hlavně nikdo nepředpokládá, že bys to vynášela někam dál. Děda neví, že náš vztah funguje trochu…jinak než je běžné," opatrně volil slova, aby mě něčím nechtěně neurazil.

"Neboj, nebudu mu vyprávět, že jsi vlastně pod pantoflí," vyplázla jsem na něj jazyk. Jediným rychlým pohybem oběhl stůl a strhl mě ze židle k sobě. Samozřejmě jsem se začala bránit, protože mě lechtal všude tam, kde jsem byla lechtivá. Po několika marných pokusech jsem ho omylem udeřila do zraněného ramene. Bolestně zasténal, ale nepustil.

"Pusť mě, zase krvácíš," snažila jsem se mu vykroutit, mrzelo mě, že jsem ho uhodila tolik.

"Tak odvolej tu pantofli," zavrněl mi do ucha a obě ruce chytil jen jednou, ta pravá ho musela opravdu bolet. Chvíli jsem si ho měřila pohledem.

"Fajn, vzdávám to, ty jsi tady kápo," zamumlala jsem naštvaně. Usmál se a pustil mě. Hned jsem vyskočila na nohy a běžela do koupelny pro lékárničku. Ruku jsem mu znovu vyčistila, převázala a zafixovala do šátku, aby s ní nehýbal. Sice se na mě mračil, ale já tu byla lékař a já mu nařídila klid.

"Miláčku, sice chceš, abych odpočíval, ale já musím zjistit datum přechodu," oznámil mi a nešikovně se začal oblékat, s obvázanou rukou mu to vůbec nešlo. S povzdechem jsem mu pomohla, co jiného mi zbývalo? Stejně bych ho neudržela uvnitř, když se rozhodl.

Ruku v ruce jsme vyšli do ulic velkoměsta. Neměla jsem ponětí o tom, kam půjdeme, ale Tren se tu očividně dobře vyznal.

"Ty už jsi tu někdy byl?" zeptala jsem se ho.

"Častokrát," usmál se na mě.

"Častokrát," opakovala jsem po něm. Určitě slyšel ten podtón žárlivosti v mém hlase.

"Ty jsi tu nikdy nebyla?" zeptal se, přitáhl si mě těsněji k sobě a palcem mi chlácholivě přejížděl po tváři.

"Ne, ale vždycky jsem moc chtěla," zafňukala jsem. Políbil mě na spánek a vedl mě do jedno nenápadného průchodu. Ani bych si ho nevšimla, kdyby mě do něj nezavedl. Ve stínu, který průchod vrhal, prošel menšími vrátky a odvedl mě do naprosto temné místnosti. Spěšně něco nahmatal a ihned se objevil červeně svítící puntík. Já ovšem nebyla schopná uvažovat o ničem, protože se mi opět dělalo špatně.

Tren mě zády přitiskla k cihlové stěně a vášnivě mě líbal. Zafungovalo to. Kolena se mi sice třást nepřestala, ale alespoň už to nebylo z panického strachu, ale z jeho dokonalého líbání. Ozvalo se cinknutí a místnost zalilo světlo z otevřeného…moment výtahu? Tren se tiše zasmál a postrčil mě dovnitř, musela vypadat vážně vykuleně. Vyjeli jsme do 2. patra, kde jsme vystoupili do menší místnosti, kde bylo plno židlí a několik dveří, ovšem kromě nás tu nikdo nebyl. Tren mě na jednu z židlí posadil a zamířil ke dveřím nejvíce vlevo. Tiše zaklepal a čekal.

Dveře se pootevřely a ozval se vysoký ženský hlas. Chvíli spolu hovořili, zdálo se mi, že je Tren docela rozčílený, často mluvil skrz zaťaté zuby. Dveře se pak zabouchly. Tren se dvakrát zhluboka nadechl, než se s jemným úsměvem otočil ke mně.

"Musíme počkat, strážce ještě nedorazil," odpověděl na můj zvědavý pohled. Tak jsme tedy čekali. Místnost se mezitím zaplnila lidmi, někteří si posedali, jiní netrpělivě přecházeli, a také čekali. Seděla jsem Trenovi schoulená u boku, oči upřené na svoje tenisky.

Seděli jsme tu celé dopoledne, dokonce už i Tren začal vypadat netrpělivě, navíc v místnosti bylo hrozné horky. Políbila jsem ho na odhalený krk, trochu naklonil hlavu do strany, abych se k němu lépe dostala.

"Neboj, zlatíčko, už to nebude dlouho trvat," pousmál se a na oplátku líbal na čelo on mě. Strážce dorazil až v půlce odpoledne. Všichni se okamžitě hnali za ním, nedbaje na pořadí, ve kterém přišli. Tren byl ovšem rychlejší a s trochou hrubé síly obhájil naši pozici.

Vešli jsme dovnitř. Strážce si těžce povzdechl a sundal si z ramen černý plášť. Vypadal unaveně a vzhledem k frontě, která byla venku, ho ještě spousta práce čekala. Ztěžka se posadil za stůl a podíval se na nás. Tren, který doteď trpělivě mlčel, spustil tak rychle, že i když jsem stála vedle něj, téměř jsem mu nerozuměla. Navíc to byla samá čísla a nesmyslně poskládaná slova, nebo mi jejich smysl unikal.

Strážce ovšem vypadal, jako že mu rozumí. Hbitě něco zapisoval a jeho podmračená tvář se mírně vyjasnila. Frustrovaně jsem si povzdechla, opět jsem byla jediná mimo obraz. Strážce dopsal a přešel k tabuli s různými popsanými papíry. Chvíli v nich něco hledal, pak přešel zpět ke stolu a vytáhl dvě zelené kartičky. Něco do nich napsal, a pak je obě podal Trenovi. S díky je přijal a jemně mě vystrčil ze dveří. Ještě prohodil pár slov a už mě táhl zástupem, který se dal do pohybu v opačném směru.

Byla jsem ráda, že jsme se konečně dostali ven. Vyčkávavě jsem pohlédla na Trena, potřebovala jsem přeložit ten jejich předešlý rozhovor.

"Co kdybych tě pozval na kávu?" navrhl a vedl mě ulicemi. Došli jsme k menší kavárně, kde jsme si objednali kávu a já malý zákusek.

"Přechod je příští týden, naštěstí jsme se ještě vešli do stanoveného počtu přechazečů. Ty kartičky nesmíme ztratit, na ty nás pustí domů," vysvětli mi.

"Co tu budeme ten týden dělat?" zajímala jsem se. Pohodlně se opřel do židle, hlavu naklonil mírně ke straně.

"Můžeme si udělat takovou malou dovolenou. Vezmu tě po památkách a zajímavých místech a všechno ti tu ukážu," říkal a úsměv se mu rozšířil, když viděl, jak celá zářím.

"Ty jsi skvělý!" zavýskla jsem a nebýt tam toho stolu, skočila bych mu kolem krku. Pila jsem kávu, jedla výborná tvarohovo-jahodový dort a přemýšlela o tom, kam všude mě Tren vezme. Ukrojila jsem soustu a natáhla ruku k němu, aby také ochutnal. Nikdy moc nefandil sladkému a tomu zemskému už vůbec ne, ke štěstí mu stačila dobrá káva. Ochutnal a váhavě pokýval hlavou. Věděla jsem, že si myslí, že dezerty z jeho světa jsou lepší a až na tento výjimečný případ, měl docela pravdu. Než jsem stihla nataženou ruku stáhnout zpátky, chytil mi ji a políbil každý prst, zásnubní prsten jako poslední.

"Musí být těžké být strážcem," konstatovala jsem najednou. Tren pustil mou ruku a znovu se opřel do židle.

"Strážcem čeho?" zeptal se a mě došlo, že opět mluvím o něčem, o čem vím sotva třetinu. Myslela jsem, že existují pouze strážci přechodu, ale z jeho reakce bylo patrné, že tomu tak úplně nebude.

"Přechodu," upřesnila jsem to. Přikývl v souhlas.

"Existují i těžší povolání," nadhodil. Tázavě jsem na něj pohlédla.

"Třeba hlídat jednu mladou čarodějku, vážně makačka," utřel si hraně pot z čela.

"No, ještě že zvolili někoho tak skvělého, jako jsi ty, že to zvládáš," připojila jsem se do jeho hry. Zasmál se, ale jinak nepokračoval.

"Stejně mi ten strážce někoho připomínal," zamyslela jsem se.

"Všímavá," zabručel Tren tak tiše, že to pravděpodobně nebylo určeno mě. Čekala jsem.

"Tvůj instruktor v autoškole," řekl. Plácla jsem se do čela, no ovšem. Pak mi ovšem došla jiná skutečnost.

"Takže i můj instruktor autoškoly byl vámi předem vybraný?" zeptala jsem se opatrně a doufala, že neodpoví to, co si myslím, že odpoví.

"Samozřejmě," řekl, jakoby to snad bylo nad slunce jasné. Naštvaně jsem se opřela do svojí židle a začala se ládovat svým zákuskem.

"Proč?" hlesla jsem po chvíli. Natočil ke mně hlavu, ani jsem si nevšimla, kdy se na mě přestal dívat.

"Nemohli jsme tě nechat jezdit s někým, kdo by nevěděl, jak důležitá osoba sedí vedle něj," odpověděl.

"Myslím, že bych to klidně zvládla i s jakýmkoliv jiným instruktorem," vyštěkla jsem podrážděně. Všimla jsem si jeho ustaraného pohledu, který se okamžitě pokusil zamaskovat.

"Co mi tajíš?" zasyčela jsem a naklonila se blíž k němu.

"Nic," zamumlal. Věděla jsem že lže. Propalovala jsem ho pohledem a čekala, kdy začne mluvit.

"Řízení aut v tvém podání bylo nadmíru nebezpečné nejen pro tvé okolí, ale hlavně pro tebe samotnou. Kdybys měla jakéhokoliv jiného instruktora, vzdal by to s tebou po prvních jízdách. Ještě nikdy jsem neviděl nikoho tak vyklepaného jako tebe, když sis sedala za volant," začal vyprávět, a i když se snažil vypadat vážně, koutky úst mu cukaly v potlačovaném smíchu, když si mě představoval jako novopečenou řidičku.

"Teď ale řídím docela dobře," zabručela jsem na svojí obhajobu. Nestávalo se, že by se mi někdy smál, ale i tak mě to dost štvalo.

"Lásko, nezlob se na mě, ale kdybych se za tebe nepřimluvil u Bratrstva, nikdy bys řidičák nedodělala, nepustili by tě," oznámil mi. Sklesle jsem se zavrtala do svojí židle. Povzdechl si.

"Není občas lepší nenaléhat na mě, abych ti něco vyprávěl?" zeptal se a natáhl ke mně ruku. Nepodala jsem mu ji.

"Přimlouval jsi se za mě často?" chtěla jsem vědět. Váhal s odpovědí. Přeměřil si výraz mého obličeje a pak zavrtěl hlavou.

"Nebudu ti odpovídat na takovéhle otázky," řekl a zvedl se, aby došel zaplatit naši útratu. Překvapeně jsem zamrkala. Tohle bylo po dlouhé době poprvé, kdy mi odepřel odpovědět na mojí otázku. Když se pro mě vrátil, beze slova mě vzal za ruku, vytáhl ze židle a vedl mě pryč. Byla jsem tak překvapená, že jsem prvních 200 metrů ušla bez jakýchkoliv protestů. Až pak jsem se prudce zastavila. Zasténal, protože to zase odneslo jeho zraněné rameno.

"Proč mi to nechceš říct?" zeptala jsem se ho.

"V té kavárně jsi vypadala, že budeš každou chvíli brečet. Nebudu ti odpovídat na otázky, které tebe je zraňují a mě nejsou příjemné," odpověděl a zdravou rukou si mě přitáhl k polibku. Nenechala jsem se.

"Odpověz, slibuju, že nebudu vyvádět," zaprosila jsem. Povzdechl si. Věděla jsem, že tomuhle prosebnému pohledu jen těžko odolává, snaží se mi dát úplně všechno, oč ho požádám.

"Ano, přimlouval jsem se často, lépe řečeno minimálně třikrát do týdne, vždycky když jsi něco provedla, jako tvoje útěky za kamarády, noční výlety a podobné akce. Taky jsem se přimlouval za všechny tvoje kroužky a mimoškolní aktivity. Vlastně i výběr vysoké školy jsem ti obhájil, stejně tak jako povolání. A nebýt mě, tak ten kluk, který tě líbal v tanečních by pravděpodobně nešťastnou náhodou zmizel z povrchu zemského, tedy ne že by ho byla škoda" odpověděl a opět se vydal na cestu. Stála jsem tam jako přimražená a snažila se vstřebat všechno co mi řekl. Když mi to všechno došlo, rozeběhla jsem se za ním, skočila mu kolem krku a naléhavě ho políbila na rty.

"Děkuju, miláčku," říkala jsem mezi polibky. Překvapeně držel, i kdyby se chtěl bránit, tak by nemohl. Zaskočila jsem ho, asi čekal, že se budu zlobit.

"Lásko, já vážně nevím…au, opatrně," mírnil mě. Trochu jsem se od něj odtáhla.

"Dřív, než mě samou láskou připravíš o ruku, mi dovol, abych tě tu provedl a bezpečně tě dostal zpátky domů," zasmál se a započal naši "dovolenou".

*****

"Anori!" zavolal na mě můj nejdokonalejší muž. Přiběhla jsem k němu a propletla si prsty s jeho zdravou rukou. Stále jsem nemohla plně využívat magii, léčba jeho ramene mi tedy trvala déle, než jsem původně plánovala.

"Přestaň tu kolem poskakovat a drž se u mě," zavrněl mi do ucha a pokračoval ve své cestě ulicí. Poslušně jsem srovnala svůj krok s jeho. Došli jsme až k místu, kde se již sdružovalo pár dalších obyvatel našeho světa, kteří stejně jako my zažádali o přechod.

"Sensei," otočil se najednou Tren a upozornil mě tak na fakt, že je tu s námi někde i Dante. Urychleně jsem ho vyhledala pohlede, abych se mu mohla trochu poklonit. Částečná úcta neuškodila, ale samozřejmě se to nesmělo přehánět.

"Anori, já žasnu. Čekal jsem, že tě Antony dotáhne plačící a při nejlepším nahou, až z tebe bude sundávat kalhoty. A ty místo toho přijdeš v sukni," vrtěl nevěřícně hlavou. Zašklebila jsem se. Pravdou je, že jsem se s nimi jen nerada loučila, ale po malém incidentu, který se nám tu stal, jsem se neodvážila Trenovi v ničem odporovat. Dante pozdvihl obočí a čekal a nějaké vysvětlení.

"Víte, stala se taková menší nehoda, a od té doby mě nějak záhadně poslouchá," zasmál se Tren a přitáhl si mě těsněji do náruče.

Abych byla přesnější, Tren mi opět kladl na srdce (přišlo mi, že poslední dobou po mě ani nic jiného nechtěl), abych se držela u něj, protože tu není zrovna dvakrát bezpečno. Jenomže, jak je zvykem, vydržela jsem to asi 15 minut. Pak jsem přestala dávat pozor na cestu, začala jsem se víc rozhlížet kolem, až jsem se samozřejmě hned první den ztratila. Aby toho nebylo málo, vyhlídla si mě partička místní grázlů a snažili se ze mě vymámit jisté…služby. Utekla jsem jim, ale bylo to o fous. Trenovi pak trvalo celý den, než proběhl snad téměř celé město a nenašel mě sedět schoulenou kdesi v nějaké zapadlé uličce. Byl na mě opět hrozně naštvaný, naštěstí to ale nedopadlo tak hrozně jako minule. Dostala jsem pětadvacet na holou, ale mluvil se mnou. Od té doby jsem ho radši poslouchala, rozhodně jsem nic z toho nechtěla prožít znovu.

Když jsem upustila od svých toulek po velkoměstě, byla to ta nejlepší dovolená mého života. Tren věděl, která místo jsou zajímavější, než trasa obvyklých průvodců, takže jsem New York poznala z jeho nejlepší stránky. Každý den, který byl plný vyhlídek, parků, výstav a jiných věcí, byl zakončen večerní návštěvou muzea, divadla a dokonce mě jednou propašoval na módní přehlídku. Opravdovou módní přehlídku! Sice do teď nevím, jak to udělal, ale raději jsem se ho na to neptala. Po návratu domů většinou následovalo vášnivé milování a v jeho náručí jsem pak usínala a ráno se i probouzela.

Dante se pro sebe usmíval, věděla jsem, že nám oběma čte myšlenky a pravděpodobně se jimi náramně baví. Tren to taky věděl, a soudě podle výrazu jeho obličeje, si myslel něco opravdu peprného.

"Prosím, na svá místa," ozval se z davu zvučný hlas a všechno kolem nás se dalo do pohybu. Tren mě objal kolem pasu a vedl mě s davem, i když tentokrát ne tak dravě. Měli jsme karty, takže nehrozilo, že by nás nepustili. Pak už to šlo všechno na ráz. Ani jsem si nestačila pořádně uvědomit, že se vracím domů a už jsem stála na louce a dýchala tolik známý vzduch. K dokonalosti mi chyběl už jedině Tren, který mě zrovna v tu chvíli vzal za ruku. Prošli jsme přechodem, který nebyl daleko od nějaké vesnice. Ostatní se většinou přemístili, mě se ale chtělo jít pěšky a Tren mému návrhu ochotně vyhověl. Na místo jsme došli za slabou hodinku. Na náměstí již čekali naši koně, bezpochyby Danteho práce. Nasedli jsme a rozjeli se domů. Vážně jsem se těšila na trochu klidu ve vlastním domě.

Ovšem čekalo mě ještě pár věcí, které jsem musela udělat předtím, než jsem sebou mohla plácnout do pohovky a relaxovat. Jako první jsem vzala do parády Trenovu ruku, kterou jsem doléčila úplně, aby s ní mohl opět bez problémů hýbat. A pak mě taky soužila moje zvědavost, která mi nedala pokoje, prostě jsem musela zjistit, jak všechno dopadlo. Chtěla jsem znát všechny podrobnosti.

Nebýt Trena, jistojistě bych hned šla najít Danteho nebo Nejvyššího a otravovala bych je svými dotazy. Tren mě ovšem zadržel, a se slovy, že mají teď svých problémů dost a že se vše včas dozvíme, mě posadil do křesla, uvařil mi kávu a všemožně se mě snažil zabavit, hlavně abych tu zůstala. Podařilo se mu to.

"Stejně nám to Dante jednou poví," chlácholil mě, když si všiml mého nedočkavého pohledu, který jsem upírala ke dveřím. Přikývla jsem v souhlas. Věděla jsem to, ale zvědavost je strašná mrcha.

Zvenčí se ozývaly podivné dunivé zvuky. Překvapeně jsem oba zírali z okna a snažili se přijít na to, co se tu děje. Všechno vypadalo, jako že je běžné klidné odpoledne. Ty dunivé zvuky ovšem byly dost podezřelé.

"Pojďme se podívat," navrhla jsem. Tren chvíli váhal, ale nakonec s povzdechem souhlasil. Vyběhli jsme oba ven a mířili na náměstí. Cestou se k nám přidalo pár sousedů, kteří byli stejně zmatení jako my. Starostka už tam stála, spolu s ní i Dante a Nejvyšší. Co se tu sakra dělo?

"Už na vás čekáme," kývla na nás starostka a naznačila nám rukou, abychom se za nimi odebrali do stanu uprostřed náměstí. Přeměřila jsem si všechny pohledem, Dante mě obdařil jemným úsměvem a i Nejvyšší nám pokynul, abychom šli. Nezbylo nám nic jiného než poslechnout.

"Tohle se tu teď děje celkem často. Od té doby, co jsi zmizela nás neustále obléhají a čekají na tvůj návrat, na který snad ještě nepřišli," seznámila mě starostka se situací. Naštvaně jsem se otočila na Danteho.

"Nemuselo se to stát, kdybyste mě neposlal pryč," obvinila jsem ho. Jen lhostejně pokrčil rameny, na můj vztek byl očividně připravený.

"Nemuselo se stát spousta věcí, ale staly se. Všechno se děje za nějakým vyšším účelem," odpověděl. Byla to tak moudrá a učená věta, že nemělo smysl se s ním o tom hádat.

"Vysvětlíte nám, co se tu děje?" zeptal se Tren netrpělivě. Rozhostilo se ticho.

"To teď není důležité," mávl nakonec rukou Nejvyšší. Tren pokrčil rameny, ani on se nechtěl hádat.

"Naše jednotky to mají pod dohledem, je tu ovšem jiná záležitost, o které bychom vás rádi informovali," pokračoval Dante. Oba jsem s Trenem napjatě vyčkávali, co z něj vypadne.

"Ale ne tady, je tu příliš citlivých uší. Sejdeme se u vás, dnes o půlnoci. Platí?" navrhl tentokrát opět Nejvyšší. Tren to odsouhlasil a tak jsme odešli ze stanu a zamířili domů.

"Měla by sis jít odpočinout, já tě pak vzbudím, bude to náročná noc," políbil mě doma Tren na čelo. Měl pravdu, tak jsem se skočila rychle osprchovat a zapadla do postele.