Vášeň mezi uměním

Ne, vážně to není APRÍL! I když je 1.4. opravdu vidíte nový díl, který má 6 stran a opravdu se vztahuje k ději :D. Teď vážně. Gomenasai, gomenasai,gomenasai, vím, že mám hrozné zpoždění,ale věřte mi, že jsem to poslední dobou měla tak složité, že se to dříve nedalo stihnout. Snad tenhle díl bude jako omluva stačit a pokusím se příště vydat včas. Užijte si to a nechte mi komentář.

.

.

Vracel jsem se z práce domů. Smrákalo se a navíc začalo být celkem chladno. Víc jsem si přitáhl kabát ke krku a přidal do kroku.

"Jsem doma," zavolal jsem z předsíně, zul se, svlékl si kabát a málem se přerazil o něco vlhkého. Shlédl jsem na zem a překvapeně sledoval hadr, co se mi snažil dostat z pod boty. Pustil jsem ho. Sám odlétl do kýble, kde se vymáchal, vyždímal a odletěl směrem do koupelny. Opatrně jsem se vydal do obýváku. Cestou jsem se musel vyhnout hned několika knihám, které se uklidily do knihovny. Objal jsem Anori kolem ramen a políbil ji do vlasů. Seděla na pohovce a něčím se pročítala. Musel jsem zaostřit, abych poznal, že se jedná o školní materiály.

"Ahoj lásko," zvedla ke mně pohled. Tomu, abych ji políbil mi zabránila další kniha, která mezi námi prolétla. S povzdechem jsem se posadil do křesla, abych nepřekážel poletujícím předmětům.

Tohle bláznění teď u nás bylo celkem běžné. Ani jeden z nás neměl na domácí úklid moc čas, a když si u mě navíc Anori všimla, že není výjimkou používat magii pro domácí práce, začala toho plně využívat. A vzhledem k tomu, kolik té moci měla, si mohla dovolit dělat tolik věcí najednou a mít nad nimi plnou kontrolu.

"Budeš večeřet?" zeptala se s úsměvem. Nemusel jsem nic říkat, odpověď stejně znala už dopředu, i když si stále myslela, že to nevím. Nechávala mi soukromí, přesto se mnou byla neustále spojená.

Odběhla do kuchyně a během chvíle se domem rozlinula vůně připravovaného jídla. Pomohl jsem připravit stůl a společně jsem se navečeřeli. Poté jsme se šli převléknout a vyrazili do místní vinárny, kde jsme dnes měli sraz s přáteli. Anori se mě držela za paži a mlčela. V poslední době se její chování změnilo. Doma, v soukromí, byla stále jako tvrdohlavé dítě, jakmile jsem s ní ale vyrazil do společnosti, chovala se jako dospělá a rozumná žena.

Seděli jsme u zamluveného stolu mezi prvními. Naštěstí oba upřednostňujeme stejnou značku i barvu vína, takže se nehašteříme jako ostatní páry. Nalil jsem každému z nás sklenku a připili jsme si. Jak víno působilo, všichni jsme se bavili živěji a otevřeněji, dokonce i Anori se zapojila do konverzace, i když do té doby spíše mlčela. Pravou rukou jsem objímal Anori kolem boků, z levé strany se na mně začala lepit jedna opilá mladá holka. I když vlastně…určitě byla starší než Anori. Snažil jsem se od ní odtáhnout bez zbytečných scén, ale ona se pokaždé přisunula zpět.

"Mohla byste mi, prosím, ponechat nějaký prostor?" otočil jsem se na ni stále ještě v klidu. Tím jsem ovšem na naši situaci upozornil Anori, která si tu mladou žábu skepticky prohlédla. Neušel jí její hluboký výstřih a nevkusně krátká sukně. Přitáhla si mě těsněji k sobě. Vášnivým polibkem jsem ji ujistil v tom, že mě nikdo jiný nezajímá. Ona dívka si ovšem nedala pokoj. Krátkým pohledem jsme se s Anori domluvili, naráz se zvedli a odešli.

"Už mi vážně lezla na nervy. A viděl jsi tu krátkou sukni?" ptala se rozhněvaně. Usmál jsem se.

"A nebyla jsi to ty, kdo se se mnou o tomhle hádal?" připomněl jsem jí.

"To není to samé," vrtěla hlavou.

"Není?" ptal jsem se překvapeně.

"Ne, to je dvojí," stála si na svém.

"V čem prosím tě?" ptal jsem se.

"Třeba v tom, že bylo 30°C ve stínu a navíc jsem se po nikom, krom tebe, neplazila," založila si paže na prsou. Překvapily mě její naprosto nenapadnutelné názory a polichotila mi její žárlivost.

"To máš pravdu a navíc, nevím jak krátkou měla sukni, nedíval jsem se," zalhal jsem a ona se rozesmála. Došli jsme až domů.

"Miláčku, zítra je sobota, a kdybys neměla moc učení, mohl bych tě vzít na výstavu," navrhl jsem jí, když už jsme leželi v posteli.

"Co tak najednou?" zvedla ke mně hlavu.

"Jedu tam pracovně, tak mě napadlo, že tě vezmu s sebou, abys tu nebyla tak sama, je to na celý den," vysvětlil jsem.

"Já si hned říkala, že to nebude jen kvůli mně," zasmála se, takže jsem pochopil, že můj návrh byl schválen.

*****

"Any, jestli hned nevstaneš, tak pojedu bez tebe," vyhrožoval mi Tren následující ráno.

"Neříkej mi Any," zabručela jsem.

"Budu ti tak říkat, jestli hned nevstaneš," zasmál se a odešel z ložnice. Jak neochotně jsem se zvedla a oblékla, ale popravdě bylo to lepší než to jeho nové oslovení, které mě přímo dráždilo. Dole mě čekala vynikající snídaně, a pak už jsme mohli vyrazit. Díky mému rannímu zdržení jsme museli jet jen na Dafiné a Tren ji musel dost hnát, abychom to stihli. Před budovou mě Tren nechal chvíli samotnou a odběhl si něco zařídit. Rozhodla jsem se, že se půjdu dovnitř porozhlédnout.

"Slečno, tohle je soukromá výstava," zahromoval za mnou hlas. Prudce jsem se otočila a střetla se s již postarším mužem. Chtěla jsem říct něco na svou obhajobu, ale někdo jiný mě předběhl.

"Odži-san*, dovol mi, abych ti představil svou snoubenku Anori," objevil se vedle mě Tren.

"Anori, tohle je můj děda," představil nás. Mužova tvář se ihned rozjasnila.

"Aha, rád vás konečně poznávám," stiskl mi s vřelým úsměvem ruku.

"Potěšení i na mé straně," pousmála jsem se. Když jsem si ho teď prohlížela…opravdu byl trochu podobný Trenovi.

"Vstup do galerie je těmi dveřmi napravo. Dejte pozor, padá tam omítka. Ještě moment…tady s tím vás pustí všude. A očekávám vás v jídelně na oběd," mrkl na mě a podal mi cedulku s nápisem "Vstup volný,". I Tren se usmíval.

"Užij si to zlato," lípnul mě na čelo.

"Tak jdeme chlapče," vzal Trena jeho děda kolem ramen a odvedl ho pryč. Ještě jsem stihla postřehnout, jak Tren protočil oči v sloup nad tím oslovením, ale naštěstí jsem udržela smích na uzdě. Vešla jsem tedy pravými dveřmi do další místnosti, obešla jsem výstražně označené místo a vstoupila do prostorné a prosvětlené galerie.

Bylo to nádherné. Vkusně zařízené a všechny vystavené exponáty, především obrazy, byly ohromně dokonalé, originální, s opravdovou hloubkou. Našla jsem dokonce i několik kusů, které pocházely ze Země. Dost mě to pohladilo na duši, že i některá díla odtamtud je uchvátila natolik, že je zde vystavili.

Výstava byla rozdělena do několika úseků, těmi nejhlavnějšími ovšem byla část s obrazy, kterým dominovaly veselé motivy a pestré barvy, a oddíl obsahující pesimistickou tématiku. Popravdě, u těch jsem se zdržela nejdéle. Čím byly smutnější, tím déle u nich dokázal člověk přemýšlet.

Ještě jsem neprohlédla všechno a již bylo na čase začít hledat jídelnu. Naštěstí jsem potkala paní ochotnou podrobně mi popsat cestu. Dorazila jsem s drobným zpožděním, což u mě bylo celkem běžné. Překvapilo mě, že se nečekalo jen na mě. Sedla jsem si vedle Trena a vyhledala pod stolem jeho ruku. Neřekl nic, ale jeho oči mluvily za něj. Dnes musel mít úspěšný den, protože byl nezvykle uvolněný.

U oběda probíhala příjemná, nenucená konverzace, ze které jsem si odvodila, že Tren pravděpodobně odhalil nějakou chybu v účetnictví a zachránil tak úřadům nemalé peníze.

"Zlato, už sis všechno prohlédla?" zeptal se mě tiše během doby, kdy se podával dezert.

"Ještě mi kus chybí," zavrtěla jsem hlavou

"Tak si ho prohlédneš potom, ano?" mrkl na mě. Než jsem se stihla zeptat proč, promluvil jeho děda.

"Slečno, byl bych rád, kdybyste nás poctila svou přítomností, ukázal bych vám i některé exponáty, které jsou tak vzácné, že je nemůžeme vystavit široké veřejnosti," oznámil. Úžasem jsem na pár okamžiků oněměla. Tren mě musel trochu postrčit, abych ze sebe dostala alespoň přiškrcené: "Ráda, děkuji,". Připadalo mi to trochu nevhodné, abych měla přístup do takovýchto místností, ale Trenův vřelý úsměv mě ujistil v tom, že je všechno v naprostém pořádku.

Celé osazenstvo stolu se zvedlo a odcházela opačnými dveřmi, než přišlo. I my jsme se zvedli a v doprovodu pana Natoriho se vydali za nimi. Cestou se řešila celkem choulostivá vnitřní politika. Dost mě překvapilo, že ji probírali takhle přede mnou a umínila si, že se na to pak Trena zeptám.

Došli jsme do tmavého sklepa, kde se mi ihned udělalo nevolno. Tren mě podepřel kolem pasu a přidal do kroku, abychom tuto místnost měli co nejdříve za sebou. Další místnost byla ovšem ještě tmavší než ta předchozí. Cítila jsem, jak se mi točí hlava, dýchání se stávalo bolestivým a já začala pomalu propadat panice.

"An, zavři oči a nemysli na to," přitáhl si mě Tren těsněji na prsa a uklidňoval mě hlazením ve vlasech. Poslechla jsem ho a říkala si, že stojím na pěkné louce plné slunečního světla. Když jsem po nějaké době oči otevřela, v místnosti bylo takové zvláštní světlo. Nebyly to žádné zářivky nebo lustry, světlo bylo slabé a tlumené. Mě to ovšem ke štěstí stačilo, protože to mnohonásobně snížilo moji nevolnost. Mohla jsem se konečně rozhlédnout kolem.

V několika metrových rozestupech zde byly stojany a podstavce, na kterých bylo vždy jedno dílo, pečlivě zajištěné. Němě jsem zírala na všechno, co tu měli, protože tak dokonalou a jemnou práci jsem ještě v životě neviděla. Ostatní se okolními věcmi moc nezabývali a pokračovali směrem do středu místnosti. Následovala jsem je.

"Tady můžete vidět, dámo a pánové, náš nejcennější artefakt. Prosím opatrně, i samotné dýchání ho nepatrně poškozuje," upozornil nás pan Natori. Dívala jsem se na sochu před sebou a představovala si, co má asi znamenat. Nikdy jsem v tomhle nebyla moc dobrá, ale tohle jsem tak nějak chápala. Byly to dvě postavy, které byly dolní částí spojené k sobě, ovšem poté se nepravidelně oddělovaly. Jedna znázorňovala radost a něžnost, druhá pravděpodobně vztek, vášeň, smutek. Bylo na ní tolik rozdílných emocí, přesto to byla jen jedna osoba.

Pocítila jsem slabé mravenčení v podbřišku, když mi došlo, že takhle se často cítím já sama. Občas, když něco udělám, mám z toho radost, protože jsem dosáhla svého. Jenže v některých případech mám sama na sebe vztek, nenávidím se, za to, co jsem provedla. Nejradši bych se rozdělila na dvě poloviny, abych se mohla navzájem pohádat.

Odvrátila jsem od té sochy pohled a vyhledala Trena. Stál kousek za mnou, přitiskla jsem se mu tedy k boku a nechala se jím konejšit. Nevím, jak poznal, že potřebuji jeho uklidnění, ale rozhodně mi přišlo vhod.

"Myslím, že se můžeme vrátit k původní náplni práce. Slečno, vy si můžete doprohlédnout výstavu, jestli jste to ještě nestihla," oznámil pan Natori. Kývla jsem. Čekala jsem, až i Tren odejde, protože nás čekala cesta přes tu tmavou sklepní místnost, do které jsem nechtěla chodit sama. Poté jsem se od nich oddělila a vrátila se do původní galerie, kde jsem vyhledala místo skončení a pokračovala dál. Mohlo to být o dvě hodiny později, kdy mě objaly čísi paže a ovanula mě známá mužná vůně.

"Už jsi hotová?" zeptal se mě. Zavrtěla jsem hlavou.

"Ještě mi chybí pěkný kus," upřesnila jsem to. Přikývl a v tichosti mě následoval, nechávajíc mě si všechno prohlédnout.

"Hm, teď nevím, na kterou stranu se mám dát," brblala jsem na jednom rozcestí.

"Jestli ti můžu poradit, tak vlevo jsou rozhodně lepší díla, nejsou tak hodnotná jako ta vpravo, ale podle mě mají hlubší význam," pošeptal mi Tren do ucha. S úsměvem jsem tedy zabočila vlevo.

"Jak to víš, ty už jsi tu byl?" zeptala jsem se ho.

"Tahle galerie patří dědovy, pomáhal jsem mu ji zařizovat," obeznámil mě s fakty.

"Proč jsi mi to neřekl?" ptala jsem se.

"Nemohl jsem nikomu říct, že se zde otevírá galerie, kdyby se to dozvěděla veřejnost, mohlo by to způsobit velké problémy," odpověděl tónem jako by to snad byla naprosto jasné. Některé jejich morální zásady jsem prostě stále nebyla schopná pochopit. Nezbylo mi nic jiného, než mu kývnout na srozuměnou.

Byla jsem vděčná, že jsem ho poslechla, protože tahle část výstavy se mi líbila asi ze všeho nejvíce. Nakonec jsem se rozhodla, shlédnout i tu část, od které mě Tren zprvu zrazoval. Hned jak jsem vstoupila, pochopila jsem proč. Byly to totiž převážně samé akty, nebo jiné obrazy nahých postav.

"Tak proto jsi nechtěl, abych sem chodila," otočila jsem se na něj. Nevěnoval mi pozornost, sám si prohlížel obrazy. Vzala jsem ho za ruku, trochu sebou trhl, jak se mě lekl, ale jinak neprotestoval a nechal se mnou vést, kam se mi zachtělo.

"Zlato, ty si ty obrazy nějak prohlížíš," zavrněl mi Tren do ucha. Loktem jsem ho praštila do břicha.

"Neprohlížím," odsekla jsem a pokračovala dál. Štvalo mě, že mě nachytal, protože měl samozřejmě jako vždy pravdu. Ale přiznejme si, kdo se nedívá? Tren mě znovu objal kolem pasu a neustále mi do ucha vrněl nějaké poznámky.

"Miláčku, ještě chvilku mi tu vrň do ouška a garantuji ti, že až se na tebe vrhnu, nezbude z galerie ani jedna stěna," varovala jsem ho. Vyzývavě mu blýsklo v očích.

"Vážně?" zeptal se mě. Moc době věděl, že nejsem ten typ, který by fandil milování se na veřejnosti. Což ovšem neplatilo o něm. Než jsem stačila vymyslet nějakou smysluplnou odpověď, kterou bych z téhle situace vybruslila, otočil si mě čelem k sobě a vášnivě mě políbil. Nemohla jsem se nijak bránit, jednak mě strašně zaskočil a taky jsem se bránit nechtěla. Místo toho jsem se k němu víc přitiskla a polibky mu začala oplácet. Když ovšem z jeho počínání začalo být patrné, že nemá zrovna nevinné úmysly, snažila jsem se mu nějak vykroutit. Ale popravdě mi to bez násilí nešlo. Musela jsem ho dost bolestivě udeřit do ramene, aby mě nechal.

"Promiň, ale neměl sis začínat," kousla jsem se do rtu, když po mě hodil ublížený pohled. Už v tichosti jsme prošli zbytek galerie. Tren chvíli chodil kus za mnou, asi byl naštvaný, že jsem ho takhle odmítla, ale za chvíli už mě zase bral za ruku a ve chvíli, kdy jsme se dostali zpět k nějakým "normální" obrazům k nim začal připojovat i své komentáře. Až opravdu k večeru jsem byla připravená jet domů. Tren odešel připravit našeho koně, já se mezitím loučila s jeho dědou. Trochu mě zaskočila jeho nabídka, abychom je někdy přijeli navštívit v jejich domě, že by mě rád seznámil i se svou ženou, Trenovou babičkou. Nevěděla jsem, co na to říct, naštěstí mě zrovna zachránil Tren, který vtipně poznamenal, že až se jednou budeme brát, určitě je oba pozveme. To jsme přešli smíchem, který příjemně zakončil celé tohle setkání.

"Tak kdy se budeme brát?" ptala jsem se provokativně cestou domů.

"Až na to budeš mít věk, lásko," usmál se na mě Tren a dál se věnoval jízdě. Ach, ta jejich věková opatření. Jednak jsem musela dosáhnout nějakého minimálního věku, a také jsme spolu museli nějakou dobu žít (a že to nebyla nijak krátká doba), aby nás mohli oddat.

"Tak to se s tvojí babičkou ještě dlouho nesetkám," konstatovala jsem. Jen se zasmál, s tímhle opravdu nemohl nic udělat.

*****

"Už bys mohla začít dávat pozor, včera jsi měla volna ažaž," napomenul mě Dante. Ukázněně jsem si tedy sedla ke stolu a zaposlouchala se do jejich debaty. Tren si stoupl ke mně a položil mi jednu ruku na rameno. Věděla jsem, že jemu je jedno, že neposlouchám. On stále tvrdil, že je zbytečné, abych na těch schůzích byla taky, když mě to nudí. Ovšem podle Bratrstva to byla povinnost, tak jsem tu tedy seděla a nudila se až hrůza. Tahle strategie šla stejně vždycky mimo mě.

"To je blbost," zamumlal Tren nade mnou. Zvedla jsem hlavu a setkala se s jeho omluvným výrazem, nechtěl, abych to slyšela. Sklonil se ke mně.

"Je to naprosto zbytečné, tohle nebude v praxi nikdy fungovat, vůbec nemají představu o tom, jak to v boji chodí," šeptal mi do ucha na vysvětlenou. Přikývla jsem.

"Vás to, pane Natori očividně vůbec nezajímá, že?" ozval se ten protivný dědek. Tren se opět narovnal, ale pohled stočil z okna. Měl pravdu, nezajímalo ho to.

"To snad nemyslíte vážně," rozčílil se dědek.

"Myslí to vážně, vymýšlíte nesmysly, které nebudou fungovat," vložila jsem se do rozhovoru. Tren po mě šlehl pohledem, ale nezarazil mě, spíš se jen pousmál.

"Prosím?" ozval se nevěřícně. Nahnula jsem se nad stůl a všechny figurky, znázorňující naše i jejich síly, posunula tak, jak je měl Tren srovnané v mysli. Ten si jen rezignovaně povzdechl, když v tom poznal svou vlastní strategii. Otočila jsem se a zářivě se na něj usmála. Úsměv mi oplatil a poupravil pár figurek, u kterých jsem si nebyla naprosto jistá, jak je chtěl postavit.

Bratrstvo zkoprněle zíralo na scénu před nimi. Některým, hlavně tomu starému dědkovi, se div nekouřilo z hlavy vzteky. Ostatní spíš pozorovaly tenhle nový návrh s jistým souhlasem a Nejvyšší se nepokrytě usmíval. On nám dvěma asi opravdu hrozně nadržoval.

Dante se pohodlně usadil do křesla a pozoroval, jak to celé dopadne. Tren mě lípnul na tvář a já věděla, že se na mě nezlobí.

"Ehm, takže,…" strhl na sebe veškerou pozornost opět jeden z Bratrstva a začali se bavit o téhle Trenově strategii. Dobře, moji pozornost nestrhl, já se dívala na Trena a přemýšlela, jestli se nezlobí jen teď, když je tu spousta lidí, nebo jestli mi to večer vytmaví. Ostatní se mezitím dostávali do stále větších podrobností, ale trvalo ještě několik hodit, než se dopracovali k jednoznačnému závěru. Strašně mě naštvalo, když velení nad celou akcí dostal nějaký postarší generál a ne Tren, i když všichni věděli, že to právě on ji vymyslel. Chtěla jsem se hádat, ale Tren mě zarazil.

"Buď ráda, že to nemám na starosti já, jinak bys byla doma pořád sama. Vést takovou akci je dost náročné," uklidňoval mě.

"Jo a chlubit se cizím peřím je ještě náročnější, co?" odsekla jsem naštvaně. Jsem se pousmál a chlácholivě mě objal kolem ramen. Když všichni odcházeli, přitáhla jsem si Trenovy rty k vášnivému polibku. Samozřejmě natruc tomu dědkovi, který opět nemístně vyvalil oči a se zlostným bručením opustil místnost.

"Počkej, ty ho takhle provokuješ, jednou se ti to vrátí," pošeptal mi Tren do ucha, ale přitom se usmíval, takže svá slova nemyslel úplně vážně. Spíš bych řekla, že ho mrzelo, že ho líbám jen kvůli tomu, abych toho dědka naštvala. Přitáhla jsem si ho k sobě tedy znovu a políbila ho tentokrát proto, že jsem sama chtěla.

"Nemrzí tě, že jsi nedostal velení akce na starost ty?" zastavil se u nás Nejvyšší. Tren zavrtěl hlavou.

"Ani v nejmenším," usmál se, i když já se nesouhlasně zamračila. Nebylo to tak, že by ho to nemrzelo, spíš byl tak zvyklý, že ho ostatní odstrkují, že ho ani nenapadla možnost se do toho pustit.

"Dobře, stejně se toho budeš muset zúčastnit, takže se ještě uvidíme," zvedl ruku na pozdrav a odešel. Probodla jsem Trena naštvaným pohledem. Překvapeně se na mě zadíval a vůbec nechápal, proč se na něj zlobím.

"Pokud jde o mě, tak se můžeš přetrhnout, abys mi cokoliv zařídil. Dokážeš seřvat celé Bratrstvo, ale pak nejsi schopný obhájit své vlastní zájmy," vyčetla jsem mu.

"Zlato, to přece není pravda," snažil se to zamluvit. Můj pohled ho ovšem donutil se přiznat.

"Dobře uznávám, ale mě se do toho vážně moc nechtělo," zamrkal na mě. Vzhledem k tomu, že měl pravdu, jsem jen protočila oči v sloup, políbila ho na čelo a společně jsem se vydali domů.

"Čekají nás teď těžké časy, viď?" zeptala jsem se do dlouhého ticha. Přitiskl si mě těsněji k sobě.

"Asi ano, ale neboj, máš mě. A já nenechám nic, aby ti ublížilo," políbil mě na spánek.

"A ty máš zase mě a chtěla bych, abys to akceptoval," našpulila jsem pusu, na kterou jsem hned dostala polibek.

"Když řeknu ne, bude mi to k něčemu?" zeptal se. Zavrtěla jsem hlavou.

"V tom případě to beru, v rámci možností samozřejmě," zasmál se. Spokojeně jsem se mu zavěsila do paže. Přesně tohle jsem od něj chtěla slyšet.

* odži-san - dědeček :P, pro ty, co by nevěděli.

Tenhle obrázek mě inspiroval k napsání celé kapitoly, je úžasný :-*