Výběrové řízení

Tak se vám opět hlásím s pokračováním...ehm, myslím, že dnešní díl se vám nebude moc líbit, ale to by nebylo ono, kdby všechno dopadlo dobře hned :D trocha komplikací být musí. Jinak Kuroki, ty se dozvíš, jaký je rozdíl mezi tím zraněním Yoru a zraněním Anori ;). Přeji pěkné počtení a nechte mi komentář:

.

.

Z pohovky jsem sledovala Trena, jak pobíhá po domě a něco hledá. Nevěděla jsem co, vzbudila jsem se asi před 10 minutami a to už tu pobíhal. Tvář měl podmračenou, něco ho trápilo. Když zpozoroval, že jsem vzhůru, povytáhl koutky úst do úsměvu.

"Vzbudil jsem tě? Promiň, to jsem nechtěl," omlouval se mi a přisedl si ke mně.

"Nevzbudil, původně jsem tu nechtěla usnout," odpověděla jsem. Kdybych byla unavená, šla bych si lehnout do postele, tady v obýváku jsem ležela proto, že jsem chtěla být v centru dění a ne sama v ložnici.

"Hledáš něco konkrétního? Mohla bych ti pomoct," nabídla jsem se.

"Ty hlavně lež, já už si to najdu," zavrtěl hlavou a znovu odešel. Pohodlně jsem se opřela do polštářů a znuděně se zahleděla do stropu. Tren se o mě velmi pečlivě staral, takže už jsem se cítila mnohem lépe, než předtím. Nebyla jsem tolik unavená a měla jsem čas se nudit. Občas jsem Trena trochu podezřívala, že mi zatajil nějaké svoje studium lékařství, protože mě občas až udivovalo, s jakou zručností mi podával léky a s jakou určitostí rozhodoval o mojí další léčbě, já sama bych nepostupovala jinak.

"Lásko, oběd," přišel Tren do obýváku s miskou polévky a nějakým pečivem. Otráveně jsem protočila oči v sloup, ale nic jsem neřekla.

"A koukej to sníst všechno," pohrozil mi Tren a sám si s jídlem sedl do křesla naproti mně. S povzdechem jsem se pustila do jídla. Neměla jsem hlad, ale co jsem měla dělat? Šťourala jsem se v jídle a spíš si s ním hrála, než že bych ho opravdu jedla.

"Tak budeš jíst, nebo ti mám pomoct?" objevil se nade mnou Tren.

"Nemám hlad," poznamenala jsem tiše. Tren se zhluboka nadechl.

"Já o tom s tebou nehodlám diskutovat. Když jsem tě nehlídal, nejedla jsi a podívej se na sebe. Jsi hubená jak prst, pohledem bych ti spočítal všechna žebra. Já se nechci dívat na to, jak se mi tu ztrácíš před očima," zahromoval tvrdě. Víc jsem se přitiskla do polštářů a strčila si do úst lžíci.

"Já tě nechci nijak peskovat, ale mám o tebe strach. Tohle jednání je dost riskantní, můžeš si pak tak snadno ublížit," pohladil mě Tren omluvně po vlasech a sledoval mě, dokud jsem opravdu všechno nesnědla. Předala jsem mu misku a trucovitě se otočila zády, abych mu dala najevo, že jsem jeho přání sice splnila, ale nesouhlasím s ním. Povzdechl si, ale nijak mě nenutil věnovat mu pozornost. Sedl si ke stolu a pracoval. Postupem času jsem se otočila čelem k němu a pozorovala ho při práci. Zvedl oči a setkal se s mým pohledem. Něžně se usmál, nezlobil se na mě. Jeho tvář pak ovšem hned dostala ustaraný výraz, něco ho trápilo, poznala jsem to na něm, ale nemělo smysl z něj cokoliv páčit.

"Je čas na tvoje léky," pronesl k večeru a podal mi všechno, co jsem musela spolknout. Poslušně jsem spolykala několik pilulek a nacpala do sebe večeři. Tren se tvářil spokojeně, něco peprného bych mu k tomu řekla, kdybych ovšem nechtěla vidět jeho klidný výraz, poslední dobou se mračil příliš často.

Trvalo ještě několik dní, než se mi udělalo natolik dobře, abych byla schopná sama chodit a vůbec se pomalu začleňovat do normálního všedního života.

"Jak se cítíš?" zeptal se mě jedno odpoledne Tren. Překvapeně jsem k němu vzhlédla.

"Dobře, proč se ptáš?" nechápala jsem.

"Netočí se ti hlava, nemáš mžitky před očima nebo tak?" ptal se dal a ignoroval moji otázku.

"Ne, nic z toho," zavrtěla jsem hlavou. Po této odpovědi se výraz jeho tváře zatvrdil. Víc jsem se přitiskla do polštářů, ta změna se mi moc nelíbila.

"V tom případě je na čase si promluvit," pronesl ledově, až jsem se otřásla. Jistě, řekl mi, že si to se mnou vyřídí, až se mi udělá lépe, ale myslela jsem si, že na to zapomněl, nebo že ho to mezitím přešlo.

"Vysvětli mi, jak je možné, že sis tu ránu nevyčistila a nechala to zajít takhle daleko?" zeptal se přísně. Chvíli jsem mlčela, on trpělivě čekal. Povzdechla jsem si, bylo jasné, že bez odpovědi neodejde a nemělo cenu si teď něco rychle vymýšlet, takže jsem musela kápnout božskou.

"Byl to pokus, experiment. Na škole nám říkali, že pokud jednou začneme všechno léčit magií, naše těla pak nebudou schopna zahojit rány samostatně. Nevěřili jsme tomu, a dohodli se, že až se někomu z nás něco stane, tak to necháme a budeme to léčit, jako by se to dělalo na Zemi. U těch menších ranek to šlo, ale u těch větších už moc ne. Prostě jsme to jen zkoušeli," odpověděla jsem popravdě, jak to celé bylo. Trenovi vztekle zacukalo obočí. Trochu víc jsem se přikrčila, tohle znamenalo, že je už opravdu hodně rozzlobený. Vstal, odešel ven a efektivně za sebou třískl dveřmi. Schoulila jsem se do klubíčka, tušila jsem, že to nevezme v klidu. Vrátil se asi za 15 minut, ale z výrazu jeho obličeje jsem usoudila, že ho to jen tak nepřešlo. Tiskl si pravou ruku k prsům, pravděpodobně do něčeho praštil a s tou rukou si něco udělal. Opatrně jsem ho sledovala. Dvakrát přešel místnost tam a zpátky, než se zastavil naproti mně.

"Ode dneška žádné takovéhle blbiny, je ti to jasné? Žádné experimenty, kdybych mohl zakázal bych ti i ty kamarády, mají na tebe očividně špatný vliv," spustil okamžitě. V tichosti jsem přikývla, i když zmínka o zákazu stýkat se s přáteli mě trochu naštvala. Jenže v tuhle chvíli by nebylo moudré ho ještě víc rozzlobit.

"Jasné," dodala jsem. Ještě chvíli si mě přeměřoval pohledem, než povolil svůj postoj a přisedl si ke mně. Opatrně jsem se k němu přitiskla a on mě objal kolem ramen, bylo mi odpuštěno.

"Omlouvám se, někdy zapomínám, kolik ti je. Beru tě za stejně starou jako jsem já a nedochází mi, že v tvém věku jsem dělal ještě větší blbosti," omluvil se mi. Vykulila jsem oči, co že to právě řekl?

"Přesto tě to neomlouvá," dodal rychle. Usmála jsem se.

"A ani mě ne. Měl jsem si toho všimnout," zašeptal. Tentokrát jsem se trochu odtáhla, abych mu viděla do očí.

"Toho sis nemohl všimnout, byla to malá rána a brala jsem prášky proti bolesti," zavrtěla jsem hlavou.

"Mělo mi dojít, že to, že se mnou nechceš spát, ani se společně koupat, má trochu jiný význam, než jsem si myslel a víc se o to zajímat," stál si na svém. Spolkla jsem jedovatou poznámku o jeho podílu na vině.

"Asi nemá cenu tě přesvědčovat, žes za to nemohl, že?" zeptala jsem se nakonec. S úsměvem přikývl. Zavrtěla jsem nad tím hlavou, ale dál to nekomentovala a užívala si jeho objetí. Natáhla jsem obličej k polibku, který mi ochotně věnoval. Ruce jsem zabořila do jeho vlasů a přitáhla si ho blíž k sobě. Jeho ruce se přesunuly na můj kříž, kde si mě přitáhl těsněji k tělu. Roztouženě jsem vzdychla, pro něj to byl ovšem signál, že toho má nechat.

"Nemyslím si, že bys byla připravená na takovou zátěž, tvoje tělo je ještě dost oslabené," zašeptal mi omluvně do ucha a opět si mě přitáhl jen k něžnému hlazení. Vyrušilo nás zaklepání na dveře.

"Jdu tam," zvedl se Tren a odešel otevřít. Během chvilky byl zpátky, následován Dantem. Sklonila jsem hlavu a pozdravila ho.

"Také tě rád vidím Anori, jak se cítíš?" zajímal se hned.

"Teď už dobře," odpověděla jsem a zkoumavě si ho prohlížela. Co nám chtěl?

"Anthony, mohl bych s tebou prosím mluvit? O samotě," dodal s pohledem upřeným na mě. Kývla jsem v souhlas a opatrně se zvedla, ještě pořád jsem se cítila dost slabá.

"Miláčku, nechoď nikam daleko, ano? Pak si pro tebe přijdu," lípnul mě do vlasů. Odešla jsem ven a posadila se za domem na opravenou houpačku, necítila jsem se na žádné dlouhé procházky. Jemně jsem se pohupovala dopředu a dozadu a přemýšlela, co tam asi tak můžou řešit, když mě u toho nechtějí. Ano, mohla jsem se pokusit je poslouchat, ale nechtěla jsem se do toho motat a navíc jsem předpokládala, že Dante určitě udělal nějaká opatření, abych je nemohla špehovat, jako posledně. Poslušně jsem tedy seděla venku a čekala, až si pro mě Tren přijde. Trvalo to asi půl hodiny. Jeho výraz byl ještě zachmuřilejší, než předtím. Opatrně jsem k němu vztáhla ruce. Přitáhl si mě do objetí, ale jinak mlčel.

"Miláčku, děje se něco?" ptala jsem se.

"Nic, co by tě muselo trápit. Jsou to moje starosti," zavrtěl hlavou. Chápavě jsem přikývla, co jiného mi zbývalo, stejně by mi to neřekl. Společně jsme vešli do domu, Dante už tam nebyl.

"Jdi si lehnout, musíš ještě odpočívat," poslal mě nahoru do ložnice, sám se ale nechystal jít spát.

"Dobře," kývla jsem a nechala ho sedět dole. Něco ho trápilo, muselo to být opravdu vážné, když to přede mnou nedokázal skrývat. Povzdechla jsem si. Kdyby mi všechno říkal, ušetřila bych si tyhle myšlenkové pochody a spoustu nervů. Jenže nutit jsem ho nechtěla.

*****

Seděla jsem v křesle a sledovala Trena, jak přechází po pokoji. Jeho chování se mi poslední dobou vůbec nelíbilo. Někdo zaklepal, Tren sebou trhl a pak se hnal ke dveřím. Vrátil se během chvilinky, s nějakým papírem v ruce.

"Zlato, já už to nevydržím, řekni mi konečně, co se děje," naléhala jsem na něj, ta nejistota mě úplně ubíjela.

"Když jsi zkolabovala, potřeboval Teruo lidskou krev a nejrychlejší možnost jejího sehnání, bylo jít na Zem. Jenže samozřejmě nebyl termín přechodu, navíc mě načapal nějaký komisař, kterému jsem pak utekl. Mám z toho pořádný průšvih, kterého se samozřejmě hned chytilo Bratrstvo. Plánují vyhlásit nové výběrové řízení," informoval mě o celé události.

"Výběrové řízení na co?" zeptala jsem se nechápavě. Podal mi papír a svalil se do křesla naproti mě. Přečetla jsem si obsah té zprávy.

"Nového meertalena? Dělají si srandu?" vyskočila jsem na nohy. Jeho smutný výraz mi potvrdil, že ne.

"Já ale nikoho jiného nechci," vykřikla jsem.

"Nedají ti na výběr, můžeš se jedině podřídit," zavrtěl Tren hlavou.

"Dante nás v tom nenechá," snažila jsem se uchovat si myšlenku.

"O to se bude snažit, ale porušil jsem pravidla, budou chtít potrestání," prolomil ji opět. Frustrovaně jsem si povzdechla, přece mě nemohou přidělit na starosti někomu jinému.

"Co budeme dělat?" zeptala jsem se po chvíli naprostého ticha.

"Bojovat," odpověděl tiše. Přikývla jsem. To snad bylo jasné, já si ho nenechám vzít. Moc dobře jsem věděla, co by to znamenalo. V rámci "lepší" ochrany, by mě přidělili na starost někomu jinému, se kterým bych musela bydlet, aby mě měl stále pod dozorem. Schůzky s Trenem bych měla povolené jen možná, pod dohledem a časově omezené. A to jsem nehodlala nikdy připustit. Znovu se ozval zvonek. Tren šel opět ke dveřím. Když se vracel, přivedl sebou Danteho.

"Dobré odpoledne, Anori. Je na čase vyrazit," naznačil nám, abychom se rychle připravili. Bylo to tady. Bleskurychle jsem se oblékla, vzala Trena za ruku a společně jsme vyrazili ven. Dante šel celou dobu mlčky vedle nás. Došli jsme až k radnici, kde čekala před schody starostka.

"Neboj se, Anthony, budeme za tebe bojovat...ale nevím, jestli proti těm dědkům něco zmůžeme. Kdyby to náhodou špatně dopadlo, budete se muset podřídit. Pomůže nám to v jejich sesazení z funkcí," položila Trenovi starostka ruku na rameno. Nadechla jsem se k protestům. Co mě je po tom, že je z něčeho obviní, když já budu muset zažívat odloučení?

"Anori, musíš to zvládnout, dokaž nám, že jsi dospělá žena a něco vydržíš," napomenula mě, když si všimla mého nesouhlasného výrazu.

"Vám se to řekne. Vám nezakážou být s někým koho milujete," ohradila jsem se.

"Prosím, udělejte co vám říkám," naléhala. Jak nerada jsem svolila.

"Neboj se, zlatíčko. Ať se stane cokoliv, budu pořád s tebou," lípnul mě Tren vlasů. Nechápala jsem, jak to zrovna v téhle situaci myslel, ale nemohla jsem nic jiného, než přikývnout. Společně jsme vešli dovnitř. V hlavním sále seděli všichni, hlavou jsem kývla na pozdrav pouze členův v levé polovině - ti byli zatím vždy ti dobří - a Nejvyššímu. Ti ostatní mi nestáli ani za pohled.

"Prosím, slečno, posaďte se mezi diváky, tento proces se vás netýká," oznámil mi jeden. Stiskla jsem Trenovi ruku. Jemně se na mě usmál, než mě pustil, abych si mohla jít sednout. Vedle mě si sedla starostka, která mě povzbudivě objala kolem ramen. Proces mohl začít. Samozřejmě, že Trenovi vyčetli všechno, co mohli. A ani obhajoba, že zákony porušil jen proto, aby mě zachránil, mu nijak moc nepomohla. Ještě ho seřvali za to, že si nevšiml mého zranění a údajně mě nechal trpět. Chtěla jsem se do toho vložit, ale nikdo z nich mě nenechal promluvit. Tren se bránil jen občas, většinou pouze jednou větou, protože víc ho říct nenechali. Dokonce ani Danteho proslov neměl žádné účinky. Dědků bylo o něco více než zbytku a očividně nechtěli dát Trenovi nic zadarmo. Hledali na něm každou špatnost, kterou by pak mohli použít proti němu. Konečný rozsudek byl už předem všem jasný, rozhodli se již ve chvíli, kdy jsme vešli dovnitř.

"Já nikoho jiného nechci," vyskočila jsem na nohy, než mě někdo strhl zpět na lavici.

"Na to měl tady pan Natori myslet dřív," zašklebil se na mě jeden z Bratrstva. Trena posadili do lavice na druhé straně místnosti, k rozsudku se nijak nevyjádřil. Stejně by to nemělo cenu a jemu by to jen přitížilo. Na starost mě dostal postarší chlapík, který se mi už od pohledu nezamlouval. Nebyl přímo ošklivý, ale v jeho tváři bylo něco nesympatického. Seděla jsem na místě jako zařezaná, i když mě vyzval k tomu, abychom odešli. Odmítala jsem. Čapl mě za ruku a vytáhl mě na nohy, ruku mi přitom dost bolestivě svíral. V tu chvíli ale stisk povolil a přede mě se postavil Tren.

"Jestli na ni sáhneš jinak, než si ona sama bude přát, nebo jí ublížíš, zabiju tě, a to velmi pomalým a bolestivým způsobem," zasyčel Tren. Chlapík si ho přeměřil pohledem a odfrkl si. V porovnání s ním byl Tren o dost drobnější a onen halama si z něj nic moc nedělal.

"Tak aby bylo jasno skrčku. Ty už tu nemáš právo o ničem rozhodovat, takže rychle hoď zpátečku, jinak bys taky mohl přijít k úrazu," tyčil se nad ním. Tren ovšem neustoupil ani o krok, stále mě štítil vlastním tělem.

"To by stačilo. Anthony, vy laskavě odejděte po svém, svých povinností vůči slečně jste byl zbaven. A vy si ji odveďte, ať tu zbytečně neokouní," vyhodil nás jeden z Bratrstva. Jak neochotně jsem odešla s tím chlápkem, celou dobu jsem se otáčela za Trenem, dokud mi nezmizel z výhledu.

"Nastolíme určitá pravidla, holubičko," promluvil na mě. O krok jsem od něj odstoupila a nijak mu nedala najevo, že ho poslouchám.

"S tím svým fešákem se stýkat nebudeš, mařil by moji práci. Budeš se starat o domácnost, vařit, prát, uklízet. A nechci slyšet žádné fňukání, naříkání, ječení a podobné věci, jasné?" zeptal se.

"Ne, s mým snoubencem se budu stýkat jak se mi bude chtít a služku vám rozhodně dělat nebudu. Pravděpodobně si neuvědomujete s kým mluvíte," odpálkovala jsem ho rovnou. Chytil mě za vlasy a bolestivě se mnou škubnul.

"Tuhle drzost si taky odpusť, nic takového ti nebudu tolerovat. Slyšel jsem, že on tě nechal jednat podle tvého, ale na to si u mě nezvykej. Budeš poslouchat tak, jak to dělají všechny ostatní ženy," oznámil mi. Chtěla jsem protestoval, ale on mě držel tak pevně, že jsem se bála, aby mi nevytrhl vlasy i s kořínky, takže jsem jen přikývla. Pustil mě, tak jsem pokračovala v cestě dva kroky za ním. Dovedl mě do menšího bytu, který tedy nebyl zrovna podle mého vkusu, ale všechny moje protesty byly bolestivě odmítnuty.

*****

"Potřebuji nové šaty, dneska odpoledne máme schůzi a já nemám v čem jít," oznámila jsem svému novému opatrovateli.

"Koho to zajímá? Půjdeš v těch starých, nemám prachy," odpálkoval mě.

"Jak nemám prachy? Dostáváte za mě celkem dost," rozzlobila jsem se.

"Prostě nejsou, došli. Prochlastal jsem je a tobě to může být úplně jedno," zařval na mě. Trhla jsem sebou a jako už několikrát během dnešního rána, jsem zatoužila po Trenovi. Kevin, jak se můj nový opatrovník jmenoval, se mnou zacházel jako s kusem odpadu. Poznala jsem, jaké to je, mít nerovnoprávný vztah. Všechny Trenovy nálady bych proti tomuhle snesla milionkrát raději. Ponižoval mě, pro ránu nešel daleko a všem okolo to bylo úplně jedno. Prý jsem si o ně koledovala. Tren měl prý se mnou velmi jemnou ruku a Kevin se snažil dohnat mou "výchovu". Všechny peníze, které měl mít k mému spokojenějšímu životu propil nebo projedl. Tren je vždycky všechny utratil za mě, nikdy se mi nestalo, abych šla na nějakou schůzi 2x ve stejných šatech.

"Dělej, musíme jít," zařval na mě do pokoje. Poslušně jsem se zvedla a odešla,už jsem neměla sílu se mu bránit. V poslední době jsem o dost zhubla, celkově jsem vypadala hrozně ztrhaně. Doufala jsem, že mě dnes neuvidí Tren, nevím, co by na to řekl.

"Toho svého fešáka dnes neuvidíš. Je to jen pro členy Bratrstva, Danteho, tebe a mě," oznámil mi mezi dveřmi a protože mu moje tempo odchodu připadalo pomalé, hrubě mě postrčil v před, až jsem upadla a narazila si ruku.

"Vstávej a přestaň fňukat, tenhle zvuk nesnáším," vytáhl mě na nohy, vzal mě za tu zraněnou ruku a mých protestů si nevšímal. Pustil mě až před budovou, urychleně jsem si ruku vyléčila, hrozně to bolelo. Kevin vešel do místnosti jako první na mě vůbec nebral ohled. Šla jsem za ním. Uvnitř už seděli všichni z Bratrstva, Dante a …Tren? Překvapeně jsem na něj hleděla. Stál v řadě s ostatními, na sobě uniformu Danteho osobní stráže. Věděla jsem, že to Dante nějak zaonačí, navíc, už jsem někdy říkala, jak Trenovi strašně sluší uniformy? Když mě Tren spatřil trochu zbledl, křečovitě zatnul pěsti a něco pošeptal Dantemu. I ten si mě přeměřil pohledem a kývl.

"Začínáme," zavelel jeden z dědků a všichni si posedali na volná místa. Na mojí židli si sedl Kevin, nevěřícně jsem nad jeho počínáním kroutila hlavou.

"Posaď se," promluvil za mnou snad ten nejkrásnější hlas na světe. Otočila jsem se na svého andílka, který mi přisouval svou židli. Sám se pak postavil po mém boku, hned jsem se cítila o mnoho lépe.

"Hele mladej, padej od ní," odkašlal si Kevin.

"Já si budu stát, kde se mi zlíbí," odpověděl Tren úsečně a jinak si ho nevšímal. Po celou debatu ho Kevin skenoval naštvaným pohledem. Já ani Tren jsme si z něj nic nedělali. Vyhledala jsem jeho ruku, kterou jsem jemně stiskla. Stiskl mi oplatil a jemně mě hladil palcem po hřbetu ruky. Bylo tak krásné cítit něčí něžný dotyk. O pauze se Kevin sebral a beze slova odešel ven, asi čekal, že půjdu za ním. To mě ovšem ani nenapadlo. Tren si přidřepl ke mně a vážně se mi podíval do očí.

"Vypadáš hrozně, ubližuje ti?" zeptal se.

"Občas," přiznala jsem se sklopenou hlavou. Políbil mě na čelo.

"Vy dva, od sebe. Nemáte žádný důvod být takhle spolu," ječel hned dědek.

"Vy nemáte jediný důvod jim něco zakazovat. Je to její snoubenec, může ji líbat kdy chce a jak chce," zastal se nás Dante. Proti takové opoře nikdo nic nenamítal, ale z jejich pohledů čišely jasné nesouhlasy. Jen několik členů z Bratrstva nám věnovalo povzbudivý úsměv.

"Miláčku, já si to s ním vyřídím, i kdyby mě to mělo stát místo, ubližovat ti nikdo nebude," zašeptal mi do ucha.

"Ne, Trene, nedělej nic, co by ti nějak ublížilo," zhrozila jsem se.

"Klid miláčku, zaměstnává mě můj děda, který mě kvůli něčemu takovému nevyhodí a pak taky Dante, u kterého je to podobné," mrkl na mě. To už se ale dovnitř přihnal Kevin, Trena netaktně vyšoupl a znovu se usadil. Tren mě políbil na čelo a šel si stoupnou k Dantemu, kde bylo původně jeho místo. Povzdechla jsem si, byla škoda, že u mě nemohl zůstat déle. Tolik mi chyběla trocha lásky a porozumění. Poslední dobou jsem slýchala jen samé nadávky, políčky už jsem přestala počítat. Proč, když mi nasekal na holou Tren, jsem to brala úplně jinak, než když mě uhodil Kevin? Stýskalo se mi po jemným dotycích a něžných polibcích. Od Kevina jsem žádné nechtěla a Trena ke mně nepustili. Porada se vlekla neuvěřitelně dlouhou dobu, myslela jsem, že se konce snad ani nedočkám a to se neřešilo nic, co mě mohlo zajímat. Řekla bych, že to nezajímalo víc lidí, Kevin vedle tloukl špačky. Bylo mi jasné, že z dneška nic nebudu vědět, protože on mi nic nevysvětlí.

"Tak pro dnešek je to všechno, další termín jsme domluvili, tak se zase sejdeme," rozpustil to Nejvyšší a ještě si k sobě zavolala Kevina. Neměla jsem chuť na něj čekat, tak jsem s ostatními vyšla ven. Tam jsem se hned ocitla v Trenově náručí.

"Mě se tolik stýtská," zafňukala jsem mu do ramene.

"Já vím, mě taky. Ale vydrž, ano?" pousmál se na mě a jemně mě hladil po tvářích.

"Jdi od ní," zahromoval za námi Kevin. Při zvuku jeho hlasu jsem se přikrčila. S Trenem to ovšem ani nehlo, postavil se mu do cesty. Musel zvednout hlavu, aby se mu mohl dívat do očí. Tušila jsem, že tohle špatně skončí.

"Ty mi nemáš co rozkazovat. A okamžitě se o ni začni starat, jinak tě roznesu v zubech," vyhrožoval mu Tren tichým hlasem, který ovšem šlehal jako bič. Kevin polkl a rozhlédl se okolo, nikdo ovšem nejevil žádnou iniciativu, aby mu před Trenem pomohl.

"Já se o ní nemám co starat. Ona je žena, takže je to její starost," snažil se vzdorovat.

"Zapomínáš, že to není tvoje žena, ale tvoje chráněnka. Máš k ní trochu jiné povinnosti," zasyčel Tren. Kevin už na to neřekl nic, jen se otočil a odcházel. Popravdě, z Trena šla opravdu hrůza, zvlášť když se tvářil takhle rozzlobeně. Pomalu jsem šla za Kevinem, který na mě nečekal, jen nechal pootevřené dveře, abych se dostala dovnitř. To mě překvapilo, normálně by je zabouchl a já bych zůstala spát venku na rohožce. Do konce dne se mnou nepromluvil, ale ani po mě nic nechtěl. Udělala jsem si večeři jen pro sebe a beze slova odešla spát. Neležela jsem ani 10 minut a probudil mě ostrý zvuk, jako když něco dopadne na sklo. Po chvilce se to ozvalo znovu, jakoby mi někdo házel kamínky do okna. Vstala jsem a šla se přesvědčit. Otevřela jsem okno.

"Trene, co tu děláš?" ptala jsem se zaskočeně.

"Přišel jsem za tebou," usmál se a zbytek kamenů, co měl v ruce nechal spadnout na zem.

"Půjdeš ty dolů nebo mám jít já nahoru?" zeptal se mě. Obrátila jsem se ke dveřím, pochybovala jsem, že by mě pustil ven, ale ještě víc jsem pochybovala o tom, že by Trena pustil dovnitř.

"Lepší by bylo, kdybys přišel ty, ale nevím jak," odpověděla jsem. Tren udělal tři kroky vzad, pak se rozeběhl a vyskočil, za pomoci hromosvodu a šikovných stříšek nad okny, se během chvilky dostal do mého okna. Vtáhla jsem ho dovnitř, kde jsem ho pevně objala.

"Říkal jsem si, že bude lepší, když přijdu já, než aby tebe napadlo utíkat," mrkl na mě a nechal se povalit na postel.

"Jsi si jistá?" zeptal se mě, když jsem si začala sundávat oblečení.

"Vypadám, jako že žertuji?" zeptala jsem se vážně a začala svlékat i jeho. Nebránil se, spíš naopak, i jemu muselo to odloučení vadit.

"Hlavně potichu, ano?" zašeptal mi do ucha, které následně skousl. Dala jsem si ruku před pusu, abych ztlumila vzdech. Poprvé mi ji nesundal, nestáli jsme o nechtěnou návštěvu. Tu noc jsme se milovali hned několikrát, přesto jsem ho neměla dost.

"Připadám si dost divně," řekl Tren, když ode mě odcházel. Opět oknem, jak jinak.

"Máš pravdu, vypadáš jak tajný milenec," zasmála jsem se tiše a naposledy ho políbila. Tren slezl dolů, kde se ještě otočil, aby mi poslal vzdušný polibek a rozběhl se pryč. Ještě notnou chvíli jsem se za ním dívala z okna. Doufám, že se mu cestou nic nestane, to bych si neodpustila.

Měsíc svítil na lesní krajinu kolem a vytvářel na ní bílý povlak. Ještě včera mi to přišlo tak chladné, ale dnes mi spíš připomínalo pohádkovou krajinu. Neuvěřitelné, co všechno dokázala změnit jedna tajná, ale vítaná návštěva.