Vysvětlení

Nebudete mi to věřit, ale opravdu jsem zpátky! A s sebou jsem přinesla další díl povídky. Vysvětlení čeho se dozvíte po přečtení a také trochu nahlédneme do práce meertalena, která nemusí být vždycky zákonná. Přeji příjemné počtení a nechte mi komentář:

.

.

Jemné, přesto dostatečné zatřesení ramenem, mě vytrhlo z neklidného spánku. Zmateně jsem se rozhlédla po tmavé místnosti naší ložnice. Byla ještě noc, proč mě Tren budí?

"Lásko, bude půlnoc, musíš vstát, jestli se chceš taky účastnit," řekl Tren prostě a odešel dolů. Vzpomněla jsem si, že mají přijít Dante, Nejvyšší a starostka, aby nás seznámili s nějakou situací. Urychleně jsem vstala, oblékla se, v koupelně si trochu opláchla obličej a rozčesala vlasy, abych nevypadala, jako že jsem právě vstala, což ovšem nebylo daleko od pravdy. Pak jsem si Trenovi sedla do klína a nechala se jím hladit ve vlasech.

Přesně o půlnoci se ozvalo jemné zaťukání - dvakrát, poté delší pomlka a pak ještě třikrát. Tren byl obyčejně opatrný v tom, komu otevíral, tentokrát ovšem nezaváhal. Pravděpodobně to bylo nějaké jejich znamení.

"Dobrý večer," pozdravili všichni tři sborově. Tren se mírně uklonil, já jen přikývla v odpověď. Posedali si na volná místa, já zatím uvařila čaje, o které požádali. Když jsem se vrátila a každý pohodlně seděl se svým šálkem čaje, ujal se Dante slova.

"Chtěli jsme vám vysvětlit, proč se musela odehrát ta nemilá událost s bitvou, ze které jsem vás poslal pryč," začal mluvit. Překvapeně jsem pohlédla na Trena, nečekala jsem, že přijde s něčím takovým.

"V poslední době, a není to doba nijak krátká, jsme velmi nespokojeni s prací Bratrstva," pokračoval dál.

"Toho jste si jistě všimla, slečno. Většina jejich rozhodnutí je chybných, většina z nich je velmi hamižných a snaží se jen dostat co nejvíce privilegií pro sebe," přidal se k rozhovoru Nejvyšší.

"Ano, to jsem si všimla," ušklíbla jsem se a v mysli mi vyvstanu obrázek toho otravného dědka.

"Jenže já nemůžu Bratrstvo prostě rozpustit, to doufám chápeš," ozval se znovu Dante.

"Moc ne. Nevím, ani, proč jste ho vůbec zakládal," přiznala jsem. Dante tázavě pohlédl na Trena, který pokrčil rameny.

"Nikdy se neptala," odpověděl na tichou otázku.

"Vyžádalo si ho na mě obyvatelstvo. Obávali se, že když budu vládnout sám, mohl bych mít sklony k subjektivnímu pohledu na věc, proto chtěli mít jistotu i v jiném orgánu, který by bránil jejich zájmy. Zavedlo se tedy Bratrstvo. Jenže po několika tisíciletích dobré práce to dopadlo takhle," odpověděl na můj dotaz. Chápavě jsem přikývla, znělo to celkem logicky.

"Teď zpět k tématu. Protože nemůžu Bratrstvo rozpustit sám, rozhodli jsme se s Derekem, že musíme nějak donutit obyvatelstvo, aby se proti nim vzbouřilo," pokračoval dál. Chvíli jsem přemýšlela, kdo je ten Derek.

"Jak to chcete udělat?" zeptal se Tren.

"Jednoduše. Necháme je dělat jejich špatná rozhodnutí tak, aby se dotkla co největšího počtu lidí. Pokud obyvatelům budou jejich rozhodnutí nějak moc ubližovat, dříve nebo později se něco stát musí. A popravdě, Anorina výbušná povaha nám v tom docela pomáhá," usmál se Dante.

"Moje povaha?" nechápala jsem.

"Obyvatelé za tebou stojí, protože v tobě vidí naději zhmotněnou v krásnou ženu. Navíc, vždycky bráníš jejich zájmy, takže sis vydobyla jejich uznání i tímto způsobem. A jestli sis všimla, poslední dobou se s Bratrstvem hádáš více než často, vyčítáš jim, co dělají špatně. A téměř vždy to děláš, když je kolem plno lidí, kteří si tvých slov samozřejmě všimnou," vysvětlil to. Tren se nepokrytě usmál a přitáhl si mě blíž k sobě.

"Ale jak to souvisí s tou bitvou?" chtěla jsem vědět.

"Ehm, no samozřejmě jsme věděli, že jejich strategie je naprosto špatná a rozhodli se toho využít. Svým rozhodnutím ohrozili stovky lidí, spousta jich byla zraněna vlastně jejich vinou. Navíc se chovali tak arogantně, že si dost podkopali svou prestiž," začal vysvětlovat Dante.

"Takže jste vlastně všechny schválně vystavili nebezpečí, abyste poukázali na jejich špatná rozhodnutí?" zeptala jsem se, abych se ujistila, že jsem to pochopila správně. Všichni tři přikývli.

"To leccos vysvětluje," pokýval Tren hlavou.

"Cože?" zeptala jsem se nevěřícně.

"Tobě tohle přijde normální? Vždyť mohlo přijít o život tolik lidí. Jen zázrakem to všichni přežili," rozhodila jsem rukama.

"Měli jsme to pod kontrolou," klidnil mě Dante.

"Jak?" nechápala jsem.

"Věděli jsme, že zatracení jdou hlavně po tobě. Proto jsem tě poslal pryč. Nebyl jsem si ovšem jistý, zda by ses zvládla z New Yorku dostat zpět sem sama, tak jsem s tebou poslal i Anthonyho. Po tvém zmizení se zatracení hned stáhli," vysvětlil mi. Chvíli jsme mlčela, než jsem si všechno srovnala v hlavě.

"Stejně to bylo nezodpovědné," zabručela jsem si pro sebe, oni mě ovšem slyšeli.

"To nepopíráme," usmál se na mě Nejvyšší. Protočila jsem oči v sloup, s nimi nemělo cenu se hádat.

"Takže teď to bude probíhat jak? Svoláte nějaké zasedání, sepíšete petici nebo jak to tu v tomto případě chodí?" chtěla jsem vědět.

"No je tu ještě další problém," vstoupila do řeči tentokrát starostka. Pohledem jsem ji vybídla, aby pokračovala.

"Podezříváme je z něčeho mnohem závažnějšího, než jen ze zneužívání svého postavení," odpověděla vyhýbavě.

"Z čeho?" chtěl vědět Tren.

"To bohužel nemohu říct. Není to podložené hmatatelnými důkazy, spíše jen domněnkami," zavrtěla starostka rázně hlavou.

"Nejde o to, že bychom vám nevěřili, to vůbec ne. Jen by se mohlo stát, že by to naše domněnky nebyly pravdivé a vy byste měli zbytečně zkreslený pohled na věc," upravil to Nejvyšší na pravou míru. Měli pravdu, proto jsem si jen povzdechla a kývla na srozuměnou. Tren mě políbil do vlasů, asi byl rád, že to proběhlo bez zbytečných scén.

"Pokud je to všechno, co jste chtěli vědět, tak my už nemáme co víc říct, proto dobrou noc," rozloučil se Dante a spěšně odešel, měl prý ještě nějaké záležitosti. Spolu s ním odešli i Nejvyšší a starostka. Hned, jak za nimi zaklaply dveře, jsem se otočila k Trenovi.

"Kdo je Derek?" zeptala jsem se.

"Pokud vím, tak je to křestní jméno Nejvyššího, proč?" zeptal se Tren nazpět.

"Dante mluvil o nějaké Derekovi a já vůbec nevěděla, o kom byla řeč," vysvětlila jsem svůj dotaz. Chápavě přikývl, on s tím očividně žádný problém neměl.

"Nejsi unavená, zlato? Já bych si docela šel lehnout," zeptal se Tren, když jsem se nějak neměla k tomu se uložit do postele.

"Máš pravdu, jsem unavená," došlo mi. Vzala jsem ho za ruku, dovedla ho do ložnice, kde jsem se mu na posteli schoulila u boku a objatá Trenovou paží znovu usnula.

*****

Ráno mě probudil pocit horka. Překvapeně jsem se rozhlédl kolem. Spal jsem polonahý a okno bylo otevřené, nechápal jsem to. Až pak mi došlo, že v posteli neležím sám, ale s Anori, která přímo hořela a tím, jak se tiskla ke mně, jsem si to mohl naplno vychutnat.

Opatrně jsem se vymanil z jejího obětí a doběhl do koupelny pro lékárničku. Byla vzhůru, když jsem se vrátil. Okamžitě jsem jí do podpaží strčil teploměr a pro jistotu ji ruku sám držel přitisknutou k tělu, protože mi nepřišlo, že by si vůbec uvědomovala, co se kolem ní děje.

"Anori, vnímáš mě? Slyšíš, co ti říkám?" zkoušel jsem to. Slabě přikývla a stočila ke mně skelný pohled.
"Jak ti je?" ptal jsem se jí, i když popravdě jsem odpověď vůbec nečekal.

"Bolí mě hlava a je mi hrozná zima," zasípala a přitiskla se ke mně. Pozdvihl jsem obočí. Zima? Zkontroloval jsem teploměr, ukazoval 41,3°C.

"Asi máš přechodovou horečku. To se občas stane, když jsi dlouho v jiném světě a pak se vrátíš. To brzy přejde," pohladil jsem ji po vlasech a snažil se ji trochu uklidnit nebo při nejlepším uspat, abych mohl doběhnout pro odborníka.

Ve skutečnosti se mi to totiž vůbec nelíbilo a všechno jsem řekl jen proto, abych ji neplašil. Přechodová horečka se opravdu občas vyskytne, ale jen u někoho, kdo by dlouho v jednom světě a pak opakovaně přechází tam a zpět. Jenže ona byla na Zemi jen týden, za tu dobu si její organizmus vůbec nemohl zvyknout. Navíc takhle horečka má maximálně 38°C a do dvou dnů pomine. Ona se ale třásla zimou, přitom ve skutečnosti měla přes čtyřicet.

"Anori, já se hned vrátím, ano?" zkusil jsem se jí vykroutit ze sevření. Zavrtěla hlavou a odmítla mě pustit.

"Hned se vrátím, jen přinesu něco, po čem se ti uleví, ano?" zkoušel jsem to jinak. Ona ovšem opět zavrtěla hlavou. Ozval se zvonek. To už mě naštěstí pustila a já děkoval tomu, kdo stojí za dveřmi. Byl to Dante.

"Ještě jsem si vzpomněl na něco, co jsem vám chtěl říct," spustil hned s úsměvem.

"Počkejte, řeknete mi to potom. Já musím pro doktora," zarazil jsem ho a vyběhl ven.

"Anthony počkej, co se děje?" chytil mě Dante za ruku a zastavil mě tak v pohybu. Chvíli mi trvalo než jsem našel ztracenou rovnováhu.

"Anori má vysokou horečku, přitom se třese jako osika, to není normální přechodová horečka, jenže já si s tím neporadím," vychrlil jsem.

"Vydrž," zamumlal Dante a zavřel oči. Netrpělivě jsem stál na místě. Nevěděl jsem, co dělá, ale zdržovalo mě to od toho, abych mohl doběhnout do vedlejší vesnice, kde bydlel doktor. Dante setrval se své poloze asi půl minuty, už jsem měl chuť se prostě otočil a běžet, když se ozvalo hlasité prásknutí a vedle mě se objevil Teruo. Překvapeně jsem na něj zíral, stejně tak jako on na mě.

"Co tu dělám?" zeptal se nechápavě. Až pak si všiml Danteho, kterému se hluboce poklonil.

"To teď neřeš, nahoru," zavelel jsem. Na nic se neptal a nechal se odvést. Asi tušil, že se jedná o Anori, jinak bych tolik nepanikařil.

Anori si držela pokrývku co nejvíc u těla, zuby jí přitom hlasitě drkotaly. Museli jsme použít trochu násilí, abychom jí deku vypáčily z prstů. Na protest zakňourala něco nesrozumitelného. Teruo si k ní hned přisedl a začal ji prohlížet. Nervózně jsem přecházel po ložnici tam a zpět, protože jsem nemohl zaclánět u lůžka a nečinně sedět jako Dante, jsem taky nedokázal. Teruo se rozpačitě podrbal ve vlasech. Tázavě jsem na něj pohlédl.

" Nejsem si jistý, musel bych ji prohlédnout," zamumlal. Pochopil jsem, že ji musí svléknout a moc se mu do toho nechtělo.

"Tak ji sakra prohlédni, jsi doktor, ne?" vyštěkl jsem na něj.

"Omlouvám se," dodal jsem okamžitě a promnul si spánky, zbytečně jsem vyjel. Teruo v pousmáním kývl a otočil se k Anori. Když se jí ovšem pokoušel sundat košili, začala se vehementně bránit a naříkat, jakoby jí někdo ubližoval. Musel jsem zasáhnout.

"Všechno je v pořádku, srdíčko. Jsem tady, nic se ti neděje," přisedl jsem si k ní a klidnil ji, aby nechala Terua pracovat. Trochu to pomohlo, přestala sebou na chvíli mlít a Teruo z ní v rychlosti stáhl košili.

"Myslel jsem si to," zamumlal a na můj tázavý pohled ukázal na ošklivou řeznou ránu na břiše, která nebyla nijak hluboká, ale pěkně zarudlá a nateklá.

"Pravděpodobně má otravu krve, i když nechápu, proč si to nezahojila," zavrtěl hlavou.

"Byli jsme teď týden na Zemi, tam se léčit nemohla. A tady se věnovala jen mě, nevěděl jsem, že je zraněná," vydechl jsem šokovaně. To jsem opravdu takový břídil, abych si toho nevšiml?

"Není to tvoje vina, asi nechtěla, abys to věděl," uklidňoval mě Teruo hned, i když jsem nahlas nic neřekl, pravděpodobně to na mě poznal.

"Co teď?" zeptal se z rohu místnosti Dante.

"Ránu jí vyčistím a zahojím, ale budu co nejdříve potřebovat krev, lidskou," odpověděl Teruo, přitom už pracoval na vyléčení její rány.

"Lidskou?" nechápal jsem.

"Ano, jakou má krevní skupinu?" zeptal se mě. Chvíli jsem přemýšlel.

"A+," odpověděl jsem nakonec.

"Fajn, tak přesně tu budu potřebovat. Ty máš stejnou viď?" zeptal se opět Teruo. Přikývl jsem, i když jsem nechápal, kam tím míří.

"Proč jí prostě nemůžeš dát tu Anthonyho?" nechápal ani Dante.

"Protože on je Shikuma a ona čarodějka. Nemůžu jí dát takovou krev, nemusela by ji přijmout. Tu lidskou přijme bez jakýchkoliv problémů," odpověděl. Nechápal jsem, proč by to měl být problém, ale on tu byl doktor, ne já.

"Takže mi co nejrychleji dodejte lidskou krev a bude v pořádku," zopakoval znovu. Na víc už jsem nečekal. V rychlosti jsem se oblékl a vyrazil ze dveří. Vrazil jsem do stájí jak velká voda a ani se neobtěžoval s osedláváním Dafiné, rovnou jsem vyjel směrem k nejbližšímu přechodu. Nezajímalo mě, že není doba pro přechod, to se pak nějak vyřídí. Jel jsem, jak nejrychleji to šlo, přesto mi cesta trvala skoro až do večera. A jako na potvoru zrovna tenhle přechod byl hlídaný kontrolou.

"Kampak, mladíku?" zeptal se mě naštvaně démon, který tu dělal kontrolora. V rychlosti jsem přejel pohledem jeho postavu, byl to chlap jak hora, toho bych asi hrubou silou nezdolal. Moje mlčení si vyložil po svém.

"Chtěl jste nepozorovaně proklouznout na Zem, že?" zasmál se, pravděpodobně nadšený z toho, že se mu povedlo někoho nachytat.

"Je to důležité," zamumlal jsem na svojí obhajobu.

"Rozhodně to není důležitější než to, že vás odvedu sebou, zasloužíte trest za porušení pravidel," natáhl ke mně ruku. Zhluboka jsem se nadechl, z tohohle budu mít ještě průšvih, ale nic jiného mi nezbývalo, nenechám Anori trpět déle, než je nezbytně nutné. A už vůbec mi v tom nebude bránit takový hromotluk. Když už mě téměř držel za loket, švihem jsem se mu podtočil pod rukou a proskočil přechodem dřív, než se stačí vrhnout za mnou.

Dopadl jsem do měkké trávy. Hned jsem se zvedl a utíkal pryč z tohoto místa, hrozilo dost akutní nebezpečí, že by za mnou přeci jen někoho poslal. V běhu jsem polevil až ve chvíli, kdy jsem měl za sebou slušných pár kilometrů a před očima větší město.

Nikým nepozorován jsem se motal ulicemi a hledal nějaké zdravotnické zařízení. V hlavě mi hýřily všechny paragrafy, které jsem právě porušoval a které se ještě chystám porušit. Bratrstvo si na mě smlsne, až se vrátím.

Konečně jsem před sebou zahlédl kliniku. Teď už jen doufat, že budou mít v zásobě dostatek krve s její skupinou. Vešel jsem dovnitř a vyhledal orientační plán. Rychle jsem očima přelétl suterénní patro, kde bylo jen zběžně napsáno, že se tam nachází sklad a technická místnost. Mě to ovšem ke štěstí stačilo. Vyšel jsem opět ven a podle plánu obešel budovu, abych si ještě za světla obhlédl možné cesty dovnitř. Pak už jen stačilo čekat na noc.

Smrákání bylo nádherné, ale neuvěřitelně dlouhé. Seděl jsem opřený pod stromem, odkud jsem měl dobrý výhled na kliniku, ale myšlenkami jsem byl doma v naší ložnici a v náručí držel svoji milovanou Anori. Trvalo strašně dlouho, než se setmělo úplně. Okno, které jsem měl vytipované stále svítilo, sestry pravděpodobně dělaly inventuru. To je dobře, že jim něco zmizelo zjistí až zítra večer, to už budu dávno pryč.

Netrpělivě jsem je poháněl, aby už konečně odešly. Když se světlo konečně zhaslo, vyčkal jsem ještě půl hodiny, než jsem se odlepil z místa a vydal se ke klinice. Nechtěl jsem způsobit žádný hluk, takže jsem okénko otevřel pomocí magie. Stálo mě to dost síly, ale netoužil jsem po další společnosti. Protáhl jsem se úzkým otvorem dovnitř a děkoval za svoji štíhlou postavu, která většinou byla terčem posměch, dnes se mi ale výborně hodila. Tiše sem doskočil na zem a vydal se podél regálů dozadu, kde jsem tušil, že budou mít chladící boxy. Tohle nebylo poprvé, kdy jsem kradl krevní infúze, takže jsem se docela vyznal.

Z venkovní pouliční lampy sem svítilo dostatečné světlo, abych perfektně viděl na cestu a počínal si tak tiše a nenápadně. Dost mě proto vyděsilo, když jsem uslyšel hlasy. Přiskočil jsem ke stěně a poslouchal. Není možné, aby o mě věděli!

Jak jsem tam stál, zklidňoval srdeční tep a pozorně poslouchal, zjistil jsem, že opravdu nejsem jediný v této místnosti. Se mnou tu byl ještě jeden muž a jedna žena a…milovali se, přímo před chladícími boxy, do kterých jsem potřeboval. Co nejlépe jsem se schoval a čekal, až skončí, jen jsem se modlil, aby neměli náladu milovat se tu až do rána.

Po dvaceti minutách jsem měl už opravdu sto chutí vyskočit, ty dva prostě přeskočit, vzít si to co potřebuji a vypadnout odsuď. Ještě nikdy jsem neslyšel tolik keců! Proboha, když se s někým miluji, dobře vydávají se u toho zvuky, to dělá každý, ale proč u toho musí diskutovat? To je to oba až tak nebaví, nebo si hrají na špatné zemské porno. Hodně jsem se držel, abych jim něco neřekl.

Trvalo snad celou věčnost, než si ten muž hlučným hlasem postěžoval, že už na něj jistě doma čeká manželka, ta žena přitakala, že také musí domů za dětmi, oba se sebrali a odešli. Ještě chvíli jsem seděl na místě a snažil se vzpamatovat z tohoto otřesného zážitku. On zadaný, ona matka od dětí a tady spolu…zavrtěl jsem hlavou, tohle jsem nikdy nechápal a asi ani nikdy nepochopím.

Konečně jsem vstal, vzal si to, pro co jsem přišel a urychleně se pakoval pryč. Už jsem v tomhle městě jednou byl, i když za úplně jiným účelem, takže jsem věděl, že na druhé straně města je ještě jiný přechod, který u nás vyúsťoval trochu bokem od toho původního. Rozhodl jsem se, že pro návrat využiji ten. Urychleně jsem prošel zpět do naší dimenze a opatrně se vracel na místo, kde jsem nechal koně.

Samozřejmě, že tam poblíž stál ještě s dalšími a čekal, až se vrátím. Nebylo by asi nejmoudřejší tam mezi ně vběhnout a snažit se ujet. Napojil jsem se tedy na myšlenky Dafiné. Dělal jsem to nerad, zvířata z toho pak byla dlouho neklidná, ale moje situace nebyla zrovna standardní. Dafiné se otočila mým směrem a odklusala.

"Hej, ten kůň utíká," zavolala jeden z těch mužů.

"Nech ho, zvíře hloupá, však ono se vrátí, až bude mít hlad," mávl nad tím onen komisař rukou. Uchichtl jsem se, byli všichni dost natvrdlí. Vedl jsem Dafiné pěkný kus, než jsem na ni nasedl a tryskem se vracel do mojí vesnice. Dafiné jsem ve stáji svěřil podkonímu, on už se o ní postará. Sprintem jsem se vracel domů. Bylo kolem půl deváté ráno, když jsem rozrazil domovní dveře a vyřítil se nahoru. Dante i Teruo seděli v křeslech a hráli karty, Anori klidně spala na posteli.

"Páni, Anthony jsi rychlý," přivítal mě Dante. Teruo si ode mě vzal krevní transfúze a začal je připojovat na různé hadičky, já se unaveně svalil do křesla.

"Jak to proběhlo?" zajímal se Dante.

"Špatně, budu z toho mít dost popotahování," povzdechl jsem si.

"To teď neřeš, pak uvidíme, co a jak. Jdi si dolů lehnout, Teruo už to tu zvládne," poslal mě Dante pryč. Poděkoval jsem jemu i Teruovi za ochotnou pomoc a starost o Anori, tu jsem lípnul na čelo, pak jsem se v rychlosti osprchoval a natáhl se na pohovce. Nebylo to zrovna nejpohodlnější, ale přeci jenom jsem byl po dnešku tak utahaný, že jsem usnul téměř okamžitě.

*****

Probudilo mě ostré odpolední slunce. Rozespale jsem zamžoural a přemýšlel, proč spím na pohovce. Nepamatuji se, že bych se s Anori pohádal a ona mě vyhodila z ložnice. Pak mi došlo, že problém je vlastně úplně někde jinde. Rychle jsem vstal a vyběhl nahoru do ložnice. Překvapeně jsem zíral na postel, kde spala jak Anori, tak si na druhé půlce hověl Teruo. Damte seděl v křesle a jemným kývnutím hlavy mi popřál dobré ráno. Přisedl jsem si k němu.

"Všechno vyšlo v pořádku, dokonce se i na chvíli vzbudila. Teď odpočívá. A co se Terua týče, ten byl tak vyždímaný, že si pravděpodobně vůbec neuvědomil, kde vlastně usnul," podal mi Dante zprávu. V tu chvíli se Teruo probudil, a když zjistil, že leží na jedné posteli s Anori, trhnutím vyskočil do sedu. Pak si ještě navíc všiml mě a v tu chvíli pravděpodobně přemýšlel o útěku oknem. Pobaveně jsem ho sledoval.

"Jak se ti spalo?" neodpustil jsem si poznámku.

"Kupodivu velmi dobře. Akorát nevím, jestli to bylo tou postelí nebo tou příjemnou společností," zapolemizoval Teruo nazpátek a rychle se pakoval někam stranou. Zasmál jsem se. Ten rozruch vzbudil i moje zlatíčko. Unaveně se rozhlédla po všech přítomných, když spatřila mě, lehce se pousmála. Přiklekl jsem si k ní.

"Zlato, ty jsi mi dala. To si spolu ještě vyřídíme, až se z toho dostaneš," slíbil jsem jí. Jen přikývla, víčka jí těžce klesala.

"Odpočívej, budu tu s tebou, už nikam nepůjde," zašeptal jsem jí do ucha. Spokojeně se uvelebila zpět do polštářů a během několika chvil opět pravidelně oddechovala. Teruo mi podal vyčerpávající návod, jak se o ni mám starat a odešel ven.

"Až jí bude líp, stavím se tu a povím vám to, co jsem původně chtěl. A teď mě omluv, musím dohnat Terua, pošlu ho zpátky, když jsem takhle vytrhl z jeho práce v Chamonu," rozloučil se i Dante a nechal nás o samotě.