Zlozvyk

Tohle není žádná fata morgana, opravdu vidíte nový dílek. Moc se omlouvám, ale tím, že nemám svůj Note-chan a navíc se uzavíraly známky, vůbec jsem to nestíhala. Takže tady máte jeden díl jako omluvu a doufám, že teď, když už se všechno uklidnilo, to bude lepší ;). Přeji příjemné počtení a za komentáře budu ráda:

.

.

Seděli jsme s Trenem na parapetu mého okna a dívali se na měsíc. Nebylo to nijak velké okno, museli jsem se dost mačkat, abychom se na něj oba vešli, ale nijak nám to nevadilo. Měli jsme za sebou několik hodin vášnivého milování, cítila jsem se příjemně unavena. Položila jsem si hlavu na Trenovo rameno a spokojeně zavřela oči. Zaklepání na dveře mě vyděsilo. Vrhla jsem po Trenovi jeden prosebný pohled. Protočil oči v sloup, ale zvedl se a urychleně se klidil do mojí malé soukromé koupelny. Vešel Kevin a na postel mi hodil nějakou věc. Byly to letní společenské šaty. Překvapeně jsem těkala pohledem ze šatů na Kevina.

"Na příště," zabručel a odešel. Otočila jsem se ke dveřím od koupelny, o jejichž rám byl opřený Tren, kterému to v rozepnutých kalhotách a bez košile tak strašně slušelo.

"Myslíš, že nás slyšel?" zeptala jsem se.

"Pochybuji," zavrtěl hlavou a přešel k oknu. Prohlížela jsem si ty nové šaty, dokud mě do nosu neudeřil ostrý zápach cigaretového kouře. Nevěřícně jsem se otočila na Trena, který se vykláněl z okna, popotahoval z cigarety a později vyfukoval dlouhý oblak dýmu. Přistoupila jsem k němu.

"Ty kouříš?" ptala jsem se překvapeně.

"Hm," zabručel a kousek poodstoupil, jakoby si teprve teď uvědomil, že jsem tu s ním.

"Za celých 7 let, co se známe, jsem tě nikdy neviděla," pokračovala jsem zkoumavě.

"Kouřím, když jsem ve stresu," odpověděl, naposledy potáhl a nedopalek nechal rozpadnout.

"Co tě trápí?" ptala jsem se hned.

"Ty mě trápíš," povzdechl si, ale přitom se hřejivě usmál, poznala jsem tedy, že to myslel jen obrazně. Zaklonil hlavu dozadu a vyfoukl. O krok jsem ustoupila, smrad z cigaret jsem nesnášela.

"Trápí tě, že mi přidělili Kevina?" hádala jsem. Přikývl, z kapsy vytáhl balíček žvýkaček a hned si dvě hodil do úst. Počkala jsem několik minut, než jsem si byla jistá, že mentolová vůně přerazila všechno ostatní, teprve poté jsem ho objala kolem pasu.

"Dřív jsi byl taky ve stresu a nikdy jsi nekouřil," vrátila jsem se k původní myšlence, která mě pořád pálila.

"Ale kouřil," zasmál se.

"Jen vím, že to nemáš ráda, takže jsem kouřil tak, abys to nevěděla," odpověděl.

"To jsou ty tvoje noční procházky," došly mi určité souvislosti. Souhlasně se pousmál. Naklonil se k polibku, ale já mezi nás nastavila svoji ruku.

"S kuřákem se líbat nebudu?" vyplázla jsem na něj jazyk.

"Tak alespoň na tvář," zaprosil.

"Ne," zavrtěla jsem hlavou.

"Ještě před několika hodinami jsi mě líbala i na…," začal, ale nedořekl, protože jsem mu zacpala ústa rukou. Nemusí tu nahlas říkat, co všechno jsme spolu prováděli.

"To bylo něco jiného," odporovala jsem.

"V čem?" pozdvihl jedno dokonalé obočí.

"Ještě jsem nevěděla pár důležitých skutečností," odpověděla jsem pohotově. Odfrkl si a otočil hlavu zpět k hvězdné obloze. Chvíli jsem ho nechala trucovat, ale pak jsem si přisedla k němu a položila mu hlavu na rameno.

"Měl bys s tím přestat," řekla jsem vemlouvavě. Střelil po mě pohledem a nadechl se k odpovědi. Pak si to ovšem rozmyslel, pravděpodobně to nebylo nic pěkného.

"Je to těžší, než si myslíš," odpověděl nakonec váhavě. Co jsem mu na tohle měla říct?

"Já ti věřím, že to zvládneš," pohladila jsem ho po rameni. Usmál se na mě a přitáhl si mě do náruče. Mohlo být něco kolem třetí hodiny ráno a na mě začala padat únava.

"Jsi unavená, půjdu," napřímil se Tren.

"Ne!" vykřikla jsem a stáhla ho zpátky k sobě.

"Tiše miláčku, já zase přijdu, slibuju," políbil mě na tvář a vyskočil na okno. Doběhla jsem ho a políbila ho na rty, bylo mi jedno, že jsem se na něj předtím zlobila kvůli cigaretám. Pořád jsem se nemohla úplně smířit s představou, že se mnou nemůže zůstávat přes noc. Polibek mi oplatil, ale pak opatrně slezl dolů a zmizel mi mezi stromy. Původně jsem chtěla držet smutek, ale únava byla silnější než já a mě tak brzy klesla víčka úplně.

*****

"Kam jdeš?" zakřičel za mnou Kevin, když jsem se obouvala.

"Chci mluvit s Dantem, vrátím se večer," oznámila jsem mu a třískla jsem dveřmi. Venku jsem se cítila o něco lépe, ne tolik svázaná. Zamířila jsem k radnici, kde se Dante poslední dobou často zdržoval. Samozřejmě tam byl, seděl na okraji kašny a zamyšleně sledoval kruhy, které se odrážely od jejích okrajů. Přistoupila jsem zpředu, abych ho na sebe upozornila a posadila jsem se k němu. Dlouhou chvíli jsme mlčeli, on své přemýšlení přerušil jen na okamžik, kdy mi kývl na pozdrav, a já neměla nejmenší chuť ho rušit.

"Co tě přivádí Anori?" promluvil nakonec.

"Chtěla jsem s vámi mluvit, ale…" odmlčela jsem se. Najednou jsem nevěděla, jestli je vhodné to s ním řešit.

"Kvůli Antonymu?" hádal. Přikývla jsem.

"Dnes ráno jsem ho viděl s cigaretou v ústech, kouří teď mnohem častěji, než dřív. Tušil jsem, že si toho všimneš," pronesl klidně.

"Věděl jste to?" zeptala jsem se překvapeně.

"Ano, sám jsem ho mu to rozmlouval. Ale on má vlastní hlavu," odpověděl.

"Já to nechápu, vždyť mi nepřijde, že by byl až tak moc ve stresu," uvažovala jsem nahlas. Střelil po mě pohledem.

"Kouří od té doby, co tě dostal na starost, strašně ho zatěžuješ a on to bohužel řeší takhle," řekl tiše a pohled stočil do zamračené oblohy. Několikrát jsem naprázdno otevřela pusu, ale vždy ji zase němě sklapla. Tomuhle jsem nechtěla věřit. Mnou nejvíc nenáviděný zlozvyk a dohnala jsem ho k němu já?

"Kdyby mi říkal o svých problémech, mohla bych mu s nimi pomoct," bránila jsem se.

"Raději mu do toho nezasahuj, ať to neuděláš ještě horší. On ví, co má dělat a dělá to velmi dobře. Jestli mu chceš pomoct, snaž se působit co nejméně problémů. Čím dřív se mu podaří situaci kolem tebe uklidnit, tím dřív s tím přestane," odpověděl.

"Tomu nevěřím," odpověděla jsem tiše.

"Nekouřil vůbec, po celou dobu, kdy jsi byla na výcviku a on se nemusel starat o žádné tvoje záležitosti. Dokonce ani problémy v práci ho nedonutily začít znovu," vyvrátil mi opět moji chabou obhajobu. Frustrovaně jsem si povzdechla. Myslela jsem si, že mi Dante pomůže tuhle situaci vyřešit, ale on mi místo toho nasadil mnohem většího brouka do hlavy.

"Tak zařiďte, aby mě dostal zpátky na starost, bude určitě mnohem klidnější," navrhla jsem. To, že jsem se dostala ke Kevinovi byla moje chyba jen napůl. Sice jsem udělala blbost, že jsem riskovala se svým zdravím, aniž bych věděla, kam až to může zajít, ale kdyby se Dante a spol. nesnažili Bratrstvo nachytat na švestkách, určitě by se to dalo nějak zařídit.

"To nejde. Pomalu dostáváme Bratrstvo tam, kde je chceme mít," zavrtěl odmítavě hlavou. Věděla jsem, že už s ním o tomhle nebude rozumná řeč, takhle vždycky ukončoval debatu. Zvedla jsem se z kašny a udělala pár kroků.

"Jestli se vaše obvinění Bratrstva neukáže jako správné a odůvodněné, buďte si jistý, že z toho vyvodím důsledky," řekla jsem pevným hlasem a aniž bych se otočila, odkráčela jsem pryč. Možná jsem se měla otočit, abych viděla jeho překvapený výraz, který se změnil v souhlasný úsměv. Stávalo se ze mě něco, co jsem ne až tak úplně chtěla, autoritativní stvoření, které dokázalo uplatňovat svůj vliv a dopomáhat si svou obrovskou sílou k vlastnímu cíli. A toho jsem se v blízké době také chystala využít. Už mě nebavilo, jak se mnou každý zametal. Chtěli ze mě mít vyvolenou? Mají ji mít, ale to se vším všudy. Rozhodně pak nebudu tolerovat něčí odmlouvání, jsem dost silná na to, abych svoje výhružky mohla plnit. Ani jsem si to neuvědomila, ale automaticky jsem zamířila k Trenovu domu. Až před vrátky jsem se zmateně zarazila. Nebyla jsem si jistá, jestli bych se tu měla ukazovat, ale co mi mohou udělat? Nic, a proto jsem si dodala odvahy a vešla do mě tolik známého dvora. Tušila jsem, že bude vzadu na zahradě. A měla jsem samozřejmě pravdu. Stál zády ke mně, na dřevěné koze měl položený kus plotu a brousil ho, pravděpodobně se rozhodl, že celý plot znovu natře. Také jsem si všimla cigarety, kterou měl v koutku úst, čas od času přerušil práci, aby mohl potáhnout. Zezadu jsem k němu přistoupila, cigaretu mu vzala, hodila na zem a zašlápla. Koukal na mě dost překvapeně. Jednak jsem ho musela dost vyděsit, a taky jsem k němu měla zakázaný vstup, takže mě tu vůbec nečekal, trvalo mu asi půl minuty, než se vzpamatoval.

"Anori, co tu děláš?" zeptal se stále trochu zaraženě.

"Přišla jsem domů," pokrčila jsem rameny. Na jeho tváři se objevil široký úsměv, pravděpodobně v tom slyšel něco trochu víc, než jsem sama zamýšlela, a naléhavě mě objal.

"Tady budeš mít vždycky dveře otevřené," zašeptal mi do ucha. Hned potom se odtáhl a opět vytáhl balíček žvýkaček. Nechala jsem ho. V rychlosti sklidil nářadí a vedl mě dovnitř. Trochu jsem se děsila, jak to bude uvnitř vypadat, moc dobře jsem si pamatovala na tu spoušť, která tu panovala po mém prvním odchodu. Překvapil mě dokonalý pořádek.

"Překvapená?" zeptal se s úsměvem a vzal mě za ruku.

"Docela jo," kývla jsem a nechala se odvést do obýváku. Během chvilky přede mě postavil úžasně vonící kávu a dokonce měl i upečeno. Zkoumavě jsem si ho prohlížela.

"Koho jsi čekal?" ptala jsem se podezřívavě. Zasmál se.

"Nemusím se přeci stravovat stále jen chlebem a vodou," odpověděl logicky. Zasmála jsem se s ním a užívala si příjemné odpolední siesty.

"Trene, můžu se na něco zeptat?" podívala jsem se na něj a pohodlně se opřela do pohovky.

"Samozřejmě, na cokoliv," usmál se na mě a naklonil se kousek blíž ke mně.

"Co tě poslední dobou trápí úplně nejvíc?" zeptala jsem se. Úsměv mu z tváře zmizel.

"Proč se ptáš?" vyhnul se odpovědi.

"Chci vědět, co tě donutilo znovu začít kouřit takhle ve velkém," odpověděla jsem trpělivě.

"Kdo ti to řekl?" zeptal se podrážděně a odtáhl se. Zkoumavě jsem si ho přeměřila pohledem.

"A není to jedno? Princip je stejný, vím, že je to kvůli mně a chci vědět, co provádím tentokrát, že tě to nenechá v klidu," vyhnula jsem se odpovědi, nechtěla jsem Danteho zbytečně zatahovat do průšvihu, i když nějaký malinkatý by mu určitě neuškodil. Hluboce se nadechl a opět se předklonil, v rukou žmoulal cíp svojí košile, známka toho, že je nervózní.

"Vůbec si s tím nemusíš lámat hlavu, miláčku, já to zvládnu sám," odpověděl úplně mimo naši debatu a pravděpodobně se tak snažil svést náš rozhovor někam jinam. Já si ale založila paže na prsou a trpělivě čekala. Ticho trvalo dlouho, ale nakonec ho přeci jen přerušil.

"Vyběhávám ti všechny tvoje pohledávky a všechny tvoje papíry sám, jenže když už nejsi moje meerta, je to trochu složitější," přiznal po chvíli.

"Blázínku, proč to nenecháš na Kevinovi? Jen ať se taky snaží," natáhla jsem se k němu a jemně ho pohladila po tváři.

"Jemu to na starost nikdy nedám," zvýšil rozčilením hlas, hned se ale zase uklidnil.

"Ty jsi moje starost a ani Kevin, ani Bratrstvo, ani Dante mi nezabrání se o tebe starat," přitáhl si mě k sobě a líbal mě do vlasů.

"Kevin ví, že jsi tady?" zeptal se. "Ne, řekla jsem, že jdu za Dantem a vrátím se večer," zavrtěla jsem hlavou.

"Hm, půjdu s tebou pro případ, že by tě šel hledat, ještě by ti mohl ublížit," pronesl rozhodně a já věděla, že už nemá cenu mu odporovat. Když se rozhodl, nedonutila bych ho ani násilím. Vytáhla jsem balíček karet, měla jsem strašnou chuť si s někým zahrát. Naštěstí Tren nebyl proti, takže jsme hráli v kuse až do večera, kdy jsem se s nechutí zvedla a musela odejít. Tren mě podle svého slibu doprovodil až ke Kevinovu bytu. Kevin už mě samozřejmě vyhlížel a na Trena házel nepřátelské pohledy. Naschvál jsem si Trena přitáhla k sobě a vášnivě ho políbila. Objal mě pevně kolem pasu.

"Přijdeš v noci?" špitla jsem mu do ucha.

"Nech otevřené okno," zamumlal mezi polibky, kterými poséval nahá místa na mých ramenou. Kevin si nedočkavě odkašlal. Neochotně jsem pustila Trena a odešla dovnitř.

"Říkala jsi, že jdeš za Dantem!" zahromoval Kevin hned, jakmile za mnou zapadly dveře a on si byl jistý, že ho Tren neuslyší.

"Říkala, a taky jsem za ním byla," pokrčila jsem rameny.

"Ale přišla jsi s ním," máchl rukou ke dveřím, poukazujíc na Trena.

"Tren je můj snoubenec a jedině s ním jsem doma. Nebudeš mi zakazovat se s ním stýkat," otočila jsem se na něj, přitom dala alespoň částečně průchod své moci, takže se všechno nádobí v místnosti začalo otřásat a v mojí těsné blízkosti moc patrně zhoustla. Kevin chtěl původně něco namítnout, ale naštěstí měl dostatečný respekt k mojí moci, takže mlčel.

"Jsem ráda, že jsi to pochopil," usmála jsem se něžně.

"Uděláme přesná pravidla, jak, kdy a jak dlouho se budete stýkat, abych měl přehled," zaskočil mě svým návrhem.

"Dobře," souhlasila jsem zaraženě. Kevin mi sice nedal moc termínů, i přesto to byl u něj pokrok. S malou pomocí své vlastní autority jsem nakonec dohodla, že Trena budu moct vídat každé druhé dopoledne, pokud on nebude v práci a já ve škole, kterých ovšem nebylo zrovna moc. Pak také ve volných odpoledních u Kevina doma, a to v době od čtyř do sedmi a každý druhý víkend jsem mohla trávit u Trena i s nocí. U všech schůzek platilo, že si mě Tren u Kevina vyzvedne a na konci mě zase v pořádku vrátí. Normálně bych mi taková omezení hodila na hlavu, ale od něj to byl krok ke společné dohodě a ten jsem nemohla odmítnout. Jen mě trochu děsilo, jestli se takhle nechá omezovat i Tren. To se ovšem dozvím již brzy.

Plácla jsem si s Krvinek a pak se s omluvou odebrala do své koupelny, kde jsem si dala osvěžující sprchu. Když jsem se po dvaceti minutách vrátila do pokoje, ležel již Tren na mé posteli a přivítal mě krásným úsměvem. Pověděla jsem mu o Kevinově nabídce a byla velmi překvapena, že ochotně svolil. Už ho nebavilo lézt za mnou oknem, připadal si jako zloděj.

"Zítra dopoledne jsem v práci, ale odpoledne za tebou přijdu," slíbil mi.

"Aby už byl zítřek odpoledne," povzdechla jsem si. Přitáhl si mě do náruče a jemně mě kolébal.

*****

Druhý den, přesně ve čtyři hodiny, se ozvalo mě tolik známé lehké klepání na dveře. Dřív, než stačil Kevin vůbec zareagovat, už jsem stála u dveří. Kdyby tam v tu chvíli nestál Tren, ale kdokoliv jiný, pravděpodobně bych mu drze zabouchla dveře před nosem, tolik jsem se na něj těšila. Nad mou téměř dětskou radostí z jeho návštěvy jen shovívavě zavrtěl hlavou. Kevin se s ním pozdravil a hned potom odešel do svého pokoje. Já Trena dotáhla k lavici u jídelního stolu, obkročmo si mu sedla do klína a vášnivě ho líbala. Nenechal se dlouho pobízet.

"Žádné blbiny, jsi tu na návštěvě," vyrušil nás Kevin, který se vrátil pro pití.

"Neboj, to si nechám až na doma," ušklíbl se Tren provokativně, ale srovnal si mě na klíně do trochu normálnější polohy. Položila jsem mu hlavu na rameno a poslouchala jeho tiché vyprávění, co se dneska stalo na výstavě jeho dědy, kde dneska proběhlo slavnostní otevření pro veřejnost. Byla to velká sláva.

"Já jsem ráda, že jsem si ji mohla prohlédnout pěkně v klidu bez davu čumilů," konstatovala jsem, když mi naznačil, že je mu líto, že jsem tam nemohla být taky.

"Nevíš náhodou, co se děje kolem Danteho? Posledně vypadal dost smutně a zamyšleně," nadhodila jsem téma k rozhovoru.

"Má dost starostí," odpověděl. Otráveně jsem protočila oči v sloup. Tohle jsem nechtěla vědět. Pousmál se.

"Shinigami začínají svoje útoky soustřeďovat na vesnice, kde skladujeme potraviny, zbraně i jiné vybavení. Snaží se nás oslabit," odpověděl podrobněji. Chápavě jsem kývla hlavou.

"Takže začíná válka," konstatovala jsem.

"Válka je ještě daleko, dokud nezačnou útočit na tebe, jsme celkem v klidu," odpověděl Kevin, který se tu zase objevil. Nejdřív jsem se chtěla rozzlobit, proč poslouchá cizí rozhovory a drze se do nich zapojuje, Tren to ovšem přešel bez povšimnutí, navíc s ním souhlasil, takže jsem to nechala být. Kevin už neodešel, trochu mě to rozčilovalo, nechtěla jsem se s Trenem bavit před ním. Kevin si odkašlal, na něco nás upozorňoval. Tren pohledem zavadil o nástěnné hodiny, ukazovaly za minutu sedm. S povzdechem se postavil, já ho doprovodila ke dveřím, kde jsme se ještě chvilku vášnivě loučili.

"Kdy příště?" zeptala jsem se tiše.

"Do víkendu čas bohužel nemám," pokrčil smutně rameny.

"Nevadí, přijdu," mrkla jsem na něj. Bylo divné vyprovázet ho ze dveří a vědět, že se neuvidíme dříve než na konci týdne. A to bylo teprve úterý. Kdo by si jen pomyslel, že nás okolnosti svedou dohromady o něco dříve.

*****

Byl čtvrtek dopoledne. Znuděně jsem se dívala z okna. Na obloze se líně táhly tmavé mraky, které nasvědčovaly tomu, že by mohlo každou chvíli pršet. I les okolo byl podivně setmělý, po zemi se válely cáry mlhy, nikde ani živáčka. Vrátila jsem oči zpět k učebnicím. Dnes jsem se nemohla na nic soustředit, učení mi nelezlo do hlavy. Měla jsem divný pocit, že se něco děje, ale nemohla jsem jít ven a zkontrolovat to. Kevin odešel nakoupit a mě tu samozřejmě zamkl s tím, že když se učím, nepotřebuji chodit ven, protože moje studijní výsledky jsou důležitější než psychické zdraví. To určitě.

Samozřejmě, mohla bych se dostat ven, to by snad nebyl ani takový problém. Mohla bych vylézt oknem a pomocí magie živlů se dostat dolů. Nebo bych mohla pomocí trochy hrubé síly vyrazit dveře. Jenže ničit jeho majetek jsem nechtěla, na to jsem byla příliš slušně vychovaná a utíkat oknem jak puberťačka s domácím vězením mi přišlo potupné. Takže jsem tu seděla dál a snažila se donutit svůj mozek soustředit se na učení. Marně. Oči mi stále znovu a znovu létaly k oknu, jakoby čekaly, až se tam něco stane.

V zámku zarachotil klíč. Byl doma. Slyšela jsem měkké žuchnutí tašky, jak jí položil na kuchyňskou linku a pak hned kroky k mým dveřím. To bylo trochu neobvyklé. Překvapeně jsem zírala na zadýchaného Kevina v mých dveřích.

"Co se děje?" zeptala jsem se a opatrně se zvedla z učebnic a papírů, které jsem měla poházené všude kolem.

"Bylo svoláno krizové zasedání, musíme jít," řekl rychle a zmizel ze dveří, abych se mohla převléct z domácích šatů. Byla jsem hotová jak nejrychleji jsem mohla, přesto na mě už netrpělivě čekal. Celou cestu až k radnici jsme doslova běželi, Kevin mě neustále popoháněl k rychlejšímu tempu. Nebyli jsme jediní, kteří tolik pospíchali, s námi běželo hned několik lidí, většina patřila k Danteho osobní stráži. Rozhlížela jsem se, jestli neuvidím Trena, ale ten tu nikde nebyl. Pak jsem si vzpomněla, že je vlastně v práci, takže by se sem nestihl tak rychle dostat.

Vběhli jsme do sáli, který nebyl tak plný jako obvykle. Rozhlédla jsem se pozorněji a opravdu zjistila, že chybí podstatná část Bratrstva. Naštěstí pro mě, nebyla přítomna zrovna ta, kterou jsem neměla moc v lásce. Věřili byste mi, že jsem si zasedání Bratrstva poprvé užila? S mladšími a nezaujatými členy se dalo normálně komunikovat, diskutovat, probírat všechna témata a všechny návrhy ze všech myslitelných úhlů. Původně jsem se chtěla radovat, že Danteho plán na pročištění Bratrstva konečně zafungoval a já se budu moct brzy vrátit k Trenovi. Bohužel netrvalo dlouho a naše poklidná porada byla přerušena návratem několika z dědků, kteří samozřejmě hned začali dělat problémy. Nedlouho na to dorazil i Dante a jejich zjevnou snahu sabotovat celé zasedání rychle ukončil. Vyslechl s návrhy, které jsem stihli s ostatními členy prodiskutovat a trochu je doladil podle potřeby. Pak nás rozpustil.

"Anori, Kevine!" zavolal si nás k sobě. Přišli jsme.

"Vás dva pošlu napřed do vesnice, normálně je to asi týden cesty, ale já vás tam, výjimečně, pošlu hned. Tam se spojíte s Antonym, on už ví, co má dělat, je o všem informován," oznámil nám a já málem nadšením zatleskala a skočila mu kolem krku. Uvidím Trena! Naštěstí jsem se udržela a svou nemístnou radost dále rozvíjela jen ve svém mozku. Kevinovi se ovšem představa toho, že mu Tren bude nějak velet moc nelíbila. Jeho protesty byly ovšem rychle umlčeny a tak jsme mohli vyrazit. Nemohla jsem se vůbec dočkat.

Jen co nás Dante přenesl o několik vesnic dál, hned jsme museli oba reagovat a začít se bránit proti útoku čehosi nebo kohosi, to jsme v té rychlosti vůbec nestihli zaznamenat. Kevin mě bránil, byla to jeho povinnost, ale rozhodně to nedělal tak pečlivě jako Tren. Ten mě nikdy nenechal vystavenou a nepočítal s tím, že se zachráním sama, jako to dělal Kevin. I když na druhou stranu mě to vůbec nepřekvapilo, byl na sebe až moc opatrný.

"K zemi!" ozval se výkřik. Poslechli jsme. Nad námi proletěly dva ohnivé záblesky a pak byl pokoj. Přiběhl k nám mladý muž se stříbrnými vlasy a blankytně modrýma očima. Uklonil se mi.

"Slečno, pojďte. Tohle je nezdrží na dlouho," vzal mě za loket a vedl mě směrem k lesu. Běželi jsme přikrčeni, aby nás lesní podrost chránil před zraky mě doposud neviděných útočníků. Kevin běžel hned za mnou a něco si pro sebe tiše mumlal, asi se mu nelíbilo, že mu ten mladý, bezpochyby anděl, sebral jeho práci. Já si nestěžovala. Doběhli jsme k bariéře, která nás bez problémů pustila dovnitř. Ocitli jsme se ve vojenském táboře. Mladík nás rychle dovedl až k největšímu stanu a postrčil mě dovnitř.

"Tak jsem ji přivedl, kapitáne," ležérně se postavil a jen ledabyle mávl rukou. Už jsem se chtěla podivit, jak může takhle mluvit se svým kapitánem, ale mladík se ještě předtím stihl usmát a poplácal muže v uniformě s několika frčkami po rameni. Pochopila jsem, že jsou přátelé a ne každý, kdo dostane postavení, zapomene na své přátele. O tolik víc mě překvapilo, když se k nám velitel otočil a já se dívala do Trenovi tváře. Dřív, než stihl kdokoliv cokoliv říct, jsem mu skočila kolem krku. Pevně mě objal a políbil mě za ucho. Byla jsem tak ráda, že ho vidím.

"Já se vzdálím, kdyby něco, tak zavolej," mávl mladík rukou a odešel. Tren obrátil svou pozornost ke mně.

"Nejsi po cestě unavená?" zeptal se mě něžně.

"Vzhledem k tomu, že jsme to měli Danteho expresem, tak ani moc ne," zavrtěla jsem hlavou. Chápavě přikývl.

"Stejně by ti neuškodilo se na chvilku natáhnout, čeká nás náročná noc," pousmál se. Tázavě jsem pozdvihla obočí, nebyla jsem si až tak úplně jistá, jak to myslel.

"Tobě bych doporučil to samé, budeme potřebovat každého muže," otočil se Tren ke Kevinovi. Takhle to myslel. Nedokázala jsem ve svých myšlenkách úplně zarazit zklamání.

"Rozkaz, kapitáne," výstavně jsem zasalutovala, přeci jen jsem v tom měla díky Zemi jistou praxi. Protočil oči v sloup, ale pak mě s úsměvem plácl po zadku a za ruku mě doprovodil k mému stanu.

"Pojď se mnou," zaprosila jsem. Souhlasil. Uvnitř jsem se hned natáhla na pohodlnou postel. Tren si sundal sako uniformy a pečlivě ho složil, než ho přehodil přes opěradlo židle.

"Víš, že ti ta uniforma moc sluší? Zvlášť tahle velitelská?" zeptala jsem se a udělala mu u sebe trochu víc místa.

"Ale jdi ty. Mě zase všechny ty formality lezou na nervy," povzdechl si, ale jinak se usmíval a lehl si ke mně. Věděla jsem, že on spát nebude, jen mě bude hlídat. Možná proto se mi tak dobře odpočívalo.