Následky rituálu

Tak se hlásím s pokračováním. Konečně se dozvíte, jak to probíhalo na bojišti, než do toho zasáhla Anori, i to, jak to bylo dál. Doufám, že mě nebudete moc mlátit, protože jinak nebudu mocz vydat pokáčko, které už je napsané, takže tu určitě bude v termínu ;). Přeji příjemné počtení a nechtě mi komentík (vyhrožování smrtí se za komentáře nepočítá ;P):

.

.

Jen s velkým sebezapřením jsem pouštěl Anori s druhou skupinou. Věděl jsem, že nebude bojovat, přesto se mi vůbec nelíbilo, že do tak nebezpečné oblasti šla. Ale už bylo pozdě jí něco zakazovat. Obrátil jsem se za svojí skupinou a rychle se dostal do čela, kde kráčel Erik s Patrikem. Erik po mě blýskl povzbudivým úsměvem. Taky jsem se pousmál.

Celkem rychle jsme se dostali k místu, kde začínala vyšlapaná pěšinka, která vedla k tomu kruhovému prostoru. Sebejistě jsem vkročil jako první, i když jsem byl trochu pochybovačný. Přeci jenom to nebylo zrovna nejpříjemnější.

"Hm, je Temná noc, doufám, že ať už je tam cokoliv, nezná to základní principy temné magie," zabručel za mnou Patrik. Protočil jsem oči v sloup.

"Ještě ty s tím začínej," zavrčel jsem. Trochu nechápavě se na mě podíval.

"Kdo ti to ještě říkal?" zeptal se.

"Anori něco takového povídala," zamumlal jsem. Patrik už mlčel. Nevěděl jsem, jestli je to dobře nebo špatně, ale rozhodně jsem byl klidnější. Postupovali jsme dál pěšinkou, až jsme došli do toho kruhového prostoru. Tentokrát ovšem bylo něco trochu jinak. Nevěděl jsem co přesně, ale něco se mi líbilo ještě méně, než předtím.

"Cítíš to taky?" zeptal se vedle mě Erik. Přikývl jsem. Nikdo z nás nevěděl, co to je. A pak na jasné obloze vykoukl temný měsíc. První věc, kterou jsme stihli zaregistrovat bylo podivné rytmické bubnování. Buch, buch-buch, buch. A stále dokola.

"Myslím, že jsi ji možná měl poslechnout. Tohle opravdu nevypadá dobře," přistoupil ke mně Patrik.

"V čem je to jiné, než kdybychom šli zítra?" zeptal jsem se přímo. Jen si povzdechl.

"Dnes budou krvelačnější. Jestli to odhaduji správně, tohle bude obětní místo," zašeptal tak, abych to slyšel jen já s Erikem. Nechtěl plašit i ostatní muže.

"V tom případě doufejme, že to oni budou oběťmi," odvětil jsem stejně tiše. Již nebylo cesty zpět. Patrik přikývl a postavil se naproti jedné z cestiček. Já si vybral tu vedle. Takhle jsme se rozestavěli, buď jeden, nebo dva muži proti každé cestě. Tušili jsme, že se to něco blíží. Slyšeli jsme šustění suché trávy, dusot několika párů tlap, téměř jsme slyšeli jejich dech, cítili jsme vibrace země, která se chvěla jejich příchodem. Pevněji jsem v rukou sevřel svůj meč.

"Za svou zem, za svůj národ a za svou čest," vykřikl Patrik a ostatní mu v souhlas odpověděli pokřikem. Pak bylo všechno strašně rychlé. Rituál začal.

Neviděli jsme, co na nás zaútočilo, na to se ti tvorové pohybovali příliš rychle. Věděli jsme jen, že už jsou tady. Hned z počátku jsem schytal pěkně hluboký šrám na pravém předloktí. Zasyčel jsem, takhle mi vyřadit ruku z provozu hned na začátku. Meč jsem chytil levou rukou, taky mi nedělalo problém s ní bojovat, i když to šlo víc ztuha.

Před námi byli jen temné šmouhy, které vždy přiskočili, kousli, škrábl, trhli nebo nás jinak zranili a zase se stáhli. Hráli si s námi. Tráva pod námi se brzy začala zbarvovat naší krví. Zatím jsme to byli my, kdo se stávali oběťmi. A ze všech okolo jsem cítil, že si to také myslí. Rychle mě opouštěla naděje na to, že bychom tohle někdy přežili. Pokud nezasáhne někdo shůry, o čemž jsem silně pochyboval, pravděpodobně to tu všichni zabalíme. Věděli jsme to, ale nikdo to nevzdal. Měli jsme svoji hrdost a svoji čest a naše životy se jim nikdo nerozhodl dát lacino. Jestliže nás chtějí obětovat pro nějaký pitomý rituál, budou se muset setsakramentsky snažit. I když všiml jsem si, že postupovaly nějak ukázněně. Byl v tom jistý řád, který mi sice unikal, přesto jsem věděl, že tam je. Neútočili jen tak náhodně.

Ani jsem nevěděl, zda se nám také dařilo je nějak zranit. Všechno bylo tak rychlé. Zběsile, řekl bych až zoufale, jsme kolem sebe švihali meči a metali kouzly, a tajně doufali, že se nám podaří je zasáhnout. Ovšem jejich řady se nezdáli o nic menší nebo unavenější. Zato nám síla rychle ubývala. Vysoká tráva kolem nás na některých místech hořela, bylo neuvěřitelné sucho, nepršelo už několik týdnů. Odevšad se ozývaly bolestné výdechy mých mužů. Jenže sám jsem jim nedokázal nijak pomoci. Měl jsem co dělat, abych se udržel na nohách. Moje síly rychle ubývaly a zranění jsem měl víc než dost.

Kolem mě se teď začali míhat mnohem rychleji, již jsem nestačil uhýbat. Prudký náraz a pak ostrá bolest na prsou. Nemohl jsem se pořádně nadechnout, natož teprve vstát. Ale donutil jsem se. Kvůli ostatním. Kvůli sobě. Kvůli Anori, která mi dodávala odhodlání bojovat dál. I když už jsem cítil, že nemohu.

Doteď jasná obloha se zatáhla těžkými temnými mračny a začalo hustě pršet. Navíc se zvedl i ostrý vítr, z dálky se ozval hrom a nedlouho na to se blízko nás nebezpečně blýskalo. Nevěděl jsem, co se děje, ale příroda si s námi pěkně zahrávala. Ovšem jistou změnu to přineslo. Nevím, čím přesně to bylo, ale nyní jsme naše protivníky viděli mnohem jasněji. Možná nás déšť trochu osvěžil. Nebo je zpomalil. Když jsem si všiml opatrných pohybů na druhé straně, přiklonil jsem se k té druhé možnosti. Opravdu byli pomalejší. Jejich útoky teď nebyly tak časté a daly se celkem snadno odrazit. Zmizela z nich ta děsivá disciplinovanost. Na tohle je asi jejich rituály nepřipravili. Konečně jsme si je také mohli prohlédnout. Když jsem konečně rozpoznal jejich rysy, zatajil se mi dech. Byla to ta nejhorší stvoření, která si člověk dokázal představit. Byli to tvorové tak strašní, že ani samotní Shinigami je nepřijali mezi sebe. Byli to vyvrhelové všech světů.

Ta stvoření vypadala jako menší přihrblí lidé. Celá jejich postava byla trochu lidská, i když jejich kůže byla příliš povislá a tělo příliš hubené. Na nohou i rukou měli ostré dlouhé drápy, kterými nám utržili většinu zranění. Z temného temene hlavy jim visely šňůrovité provazce čehosi, co dříve mohly být vlasy. V pravidelně kulaté hlavě byly na místě očí jen dva mrtvolně prázdné otvory. Jediné oko bylo na místě, kde by člověk očekával ústa. Bylo podivně zlověstné, když jím mrkali. Ústa se špičatými tesáky měli v místě krku, který byl z toho důvodu nezvykle tlustý. Byl na ně příšerný pohled, který sám o sobě stačil k tomu, aby to byli nejobávanější tvorové, se kterými jsem se kdy setkal. A to jsem nemluvil o jejich zázračné rychlosti, která s deštěm ovšem pominula.

Boj začal být konečně trochu vyrovnaný. Ostatní muži, kteří byli schopni boje, sice trochu zaváhali, když spatřili jejich děsivý vzhled, ovšem velmi rychle se vzchopili a využili příležitosti jim oplatit všechny utržené rány. Jejich řady teď rychle řídly. Byly opatrnější, když pozbyli své výhody. Netrvalo to dlouho a začali se stahovat. To už jsem ovšem moc nevnímal. Vysílil jsem se natolik, že jsem se nedokázal ani udržet na nohách. Klesl jsem do kleku a později se neudržel ani na rukách a položil se na bok. Bylo tak jednoduché zavřít oči.

*****

Spěchala jsem po ušlapané pěšince, jak nejrychleji jsem mohla. Přesto jsem cítila, že jdu pozdě. Přítomnost těch tvorů se postupně začala ztrácet, místo toho jsem cítila jen k smrti unavenou první skupina. Běžela jsem opravdu sprintem, i přes to jsem se na vyšlapanou kruhovou mýtinu dostala až za 5 minut. Za sebou jsem slyšela rychlý běh mužů, které zajisté poslala Claire. Všimla jsem si, že naši byli sice vyčerpaní a zranění, ale ztráty na životech byli zatím minimální. V rychlosti jsem vyhledala Trena. Ležel na zemi, oči zavřené, ale cítila jsem v něm život. Urychleně jsem k němu přiklekla a podepřela mu hlavu. Jen namáhavě otevřel oči. Když mě poznal, pousmál se.

"Trene, hlavně teď neusínej," mluvila jsem na něj. Zabroukal něco nesrozumitelného, ale víčka mu těžce padala. Chápala jsem, že byl hrozně vysílený, ale k jeho vyšetření jsem potřebovala, aby byl při vědomí. Špatně se vyšetřuje pacient, který omdlel. Pak už vám nemůže říct, kde ho bolí.

"Trene, miláčku, dívej se na mě," rozkázala jsem mu a mezitím v rychlosti sledovala všechna vnější zranění.

"Na nic jiného se nedívám," odpověděl slabým šepotem a hned potom se velmi bolestivě a namáhavě nadechl. Poznala jsem, že tentokrát polámaná žebra asi zasáhla plíce.

"Řekni mi, kde tě bolí," mluvila jsem na něj dál.

"Všechno, ruka, hlava, na prsou,…" říkal tiše a velmi se přemáhal, aby zůstal vzhůru. Potřebovala jsem nějak zaměstnat jeho mozek, aby neusnul. Začala jsem mluvit anglicky, nic jiného mě totiž v tu chvíli nenapadlo. Zabralo to. Chvíli sice tápal, než si rozpomenul na slovíčka, ale pak začal plynule odpovídat. Já ho mezitím rychle prohlédla a se svým závěrem nebyla vůbec spokojená. Byl na tom špatně, skoro stejně jako po jeho únose. Předala jsem mu trochu svojí energie, i když jsem jí už neměla moc, abych zamezila možným komplikacím a nechala ho usnout. Bylo to spíš takové bezvědomí, než spánek, protože se opravdu vyčerpal.

Skupina mužů, kteří přišli z tábora, mezitím pozvedala ty, kteří byli schopni chůze, a odváděla je zpět do tábora. Já se pustila do ošetřování těch dalších. S úlevou jsem spatřila Erika s Patrikem, kteří patřili mezi ty, co mohli jít pěšky. Když si všimli, že Tren toho není schopen, vzali ho společně do náručí a taktéž ho odnášeli. Já si pospíšila, abych mohla co nejdříve za nimi.

Netrvalo mi to dlouho a skupinu jsem dohnala. Vyhledala jsem je a šla společně s nimi, ruku položenou na Trenově zápěstí, kde jsem kontrolovala pulz. Byl slabý, ale pravidelný. V táboře jsem se hned pustila do celkového ošetřování, kdy mi rukama prošel každý muž.

"Eriku, všechno v pořádku?" ptala jsem se ho, když přišla řada na něj. Byl bílý jako stěna, i když neměl žádná závažnější zranění. Přikývl.

"Stál všude tam, kde jsem měl být v ráně já. Bránil mě," řekl slabým hlasem. Konejšivě jsem ho pohladila po rameni.

"Není to tvoje vina. On už je takový. Když mu na někom záleží, chrání ho," snažila jsem se ho povzbudit. Nevím, jestli se mi to povedlo, ale s pousmáním odešel. Po nějaké době se mi do rukou dostal i Patrik, který na tom byl podstatně hůř, ale přesto ne tak špatně jako Tren.

"Snažil se být všude. A hlavně ty potvory šly hlavně po něm," dodal na svou obhajobu. Chápavě jsem pokývala hlavou, i když se mi tohle zjištění moc nelíbilo. Než jsem se stavila za Trenem, navštívila jsem ještě toho divokého muže, jak jsem si ho sama nazvala.

"Díky za všechno. Měl jste pravdu. I když jsem měla přijít o něco dříve," poděkovala jsem mu znovu. Kývl v souhlas. Nezdržovala jsem se. Chtěla jsem být s ním. Vešla jsem do nemocničního stanu, kde látkovými zástěnami byla od sebe odděleně jednotlivá lůžka. Přistoupila jsem k tomu poslednímu a posadila se do židle.

Tren měl tržnou ránu na hlavě a podezření na otřes mozku, to se ale ve spánku špatně zjišťovalo. Nalomená hrudní kost, sedm zlámaných žeber, zbytek pohmožděných, něco do něj muselo narazit obrovskou silou. Zlomená žebra propíchla druhý plicní sklípek pravé plíce, naštěstí té dál od srdce. Proto se mu tak špatně dýchalo. Tržné rány na rukou, jedna velká na pravém předloktí, která už ovšem byla zatáhlá, musel ji utržit hned na začátku. K tomu navíc tříštivá zlomenina zápěstí. Nohy kromě několika pohmožděnin a podlitin neobdržely žádné vážnější zranění. Vzala jsem ho za ruku, kterou neměl napojenou na přístroj a tiše seděla. Odmítala jsem se od něj hnout na krok a neustále čekala, až se vzbudí. Chtěla jsem být u toho. Skoro jsem nespala, i když jsem se občas nachytala, jak klimbám vsedě na židli. Jídlo jsem pravidelně dostávala a energii, kterou jsem nedodávala spánkem, jsem čerpala ze svých bohatých zásob v černých kamíncích na řetízku. Dárek od něj.

*****

Trvalo mi notnou chvíli, než jsem si uvědomil, že jsem vzhůru. Ovšem otevřít oči pro mě bylo v tuto chvíli nadlidským úkolem. Jsem mrtvý - napadlo mě v první chvíli, ale pak jsem to zavrhl. To by mě přece tak strašně nebolela hlava. A navíc se někde blízko mě ozývalo strašně otravné pravidelné pípání. Každý nádech mě stál spoustu úsilí a ještě navíc bolel, kdybych nemusel, nedýchal bych. Cítil jsem, že levou ruku mám v něčem těžkém a tvrdém, asi sádře a na prstě ten proklatý přístroj na měření teploty, tlaku a srdeční činnosti. Tak to bylo to pípání. I když tohle poznání nijak neměnilo fakt, že mi to lezlo na nervy.

Blízko mě se ozval povzdech. Teď jsem si uvědomil, že pravou ruku mi někdo svírá ve svých. Neměl jsem sílu na to, abych zjistil, kdo to je.

"Slečno Natori, měla byste jít," ozval se tichý mužský hlas. Osoba držící mou ruku se postavila a tiše odešla. Přemýšlel jsem, co by tady dělala moje sestra, nebo komu jinému by říkali slečno Natori? Samozřejmě, že jedině Airine, ale proč by sem chodila? Jak by se o tomhle vůbec dozvěděla? A proč by musela odcházet? Byl jsem unavený a navíc mi nic nebránilo v tom znovu usnout.

Nevím, za jak dlouho jsem byl opět vzhůru. Cítil jsem se o zlomek lépe, přesto jsem nechal oči zavřené. Vedle sebe jsem opět cítil přítomnost jiné osoby, podle jejího pravidelného dechu se dal docela dobře odhadovat čas. Trvalo to dlouho, než ta osoba opět odešla. Já zůstal vzhůru, zajímalo mě, kdy zase přijde. Místností zavoněla polévka a můj žaludek se bolestivě stáhl. Neměl jsem hlad, jen to bolelo. Ta osoba opět přišla, slyšel jsem přisunutí židličky a pak mě zase vzala za ruku. Bylo to příjemné.

Ještě několikrát jsem se probudil, než jsem byl schopný otevřít oči. Tlumené světlo způsobilo šílenou bolest hlavy, tak jsem je zase hned zavřel. Ale už bylo na čase se vzbudit úplně. Dalo mi práci, než jsem se přemluvil pohlédnout opět do toho světla…

*****

Již jsem přestala počítat hodiny, které jsem proseděla u Trenovy postele. Čekání na to, až se vzbudí, bylo nekonečné. Přesto jsem to nedokázala vzdát. Pravidelně mě odváděli k ostatním pacientům, hned jsem se ovšem vracela zase zpátky k Trenovi, brala ho za ruku a v tichosti čekala. Někdy se mi zdálo, jako by byl vzhůru, jen neotevřel oči. Seděla jsem pak nehnutě a sledovala, jestli se jeho víčka nepohnou. Nepohnula.

"Trene?" oslovila jsem ho, když se mi zdálo, že se přeci jenom něco děje. Propálil mě pohled jeho modrých očí a mě zalila nevyslovitelná vlna štěstí. Stiskla jsem mu ruku o něco pevněji, a on mi ten stisk oplatil. Poprvé za celou tu dobu. Pomalu jsem se předklonila k němu a otřela se mu rty o ty jeho. Nechtěla jsem mu způsobit bolest. On se ovšem asi chtěl přitáhnout za mnou. Bolestně vzdychl, když se pokusil napnout svaly okolo pohmožděných a zlomených žeber.

"Lež, miláčku. Nesmíš nikam pospíchat," šeptala jsem. Mlčky na mě hleděl a alespoň vztáhl ruku, aby mě mohl pohladit po tváři.

"Jak se cítíš?" zeptala jsem se, abych nějak začala rozhovor. Nadechl se k odpovědi, jeho ústa se ovšem otevřela na prázdno a nevydala ze sebe ani hlásku.

"Chceš se napít, máš hlad? Není ti chladno? Dojdu ti pro něco," vyložila jsem si jeho mlčení po svém. On mě však chytil za ruku a zavrtěl hlavou. Pak si přitáhl můj obličej těsně k tomu svému.

"Rád tě vidím, srdíčko. A necítím se zrovna nejlépe," zašeptal mi slabounce do ucha. Pochopila jsem, že hlasitěji mluvit nemůže. Znovu jsem se mu jemně otřela o rty a pak se usadila do svojí židličky, jeho ruku jsem ovšem nepouštěla. V tichosti se na mě díval a na tváři mu pohrával jemný úsměv. Byla jsem tak ráda, že byl vzhůru.

Když se chodbou ozvaly kroky, přála jsem si být neviditelná. Nechtěla jsem od něj odejít. Ne teď, když se probudil.

"Slečno Natori," oslovil mě mladý strážný. Zachytila jsem Trenův nechápavý výraz. Jistě, neměla jsem žádné právo používat jeho jméno. Usmála jsem se na něj.

"Musím se jít podívat na ostatní pacienty. Pak hned přijdu za tebou, odpočiň si," vysvětlila jsem mu něco naprosto jiného. Lehce přikývl. Ještě nikdy mi tyhle ordinační hodiny nepřišli tak vleklé. Ovšem nechtěla jsem svou nedočkavostí nic zanedbat, takže jsem je nezkrátila ani o minutu, ba naopak. Pak jsem hned běžela zpátky za ním. Když jsem přistoupila k jeho lůžku, spal. Smutně jsem si povzdechla, ale chápala jsem, že byl stále unavený. Vydal se z veškeré své energie a ještě navíc ho oslabovala ta zranění. Přisedla jsem si a on otevřel oči. Nespal.

"Ahoj," naznačil mi němě ústy a pousmál se. Prstem si mě opět přivolal k sobě, věděla jsem, že mi chce něco říct.

"Proč si necháváš říkat mým jménem? Myslel jsem, že tu byla Airine," zašeptal hlasem stále tišším než by bylo správné. Takže jsem tušila správně, že byl vzhůru už dřív. Trochu jsem se zarděla.

"Ten strážný mě nezná jménem a věděl jen, že patřím k tobě. Pravděpodobně si myslel, že jsme manželé, takže mě oslovil tvým příjmením. Nechala jsem ho při tom. Líbilo se mi to," odpověděla jsem. Tren se usmál.

"To je pěkné," zamumlal. Viděla jsem na něm, že se přemáhá, aby zůstal vzhůru.

"Odpočiň si," pousmála jsem se na něj.

"A ty?" zeptal se mě opět šeptem.

"Nejsem unavená. Počkám tu u tebe," odpověděla jsem. Zatvářil se nesouhlasně a nadechl se, že mi něco pěkného poví, ale nádech to byl prudší a větší než obvykle, takže se spíš jen bolestně zašklebil.

"Opatrně. Máš sedm zlomených žeber a ostatní jsou naražená. Nesmíš na to pospíchat, jinak to špatně sroste," říkala jsem mu. Přikývl a zavřel oči. Usnul téměř okamžitě. Já ještě chvíli přemýšlela o tom, jak ho zmátlo jeho příjmení, on si opravdu myslel, že je tu jeho sestra a vůbec ho nenapadlo, proč bych použila jeho jméno. S vědomím, že se vzbudil a je celkem i v pořádku na mě začala dopadat únava probdělých nocí. Opatrně jsem se položila na hranu postele a usnula taky.

*****

(O dva týdny později)

Měla jsem právě vizitu. Většinu pacientů jsem již pouštěla s částečným nebo úplným uzdravením. Už byli schopni služby. Zbylo mi tu jen pár vážnějších případů, které ovšem také měli dobré vyhlídky na brzké propuštění. A pak samozřejmě Tren, který na mě čekal se založenýma rukama ve společnosti Erika s Patrikem, kteří ho přišli navštívit.

"Tebe si tu taky ještě nechám. Musíš se šetřit, nesmíš nikde běhat a hodně ležet, což je u tebe v běžném stavu nemožné," prohlásila jsem, aniž bych k němu pozvedla oči a rychle zapisovala do papírů, které jsem si tu pro ně provizorně zřídila.

"Provaz," zamumlal. Překvapeně jsem vzhlédla. Tvářil se naprosto vážně, kdežto ti dva přemáhali smích.

"Co to povídáš, jaký provaz?" nechápala jsem.

"Chci provaz a oběsím se tady, já už tu nevydržím ani den," rozčiloval se. Musela jsem se smát společně s těmi dvěma. Tren si trucovitě založil paže na prsou. Erik s Patrikem odešli a ještě cestou jsem slyšela jejich smích. Přisedla jsem si k Trenovi na postel. Chtěla jsem mu rukou zjistit teplotu, ale on ode mě hlavu odvrátil.

"Miláčku, netrucuj," kárala jsem ho tiše. Nechal se. Měl zvýšenou teplotu, ale to bylo vzhledem k jeho stavu celkem běžné. Vlastně už byl celkově zdravý, jen ta žebra ho bolela a měl problémy s nádechy od poraněné plíce. Tu jsem se mu chystala v nejbližších dnech zahojit úplně, musela jsem počkat, dokud nenabral síly. A pak musel vydržet, než se mu zahojí žebra. Ta zlomená jsem již zpravila, ale s pohmožděním se nic dělat nedalo. A věřila jsem, že právě to ho bolelo nejvíce.

"Ty snad ani nejsi moje, takhle mě trápit," brblal, když jsem ho odmítala i přes jeho prosby propustit.

"Nevěřím, že bych tě dokázala udržet v klidu na lůžku, pokud by si byl ve svém stanu. Tady ti nic jiného nezbývá," vrtěla jsem hlavou. Ani jeho sliby se mnou nehly. Pohladila jsem ho po vlasech, ale on se na mě nepodíval.

"Podává se oběd," zahalekal místní kuchař a na každé obsazené lůžku postavil tác. Přisunula jsem ho Trenovi do klína. Při pohledu na kašovitou směs před sebou se zatvářil zhnuseně.

"Já to jíst nebudu," zavrtěl odmítavě hlavou a tác pošoupl pryč.

"To tedy budeš," stála jsem si na svém.

"To že nás tu ošetřuješ, ještě neznamená, že máš právo veta," odpověděl kousavě.

"Miláčku, v tvém případě to přesně tohle znamená," ujistila jsem ho mile.

"Máš ty mě vůbec ráda? Nebo už mě máš dost a rozhodla ses mě zabít?" zeptal se. Zasmála jsem se.

"Tebe, miláčku, nebudu mít nikdy dost. Ale tohle má dost vitamínů, které všichni potřebujete," klidnila jsem ho.

"A chutná to, jako kdyby to trávicím traktem už jednou prošlo," doplnil s úšklebkem a neměl se k tomu, aby se do toho pustil.

"Půjde to po dobré, nebo po zlém a já tě budu muset nakrmit?" zeptala jsem se přísně. On si ze mě nic moc nedělal.

"Nepůjde to nijak, já to jíst nebudu," odmítal.

"Fajn, já tě donutím," pokrčila jsem rameny a nahnula se nad něj. Jeho jistota trochu zakolísala, když jsem mu přivázala jednu ruku k posteli. Bránil se mi, ovšem ne tak obratně, aby mu to pomohlo. Bolestně zasténal, když si hnul s žebry, ale já byla v tomhle případě tvrdá.

"Mám pokračovat, nebo už budeš jíst," ptala jsem se ho.

"Klidně si mě svaž, ale já to do sebe nedostanu," zaprskal. Poslechla jsem ho, a když měl obě ruce neschopné pohybu, vzala jsem do ruky talíř.

"Fajn, pusť mě," zabručel, když viděl, že stejně nakonec dosáhnu svého. Pouta kolem jeho rukou se povolila a on neochotně začal obědvat. Polykal sousta se stejným zadostiučiněním, jako já v dětství zelené fazolové lusky. Litovala jsem ho, ale tohle pro něj zatím bylo to nejlepší. Dostal do sebe stěží půlku a odsunul to. Nevím, kdo v něm vypěstoval takový odpor k nemocniční stravě, ale rozhodla jsem se ho už víc netrápit. Jemně jsem ho lípla do vlasů a nechala ho o samotě. Mezitím jsem zkontrolovala dalších pár pacientů, kteří přišli s novými zraněními a stavila jsem se na kontrole i u toho muže, který mi tolik poradil.

"Jak se cítíte?" optala jsem se mile.

"Mnohem lépe, děkuji," usmál se na mě. Jeho jazyk byl teď už téměř plynulý, jak rychle se do něj dokázal dostat.

"Budete mi muset povyprávět, jak jste se k tomuhle všemu vlastně dostal," zavrtěla jsem hlavou.

"Je to dlouhý příběh," varoval mě s veselým úsměvem. Přesně jak jsem si myslela, byl to veselý chlapík, který jen prožil zlé věci. Teď, když se s ním pěkně zacházelo, se opět začal smát a vtipkovat.

"Mám čas, přítel trochu trucuje, musím ho podusit," pokrčila jsem rameny a posadila se k jeho lůžku. Tohle bude napínavé.