Nebezpečná akce

Týden se s týdnem sešel a je tu opět neděle, tedy čas na další díl mé povídky. Začíná se to všechno trochu komplikovat, ale znáte mě, já to ani jinak neumím :D. Tak příjemné počtení a nechte mi komentář:

.

.

"Trene!" vykřikla jsem a s úlevou mu skočila kolem krku. Ucítila jsem vedle sebe ještě drobné tělo té mladé dívky, která také netrpělivě objímala mého nejdokonalejšího muže.

"Ženský bláznivý, vždyť mě umačkáte," rozčiloval se na oko Tren, ale obě nás k sobě tiskl, mě určitě o něco víc.

"Anthony, ty si žiješ. Hned dvě hezký ženský naráz," smál se mu jeden z mužů, který přišel s ním. Tren pak poslal Claire spát, ta ho bez námitek poslechla a ještě stačila šibalsky mrknout na mě. Mě Tren odvedl do svého stanu, kde jsem z něj okamžitě dolovala informace. Všechno mi povyprávěl a vysloužil si velkou pochvalu, že se nepustil do zbytečně nebezpečné akce. Pousmál se a sundal si košili se zbytečně dlouhým rukávem a těžké vysoké boty. Nechápala jsem, proč tohle nosil, ale nebyl sám, takže jsem to ani moc neřešila.

"Svlékni se," řekl najednou bez špetky romantiky. Zamračila jsem se.

"Tak to ne. Sice jsem ráda, že ses ve zdraví vrátil, ale takhle lacino to ode mě nedostaneš," odmítla jsem.

"Řekl jsem, ať se svlékneš," zopakoval pobaveně a když jsem se k tomu neměla, pomohl mi. Položil mě na záda a pečlivě přejížděl rukou nad každým ohybem mého těla. Zmateně jsem ho sledovala. Až když mi pokrčil jedno stehno, uviděla jsem malou černou kuličku. S bolestivým štípnutím ji odtrhl, krvácející ranku políbil a zahojil. Tohle opakoval ještě asi dvakrát. Pak mě požádal, abych se otočila na břicho. Byla jsem tak zmatená, že jsem ho bez protestů poslechla. Celý proces zopakoval a našel další dvě kuličky.

Jeho dotyky mě nenechávaly chladnou. Když skončil s prohlídkou, nadzvedla jsem zadeček a nepokrytě ho jemným vrtěním sváděla. Jako správný milenec se nenechal dlouho pobízet a ukázal mi noc plnou vášní. Někdo nás asi v půlce vyrušil, jenže hned zase odešel a tak jsme na nějakou malou návštěvu rychle zapomněli.

Druhý den u snídaně na nás pobavené pohledy házel nejen Erik, ale i Claire a pak ještě jeden, kterého jsem neznala jménem. Ani jsem si nevšimla, že těch návštěv bylo víc. Nebo přišli všichni najednou? Místo vedle Trena bylo výjimečně volné pro mě, takže jsem si pěkně hověla u něj. Naklonil se blíž ke mně.

"Claire jsme prý včera naučili pár nových poloh," zavrněl mi do ucha a já měla co dělat, abych se mu hned vášnivě nenalepila na ústa.

"Jenom Claire?" hraně jsem se zděsila. Tren se zasmál a kývl směrem k Erikovi, který pokaždé, když se na nás podíval, mírně zrudl.

"Nestačí, že je mladý a ještě navíc poprvé na pořádné akci. On bude i panic," zabručela jsem si pro sebe. Tren neodpověděl, takovéhle choulostivé věci o svých přátelích buď nevěděl, nebo je alespoň nešířil dál. Jenže já ho znala natolik dobře, že i beze slov jsem poznala z výrazu jeho tváře, že jsem uhodila do černého. Mírně jsem se pousmála a znovu si Erika přeměřila pohledem.

"Ani na to nemysli," zavrčel tak tiše, až jsem ho málem přeslechla.

"Tak ty žárlit můžeš a já ne?" popíchla jsem ho. Podíval se mi zpříma do očí.

"Já k tomu měl vždy důvod," odpověděl. Tázavě jsem pozdvihla obočí.

"Sam i Paul mi oba do očí řekli, že o tebe budou bojovat. Franklin to sice neudělal, ale poznal jsem to ze způsobu, jakým se k tobě choval. A taky jsem se trefil. A teď zamýšlíš zasvětit Erika do tajů milostného života? Ne že bych mu to nepřál, ale ať si najde vlastní průvodkyni. Ty jsi totiž moje," podal mi sáhodlouhé vysvětlení, které nebylo napadnutelné ze žádné strany. Zasmála jsem se a musela uznat, že jsem prohrála.

"Taky mi Claire řekla o vaší včerejší debatě," nadhodil. Se zájmem jsem se mu zadívala do tváře a čekala, kdy začne kázání, abych mu nedemoralizovala chráněnky. Nic takového se nestalo.

"Není pravda, že si na tebe stěžuju. Spíš mi to jenom vyklouzlo, když jsem se na ni zlobil, že neposlouchá stejně jako ty," bránil sám sebe. Políbila jsem ho na spánek, nezlobila jsem se. Po snídani jsem se natáhla u Trena na postel, byla jsem z té noci nějaká unavená. Jenže jsem se asi natáhla nějak špatně, pravděpodobně jsem vyzývavě vystrčila zadní partie a nohy, protože mě Tren znovu pronesl rájem.

*****

Pozoroval jsem Anori, která po dopoledním milování usnula jako dudek. Deka jí sklouzla z těla a odhalila tak její pevná ňadra a ploché bříško. Pozorně jsem si ji prohlížel, byla tak krásná, že bych se na ni vydržel dívat celé hodiny a nikdy by mě to neomrzelo. Jenže práce a jiné povinnosti byly neoblomné a já musel od jejího vyzývavého těla odejít. Přitáhl jsem jí přikrývku přes ramena, sám se oblékl a posadil se ke stolu s novým plánem. Musel jsem to nějak vymyslet. Nějak vymyslet, jak postupovat dál.

"Můžu dál?" strčil dovnitř hlavu Erik.

"Samozřejmě," usmál jsem se a pokynul mu na prázdnou židli.

"Po dnešku už mi to moc samozřejmé nepřijde," zamumlal potichu. Věděl jsem, že naráží na naše milování.

"Nevím, jaký plán vymyslím, taky se může stát, že na sebe nebudeme mít moc času. A když pak ležíš vedle někoho, kdo tě přitahuje a nemůžeš se ho dotknout, protože jsi příliš unavený ty nebo on, je to vážně zdrcující. Musím si ji užít, dokud to jde," obhájil jsem se. Erik mi vytřeštěnýma očima visel na rtech a ke konci jen shovívavě přikývl. Věděl jsem, že mi to nemá za zlé a je spíš zvědavý, než pohoršený.

"Takže jak postupují tvoje plány?" odbočil od původního tématu. Povzdechl jsem si.

"Zatím nijak. Kdybych alespoň věděl, s čím mám tu čest, mohl bych se na to všechno líp připravit," zavrtěl jsem hlavou. Erik mlčel.

"Pravděpodobně budeme muset znovu jít na to místo a snažit se zjistit něco víc. Druhá skupina pak půjde do vesnice a pokusí se naznačit přesun zásob a lidí pryč, abychom Shinigami vylákali z jejich pozic. A poslední skupina zůstane tu a bude hlídat tábor pro případ, že by se s některou z předchozích skupin něco stalo," řekl jsem.

"Nezní to špatně, ale když se tak na tebe dívám, přijde mi, že ta první skupina půjde skoro na smrt," uhodl Erik to, co mě trápilo ze všeho nejvíc.

"Ano, pravděpodobně to tak dopadne. Proto tu sedím a snažím se vymyslet něco, kde bych si byl úspěchem více jistý," pokrčil jsem bezradně rameny a dál zíral do mapy před sebou. Erik si mě chvíli přeměřoval pohledem.

"Víš, že se mnou můžeš vždycky počítat," položil mi ruku na rameno a odešel. Trochu mě překvapoval. I když to byl nováček, dokázal odhadnout, na co myslím a vždycky být tam, kde by měl být. I teď mu správně došlo, že nemíním vystavit svoje lidi nebezpečí samotné a chystám se podpořit první skupinu svojí přítomností. Jen musím vymyslet, jak to opatrně říct Anori a donutit ji, aby nehysterčila.

"Rovnou zapomeň na to, že by si šel do akce, ve které počítáš s vlastní zkázou," ozvalo se z postele rozhodným hlasem. Otočil jsem se tam. Anori seděla s dekou pevně obemknutou kolem těla, alespoň něco jsem ji naučil. Její tvář neprozrazovala žádnou únavu, spíš jen naprosté rozhořčení.

"Anori,…" začal jsem, ale nedokončil.

"Ne Trene, tentokrát poslouchej ty mě," přerušila mě.

"Jak tě mohlo vůbec napadnout, že by si šel do takové akce? Myslel jsi přitom na mě? To mě tu chceš nechat?" spustila. Povzdechl jsem si.

"Dokážeš se o sebe postarat sama, to už jsi mi několikrát dokázala. Navíc nemůžu poslat ostatní do takové nebezpečné situace a sám tu sedět a čekat. Půjdu s nimi a budu se snažit vrátit se zpátky živý," odporoval jsem jí.

"Tak mě nech jít s tebou. Pohlídám si tě. Neumím si představit, že bych tě měla pustit někam, odkud ani ty sám nevíš, jestli se vrátíš," pokračovala. Snažila se mi hrát na city, to už jsem u ní poznal. Jenže tentokrát jsem se rozhodl neustoupit ani za nic.

"V žádném případě se mnou nepůjdeš," zavrtěl jsem hlavou.

"Kdo mi v tom zabrání?" zeptala se samolibě.

"Co třeba kdybych řekl Kevinovi? Jsem si jistý, že v tomto případě by se mnou souhlasil," zkusil jsem to. Její pohled mě ujistil v tom, že Kevin není dostatečně silným soupeřem a že by neváhala mu ublížit, aby se dostala za mnou.

"Taky mohu napsat Dantemu, který tě jistě nepošle do takovéhle akce, protože tě potřebuje živou na jindy," vyhodil jsem poslední nenapadnutelné eso. Trochu jsem zakolísal, když se jí oči zalily slzami, přesto jsem neustoupil. Naštěstí neplakala proto, aby ze mě slzami něco dostala, což na mě platilo asi nejvíce a ona to věděla. Plakala proto, že věděla, že s mým rozhodnutím už nic nehne. Že půjdu s ostatními, abych zjistil, co se děje. Přisedl jsem si k ní a ona mi položila hlavu na prsa. Nechala volně téct slzy a netajila se vzlyky. Netišil jsem ji, věděl jsem, jak se musí cítit a jak těžké je pro ni přijmout tuto skutečnost. Jemně jsem ji kolébal v náručí a čekal jsem, až sama přestane. Bylo mi jí líto. Kdyby na mě v tuhle chvíli začala naléhat, pravděpodobně bych ve svém rozhodnutí zakolísal. Jenže ona jen tiše plakala a pevně mě objímala.

"Proč mi tohle děláš?" ptala se mě tiše.

"Stejně jako já věděl, do čeho jdu, když jsem si tě bral na starost, musela jsi i ty počítat s tím, že jsem v první řadě bojovník a nenechám svoji zem a svůj národ na holičkách," odpověděl jsem trochu vyhýbavě. Sám jsem nevěděl, proč se vůbec do takové akce pouštím, když tím riskuji, že nechám tohle drobné stvoření na pospas celému světu.

"To jsem samozřejmě věděla, ale vždycky jsem taky věděla, že se mi vrátíš," zafňukala.

"Já taky udělám všechno proto, abych se vrátil. Rozhodně bych nechtěl umřít takhle mladý. A už vůbec ne, když tu mám tebe," zavrtěl jsem hlavou. Při poznámce o mém věku se rozesmála.

"Co ti na tom přijde vtipného? Vím, že z tvého pohledu jsem asi trochu archivní typ, ale jinak opravdu patřím do té mladší generace," našpulil jsem uraženě pusu. Zmínka o archivu jí v pase zkroutila v křeči od smíchu. Alespoň jsem zahnal ten utrápený výraz, který měla celou dobu ve tváři. S úsměvem jsem ji pozoroval a čekal, až se přestane smát. Chvíli jí to trvalo.

"Trene, ty mě jednou zabiješ…archivní typ…tohle vážně můžeš vymyslet jen ty," snažila se vydýchat. S úsměvem jsem pokrčil rameny, původně jsem nechtěl být tolik vtipný.

"Měl bys zůstat doma, ty můj stařečku. Já bych se o tebe hezky starala, abys ještě dlouho vydržel. Ale nutit tě samozřejmě nemůžu. I když vlastně…" zamyslela se a já se už viděl svázaný někde v podzemní chodbě. Raději jsem jí začal lechtat, jednak za toho starce, vážně jsem si nepřipadal tolik starý, a taky abych jí vyhnal z hlavy myšlenky na nějaké domácí vězení. To zrovna.

"Raději se obleč, ať mi tu nepobíháš nahá. Za chvíli začnou chodit návštěvy a všichni budou zjišťovat, co se bude dít," doporučil jsem jí. Přikývla a začala se oblékat.

"Kdy se do toho pustíte?" zeptala se mě. Stál jsem k ní zády, abych neviděl svůdné křivky jejího těla a nechal ji v klidu obléknout.

"Hned začnu s plánováním, chci to vyřešit co nejdříve," odpověděl jsem. Objala mě zezadu kolem pasu.

"V noci se budeš věnovat jen mě, je ti to jasné? Chci si tě užít, co nejvíc to půjde," zavrněla mi do ucha. Hodně jsem se držel, abych po ní neskočil.

"Rozkaz," zasalutoval jsem. Usmála se a začala si natahovat samodržící punčochy. Mohl jsem na její štíhlé noze oči nechat.

"A jak v tom celém plánu počítáš se mnou? Je mi jasné, že první skupina to nebude, ale jinak?" zeptala se znovu. Musel jsem nejdřív zatřást hlavou, abych byl schopen jí nějak odpovědět.

"Nepočítám s tebou vůbec. Budeš sedět tady, v mém stanu a nehneš se nikam ani na krok," vyložil jsem jí celý svůj plán.

"Hm, tak s tím nesouhlasím," našpulila rty. Hned na ně dostala polibek.

"Já se tě ale neptal, já ti to oznámil," zavrněl jsem jí do ucha. Povzdechla si a obmotala mi ruce kolem krku.

"Chci být v té druhé skupině," řekla prosebně.

"Ta bude mást Shinigami falešným odsunem. Bude to skoro stejně nebezpečné, jako práce první skupiny," zavrtěl jsem odmítavě hlavou. Možná to ode mě bylo trochu tvrdohlavé, že ji nechci nechat bojovat, i když je tu mezi námi všemi nejsilnější a nejschopnější. Jenže moje sobecká potřeba držet si ji buď u sebe, nebo v bezpečí mi nedovolila pustit ji nikam.

"Chci se podívat za těmi dětmi. Musím je zkontrolovat, také jim donést ty věci, co jim Erik objednal a mám tam jedno dítě, které mi nedá spát," začala z naprosto opačné strany, než jsem si myslel. Nadechl jsem se k protestům, ale zase vydechl. Co jí na to říct. Nelíbí se mi, že má jít do obklíčené vesnice, ve které se možná bude bojovat. Na druhou stranu, ty děti potřebují pomoc, to jsem sám viděl. Navíc se jí to hodí do praxe. A když už jsem jí povolil školu, neměl bych jí tedy bránit v rozšířeném vzdělání.

"Dobře, nějak to vymyslím," kývl jsem neochotně v souhlas. Vděčně mě políbila.

"Slibuju, že se nebudu motat nikde jinde, zůstanu s těmi dětmi, a když bude situace příznivá, vrátím se do tábora a pohlídám ti Claire," řekla. Chvíli jsem si ji měřil pohledem.

"Kdo jsi a co jsi udělala s Anori," ukázal jsem na ni prstem. Rozesmála se a vtiskla mi další vášnivý polibek.

"Překvapuješ mě. Tak rozumné jednání jsem nečekal," přiznal jsem po pravdě. Jen pokrčila rameny.

"Možná nejsem zase až takové děcko, jak si o mě všichni včetně tebe myslí. Možná se umím chovat dospěle, když je k tomu důvod," nadhodila.

"Chceš tím naznačit, že já nejsem dostatečný důvod, aby ses chovala dospěle pořád?" hraně jsem se urazil.

"Možná jsi, ale mě baví tě rozčilovat. Jsi pak tak roztomilý, přímo k sežrání," zavrněla mi u úst. Ohnal jsem se po ní, ale ta ještěrka byla rychlejší.

"Já ti dám roztomilý. Asi se rozzlobím a pak poznáš můj hněv," zavrčel jsem.

"Ale no tak, miláčku, co si to namlouváš. Vždyť ty se na mě nedokážeš zlobit," mrkla na mě provokativně a zdrhla dřív, než jsem ji stačil chytit. Bohužel cestu za ní mi zablokoval dav mých mužů, kteří chtěli slyšet něco víc o mém nejnovějším plánu. Budu ji muset chytit později. V jednom ale měla pravdu. Nedokážu se na ni zlobit. V ničem.

*****

Zamyšleně jsem bloumala táborem. Nemohla jsem s určitostí říct, jestli víc přemýšlím nad Trenem nebo nad tím dítětem. Popravdě, snažila jsem se spíš myslet na to dítě, protože myšlenky na Trena právě měly trochu bolestivý spád. Už jednou jsem zažila, jaké to bylo bez něj. Nechtěla jsem to už nikdy zažít znovu. Ano, mohla jsem ho připoutat v jeho stanu a nedovolit mu nikam jít. Na druhou stranu jsem ho chápala. Také bych chtěla stát v první řadě, pokud by někdo ohrožoval můj domov a lidi, za které bych byla zodpovědná. Došla jsem až ke skladu, kde jsem zastihla Erika v plné práci.

"Nepotřebuješ trochu pomoct?" zeptala jsem se ho mile. Když mě spatřil, zčervenal.

"Nechci vás nijak zatěžovat, slečno," zakoktal.

"Anori," opravila jsem ho. Chvíli mě nevěřícně sledoval.

"Jsi Trenův dobrý přítel a doufám, že i můj, takže nech těch formálností a říkej mi normálně jménem. Všechno tohle divadlo kolem mě rozčiluje," pronesla jsem teatrálně. Zářivě se na mě usmál a kývl.

"Jsou to všechno těžké krabice, nechci vás…tě nutit to tahat. Ale můžeš kontrolovat, jestli došlo všechno podle seznamu," kývl směrem k deskám. Ochotně jsem se jich ujala.

"Co že nejsi s Trenem?" zeptal se mě po několika minutách práce v naprosté tichosti. Trochu mě překvapilo, že ho oslovil křestním jménem, ani kluci z jeho party to nedělají. Ovšem tohle jsem teď nechala být, je to Trenova věc, jak nechá ostatní, aby mu říkali.

"Potřebovala jsem na chvíli odejít a zaměstnat se něčím. Navíc má zrovna návštěvní hodiny, jen bych tam zavázela," vysvětlila jsem svoje nadšení do práce ve skladu. Chápavě kývl hlavou.

"Ty jsi slyšela, co jsme si společně povídali?" zeptal se po chvíli znovu. Přikývla jsem.

"Takže je mi jasné, že jste oba blázni, co si zahrávají s vlastními životy," zabručela jsem.

"Na jednu stranu mu závidím, že má tak pěknou a milou snoubenku tady u sebe, musí to být příjemné, když na tebe ve stanu nečeká jenom postel, ale milovaná osoba. Na druhou stranu nechápu, jak ty dokážeš ustát jeho nebezpečné akce a jak on může vydržet ti to v jednom kuse vysvětlovat," zamyslel se. Zasmála jsem se

"Občas je to těžší, než se zdá. Ale protože se máme rádi, tak všechno ustojíme. I když tohle se mi opravdu silně nelíbí," zamračila jsem se.

"To se ti nedivím, ani já z toho nejsem nadšený. Ale nenechám ho v tom. Vím, že by pro svoje lidi udělal všechno," odpověděl.

"No právě. Tak ráda bych byla s ním a bojovala po jeho boku. Jsem dost silná na to, abych ochránila nás oba. Jenže to on nedokáže připustit, takže zůstanu tady a hrůzou zešedivím," brblala jsem.

"Přestaňte mě pomlouvat a radši se dostavte na poradu. Plány se vymyslely rychleji, než jsem čekal, takže je převážně všechno připraveno," vyděsil nás Tren.

"Jestli neumřu hrůzou teď, tak mě jednou skolí infarkt z těch tvých přepadovek," hubovala jsem, přitom už ho ale objímala kolem pasu a tiskla mu tvář na prsa. Erik se rychle zařadil vedle nás a snažil se Trenovi naznačit, že ho mrzí, že se mnou takové věci vůbec probíral. Tren nad tím jen mávl rukou, bylo mu to úplně jedno.

"Myslet si oba můžete, co chcete; jí to hlavy nevidím a tobě se snažím tam taky nekoukat. Navíc víte, že si to stejně udělám po svém," zarazil jeho zmatené omluvy. Pevněji jsem ho objala. To, že mi neviděl do hlavy, neměnilo nic na tom, že většinou tušil, na co myslím. Ve stanu jsem se opět postavila hned vedle něj. Všimla jsem si, že pár lidí nebylo zrovna nadšených z toho, že mě má Tren u sebe. On je ovšem okázale ignoroval a já se snažila o totéž. Netajil se tím, že patříme k sobě a že je více než rád, že mě tu má. Během úvodního slova mě pevně držel za ruku a dokonce ani Kevinův podmračený výraz mu z tváře nesmazal jemný úsměv, který mu vykouzlily moje prsty, které jemně masírovaly jeho dlaň.

Trochu mě překvapilo, že mě Tren opravdu zahrnul do plánu druhé skupiny. Tuto skupinu měl mít na starosti Kevin a měl zajistit, že se bezpečně dostanu do budovy školky a že dostanu spolehlivé informace o situaci, abych se mohla vrátit zase zpět do tábora. Protože to bylo pro moje bezpečí, nemohl Kevin říct ani popel a jen tiše skřípal zuby, že Trenovy strategie jsem naprosto bezchybné. Tren sám byl v čele první skupiny, kde s několika muži včetně Erika, měli znovu prozkoumat okolí míst, kde byli napadeni poslední lidé a pokusit se vypátrat, co jsou ti tajemní tvorové zač. Poslední skupina zůstávala tady a měla bránit tábor od případných nájezdů a čekat na informace od předchozích skupin. V případě potřeby měli zasáhnout. Vlastně to celé zůstalo tak, jak to Tren původně vymyslel, protože nikdo nic lepšího nevymyslel. Lepší plán ani neexistoval. Datum akce byl stanoven na poslední den v tomto týdnu, do kterého bylo potřeba dovést ještě nějaké zásoby a doplánovat detaily toho, jak přesně bude postupovat druhá skupina. To bylo asi ze všeho nejtěžší. Kevin nebyl schopný přijmout fakt, že Tren je prostě lepší stratég a v jednom kuse se snažil napadat jeho rozhodnutí, která ovšem byla naprosto bezchybná. Jen výjimečně se stalo, že našel nějaký malý nedostatek, který Tren velmi rychle odstranil.

Plánování se tímto Kevinovým jednáním strašně protahovalo a Tren z toho začal být dost nervózní a otrávený.

"Miláčku, nesmíš si to tolik brát. Víš, jaký je. Prostě jen žárlí, že není schopen vymyslet něco podobně skvělého," uklidňovala jsem ho předposlední večer, kdy už Tren opravdu vypěnil. Kevin se ve všem tak strašně šťoural, že jsem se mu ani nedivila. Pokud druhá skupina selže, tak jen proto, že se Kevin bude snažit nějak zvrátit Trenova rozhodnutí.

"Já vím, že bych se neměl rozčilovat. Ale občas to nejde," zatnul pěsti, aby odolal potřebě do něčeho praštit. Byla jsem ráda, nejbližším objektem jsem totiž byla já. Jemně jsem mu masírovala ztuhlá ramena. Se slastným výdechem povolil svůj napjatý postoj a nechal se ode mě rozmazlovat. Však si to také zasloužil. Poslední dobou skoro nespal, jak se snažil, aby bylo všechno perfektní. Do toho Kevin a pár dalších rypálků odvádělo svoji práci. Byla jsem ráda, že jsem upustila od svého původního záměru jít s ním za každou cenu a raději rozumně chtěla jen zkontrolovat děti. Myslím si, že to mu ubralo spoustu starostí.