Nečekaná pomoc

Vydávám dnes sice později než obvykle, ale je stále neděle, takže se neopožďuji :D. V dnešním díle se dozvíte jakou pomoc dostanou (a že nebude jedna) a také se podíváme na Anorinu část plánu, který Tren připravil. Za konec mě asi nebudete mít rády, ale s tím se snad nějak vypořádám. Přeji příjemné počtení a nechte mi komentář:

.

.

"Pane, přijel nějaký muž, který by s vámi chtěl mluvit," vtrhl do našeho stanu jeden z mých vojáků. Naštěstí jsme zrovna nedělali nic nepřístupného, dokonce jsme každý seděli na opačném konci stanu, protože jsem měl v puse cigaretu. Anori mě propalovala vražedným pohledem a já jí okázale ignoroval.

"Teď nemám čas na žádné stížnosti nebo příkazy z Bratrstva, promluvím si s ním až po akci," zavrtěl jsem hlavou. Onen muž nervózně přešlápl.

"Je tu sám, z vlastní vůle, pane. A chce s vámi bezpodmínečně mluvit," nedal se, přitom si nervózně žmoulal lem své uniformy. S povzdechem jsem típl cigaretu.

"Dobrá, přiveďte ho," pokynul jsem mu. Rozmrzele jsem sledoval, jak dovnitř vchází muž, kterého jsem určitě někde viděl, ale nedokázal ho správně zařadit.

"Zdravím, Trene Anthony," kývl s úsměvem hlavou, což jen potvrdilo to, že se známe. Ale odkud?

"Patriku!" zavýskla Anori a objala ho kolem krku.

"Taky tě rád vidím, malá čarodějko, jak si žiješ?" stočil onen muž pozornost k mé snoubence. Patrik, jistě, to byl ten strážný z Grinstonvillu. Trochu jsem povolil svůj postoj, ten by se Bratrstvem nikdy naverbovat nedal.

"Co tě sem přivádí?" zeptal jsem se ho a přerušil ty dva, aby se navzájem přivítali. Anori ho pustila a ustoupila od něj o několik kroků. Trochu mě překvapovalo, jak poslední dobou začala dodržovat všechna morální pravidla, která do téhle doby okázale ignorovala.

"Chtěl jsem se přidat k některému oddílu a doslechl se, že tady poblíž se nachází právě ten tvůj. Přišel jsem ti nabídnout své služby," podíval se na mě. Chvíli jsem přemýšlel.

"Dobře, vysvětlím ti, o co tu jde," kývl jsem a rukou mu pokynul k velké mapě na stole, kde jsem mu všechno podrobně od začátku vysvětlil.

*****

Tren Patrikovi vysvětloval svůj plán, já mezitím odešla ven, aby měli trochu soukromí. Vůbec se mi to nelíbilo. Patrik byl velice dobrý a silný bojovník, byla jsem si více než jistá, že se dostane do první skupiny. A tak ztratím nejen svého snoubence, ale také dobrého přítele. Kdybych mohla, všechno bych jim zakázala. Navíc fakt, že je akce naplánovaná na Temnou noc, tedy noc, kdy je měsíc v novu a nesvítí, mě trochu děsil. Tren byl ovšem k takovým věcem hluchý, on neviděl to, co jsem viděla já. Jenže mě neposlouchal. Možná, kdyby do něj Kevin tolik neryl, byl by otevřenější jiným nápadům, ale takhle se spíš uzavřel do sebe a neustoupil v ničem ani o píď. Tedy až na teď, kdy jsem si byla jistá, že Patrika vezme do svých řad. Bylo by hloupé, kdyby to neudělal.

Když jsem se vracela do stanu, akorát kolem mě procházel Patrik v řadové uniformě a vesele na mě mrkl. Jen mě to víc zachmuřilo. Ve stanu byl Tren sám, opět kouřil a ještě navíc nervózně přecházel tam a zpět.

"Co tě trápí?" zeptala jsem se. Trhl sebou, jak se mě lekl.

"Nic důležitého," pousmál se.

"Kdy mi konečně přestaneš lhát a narovinu vyklopíš, co tě trápí. Já vidím, že to není žádná maličkost a trápí mě, že se trápíš. Ale jak ti mám pomoct, když mi nic neřekneš?" hubovala jsem. Típl nedopalek a přešel ke mně.

"Třeba nechci, aby ses musela zatěžovat mými starostmi a trápila se i věcmi, které se tě netýkají. Třeba si to chci vyřešit sám," zašeptal a objal mě. Bylo to pevné a naléhavé objetí. Něco ho opravdu hodně moc trápilo.

"Když to trápí tebe, tak se tě to pravděpodobně týká. A všechno co se týká tebe, se týká i mě. Jsme snoubenci, žijeme spolu, na to nezapomínej," upozornila jsem ho na fakt, který se nedal přehlédnout. Pousmál se.

"To je pravda. Přesto máš svých starostí dost," stál si na svém.

"Hm, s tebou, přemýšlím, jak tě udržet tady," brblala jsem. Zasmál se.

"To se ti nepodaří," zavrtěl hlavou. Co jsem s ním mohla dělat? Nic, vůbec nic. Raději jsem už mlčela a také ho pevně objala.

"Stejně se mi nelíbí to datum," zabručela jsem. Povzdechl si a pustil mě.

"V čem?" odstoupil o krok, aby na mě viděl. Tvářil se teď jako opravdový generál. Trochu jsem zakolísala ve svém rozhodnutí, mu začít něco vysvětlovat, ale nakonec jsem si dodala odvahy.

"Už jsem ti to jednou vysvětlovala. Není dobré dělat žádné takové akce na Temnou noc, kdy nesvítí měsíc. Je to špatné znamení," řekla jsem klidně. Znovu si povzdechl a promnul si spánky.

"Lásko, nemůžu odvolat celou akci kvůli tomu, že nebude svítit měsíc," zavrtěl hlavou.

"Ty mě vůbec neposloucháš, tady nejde o to, jestli svítit bude nebo nebude," zavrčela jsem už značně podrážděně. Proč mě nebral vážně. Jeho pohled mi dával jasně najevo, že s datem nehne.

"Prosím, miláčku, alespoň ty se nesnaž mi to celé podkopat," zašeptal utrápeně.

"To se samozřejmě nesnažím. Jen bych byla ráda, aby ses mi vrátil živý," objala jsem ho kolem pasu a jemně ho políbila na tvář.

"Udělám, co budu moct," slíbil mi.

*****

Kdyby jeho bojová tunika neznamenala nebezpečnou bitvu, chtěla bych po něm, aby ji nosil častěji. Tolik mu to v ní slušelo, ostatně jako v čemkoliv, co si na sebe oblékl. Pomohla jsem mu dopnout rukávy a pak mu srovnala límec.

"Tak, důstojníku," dokončila jsem úpravu jeho zevnějšku.

"Provokatérko," otituloval mě tak jemným hlasem, že jsem to vůbec nemohla brát jako urážku. Jen jsem na něj vyplázla jazyk. Chytil mě kolem pasu.

"Víš, co jsme si domluvili? Až ošetříš ty děti, spojíš se s Kevinem a až on ti řekne, pomažeš rovnou sem, jasné?" zeptal se mě dnes už asi po sté.

"Naprosto," ujistila jsem ho. Úlevně se pousmál.

"Bojíš se, že bych sledovala tvojí první skupinu a snažila se k vám nepozorovaně přidat?" škádlila jsem ho.

"Něco takového. U tebe by mě to ani moc nepřekvapilo," přikývl a políbil mě na čelo. Nechala jsem to se smíchem být, měl vlastně pravdu. Objala jsem ho kolem krku a přitáhla si ho k jednomu vášnivému polibku.

"Dej na sebe pozor," zašeptala jsem, když jsem ho pustila a svoje čelo si opřela o to jeho. Kývl v souhlas a dál nijak nerušil naši chvilku loučení.

"Ehm…pane, muži jsou nastoupeni," vyrušil nás jeden z jeho mužů.

"Dobrá, už jdu," kývl Tren, vzal mě za ruku a vedl mě ven. Tam se postavil a dal rozkaz, aby se všichni seskupili podle toho, do jakých přísluší skupin, mě ovšem stále držel za ruku a nenechal mě odejít ke Kevinovi. Nebránila jsem se. Pohledem přejel všechny vojáky.

"Jsou ještě nějaké dotazy? Je někdo, kdo neví, co má dělat?" zeptal se. Ticho, všichni na něj hleděli, odhodlaní jít za jeho rozkazy. Zhluboka se nadechl a pustil mě. Nastal čas, abychom oba jednali samostatně. S posledním povzbuzujícím úsměvem jsem se zařadila do druhé skupiny a vyrazila z tábora opačnou stranou, než první skupina. Jakmile jsme prošli bariérou, můj úsměv nadobro zmizel a vystřídala ho chladná maska, která kryla strach a úzkost o tu jedinou osobu, na které mi záleželo.

Pevněji jsem k sobě přitiskla svou brašnu, ve které jsem měla nějaké lékařské pomůcky. Nebylo v ní všechno, ale bylo tam rozhodně víc, než měli v táboře nebo ve vesnici. Kevin se během chvíle zařadil vedle mě a nespouštěl mě z očí. Koneckonců, byla to jeho práce. Mě to ale rozčilovalo, vědomí, že mě hlídá jen proto, aby dostal zaplaceno. S Trenem to bylo naprosto jiné. Tomu o peníze v žádném případě nešlo. Kdyby je nepotřeboval k mému přežití, pracoval by zadarmo. S povzdechem jsem rychle následovala ostatní do obležené vesnice. S trochou potíží jsme se přeci jen dostali dovnitř, kde Kevin a ostatní muži hned začali připravovat předstíraný přesun a já hned zamířila do budovy školky. Děti už mě netrpělivě vyhlížely. Měly obrovskou radost z věcí, které jsem jim přinesla. S radostnými výkřiky vytahovaly čokoládky, hračky a jiné věci, které jsme pro ně s Erikem připravili. Všimla jsem si, že mezi povykujícími dětmi bylo i několik těch, které ležely v odděleném pokoji jako vážné případy a jen s drobnými obvazy se radovaly společně s ostatními. Přesto ještě několik děti zůstávalo v postelích.

Zamířila jsem nejprve k nim. Ve dveřích mě hned přivítalo několik pohledů, které na můj příchod většinou reagovaly úsměvem. Sedla jsem si na první postel, ve které leželo děvčátko s natrženým bříškem. Ránu jsem jí vyčistila, dala jí nový obvaz a také mast, aby se to rychleji zahojilo. Víc jsem v těchto podmínkách dělat nemohla. Takhle jsem obešla každou postýlku. V té poslední leželo zády ke mně děcko, které mi v poslední době dělalo starosti. Vůbec nekomunikovalo, chovalo se divně. Než jsem k němu došla, vyklouzla mi z prstů brašna a s hlasitým žuchnutím dopadla na zem. Otočily se na mě všechny tváře, kromě jedné. Byla jsem si jistá, že to dítě je vzhůru, ale na tuto hlasitou ráno nereagovalo. Prudce jsem zatleskala, ale ono stále nic. Až když jsem si přisedla k němu na postýlku, polekaně se ke mně otočilo.

"Slyšíš mě, co ti říkám?" zeptala jsem se pomalu a hlasitě. Vystrašeně na mě hledělo. Vzala jsem kus papíru a velkými písmeny napsala: "Slyšíš mě?". Papír jsem podala tomu dítěti a doufala, že umí číst. Chvíli si ho prohlíželo a pak zavrtělo hlavou. Neslyšelo. Napsala jsem na papír z druhé strany: "Vydrž," a odběhla za ošetřovatelkami. Odvedla jsem je kousek stranou od ostatních dětí, abych je zbytečně neplašila.

"To dítě, co leží v poslední postýlce," začala jsem.

"Ten chlapec je poslední dobou divný," přikývla jedna z nich.

"Je hluchý," upřesnila jsem to. Obě se na mě dívaly, jako kdybych spadla z višně.

"Nebyl hluchý, když jsme tu zůstaly," zavrtěla jedna hlavou.

"Neprodělal nějakou nemoc?" zeptala jsem se věcně.

"Nedávno jsme tu měly příušnice, ale měly jen slabý průběh a rychle zmizely," odpověděla po chvilce přemýšlení.

"Někdy se stane, že pacient může vlivem takové nemoci ohluchnout," vysvětlila jsem.

"Je to trvalé?" ptala se jedna s obavou.

"To nevím. Ještě ho vyšetřím, ale to poznáme až časem, zda se mu sluch vrátí," pokrčila jsem rameny a vrátila se zpět k dětem. Přisedla jsem si k tomu hluchému děcku, ukázala si prstem na rty a pomalu, opakovaně mluvila, stejně jako když Tren učil mluvit mě.

"Jsem doktorka, vyšetřím tě, ano? Všechno bude dobré," opakovala jsem. Nevěděla jsem, zda mě pochopilo nebo ne, ale v klidu mě nechalo ho vyšetřit, přitom mě pozorovalo zkoumavým pohledem. Nenašla jsem žádné zevní známky poranění, takže jsem musela věřit tomu, že se chyba stala vevnitř. Ale podívat jsem se rozhodně nemohla. Každé z dětí jsem obdarovala sladkým lízátkem a opět odešla za ošetřovatelkami. Obě na mě hleděly s otázkou v očích.

"Vážně nevím, jak to bude dál. Další léčba není nutná, jen mu budete muset věnovat zvláštní péči," podala jsem svoje hlášení.

"Nejlépe uděláte, když na něj budete pomalu mluvit, aby se naučilo odezírat ze rtů. Žádné posunky, žádné vzkazy, jen mluvit a nutit mluvit i jeho. Nic jiného vám v tuhle chvíli nemohu říct," pokrčila jsem rameny. Obě dvě přikývly a poděkovaly mi. Sbalila jsem si svoje věci, rozloučila se s dětmi a vyrazila ven najít Kevina. Neměla jsem v plánu Trena neposlechnout, právě naopak. Chtěla jsem mu udělat tu radost, že na něj opravdu budu čekat ve stanu. Kevina jsem našla kus od budovy školky, jak dohlíží na ostatní. Když mě viděl, přikývl a naznačil mi, že můžu jít. Vyrazila jsem. Naši nepřátelé byly pravděpodobně tak zaměstnáni Kevinovými přesuny, že jsem se do tábora dostala bez jediného karambolu. Tam jsem nejprve zjišťovala, jestli mají nějaké zprávy o první skupině. Žádné. Nevěděla jsem, jestli je to dobře nebo špatně, ale trochu mě to uklidnilo. Odešla jsem do Trenova stanu, kde jsem si prohlížela jeho mapu s nejrůznějšími barevnými šipkami a čárami, které tam sám přikreslil. Nechápala jsem, jak se v tom mohl vyznat. Ale asi vyznal. V tomhle směru jsem ho obdivovala. Bylo neuvěřitelné, jak dobrý byl stratég. Nechápala jsem, proč ho nezapojovali již dřív. I když možná ho zapojil Dante, když teď patřil do jeho osobní ochranky.

"Můžu?" ozvalo se od vstupu. Pozdvihla jsem oči a setkala se s Claire.

"Jistě," usmála jsem se. Vstoupila dovnitř a posadila se naproti mně.

"Co tam hledáš?" zeptala se.

"Nic, já tomuhle nerozumím, jen si to prohlížím, protože nemám co důležitějšího na práci," pokrčila jsem rameny. Přikývla a pozorně si mě prohlížela. Byla jsem z jejího upřeného pohledu trochu nervózní, ale snažila jsem se dělat, že si jí nevšímám.

"Je těžké pracovat jako lékařka?" zeptala se najednou. Překvapeně jsem zamrkala.

"Já ještě lékařka nejsem, studuji," odpověděla jsem. Tentokrát byla zmatená ona.

"Ale jak to? Proč tě tedy Tren bere za těmi dětmi, abys je ošetřila?" nechápala.

"Absolvovala jsem výcvik v magii, kde mě mimo jiné učili i lékařství. Praxi zvládám, jen mi chybí nastudovat teorii a mít v ruce diplom," vysvětlila jsem jí to trpělivě.

"Hm," zabroukala zamyšleně.

"Kde studuješ?" zeptala se po chvíli.

"Na fakultě medicíny v Pernu, proč?" odpověděla jsem váhavě. Netušila jsem, kam tím ta holka míří.

"To je dobrá škola a taky prý docela těžká," konstatovala.

"Nevím, zatím jsem neskládala žádné zkoušky, takže nemohu posoudit. A co se náročnosti týče, přijde mi to stejné jako vysoké školy na Zemi, jen o něco delší," pokrčila jsem rameny. Claire mě pak začala vyslýchat ohledně mého studia na Zemi, když jsem jí řekla, že jsem vystudovala policejní akademii, začala se ptát ještě vášnivěji. Byla jsem z ní opravdu zmatená, ale na všechny otázky jsem jí odpověděla. Nebylo to nijak nebezpečné. I kdyby se to dostalo na druhou stranu, k čemu by jim bylo, že jsem studovaná policistka? K ničemu.

"Chtěla bych být jednou jako ty," řekla po chvilce přemýšlení. Trochu mi to polichotilo. Konečně někdo, kdo na mě neviděl jen samé nedostatky.

"Máš ještě všechno před sebou, bůh ví, kam to jednou dotáhneš," povzbudila jsem ji a ona se vděčně usmála.

"Myslíš si, že až tě Tren získá zpátky na starost, dostanu zase jiného meertalena?" zeptala se mě po chvíli vážně. Pokrčila jsem rameny.

"Já vůbec nevím, jak to bude. Nejsme od sebe jen tak z rozmaru, má to hlubší význam, kterému ani já sama pořádně nerozumím. Na tohle se musíš ptát Trena," konejšivě jsem se pousmála.

"Už jsem se ptala a řekl mi něco podobného. Že musím být trpělivá a pak se uvidí," zabručela otráveně. Tolik mi připomínala mě, v jejím věku jsem byla úplně stejná. Tren měl opravdu štěstí na samé pořádné puberťačky.

"Půjdu k sobě, ať máš trochu soukromí," oznámila mi asi po další hodině, kterou jsme strávily povídáním. Mezitím se ještě vrátili někteří muži z druhé skupiny, aby nám podali zprávy, kdyby se náhodou něco dělo a opět odešli zpět za Kevinem. Musela jsem mu uznat k dobru, že se do puntíku držel Trenova původního plánu.

"Dobře a nikde se prosím netoulej. Teď tě mám na starost já, tak bych tě nerada někde hledala. Nemám takové výhody, jako Tren," požádala jsem ji. Jen s úsměvem přikývla. Nemohlo to být ani půl minuty, co odešla, a noční ticho prořízl vyděšený dívčí křik. Vyskočila jsem na nohy tak rychle, že jsem převrátila stůl a celý jeho obsah se rozlétl po podlaze. Ale to mi bylo víceméně jedno. Urychleně jsem spěchala na místo, odkud se výkřik ozval. A nebyla jsem sama, tohle ječení nemohl nikdo z tábora přeslechnout. Jako první jsem uviděla Claire bílou jako stěnu, která se mi okamžitě vrhla do náruče. Opravdu to bylo ještě dítě, když byla vyděšená, hledala známou náruč, která by ji utěšila. Jemně jsem ji hladila po rameni. Až pak mi došlo, že bych se měla podívat, co ji tolik vyděsilo. A tentokrát jsem vykřikla já.

Na zemi kus před námi se v bolestech svíjel muž. Nepatřil k nám, většinu Trenových mužů jsem znala a tenhle měl navíc na sobě jen nějaké cáry místo uniformy. Dlouhé, mastné a zablácené vlasy mu lemovaly strhaný a odřený obličej s mastným plnovousem. Jeho tělo bylo značně pohublé a poukazovalo na dlouhodobé strádání. A k tomu navíc ještě několik pořádných ran na těle, většina z nich masivně krvácela. V první chvíli jsem opravdu nebyla schopna se ani hnout. Vyděšeně jsem zírala na toho muže a ovládala nutkání křičet. Ani ostatní na tom nebyli o moc lépe. Musela jsem se vzmužit.

"Pane, slyšíte mě?" přešla jsem k němu a opatrně jsem k němu natáhla ruku. Vyděsilo mě, když po mě prudce chňapl.

"Chiro…te…da…mo," zachrčel. Všimla jsem si polámaných žeber, která pravděpodobně způsobovala dýchací problémy, a proto mluvil tak trhaně a sípal. S hrůzou jsem si uvědomila, že mu nerozumím ani slovo. Otočila jsem se po ostatních, kteří se pomalu začínali probouzet ze šoku. Jeden mladý muž, který pomáhal ve zdravotnickém stanu, ke mně přiklekl a začal pohledem zjišťovat, jak je ten neznámý muž na tom.

"Nerozumím vám. Ale nebojte se. Postaráme se o vás. Odvedeme vás do stanu a tam vás ošetříme," povídala jsem. Bylo mi jedno, jestli mi rozumí nebo ne. Z praxe v nemocnici jsem věděla, že můj hlas působil na pacienty uklidňujícím dojmem. Ostatní učni se mi smáli, že jsem díky tomu naprosto jasně předurčena být lékařkou. Teď se to hodilo.

Dva muži ho popadli a odnesli do zdravotnického stanu. Doběhla jsem si pro svoji brašnu a běžela za nimi. Tam jsem se hned pustila do ošetřování. Pravou nohu měl zlomenou, levou ošklivě poškrábanou. Břicho měl samou modřinu a jeho povislá kůže napovídala tomu, že to kdysi byl pěkně stavěný muž. Teď vypadal spíš jako kostra obalená kůží, tak byl hubený. S polámanými žebry jsem měla pravdu, ale naštěstí nezranily plíce. Ruce a záda měl také potrhané, to samé platilo o značné části krku. Trvalo nám téměř dvě hodiny, než jsme ho dali dohromady. Neznámý mezitím upadl do neklidného spánku, ze kterého vykřikoval slova, kterým nikdo z nás nerozuměl. Probudil se až za další dvě hodiny. Jeho oči rychle těkaly po místnosti, až se zastavily na mě. Měl krásné zelenkavé oči, které dříve jistě měli veselou jiskru, teď však byly unavené a zmučené.

Snažil se mi něco říct, ale slova, která se mu řinula z úst mi nedávala smysl. Brzy pochopil, že mu nerozumím. Začal tedy znovu, mnohem pomaleji, ale tentokrát používal naši řeč. Bylo to těžké, já pořádně nerozuměla jemu a on mě, ale nakonec jsem z něj pár věcí dostala. Například jméno, odkud je, jak se sem dostal a v neposlední řadě co se mu stalo. Strašně mě vyděsilo, když začal popisovat monstra, která on sice naprosto přesně neviděl, protože se pohybovala závratnou rychlostí, ale která mu způsobila všechna tato zranění. Němě jsem seděla a zírala do stěny, je snad možné, že tato monstra jsou přesně to, co tuhle noc nahání můj Tren?

Začala jsem tedy s výslechem znovu. Čím déle jsme si povídali, tím byl jeho jazyk lepší a jistější. Musel umět náš jazyk perfektně používat, jen teď dlouho mluvil jinak. Nechápala jsem proč, ale to pro mě v tuto chvíli nebylo důležité. Ptala jsem se ho na ty tvory.

"Dnes bych nikam ne…chodil. Je Temná noc. A oni moc slavit. Lidskými oběťmi. Hrozně nebezpečné, oni mít zvláštní rituál," povídal a mnou prostupovala panika. Kruhové místo v poli, Temná noc, krvavé rituály a můj Tren uprostřed toho všeho. Pokoušely se o mě mrákoty. Ať to není pravda, ať se mi všechno jenom zdá!

"A nevíte, co by na ně platilo?" zeptala jsem se nadějně. Muž se zamyslel.

"Voda je zpomalit. Oni pak lépe zranit a zabít. Ale potřeba moc vody," řekl po chvíli.

"Moc vám děkuji, právě jste asi zachránil nejeden život," stiskla jsem mu ruku a vyběhla ze stanu. Potřebují hodně vody? Mají ji mít! Nejprve jsem ale vběhla do stanu Claire.

"Teď nikam ani na krok. Jdu za nimi, možná jim můžu pomoct," vychrlila jsem na ni a rychle ji seznámila se situací. Chápavě přikývla.

"Potřebuješ nějak pomoc?" chtěla vědět.

"Možná, řekni to všem tady v táboře, ať pošlou posily. Ať se drží zvířat," blýskla jsem nebezpečným úsměvem, který mi Claire opětovala a vyběhla směrem do středu tábora. Já se vydala za bariéru. V duchu jsem se modlila, aby už nebylo pozdě. Cestu se mi rozhodlo zkřížit pár Shinigami, kterých jsem se buď zbavila sama, nebo mi pomohla zvířata, která se kolem začala stahovat, snad na moji ochranu. Snad vycítila, že dokážu ovlivnit přírodu a všechno teď závisí na mně. Tvořila za mnou cestičku, aby mě ostatní mohli následovat, jak jsem to nakázala Claire. Já utíkala na místo, které Tren popisoval a děkovala za to, že jsem ho výjimečně poslouchala. Když jsem dorazila k oné vyšlapané cestičce zastavila jsem se. Z dálky ke mně dolehly zvuky boje a bolestivé výkřiky raněných. Modlila jsem se, aby nepatřily jemu.

Vztáhla jsem obě ruce nad sebe a donutila oblohu, aby se zatáhla těžkými mračny, ze kterých začalo hustě pršet. Spotřebovala jsem opravdu hodně energie, ale bylo to nutné. Zvířata mi ochotně nabízela svou energii, kterou jsem si vypomáhala, ale brala si jí jen tolik, abych žádné z nich nezabila. Byla mi vděčná. Takhle silné kouzlo jsem použila vůbec poprvé v životě, přesto jsem jasně cítila, co mám dělat. Několik Shinigami se rozhodlo zkřížit moje plány, ale ani se ke mně nepřiblížili. Kolem mého těla už neproudila síla, byla to čistá energie přírody. Vlasy mi divoce vlály, takhle vypadala čarodějka. Vytvořila jsem opravdovou průtrž mračen, která se neobešla bez silného větru a občasného hromu s bleskem. Stála jsem tam mokrá až na kost, šaty se mi lepily těsně na tělo, ale nebyl čas to řešit. V téhle krizové situaci by si mě stejně nikdo neprohlížel. Zvuk boje byl teď o poznání tišší a nejen proto, že déšť hlasitě bubnoval o zem. Již to nebylo tak zoufalé. Nebo jsem si to jen strašně přála.