Přítel či nepřítel?

Tak, je neděle a já jsem tu ;). Dnešní název má své opodstatnění, jaké se dozvíte v díle. Je to trochu zaměřené na vztahy v povídce, ale i děj si ke konci přijde na své, to se nebojte. Přeji vám příjemné počtení a nechte mi komentář:

.

.

S nechutí jsem se šťourala ve snídani. Nebylo to způsobené tím, že bych neměla hlad. To jen vedle Trena seděla Claire a něco mu povídala. Tren jen trpělivě přikyvoval a pohledem neustále sledoval mě. Já zase pohledem rentgenovala ji. Normálně by mě to tak strašně neštvalo, jenže ona byla tak dokonalá, skoro jakoby vypadla z časopisu.

Na nehtech měla perfektní francouzskou manikúru, na rozdíl ode mě. Já měla nehty nakrátko střižené, protože delší se mi v boji a při práci hned lámaly. Vlasy měla tmavě hnědé, dokonale rovné, s několika růžovými proužky. Jemně nalíčené oči i zbytek tváře. V uších a na krku měla dokonalé šperky a oblečená byla modle poslední módy. Naproti tomu moje vlasy se mi neposedně vlnily kolem obličeje, nalíčená jsem nebyla a šaty jsem měla sice pěkné, ale rozhodně neměly na její styl. A proto mě tak strašně rozčilovala.

Když během svého povídání položila Trenovi ruku na rameno, stiskla jsem lžíci v ruce tak pevně, že jsem ji ohnula. Žárlila jsem, a hodně. Tren mě neustále zkoumavě sledoval a očima se mě snažil uklidnit, musela jsem být opravdu nápadná.

"Trení, vezmeš mě někdy s sebou?" ptala se ho Claire a přivinula se mu k boku. Moje lžíce okamžitě ztuhla na půli cestě k ústům. Jednak se mi vůbec nelíbilo, jak se na Trena lepila, a taky jsem čekala na odpověď. Tren protočil očima, nesnášel, když se mu říkalo "Trení", protože mu přišlo zbytečné zdrobňovat jméno, které jinak znělo téměř stejně. Přešel to ale bez jakékoliv poznámky.

"Ne, nevezmu tě s sebou. Není to bezpečné, zvlášť pro někoho jako jsi ty," odpověděl klidně Tren. Následovalo asi půl hodinové období, kdy se ho snažila přemluvit, ale on byl neoblomný. Chtěla jsem se provokativně zeptat, kdy dneska vyrazíme, ale raději jsem mlčela. Co kdyby mi řekl, že taky nikam nejdu?

"Jsi na mě zlý a nemáš mě rád," zafňukala ta dívka nakonec a s brekem odběhla od stolu. Tren si jen povzdechl a k mému obrovskému údivu šel za ní. Odešla jsem od nedojedené snídaně a zavřela se ve svém stanu. Nevydržela jsem trucovat moc dlouho, protože uvnitř mě mi malý hlásek pořád říkal, že Tren očividně zájem nejevil, a že i kdyby jevil, měla bych o něj bojovat a ne tu ležet a utápět se v sebelítosti. Vyšla jsem ze stanu a jako na potvoru je zrovna potkala. Tren ji vedl za ruku, ona si volnou dlaní utírala mokré oči od slz. Odvedl ji do stanu, který stál vedle toto mého. Claire ho objala kolem pasu, tvář mu položila na prsa a něco mu tichounce říkala. Viděla jsem, že se jí ramena otřásají novými vzlyky. Tren ji taky objal a snažil se ji utěšit. Utekla jsem zpátky do svého stanu, tam si lehla na zem a snažila se uklidnit svoje divoce se zmítající srdce. Bolelo mě to. On byl můj a nějaká malá holka mi ho mohla tak snadno vzít? Zůstala jsem tu zavřená i přes oběd, protože jsem nesnesla pomyšlení na to, že bych je spolu opět viděla. Ven mě vytáhl až Erik, který mi přišel oznámit, že opět jdeme do té vesnice, ale že bohužel věci pro děti ještě nepřišli. Poděkovala jsem mu za ochotu, zabalila si s sebou brašnu s nějakými mastmi a obvazy, které mi minule chyběly, a vyrazila na místo srazu. Trena jsem v tom davu nikde nezahlédla, za to jsem si velice dobře všimla Claire. Doufala jsem, že nepůjde s námi. Když jsme měli vyrazit, odstoupila několik kroků vzad a mě zaplavila vlna zadostiučinění.

Tren ke mně přistoupil, až když jsme byli za bariérou. Neřekl nic, jen mi mlčky stiskl ruku a vedl mě v rychlosti za ostatními. Ani já nezačala o Claire mluvit, když nezačal on. Ale trápilo mě to. Ve vesnici jsem ovšem přišla na jiné myšlenky. Tren mě s jemným polibkem na spánek opustil a vydal se s ostatními na druhou stranu. Já zamířila do budovy školky. Hned jsem se ocitla v roji dětí, které mě netrpělivě očekávaly. Musela jsem s nimi strávit alespoň malou chvilku, než mě pustily dělat moji práci. Zašla jsem do pokoje k dětem, které na tom byly nejhůř. Přivítaly mě opatrné pohledy, někteří z nich ovšem hned vyloudily úsměv a tiše mě zdravily. Obešla jsem každého. Když už jsem jim nemohla pomoci léky, dodávala jsem jim alespoň životní energii, aby se s nemocí lépe popraly samy. Jedno dítě ovšem nemluvilo vůbec, ani na mě jinak nereagovalo. Až když jsem si sedla k němu ke mně vzhlédlo a polekaně se rozhlédlo kolem. Jemně jsem ho ošetřila a odešla. Třeba začne mluvit, až se mu uleví stejně jako ostatním. Opět jsem se vrátila k už zdravým dětem a strávila s nimi několik hodin různými hrami, než pro mě přišel Tren. Rozloučila jsem se a slíbila další návštěvu. Stejně jsem musela některé děti ještě kontrolovat a také mi nedalo spát do nekomunikující dítě. Zpět do tábora jsme se dostali celkem bez problémů. Hned, jak jsme překročili hranici, se Trenovi vrhla Claire kolem krku. Tohle jsem nezvládla a odcházela pryč.

"Anori!" zavolal za mnou, ale já nezastavila, spíš naopak. Dala jsem se do běhu. Akorát jsem běžela kolem Trenova stanu, když mě popadl za ruku a stáhl mě dovnitř, byl lepší běžec než já. Tam si mě přitiskl na hruď a já konečně povolila svým emocím a rozplakala jsem se. Přitiskl mě k sobě pevněji.

"Dneska je špatný den. Už utěšuji třetí plačící ženu," povzdechl si.

"Ale já mám být jediná, kterou máš utěšovat," zlobila jsem se s pláčem a přitom ho mlátila pěstičkami do hrudi. Zesílil stisk, abych nemohla pokračovat a čekal, až přestanu plakat, přitom mě jemně hladil po vlasech.

"Lepší?" zeptal se mě, když jsem se uklidnila.

"Ne!" odsekla jsem. Teď bezmoc a pláč vystřídal vztek. Jak může být tak strašně v klidu? Sehnul se ke mně a začal mě vášnivě líbat. Bránila jsem se protože…vlastně jsem nevěděla proč, takže jsem se mu poddala. Prsty jsem mu zamotala do vlasů, on si mě přitáhl těsněji k sobě. Ozvalo se odkašlání, ale Tren nepřestal. Jen natáhl ruku, do které dostal nějaké papíry, a ta osoba opět odešla. Když mě pustil, dlouho jsem nemohla popadnout dech.

"Tak už se nezlob, blázínku," usmál se na mě, setřel mi zaschlé cestičky po slzách, co jsem měla na tvářích, a odešel ke stolu, kde se pustil do čtení těch papírů. Pravděpodobně vůbec nevěděl, proč se zlobím, věděl jen, že se zlobím a tak se mě snažil udobřit. Posadila jsem se na jeho postel a sledovala ho, přitom mlčky zápasila sama se sebou, abych po něm nezačala házet věci a nekřičela na něj. Opravdu jsem se zlobila. Ale hlavně jsem se zlobila na sebe, protože mě štvalo, že tolik žárlím.

"Pojďme na večeři," objevil se nade mnou Tren. Zavrtěla jsem hlavou.

"Zůstaňme raději tady," zaprosila jsem.

"Anori," zavrněl, ale v jeho hlase jsem slyšela náznak zloby. Víc jsem se přitiskla do polštářů, ale nešla. Promnul si spánky.

"Myslíš si, že nevím, že jsi nebyla na obědě? Musíš jíst, jinak už se mnou nepůjdeš a o ty děti se nikdo nepostará," vyhrožoval mi. Nešťastně jsem na něj pohlédla, ale paže měla pevně založené na prsou a odmítala vstát. Přidřepl si ke mně.

"Proč tam nechceš jít?" zeptal se mě. Povzdechla jsem si.

"Bude tam ona," odpověděla jsem mrzutě.

"Claire?" zeptal se nechápavě. Bez odpovědi jsem natočila hlavu do strany. On ale pochopil.

"Proč ti vadí Claire?" vrtěl hlavou. To už jsem ale nevydržela a vybouchla.

"Protože je pořád s tebou, sedí tam, kde bych měla sedět já, v jednom kuse se tě dotýká, když brečí tak jí uklidňuješ a ona má hlavu tam, kde bych jí měla mít já!" křičela jsem. Nevěřícně na mě zíral.

"Tak odtud vítr vane. Ty žárlíš," pronesl s úsměvem, jeho oči se ale opravdu zlobily.

"Samozřejmě, že žárlím," zavrčela jsem rozhněvaně.

"Nemáš přece důvod, nikdy jsem neprojevil zájem," uklidňoval mě.

"Jenže jsi neprojevil ani nezájem," stála jsem si na svém.

"Anori,…" pronesl varovně a já věděla, že je zle. Přesto jsem nedokázala přestat.

"Kdo to vůbec je, že s ní trávíš takového času," vztekala jsem se. Pevně se mi podíval do očí.

"Víš, co je mým hlavním povoláním. Důvodem, proč vůbec moje rasa existuje?" zeptal se mě vážně. Přikývla jsem, samozřejmě, že jsem to věděla.

"Claire je moje chráněnka, musím se o ni starat, protože je to moje práce. Já taky nebráním Kevinovi v tom, aby byl s tebou," odpověděl trpělivě, i když jsem věděla, že je naštvaný.

"Kdybys ji jenom chránil, nic bych neřekla. Jenže ty se k ní chováš, jako kdyby to byla tvoje přítelkyně," nedala jsem se.

"Vždyť je jí 17," zhrozil se.

"No a? Mě je 33, na vaše poměry to není zase až tak velký rozdíl," prskala jsem. Tren se prudce napřímil a já se přikrčila očekávajíc ránu. Ta nedopadla a já si nadávala, Tren mě přeci nikdy jen tak nebil. Ruku na mě vztáhl dvakrát a pokaždé jen proto, že o mě málem zešílel strachy. Jenže i teď byl hrozně rozčílený, viděla jsem to na něm. Několikrát přešel tam a zpátky. Pokaždé mi chtěl něco říct, ale vždy si to nakonec rozmyslel.

"Začínám si myslet, že se ke každé své chráněnce chováš takhle pěkně a čekáš, na kterou to zabere," vedla jsem si dál svoje. Prudce se zastavil.

"Tohle si o mě vážně myslíš?" zeptal se šokovaně. Teprve teď mi došlo, co jsem to vlastně řekla.

"Ne, Trene," začala jsem, ale on mě umlčel.

"Claire mě bere spíš jako svého staršího bratra, je to jedináček a chybí jí někdo, o koho by se mohla opírat. Její meertalen jsem už od jejího narození, jen s krátkou pauzou, když jsem se naplno staral o tebe. A nikdy, nikdy bych tě s ní nepodvedl. Ty jsi jediná moje chráněnka, ke které jsem kdy udržoval jiný, než pracovní vztah. A taky to tak zůstane, protože po tobě už nebudu schopen tolik milovat. Laskavě si to uvědom," řekl a otočil se k odchodu. Zatarasila jsem mu dveře a vrhla se mu do náruče s novým pláčem.

"Nechoď nikam…já to tak…nemyslela…jsem hloupá," štkala jsem.

"Neplač," šeptal mi do ucha a jemně mě hladil po zádech.

"Promiň, promiň, promiň," šeptala jsem stále dokola.

"Všechno je ti odpuštěno, ano? Hlavně už neplač," snažil se Tren zarazit ten proud stále nových a nových slz.

"Nechtěla jsem ti nic z toho říct," vzlykala jsem mu do košile. Snažil se mě umlčet polibky. Povedlo se mu.

"Všechno je v pořádku, ano? Claire tě nikdy nebude moct zastoupit, ty jsi moje jediná láska. Ale budeš se s ní muset smířit, je to moje práce a povinnost ji hlídat. Je ještě mladá, cloumá s ní puberta a nechápe, že takhle se k sobě dva dospělí lidé nechovají. Ona není jako ty, která jsi vyspěla příliš brzy," povídal a přitom mě nepřestával uklidňovat. Všechno jsem mu odkývala a slíbila, že už nebudu dělat žádné další scény. Společně jsme se odebrali na večeři, která už pomalu končila. Omluvili jsme se za zpoždění a všichni to jen s pousmáním odkývali, pravděpodobně si mysleli, že se konalo něco naprosto jiného, než se opravdu dělo. Samozřejmě, že moje místo bylo obsazeno Claire, která už na Trena netrpělivě čekala. Stiskl mi povzbudivě ruku a sedl si vedle ní. Snažila jsem se na ni dívat jen jako na jeho práci, ale šlo to ztěžka. I když jsem musela uznat, že z jejich chování opravdu čišela spíše sourozenecká náklonnost než cokoliv jiného, nelíbila se mi její blízkost. Ale mlčela jsem, slíbila jsem to a další scéna již nebyla potřeba. Nechtěla jsem Trena dohnat k tomu, aby mi dělal nějaké naschvály, kdybych na něj byla až moc nepříjemná. Tren mi naznačil, že mám později přijít a odebral se do svého stanu. Já se ještě pár hodin procházela, než se setmělo. Pak jsem zamířila k jeho stanu a bez zaklepání vešla dovnitř.

"To jsem jen já," usmála jsem se na něj. Pokynul mi, abych vstoupila. Ležel natažený na posteli, nahý do půli těla. Přisedla jsem si k němu a zkoumavě ho sledovala. Oči měl upřené někam daleko před sebe.

"Musím vymyslet, jak ty děti odtamtud dostat," zamumlal mým směrem a mě bylo hned jasné, že se snaží vymyslet nějakou strategii. Nechala jsem ho tedy přemýšlet, i když nečinné ležení mi nevydrželo zrovna nejdéle. Po chvilce jsem se přisunula blíž k němu a prsty mu začala objíždět linie břišních svalů. Normálně by mi prsty chytil, protože ho to lechtalo, ale dnes si toho skoro ani nevšiml. Až když jsem mu břicho začala posévat drobnými polibky, vrátil se myšlenkami mezi nás. Přetočil se se mnou a začal mi vyhrnovat šaty. Líbal mě na břicho, když se najednou napřímil.

"Něco mě napadlo," zašeptal a odběhl ke stolu, kde se chopil tužky a spěšně něco črtal. Jen jsem nad tím zakroutila hlavou. Opravdu by mě zajímalo, co ho na mém těle tolik inspirovalo. Upravila jsem se a přisedla si k němu. Už dávno jsem zjistila, že když něco vymýšlel, měl ve zvyku to někomu vyprávět a pak mu to šlo lépe. I když asi po dvou hodinách jsem se přistihla, že ho ne až tak úplně poslouchám.

"Nudím tě, viď?" zeptal se najednou Tren a vytrhl mě tak z přemýšlení o tom nekomunikujícím dítěti.

"Vůbec ne. Mluvil si o tom lese?" snažila jsem se to zamluvit. Zatvářil se zmateně.

"Ah, o lese jsem mluvil asi před 10 minutami," usmál se.

"Promiň," zamrkala jsem na něj svými dlouhými řasami. Usmál se a poklepal si na kolena. S radostí jsem se mu posadila do klína. Jazykem jsem mu přejížděla po linii spodní čelisti. Natočil hlavu ke straně a nechal mě, ať si dělám, co se mi zlíbí.

"Trene,"ozval se dětský hlas toho ďábla s ženskou tváří. Oba jsme se otočili ke vchodu, kde stála Claire. Tren si mě nesrovnal na klíně do normálnější polohy tak, jak to dělal, když vstoupil kdokoliv jiný.

"Co jsi chtěla, Claire?" zeptal se jí, přitom mi rukou zajel pod sukni. Podivila jsem se takovým provokacím, k Trenovi mi to moc nesedělo. Pak mě napadlo jedině to, že to na něj přeci jenom zkoušela a on se jí takhle snažil dát najevo, že má mě. Vděčně jsem mu položila hlavu na hruď. Claire přejela pohledem Trenův odhalený hrudník, jeho ruce pod mojí sukní, a pak vyběhla ze stanu. Tren si povzdechl.

"Musím za ní," řekl. Slezla jsem z něj.

"Tohle mi Dante určitě udělal schválně, vsadím se, že se tím náramně baví," mumlal si pro sebe, když si oblékal košili.

"Proč myslíš?" zeptala jsem se zmateně a přistoupila k němu, abych mu urovnala límeček.

"Protože jste jedna horší než ta druhá. Ty na ni žárlíš, protože si myslíš, že tě za ni chci vyměnit. Ona žárlí na tebe, protože se bojí, že až se všechno uklidní, budu se zase starat jenom o tebe a na ni nebudu mít čas. A já chudák to všechno odnesu. Nechápu, proč vás tu musím mít obě," vysvětloval a přitom mě vášnivě líbal. Zasmála jsem se a nechala ho jít. Než se vrátil Tren, stavil se pro mě Erik, že došli věci, o které požádal a že si myslel, že bych je chtěla vidět. Poděkovala jsem mu a i s ním se vydala ke skladu. Bylo tam všechno, čím bychom mohli dětem jejich nechtěný pobyt tady zpříjemnit. Akorát jsme odcházeli, když jsme zaslechli křik. Podívali jsme se po sobě a bez dalšího rozmýšlení se vydali tím směrem. Křik mezitím ustal, ale mi pokračovali až za bariéru našeho tábora, protože to šlo z venku. Běželi jsme asi tak 20 metrů, než jsem se zastavila a tentokrát vykřikla já. Okamžitě byl u mě Erik a chlácholivě mě objímal paží. Kus před námi v uválené trávě ležely ostatky dříve lidského těla, teď pocuchané a natrhané na cáry.

"Anori," objevil se vedle mě Tren a nechal mě se skrýt do jeho ochranitelské náruče.

"Všechno je v pořádku," hladil mě po ramenou. Mezitím se tu sešel téměř celý náš tábor a všichni s hrůzou sledovali ty zbytky kohosi.

"Okamžitě zjistěte, zda chybí někdo od nás nebo jestli je to civilista," jednal hned Tren v roli velitele téhle akce, mě ovšem z náručí nepouštěl.

"Od nás nikdo, pane," přišla odpověď. Tren si povzdechl, civilní ztráta na životech. Najednou se křik ozval kousek dál od nás. Všem z toho v žilách tuhla krev.

"Claire, okamžitě se vrať do tábora," řekl Tren a Claire ho bez rozmýšlení poslechla. Pak se otočil na mě a trochu znejistěl.

"Ty asi neodejdeš, když tě požádám, že?" zamyslel se. Než jsem stihla odpovědět, ocitla jsem se v Kevinově náruči.

"Tak jdeme, mladá dámo," zahřměl a odnesl mě i přes moje protesty do tábora.

"Tady zůstaneš, a jestli ne, tak podám zprávu Bratrstvu a budeš z toho mít průšvih nejen ty, ale hlavně ten tvůj krasavec," vyhrožoval mi. Dala jsem mu jasně najevo, že si z jeho výhružky nic nedělám. Byla jsem dost silná na to, aby mě mohl kdokoliv jakkoliv potrestat, s výjimkou Trena. Ale právě proto, že to bylo i Trenovo přání, jsem zůstala v táboře a trnula hrůzou.

*****

Sledoval jsem Kevina, jak odvádí Anori pryč a doufal, že z toho nevyvodí následky. Vím, že bych jí měl prostě říct a ona by měla poslechnout. Jenže já nejsem schopný ji nějak trestat a nutit ji do něčeho, co nechce. Dante má pravdu, že ji z lásky hrozně rozmazluji.

Z druhé strany se již křik neozýval, ale nikoho z nás ani nenapadlo, že bychom tomu ubožákovi mohli pomoc. Věděli jsme už z dřívějška, že se útoky dějí tak rychle, že bychom nezareagovali včas, ani kdybychom stáli hned vedle. Vydali jsme se na to místo, abychom se přesvědčili, že je to stejný případ jako minule. Samozřejmě, že byl. Ovšem tělo tentokrát nebylo tolik potrhané, pravděpodobně jsme ho nebo to vyrušili. Nevím, jak to mám označovat.

"Co budeme dělat?" zeptal se mě Erik.

"Já nevím," povzdechl jsem si frustrovaně. Kdybych věděl, s čím mám tu čest, mohl bych se tomu nějak přizpůsobit. Zatím jsme ovšem čelili jen neviditelné, ale nepřemožitelné síle, která mohla být vtělesněná naprosto do čehokoliv, protože jsme neměli ani to nejmenší tušení, jak ti tvorové vypadají. Než mě něco napadlo, prohlížel jsem si tělo muže, který to odnesl tentokrát. Hluboké tržné rány se mu táhly od hlavy až do půli pasu. Ať je to co je to, drápy to má pořádné. Jeho vyděšené oči na nás stále ještě zíraly. Erik k němu přistoupil a zatlačil mu je, jakoby myslel na to samé co já.

"Anthony, tady vedou stopy," poklepal mi Kevin na rameno. Otočil jsem se tím směrem a zároveň se podivoval, že mi to rameno rovnou neukroutil. Neskrýval svou nenáklonnost. Opravdu za hlavou toho mrtvého se táhla rovná cesta vyšlapaná do vysoké trávy všude kolem.

"Půjdeme?" zeptal se někdo. Kývl jsem.

"Ale opatrně, nevíte, kam to může vést," upozornil jsem je, ale sám se zařadil do skupiny, která měla jít v čele. Za námi šla ještě jedna skupina pro případ, že by se s námi něco stalo. A třetí část s Kevinem a nejslabšími členy se měla vrátit do tábora za Claire a Anori a čekat na náš návrat. Původně jsem chtěl poslat zpět i Erika, ale jeho pohled mě donutil tu poznámku spolknout, takže Erik teď šel v mém těsném závěsu, meč připravený k okamžitému použití. Šli jsme dost dlouho, abychom ušly pořádný kus cesty, než se pěšinka začala rozšiřovat, až vyústila do kulatého prostoru. Vstoupili jsme do tohoto otevřeného prostranství.

"Co má tohle znamenat, je to dokonalý kruh. To vyšlapali ti tvorové?" podivil se někdo.

"Pst, slyšíte to?" umlčel ho hned Erik a zaposlouchal se do zvuků. Všiml jsem si, že naše pěšinka není jediná, na plošinu vyúsťovalo ještě několik dalších pěšin stejně vzdálených od sebe.

"Vrátíme se, když tak sem vždycky trefíme znovu. Dnes nejsme připraveni na žádné velké akce," rozhodl jsem a celá naše skupina se vydala na zpáteční cestu. Všichni jsme měli velmi divný pocit, že se kolem nás neděje zrovna nic moc hezkého, takže jsme nasadili dost rychlé tempo. Až pár desítek metrů před táborem jsme zpomalili.

"Ty máš krátký rukáv," ozvalo se najednou z davu zděšeně. V normální situaci by to nebylo nic divného, jenže teď už se nám několikrát stalo, že všichni, co měli odhalenou kůži, nachytaly na sebe zvláštní černé kuličky, které se po krátkém čase zanítily a způsobovaly nesmírné bolesti. Všichni věděli, co mají dělat. Hned co přijdeme do tábora, se musela provést důkladná kontrola všech částí jeho těla. Trochu potupné, ale lepší než pak trpět. Pohledem jsem zkontroloval, že mám kalhoty pěvně zastrčené ve vyšších vojenských botách a že i košile sedí, teprve potom jsem vešel do tábora.

*****

V táboře jsem přecházela sem a tam a s úzkostí poslouchala jakýkoliv zvuk z venku. Claire seděla kousek ode mě a neustále mě sledovala.

"Mám strach," pípla najednou slabě. Posadila jsem se k ní a chlácholivě ji objala kolem ramen.

"Nic se ti nestane, na mě si jen tak něco nedovolí," klidnila jsem ji. Zavrtěla hlavou.

"Nemyslím o sebe, ale o Trena," zafňukala. Ostře mě bodlo do prsou, ale sama sobě jsem říkala, že musím zůstat v klidu. Uklidňovala jsem se, že to určitě nemyslí tak, jak já si to vykládám. Dívá se na něj jako na bratra, přesně jak řekl Tren. I sourozenci mají o sebe strach.

"Jsem si více než jistá, že se v pořádku vrátí. Je velmi schopný," vyvracela jsem jí její domněnky. Claire přikývla a dál si mě prohlížela.

"Chodíte spolu," konstatovala.

"Jsme zasnoubeni," uvedla jsem to na správnou míru. Znovu chápavě přikývla. Uvažovala jsem nad tím, jestli umí udělat i jiné gesto.

"A už jste spolu…" odmlčela se a zrudla jako rajské jablko. Překvapeně jsem ji sledovala.

"Samozřejmě," odpověděla jsem opatrně. Nevěděla jsem, co tím ta žába sleduje. Myslela si snad, že bych s někým tak atraktivním, jako byl Tren, čekala na svatební noc? Tren naštěstí zemské zvyky nedodržoval, takže z jeho strany to také nehrozilo. A navíc, už stejně bylo pozdě.

"Hm," zamumlala a dál už mlčela. Přemýšlela jsem, co se jí asi tak honí v hlavě, ale nechtěla jsem Trenovi lézt do zelí, takže jsem odolala nutkání se podívat. Jen jsem doufala, že si neudělala nějaký špatný závěr, za který mě pak Tren vyplísní.

"Občas si na tebe stěžuje," prolomila najednou ticho. Překvapeně jsem k ní vzhlédla.

"Na mě?" divila jsem se.

"Jsi Anori, nebo ne?" zatvářila se zmateně. Potvrdila jsem jí to.

"Tak na tebe. Že ho neposloucháš," dodala k tomu.

"To je pravda," připustila jsem. Zářivě se usmála.

"Hlavně si ze mě neber příklad, jinak mě už vážně přerazí," varovala jsem ji hned.

"Ono je lepší, když ho poslechnu, i když se mi to nelíbí. Potom se na mě tolik nezlobí," přikývla.

"Já vím," přitakala jsem. Samozřejmě jsem to věděla, jenže moje nátura už byla taková. Stát si tvrdohlavě za svým a neohlížet se napravo, nalevo. Víc už jsme si toho nepověděly, protože do tábora přišel Kevin jen s několika muži. Moje srdce vynechalo několik úderů a i Claire vedle mě viditelně zbledla. Nemusela jsem se ani ptát, aby Kevin začal mluvit.

"Ostatní i s Anthonym sledují nějakou stopu, nevím, kdy se vrátí," řekl a pak se s omluvou vzdálil do svého stanu. Claire se přivinula blíž ke mně. Hladila jsem ji po rameni a uklidňovala tím jak ji tak i sebe. Přece se mu nemohlo nic stát.