Vesnice v obležení

Tak...začínají nám prázdiny a já se konečně nemám nač vymlouvat, takže se hlásím s pokračováním. Doufám, že už nebude problém vydat příští díl v termínu, ale raději mi držte palce ;). Přeji příjemné počtení a nechte mi komentík:

.

.

Neuvědomila jsem si, že jsem usnula do té doby, než mi Tren něžně zatřásl ramenem, aby mě vzbudil. Zamžourala jsem do zšeřelého pokoje a vůbec netušila, kolik je hodin.

"Je 9 hodin večer, je načase začít něco dělat," promluvil Tren, jakoby mi snad četl myšlenky. I když to samozřejmě nemohl. Zvedla jsem se a opláchla si obličej v umyvadle s vodou. Pak mě Tren odvedl do svého velitelského stanu, kde už stáli Kevin a ten mladík. Tren došel až k veliké mapě, kterou měl rozloženou na stole. Rozestavili jsme se kolem něj. Kevin mi sice gesty naznačoval, abych šla k němu, ale já neměla chuť vedle něj stát, raději jsem si našla místo vedle svého miláčka. Všimla jsem si vítězného pohledu, který Tren vrhl na Kevina, ale předstírala jsem, že o ničem nevím. Bylo správné, aby věděl, že vždycky bude u mě na prvním místě.

"Začneme," vyrušil mě Tren v mém přemýšlení a strhl na sebe pozornost. Kevin se zamračil, ještě pořád si nezvykl na to, že by mu měl Tren velet. Ten mladý anděl, stále jsem neznala jeho jméno, se se zájmem naklonil blíž nad mapu a přímo hltal každé Trenovo slovo. Ve stanu přibylo ještě dalších pár lidí, kteří všichni ochotně poslouchali jeho pokyny a příkazy.

Věc se měla tak: Nedaleko od místa, kde jsme se právě teď nacházeli, byla menší vesnice, která ovšem byla docela důležitým skladištěm zbraní. A právě ta se stala terčem útoků. Byli to Shinigami, démoni a andělé na druhé straně barikády a pak ještě něco. A to byl náš hlavní úkol a problém.

"Zatím nikdo, kdo se potkal s těmi tvory, nepřežil, a nemohl nám tedy říci, co jsou zač, jak vypadají, co chtějí. Většinu jsme jich pak našli zohavenou a rozdrásanou. Nevíme, co to dělá, ale jisté je, že to nebude jen tak něco, s čím bychom se mohli běžně potkat. Proto na vás, na všechny, apeluji, abyste se měli na pozoru, pokud půjdete i třeba jen pár metrů za náš tábor," rozhlédl se Tren po všech přítomných, a při slovech "všechny" se významně podíval na mě. Věděla jsem, co si myslí, vždycky jsem ho neposlechla a naštěstí to většinou nakonec dobře dopadlo. Jenže při zmínce o mizejících lidech, kteří jsou poté nalezeni rozsápaní, mě přešla jakákoliv chuť na nebezpečné výlety. Přikývla jsem, abych ho ujistila, že jeho slova neberu na lehkou váhu. Pro sebe se usmál a pokračoval ve vykládání plánu, podle kterého budeme postupovat. Pozorně jsem poslouchala. Když to vykládal Tren, přišlo mi to takové jednodušší a pochopitelnější. Buď to bylo jen tím, že ostatní si nedokázali dostatečně udržet mou pozornost, což se u Trena říct nedalo, protože ten ji měl celou. Nebo to prostě vysvětlovat tak jednoduše, že i naprosté poleno jako já mělo možnost to pochopit. Skončili jsme po několika hodinách, kdy se ještě postupně všichni doptávali na detaily, které jim unikly, nebo které nepochopili. Stoupla jsem si stranou a čekala jsem. Také jsem se chtěla Trena na něco zeptat, ale chtěla jsem být až úplně poslední.

"Pojď se mnou," popadl mě najednou Kevin za loket. Vytrhla jsem se mu.

"Nejdu," zavrtěla jsem odmítavě hlavou.

"Slyšela jsi, co se tu kolem ochomítá za potvory. Chci tě mít pod dohledem," odpověděl. Trochu mě tím překvapil, protože to bylo poprvé, kdy projevil alespoň menší opravdový zájem o mou bezpečnost.

"O mě se bát nemusíš, jednak se o sebe dokážu postarat sama a navíc dohled mít budu, o to se neboj," založila jsem si paže na prsou. Pozdvihl obočí do oblouku. Kývla jsem směrem k Trenovi, který se bavil s posledními zvědavci u mapy.

"On?" zeptal se nevěřícně.

"Vidíš tu snad někoho schopnějšího?" zeptala jsem se provokativně. Rozhlédl se kolem sebe.

"O jednom bych věděl," odpověděl.

"Tvoje ego je docela vysoké, nemyslíš? Možná by mu neuškodilo trochu slétnout níž, aby mělo lepší informace o dění. Tren mě perfektně chránil 16 let a myslím si, že mu to stejně dobře půjde i nadále," odfrkla jsem si. Nesnášela jsem, když Trena podceňovali. Začala jsem být v jeho ohledu šíleně přecitlivělá, nikdo se na něj nesměl ani křivě podívat. Na druhou stranu se mi nikdo nemohl divit, když jsem věděla, čím vším si u ostatních musí procházet, hájila jsem ho.

"Jak myslíš, až tě něco sežere, tak za mnou nechoď," pokrčil rameny a odešel, pravděpodobně spokojený, že veškerou odpovědnost jsem hodila na Trena a ne na něj. Zavrtěla jsem nad tím hlavou a zkontrolovala situaci kolem Trena. Už zbýval jen poslední chlápek a pak už jsme ve stanu byli jen já, on a ten mladý anděl. Když ten muž odešel, sundal si Tren vojenské sako a odhodil ho do křesla.

"Máš toho dost, co?" zeptal se ten mladík.

"Ani nevíš, jak nerad to dělám. Nesnáším, když musím být ve středu pozornosti a všechnu zodpovědnost mít na sobě," přitakal mu Tren a přijal nabízenou cigaretu. Odkašlala jsem si. Očividně si teprve teď uvědomil, že jsem ze stanu neodešla s Kevinem.

"Jen pro tentokrát," zamumlal mým směrem a zapálil si. Sedla jsem si dost daleko na to, abych necítila cigaretový kouř. Navíc oba byli natočeni směrem k východu, takže ve stanu bylo celkem vydržitelno. Tren kouřil rychle, podle mě mu to ani nemohlo přinést to očekávané uvolnění, když kvůli mně tolik pospíchal. Nic jsem neřekla, chtěla jsem, aby s tím přestal, tak jsem ho teď nemohla podporovat.

"Copak jsi chtěla, miláčku?" zeptal se, když dokouřil a v ústech měl opět mentolovou žvýkačku.

"Strávit čas se svým snoubencem," odpověděla jsem okamžitě se zářivým úsměvem. Úsměv mi oplatil.

"Navíc jsem taky řekla Kevinovi, že budu po celou dobu pod tvým dozorem a nejlíp se ti budu hlídat tady, nemyslíš?" nadhodila jsem vyzývavě. Mladík se okamžitě napřímil.

"Koukám, že dělám křena, takže já mizím," otočil se na patě a snažil se co nejrychleji odejít.

"Eriku, ráno se za mnou zastav," zavolal za ním ještě Tren. Erik jen mávl rukou, jako že slyšel a pečlivě za sebou zavřel vchodové dveře.

"Jsem rád, že jsi to Kevinovi vysvětlila ty a nemusel jsem to ručně dělat já. Chystal jsem se ti totiž oznámit to samé. Samozřejmě tvůj stan ti zůstane pro případ, že bys chtěla mít soukromí a tady by probíhala nějaká porada," povídal a přitom si v přenosném umyvadle oplachoval ruce a obličej. Na rameni mu přistály moje šaty. Stáhl si je z ramen a chvíli si je prohlížel, než se otočil na mě. Já se mezitím natáhla na jeho prostornou postel, která byla vystlána měkkými polštáři a hebkými kožešinami a čekala, jak zareaguje na moji provokaci. Přistoupil až ke mně, klekla jsem si na postel, abych byla alespoň o kousek výš. Sklonil se k vášnivému polibku. Rukou jsem mu přejela přes kalhoty po rozkroku. Lehce vzdychl a mě ovanul jeho horký dech. Rozepnout pásek a stáhnout mu kalhoty pro mě bylo dílem okamžiku, trénink se nezapřel. Protože já už svlečená byla, nemusel se on s ničím namáhat a pomáhal tedy spíš mě, aby se co nejrychleji dostal z košile. Položil mě na záda a já si ho přitáhla pevně k sobě. Líbal mě na krk, přitom do mě bez jakékoliv přípravy pronikl. Příprava ani nebyla třeba. Naše těla se hned začala pohybovat ve společném rytmu, zatímco naše rty tlumily vášnivé vzdechy.

*****

Ležela jsem v posteli, přikrytá dekou jen do pasu a sledovala Trena, který seděl na druhém konci místnosti, jak popotahuje z cigarety. Všiml jsi, že ho pozoruji, proto típl ještě nedokouřenou cigaretu a naposledy vyfoukl.

"Proč se ani nesnažíš s tím přestat?" zeptala jsem se šeptem. Pokrčil rameny.

"Nemám důvod," odpověděl.

"Takže já nejsem dostatečný důvod?" zeptala jsem se uraženě. Bylo na něm vidět, že ho mrzí, že se vůbec obtěžoval s odpovědí.

"Samozřejmě, že jsi. Zatím jsi ale neudělala žádnou scénu, která by mě donutila přestat. A doufám, že ani neuděláš," upravil to na pravou míru tak, jak to původně myslel.

"Ničíš si zdraví, tvoje plíce ti nepoděkují," brblala jsem si dál svojí.

"Miláčku, víš kolik mi je?" zeptal se nesmyslně. Samozřejmě, že jsem to věděla. Na den přesně.

"A víš, že pokud se nestane nic neplánovaného, tak tu ještě dlouho budu," pokračoval. Nechápala jsem, kam tím míří.

"S tímhle svým stylem, kdy kouřím jen občas, se mi plíce pravidelně pročišťují, takže není důvod k obavám," uzavřel to. Něco bych mu na to řekla, ale zrovna v tu chvíli do stanu vešel Erik. Okamžitě jsem si přitáhla deku k tělu, ještě pořád jsem si živě pamatovala tu scénu, kterou mi Tren předvedl před dvěma lety. Erik zpozoroval, že nejsem až tak úplně oblečená, takže si okamžitě rukou zakryl výhled na mě a zakoktal nějakou omluvu. Tren se jen pousmál a vyvedl ho ze stanu ven. Neochotně jsem vstala a oblékla si zpět svoje šaty. Pak jsem vyšla za nimi.

"Můžete dovnitř, půjdu se projít," oznámila jsem jim.

"Nikam daleko, zůstaň v hranicích tábora a při nejlepším se drž ve světle lamp," spustil hned Tren. Všechno jsem mu trpělivě odkývala a šla si udělat kolečko. Bylo k ránu. Zrovna se rozednívalo, sluneční paprsky jen zlehka prořezávaly okolní les, přesto bylo teplo, skoro až dusno. Nasvědčovalo to horkému dni. Obešla jsem celý tábor dvakrát, než se úplně rozednilo a já se vracela zpátky ke stanu. Akorát jsem viděla Trena, jak se rozloučil s Erikem, zamířila jsem tedy přímo k němu. Ovšem nějaká mladá slečna byla rychlejší. Proběhla kolem mě jako vichřice a skočila Trenovi kolem krku. Zaraženě jsem stála na místě a nevěřícně na ně zírala.

"Trene," vypískla nadšeně.

"Claire, kolikrát jsem ti říkal, abys to nedělala," zahromoval Tren a okamžitě ji postavil na zem.

"Promiň, ale vždyť víš, jak moc tě mám ráda," zasmála se vesele a už ji měl zavěšenou na ruce.

"Claire, už toho mám ale dost. Nejradši bych tě poslal domů tátovi," zlobil se Tren, ale spíš jenom tak na oko. Chtělo se mi brečet. Tren sice neprojevil žádný velký zájem o tu malou žábu, zároveň ale ani neprojevil nezájem. Trpělivě snášel její otlapkávání a jen ji napomínal. Otočila jsem se na podpatku a odešla do svého stanu. Nenechala jsem slzám volný průchod, mohl sem kdokoliv přijít a vidět mě. A já jsem přeci dost silná, abych kvůli takové blbosti brečela. Rozhodně jsem popotáhla a pohodila hlavou. Jenže tohle bylo pouze gesto, ve skutečnosti jsem se cítila hrozně malá a zraněná, i když se vlastně nic nestalo.

"Slečno, Tren chce s vámi mluvit," strčil Erik hlavu do stanu.

"Jdu," přikývla jsem s nuceným úsměvem. Co mi mohl chtít? Popravdě jsem se trochu bála. Tren byl ve stanu sám a přivítal mě milým úsměvem. Jak by taky ne, ráno mě neviděl.

"Cos mi chtěl," zeptala jsem se odtažitě. Postřehl změnu mého tónu a trochu se zarazil.

"Nic důležitého, jestli nemáš náladu," odpověděl zaskočeně. Vlastně jsem neměla důvod se na něj zlobit. Povolila jsem svůj postoj.

"Promiň, nevím, co mi dneska přelétlo přes nos," zalhala jsem, ale byla to tak malá lež, že ji neprohlédl.

"Dobře," usmál se.

"Chtěl jsem, abys se mnou odpoledne zašla do té vesnice, budu potřebovat trochu lékařskou pomoc," požádal mě o spolupráci. Rázem jsem na ranní představení úplně zapomněla, protože mě poprvé požádal, abych se s ním zúčastnila nějaké akce jako parťák. Sice to nebylo poprvé, kdy jsme někde byli spolu, ale vždycky jenom nesouhlasně mlčel a trpěl. Teď to bylo dobrovolné. Objala jsem ho kolem krku a jemně ho políbila.

"Bude mi potěšením, kapitáne," zavrněla jsem mu do ucha. Plácl mě přes zadek.

"Spíš mě bude potěšením, že mě bude doprovázet taková krásná kapitánka," oplatil mi veselý úsměv. Chtěla jsem vědět něco víc. Tren byl tímto mým přáním trochu zaskočen, normálně mě to nezajímalo, ale nestěžoval si a ochotně mi vyprávěl, co přesně je tam potřeba. Poslouchala jsem ho jenom na půl, věděla jsem, že u Trena nebude problém, aby mi to znovu zopakoval. Spíše jsem se nechala unášet myšlenkou, že mě Tren chce mít u sebe a potřebuje moji pomoc. Oběd jsem zhltla v plné rychlosti a jen neochotně čekala, až se Tren rozhodne vydat se na cestu. On se mi jen smál, protože moje nadšení mu přišlo trochu divné, proč bych se měla těšit někam, kde to nebude vypadat zrovna dvakrát pěkně? Konečně se začali všichni dávat do pohybu a i my se měli vydat na cestu. Netrpělivě jsem stepovala před stanem a čekala na Trena. Ten vyšel, na sobě opět tu slušivou uniformu a ještě vydával poslední pokyny

"…nezapomeňte to pořádně zabezpečit. A postarejte se o Claire, musí být pořád pod dohledem," slyšela jsem a opět pocítila ostrý osten žárlivosti, který mi přejížděl po srdci. Tren se otočil ke mně a obdařil mě jedním ze svých nejkrásnějších úsměvů. Copak se na něj můžu zlobit? Úsměv jsem mu oplatila a nechala se vést směrem k té vesnici. V duchu jsem se uklidňovala, že i já mám přeci spoustu mužských kamarádů, se kterými k sobě máme blízko, a jsem si jistá, že by po mě také vyjeli, kdybych jim k tomu dala možnost. Ale tohle bylo něco trochu jiného. Nikdy jsme si takhle neskákali kolem krku a neříkali, jak se máme rádi.

Když jsme procházeli bariérou, chytil mě Tren pevněji kolem pasu, aby se nic nestalo, a já se hned cítila o něco lépe. Když jsem ho cítila takhle blízko, byla jsem si jistá, že ho před nějakou mladinkou slečnou dokážu ochránit. Hned za bariérou jsem ovšem musela přijít na jiné myšlenky, protože mě Tren okamžitě strhl k zemi a kryl mě před útoky.

"Jak o nás mohou tak rychle vědět?" zeptala jsem se zmateně, když jsme spolu leželi přitisknuti do trávy.

"Nevědí, střílejí naslepo," odpověděl Tren a opatrně se rozhlížel kolem, zda je bezpečné se vydat na cestu.

"Počkej, pusť mě k tomu," stáhla jsem ho zpátky k sobě. Chvíli jsem se soustředila se zavřenýma očima a hned na to se těsně kolem nás objevila ochranná bariéra.

"Tak jdeme," zvedla jsem se a jeho vytáhla s sebou. Šel co nejblíže u mě, abych se nemusela vysilovat zbytečně velkým rozpětím bariéry. Do vesnice jsme došli za necelých 10 minut. Tren mě nasměroval k jedné velké budově, sám opatrně opustil bariéru a vydal se opačným směrem. Já pokračovala v cestě, až jsem došla k domu, který mi Tren ukázal. Vešla jsem dovnitř a hned mě přivítalo několik párů dětských očí.

"Kdo jste a co chcete," ozval se slabý, ale odvážný ženský hlas. Otočila jsem se po něm a spatřila ženu, která k sobě tiskla ty nejmenší děti a byla pravděpodobně připravená je v případě nouze bránit.

"Jsem Anori Hokkaido, posílají mě jako lékaře," představila jsem se jako budoucí lékařka. Nechtěla jsem, aby věděli, co jsem doopravdy zač. Žena svůj postoj okamžitě uvolnila.

"Posílá vás ten mladý důstojník?" ptala se hned. Chvíli jsem přemýšlela, jestli myslí Trena.

"Ano, ten," přikývla jsem nakonec. Žádného jiného velitele jsem v táboře neviděla, takže tato hodnost musela pravděpodobně patřit Trenovi.

"Slíbil, že někoho pošle. Máme tu spoustu nemocných dětí, některé jsou jen lehce raněné, ale máme tu i pár vážnějších případů," říkala hned a vedla mě hlouběji do budovy. Byla jsem trochu nervózní, ještě nikdy jsem nejela takhle na vlastní pěst a ještě nikdy jsem neléčila děti. Nejprve mě dovedla k dětem, které byly lehčeji raněné - zlomené ruce, potlučená a pohmožděná ramena nebo jen teploty a kašel. Pracovala jsem rychle a se všemi dětmi komunikovala. Povídaly mi, jak si tady hrají, co celé dny dělají, že nemají moc co jíst, ale že statečně brání svoje ošetřovatelky, aby na ně nikdo nemohl. Všechny jsem je chválila za statečnost a musela jim slíbit i další návštěvu. To s Trenem nějak skoulím.

Ta žena mě poté odvedla do dalších místností, kde už to bylo horší. Většina dětí byla v bezvědomí nebo protrpěly takové trauma, že raději mlčely. I tady jsem se snažila pracovat co nejrychleji, abych jim působila co nejkratší utrpení a snažila se všem co nejvíce ulevit. Tady byla další návštěva přímo nutná, některé pacienty jsem potřebovala jen zkontrolovat, jiné ještě doléčit, protože nešlo dělat všechno najednou.

"Moc vám děkuji, slečno. Nevím, co bychom si bez vás počali," tiskla mi jedna z ošetřovatelek vděčně ramena.

"To je samozřejmost. Budu muset ještě přijít, hlavně k těm vážnějším případům. Můžu se na něco zeptat?" otočila jsem se k ní. Přikývla.

"Proč jste neodešli a zůstáváte s dětmi na takovém místě?" vyřkla jsem svou otázku. Přišlo mi otřesné, že tady zůstalo tolik dětí, které byly přímo vtažené do války. Ošetřovatelka jen smutně sklopila oči.

"Máme tu všechny děti z okolních vesnic, tady je jediná školka široko daleko. Jenže k přepadení došlo z nenadání a bez varování. Jediné, co jsme stihli, bylo zajistit budovu, aby se sem nedostali. Na útěk nebylo kdy," odpověděla smutně. Byli tady vlastně v pasti. Museli tu zůstat i přes to, že jim hrozilo tolik nebezpečí.

"Udělám, co bude v mých silách, abychom tuto situaci nějak vyřešili," slíbila jsem jí a odcházela z budovy. Došla jsem na místo, kde již čekal Tren. Objal mě kolem ramen a společně jsme se vraceli do tábora. Neproběhlo to bez bojů, cestu jsme si museli probojovat násilím. Až v bezpečí bariéry tábora jsme si mohli vydechnout.

"Jsi v pořádku a celá?" zeptal se mě Tren. Přikývla jsem v souhlase.

"Musím ještě něco zařídit, večer tě budu čekat ve stanu," lípnul mě na tvář. Chvíli jsem se ještě vydýchávala, léčba dětí mě docela vyčerpala, a pak ještě ta cesta zpátky. Po pár minutách jsem se zvedla a hledala po táboře Erika. Tren mi říkal, že má na starosti zásobování a já s ním potřebovala mluvit. Našla jsem ho až na úplném konci.

"Eriku, chtěla bych s tebou mluvit," oslovila jsem ho. Leknutím nadskočil, hned potom se mi hluboce poklonil.

"Povídejte, slečno," pobídl mě. Jeho zdvořilosti jsem přešla jen rozmrzelým pohledem, neměla jsem chuť to nějak víc řešit.

"Nemáme sebou v zásobách nějakou čokoládu nebo něco takového?" zeptala jsem se. Nevěřícně si mě prohlížel.

"Nic takového tu není, ale jestli si budete přát, můžu to zařídit," odpověděl zdráhavě, pravděpodobně zaskočen tím, že jsem ho nachytala na něčem, co nemá.

"Chtěla jsem ji pro ty děti z vesnice. Jsou tam chudáci zavření," vysvětlila jsem to. Pochopením se mu rozšířily zorničky a konečně trochu povolil svůj napjatý postoj.

"Víte, nad tím už jsem také přemýšlel, takže jsem již žádal zásobování o nějaké věci pro ně. Měli by dorazit snad zítra, nejpozději pozítří," začal mi nadšeně vyprávět.

"Eriku, hleď si svého," zahromoval za ním Kevinův hlas. Erik se trochu napjal, bylo vidět, že musí být opravdu mladý a musí to být nováček, jinak by se z každého takhle nerozklepal. Navíc, už předtím jsem si všimla, že si ho vzal Tren pod svá ochranná křídla.

"Kevine, jestli sis nevšiml, tak se s Erikem bavím, takže jediný, kdo by tu měl hodit zpátečku, jsi ty," zastala jsem se pobledlého Erika, který na mě s díky pohlédl.

"Zapomínáš, že tě mám stále na starost, takže jsem se přišel přesvědčit, že tě dovedl zpět v pořádku. Tyhle tvoje výlety původně vůbec nebyly v plánu," začal opět shazovat Trena. Trpělivě jsem ho vyslechla, ale ve skutečnosti jsem to pouštěla jedním uchem tam a druhým ven. Když skončil, otočila jsem se jednou kolem dokola.

"Jak vidíš, živá a zdravá. Tren na rozdíl od tebe mi dělá štít vlastním tělem za jakékoliv situace, takže nemusíš mít strach," odpálkovala jsem ho.

"Nejsi jediná, komu tu dělá štít," zašklebil se a odkráčel si pryč. Zatnula jsem pěsti, tohle byla trochu podpásovka, udeřit na moje citlivé místo. Rozloučila jsem se s Erikem, který byl jak ze mě, tak i z Kevina ještě pořád celý nesvůj a odebrala se na večeři. Měla jsem svoje místo vedle Trena. Akorát jsem tam mířila, když mě už podruhé předběhla ta dívka.

"Claire, tohle místo nebylo pro tebe," upozornil ji taktně Tren, že mi zasedla židli.

"Teď už je," vyplázla na něj jazyk a pustila se do jídla, přitom neustále něco Trenovi povídala. Posadila jsem se naproti nim a snažila se je nesledovat. Někdo mě neustále šťouchal do nohy. Nejdřív jsem to ignorovala, ale když si ten člověk nedal říct, kopla jsem ho zpátky. Překvapilo mě, když se ostrý výdech ozval z míst, kde seděl Tren. Zvedla jsem hlavu zrovna ve chvíli, kdy mě opět šťouchal do nohy. Usmál se na mě, němě naznačil slovo "promiň" a očima střelil po Claire. Pokrčila jsem rameny, jako že nevadí, co jsem měla dělat jiného? Večeře probíhala za neustálého provokování ze strany Trena, nakonec se svojí rukou, pro něj dost nepřirozeně, usídlil pod mojí sukní a hladil mě po stehně. Těšilo mě to. Asi jen díky tomu jsem té mladé krasavici neskočila do úsměvu. Tren se po večeři omluvil a i se mnou odešel do svého stanu. Leželi jsme na jeho posteli, ale já neměla chuť nějak moc blbnout. Tren mě hladil po ramenou, protože jsem k němu ležela bokem na břiše.

"Máš mě rád?" zeptala jsem se znenadání. Chvíli bylo ticho.

"Samozřejmě, že tě mám rád, miluji tě," odpověděl něžně. Pousmála jsem se a víc se zapřela o jeho tělo.

"Děje se něco?" zeptal se opatrně a jemně mě hladil po tváři.

"Nic, jen jsem to asi potřebovala slyšet," přiznala jsem se sklopenou hlavou. Přitáhl si mě k polibku.

"Miluji tě," zopakoval šeptem. A pak znova. A znova. A ještě několikrát po celou dobu noci, co jsme byli vzhůru.