Naprostá izolace

Tak se s další nedělí opět hlásím. Nevím, čím to je, že se stále zpožďuji, brzy budu vydávat o půlnoci...ale stíhám, tak co :D. V dnešním díle se nám Tren pomalu začne uzdravovat a trochu zlobit, naopak Anori trochu zmouří...ale nechte se překvapit ;). Přeji příjemné počtení a nechte mi prosím komentář:

.

.

"Odkud jste vůbec utekl," začala jsem náš rozhovor. Ten muž se mi upřeně zadíval do tváře, než pomalu odpověděl.

"Byl jsem tady také kdysi na podobné akci, jako je tahle. A vlastně byla i za stejným účelem. Chytit to, co ohrožovalo tuhle vesnici, ale nikdy to nikdo neviděl. Napadli nás. Jenže my jsme se nebránili jako tahle skupina, nýbrž jsme se rozutekli. Některým z nás se podařilo se schovat v přírodě. Za touhle vesnicí jsou kilometry a kilometry panenského lesa, do kterého nevstoupila civilizace. Nalezl jsem tu kolonii mužů a několika málo žen, kteří se tu skrývali, stejně jako já hledal útočiště. Přidal jsem se k nim. Neviděli mezi sebou rádi cizince, hrozilo totiž, že by mě ti tvorové mohli sledovat a já bych je tak přivedl mezi ně. Když bylo několik týdnů klid, zasvětili mě to místních zvyklostí. Všichni mluvili starým jazykem, to, že se změnil, ani nevěděli. Žili tam v naprosté izolaci. Ale nemohl jsem si stěžovat," vyprávěl. Napjatě jsem poslouchala, tohle bylo opravdu zvláštní.

"Proč jste odtamtud odešel?" zeptala jsem se.

"Neudělal jsem to schválně, musel jsem. I na naši kolonii jednou došlo. Našli nás Shinigami, kteří začali obléhat tuhle vesnici a potřebovali mít všechno okolo čisté, aby se náhodou nestalo, že si udělají centrálu vedle vzbouřeneckého tábora. Napadli nás. Bránili jsme se dlouho, ale nakonec nás zdolali. Utekl jsem," odpověděl.

"Jak jste věděl, kde nás hledat?" tázala jsem se dál.

"Nevěděl, ale říkal jsem si, že pokud je tu takový nátlak na vesnici se zásobami zbraní, jistě se tu okolo bude vyskytovat nějaký náš tábor a měl jsem pravdu. Jenže ti tvorové tu byli také a cesta přes jejich území mě stála všechna ta zranění. Naštěstí to dobře dopadlo," zakončil vyprávění a unaveně si povzdechl. Stále jsem u něj bojovala s podvýživou, v té jejich kolonii asi zrovna moc vydatné stravy neměli.

"Nechám vás odpočívat," usmála jsem se a opustila jeho stan přemýšlejíc o tom, co mi pověděl. Bylo divné představit si takovou skupinu lidí uprostřed ničeho, kde přežívají jen z toho, co si sami najdou nebo uloví. A žili takhle stovky let. Vstoupila jsem do nemocničního stanu a zamířila rovnou k Trenovu lůžku. Doufala jsem, že Tren už trochu vychladl a zapomněl mi mojí zradu s obědem. K mému obrovskému údivu měl pod zády strčený polštář, aby mohl sedět a na klíně měl spoustu papírů. V ústech naštěstí oproti mému prvnímu pohledu neměl cigaretu ale barevnou propisku a tužkou něco rychle psal. Založila jsem si ruce v bok.

"Trene Anthony," oslovila jsem ho přísně oběma jmény, abych na sebe strhla veškerou jeho pozornost. Překvapeně vzhlédl, takhle jsem ho oslovovala, jen když jsem se na něj kvůli něčemu opravdu zlobila.

"Můžeš mi říct, co to děláš?" ptala jsem se dál.

"Pracuji," odpověděl, jako bych to neviděla, a opět se sklonil k papírům.

"A neřekla jsem náhodou, že máš být v klidu a odpočívat?" zavrčela jsem naštvaně.

"Řekla a také jsem v klidu a odpočívám. Z postele jsem se ani nehnul a jediná část mého těla, kterou pohybuji, je pravé zápěstí, které je naprosto v pořádku," odpověděl odtažitě. Asi se pořád zlobil.

"Ty si s tou prací nedáš pokoj," brblala jsem.

"Nevím, jestli sis toho všimla, ale mám to tady celé na starost. A když už Kevin do puntíku splnil to, co jsem po něm chtěl, musím toho využít a dostat ty děti ven z vesnice," odpověděl, a dál hbitě pracoval. S povzdechem jsem se posadila k němu.

"Dobře," ustoupila jsem nakonec. Pousmál se na mě. K mému velkému překvapení bez řečí sklidil práci, když jsem mu oznámila, že začíná nemocniční klid, spolkl všechny svoje prášky a nasoukal do sebe trochu večeře. Políbila jsem ho vlasů.

"Ty jsi mi teď nějaký hodný," škádlila jsem ho. Zasmál se a hned toho litoval. Žebra se ozvala.

"Tohle je hrozné, nesmím se smát, kašlat, ani zhluboka dýchat," vrčel nespokojeně. V tu chvíli si pořádně kýchl a vzápětí bolestně zaúpěl. Kousla jsem se do rtu. Tak ráda bych mu pomohla, ale nešlo to.

"Miláčku, já tě opravdu poslechnu a budu odpočívat, i když budu u sebe ve stanu," prosil mě dnes už asi po sté. Povzdechla jsem si.

"Ty si prostě nedáš pokoj, dokud tě odsud nepustím, že?" zeptala jsem se.

"Asi tak. Alespoň vidíš, jaké to je, když to děláš ty mě. Já už tu vážně nechci zůstat. Tahle postel je malá, nevejdeš se ke mně," stěžoval si. Zasmála jsem se.

"Stejně s tebou nebudu moct ležet, když máš pochroumaná žebra. Ublížila bych ti," zavrtěla jsem hlavou. Zatvářil se skepticky.

"Vydrž do konce týdne a pak tě pustím, ano?" hladila jsem ho po ruce. Poraženě zavřel oči a nehádal se. Stiskla jsem mu ruku, stisk mi oplatil, takže jsem alespoň věděla, že se na mě nezlobí.

*****

"Spokojený?" ptala jsem se ho, když byl přestěhovaný do svého stanu, kde seděl zády opřený o polštáře na své vlastní posteli.

"Nadmíru. Pojď ke mně," zaprosil a poklepal na místo vedle sebe. Opatrně jsem si k němu přisedla. Všimla jsem si, že tím, jak se postel zhoupla pod vahou mého těla, se bolestně zatvářil. Asi mu to zase hnulo s žebry.

"Co jsem ti říkala? Že s tebou nebudu moct ležet, protože tě to bude bolet," prohlásila jsem vítězoslavně, protože jsem měla opět pravdu.

"Něco vydržím. A nebolí to tak strašně," odporoval okamžitě, protože nechtěl, abych od něho odešla. Jen jsem zavrtěla hlavou a vstala.

"Podáš mi alespoň práci?" zeptal se tiše. Vyhověla jsem mu.

"Jdu zkontrolovat pacienty," řekla jsem mu a jemně ho políbila na rty. Když jsem se o několik minut později vracela zpět, bylo ve stanu ještě několik mužů, kteří poslouchali jeho rozkazy. Tren stále poslušně ležel a očima přitom bloudil po svých nových plánech. Stoupla jsem si do rohu a chvíli jsem ho poslouchala. Ten nový plán nebyl tak nebezpečný, jako ten předchozí, přesto vypadal účinně. Všichni mu ho odkývali a měli se k odchodu.

"Přiveďte za mnou ještě Erika s Patrikem," řekl Tren. Na chvíli nastalo tíživé ticho. Tren zvedl hlavu, aby se podíval, proč se mu nedostalo odpovědi, ale všichni muži se dívali na mě a já odvrátila hlavu do strany.

"Vnímá mě vůbec někdo?" zeptal se znovu. Jeden z mužů k němu přistoupil.

"Patrik zmizel, pane. Byli s Erikem prohlédnout terén, ovšem večer jsme našli jen zraněného Erika, o kterého se stará slečna Anori. Patrik tam nebyl," odpověděl mu. Tren na něj chvíli nevěřícně zíral. Pak jim pokynul, aby opustili stan. Zůstala jsem stát na svém místě a nezúčastněně jsem zírala do stropu.

"Proč jsi mi to neřekla a jim zakázala mi to povědět," zeptal se mě přísně. Trochu jsem se přikrčila, tušila jsem, že se bude zlobit.

"Protože jsem věděla, že by pak bylo nemožné tě udržet v posteli. Chtěl bys je hledat," odpověděla jsem.

"To je snad jasné, ne?" zvýšil hlas, že už neměl daleko do křiku. Přešla jsem k němu.

"Uklidni se. Vytvořila jsem skupinu, která po něm pátrá. Samozřejmě bych ho nenechala jen tak na pospas, ale ty mu v tuhle chvíli nemůžeš pomoct. I kdybys odešel ho hledat a našel bys ho, co bys s těmi žebry asi tak chtěl dělat? Nemůžeš se ani pořádně zvednout, natož bojovat," odpověděla jsem klidně.

"Jak jsi mohla vytvořit výzvědnou skupinu. O ničem nevím," brblal dál.

"Zapomínáš, že si všichni myslí, že jsem paní důstojníková. Splní, co mi na očích uvidí," zavrněla jsem. Zavřel oči a promnul si spánky.

"Tohle je zlý sen. Jen doufám, že v tom nemají prsty ti dva," zaúpěl.

"To pravděpodobně bohužel mají," odtušila jsem a rychle ho seznámila s fakty, které jsme již stačili zjistit.

"A jak je na tom Erik?" chtěl vědět.

"Není na tom tak špatně jako ty. Pár dní si ho tam nechám, protože má podezření na otřes mozku a pak ho také pustím," odpověděla jsem.

"Chci se jít za ním podívat," odpověděl hned. Nezačal se zvedat, spíš jen čekal, jak na to zareaguji. Chvíli jsem přemýšlela. Když ho nepustím, tak tam stejně sám uteče. Takhle ho budu mít alespoň pod kontrolou.

"Dobře," kývla jsem nakonec a pomohla mu vstát. Tren se na to sice moc netvářil, ale uvědomoval si, že sám by to asi jen těžko zvládl. Měl by konečně pochopit, že ho miluji pro jeho duši a fakt, že je nemocný, na tom nic nemění. Měl by se kvůli tomu přestat cítit trapně. Ale vysvětlete mu to. S mojí asistencí se dostal do nemocničního oddělení s lůžky, tam jsme vyhledali Erika, který naštěstí nespal. Když viděl Trena okamžitě zbledl.

"Trene, já, promiň…nechtěl jsem," začal zmatečně koktat.

"To je v pořádku Eriku. Nepřišel jsem se tě na nic ptát. Chtěl jsem vědět, jak jsi na tom," uklidnil ho Tren. Pomohla jsem mu posadit se a sama postávala opodál.

"Jde to, bylo mi i hůř," odpověděl tiše. Tren mu pak něco povídal, stejně jako já věděl, že i jeho hlas dokázal uklidňovat. Alespoň mě tedy dokonale.

"Trene, je na čase jít," upozornila jsem ho, když končil čas pro návštěvy. Tren se rozloučil a namáhavě se zvedl, nedokázal přitom úplně skrýt tu bolestnou grimasu. Společně jsme došli k nám do stanu, kde jsem mu vnutila prášky, večeři, která už nevypadala tak hrozně, jako ta nemocniční a poslala ho si lehnout.

"Jsi horší jak moje mamka," zabručel z postele. Zvědavě jsem k němu pozdvihla pohled.

"Ani ta se o mě nestarala s takovou přehnanou péčí," stěžoval si. Zasmála jsem se.

"Mě to nepřijde přehnané. Já jen vím, že kdybych to nechala na tobě, dopadlo by to katastrofálně. Slovo rekonvalescence ti totiž nic neříká," vyplázla jsem na něj jazyk. Protočil oči v sloup.

"Půjdu si lehnout k sobě, přijdu tě ráno zkontrolovat," oznámila jsem mu. Nechtěla jsem ležet s ním, protože jsem se znala. Vždycky jsem se mu samovolně položila na hrudník a myslím, že teď by se mu to moc nelíbilo.

"Počkej, nedostanu ani pusu?" zeptal se zmateně. Znovu jsem se zasmála a sklonila se k jednomu vášnivému polibku.

"Žádné vstávání. Já to ráno poznám," zavrněla jsem mu do ucha a pak, se vzdušným polibkem směřovaným jemu, odešla k sobě.

*****

"Miláčku mám si před tebou kleknout, abys mi vyhověla?" ptal se mě Tren rozhněvaně.

"Můžeš to zkusit, ale docílíš tím jen toho, že si zase skřípneš žebra a já ti pak budu muset pomoct zpět na nohy," uculila jsem se.

"Chováš se ke mně jako k cizímu," bručel a promnul si levé zápěstí.

"Bolí?" ptala jsem se starostlivě. Tu tříštivou zlomeninu jsem mu "operovala" před týdnem. V uvozovkách proto, že jsem nemusela řezat, jako by to u tak náročných operací dělal třeba i Teruo. Měla jsem tolik síly, že mi stačila lokální anestezie, a pak se všechno dělo pomocí magie. Včera jsem mu zkusmo sundala sádru a dala jen dlahu, jenže tímhle postupem jsem si nebyla moc jistá. Ovšem, s kým jsem to tu asi tak měla konzultovat?

"Nebolí, jen to trochu táhne," odpověděl. To bylo dobré znamení, opět jsem se tedy pohodlně posadila.

"Ale nedobíhej od tématu. Tohle je vážná věc," obořil se na mě opět.

"Vážná přijde jen tobě. A můj názor už jsi slyšel. To, že ho neakceptuješ, je tvůj problém," odpověděla jsem ostře. Normálně bych na něj nebyla tak tvrdá, ale v tomhle jsem mu nehodlal ustoupit. Celé odpoledne na mě naléhal, abych se s ním milovala. Nechápala jsem, jak si mohl myslet, že bych se mu podvolila, když mi jeho bolavá žebra nedovolovala ani trochu náruživější mazlení. Jenže on tuhle námitku ignoroval a hučel do mě dál. Jak na to vůbec mohl myslet, když jakékoliv ostré nadechnutí mu způsobovalo bolest? Také jsem se ho na to ptala.

"Mám i jiné potřeby než ty, které tak obětavě uspokojuješ. Víš, jak je těžké tu s tebou být a nemoct nic dělat?" vysvětlil to. Pozdvihla jsem obočí.
"Takže kdybych tu nebyla, byl by problém vyřešen?" zeptala jsem se. A to jsem se tolik snažila nedělat zbytečně dráždivé pohyby a dvojsmyslné narážky.

"To jsem neřekl," odtušil.

"A jak bys to udělal, kdybych tu nebyla vůbec?" ptala jsem se.

"Udělal bych si to sám, ale to mi přijde krajně neslušné, když jsi tady," odvětil s hlavou odvrácenou do strany.

"Můžu se jít projít," škádlila jsem ho, přitom ale žasla nad jeho galantností.

"Myslel jsem tady v táboře," zahučel. Z jeho pohledu jsem poznala, že se už vzdal naděje na to, že by bylo po jeho.

"Zhluboka se nadechni," přikázala jsem mu. Zatvářil se nechápavě.

"Proč? To bude bolet," odpověděl.

"No právě. A milování, ať už se mnou nebo beze mne, bude také bolestivé," vysvětlovala jsem to ve snaze si ho udobřit.

"Teď mě to taky bolí," zabručel. Provokativně jsem sjela pohledem na jeho rozkrok, kde se mu už rýsoval pořádný problém, a hned toho zalitovala. Tren se napjal a zasténal napůl toužebně a napůl bolestně. Provinile jsem se kousla do rtu, ale on zavrtěl hlavou, jako že za to nemohu. Lípla jsem ho na tvář.

"Já se opravdu půjdu projít. Žádné blbosti, sám vidíš, že musíš být v klidu," zašeptala jsem a pohladila ho po vlasech. Cestou do nemocničního stanu jsem o tom hodně přemýšlela, ale došla jsem k názoru, že jsem se rozhodla správně. Tren sice vypadal nešťastně a asi i docela trpěl, ale milování by mu po fyzické stránce ublížilo mnohem víc. Navíc ani mě by netěšilo, že mu moje rozkoš způsobuje bolesti. Nahoře by být nemohl, o tom žádná. Svaly hrudníku, které při sporu na rukou potřebuje, jsou pro něj stále velmi citlivou záležitostí. Museli bychom se prohodit. Tren neměl rád, když byl dole. Tuhle polohu jsme zaujímali jen výjimečně a výhradně na moji výslovnou prosbu. Ovšem dnes jsem nepochybovala o tom, že by svolil i k obráceným rolím. I tak by to pro něj bylo náročnější, než je zdrávo. Prostě to nešlo. Zašla jsem zkontrolovat Erika. Vypadal mnohem zdravěji a veseleji, začala jsem vážně uvažovat o tom, že ho pustím. Ta tržná rána na zádech, která mi dělala největší starosti, byla čistá, zatáhla se a už nebolela. Nebyl důvod ho tu držet.

"Máš nějaké zprávy o Patrikovi?" zeptal se mě, zatímco si zpět oblékal košili a vůbec si balil svoje věci.

"Čekáme na návrat skupiny, která už možná bude znát polohu jejich sídla," odpověděla jsem trochu vyhýbavě, protože přímo o Patrikovi jsem žádné zprávy neměla.

"Moc mě mrzí, že jsem tomu nemohl zabránit. Nejdřív Tren a pak i Patrik," obviňoval se.

"Za tohle přeci nemůžeš. Tren bude brzy zdravý, tedy alespoň doufám, a i kdyby ne, nebude to tvoje vina, ale chyba v mém lékařském postupu. A Patrika nejdeme," odpověděla jsem rozhodným hlasem. Erik se usmál a odešel si po svém. Já se zase vrátila do stanu ke svému andílkovi. Tren poslušně ležel tam, kde měl, pohled stočený do stropu.

"O čem přemýšlíš?" ptala jsem se.

"Sám nevím," pousmál se.

"Právě jsem pustila Erika, všechno se mu správně hojí," povídala jsem, přitom si přisedla na kraj jeho postele.

"Hm," zabroukal a změřil si mě pohledem.

"Znovu jsem o tom přemýšlela a opravdu to nejde," řekla jsem dřív, než se nadechl.

"To se mi ještě nestalo, dostat od své přítelkyně košem hned dvakrát za jeden den. Navíc si ani nepočkala, až na tebe začnu naléhat," založil si paže na prsou a teatrálně se zašklebil. Rozesmála jsem se.

"Všechno je jednou poprvé," uculila jsem se a přitáhla se k polibku.

"Líbání mě nebolí, tak bys nemusela přestávat," zavrněl mi do ucha, když jsem se chtěla odtáhnout. Věnovala jsem mu ještě několik polibků, než jsem vstala.

"Teď mi vážně chybí jen to, aby mě nějaká zákeřná pomstychtivá vosa bodla do rtu a ty už se ke mně ani nepřiblížíš," brblal naštvaně. Zrovna v tu chvíli právě jedna taková nevinná vosička vlétla do stanu a byla Trenem okamžitě zničena. Rozesmálo mě to tak, že jsem si musela opět sednout.

"Původně jsem ti ale přišla říct, že kdybys měl jakýkoliv problém s mojí přítomností, stačí říct, já půjdu k sobě do stanu a nebudu ti nic zazlívat. Nerada bych si pak vyčítala tvé vášnivé vzplanutí," řekla jsem. Tentokrát se zasmál on, i když napůl to bylo spíš bolestné úpění.

"Rozhodně mi tu nevadíš a klidně bys mohla o něco blíž a prokázat mi tu čest, kdyby se tvé rozkošné rty občas vyskytly na těch mých," dostal ze sebe mezi jemnými nádechy, kterými se snažil uklidnit svá bolavá žebra.

"Tedy, pane! Taková troufalost," hraně jsem se zhrozila, přitom už si k němu přiléhávala.

"Au," vydechl tiše.

"Miláčku, lehni si tak, aby tě to nebolelo, a já se pak přizpůsobím," zarazila jsem jeho snahy se natočit a zajistit mi tak pohodlné ležení. Sice se to neobešlo bez několika bolestivých stenů, ale nakonec jsme zaujali polohu, která byla přijatelná pro nás pro oba. Ovšem nevydrželo nám to dlouho, neboť se vrátila výzvědná skupina, o které jsem říkala Erikovi. Pomohla jsem Trenovi do sedu, záda mu podložila polštářem, vlepila mu poslední polibek a sama se usadila do křesla, které stálo kousek stranou. Teprve potom jsme si nechali zavolat vedoucího té skupiny. Jak jsem předpokládala, jejich sídlo našli, ale soudě podle Trenova podmračeného výrazu, nám to naši situaci nijak neulehčilo. Tren ho propustil s tím, že chce přinést podrobné plány okolí a pevnosti.

"To zvládneš," uhodla jsem, na co myslí. Lehce přikývl. Odešla jsem ven. Už zase nepršelo několik týdnů a teploty vystupovaly do zázračných výšin, 30 °C v deset hodin ráno nebylo nic neobvyklého. S povzdechem jsem přeběhla otevřený, nezastíněný prostor a skryla se mezi stromy. I tak mi po čele stékal pramínek potu. Velkou oklikou, neboť jsem se vyhýbala sluníčku, jsem došla do stanu, kde jsem Erikovi oznámila všechno, co jsem se před chvíli dozvěděla. Zachmuřil se stejně jako Tren, ale poděkoval mi za informace. Pomalu jsem se vracela zpátky. Z našeho stanu zrovna vyběhla Claire v krátké sukýnce a tílkem uvázaným tak, že jí odhalovalo břicho. Když mě viděla, otočila se na patě a znovu nakoukla do stanu, kde začala Trenovi něco říkat. Vešla jsem zrovna ve chvíli, kdy končila slovy: "…její věc, ale já tě v tomhle poslouchat nebudu,". Pak odešla. Trochu závistivě jsem se za ní otočila. Trenovi to asi neušlo, protože si povzdechl.

"Nos si co chceš, mě už je to všechno jedno," zahučel. Přešla jsem k němu a pohladila ho po vlasech.

"Nebuď na mě takový. A Claire se taky srovná, uvidíš," šeptala jsem mu konejšivě.

"Promiň, hrozně mě rozčílila. Nechtěl jsem si žáhu chladit na tobě," omlouval se. Opatrně jsem si ho přitiskla víc k sobě a líbala ho do vlasů.

"Já si cením toho, že jsi s tím ještě nezačala," usmál se.

"Tohle je jediná věc, kterou můžu dodržovat a nestojí mě to moc úsilí ani přetvařování," zasmála jsem se.

"Jen mě budeš mít pořád takhle upocenou," škádlila jsem ho.

"I tak se mi líbíš," usmál se. Odměnila jsem ho jedním jemným polibkem na nos.

"Vymyslel jsi něco?" změnila jsem téma. Zatvářil se zděšeně.

"Nepospíchej na mě tolik," vytřeštil oči. Vyprskla jsem smíchy.

"To bych si nedovolila," ujistila jsem ho.

výstižnější obrázek už neměli :D