Problémista

Tak, moc se omlouvám...ale až dnes ráno jsem si uvědomila, že mě neděle minula aniž bych si toho nějak všimla, proto vydávám až dnes. Ještě se tam nestane nic zásadního, je to spíš takový klid před bouří ;). A kdo že bude mít stále s něčím problém? Přeji příjemné počtení a nechte mi komentáře.

.

.

V noci se mi zdálo o Patrikovi. Těsně před spaní jsem na něj myslela a teď se ve snu ocitla v chodbách, které jsem nikdy dřív neviděla, ale s jistotou jsem věděla, že patří právě pevnosti, kde je Patrik uvězněn. Sebejistě jsem zatáčela do různých uliček, a snažila se zapamatovat si cestu co nejlépe. Pak se obraz přerušil a já uviděla přímo jeho, k mé radosti živého a relativně nezraněného. Prudkým škubnutím jsem se vytrhla ze spánku a posadila se. Samozřejmě to probudilo i Trena.

"Copak, zlato. Zase zlý sen?" ptal se hned a přitahoval si mě na hruď. Zavrtěla jsem hlavou.

"Viděla jsem Patrika, je v pořádku," odpověděla jsem.

"To je dobře," zašeptal a hladil mě po tváři.

"Taky jsem viděla tu pevnost, už znám cestu. A chodby byly naprosto prázdné, takže ten plán asi bude fungovat," povídala jsem dál.

"Hm, to je dobrá zpráva," zabroukal Tren.

"Ještě zkus usnout, je brzy," poprosil mě a za pár minut pravidelně oddechoval. Asi ho naše romantické blbnutí dost vyčerpalo. Já usnout nemohla. Když jsem si byla jistá, že tvrdě spí, zvedla jsem se z jeho náruče. Přehodila jsem si přes sebe jeho sako od uniformy, protože jsem nechtěla po tmě hledat svoje oblečení. Nevěděla jsem, kam ho zahodil. Vyšla jsem jen krok před stan, abych se mohla pokochat malým srpečkem měsíce a miliony hvězd. Byl to úžasný pohled. Zvlášť když se od východu začalo ukazovat sluníčko, takže na jedné obloze byla blankytná modř brzkého rána i temná hvězdná noc. Zašla jsem zase zpět a našla sukni a kalhotky, jako vršek jsem si nechala jeho uniformu. Přisedla jsem si ke stolu, kde jsem se znovu dívala na ten náš plán. Moc se mi nelíbil, ale asi nám nic jiného nezbývalo.

Celé to spočívalo ve faktu, že musíme nalézt někoho, kdo by odlákal jejich pozornost. Já jsem to být nemohla a další tvorové schopni tohoto činu žili v celkem vzdálené osadě. Problém byl v tom, že to byly převážně upíři a pár démonů, kteří tu žili izolovaně od ostatních a tušili jsme, že z naší návštěvy asi nebudou dvakrát nadšení. Hlavní zádrhel pak byl, přesvědčit je, aby šli s námi a právě oni měli odvést jejich pozornost. Zhluboka jsem si povzdechla, nemožné.

"Ty už jsi vzhůru?" zeptal se z postele Trenův rozespalý hlas.

"Ještě pořád, už jsem neusnula," odpověděla jsem.

"Pojď ke mně a neseď u těch plánů. Jsou tak perfektní, až mě to trochu děsí," zamumlal a neměl se ke vstávání. Pomalu jsem přešla k němu. Když zpozoroval, co mám na sobě, trochu zmateně přimhouřil oči. Rozepla jsem všechny knoflíky, jen mírně ji rozhalila a on se tak mohl přesvědčit, že pod jeho uniformou nic nemám. Než se stačil rozkoukat natolik, aby mohl jednat, vrazil do stanu Kevin a chvíli po něm i Erik. Sako jsem si zase zapla a sledovala Trena jak si nenápadně pod peřinou obléká alespoň trenky. Nechápala jsem, jak je možné, že jeho oblečení vždycky leželo na hromadě u postele, kdežto moje bylo rozházené po celé místnosti.

"Přišel jsi na něco jiného, nebo pořád platí tahle šílenost?" zeptal se bez nějakých úvodních pozdravů Kevin.

"Dobré ráno," dodal k tomu Erik a střelil omluvným pohledem směrem ke Kevinovi. Asi se ho snažil zadržet.

"Hm, snažil jsem se něco vymyslet, ale skončilo to vášnivým sexem," oznámil mu Tren bez sebemenší známky rozpaku, kdežto já po jeho oznámení byla rudá jako rajské jablko. Kevin bezhlesně otevřel ústa a nezmohl se na jediné slovo. Tren se mezitím zvedl z postele a oblékl si kalhoty s košilí. Natáhl ruku po saku, ale když mu došlo, že pod ním opravdu nic nemám, zase ji stáhl a nechal mi ho.

"Nevím, co jiného bys chtěl vymýšlet. Pokud nechceš napsat Dantemu, že potřebujeme několik tisíc dalších mužů, musíme to provést takhle," doplnil pak ještě svoje vyjádření.

"Říkal jsem ti to. A teď jdeme," snažil se Erik vystrčit Kevina ze stanu. Cítil to napjetí, které mezi Trenem a Kevinem panovalo. Že se neměli rádi, jsme věděli všichni a samozřejmě to bylo mým přičiněním, ale tady se spíš schylovalo k pořádné bouři. Objala jsem Tren kolem pasu, čímž jsem mu zabránila v nějakých fyzických akcích.

"Fajn, až se do pevnosti nikdy nedostaneme, budeme vědět, komu za to můžeme poděkovat," zavrčel.

"Pokud vím, s mým plánem na to, jak dostat ty děti z vesnice, jsi taky nesouhlasil. A vidíš? Polovina dětí je ve svých domovech a tu druhou to v nejbližší době taky čeká," smetl to Tren ze stolu. Kevin jen něco zavrčel a odešel ven. Erik se opět omluvně usmál a s tím, že má moc práce, odešel pryč. Tren si zhluboka povzdechl, přitom se chytil za žebra.

"Neměj strach, miláčku, vyjde to, viděla jsem to," objala jsem ho kolem krku.

"Já vím, ale nechtěl jsem mu to říkat. Většina lidí na jasnozřivost moc nevěří, pamatuješ si na reakce v Temnotě," ušklíbl se. Většinou mi opravdu nikdo nevěřil.

"Mně stačí, že mi věříš ty," usmála jsem se a on mi věnoval sladký polibek. Pak odešel, protože potřeboval všem oznámit dnešní poradu, kde chtěl i ostatní seznámit se svým plánem. Já toto soukromí využila k dooblečení se, jeho sako jsem si ovšem nechala. Nevím proč, ale líbilo se mi. V zrcadle jsem pak chvíli zděšeně zírala na svůj krk, kde se mi vybarvil pořádný cucflek. Ani jsem si včera nevšimla, že mi ho udělal, tolik mě zaměstnávaly jeho ruce. Přiklekla jsem ke svojí tašce, kde jsem měla několik málo přívěsků a hledala něco, čím bych ho zakryla. Naštěstí mi ho Tren udělal přesně uprostřed, takže maskování nebylo nijak složité. Stačilo jen najít skleněný barevný kruh protažený černou stuhou a uvázat ho ve správné výšce. Tren mi vždycky dělal takové značky na místech, kde to šlo jednoduše skrýt, což se o mě říct nedalo. Vždycky ho měl někde pěkně viditelně. Tren se mezitím vrátil. Naštvaně jsem mu ukázala na svůj krk. Přešel až ke mně a políbil mě na čelo.

"Promiň, líbal jsem tě tak vášnivě, že se ti z toho udělal flíček," zašeptal mi do ucha. Copak jsem se na něj mohla po tomhle zlobit? Většinou mi je nedělal schválně.

"Tak jak jsi to domluvil?" odtáhla jsem se od něj, abych mu viděla do tváře.

"No, odpoledne přijdou všichni, ale otázka měla spíš znít, jestli s tím budou souhlasit a co uděláme, když ne," povzdechl si.

"Souhlasit s tím budou, nic jiného jim nezbývá. A když ne, tak si prostě dupneš. Ty tomu tady velíš, ne?" zeptala jsem se a překvapeně sledovala jeho úsměv.

"Že to říkáš zrovna ty, která mi do vedení nejvíc mluví," popíchnul mě. Protočila jsem oči v sloup. Člověk trochu myslí na jeho zdraví a hned mu leze do vedení. To určitě.

"Ale jinak máš v podstatě pravdu, snad. Nikdo nevymyslel nic lepšího, takže se budou muset přizpůsobit," kývl hlavou.

"Co tě trápí? A neříkej, že nic, já to na tobě vidím," objala jsem ho kolem pasu a hlavu mu položila na prsa.

"Poslední dobou se mi to všechno vymyká z rukou. Nic se mi nedaří tak, jak bych chtěl. To bych ještě snesl, to se mi stává často, ale nejvíc mě štve, že poslední dobou nikdy přesně nevím, do čeho jdu. Nevím, zda to vyjde nebo ne. Tápu ve tmě a doufám, že si nenarazím prsty o zeď. To mě děsí," odpověděl šeptem.

"Ty to zvládneš. A máš tu mě, já tě nenechám si natlouct. Všechno vyjde, zapomínáš na to, že kdyby šlo opravdu do tuhého, uvidím to," zaklepala jsem si na spánek. Se smíchem se odtáhl a zamumlal něco jako "Moje vědma,", ale tím jsem si nebyla úplně jistá. Pak šel ladit detaily našeho plánu, protože včera večer mu do toho vlezla mnohem příjemnější záležitost. Já si sedla naproti němu a leštila mu knoflíky uniformy, kterou jsem měla stále na sobě. On si něco broukal pro sebe a sem tam načrtl nějakou čáru do již udělaných plánů. Po obědě byla situace dost podobná s tím rozdílem, že Tren mluvil nahlas, abych ho slyšela a já se nažila v té změti čar vyznat. Jak on mohl nepochopit můj jednoduchý nákres rituálních nocí a dní? Proti tomuhle to byla dětská omalovánka.

Když kolem třetí hodiny začalo přicházet mužstvo, Tren trochu znervózněl. Už jsem neseděla naproti němu, ale stoupla jsem si vedle něj, abych ho mohla povzbudivě držet za ruku. Věřila jsem mu, že zvládne i ten sebevětší odpor, který stejně přijde minimálně ze strany Kevina. Tren začal povídat a všichni ho v naprostém mlčení a dokonalém soustředění poslouchali. Všichni kromě mě, protože já to slyšela už asi po páté.

"Tak co vy na to?" dokončil to Tren a opět pod stolem vyhledal moji ruku, kterou pustil, aby mohl názorně ukazovat jednotlivé čáry. Davem se prohnal vzrušený šum, který utichl stejně rychle, jako začal.

"Je to perfektní," ozvala se odpověď.

"Perfektní sebevražda," odfrkl si Kevin.

"Máš jiný návrh, o který ses s námi nepodělil?" otočil se k němu Tren. Kevin trochu zaváhal, ale nakonec se jen arogantně usmál.

"To sice nemám, ale rozhodně nesouhlasím s tím, abychom vlezli do vesnice plné upírů a žádali je o pomoc," odpověděl.

"Chceš tedy napochodovat do pevnosti, která je s dvěma tisíci muži téměř nedobytná a zkoušet, co všechno vydržíš?" zeptal se ho Tren. Škodolibě jsem se pousmála, takové zpražení přesně potřeboval. Odpovědi se nám už nedostalo.

"Jak donutíme upíry spolupracovat?" ozvala se otázka, na kterou Tren doufal, že nebude muset dnes odpovídat. Zhluboka se nadechl.

"Doufám, že budou ochotni pomoci nám v téhle věci, když sebou budeme mít Anori. Není to sice jejich vyvolená, ale i oni by už rádi měli klid. Za druhé si myslím, že nejsou nadšení z toho, že se jim tu Shinigami takhle roztahují a vsázím na to, že už byli nejednou napadeni, ve snaze o jejich vyhnání. Pokud jim nabídneme férové podmínky jednání a možnost vybít si na nich vztek, možná že neodmítnou," odpověděl popravdě. Nemělo cenu si něco vymýšlet. Uviděla jsem, jak se Kevin vítězoslavně nadechuje k nějaké peprné poznámce a malé úspěšnosti této dedukce, ale můj naštvaný výraz ho zchladil. Jak už jsem jednou řekla, naštěstí měl dostatečný respekt k mojí moci.

"Další dotazy?" ptal se tiše a jeho výraz jasně říkal "už se mě na nic neptejte".

"Kdy vyrazíme?" otázal se Erik a dal tak Trenovi jasně najevo, že souhlasí se vším, co dnes řekl.

"Za pět dní bude další rituální noc, takže by asi nebylo nejlepší nikam chodit," zašklebil se Tren a ostatní mu vděčně přikyvovali.

"Potom máme celkem dlouhý časový úsek, ve kterém bude relativně bezpečné se pohybovat mimo náš tábor. Nechci jim ale Patrika nechat příliš dlouho, takže navrhuji hned den…druhý den po té obětní noci," řekl Tren a rychle opravil počet dní při spatření mého nesouhlasného výrazu. I toto bylo odsouhlaseno a všichni se začali rozcházet. Tren tázavě pohlédl na mě.

"Nemůžeš jít ven hned den po té noci, protože některé bytosti trochu přetahují a mohly by se tu tedy ještě potulovat. Když počkáš do druhého dne, bude to mnohem bezpečnější," vysvětlila jsem mu. Kývl, jako že pochopil.

"Z Kevina mě jednou klepne. Já si vážně myslím, že mi tohle Dante udělal naschvál. Udělal mě velitelem, protože ví, že nesnáším pozornost příliš velké skupiny lidí. Nastrčil mi sem Kevina, aby se mi měl pořád kdo šťourat v plánech. Mám tu tebe i Claire, protože věděl, že se to neobejde beze scény. Claire je vůbec případ sám pro sebe," brblal naštvaně.

"Ale no tak. Zvládáš to skvěle. A já pořád doufám, že se Kevina co nejdřív zbavím, protože mě už taky leze na nervy. A mě tu nemáš od toho, abych se hádala s Claire, ale abych ti poskytla odreagování po náročném dni," zavrněla jsem mu do ucha, posadila ho na postel a začala mu masírovat ztuhlá ramena.

"Vždyť já vím, jen tě škádlím. Jsem moc rád, že tě tu mám, alespoň jedna starost mi odpadla, když tě můžu mít pořád na očích," usmál se. Po masáži jsem mu přinesla večeři a po ní si k němu hned přilehla a odměnila ho něžným mazlením.

"Teda, já jsem dnes musel být hodný," smál se, ale jinak si užíval moje rozmazlování plnými doušky. Prsty přejel po svém saku.

"Mě by vážně zajímalo, proč se vždycky zamiluješ do mých věcí a pak je nosíš, když máš svoje, které ti sluší mnohem víc. Čímž samozřejmě nechci říct, že by ti ta uniforma neslušela. Sluší ti a moc," okomentoval to. Pokrčila jsem rameny.

"Možná právě proto, že jsou to tvoje věci. Čí si asi tak myslíš, že nosím v zimě svetr?" ptala jsem se provokativně.

"Já vím, že můj. Už jsem se s ním taky rozloučil," zavrtěl hlavou. Zasmála jsem se.

"Ty jsi kecka. Tobě se to líbí," zavrněla jsem mu do ucha.

"A jak," přisvědčil mi. Zbytek večera jsme pak strávili v podobně příjemném škádlení.

*****

I když jsme nemohli zachránit Patrika hned, Tren rozhodně nezahálel a v následujících pěti dnech soustředil veškerou svou pozornost na záchranu dětí z obléhané vesnice. Větší polovina už byla díky Kevinově dodržení plánu pryč, další ovšem byly buď zraněné natolik, že je nemohli přemístit, nebo to prostě už nevyšlo. Tren tedy musel i pro ně vymyslet nějakou lepší taktiku přesunu. Já byla už druhý den ve vesnici a snažila jsem se dát nemocné děti co nejvíc dohromady, aby byly schopné přesunu. Ten chlapec, který následkem příušnic ohluchl, udělal obrovský pokrok, rychle se naučil odezírat ze rtů a díky perfektní práci jeho vychovatelek i docela pěkně mluvil. Ještě navíc jsem mu k mojí obrovské radosti mohla oznámit, že tato hluchota je jen omezená. Možná že nebude slyšet na jedno ucho, nebo bude nedoslýchavý, ale alespoň na to jedno bude slyšet. Byla to dobrá zpráva nejen pro něj. I já z toho měla obrovskou radost.

"Slečno Anori, je načase jít," upozornil mě jeden z Trenových mužů. Přikývla jsem a urychleně opustila budovu školky. Děti, které byly přesunu schopné ihned, už Trenovi muži dostali do našeho tábora, odkud je posílali zpět do jejich domovů. Zbývaly už jen ty, které jsem právě ošetřovala a jejich vychovatelky. Byla to trochu riskantní akce, ale já věřila, že to vyjde. Žádná jiná cesta totiž nebyla a mě nic neupozornilo na to, že by se dětem něco stalo, i když jsem se k jejich osudům velmi upínala. Usoudila jsem tedy, že všechno dobře dopadne a touhle představou kolébala i Trena. Nedivila bych se, kdyby po téhle akci našel pár šedivých vlasů, protože tolik starostí a problémů neměl snad za celý svůj život. Došla jsem až na smluvené místo, kde už ten můj andílek seděl. Vlepila jsem mu jeden vášnivý polibek.

"Tak jdeme, ať už je to všechno za námi," zatáhla jsem ho za ruku.

"Kéž by," smutně se usmál a urychleně se mnou opouštěl vesnici. Cestou jsme slyšeli dunivé zvuky, jak jedna skupina mužů odváděla jejich pozornost předstíraným útokem. Celou svou mysl jsem upínala k osudu těch dětiček, už dávno jsem zjistila, že pokud se něco děje s osobou, na kterou se takhle soustředím, vidím to. Ale zase se nic nedělo. Byla jsem v klidu.

"Všechno dobře dopadne," uklidňovala jsem Trena vedle sebe, který přikývl. Věděl, že nemá cenu se vedle mě stresovat. A já zase věděla, že si mými vizemi není až tak stoprocentně jistý. Pokud jsem něco viděla, bral to jako zákon. Ale nějak nepřijímal fakt, že pokud jsem nic neviděla, nic se nedělo. Však já ho to naučím chápat.

V táboře jsem během několika minut opět měla chuť vypadnout do pořádné akce. Tam jsem totiž měla Trena jen a pouze pro sebe a nemusela se o něj dělit s žádnou malou žábou. Tren musel v táboře svoji pozornost dělit mezi mě a Claire a já z toho nebyla nijak nadšená. Dalo se říct, že mi to docela vadilo. Ale mlčela jsem, protože jsem Trenovi nechtěla přidělávat zbytečné starosti nějakou mojí žárlivou scénou. Popravdě řečeno, to moje dospělé chování, které jsem v poslední době celkem často ukazovala, nebylo jen pohnutkou mého vyspělého mozku. Snažil jsem se to uvést Trenovi na vědomí, aby v žádném případě nemusel mezi námi dvěma vybírat. Jednoduše řečeno jsem se dospělým chováním snažila vydobýt jeho pozornost pro sebe. Nechtěla jsem mu zavdat ani ten nejmenší důvod, aby mě musel nějak s Claire srovnávat a já proti ní vyhrávala na plné čáře. Tren moji snahu samozřejmě odměňoval, i když moje důvody mu naštěstí zůstaly zatajeny. Dalo se říct, že mě teď doslova nosil na rukou. Stačilo jen trochu víc dělat to, co se ode mě očekávalo, a na oplátku jsem měla všechno, co jsem si usmyslela. On mě tedy vždycky hrozně rozmazloval, ale teď jsem na něm viděla, že je v ohledu mého chování mnohem spokojenější. Třeba i to odmlouvání, co se nošení sukní týkalo, bylo ze značné části ovlivněno právě Claire, která ho poslechnout odmítla. Ano, rozhodně za tuhle změnu mohla Claire a můj strach z toho, že ona se jednou bude chovat dospěleji než já a Trena tím vystavím možnosti rozhodnout se mezi námi dvěma. Já vím, byla jsem bláhová, Tren mi neustále říkal, že miluje jen mě a Claire je jen a pouze jeho chráněnka, ale bylo to skoro stejné, jako kdyby mluvil do zdi. Stejně jsem se o něj bála a tímhle způsobem o něj bojovala. A navíc, nebylo tak hrozné se občas přemoct a udělat mu něco po vůli. Tedy alespoň na veřejnosti.

"Anori, musím s tebou mluvit," ozval se za mnou Kevinův hlas. Neochotně jsem se za ním otočila.

"Tak povídej," pobídla jsem ho. Kevin se rozhlédl kolem a zavrtěl hlavou, když v našem blízkém okolí zahlédl Trena s Claire a ještě pár dalších.

"O samotě," řekl. S povzdechem jsem ho následovala do mého stanu. Tren si všiml, že jdu pryč, ale když viděl, že jde se mnou i Kevin, uklidnil se. Přeci jenom to byl můj meertalen a on se mu nechtěl moc motat do práce.

"Tak co chceš?" zeptala jsem se hned, chtěla jsem mít tenhle nepříjemný rozhovor už za sebou.

"Chci, abys toho svého amanta donutila změnit ten plán," řekl na rovinu.

"To zrovna. Zaprvé nevidím jediný důvod proč a zadruhé nevím jak," odpověděla jsem s rukama založenýma na prsou.

"Zaprvé protože je to naprostá sebevražda, já nepůjdu do té zpropadené vesnice a tebe tam taky nepustím. Zadruhé, zkus se svléknout, dej mu a pak to nadhoď. Trochu si zahysterči a ono to vyjde," vyložil mi svůj plán. Poklepala jsem si prstem na čelo.

"Tebe se vůbec nebudu ptát, kam mě pustíš a kam ne. Já se rozhodla, že jdu a ty rozhodně nejsi ta osoba, která by to dokázala změnit. Takže ani nevidím důvod, proč bych mu to měla rozmlouvat, když s ním souhlasím," pokrčila jsem rameny. Kevin se po mě natáhl, asi aby mě chytil za loket a pokusil se mi vyhrožovat. S použitím kouzla jsem mu uštědřila dost bolestivou ránu do ramene. Nevěřícně na mě hleděl.

"To opravdu nikdo jiný nevidí, že to nemůže nikdy vyjít?" zeptal se.

"Vyjde to, proto s tím každý souhlasí. Kdyby to bylo naprosto bez šance, Tren by s tím ani nepřišel," odporovala jsem a měla se k odchodu.

"Takže ty ho tedy nedonutíš," zarazil mě.

"Ne a tobě bych doporučovala to samé. Jestli uvidím, že mu zbytečně házíš klacky pod nohy, budeš toho litovat, tomu věř," usmála jsem se a s touhle výhružkou visící ve vzduchu jsem odešla po svém. Lépe řečeno zpět za Trenem. Na jeho tázavý pohled jsem odpověděla jen úsměvem a zavrcením hlavou, jako že jsme neprobírali nic důležitého. Úsměv mi oplatil a pak se zase musel věnovat Claire, která se dost nevybíravým způsobem snažila stočit jeho pozornost zpět k sobě. S povzdechem jsem se posadila opodál a jen to v tichosti pozorovala. Jak už jsem řekla, nemělo cenu dělat zbytečné scény. Tren mi věnoval jeden povzbudivý úsměv a začal ji zase poslouchat. V jednom kuse mu něco povídala, nechápala jsem, jak může pořád takhle žvanit. I když pravdou bylo, že já jsem taky pořád povídala a dokázala u toho vydržet celé hodiny. Kousla jsem se do rtu a snažila se tak zabránit si, abych tam nešla a nevzala si ho zpátky pro sebe. Začínalo mi připadat, že to Dante neudělal naschvál Trenovi, ale spíš mě. Ta holka mě vážně rozčilovala.

Periferním viděním jsem si všimla Kevina, který se kolem podezřele ochomýtal. Otočila jsem hlavu jeho směrem a viděla, jak něco hučí do skupiny mužů. Střelil pohledem po mně a já mu zamračením dala najevo, že svou výhružku hodlám splnit v případě, že s tím nepřestane. Jen se ušklíbl a pokračoval dál ve svém povídání. Napojila jsem se na mysl jednoho z mladších vojáků. Sice si myšlenky bránil, ale pro mě to nebyla překážka. Chvíli jsem poslouchala kecy, které do nich Kevin hustil, až jsem nevydržela, zvedla se z místa a zamířila k nim.

"O co ti jde?" zeptala jsem se s rukama založenýma v bok. Strhla jsem tak k sobě pozornost nejen té skupinky, ale i několika dalších a hlavně Trena. Ten zpozorněl a vyčkávavě sledoval, co se bude dít, aby v případě potřeby mohl zasáhnout. Protestů ze strany Claire na nedostatek jeho zájmu si nevšímal.

"Vůbec nevím, o čem mluvíš," ušklíbl se Kevin.

"Ty moc dobře víš, o čem mluvím, nedělej ze sebe idiota," spustila jsem hned.

"Slečno, uklidněte se. O nic nešlo, stejně mu nikdo nevěnoval dost pozornosti," chytil mě za rameno jeden z mužů, kteří poslouchali Kevinovo vyprávění. Kevin nahodil uraženou grimasu, pravděpodobně si myslel, že svými žvásty někoho zaujal.

"Na Patrikovi nám záleží rozhodně víc, než na něm. A jestli je tenhle plán jediná možnost, jak to provést bez ztrát na životech, tak do toho půjdeme," ujišťoval mě jiný.

"To jsem ráda, že si rozumíme," sladce jsem se usmála. Věděla jsem, že mě v mužstvu mají rádi a mají pro mě slabost. Všichni dělali, co mi na očích viděli. Můj úsměv vyvolal úsměvy i na jejich tvářích a Kevinovi už nikdo nevěnoval ani pohled.

"Ty jsi asi zapomněl na naši rozmluvu, že? Takže je ti jasné, co bude následovat, když jsi nebyl schopný pochopit tak primitivní věc, jako že se do toho nemáš motat?" zeptala jsem se Kevina tichým hlasem a opět nechala svou moc kolem mého těla varovně zhoustnout.

"To by stačilo, Anori," chytil mě Tren za loket. Překvapeně jsem k němu vzhlédla. Bránila jsem tu jeho zájmy.

"Já vím, že se mi snažíš pomoct a cením si toho, ale s ním nehneš. Pokud to nebude akceptovat, nepůjde s námi. Není nic jednoduššího, než ho za neuposlechnutí příkazu nadřízeného a maření jeho práce poslal zpět k Bratrstvu. Tohle mu neprojde, to má na starosti Nejvyšší a ne ti, co ho k tobě dosadili. A kdybys mu něco udělala, měla bys z toho jen problémy," vysvětlil mi to a zároveň to uplatnil jako varování. Kevin polkl, otočil se na patě a s mrzutým bručením se odebral do svého stanu. Věděla jsem, že měl s Nejvyšším nějaké potyčky ohledně toho, jak se ke mně choval. A tímhle by taky rychle skončil. Tren by si nenechal pro sebe, jak se mnou zachází.

"Děkuju," řekl mi znovu a políbil mě na spánek.

"Už jsem se chtěla leknout, že mi zakážeš se za tebe postavit a já budu nakonec ta špatná. Ale tohle bylo na něj asi účinnější a máš pravdu, že z toho vyjdeme oba s čistým štítem," usmála jsem se. Přikývl a za ruku mě odvedl do stanu.

"Claire, myslím, že jsem ti věnoval času více než dost. Anori si také nějaký zaslouží," zarazil toho malého ďáblíčka, který silně protestoval proti tomu, aby se mnou Tren odešel k sobě. Tren pak ještě pokynul jednomu mladíkovi, - mimochodem tomu, kterému jsem nahlížela do myšlenek, takže jsem věděla, že to on je tím chlapcem, co má na Claire zálusk - aby si ji odvedl a dal mu tak další příležitost s ní být o něco déle.

"Jak říkám, hotový dohazovač," smála jsem se mu. Jen zavrtěl hlavou.

"Ty bys měla být ráda, ne? Když začne trávit čas s ním, budu moct zase já trávit ten svůj s tebou," mrkl na mě. Zasmála jsem se.

"Takhle jsem se na to nedívala, ale máš pravdu," přikývla jsem. Možná jsem nebyla až tak úplně jediná, komu její přítomnost začínala lézt na nervy.