Těžká práce velitele

Omlouvám se za zpoždění, ale poslední týden byl nabitý a navíc jsem byla bez internetu, vydávám tedy až dnes. A jako omluvu mám tenhle dílek, který je téměř celý z pohledu Trena a ještě je tam jedno překvapení 18+ (trochu jsem se inspirovala tou knížkou z růžové knihovny ;D). Přeji příjemné počtení a nechte mi nějaký komentář:

.

.

Tren ke mně natáhl ruku a opatrně si mě posadil do klína. Jemně jsem ho objala kolem krku, zatímco jeho ruce mi zabloudily pod tričko.

"Lásko, ne…" začala jsem se bránit, ale on mě zarazil.

"Nebudu tě svlékat," zavrtěl hlavou. Nechala jsem ho tedy, aby mě prsty hladil po zádech.

"Proč jsi to udělal?" vběhla s brekem do stanu Claire. Nechápavě jsme se s Trenem po sobě podívali.

"Pochop konečně, že Anori je moje snoubenka, takže s ní budu,…"začal Tren, ale ona ho přerušila.

"Tohle jsem nemyslela. Proč mě necháváš hlídat? Nejsem dítě!" vztekala se.

"Je ti 17, ty jsi ještě dítě a dlouho budeš," odpověděl.

"Ale jí hlídat nenecháváš," ukázala vztekle na mě.

"To tedy nechávám. Jednak ji hlídám já, pak také její meertalen, a dokonce i Dante tu má své lidi," řekl. Protočila jsem oči v sloup. Tak proto na mě ti dva pánové pořád tak zírají.

"Tobě to nevadí?" ptala se mě překvapeně. Pokrčila jsem rameny, vadí, ale s tím mám dělat?

"To je jedno, hlídají mě na každém kroku!" rozčilovala se.

"Anori je dospělá a chová se tak, na rozdíl od tebe. A když nejsi schopná zůstat tam, kam jsem tě poslal, musí tě hlídat," odpověděl nejprve na její nevyslovenou otázku a pak i tu, kterou jsem slyšela i já. Claire se otočila na patě a nasupeně vydupala ven.

"Co to mělo znamenat," zeptala jsem se. Znala jsem ho příliš dobře na to, abych poznala, že prvotní zmínka o hlídání ho zaskočila.

"Nikoho jsem nepověřil, aby ji hlídal. Ale všiml jsem si, že jednomu chlapci se velmi líbí. Asi si to vymyslel on, aby s ní mohl trávit více času," culil se Tren.

"Ty jsi normální dohazovač," vrtěla jsem hlavou.

"Co kdybychom se šli podívat, jak to vypadá?" navrhl. Přikývla jsem, krátký pobyt na čerstvém vzduchu mu nemůže uškodit.

"Pomož mi z košile," prosil mě. Opatrně jsem mu ji svlékla.

"Můžu vědět proč?" nechápala jsem a prohlížela si tu barevnou modřinu, která mu zdobila celou levou část hrudníku.

"Vždyť je venku takové vedro, copak ty sis nevšimla?" zatvářil se nechápavě. Kdyby nebyl zraněný, praštila bych ho. Taková provokace!

"Vážně? To bych bez tebe nevěděla. Ale raději si skočím ještě pro svetr," dodala jsem sarkasticky. Tlumeně se zasmál a vytáhl mě ven.

*****

Vysvětloval jsem svým mužům plán na to, jak se dostat do pevnosti a osvobodit Patrika. Zdáli se být spokojeni, nebylo to příliš náročné.

"Kdo to povede?" zeptali se nakonec.

"Přeci já," odpověděl jsem překvapeně. Jeden z nich přistoupil blíž ke mně.

"Ale vaše paní říkala, že…" začal namítat, ale zmlkl, když si všiml mého výrazu. Chvíli jsem přemýšlel, jestli je mám vyvést z omylu, že Anori není moje manželka, ale pak jsem dospěl k názoru, že jim rozhodně neuškodí myslet si, že nás pojí něco víc než jen zásnubní prstýnek. A navíc, ona je moje paní, i když v trochu jiném slova smyslu.

"Velím vám já nebo ona?" zeptal jsem se.

"Vy," sklopil hlavu.

"No výborně. A já říkám, že můj zdravotní stav je takový, abych mohl jít s vámi. S ní si to vyřídím," řekl jsem. Po tomto ujištění si všichni viditelně oddechli. Asi si s ní budu muset promluvit. Nebude mi zasahovat do řízení tohohle tábora. Muže jsem propustil a čekal, až se vrátí Anori, která byla zrovna na obchůzkách po nemocničních pokojích. Netrvalo to dlouho, nikde se nezdržovala.

"Miláčku, musíme si spolu vážně promluvit," oznámil jsem jí mezi dveřmi místo pozdravu. Zatvářila se překvapeně a usadila se do křesla naproti mně.

"Podkopáváš mojí autoritu a tím i morálku mých mužů," přešel jsem rovnou k jádru věci. Nikdy jsem nechodil kolem horké kaše.

"Já?" podivila se. Překvapením jí hlas vylétl o oktávu výš.

"Ano, ty. Kdo jiný by jim namluvil, že se s nimi nemůžu zúčastnit té záchranné akce?" zeptal jsem se.

"Tak jest, přiznávám," kývla.

"Já si nepřeji, abys nějak zasahovala do řízení tábora. To já jsem to dostal na starost. Dostáváš mě do nepříjemných situací, kdy se každý ohání slovy: "Ale vaše paní říkala," a z toho nejsem nijak nadšený," pokračoval jsem. Celou dobu seděla mlčky a vyslechla, co jsem měl na srdci. Na konci se jemně pousmála.

"Nemusel jsi je nechat při tom, že jsem tvoje žena," nadhodila.

"Nechtěl jsem tě shodit, navíc to má pár výhod i pro mě," připustil jsem. Znovu vyloudila tolik svůdný úsměv.

"Možná nemám právo mluvit ti do vedení, ale jako tvůj ošetřující lékař k tomu mám určité výhrady," řekla.

"Můj zdravotní stav je přímo úměrný tomu, co se chystám udělat," oznámil jsem jí.

"To já jsem tu od toho, abych posoudila tvůj stav," zavrtěla hlavou.

"Jsi příbuzná, máš na to zkreslený pohled. Erika jsi taky pustila, přitom je pohyblivý asi tolik, jako já," nedal jsem se. Nesouhlasně zavrtěla hlavou.

"Dobrá, dejme tomu, že nejsem schopný tam jít. Kdo to povede?" zkusil jsem to jinak.

"Můžeš to dát na starost třeba právě Erikovi, Kevin je další možnost. A kdybys váhal pro jejich nezkušenost nebo nedůvěryhodnost, tak můžeš zapojit mě. Znám ten plán stejně dobře jako ty," odpověděla pohotově. Podezříval jsem ji, že to měla už dopředu připravené.

"Nepřipadá v úvahu," zavrtěl jsem rázně hlavou.

"Proč ne? Rozhodně tam budu užitečnější než ty. Já se na rozdíl od tebe můžu rychle a bezbolestně ohnout nebo se nadechnout," oznámila mi. Nesnášel jsem, když byla v hádce takhle na koni.

"Rozhodně nikam nepůjdeš a já tu nebudu ležet. Ani jsem se s tebou nechtěl dohadovat, jen ti to oznámit," snažil jsem se to ukončit vítězstvím pro sebe.

"Ty sám moc dobře víš, že když se mi zachce, budu tě tu držet i proti tvé vůli a ty s tím neuděláš vůbec nic," oznámila mi s kamennou tváří.

"Nemůžeš mě tu držet," zamračil jsem se.

"Tahle debata nikam nevede. Pamatuješ, jak jsi mi říkal, že vztah funguje na společných kompromisech?" nadhodila. Přikývl jsem.

"Tak toho využijeme i teď. Na tu akci tě pustím, ale jedině když půjdu taky," řekla.

"Proč mám pocit, že ty kompromisy jsou vždycky výhodnější pro tebe a já jsem ten, kdo musí víc ustoupit?" zaskřípal jsem zuby, protože mi nezbývalo nic jiného, než přijmout.

"Nebude to tím, že já jsem se s tvým bojováním už smířila, kdežto ty jsi ten fakt o mojí bojeschopnosti ještě pořád nebyl schopen přijmout?" zeptala se s jedním jemným obočím zdviženým do vysokého oblouku. Nadechl jsem se k odpovědi, jenže mi nějak záhadně došla slova, nebo jsem na to spíš neměl co inteligentního říct.

"Dobře, vyhrála jsi, ať je po tvém," ustoupil jsem nakonec. Pousmála se.

"Vidíš, že to jde," pocuchala mi vlasy. Stáhl jsem ji k sobě. Trochu mě to ještě bolelo, ale snažil jsem se to co nejvíc maskovat. Nechtěl jsem, aby naše společné intimní chvilky musela ještě nějak odkládat, protože už jsem měl dost toho pitomého čekání. Líbal jsem ji na krku a přes klíční kosti a ona mě nechala. Když jsem jí rukama shrnul ramínka tílka a podprsenky, jemně mě zastavila.

"Jsi si jistý, že to zvládneš?" zašeptala mi do ucha. Pomalu jsem přikývl. Líbal jsem ji na prsa, přitom jí sundával tílko.

"Ehm," odkašlal si někdo před stanem. Zklamaně jsem zasténal. To mě opravdu budou rušit právě teď? Nemohli přijít až za pár hodin? Sakra! Anori se zasmála a zpět si upravila oblečení. Pak mě lípla na tvář a posadila se na postel vedle mě do méně důvěrné polohy.

"Volno," zabručel jsem a naštvaně si měřil příchozí pohledem. Kevin a Erik přišli ještě s několika dalšími muži.

"Trene, je tu takový menší problém," začal opatrně Erik.

"Jaký?" zeptal jsem se odevzdaně. Oni se opravdu rozhodli, že budu držet sexuální půst. Menší problém určitě znamenal překopat všechny moje dosavadní plány, nad čímž strávím hned několik večerů, které bych jinak mohl strávit mnohem příjemněji.

"Na pevnost, kde vězní Patrika, dorazily posily. A není jich málo," řekl za něj Kevin.

"Kolik?" ptal jsem se prostě.

"Čtyři celé posádky plus několik menších skupin," odpověděl tentokrát Erik. To bylo více než dva tisíce mužů. A já jich tu měl jen něco kolem dvou set.

"Takže napochodovat tam nepřipadá v úvahu," bručel jsem si pro sebe.

"Co je nějak vylákat?" zeptala se Anori. Střetl jsem se s jejím odhodlaným pohledem a ujistil jsem se v tom, že jsem její narážku pochopil správně.

"Chceš se vystavit jako živá návnada?" zeptal jsem se sarkasticky. Pokrčila rameny na znamení souhlasu.

"Nepřichází v úvahu," zahromoval Kevin.

"Tebe se nikdo na nic neptal. Stejně tam jdu a takhle budu nejužitečnější," zpražila ho pohledem.

"Jak to, že jde s námi?" obrátil se Kevin tentokrát na mě. Zhluboka jsem se nadechl. Teď přiznám, že mě přehádala a budu se těšit ještě většímu výsměchu, než který u něj už mám.

"Protože…" začal jsem odpovídat.

"Potřebuje lékaře. Až se k Patrikovi dostanete, bude pravděpodobně potřebovat co nejrychleji ošetřit. A nikdo z vás nemá v léčitelství takové znalosti a takovou praxi jako já," odpověděla za mě Anori a spiklenecky na mě mrkla. Snažil jsem se zamaskovat překvapení za strohé přikývnutí. Kevin chvíli mlčel, než mávl rukou, že je mu to vlastně jedno. Už taky pochopil, že nemá cenu se s Anori hádat. Zvlášť když ona má v rukávu vždycky všechna esa.

"Mně se nelíbí, že bys měla dělat návnadu, určitě to půjde vymyslet i jinak," zamyslel jsem se.

"Pane, pošlete s ní několik z nás, pohlídáme ji," předstoupil jeden z mužů. An se usmála, ale nic neřekla a čekala, jak se rozhodnu.

"Dejte mi trochu času. Zkusím nejdřív vymyslet, jestli by to nešlo jinak, pak teprve se budu zabývat touhle možností," zavrtěl jsem hlavou a všechny je propustil. Zůstal jen Erik s Kevinem, kteří chtěli vědět, co za plány se mi bude rodit v hlavě. Anori se vedle mě posadila tak, že jsem detailně viděl všechno, co normálně skrývala pod sukní, kdežto ti dva měli výhled na její krásné tělo zcela zablokovaný právě její sukní. Vyzývavě pokrčila nohu, abych měl ještě lepší výhled na její ženské partie.

"Zkoušej to, jak chceš, ale tímhle mě stejně nepřesvědčíš, abych tě tam poslal samotnou,"pomyslel jsem si. Samozřejmě to slyšela. Moc dobře jsem věděl, že ji mám v hlavě pořád, ale už jsem se s tím smířil.

"Věřím, že vymyslíš něco lepšího. Tohle je jen provokace," ozvala se mi v hlavě její odpověď, než se její mysl zase stáhla do pozadí. Nahlas jsem si povzdechl.

"Doufám, že to brzo vymyslíš. Nebudu se zpovídat z toho, že bych jí dovolil to udělat," zabručel Kevin. Věnoval jsem mu jeden pohrdavý pohled. On mě tady zatím dokázal akorát tak vytočit a bude si tu hrát na chudinku, která z toho bude mít problémy? Vždyť mu stejně nešlo o nic jiného, než o přídavky na její osobu. Anori mě chlácholivě vzala za ruku.

"Možná kdybys začal používat svůj mozek k něčemu užitečnějšímu, než k čemu ho právě teď používáš, mohl bys přispět i svým nápadem," neodpustil jsem si sarkastickou poznámku. Anori zacukaly koutky, ale jinak mlčela. I Erik přemáhal smích a Kevin jen nevěřícně zíral. Pak se zvedl a odešel.

"To s tím odvedením pozornosti nebyl špatný nápad. Jen by to chtělo vymyslet trochu jinou taktiku, než aby ses tam postavila," začal Erik. Souhlasně jsem přikývl.

"S tím bych vám možná mohl pomoct," ozval se od dveří hlas muže, kterého jsem tu nikdy předtím neviděl.

"A vy jste?" zeptal jsem se opatrně. Ten muž překvapeně pohlédl na Anori, která si přitáhla můj obličej blíž k sobě.

"Přišel k nám do tábora v den Temné noci a právě jemu vděčím za to, že mi poradil, jak ty tvory oslabit. Ošetřila jsem ho a nechala ho tu na rekonvalescenci," osvětlila mi šeptem. Přikývl jsem, i když mě trochu rozčilovalo, že za dobu své nepřítomnosti jsem naprosto ztratil přehled o věcech dějících se v táboře.

"Povídejte," pobídl jsem ho. Ten muž vešel dovnitř do stanu a posadil se na Kevinovo místo.

"Znám tyhle lesy jako svoje boty. Když mi ukážete mapu a místo, kam se chystáte, můžu vám poradit spoustu užitečných věcí," navrhl. Trochu pracněji jsem se zvedl a dovedl ho k mapám, co mi ležely na stole. Ukázal jsem mu polohu pevnosti, pak mu ukázal naší polohu a řekl mu všechno, co jsme zatím věděli. Chvíli přemýšlel, mě zatím zezadu objala Anori a položila mi hlavu na rameno.

"Budeme si muset zase promluvit," šeptl jsem jí do ucha a ona se zatvářila zděšeně.

"Zase jsem něco provedla?" zeptala se.

"To právě nevím," odpověděl jsem a ona jen odevzdaně kývla hlavou. Pak jsem svou pozornost zaměřil opět na muže u mapy.

"Jestli jsem dobře slyšel, potřebujete, aby značná část jejich mužstva byla zabrána něčím naléhavějším, než jen vaším příchodem," konstatoval a já mu jeho domněnku potvrdil přikývnutím. Pak začal povídat. Čím déle mluvil, tím méně se mi to zamlouvalo, a přece jsem věděl, že je to nejlepší plán, který v tuhle chvíli můžeme použít.

"Chápu, že se vám to asi moc nelíbí, ale nic jiného už mě nenapadá," pokrčil pak rameny.

"Je to až nechutně perfektní," ohodnotil to Erik, který měl na to pravděpodobně stejný názor, jako já. Přikývl jsem.

"Ještě doladím detaily, jinak si ale myslím, že to půjde," přikývl jsem.

"Jen to naplánujte na lepší den, než minule," řekl ten muž, a pak se omluvil, že si půjde na lůžko odpočinout a i Erik nás nechal o samotě. Sedl jsem si zpět na postel a Anori se přisedla naproti mně.

"Tak co mi chceš říct?" ptala se opatrně.

"Chci vědět o všem, co se tu dělo za dobu mojí nepřítomnosti. Přijde mi, že toho víc nevím, než vím," spustil jsem. Trochu se zamyslela, než mi celkem podrobně pospala veškeré dění tábora za posledních pár dnů. Nebylo to tak strašné, ten muž byl jediná věc, o které mi nebylo nic řečeno.

"Jak to myslel, že to mám lépe naplánovat?" ptal jsem se pak spíš sám sebe.

"Abys nechtěně nevlezl zase někam, kde tě budou chtít rituálně obětovat," odpověděla pohotově Anori. Zatvářil jsem se skepticky, ale mlčel jsem, protože jsem si byl plně vědom toho, že mě na to upozorňovala.

"Dobře, ale tahle noc zase dlouho nenastane, že?" ujistil jsem se a k mému zděšení pokrčila rameny.

"Rituály se neprovádějí jen za Temné noci, těch nocí je víc. Mnohem víc," odpověděla. Zničeně jsem si povzdechl. To mi ještě tak scházelo, zabývat se tvory z podsvětí, kteří dodržují obětní rituály.

"A ty víš, jaké to jsou?" otázal jsem se, i když jsem si myslel, že mě pošle někam, protože to nebude vědět.

"Jasně, že jo," blýskla po mě úsměvem a požádala mě o papír a tužku. Chvíli jsem na ni nevěřícně zíral, protože tohle jsem opravdu nečekal. Pak jsem její žádosti vyhověl a se zájmem pozoroval její počínání. Na papír nejprve nakreslila pěticípou hvězdu a kolem ní jeden velký kruh. Pak přidala několik různých čar a křivek, které kruh rozdělily do různě dlouhých úseků. Pak si ještě chvíli hrála s detaily a mě z toho šla hlava kolem. Co to bylo?

"Tak, teď se nacházíme tady," ukázala prstem někam na kružnici. Místo, kde jsme podle ní byli, bylo vytyčeno dvěma čarami a popravdě to byl nejužší úsek. Nevěděl jsem, jestli je to dobře nebo ne.

"Tahle čára byla Temná noc," pokračovala dál a ukázala na čáru, která byla v protisměru hodinových ručiček.

"A tahle čára je další obětní noc, která nás čeká přesně za šest dní," dokončila svou myšlenku.

"Jak se v tomhle můžeš vyznat?" nechápal jsem a zmateně si prohlížel tu změť na papíře.

"Asi jako ty se vyznáš ve svých strategiích," odpověděla s úsměvem.

"To rozhodně není tak složité. Existují přesná pravidla, kterými se to zakresluje," odpověděl jsem.

"Tohle má taky jasná pravidla. Pět základních živlů v hvězdě, kruh znázorňující rok. Pak tady máš dvanáct čar znárodňující měsíce, křivku pro roční období, pak taky lunární cykly, sluneční cykly a pár dalších astronomicky významných událostí," mávala rukou nad papírem. Přišlo mi to stejně složité, jako když jsem se učil japonské znaky.

"Jasně, když to říkáš. Ale já bych to nepochopil," zavrtěl jsem hlavou.

"Chápat to nemusíš, stačí mi věřit. Jako ti já věřím, že umíš létat, když máš křídla, tak já jako čarodějka umím všechny tyhle věci," blýskla po mě zářivým úsměvem. Úsměv jsem jí oplatil.

"Já zapomněl, že jsi taková šikovná čarodějka," zasmál jsem se.

"Takže za šest dní by rozhodně nebylo dobré, abychom něco podnikali," ujistil jsem se, že jsem to pochopil správně. Přikývla.

"A pak máš asi tři týdny, než následuje období, ve kterém se provádějí jen menší obřady, ale ty nejsou takovým problémem," dodala k tomu. Přikývl jsem, jako že rozumím. Natáhla se ke mně, aby mě mohla políbit a já si jí přitáhl do klína.

"Víš, že už mě nebaví čekat?" zavrněl jsem jí do ucha, které jsem následně skousl. Jemně zavzdychala.

"Ale co když někdo přijde," namítla, ale jinak už se mi rukama dobývala pod košili.

"Tak počká, ty jsi totiž na prvním místě. A já už se nenechám rušit," vyvrátil jsem její domněnku o tom, že bychom kvůli někomu museli opět přestat. V mojí chloubě mi začalo bolestivě cukat, a kdyby někdo přišel, měl jsem po ruce docela těžkou knihu, kterou bych se ho pokusil zasáhnout. Anori mě mezitím zbavila košile a vášnivě mě líbala na krku a ramenou. Nechtěl jsem být pozadu. Jelikož jsem nechtěl, aby se její rty musely jakkoliv odtrhnout od mojí pokožky, stáhl jsem jí nejprve ramínka z ramen a pak jí tílko i se sukní přetáhl přes boky a dolů, přitom jsem se nezapomněl rukama zastavit na jejím pevném zadečku. Její rty si opět našly ty moje a začala válku o prostor. Ani jsem si nevšiml, kdy se naučila takové zručnosti, vždycky byla tak nesmělá a já měl navrch. Teď jsem se musel hodně snažit. S trochou pomoci letělo její oblečení kamsi do kouta a já ji položil pod sebe. Teď už bylo na ní, aby mi pomohla z kalhot, což jí netrvalo nijak dlouho, a už rukou dráždila moji chloubu, která na její dotyk už nějakou tu dobu čekala v pozoru. V tomhle ohledu jsem si jí pěkně vycvičil a byl jsem velmi hrdý na to, že jsem byl první a jediný muž, se kterým se takovým radovánkám oddávala dobrovolně a s vášnivým fortelem. Vzal jsem ji za vlasy a jemně, přesto dostatečně silně zatáhl a zvrátil jí tak hlavu dozadu. Jazykem jsem jí přejel po krku tam a zpátky a na chvíli se zastavil v dolíčku na krku. Nedopatřením jsem jí svými vášnivými polibky udělal malou značku. Její ruka mi pevně tiskla přirození, až se mi podlamovala kolena, byl jsem rád, že jsem nad ní napůl ležel. Přesunul jsem se na její pevná ňadra, kde jsem jazykem laskal jednu její bradavku a levou rukou jsem si hrál s jejím druhým prsem. Odměnou mi byly její slastné vzdychy, mezi které často zařazovala moje jméno. Její štíhlé prsty mi trhaně přejížděly po žaludu a občas přejely po celé délce, vždy ve chvíli, kdy ji na chvíli opustila křeč rozkoše a ona si vzpomněla, co že tou rukou vlastně dělá. To mě těšilo. Opustil jsem od jejích naběhlých ňader a posunul se opět o kousek níž na její bříško. To jsem poséval jemnými polibky a nebál se používat svého hbitého jazyka. To už mě pustila, jednak jsem se od ní dostal příliš daleko a také se snažila zakrýt si ústa, přeci jenom jsme nesměli být příliš hluční. Můj věrný přítel se začal hlásit o svá práva a já ji tedy pravou rukou začal jemným hlazením připravovat na svůj vstup, zatímco druhou rukou jsem jí hladil boky a rty se vrátil zpět na prsa. Prsty mi zamotala do vlasů a pobízela mě k intenzivnějším pohybům, přičemž v odpověď na moje prsty mi její nohy samovolně udělaly víc místa. Její štíhlé tělo se ke mně vypínalo a moje přirození začalo tepat tak naléhavě, že jsem věděl, že jestli nezačnu jednat, bude pozdě. Anori vymotala prsty z mých vlasů, místo toho je křečovitě zatnula do polštářů za hlavou. Podle její ruměncem zbarvené tváře jsem poznal, že ani ona nemá k vrcholu daleko. Oběma rukama jsem jí hladil stehna, až jsem jí chytil pod koleny a nohy jí odtáhl víc od sebe, abych se mezi ně mohl pohodlněji vměstnat. Rty jsem opět přitiskl na ty její a něžně do ní pronikl. Nečekal jsem nijak dlouho, a začal se rytmicky pohybovat. Její zrychlený dech mě šimral na tváři pokaždé, když si ústa vyprostila k nádechům. Anori kopírovala moje pohyby a s nadšením se přizpůsobovala mojí zvyšující se intenzitě přírazů. Bylo otázkou relativně krátkého času, než jsem poznal, že už se to blíží. Ještě několik málo přírazů. Anori se napjala, zaklonila hlavu dozadu a sevřela mě v sobě v křeči rozkoše. Jen co trochu povolila, vyvrcholil jsem také. Svalil jsem se vedle ní a rychle oddechoval. Ona na tom nebyla o nic lépe. Trvalo notnou chvíli, než ke mně otočila hlavu.

"Dokonalé," zašeptala a zasmála se. Potěšilo mě to. Ještě chvíli jsme zklidňovali dech i srdeční tep. Pak se ke mně přivinula a já přes nás přes oba přehodil deku.

"Všechno v pořádku?" zeptala se mě.

"Bylo to náročnější, než jsem si myslel," přiznal jsem. Když jsem se při vyvrcholení prohnul v zádech, žebra se ozvala a bolelo to jak čert. Ještě teď jsem cítil takové nepříjemné táhnutí.

"Říkala jsem ti to," řekla jednoduše, moje pravdomluvné přiznání ji asi trochu uklidnilo.

"Máš ještě minimálně šest dní na to, abys je nechal v klidu doléčit," protnula ticho po chvíli.

"Šest dní? Tak to určitě," odfrkl jsem si. Zvedla ke mně pohled.

"Z postele se nehneme minimálně do konce týdne. Takže asi tak jeden den," oznámil jsem jí. Rozesmála se a zavrtěla hlavou.

"Jsi blázen," řekla mi a jemně mě políbila na rty. Polibek jsem jí opětoval a užíval si první noc po dlouhé době, kdy jsem si ji mohl přitisknout k sobě.