Hrdinství v časech minulých

Máme tu opět neděli a s ní i další díl, ve kterém se hneme kupředu. Dozvíte se, jak zareagují upíři na Trenovu prosbu o pomoc? Pomohou nebo ne? Přeji příjemné počtení a nechte mi komentář ;):

.

.

Temný, hustý a nepropustný les nás obklopoval už několik hodin. Myslím si, že každý, kdo by se nedržel vyšlapané cesty, by pokus o jeho průchod rychle vzdal. Šli jsme jeden za druhým, protože víc místa tu nebylo. Tren mě držel za ruku a kráčel o krok přede mnou, aby mě v případě potřeby mohl chránit. Za mnou šel Erik ze stejného důvodu. Jako bych to snad potřebovala.

Byli jsme celý den na cestě a náš cíl byl jasný. Vesnice plná upírů, do které to bylo přibližně ještě další den cesty. Začínala jsem si lámat hlavu s tím, kde budeme spát, protože na téhle uzounké cestičce rozhodně tábor nerozložíme. A jít celou noc mi taky nepřišlo jako to nejlepší řešení. Pokud jsme chtěli uspět, museli jsme být připraveni a stále ve střehu. Když už jsem byla odhodlaná k tomu, se na to Trena zeptat, les před námi začal řídnout a my došli na menší palouček. Tren se zastavil.

"Dnes už dál pokračovat nebudeme, tohle je totiž jediné místo na naší cestě, kde se dá rozbalit tábor. Všichni si odpočineme a zítra brzy ráno se vydáme na cestu," řekl. Zmateně jsem přemýšlela, v jeho plánu nebyla ani zmínka o nějakém paloučku, jak to, že mi tahle informace unikla? Tren jakoby věděl, na co myslím, se ke mně otočil.

"Tohle mi tvůj přítel řekl až dnes ráno, proto jsem to neměl zanesené do těch plánů. Ale je dobře, že to udělal, nevím, jak bychom se vyspali na té úzké pěšince," vysvětlil mi to. Chápavě jsem pokývala hlavou.

Rozložení tábora byla vlastně jednoduchá záležitost. Uprostřed se rozdělalo ohniště a pak si každý roztáhl deku, na které měl strávit noc, stany jsme s sebou rozhodně netahali. Tren roztáhl tu naši a ladně se na ni posadil, já ho hned následovala a uvelebila jsem se mu na klíně. Vzhledem k tomu, že tu byla spousta lidí a nás od sebe nedělily žádné zdi ani stanové plachty, se naše jindy celkem vášnivé mazlení muselo uskromnit jen na letmé a lehké dotyky a polibky. Ne, že bych byla úplně zklamaná, bylo to lepší, než nedělat vůbec nic. Přesto jsem si neodpustila pár kyselých pohledů směrem do davu. Trena to vždycky rozesmálo a slyšet jeho smích pro mě byla příjemná změna. Dnešním dnem nás totiž provázel pouze zvuk pravidelného a rytmického dopadání našich nohou na suchem popraskanou prašnou cestu. Lehla jsem si hned, jak se začalo stmívat, a k mému překvapení jsem neměla problém usnout, i když jsem se necítila nijak unavená. Tren mě objal svými silnými pažemi a přitiskl si mě na tělo, které krásně hřálo. Tedy, ne že by to zrovna dnes bylo potřeba, vedra v posledních dnech byla opravdu úmorná. Všichni tady běhali téměř nazí, jen já se pařila. I když, mělo to i výhody, třeba jako že jsem se nemusela tahat se svými věcmi a měla jsem hned několik ochotných nosičů.

Brzy ráno mě probudilo jemné zatřesení ramenem. Nespokojeně jsem zabručela a víc se přitiskla k tělu za sebou.

"Vstávej, žabičko, musíme vyrazit," šeptal mi do ucha. Jak neochotně jsem otevřela oči do ještě tmavé noci.

"Kolik je?" ptala jsem se zmateně.

"Pravděpodobně něco kolem čtvrté ráno," odpověděl mi a začal se zvedat, stejně jako ostatní obyvatele našeho malého tábora.

"Proč tak brzy, nemůžeme počkat, až se rozední?" ptala jsem se, ale přitom už se také zvedala.

"Říkal jsem, že půjdeme brzy, abychom do vesnice došli v nějakou rozumnou dobu," blýskl po mě úsměvem a políbil mě na zamračené čelo.

"Jo, ale neřekl si, jak moc brzo to bude," brblala jsem, ale ve skutečnosti už jsem byla úplně vzhůru a připravená pokračovat v cestě. Když jsme opustili mýtinu, ocitli jsme se opět v tom neprostupném lese, který byl za temného rána ještě děsivější než normálně. Šla jsem na Trena těsně nalepená a jeho ruku pevně drtila ve své. Nechal mě, asi poznal, že mám opravdu strach, ještě mě navíc krouživými pohyby palce hladil po dlani a snažil se mě tak uklidnit. To se mu povedlo až ve chvíli, kdy les byl přeci jenom prosvícen světlem dalšího svěžího rána.

Naše cesta se stala jednodušší, když se dosud uzounká cestička o něco rozšířila a my vešli do nevelkého lánu obilí. Bylo to o dost příjemnější, než se pachtit stále stejným lesem. Mohla jsem teď jít vedle Trena a ne několik kroků za ním, takže jsme si konečně mohli povídat. Když na mě totiž mluvil předtím, musel se otáčet dozadu a pak se nejednou stalo, že o něco zakopl. Nebavili jsme se o ničem důležitém. Já jsem mu nejprve vyprávěla o dětech, které jsem léčila v té obležené vesnici, přičemž mi Tren oznámil, že rodina jednoho z nich nás pozvala na oběd, jako projev díků. Tren se prý snažil původně odmítnout, ale neúspěšně. Slíbila jsem mu, že jako jeho partnerka samozřejmě půjdu s ním.

"Kdo jste a co chcete?" ozval se najednou rozčilený hlas a my se ocitli v přítomnosti hned několika ozbrojených mužů, jejichž meče nám právě mířily na hlavy. V rychlosti jsem přelétla situaci, byli jsme perfektně obklíčeni. Ne že by to pro mě byl nějaký problém, ale pro ostatní to bylo značné zkomplikování situace.

"Chceme mluvit s nejvyšším vaší vesnice," odpověděl Tren a strhl tak na sebe jejich pozornost. Samozřejmě, že ho jako velitele akce, okamžitě začali mnohem více hlídat, což znamenalo i více mečů kolem jeho hlavy.

"Proč?" zeptal se jeden z nich. Nedokázala jsem úplně přesně určit, co to bylo za rasu. Měl temné krátce střižené vlasy a tak nějak podivně hnědé oči. Rozhodně to nebyl anděl, ale na démona mi taky neseděl.

"To bych nerad řešil s vámi," odpověděl Tren.

"Dobře, ale půjdete jen vy, ta žena a pak si vyberte další dva zástupce. Zbytek tu počká s našimi muži," souhlasil. Chápala jsem, proč s Trenem nepustil všechny zúčastněné, i proč si měl vybrat několik mužů s sebou. Nechápala jsem ovšem, proč bych ale měla chodit i já. Pravděpodobně si všimli našich propletených rukou a usoudili, že bych ho nechtěla nechat samotného. Tren si vybral Erika a pak ještě jednoho, který mu často dělal pravou ruku. Ostatním kladl na srdce, Kevinovi obzvlášť, aby zbytečně nikoho neprovokovali, protože jsme pomoc potřebovali. Ano, vzali jsme Kevina s sebou. Po Trenově nepřímé výhružce se všem omluvil a slíbil, že bude dělat to, co se mu řekne. Asi s Nejvyšším opravdu neměl ty nejlepší vztahy. V téhle malé skupince jsme tedy pokračovali v cestě, za přítomnosti našeho ozbrojeného doprovodu. Nikdo cestou nepromluvil, jen Tren mi chlácholivě tiskl ruku. Pochopila jsem z toho, že tohle byl postup, který od nich tak trochu i očekával a byl rád, že mě tu má u sebe. Víc jsem se mu zapřela do ruky a hlavu mu položila na rameno. Bylo krásné tohle vědět. Došli jsme až k místu, kde ze země vyrůstali podivné menší domky, pokryté mechem, listím a dalším materiálem, který se tu povaloval všude kolem. Rozhlížela jsem se po jejich podivném vzhledu i rozmístění a všimla si obyvatel, kteří na nás bázlivě koukali. Prošli jsme až asi do středu celého prostranství, kde stál největší domek. Před ním jsme se zastavili.

"Počkejte zde," přikázal na ten muž a zašel dovnitř. Tren se zhluboka nadechl, věděla jsem, že tohle domlouvání a přemlouvání neměl rád. Stiskla jsem mu ruku a věnovala mu jeden povzbudivý úsměv, který mi oplatil. Z domu vyšel jak ten muž, který nás sem přivedl, tak ještě několik dalších mužů a žen a rozestoupili se před námi.

"Kdo je velitelem?" zeptal se ten, co stál uprostřed.

"Já," odpověděl Tren tichým hlasem.

"A co vás k nám přivedlo. Můj syn říkal, že se mnou chcete mluvit?" zeptal se a přitom pokynul směrem k tomu muži, co nás přivedl. Usmála jsem se, vůbec si nebyli podobní.

"Přišli jsme vás požádat o pomoc," řekl Tren narovinu. Tahle přímočarost je asi trochu překvapila. Mezi všemi to zašumělo, než ten prostřední jedním pokynem ruky všechny uklidnil.

"Posloucháme," kývl směrem k Trenovi a ten začal povídat. Vysvětlil jim, jak jsme se sem dostali a v jaké jsme právě teď situaci. Pak jim řekl, v čem by spočívala jejich pomoc a jak moc by nám to pomohlo. Všichni se tvářili vážně, nedokázala jsem poznat, co si myslí.

"A proč bychom vám měli pomáhat?" zeptal se opět ten prostřední. Sice jsem nevěděla, jak se situace vyvíjela, ale trochu mě povzbudil fakt, že v jeho hlasu nebyl žádný rozčilený podtón a neposlal nás rovnou všechny k šípku.

"Věřím, že i vy se s nimi dost potýkáte," pronesl Tren důvěrným tónem a ten chlap se usmál.

"To ano. Napadají nás od té doby, co se sem dostali. Ale takhle situace je dost riskantní a je možné, že budeme mít těžké ztráty na životech. Chceme vědět, co z toho budeme mít my," rozvedl svoji myšlenku. Tren si povzdechl a já na něm poznala, že usilovně přemýšlí, co odpovědět, aby z nich dostal souhlas.

"Tren Anthony? Malý Tren Anthony?" vyrušil nás dívčí hlas. Všichni jsme se překvapeně otočili. Stála tam mladá dívka, téměř stejná jako ten chlapec, kterého vrchní téhle vesnice označil za svého syna.

"Sarah?" zeptal se Tren nevěřícně. Dívka se usmála a souhlasně přikývla.

"Nevěřila jsem tomu, že tě ještě někdy uvidím," zasmála se a objala ho kolem krku. Zaraženě jsem zírala na scénu před sebou a můj mozek nebyl schopen zpracovat to, co se tu právě odehrávalo.

"Sarah, ty toho muže znáš?" zeptal se jí někdo.

"Samozřejmě. Copak vy si nepamatujete na malého Anthonyho?" ptala se dívka zaraženě. Ostatní si Trena začali mnohem pozorněji prohlížet a já si frustrovaně povzdechla, protože jsem byla naprosto mimo mísu.

"Och, vy jste ten malý chlapec, který zachránil mé dceři život, nemám pravdu?" rozšířily se najednou oči poznáním starostovi, jak jsem si ho nazvala. Vždyť tomu tady velel, tak proč ne.

"Záchranou života bych to nenazval, jen jsem se jí zastal," pokrčil Tren rameny.

"Není to už zrovna žádný malý chlapec, ale pořádný mužský, že?" zasmála se ta dívka, Sarah, jak jsem pochopila. Můj a Trenův pohled se střetl a on nemohl přehlédnout tu obrovskou otázku.

"Anori, tohle je Sarah, chodili jsme spolu do školy a ona trpí utkvělou představou toho, že jsem jí zachránil život. Sarah, tohle je moje snoubenka Anori," představil nás. Potřásla jsem si s ní rukou.

"Ráda tě poznávám, doufám, že jsi na něj hodná," přátelsky na mě zamrkala. Zasmála jsem se.

"Samozřejmě," přikývla jsem. Ta holka se mi líbila.

"Chcete tím naznačit, že ta dívka je vyvolenou?" otázal se starosta s pohledem upřeným na mě. Tren souhlasně přikývl.

"To ovšem naprosto mění situaci. Postarejte se o ně a nechte přivést i zbytek jejich posádky," zavelel starost a všechno se dalo do pohybu. Tren byl pozván dovnitř a já zůstala venku se Sarah.

"Jak to Tren myslel s tou záchranou života?" zeptala jsem se jí.

"Zastal se mě, když se mi posmívala partička výtržníků. Chtěli mě zmlátit za to, že nejsem ani jednou z většinových ras, prostě normální rasová nenávist. Tren to znal a proto se mě zastal. Pěkně to za mě odnesl. Já ho pak odvedla k nám domů, kde jsme mu ošetřili rány a od té doby jsme byli přátelé. Tren si myslí, že kdyby se do toho nepřipletl, neublížili by mi. Já s ním ovšem nesouhlasím, a když jsem viděla, co udělali jemu, byla jsem si stoprocentně jistá, že bych to odnesla," vysvětlila mi. Chápavě jsem přikývla. Tohle mi taky nikdy neřekl. Jenže taky nemohl tušit, že se tu s ní potká. Se Sarah jsem strávila jedno krásné odpoledne, kdy mi vyprávěla, jaký Tren byl jako dítě. Nikdy jsem se o něm moc informací z tohohle věku nedozvěděla. Řeknu vám, byl pěkné číslo, i když na mě samozřejmě neměl. Když pak k večeru Tren vyšel z domu a zamířil si to přímo ke mně, neodpustila jsem si malé pošťouchnutí.

"Ahoj, indiáne," usmála jsem se a objala ho kolem pasu. Nejdřív se zatvářil nechápavě, ale pak se mu oči rozšířily pochopením.

"Mluvila jsi se Sarah, že?" zeptal se s úšklebkem.

"Když ty mi o sobě nic takhle zábavného nepovíš, musím se to dozvědět jinde," smála jsem se, ale přitom si ho udobřovala drobnými polibky na tváře.

"Tak co jsi domluvil?" zeptala jsem se, abych téma hovoru stočila trochu stranou od Sarah a jejího vyprávění.

"Všechno bude přesně tak, jak jsme to plánovali," blýskl po mě spokojeným úsměvem.

"To je skvělé," podpořila jsem ho.

"Dost mi pomohl fakt, že jsi naše vyvolená, a pak taky ta jejich ochota se mi odvděčit za záchranu jejich dcery," protočil teatrálně očima.

"Náhodou to byl hrdinský čin hodný uznání," postavila jsem se na jejich stranu.

"Tušil jsem, že to vezmeš takhle, jsem asi jediný, kdo se na to divá trochu realisticky," ušklíbl se a vedl mě někam ven ze středu vesnice. Neptala jsem se, bylo mi jedno, kam jdeme, když mě tam vedl Tren bylo všechno v naprostém pořádku.

"Trene, jak poznáš, kdo z nich je upír a kdo démon?" zeptala jsem se ho cestou. Prudce se zastavil, nečekala jsem to, takže jsem do něj vrazila, šel totiž krok přede mnou.

"To myslíš vážně?" otočil se ke mně.

"Kdybych to věděla, neptala bych se," odpověděla jsem a mnula si bolavé čelo.

"Jak to poznáváš ty?" zeptal se mě. Trochu mě rozčilovalo, že se mě pořád na něco ptá, přitom jsem chtěla slyšet odpověď, ale nakonec jsem to udělala po jeho.

"No, většinou to poznávám podle vzhledu," přiznala jsem. Trenovi ze rtů uniklo drobné uchichtnutí. Překvapeně jsem se na něj podívala, nestávalo se zrovna často, že by se mi za něco smál.

"Děláš si legraci, že jo. Jak bys mohla poznávat rasy podle vzhledu?" zeptal se mě.

"No právě že docela těžko," přiznala jsem trochu vykolejená z toho, že se mi směje.

"Zlatíčko, copak ty neumíš vidět aury?" ptal se dál a mě tenhle rozhovor začal být celkem nepříjemný, docela jsem litovala, že jsem se vůbec ptala.

"Umím, ale podle nich to nepoznám," pokrčila jsem rameny.

"Co z nich tedy poznáš?" zajímal se. Copak on je nevidí?

"Pohlaví, věk, jméno, duševní rozpoložení a jak velkou má sílu," odpověděla jsem odevzdaně. Tren si povzdechl.

"To nejsou aury, ale spíš bytí, nebo duše, říkej si tomu, jak chceš. Bože, vůbec mě nenapadlo, že je nevidíš," opravil mě. Překvapeně jsem na něj hleděla. Dělal si ze mě legraci? Jestli ano, tak to byl pěkně černý humor.

"Pojď se mnou," chytil mě za ruku. Byla jsem tak rozrušená, že jsem se bez protestů nechala vést úplně na druhou stranu.

"Eriku," oslovil Tren svého přítele. Erik, když nás spatřil, vykouzlil přívětivý úsměv.

"Copak?" zeptal se.

"Potřebuji tě jako živý trenažér," oznámil mu Tren a za rameno ho přitáhl blíž ke mně. Erik se zatvářil trochu zděšeně, když slyšel zmínku o živých trenažérech.

"An, polož mu ruku na srdce," přikázal mi Tren. Zmateně jsem ho poslechla. Cítila jsem, jak Erik zatajoval dech a čekal, co se bude dít. I já čekala.

"A teď se soustřeď," řekl Tren znovu a položil svou ruku na tu moji. Zavřela jsem oči a snažila se soustředit na Erika. Nevěděla jsem, co přesně hledám, protože mi to neřekl, ale alespoň jsem se o něco snažila. Viděla jsem opět to, co Tren označil za bytí nebo duši. Najednou jsem ovšem měla trochu jiný pocit.

"Cítíš to?" zeptal se mě Tren. Přikývla jsem. Bylo to zvláštní, nedokážu slovy popsat, co jsem cítila, ale z Erika najednou čišela taková čistota a nevinnost. To bylo to, pod čím si každý křesťan představil anděla. Omámeně jsem sundala ruku z Erikovy hrudi.

"Páni," vydechla jsem.

"Páni," zopakoval po mě Erik, zatím stále mimo mísu. Tren se na něj usmál a poděkoval mu za spolupráci. Jen mávl rukou a nechal to být.

"Takže z každého anděla musí čišet to, co z Erika?" zeptala jsem se, abych si to ujasnila.

"Ano. Nezáleží na tom, zda je ten anděl hodný nebo zlý. Prostě cítíš, že je to anděl," odpověděl a vedl mě dál vesnicí, až došel k domkům, okolo kterých se potloukali naši muži. Zavolal k sobě jednoho z nich a pokynul mi, abych opět udělala to stejné. Ten voják se nebránil tak jako Erik, tvářil se tak sebejistě a samozřejmě, že mi připadalo, že asi ví, co dělám a nejednou se toho již účastnil. Tentokrát byl můj pocit úplně jiný. Opravdu z něj čišelo cosi démonického, neexistují přesná slova, jak jinak lépe by se to dalo popsat. Opět jsme mu poděkovali za pomoc a Tren mě odváděl zpět do míst, odkud jsme prve odešli.

"Takže už víš, jak to poznáš?" zeptal se mě. Přikývla jsem.

"Připadám si teď trochu trapně, že se to dozvídám až po dvou letech, co jsem tady," konstatovala jsem nahlas.

"Mě vůbec nenapadlo, že bys tohle nevěděla. Jinak bych ti to samozřejmě řekl dřív," omlouval se Tren. Zavrtěla jsem hlavou, protože to v žádném případě nebyla jeho chyba.

"Teď už to jenom budeš muset zvládat na dálku, protože nemůžeš za každým přijít a ohmatávat ho," zasmál se pak. Protočila jsem oči v sloup, dělat si ze mě legraci, na to ho užije.

"Můžu to zkusit na tobě?" nadhodila jsem.

"Můžeš, ale budeš z toho zmatená," odpověděl se smíchem. Zmateně jsem pozdvihla obočí.

"Jsem míšenec, nebude to tak dobře poznat," vysvětlil. Chápavě jsem pokývala hlavou a pak mu položila ruku na prsa.

"Měla bys to zkusit z dálky," navrhl mi.

"Proč? Tebe přece ohmatávat můžu," vyplázla jsem na něj jazyk. Zasmál se a souhlasně přikývl.

"To máš pravdu," přiznal. Soustředila jsem se na jeho auru. Měl pravdu, byla jsem trochu zmatená, protože se všechno prolínalo do sebe a nebyly tam jasně patrné žádné hranice. Rysy všech ras se navzájem doplňovaly, bylo to dost zvláštní. Ale mně se to líbilo.

"Páni," pronesla jsem s úsměvem, když jsem z něj sundala ruku.

"Tak co?" zasmál se a pokračoval v cestě.

"Bylo to matoucí, zvláštní a hrozně krásné," odpověděla jsem, chytila ho kolem paže a nechala se jím dovést k jednomu domku, ve kterém jsme měli bydlet. Těsně před tím, než jsme překročili práh, si mě najednou Tren vyhodil do náruče. Polekaně jsem vypískla a zmateně ho sledovala, když mě přenášel dovnitř.

"Miláčku, ale mi ještě nejsme manželé," škádlila jsem ho.

"To sice nejsme, ale ví to tu asi tak pět lidí. Ostatní si myslí něco jiného," vyvedl mě z omylu.

"Takže nás přehlasovala většina," konstatovala jsem s hraným zděšením.

"Hm, vypadá to, že si tě budu muset vzít," pokýval smutně hlavou. Pleskla jsem ho po ruce.

"Teda, ty jsi zlý. To já tě asi nechci," založila jsem si ruce na prsou a uraženě odvrátila hlavu.

"To si jenom myslíš," ujistil mě a pak jsme se až do rána oddávali milostným radovánkám. Ráno nám přinesli snídani téměř až do postele a chovali se k nám tak přehnaně uctivě a přívětivě, až mi to lezlo trochu na nervy.

"Podle mě ti musí být opravdu vděčni, když se o tebe takhle starají," zamumlala jsem. Překvapeně ke mně vzhlédl.

"Ale žabičko, oni to dělají kvůli tobě. Ty jsi tady kápo," mrkl na mě. Údivem jsem otevřela ústa.

"Ale vždyť nejsem jejich vyvolená, tak co blbnou?" ptala jsem se.

"Taky tě přijali. Ten spor už je unavuje a hlavně se jich dost dotýká. Nemohou pořádně vyjít ven, aniž by jim hrozilo, že se je někdo bude snažit zabít, protože si nebude jistý, na čí straně vlastně stojí. A ty jsi nadějí na to, že se to změní. Proto si tě váží stejně tak jako my," odpověděl.

"Hm, tak to bych s tím asi měla urychleně něco dělat, nebo nastane anarchie," zamyslela jsem se.

"To byste tedy měla, slečno Anori," poškádlil mě. Znovu jsem ho uhodila do ramene.

"Ještě jednou mi takhle řekneš a nebudu s tebou mluvit," našpulila jsem rty. Tren se nadechl a dělal, jako že o tom vážně uvažuje, která z možností by pro něj byla tou nejlepší. Přitáhla jsem si ho za límeček u košile a vášnivě ho políbila.

"Nejenže s tebou nebudu mluvit, ale budu trucovat úplně, jako to děláš ty," oznámila jsem mu. Zasmál se a přitáhl si mě do náruče.

"Tak já ti tak teda neřeknu, žabičko," začal mě škádlit zase jinak. Copak mělo cenu mu to nějak rozmlouvat?

S trochou představivosti by to mohla být podstata Trenovy duše, smíchání anděla a ďábla ;)