Pevnost

Pro začátek se moc omlouvám za zpoždění, ale prostě mi nevychází čas, trošku to všechno nestíhám, ale slibuju, že se budu snažit, aby pauzy nebyly zbytečně dlouhé. Přeji příjemné počtení a nechte mi komentáře ;)

.

.

V té upírské vesnici jsme zůstali ještě asi dva dny, než bylo všechno naplánováno a připraveno. Většinu času jsem trávila se Sarah nebo s Erikem, protože Tren byl od rána do večera zavřený se starostou vesnice a ostatní neustále pobíhali a plnili jejich rozkazy.

"Miláčku, ty se mi vůbec nevěnuješ," brblala jsem jeden večer, kdy už jsem ležela v posteli a on stále oblečený seděl nad plány.

"Vydrž, lásko," zašeptal nepřítomně, takže mi bylo jasné, že jen tak hotový nebude. Překvapilo mě, když během chvíle opravdu skončil s prací a začal se svlékat.

"To bylo rychlé," pokývala jsem uznale hlavou. Zasmál se.

"Snažil jsem se," odpověděl kousavě, kdy poukazoval na to, že ho nejsem ochotná nechat pracovat. Začali jsme se škádlit.

"Ty jsi hrozný, já jdu za Erikem," naštvala jsem se jednou a začala se hrabat ven z postele. Jeho silné paže se mi pevně omotaly kolem pasu a neumožnily mi udělat ani krok.

"Nikam, proč bys chodila za Erikem?" zavrčel mi do ucha.

"Protože Erik je na mě hodnější než ty," vyplázla jsem na něj jazyk. Možná to byla až příliš silná provokace. Napjal čelist a zhluboka se nadechl.

"Miláčku, vždyť víš, že tě jenom zlobím a nic z toho nemyslím vážně. Nechci, abys nikam chodila," pronesl po chvíli přiškrceným hlasem. Přitiskla jsem se těsněji k němu.

"Nikam nejdu a samozřejmě to taky nemyslím vážně. Omlouvám se, neměla jsem to říkat, přehnala jsem to," šeptala jsem mu do ucha. Políbil mě na čelo a dál už to nechal být. Místo toho mě jenom rozmazloval ve své náruči. Jeho mazlivé dotyky začaly být čím dál pomalejší a já cítila, že už téměř spí. Najednou jsem se prudce posadila. Trena to samozřejmě zase vzbudilo.

"Co se děje?" ptal se zmateně.

"Slyšíš to?" odpověděla jsem mu otázkou. Oba jsme zmlkli a poslouchali.

"Já nic neslyším," zavrtěl Tren hlavou. Opravdu teď bylo ticho, ale předtím jsem slyšela nějaké podivné rytmické zvuky.

"Spi, zítra máme velký den, musíš být fit," zabroukal Tren a opět se uvelebil do polštářů. Následovala jsem jeho příkladu, ale nemohla jsem usnout. Stále jsem napínala sluch, abych slyšela ty podivné zvuky. Po chvíli se opravdu ozvaly znovu, navíc ještě s odříkáváním slov, kterým jsem na tu dálku nerozuměla. Přitiskla jsem se víc k Trenovi, nechtěla jsem ho kvůli tomu budit, snad to není nic špatného.

"Taky to slyším," zašeptal najednou jeho hlas. Zvedla jsem hlavu a setkala se s jeho pohledem.

"Upíři věří v sílu přírodních živlů, takže je pravděpodobně žádají o ochranu v zítřejším boji," zamumlal. Kývla jsem hlavou, i když tohle zjištění nijak neměnilo fakt, že jsem nemohla usnout, protože mě to trochu děsilo.

"Mám ti zazpívat, aby se ti líp usínalo?" škádlil mě Tren, ale pak naprosto vážně zabroukal melodii z jedné jejich pohádky. Usmála jsem se a nechala se ukolébat jeho melodickým hlasem.

*****

(Erik)

Probudil jsem se velmi brzy ráno. Celá vesnice byla ještě tichá a temná, jen jemně růžový proužek na východní obloze naznačoval, že brzy nastane další den. Pro nás to ovšem bude den D. Byl jsem dost nervózní, poslední dobou jsem se účastnil samých takových nebezpečných akcí a vždy mi přišlo, že jsem měl spíš jen štěstí, než že bych opravdu tušil, co mám dělat a jak mám bojovat. Většinou vedle mě stál někdo, kdo mě vedl. Ano, samozřejmě tím myslím Trena, který tu ovšem má svoji snoubenku, od které se poslední dobou nechce hnout na krok. Je naprosto jisté, že budou bojovat společně.

Přes zeď vedlejšího pokoje ke mně dolehly zvuky vášnivého milování. Chvíli jsem přemýšlel, s kým to sousedím, než mi došlo, že jsou to ti dva, Tren s Anori. Trochu jsem mu záviděl, já neměl ještě ani žádnou vážnější známost a díval jsem se na to, jak se ti dva k sobě mají. Ale přál jsem jim to, hrozně jim to spolu sluší. I když teď jsem trochu nechápal, proč se vysilují takovými tělesnými potřebami, které lze odložit, když máme být na dnešek připraveni v té nejlepší možné fyzické kondici. Moc dobře jsem věděl, že Tren ještě nemá žebra úplně v pořádku a že si před námi dává velký pozor, jaký pohyb udělá, aby ho to zbytečně nebolelo. Copak tohle mohl dělat?

Přistiženě jsem zrudl, když mi došlo, o čem to tu polemizuji, a raději jsem se otočil na druhý bok a přetáhl si peřinu přes hlavu, abych všechno kolem sebe trochu ztlumil. Zaposlouchal jsem se do tlukotu vlastního srdce a přemýšlel, jaké to musí být, když bych tu měl dívku, na které by mi hodně záleželo a já mohl poslouchat i její srdce. Cítil jsem se trochu osamělý.

Hned, jakmile se rozednilo a já bych nevypadal jako naprostý zoufalec, jsem se zvedl, oblékl se do bojové tuniky a vyšel ven. Jak moc mě překvapilo, když jsem se hned přede dveřmi srazil s Anori, která byla oproti mému očekávání svěží jako rybička, samý úsměv a již také připravená vyrazit.

"Kde máš Trena?" ptal jsem se zvědavě, když jsem zpozoroval, že je tu sama.

"Už je zase v hlavní budově a zdokonaluje plány. Jednou z toho zblbne, pořád nad tím sedí. A já na něj můžu mluvit horem dolem a nemá to žádný výsledek," odpověděla se zářivým úsměvem. Kdy to proboha stihl, když jsem se ještě před celkem krátkou chvíli slyšel jak spolu… Rozhodně jsem se ale na to nemohl zeptat, to by bylo opravdu krajně neslušné.

"Kam jdeš?" zeptal jsem se jí, aby řeč nestála.

"Jenom se projít, nevím, co jiného mám dělat. Tren přijde bůhví kdy a pak to začne," pokrčila rameny.

"Bude ti vadit, když ti budu dělat společnost?" nabídl jsem jí rámě.

"Vůbec ne," usmála se na mě a začala povídat. Trochu jsem žasl, jak si tohle povídavé stvoření mohlo vybrat někoho tak mlčenlivého, jako je Tren? Asi vážně platí, že protiklady se přitahují, jinak si to neumím vysvětlit.

Zrovna jako na zavolanou ve chvíli, kdy mě začala z jejího povídání třeštit hlava, se objevil Tren. Oba nás přivítal jemným úsměvem. Anori mu hned skočila kolem krku a začala se vyptávat na náš další postup, kdy Tren trpělivě odpovídal na všechny její otázky. Já sám jsem se pak dozvěděl, že vyrážet budeme co nevidět. Společně jsme došli až do míst, kdebyl ubytován zbytek naší skupiny. Tren vydal několik příkazů ohledně odchodu a všechno se hned dalo do pohybu. I já si odešel zabalit, přesto jsem ještě slyšel, jak něžně promlouval k Anori. Tohle jsem obdivoval, když někdo dokázal vydat rozkaz pro celou družinu chlapů, a při tom měl i něžné slovo pro svou ženu. Tedy snoubenku. Dával jsem si takový pozor, abych pravý vztah mezi nimi náhodou neprozradil, až jsem z toho sám zblbnul. Koutkem oka jsem ještě zahlédl Kevina, který se taky horlivě připravoval. Škodolibě jsem se pousmál, když jsem si vzpomněl, jak mu minule Tren sebral vítr z plachet. Patřilo mu to.

*****

Sledovala jsem to hemžení kolem sebe a děkovala Trenovi za to, že jsem se ho nemusela nijak účastnit. Posadila jsem se k jednomu stromu stojícímu opodál a snažila se pochopit, co že se to všechno zařizuje. Přišlo mi to šíleně chaotické, ale po necelé půlhodině se přede mnou začal formovat zástup sbalených a k boji připravených vojáků. Jakmile se objevil i Tren, chytila jsem ho za ruku, aby se mi někde neztratil. Nebyla tomu ještě ani hodina a my už jsme odcházeli směrem k té nepřátelské pevnosti. Celou dobu jsme šli mlčky, Tren jen střídavě povoloval nebo zpevňoval sevření, ve kterém držel mou ruku, podle toho kudy jsme zrovna procházeli. Nebyla jsem ani trochu nervózní, viděla jsem, že všechno vyjde. O Trenovi se to ale rozhodně říct nedalo, byl nervózní jak panna před svatební nocí. Viděla jsem to na něm. Zastavila jsem a objala ho kolem krku.

"Broučku, nemusíš být nervózní, já vím, že to vyjde," šeptala jsem mu chlácholivě do ucha.

"Jak si tím můžeš být tak jistá?" odpověděl stejně tiše, přesto jsem slyšela, že mu rozčilením přeskakuje hlas.

"Nic jsem neviděla, což znamená, že se nic nestane. Ber to už konečně na vědomí, ano?" domlouvala jsem se mu.

"Nebylo by to poprvé, co by tě něco překvapilo. Občas nás přepadli, i když jsi nic neviděla," odporoval mi hned.

"Ano, ale poslední dva týdny jsem se nesoustředila na nic jiného, než na tenhle plán a vím, že to vyjde. Je perfektní," uklidňovala jsem ho. Nedůvěra mu v očích sice zůstala, ale nakonec svěsil hlavu a přikývl. Přesto jsem věděla, že se úplně moc neuklidnil. Vzala jsem ho za ruku a propletla si prsty s jeho. Tak jsme pokračovali v cestě. Krásný a hustý zelený les brzy začaly střídat vypálené mýtiny a polámané stromy a my všichni jsme věděli, že jsme jim teď docela blízko. Udělala jsem ještě dva kroky, než jsem klesla na kolena a vše kolem mě zčernalo.

*****

(Erik)

Šel jsem s vedoucí skupinou úplně vepředu a přemýšlel o tom, zda z toho tentokrát opět vyváznu tak dobře jako pokaždé, nebo jestli i na mě jednou dojde. Když jsme vstoupili do míst, kde byl les celý poničený a pomalu umíral, pocítil jsem v břiše záchvěv strachu. Byli jsme blízko, cítil jsem to. Šli jsme teď mnohem pomaleji, než předtím. Srdce mi tlouklo jako splašené.

"Stát!" ozval se zezadu rozhodný, přesto tichý rozkaz. Jako když bychom zmrzli, jsme se všichni na místě zastavili a otočili k místu, odkud rozkaz zazněl. Viděli jsme Anori, která klečela na zemi, podpírala se rukama a nevěnovala nám vůbec žádnou pozornost. Tren si k ní přidřepl, ruku jí položil do vlasů a trpělivě čekal, dokud nezačne sama vnímat. Nechápal jsem, co se to tu děje. Až po neuvěřitelné době Anori prudce vydechla, několikrát zamrkala a zvedla hlavu.

"Zlato, cos viděla?" zeptal se jí Tren šeptem a hladil ji po tváři.

"Nic nového, jen to co předtím," odpověděla slabě a nechala se od něj zvednout na nohy. Zmateně jsem těkal pohledem z jednoho na druhého. Co mi tu unikalo? Tren ovšem mávl rukou, jako že máme pokračovat v cestě. Neochotně jsem se od nich otočil a šel dál směrem, který jsem považoval za správný.

"Doprava," ozval se tentokrát ženský hlas. Vzhledem k tomu, že Anori byla jediná žena naší výpravy, musel patřit jedině jí. A i ji všichni poslechli. Zabočili jsme tedy vpravo za temné houští, kde jsme se podle jejího příkladu přikrčili.

"An, co to má znamenat?" ptal se Tren již mírně rozčíleně. Ona mu ovšem jen položila prst přes ústa a soustředěně sledovala cestu. Tren zavřel oči a bylo vidět, že se na něco opravdu soustředí. Pak sebou Anori škubla a polekaně se na něj podívala. V tu samou chvíli se Trenovi rozšířily zornice pochopením. Viděl jsem správně, že právě prorazil její myšlenkovou bariéru? Sama Anori z toho byla trochu zmatená, ovšem teď už i Tren věděl, co se děje, a její soustředění tak nebylo nezbytně nutné. Trvalo to jen několik málo minut, než se na mýtině, kterou jsme prve procházeli, objevila ozbrojená stráž. Tohle tedy Anori "viděla"? Má snad kromě své abnormálně velké moci a schopnosti ovládat přírodní živly ještě dar jasnozřivosti? Ta holka taky umí úplně všechno.

*****

Měla jsem další vidění. Nejdřív začínalo úplně stejně jako to, co jsem už jednou viděla. Prázdný hrad, živý Patrik, stále stejná cesta k němu. Ovšem mělo to ještě pokračování. Stráže nás nepřipravené chytili přímo na téhle mýtině. Nemohla jsem z obavy o životy ostatních bojovat tak, jak bych chtěla. Zajali nás a odvedli. Upíři a démoni, kteří šli na pevnost z opačné strany, narazili na zavřené brány. Někdo z nás pod tíhou mučení promluvil. A pak se všechno vrátilo zase do normálu. Celá naše družina na mě nechápavě zírala, jen Tren trpělivě seděl přede mnou. Když poznal, že jsem zase začala reálně vnímat, položil mi ruce na tváře.

"Zlato, cos viděla?" zeptal se mě šeptem.

"Nic nového, jen to co předtím," odpověděla jsem mu a nechala se zvednout na nohy. Byla jsem z toho celá nesvá. Tren moji lež asi neprokoukl, přesto jsem cítila stres. Musela jsem to zařídit tak, aby nás tu v žádném případě nenašli. A Trenovi jsem nechtěla dát důvod o téhle akci pochybovat. Když jsme se blížili k místu, kde se odehrálo moje vidění. Rozhlédla jsem se. Napravo od nás bylo houští dost husté na to, abychom nebyli vidět, ale zároveň s dostatečným prostorem i pro dospělé a statné muže.

"Doprava," zavelela jsem a všichni poslechli. Po dlouhé době se mi autorita jejich vyvolené celkem hodila. Tren mě mlčky následoval, ale já tušila, že mu v hlavě šrotuje, proč to dělám. Všichni jsme zalezli hluboko dovnitř a já se ještě víc přikrčila. Všimla jsem si, že ostatní následovali mého příkladu. Tren se přitiskl blíž ke mně.

"An, co to má znamenat?" zeptal se a já v jeho hlase jasně poznala rozčilení. Teď ovšem nebyl na vysvětlování čas, takže jsem mu jen položila prst přes ústa na znamení, aby byl zticha. Pak jsem se soustředila na dění na mýtině. Nevšimla jsem si Trena, který se začal soustředit. Probral mě až jeho vpád do mojí mysli. Byla jsem tak překvapená, že jsem ho nechala si všechno přečíst a teprve pak ho poslala pryč. Už bylo ovšem pozdě. Přelétl mě zamračeným pohledem, který jsem mu oplatila, a pak začal sledovat mýtinu stejně ostražitě, jako prvé i já. Netrvalo to nijak dlouho a ozbrojené stráže se na mýtině opravdu objevily. Jen se tak v rychlosti rozhlédly a spěšně mířily naším původním směrem. Vyčkali jsme ještě asi pět minut, než jsme se začali soukat z houští. Vydali jsme se za nimi, ovšem mnohem pomaleji než minule, nechtěli jsme je dohnat. Navíc jsme stejně museli čekat, dokud se neozve gong, který bude oznamovat napadení pevnosti upíry. Teprve potom můžeme dovnitř. Tren mě pevně chytil za ruku a celou dobu se nepřestával mračit.

"Příště mi něco takového řekneš hned, žádné tajnosti a pak tvoje vlastní akce, je to jasné?" otočil se na mě. Přikývla jsem. Nemyslela jsem to zle, jen jsem mu nechtěla přidělávat starosti. Po mém souhlasu se trošičku uvolnil a jeho stisk už nebyl pevný a rozzlobený, ale spíš jemný. Pokračovali jsme až do míst, kde jsme měli počkat na znamení. Tam jsme se opět museli schovat pro případ, že by někdo šel. Ovšem zatím se nic nedělo, všude bylo ticho a klid. Setrvali jsme tu dost dlouho na to, abychom se začali nudit, ovšem nikdo z nás nesměl dělat hluk a musel zůstat skrytý. Zabavit se tedy šlo jen těžko. Řekla bych, že jediný, kdo to zvládnul, byl Tren, ten si totiž hrál s mými vlasy a očividně ho to bavilo. A mě to uklidňovala, takže jsem nebyla proti. Trvalo ještě několik desítek minut, než se ozval poplašný gong - zvuk, na který jsme všichni čekali jako na smilování. Znamenalo to totiž, že upíři přepadli nepřipravené stráže u západní brány a ty volaly posily. My tak měli mít svojí východní stranu zcela volnou.

"Kupředu," zvolal Tren. Všichni okamžitě vyskákali na nohy a hnali jsme se k pevnosti. Před vstupem východní bránou jsme přeci jen trochu zpomalili, protože jsme si nemohli být jistí, zda tam na nás nikdo nečeká. Všechno bylo naprosto prázdné, po zemi se válely nejrůznější koše a nádoby, jak je tam vojáci zanechali, když běželi na pomoc svým druhům. My pokračovali dál do pevnosti.

"Polovina zůstává zde, druhá jde dovnitř, jak jsem určil včera," slyšela jsem Trena. Nevšimla jsem si, že by včera něco takového stihl probrat. Očividně ano, protože bez jakýchkoliv otázek se polovina mužů oddělila a zůstala stát před vchodem. My ostatní jsme vešli dovnitř.

"An, teď je to na tobě," zašeptal mi do ucha Tren. Nervózně jsem polkla. Moje vidění začínalo kdesi v půli cesty, takže jsem neznala cestu rovnou z haly. Tren si mého zaváhání všiml a zvědavě naklonil hlavu ke straně. Jemně jsem ho postrčila svojí myslí, abych ho upozornila na to, že se s ním chystám spojit. Pustil mě dovnitř dřív, než jsem to stihla udělat sama.

"Co se děje, zlato?" zazněl mi v hlavě jeho hlas.

"Nevím kudy. Vidění začalo už někde v chodbách. Nevím, kudy se dostat odsuď," přiznala jsem a čekala nějaký výstup ohledně mojí neschopnosti.

"Tak prostě půjdeme, až narazíme na nějaký tobě povědomí bod," rozhodl Tren za mě a vyšel jako první. Okamžitě jsem ho následovala, naše mysli nechala stále spojené, abych věděla, co chce Tren dělat a zároveň proto, aby Tren mohl nahlížet do mého snu a hledat společně se mnou. Namátkou jsme zahnuli do jedné chodby, která mi nic neříkala a tak jsme pokračovali dál. Ještě několik chodeb bylo naprosto neznámých, až jsem cestu konečně poznala. Podívala jsem se s úsměvem na Trena, který mi úsměv oplatil. Vykročila jsem jako první, Tren byl v mém těsném závěsu. Zahýbala jsem chodbami ze svého snu, které byly naprosto prázdné, přesně jak jsme očekávali. Netrvalo dlouho a dorazili jsme ke dveřím, za kterými věznili Patrika. Tren mě o několik kroků předběhl a pomocí kouzla vysadil dveře z pantů. Vstoupili jsme do kamenné kruhové místnosti, kde nebyl jediný kus nábytku. Jen na zemi se válelo pár kousků slámy, které pravděpodobně sloužily jako podestýlka. A u jedné stěny byl železnými řetězy spoutaný Patrik. Přiklekla jsem k němu.

"Patriku, slyšíš mě?" promluvila jsem na něj, přitom vzala jeho obličej do dlaní. Zaostřil na mě.

"Anori, co tu děláš? Chytí tě," dostal ze sebe namáhavě.

"Nechytí, jsou zaměstnáni u západní brány, vůbec je nenapadne nás tady hledat. Až to udělají, budeme už dávno pryč," promluvil tentokrát Tren, který se během své řeči potýkal s jeho pouty. Řetězy se zařinčením dopadly na zem a Patrik mi vyčerpaně klesl do náruče. Zběžně jsem ho prohlédla a nenašla na něm žádné vážnější zranění, než modřiny a odřeniny. Odřeniny jsem mu vyléčila, ale modřiny šli pouze zamaskovat odbarvením, takhle naražená tkáň se musela uzdravit sama. Pomohli jsme mu na nohy a pomalu vyšli ven. Tam se Patrika hned ujalo několik mužů, kteří se s ním zařadili doprostřed naší skupiny. Vpředu šel Kevin s Erikem a já s Trenem jsme průvod uzavírali. Nešli jsme tentokrát tak rychle, Patrik byl přeci jen dost slabý a chůze ho značně vyčerpávala. I tak jsme se z pevnosti dostali bez jediného konfliktu.

Trvalo nám přes hodinu, než jsme se dostali na mýtinu, kde jsme museli zastavit, aby Patrik nabral síly na další cestu. Byla jsem trochu ostražitá, protože jsem se bála, aby nás nesledovali, ale nikdo se neobjevil a neozvalo se ani žádné další poplašné zvonění. Po pauze jsme pokračovali dál, až jsme po několika dlouhých hodinách konečně došli zpět do vesnice. Tam nás čekalo milé překvapení. Téměř všichni její obyvatelé byli zpátky. Naše velká akce se téměř obešla bez ztrát na životech. Patrika jsme hned předali jejich ranhojičům, nás si zavolal starosta vesnice. Odváděl nás dál od ostatních.

"Něco byste měli vědět," promluvil, když jsme se blížili k jeho příbytku. Vstoupili jsme dovnitř, já poprvé za celou dobu, nikdy předtím mě dovnitř nepustili. Tren šel sebejistě za starostou, poslední dobou tu byl častěji, než se mnou. Vešli jsme do místnosti, kde nebylo téměř nic, až na pár obrazů, svícnů a několik židlí, které zrovna teď byli dané stranou. A uprostřed toho všeho byl v obklopení několika ozbrojených mužů houf zajatců. Přišli jsme blíž. Zalapala jsem po dechu, když jsme mezi nimi poznala i Radima s Radarem, ty na kašpary, kteří vždycky stáli v naší cestě. Tren se při pohledu na Ragara trochu zatřásl, ale jinak na sobě nedal nic znát.

"Zatkli jsme je. Nezaslouží si být milosrdně zabiti. Měl by s nimi být veden proces a následně být odsouzeni k trestu, který bude odpovídat jejich proviněním," prohlásil starosta.

"Samozřejmě," kývl strojeně Tren. Radim pozoroval celou událost bez sebevětšího zájmu, tak jako obvykle. Ragar se rozhlížel trochu roztržitě, na Trenovi spočíval pohledem častěji, než by bylo nutné.

"Převezmete si to na starost vy, nebo je mám předat já?" zeptal se opět starosta.

"Nechám to na vás, já mám ještě svých starostí dost. Musíme se vrátit zpět do tábora, ještě není úplně všechno vyřešeno," odpověděl Tren. Byla jsem z toho trochu překvapená, proč nevyužil příležitosti se jim pomstít za to, co mu udělali? Ovšem mlčela jsem, bylo to jeho rozhodnutí. Tren se obrátil k odchodu, ve dveřích se ovšem ještě otočil.

"Nezacházejte s nimi hrubě, jsou to zajatci jako všichni jiní. Nechovejte se stejně jako oni," pronesl ještě tichým hlasem a pak odešel úplně. Já jsem se ještě stihla otočit a spatřit tak šokovaný výraz na Ragarově i starostově tváři. Tren byl neuvěřitelný formát. Tak velký, že dokonce i Radim pozvedl oči, aby se přesvědčil o pravosti probíhající situace. S neskrývaným úsměvem jsem vyběhla za ním a objala ho kolem pasu. Byl tak neuvěřitelně laskavý.