Drobné úskoky života

Tak se po týdenní pauze zase hlásím s pokračováním. Stálo mě to opravdu hodně úsilí ho naťukat, tak doufám, že se vám bude líbit. Za komentáře budu ráda ;)

.

.

Seděla jsem ve mě tolik známém obýváku, v rohu u jídelního stolu a rozhlížela se kolem. Tady jsem se cítila dobře, tady jsem byla doma. Už to nebylo na Zemi u mých pěstounů nebo v mém vlastním velkém domě, ani v domě Juany a Raziela, kde jsem prožila značnou část svého pobytu v téhle dimenzi. Byl to právě tenhle domek, ve kterém jsem se cítila bezpečně a měla jsem zde své místo.

Postavila jsem před sebe úžasně vonící kávu a čekala, jestli její aroma přiláká dolů i mého snoubence. Nenechal na sebe dlouho čekat. Sestupoval dolů po schodech z ložnice jen v rozepnutých kalhotách, ve kterých mu to neuvěřitelně slušelo.

"Dobré ráno, lásko," pozdravil mě a přivítal jedním dlouhým polibkem. Pak si sedl naproti mně a napil se ze svého hrníčku.

"Dobré," odpověděla jsem trochu opožděně, protože mi až teď došlo, že jsem mu vlastně neodpověděla.

"Máš nějaký speciální plán nebo přání, co chceš dělat tenhle víkend?" zeptal se mě Tren, přitom očima bloudil po nadpisech dnešních novin. Zamyslela jsem se a pak pomalu zavrtěla hlavou.

"Nic konkrétního," odpověděla jsem. To, co jsem chtěla, jsem už od něj dostala. A tím myslím ten vášnivý včerejšek. Tren se pousmál, možná ho napadlo to samé. Naklonila jsem se přes stůl, abych dostala další polibek, vypadal tak nádherně, když se usmíval.

"Jsme pozvaní na ten oběd k rodičům jednoho z těch dětí z vesnice, pamatuješ?" zeptal se mě, čímž mi dal jasně najevo, že jestli se mi nebude chtít, může to přesunout nebo jít sám.

"Něco takového jsi mi říkal," přikývla jsem.

"To pozvání platí na dnešek, ale samozřejmě to můžu zrušit," doplnil svou původní informaci. Zavrtěla jsem hlavou.

"Nic neruš, nenechám tě jít samotného," uklidnila jsem ho a on si viditelně oddechl. Bylo mi naprosto jasné, kolem koho se bude točit celá tahle debata.

"Ty jsi moje spása," usmál se.

"Co ty bys beze mě dělal?" zavrtěla jsem nevěřícně hlavou a sledovala jeho úsměvem rozjasněnou tvář. Proč musely být okolnosti proti nám a já s ním nemohla být pořád? Už teď, a to byla teprve sobota ráno, jsem měla slabou depresi z toho, že v neděli se budu muset vrátit ke Kevinovi a doma strávím noc až za 14 dní. Ano, řekla jsem DOMA, protože to byl můj domov. Kvůli tomuhle jsem byla na Danteho, Nejvyššího a starostku dost naštvaná. Během mého myšlenkového pochodu Tren posbíral nádobí a umyl ho ve dřezu. Já zatím odešla do ložnice, kde jsem ve skříni vyhrabala jedny lepší šaty. Netušila jsem, jak moc formálně mám být na takový oběd oblečená, raději jsem tedy zvolila společenštějsí šaty, tím nemůžu nic zkazit. Tren mě brzy následoval, prohlédl si mě pořádně ze všech stran pozorněji, než bylo nutné a pak si oblékl tmavé kalhoty a košili odpovídající barvy k mým šatům.

"Tobě to tak sluší," zavrněla jsem a chytila ho za rozepnutý límeček u košile.

"Rozhodně ne tak, jako tobě," lípnul mě na tvář. Jen jsem se zasmála a odešla se do koupelny poupravit.

"Chceš jet na koni, nebo pojedeme dostavníkem?" zeptal se mě. Pohlédla jsem na svoje šaty.

"Myslíš, že chci spíš umrznout, nebo spíš jet v relativním teple?" odpověděla jsem mu otázkou, protože jsem věděla, že mě jen zlobí a už má dávno zjištěný čas, v kolik dostavník přijíždí. Jeho smích mi to jen potvrdil.

"Tak sebou hoď nebo nedojedeme na oběd, ale spíš na večeři," popoháněl mě. Brblala jsem si něco o tom, jak moc mě honí, ale poslušně přidala na tempu a brzy jsme odcházeli z domu. V dostavníku by se asi každý normální člověk podivil, kdyby mě viděl, jak jsem seděla s nohama krkolomně zkříženýma pod sebou, abych se vešla na sedačku bokem a Trena, který mě česal a něco, netušila jsem vůbec co, mi motal na hlavě. Ano, stačilo by prostě jen lusknout prsty a během dvou vteřin bych měla dlouhotrvající a dokonalý účes. Jenže já tolik milovala, když mě někdo česal a vůbec si mi hrál s vlasy a Tren to moc dobře věděl.

"Doufám, že se mě neleknou, až tam dorazíme," popichovala jsem ho se smíchem.

"No dovol, kdybych chtěl, mohl bych hned dělat kadeřníka," opáčil ve stejném žertovném tónu Tren. Rozesmála jsem se. Když mi o několik minut později ukazoval svůj výtvor, musela jsem žasnout nad tím, co dokázaly jeho prsty vytvořit bez magie. Vypadalo to úchvatně.

Když jsme dojeli na místo, začala jsem být trochu nervózní. Tren mě chlácholivě hladil po ruce a vedl mě úzkou pěšinkou k jednomu dobře udržovanému rodinnému domu. Zazvonili jsme a dveře nám otevřelo jedno ze mě tolik známých dětí. Nejdříve si nedůvěřivě prohlédlo Trena, a pak se mu při pohledu na mě rozlil na tváři úsměv.

"Mami, mami, přišla paní doktorka!" volalo do bytu a přitom mě za ruku táhlo dovnitř. Vykoukla menší hubená žena a zmateně si mě prohlížela. Samozřejmě musela očekávat, že Tren nepřijde sám, ale vezme si s sebou i svoji družku, ale o tom, že to bude zrovna doktorka, pravděpodobně neměla ani ponětí. Úsměv se jí na tváři objevil až ve chvíli, kdy za mnou vešel i Tren a ona ho poznala.

"Vítám vás, pojďte dál," pobízela nás a ukazovala nám jedny dveře, za kterými se skrýval útulný obývací pokoj. Tam jsme se seznámili ještě s dobře vypadajícím mužem, který si nás oba se zájmem prohlížel. Tren mě představil jako svoji snoubenku a zároveň budou lékařku, čímž vysvětlil, jak je možné, že mě jejich dcerka tak dobře zná. Byla nám nabídnuta místa k sezení na pohovce. Usadili jsme se a ten muž nám hned nalil sklenku, mě víno a Trenovi a sobě něco ostřejšího. Prohlížela jsem si celý pokoj, který byl vkusně zařízený a udržovaný v naprostém pořádku. Nikde neleželo ani smítečko prachu, a to bylo v domě malé dítě, které jak známo prach víří více než účinně. S naší domácností se to ani v nejmenším nedalo srovnávat. Neměla jsem čas uklízet.

Netrvalo to dlouho a byli jsme zavoláni do jídelny, kde se podával výborný oběd o několika chodech. Když jsem si po obědě myla ruce v koupelně, nepřestávala jsem žasnout, jak precizně byl celý dům udržovaný. Kamkoliv jsem vešla, nenašla jsem nic jiného, než dokonalý pořádek. Až mě to trochu zaráželo. Když jsem se vrátila zpět do obýváku, stála už na stole vonící káva a k tomu hned několik druhů domácího sladkého pečiva.

"Nemusela jste si s námi dělat takovou práci," podivoval se Tren tomu, čím vším nás tady uctili. Mě osobně to taky rozčilovalo, i když trochu z jiného důvodu. Taky bych chtěla mít doma takhle čisto a připraveno.

"Ale to není nic neobyčejného. Moje žena hodně peče a vaří, skoro není den, abychom na stole neměli něco čerstvého," pochvaloval si manželčinu starost otec rodiny. Kousla jsem se do rtu. Kdy já naposledy něco upekla. Tren si asi všiml mého drobného zaváhání, protože mě objal kolem pasu a trochu víc si mě přivinul k sobě. Pak se debata začala pro mě dost nepříjemně točit kolem toho, jak se jeho paní stará o domácnost. Prala, vařila, uklízela, starala se o jejich dcerušku, o zahradu, ve volných chvílích stíhala zašívat, háčkovat a plést, po večerech se věnovala svému manželovi. Přitom byla sečtělá a chovala se přesně tak, jak se od ní očekávalo. Takže můj přesný opak. Já nedělala doma skoro nic, protože jsem tam buď nebyla, nebo jsem byla studiem tak zničená, že se stejně o všechno staral Tren. Společné jídlo jsem vždy odbyla nějakou rychlovkou, nepekla jsem. Mohla jsem se s ní rovnat jen v jedné jediné věci, a to starosti o manžela. Tren si nemohl stěžovat o nedostatek mého zájmu, možná občas až naopak.

Řeč se párkrát stočila i na mě a Tren nikdy ani slůvkem nenaznačil, že by byl nějak nespokojen. Přiznal sice, že doma nemáme takový pořádek, přesto mě chválil a obhajoval, že jsem ještě mladá a tedy studuji. To je oba nesmírně zajímalo, takže se hovor konečně stočil někam trochu jinam. Vyprávěla jsem jim o svých studiích medicíny. Neustále jsem se dívala na Trena, protože jsem nevěděla, co všechno můžu říct. Občas, když jsem zaběhla do podrobností, se mírně zamračil a já se ihned odklonila někam trochu jinam. Pravděpodobně mě zachránil hned před několika společenskými přešlápnutími.

Byla jsem docela ráda, když tenhle oběd byl za námi. Byli to sice moc milí lidé, ale na můj vkus až moc dokonalí. A možná jsem se taky trochu styděla za to, že já Trenovi nedopřávám takový luxus, jako tahle žena svému manželovi, a přesto se o mě stará stejně oddaně a starostlivě, jako kdybych celý svůj život zasvětila naší společné domácnosti.

"Nemrzí tě to?" zeptala jsem se ho, když už jsme byli doma.

"Co by mě mělo mrzet?" zatvářil se nechápavě. Povzdechla jsem si.

"Že se nechovám tak, jako ta žena. Nemáme dokonale upravený byt, téměř nevařím, kdy naposled jsem něco upekla," rozpovídala jsem se.

"Ale jdi ty můj blázínku," objal mě kolem ramen a jemně mě políbil za ucho.

"Na co já bych si mohl stěžovat. Počkej, až dostuduješ, získáš práci a zvykneš si tam, pak to bude všechno jiné," chlácholil mě.

"Tady ale přeci vůbec nejde o mě! Jde hlavně o tebe. Ty se o mě staráš a co z toho máš na oplátku?" ptala jsem se, protože mi přišlo, že vůbec nechápe, o čem se bavíme.

"Tvojí lásku?" zeptal se mě se smíchem. S ním opravdu nešlo se o něčem objektivně bavit.

"Ano, tu máš naprosto všechnu," přikývla jsem nakonec, protože mi nic jiného nezbylo.

"Nelam si s tím hlavičku, myslím, že se dokážu srovnat s tím, že nebudu mít každý den čerstvé domácí pečivo," zabroukal mi smířlivě do ucha. Rozesmála jsem se.

"Ty jsi vážně hrozný, jak já s tebou můžu vydržet," vrtěla jsem se smíchem hlavou.

"To bude právě ta láska," odpověděl pohotově. On měl odpověď snad úplně na všechno.

*****

"Trene, prosím," zatahala jsem ho znovu za rukáv u košile, dnes už minimálně po dvacáté. Tren si povzdechl a snažil se dělat, jako že si čte noviny, i když jsem pochybovala o tom, že během mého prošení se mohl soustředit i na něco jiného. Rukou jsem mu sklopila ruce s novinami, aby na mě dobře viděl a udělala jedna z nejlepších psích oček, jaká jsem uměla.

"K čemu ti to bude dobré?" zeptal se mě Tren. Tohle byla první věta, kterou za celou dobu řekl, předtím mě odbýval jen strohým "Ne,".

"Možná k tomu, abych se dokázala ubránit," odpověděla jsem tou nejzákladnější větou.

"Od toho jsem tu já," poukázal na fakt, který byl sice pravdivý, ale ne nevyvratitelný.

"To je pravda, ale nejsi se mnou pořád. Vezmi si tu minulou bitvu v lese. Kdyby ses o chvíli opozdil, mohlo by to pro mě špatně dopadnout a to jenom proto, že se neumím bránit mečem," oponovala jsem. Nic jiného jsem po něm nechtěla. Jen pár bojových lekcí, abych se uměla bránit. Tren si těžce povzdechl.

"Zeptej se někoho jiného, já tohle dělat nemůžu," zavrtěl odmítavě hlavou. Nebylo to sice takové odmítnutí, které by ukončovalo celou debatu, přesto jsem v něm vycítila blížící se konec.

"Proč ne? Neznám nikoho lepšího než tebe. A proč bys mě to nemohl naučit, učil jsi jiné. Viděla jsem tě, jak jsi trénoval Erika, jsi skvělý učitel," nedala jsem se.

"To nic nemění na tom, že tebe učit nechci," zavrčel už podrážděně.

"V čem jsem jiná než ostatní? Základy už mám, chci po tobě jen, abys mě vedl dál. Víš, že se učím rychle," vyskočila jsem na nohy a dívala se mu pevně do tváře.

"O to vůbec nejde. Vím, že jsi skvělá žákyně. Já se na tebe prostě nedokážu dívat jako na terč, nedokážu na tebe útočit. Můžeš to prosím pochopit?" zeptal se mě opět tichým hlasem a jeho modré oči mě prosily, abych na něj už déle nenaléhala. Posadila jsem se do pohovky naproti němu a založila si ruce na prsou.

"A komu si mám říct jinému? Kevin nepřipadá v úvahu, ten nic pořádného neumí. A s nikým jiným nejsem ve styku," brblala jsem si pod vousy.

"Jestli chceš, někoho ti seženu," pousmál se Tren. Pohrdlivě jsem si odfrkla, dokázala jsem si představit, že všichni trenéři budou stejní jako ti, co se mě snažili učit v Chamonu. A jak to dopadlo? Učil mě Tren!

"Neodsuzuj ho hned, třeba ti bude vyhovovat," mrkl na mě. Zavrtěla jsem hlavou, jako že v žádném případě, ale on to bral jenom jako můj rozmar a dál se tím nezabýval. Já ještě chvíli trucovala, než mě to přešlo. Nechtěla jsem si kazit společný víkend tím, že bych si hrála na uraženou. Vstala jsem a odešla za ním do kuchyně, kde vyráběl cosi s nožem, šroubovákem a ještě jedním nástrojem, který jsem nedokázala přesně určit.

"Lásko, myslíš, že by si pro mě něco udělal?" zeptala jsem se a objala ho kolem pasu. Přestal pracovat a natočil ke mně hlavu.

"Samozřejmě, povídej," usmál se.

"Mohl bys mi zařídit schůzku s Teruem?" zašeptala jsem mu do ucha.

"To bych asi mohl. Na co jí potřebuješ, je ti něco?" ptal se mě hned s obavou v hlase.

"Ale ne, nic zdravotního," zavrtěla jsem hlavou, vůbec mě nenapadlo, že by si to mohl vyložit takhle. Viditelně si oddechl.

"Byla by to pracovní schůzka. Kvůli škole, praxi a našemu pobytu v temném lese," zavtipkovala jsem si, ale on přesto pochopil, o čem mluvím.

"Tak to samozřejmě zařídím. Kdy máš volno?" zeptal se mě hned. Musela jsem se podívat do svého diáře, ale nakonec jsem mu na papírek napsala několik volných termínů, kdy bych mohla a on slíbil, že Terua přiměje k tomu, aby si na mě v jednom z nich udělal čas.

"Jsem si jistý, že přijde. Víš přece, jak moc tě podporuje v tvém studiu. Chce z tebe mít lékařku," usmál se a políbil mě na spánek. V tom jsem s ním musela souhlasit.

"Co vůbec vyvádíš?" obrátila jsem pozornost na věci rozložené na kuchyňské lince.

"Snažím se spravit ta rozbitá dvířka, ale vůbec mi to nejde," zabručel. Trochu podezřívavě jsem si ho prohlédla. Kdyby jednoduše mávl rukou, spravilo by se to samo a hned. Všiml si, že ho pozoruji.

"Chci to zvládnout sám," dodal tedy ke své původní odpovědi. Rozesmála jsem se.

"Blázínku. Až tě to přestane bavit, jsem nahoře," oznámila jsem, přitom mu přes rameno přehodila jednu punčochu, kterou jsem si stihla nepozorovaně stáhnout. Ať si to přebere po svém. Neodolala jsem, a když jsem stoupala po schodech do ložnice, vyklonila jsem se přes zábradlí a nahlédla do kuchyně. Tren zpozoroval můj pohled, proto mi jednoduchým gestem naznačil, že hned přijde. Znovu jsem se rozesmála, vyběhla do ložnice, tam sebou plácla na postel a čekala, až si pro mě přijde.

*****

Seděla jsem ve svém pokoji u Kevina a znuděně se dívala z okna. Chtěla jsem být zase s Trenem a ne s tím hromotlukem, co se pohyboval vedle v kuchyni a něco si pro sebe pořád nadával. Otráveně jsem se vrátila myšlenkami zpět k zatažené dešťové obloze. Dneska bych docela přivítala nějaké to vzrušení do denního klidu. Měla jsem chuť oznámit Kevinovi, že jdu někam do školního archivu nebo tak něco a místo toho zajít třeba za Lizzy, která by mi určitě nedala košem a vytáhla by mě někam si pořádně zatancovat. Už jsem o tom uvažovala tak vážně, že jsem se zvedla a šla to Kevinovi oznámit, když se ozval zvonek. Přemítala jsem v hlavě, jestli je dneska opravdu středa. Kdyby ne, mohl by to být klidně Tren, ale on ve středu pracoval.

"Anori, pro tebe," přišel za mnou Kevin rozmrzele. Překvapeně jsem vykoukla ze dveří. V kuchyni pod přísným dohledem Kevina stál Teruo a přátelsky se na mě usmíval.

"An, prosím tě, oznam tady svému příteli, že jsem tě opravdu nepřišel okrást ani znásilnit, ale že sis o schůzku se mnou sama zažádala," ujal se slova jako první. Místo odpovědi jsem ho nadšeně objala kolem krku.

"Tren říkal, že je to naléhavé a neodkladné, takže jsem využil hned první příležitosti přijít sem za tebou," oznámil mi. Musím pak Trena pochválit, právě mě zachránil od pěkného průšvihu, kdybych utekla s Lizzy.

"Pojď," zatáhla jsem ho za ruku do svého pokoje a vůbec nedbala na nějaké Kevinovy narážky. Ať si říká, co chce. Teruo se bez vyzvání posadil na moji postel. Nepřišlo mi to nijak divné, byl to náš velmi dobrý přítel.

"Tak povídej, bohužel na tebe nemám celé odpoledne, mám tady v okolí ještě pár pochůzek. Lékařů je tak žalostně málo," povzdechl si. Zářivě jsem se usmála, moc dobře jsem věděla, kam tím míří.

"Potřebovala bych od tebe pomoc ohledně praxe," začala jsem hned a Teruovi zmizel úsměv z tváře. Věděla jsem, že s praxí se dělaly dost manévry a podvody a každý lékař teď byl vůči nováčkům dost podezřívavý. Teruo byl ovšem natolik nakloněn mě i Trenovi, že mlčel a nechal mě dál hovořit.

"Nechci po tobě, abys mě bral k vám do nemocnice, nebo mi vyplňoval bůhví co. Mám vlastní materiály. Jen potřebuju pohled specialisty," doplnila jsem to rychle na správnou míru. Teruova tvář se trochu vyjasnila.

"Jasně," kývl. Podala jsem mu karty, které jsem si zavedla na naší malé akci.

"Když jsem byla s Trenem v terénu, starala jsem se tam o mužstvo a i o ty malé děti. Všechno jsem si pečlivě zapsala, protože to budu moct předložit přezkušovací komisi. Jen k tomu potřebuju tvůj podpis," povídala jsem, zatímco on se probíral mými zápisy.

"Nikoho jsem svou léčbou nezabila ani mu víc neublížila, takže si myslím, že by to mělo být v pořádku. Možná až na nějaké menší nedostatky," dodala jsem v žertu a on se zasmál.

"Chtělo by to ještě pár kosmetických úprav. Chceš se na to mrknout hned?" ptal se mě.

"Pokud to tobě nevadí, já bych to chtěla mít v pořádku co nejdříve," usmála jsem se a přisedla si k němu na postel. Opravdu to nebyly nijak závažné chyby. Nejvíc se Teruo zastavil u Trenovy karty. Nechápala jsem proč. U něj bych přece nikdy nepochybila.

"Právě proto, že je pro tebe tak strašně důležitý, hledáš ty nejhorší varianty a ty méně závažné problémy pak můžeš snadno přehlédnout," vysvětlil mi. Napjatě jsem čekala, co z něj vypadne, ale kromě výbuchu smíchu, který vyvolal vyražený zub, nenašel nic špatného.

"To musím říct klukům, jak si ho trápila, muselo to bolet jak blázen," smál se na celé kolo. Nevěřícně jsem vrtěla hlavou. V tu chvíli mi to tak vtipné nepřišlo.

"Opravíme ty chyby, nebo to takhle necháš?" zeptal se mě. Věděla jsem, že Teruo by chyby nikdy neopravoval, ale očividně z velmi dobré známosti by udělal výjimku.

"Ne, nechám to takhle, všechno jsem dělala podle svého nejlepšího vědomí a neměnila bych to," zavrtěla jsem hlavou.

"Takhle by to mělo vypadat pořád. Tobě bych dal rovnou červený diplom," zasmál se Teruo a na připravený formulář připojil svůj podpis s razítkem, čímž mi posvětil veškerý materiál, že je uzpůsoben k tomu, jít ke zkoušce.

"Málem bych v tom všem zapomněl. Mám ti od Trena vyřídit, že bohužel do konce týdne bude pracovat a nebude mít vůbec čas za tebou přijít. Bratrstvo si ho poslední dobou dost vychutnává, vážně mu to nezávidím. Ale je statečný a bojuje, doufám, že se jimi nenechá převálcovat," oznámil mi Teruo. Těžce jsem si povzdechla.

"Já bych tak ráda byla doma a pomohla mu. Se vším. Místo toho trčím tady a jenom ho na dálku lituju," bručela jsem naštvaně. Teruo mě konejšivě pohladil po vlasech. Položila jsem mu hlavu na rameno, potřebovala jsem teď od někoho obejmout a nikoho bližšího, než mi byl Teruo, jsem tu neměla. A zrovna v tu chvíli vešel Kevin.

"Hm, to se Antonymu asi nebude moc líbit, že se tu taháš s jinými. Využiješ toho, že tě nemůže načapat in flagranti, protože ke mně jen tak vtrhnout nemůže," řekl a zase odešel, přitom se tiše pochechtával.

"Budeš mít průšvih," konstatoval Teruo a pustil mě.

"Já apeluji na Trenův zdravý rozum. Nebude věřit Kevinovi, když já mu popravdě řeknu, jak to bylo," uklidňovala jsem ho.

"Stejně raději půjdu," postavil se a měl se k odchodu.

"Ještě jednou moc díky. Hrozně jsi mi pomohl," šla jsem ho vyprovodit ke dveřím.

"Nemáš vůbec zač, An. Kdybys potřebovala cokoliv jiného z mého oboru, stačí mi dát vědět," mrkl na mě. Nejdřív se chtěl prostě jen otočit a odejít, ale když zpozoroval Kevinův pohled, šibalsky se mu zablýsklo v očích a lípl mně na tvář, blíž ke rtům než by bylo slušné u cizích lidí, ale polibek to taky nebyl. Pochopila jsem jeho provokaci a jen se zasmála. Když odešel, Kevin si významně odkašlal.

"To proti mně bojuješ, aby si mohla být s tím svým snoubencem, a pak se taháš s jinými. To mi nepřijde úplně běžné," spustil hned.

"Víš co, Kevine? Hleď si svého, ano?" odpálkovala jsem ho a odešla k sobě do pokoje, kde jsem srovnala papíry, co jsme dali s Teruem dohromady. Tohle ještě bude mít dohru, já jen doufám, že to bude v můj prospěch.