Marná snaha

Tak se hlásím s pokračováním. Omlouvám se za zdržení, už jsem to měla napsané, ale neběžel mi net. Své zdržení napravuji a doufám, že se vám bude díl líbit. Název i obrázek nejsou úplně trefné, ale když máte přes 120 dílů, už se to těžko vymýšlí :D. Přeji pěkné počtení a nechte mi komentář.

.

.

Z práce jsem se vrátil až pozdě večer. Unaveně jsem sebou plácl na pohovku, vybranou poštu odhodil stranou, neměl jsem chuť se tím teď probírat, všelijakého papírování jsem měl plné zuby. Na klín se mi hned přihnala ta chlupatá kočičí obluda. Jemně jsem ji prsty drbal pod bradou a za ušima a ona spokojeně předla. Pak se mi stočila na klíně do klubíčka a spokojeně usnula. Anori byla hrozně rozčilená, když jí Kevin zakázal vzít si Aten s sebou. Byl to její mazlíček, ale Kevin byl v tomto případě neústupný. Nikoho ani nenapadlo zeptat se mě, jestli já budu mít zájem se o ni starat, ale zůstala mi tady. Nejdřív jsem z toho byl pěkně otrávený. Nikdy jsem nechtěl mít kočku a ani tahle mi zrovna dvakrát k srdci nepřirostla. Trvalo to asi týden, než jsem si uvědomil, jaký to byl omyl. Kočka si zvykla na mě stejně tak, jako jsem si já zvykl na ni. Docela pěkně jsme spolu vycházeli.

Ponořil jsem prsty jedné ruky do její heboučké srsti a druhou se natáhl pro dopisy. Nedalo mi to, abych si nezkontroloval, kdo mi co píše. Nejdříve to byla zase samá administrativa, zaplaťte tohle a támhle to, nikdy od toho nebudu mít pokoj. A pak tam byl dopis od Kevina, adresovaný mě. Nejdřív mě to překvapilo a dal jsem ho stranou, že ho odnesu, aby došel opravdovému majiteli. Přeci jenom, proč by psal zrovna mě? Pak mi to ale nedalo. Moje jméno tam bylo napsáno jasně a zřetelně.

Opatrně jsem ho otevřel a zběžně přečetl ty strohé řádky o tom, že mám přijít, protože si chce se mnou promluvit. O Anori. Zamyšleně jsem na dopis hleděl a přemýšlel, co to má znamenat. Proč mi to nemohl přijít říct sem? Proč bych se já, pracující člověk, měl trmácet k němu domů, abychom si promluvili, když on do práce nechodil?

Nedalo mi to spát a tak jsem díky jeho dopisu strávil neklidnou noc. Ráno jsem odjel do práce jako každý den. Měl jsem na stole ze včera pár nevyřízených záležitostí, které jsem musel dodělat a pak jsem si vzal půl dne volna, abych se u něj mohl zastavit. Byla asi jedna hodina po poledni, když jsem klepal u něj na dveře. Věděl jsem, že má Anori školu, a že se vrátí přinejlepším za hodinu, pokud se nikde nezdrží.

Trvalo to dlouho, než mi přišel otevřít. Nejdřív si mě prohlédl nepřátelským pohledem, ale pak jakoby si vzpomněl na svoje psaní, se mírně pousmál a pustil mě dovnitř. Popravdě, z toho "pousmání" mi trochu přeběhl mráz po zádech. Tušil jsem, že se mi téma našeho rozhovoru nebude asi moc líbit. Bez vyzvání jsem se posadil na lavici k jídelnímu stolu. Ani mi nenabídl nic k pití, stejně bych si nedal.

"Cos mi chtěl. Doufám, že je to důležité, vzal jsem si volno," začal jsem hned zpříma o věci, nač chodit kolem horké kaše, že? Kevin se pohodlně posadil na židli a podíval se mi zpříma do očí. Bylo mi to trochu nepříjemné, ale nehnul jsem ani brvou. Moc dobře jsem věděl, že se nade mě Kevin snažil v jednom kuse povyšovat, a kdybych uhnul pohledem, jen by mu to zvýšilo sebevědomí.

"Týká se to té tvé slečny," odpověděl trochu oklikou. Zaskřípal jsem zuby, proč to prostě nemohl vybalit.

"Tak co je? Skončila se školou, nebo co se stalo tak hrozného, že mě k tomu potřebuješ?" ptal jsem se netrpělivě. Pomalu zavrtěl hlavou a očividně si vychutnával tu chvíli napjetí, než mi řekne, o co tu běží. Nadechl se, že něco řekne, když zrovna v tu chvíli někdo zazvonil. Kevin odešel otevřít a pak jsem slyšel jeho hlas a pak ještě takový vysoký zvonivý hlásek. Pravděpodobně nějaká sousedka. Netrpělivě jsem bubnoval prsty do desky stolu a čekal, až se vypovídá. Trvalo to snad přes půl hodiny, než zabouchl dveře a pomalým krokem se vracel zpátky. Pohlédl jsem na něj a snažil se odhadnout, jestli ho bude bavit mě ještě dlouho napínat.

"Jde o to, že ta tvoje kráska, je ti více méně nevěrná," řekl najednou z ničeho nic. Udiveně jsem vzhlédl.

"Co, prosím?" zeptal jsem se a překvapením mi vylétl hlas o oktávu výš.

"Slyšel jsi dobře, zahýbá ti. A nestydí se to dělat přímo tady, abych to pěkně viděl a slyšel," řekl znovu s naprosto vážným výrazem. Chvíli jsem čekal, kdy se začne smát, že mě nachytal, ale nic z toho se nestalo.

"Odkdy se zajímáš o náš vztah a naše problémy?" zeptal jsem se, abych si dal chvilku na to, všechno rozumě zvážit. Nechtělo se mi věřit mu ani slovo. On si to pravděpodobně vyložil trochu jinak, protože se škodolibě usmál.

"Víš moc dobře, že na vašem vztahu mi vůbec nezáleží a naopak je pro mě překážkou. Jestli si Anori myslela, že jí budu krýt, tak se spletla. A jak lépe to provalit, než když to řeknu přímo tobě?" odpověděl.

"Nechápu, o čem to mluvíš. S kým si ji viděl? Nebo co máš na mysli?" byl jsem trochu zmatený z toho, co se mi snažil říct.

"Přišel za ní nějaký chlápek a tvrdil mi, že se s Anori znají, načež si ho Anori odvedla do svojí ložnice. Když jsem tam přišel, objímal ji a ona mu měla položenou hlavu na rameni. A když odcházel, líbal ji na rty," informoval mě. Nevěřícně jsem si ho prohlížel, ale v jeho chování nebyl ani náznak toho, že by se mi snažil lhát. Naopak, vypadal tak rozhodně, byl si svou pravdou stoprocentně jistý. V tu samou chvíli cvakly dveře a dovnitř s tichým a unaveným "Ahoj," vstoupila Anori. Když mě viděla, široce se usmála, ovšem pak ji něco v mém výrazu muselo napovědět, že není všechno v pořádku. Nejistě postávala u dveří a střídavě pozorovala mě a Kevina. Přeci jenom, proč bych sem jinak chodil v tuhle dobu, kdyby se nic nedělo?

"A máš to," řekl jí jen Kevin, zvedl se ze židle a postavil se ke kuchyňské lince, která stála v rohu místnosti. Tam se opřel o pult a sledoval nás dva.

"Co mám?" zeptala se nechápavě Anori a začala se svlékat z kabátu.

"Prasklo to na tebe. Myslela sis, že to ututláš, ale to neměl chodit sem. Já nic takového schovávat nebudu," spustil na ni Kevin. Anori pozdvihla dokonalé obočí a nechápavě na Kevina zírala.

"Nemůžeš se aspoň jednou vyjadřovat přímo? Nemám nejmenší ponětí, o čem to tu mluvíš," usadila ho naštvaně. Očividně byla dnes velmi unavená a neměla na žádné řeči náladu.

"O tom tvém románku," zavolal za ní Kevin, když si odcházela odložit věci do svého pokoje. Zastavila se ve dveřích a pomalu se otočila na patě.

"Kvůli tomuhle přišel? Co jsi mu prosím tě napovídal?" otočila se k němu, já jako bych tu vůbec nebyl.

"Pravdu, co jsem viděl. Když si za tebou přijde cizí chlap, nepřijde mi to normální," ušklíbl se Kevin. Anori se rozesmála a já už absolutně nevěděl, co si mám myslet.

"Miláčku, nevěříš mu, že ne?" otočila se ke mně.

"Já jsem teď po pravdě trochu zmatený a nevím, co si myslím," hlesl jsem po chvíli. Představa toho, že by měla jiného, nebyla tak hrozná, jako to, že by to přešla s takovým klidem a smíchem.

"Milý Kevine, trochu jsi se přepočítal. Toho cizího chlapa, za mnou Tren sám poslal. Byl to Teruo, primář Chamonské nemocnice a pomáhal mi s papíry kvůli vysoké škole," usadila ho Anori. Ze rtů mi uteklo drobné uchichtnutí. Takže Kevin si Terua spetl s Anoriným přítelem. Tak to jsem ještě neviděl.

"Prý jste se líbali a objímali," ozval jsem se. Anori si mě prohlédla, ale díky tomu, že jsem měl ve tváři naprosto uvolněný výraz, neváhala s odpovědí.

"Ano, objal mě, protože jsem si mu stěžovala na Kevina a jak jsem sama a mám to složité. A líbali…myslíš tu pusu, co mi dal na tvář na rozloučenou?" usmívala se a s poslední otázkou se otočila ke Kevinovi.

"Nebyla na tvář," zabručel.

"Byla na tvář. A byla to provokace na to, jak jsi nás špehoval a hlídal, jak kdybych se na něj měla každou chvíli vrhnout," uvedla Anori vše na pravou míru. Tentokrát jsem se zasmál nahlas. Tak to je teda gól. Kevin s hlasitým nadáváním odešel k sobě do pokoje, očividně rozčilený, že mu útok na náš vztah nevyšel tak, jak si představoval. Anori se mi posadila do klína a konečně mě mohla na přivítanou políbit.

"Doufám, že jsi mu nevěřil ani slovo," škádlila mě.

"Popravdě jsem chvilku zvažoval možnost, že bych se o tebe dělil. Ale byl to omyl…nebudu se dělit s nikým," přitáhl jsem si ji co nejblíže k sobě. Rozesmála se

"Ještě aby jo," hraně se zděsila. Políbil jsem ji za ucho.

"Co moje kočička?" vzpomněla si najednou. Pousmál jsem se.

"Myslím, že by tě pozdravovala," ujistil jsem ji.

"Netrápíš ji?" zlobila mě.

"No dovol, za co mě máš? Starám se o ni jako o vlastní. Už jenom čeká, až jí přijde její milovaná panička," vyplázl jsem na ni jazyk.

"Co ve škole? Vypadala jsi tak unaveně," zeptal jsem se jí. Rozzářily se jí oči, byla očividně šťastná, že se o ni konečně někdo zajímá. Posadila se tak, aby mi viděla do tváře a začala vyprávět o svých problémech ve škole. Blížily se zkoušky a ona měla hlavu v jednom kole. Znal jsem to. Sám jsem vystudoval několik vysokých škol a zkouškové období je všude stejné. A když vás navíc nikdo nepodpoří a Anori se musela o sebe sama starat, nebylo to zrovna jednoduché. Pochladil jsem ji po tváři.

"To zvládneš, miláčku. Kdo jiný, by tu školu měl dodělat, než ty," povzbudil jsem ji. Usmála se a pevně mě objala kolem krku.

"Je to složitý, ale díky těm papírům, co mi Teruo potvrdil, to bude mnohem jednodušší," pokrčila rameny.

"Ne, díky tomu, že jsi tak skvělá doktorka už teď," lípl jsem ji na spánek.

"Ty jsi kecka," zasmála se a znovu mě líbala.

"Je docela pozdě, nemyslíš? Je načase odejít," objevil se ve dveřích Kevin. Já i Anori jsme se podívali na hodiny. Ukazovaly něco kolem 9 hodiny večerní.

"Neměl jsi ho sem volat, když ho teď vyhazuješ," obula se do něj Anori. Kevin si to samozřejmě nenechal líbit a strhla se hádka.

"Ticho, klid!" zakřičel jsem. Oba ztichli a podívali se na mě.

"Půjdu domů, o nic přece nejde," zamumlal jsem a zvedl se k odchodu. Anori mě šla doprovodit ke dveřím.

"Z toho si nic nedělej. Takhle se hádáme pořád. Přejde ho to," pousmála se, políbila mě na rozloučenou a nechala mě jít. Nezastavil jsem se, chtěl jsem být co nejdál, ten byt mě rozčiloval. Anori mi tam přišla tak uvolněná, věděla, kde co je a to mě strašně deptalo. Doma byla u mě! Nevydržel jsem a musel si zapálit. Popotáhl jsem, zaklonil hlavu a dlouze vyfoukl. Trochu mi to zklidnilo nervy.

"Copak, se tam u nich děje?" vytrhl mě známý hlas ze zamyšlení. Kus stranou z cesty stáli Dante a Nejvyšší. Típl jsem cigaretu, naposledy vyfoukl a pozorně si je pohlédl.

"Kevin ji špehuje, dělá si unáhlené závěry, pak mě s tím otravuje. Oba se hádají jak koně, tam to jednou špatně skončí," podal jsem zprávu.

"Hm, musíme sebou hodit," podíval se Nejvyšší na Danteho.

"To si pište, že sebou musíte hodit. Já už to taky nebudu tolerovat dlouho. Prostě se jednoho krásného dne sbalím a nastěhuju se k nim, abych ji měl pod dohledem," povzdechl jsem si. Dante s Nejvyšším se na sebe podívali a pak propukli v smích. Chvíli jsem je pobaveně sledoval, ale když to vypadalo, že se jen tak neuklidní, otočil jsem se na patě a odcházel pryč.

"Počkej!" zavolal na mě Dante, dohnal mě a chytil kolem ramen.

"Pojď s námi," zatahal mě směrem k radnici.

"Proč?" ptal jsem se obezřetně.

"Něco ti ukážeme. Abys pochopil, o co se snažíme," mrkl na mě Nejvyšší.

"Co tak najednou? Už nebudou tajnosti?" podivil jsem se.

"Ale budou. Kdo řekl, že ti to podrobně popíšeme? Dáme ti indicii, přijdeš na to se svou inteligencí," šibalsky se usmál Dante. Povzdechl jsem si, to zas bude něco.

*****

Jen co se za Trenem zabouchly dveře, slyšela jsem za sebou Kevina podupávat nohou.

"Tak spusť," pobídla jsem ho a pak jsem byla asi hodinu zasypávána všelijakými nadávkami a tituly.

"Skončil jsi?" zeptala jsem se, když se pauza ticha protáhla asi na minutu.

"Pravděpodobně, nic mi k tomu neřekneš?" vztekal se.

"Jdi se vycpat," oznámila jsem mu klidně a odešla do svého pokoje. Slyšela jsem ho ještě něco brblat, ale nijak jsem ho nevnímala. Radši jsem si po náročném dni dala pořádnou sprchu a zalezla si brzy do postele. Měla jsem na zítra takový plán a potřebovala jsem na to být svěží a odpočatá. Ráno jsem vstala dřív, než obvykle, rychle se nasnídala a mazala z domu. Kevinovi jsem namluvila, že do školy potřebuji o něco dříve. Ve skutečnosti jsem do školy vůbec nejela. Dnes byla výuka jen pro ty, kteří měli problém sehnat si papíry z praxe, což se mě naštěstí netýkalo. Místo toho jsem běžela k Trenovi domů. Věděla jsem, že tam nebude, protože pracoval brzo od rána. Samozřejmě jak jsem očekávala, byla doma tma. Odemkla jsem si náhradním klíčem, který byl zastrčený ve škvíře za schránkou. Jako první jsem se pomazlila se svojí micinou, která se mi hned radostně vrhla naproti. Pak teprve jsem si odložila kabát a pustila se do práce. Tren byl tak ochotný a chápavý, že jsem se rozhodla, mu trochu pomoct v jeho situaci, kdy pendloval mezi prací a mnou. Chtěla jsem mu tu uklidit, uvařit, upéct, všechno připravit. A chtěla jsem to stihnout dříve, než se vrátí z práce a zároveň tak brzy, abych se stihla ve dvě vrátit ke Kevinovi, aby nepoznal, že jsem nejela do školy. Připravila jsem si potřebné věci a nechala je pracovat samostatně. Ty mohly být beze mě, já jsem se musela věnovat vaření a pečení, to jsem si netroufla dělat bez dozoru. Nejprve jsem uvařila něco dobrého k večeři a rozmýšlela se, co budu péct. Nakonec jsem se rozhodla pro jejich sladké pečivo. Sama jsem ho sice nikdy nedělala, ale Juaně jsem několikrát pomáhala a věřila jsem si, že to zvládnu. Všechno okolo mě se začínalo blýskat, jak po bytě létaly hadry, prachovky a jiné čisticí prostředky. Když jsem čekala, až mi vykyne těsto, spokojeně jsem si prohlížela odvedenou práci. Takhle uklizeno jsme neměli snad nikdy. Vrátila jsem sek pečení. Chtěla jsem to udělat stejně jako Juana, proto jsem začala hledat nejrůznější ovocné kompoty. Našla jsem zavařené a kompotované jahody, maliny a višně, ale mohla jsem se snažit sebevíc, nenašla jsem žádné borůvky, přitom jsem si byla jistá, že Juana je tam vždy přidávala. Na nákup jsem již neměla čas, musela jsem začít bez toho. Z počátku mi to nešlo zrovna nejlépe, ale postupem času jsem získala ten správný drift a pak to šlo téměř samo. Moje ruce pracovaly, ale myšlenkami jsem byla u vztahu Tren a borůvky. Vzpomněla jsem si, že Tren opravdu vybíral jen některé pečivo a Juana ho nikdy nenapomenula, i když nesnášela, když se někdo šťoural v jídle, ať už to byl Dany nebo Raziel. Musel k nim mít opravdu nepěkný vztah. Dopekla jsem poslední kus, umyla a uklidnila nádobí, zkontrolovala jsem, jak se všechno uklidilo a pak už pospíchala zpět ke Kevinovi. Blížila se totiž druhá hodina, tedy čas kdy jsem se obvykle vracela domů. Kevin nepojal žádné podezření, ale pravděpodobně by ho nepojal, ani kdybych přišla až ve čtyři. Ležel v posteli, na hlavě měl studený obklad, jinak byl zabalený v dece až po bradu. Na nočním stolku ležela spousta léků a hrnek čaje. Topení bylo puštěné naplno, že jsem se začala okamžitě potit.

"Nemyslíš, že bys měl trochu stáhnout to topení?" zeptala jsem se. Střelil po mě naštvaným pohledem.

"Ne, nestarej se!" vyštěkl na mě.

"Fajn, chtěla jsem ti lékařsky pomoc, ale když ty nechceš…" otočila jsem se. Nic neřekl, tak jsem ho nechala být. Já rozhodně nebudu ta, co kolem něho bude lítat. Jo kdyby tam ležel Tren, to by byl něco jiného. Připravila jsem si školní materiály a sepsala si vánoční seznam. Ať jsem chtěla nebo ne, Vánoce se blížily neuvěřitelně rychle a já neměla připraveno vůbec nic. Navíc jsem potřebovala přesný plán, abych od Kevina mohla ten večer utéct k Trenovi. Den mi rychle utekl, začala jsem přemýšlet o Trenovi, co asi říká na moje překvapení. Dala jsem si pořádnou osvěžující sprchu, i přesto mi bylo v pokoji nevydržitelné vedro, musela jsem otevřít okno dokořán. Lehla jsem si do postele, ale ještě jsem nešla spát. Místo toho jsem si četla knížku. Po dlouhé době jsem měla trochu klidu, abych pokračovala v tom napínavém ději. Četla jsem si dlouho, když mě vyrušilo odkašlání. Překvapeně jsem vzhlédla, protože ten zvuk nešel zpode dveří, kde bych mohla očekávat kontrolu od Kevina. Pohledem jsem přelétla pokoj a zastavila se na okně.

"Trene!" vydechla jsem nadšeně, vyskočila z postele a skočila mu kolem krku, div jsem ho neshodila dolů.

"Přišel jsem za svou dobrou vílou," usmál se, když se pevně chytil rámu a už nehrozilo, že sletí. Za rukáv jsem ho přitáhla dovnitř a přitiskla mu své rty na jeho. Nenechal se pobízet a okamžitě se přidal. Postrčila jsem ho k posteli, kam jsem ho položila a ruce mu svázala za hlavou. Pomalu jsem mu rozepnula a rozhrnula košili. Ozvalo se zaklepání, Kevin měl snad 6. smysl na to, kdy neměl rušit.

"Kde jsou léky na horečku?" zachraptěl přes dveře. Seděla jsem Trenovi na rozkroku a jemný vrcením ho vzrušovala.

"Díval ses do kuchyňské linky?" volala jsem zpátky. Tren si skousl ret, aby nevzdychl nahlas. Poslouchala jsem zvuky z kuchyně, přitom jsem přitvrdila ve svých provokacích.

"Pusť mi ruce," zašeptal Tren. Zavrtěla jsem hlavou. Moc dobře jsem věděla, že by mi to oplatil mnohem víc. Pustím ho až tehdy, kdy ho vzruším natolik, aby nemohl myslet na nic jiného než na milování.

"Mám," zachraptěl Kevin. Tren si očividně oddechl. Počkala jsem, dokud se za Kevinem nezabouchly dveře. Pak jsem mu pustila ruce. Nevrhl se na mě, jak jsem čekala, pomalu se posadil, a nespouštěl ze mě oči.

"Co je?" ošila jsem se nervózně.

"Jen si tě prohlížím," pousmál se jemně. Napřímila jsem se a svlékla si košili na spaní.

"Tak ať se máš na co koukat," zavrněla jsem. V tom samém okamžiku si jeho ruce našly cestu k mým prsům a jeho rty mi začaly mapovat cestičku po krku.

"Mluvila jsem jen o koukání," smála jsem se šeptem, když si mě začal připravovat na milování.

*****

Ráno mě probudilo Kevinovo štrachání. Zamžourala jsem do stále ještě tmavého pokoje a otočila se, abych se podívala, kolik je hodin. Místo na hodiny jsem ovšem zírala do tváře Trena. Vášnivě jsem ho políbila, což ho dokonale probralo.

"Miláčku, co tu děláš?" ptala jsem se tichounce.

"Asi jsem tu usnul," odpověděl a rozespale si prohrábl vlasy. Tiše jsem se zasmála.

"Že bychom přišli společně na snídani?" navrhla jsem žertem.

"Klidně," pokrčil rameny. Překvapeně jsem k němu vzhlédla.

"Stejně jsem už Dantemu říkal, že jestli to bude u vás dál takhle pokračovat, tak se sem nastěhuju, abych tě měl pod dohledem," odpověděl a já měla co dělat, abych zdusila smích.

"No, to by měl Kevin asi radost," řekla jsem, když jsem se přestala smát.

"Stejně by mě zajímalo, co Dante s tím Bratrstvem provádí," zabručela jsem si pro sebe, když jsem pozorovala Trena při oblékání. Tren se tak podivně pousmál, že mi hned bylo jasné, že ví něco víc, než já.

"Tobě už to řekl?" zamrkala jsem na něj. Na chvíli zaváhal se zapínáním košile, ale pak klidně pokračoval dál bez odpovědi.

"Miláčku, pověz mi to," přistoupila jsem k němu a mazlivě mu masírovala ramena.

"Nemůžu ti nic říct," pousmál se a lípl mě na čelo.

"Proč ne?" mračila jsem se.

"Protože máš sklony k předčasným reakcím. A pokud je moje dedukce správná, tak bys na ně jen okamžitě naběhla a to přesně asi Dante nechce," odpověděl. Založila jsem si ruku v bok a propalovala ho naštvaným pohledem, s ním to ovšem ani nehnulo.

"Fajn, neříkej mi to. Ovšem i já mám dedukci, kterou si chci ověřit," nadhodila jsem nasupeně. Z tónu mého hlasu poznal, že se nebudeme bavit o Bratrstvu, ale o něm.

"Copak?" ptal se opatrně.

"Ty a borůvky," řekla jsem jen stroze. Tren přešel ke stále otevřenému oknu a vyhoupl se na parapet.

"Mám na ně alergii," odpověděl klidně. Vztekle jsem sklapla čelist.

"A neměla bych to náhodou vědět?" procedila jsem skrz zuby naštvaně.

"Nemyslím si, že to bylo nutné. Sám si hlídám, co jím, nepotřebuji, abys to dělala ještě ty. A kdyby ses mi je snažila vnutit, zarazil bych tě," odpověděl. Nesouhlasně jsem odvrátila hlavu stranou. Poznal, že jsem naštvaná, a proto pokračoval.

"Všimla sis někdy, jak Juana zkoumá každou věc, kterou koupí, jestli tam náhodou nejsou borůvky? Mě to úplně rozčiluje. Jsem dospělý a sám si dokážu určit, co pro mě je a není dobré. A při nejhorším mám prášky," trochu se rozčílil. Povolila jsem svůj postoj.

"A máš taky takové to foukátko?" zasmála jsem se a přešla blíž k němu. Trochu vyděšeně na mě vytřeštil oči.

"Zlato, jsem jenom trochu alergický. Rozhodně nejsem astmatik," ujišťoval mě hned.

"Astma je vlastně jenom znásobená alergie," popichovala jsem ho.

"Já vím, co je to astma. Nejsem zase takový medicínský ignorant," štípl mě do zadečku, až jsem nadskočila. Políbil mě a pak už pospíchal pryč, dokud venku byla ještě tma a nemohl ho jen tak někdo vidět. Za bílého dne, by byl svým skokem z mého okna asi trochu nápadný. Zamávala jsem mu, on mi poslal vzdušný polibek a pospíchal domů.

Konečně jsem se podívala na budík a zjistila, že je akorát čas vstávat, jestli chci ještě stihnout sprchu a umýt si hlavu. Povzdechla jsem si a zapadla do koupelny. Tak vzhůru do toho. Právě začínal můj konec - zkouškové období.