Všechno zlé je pro něco dobré

Tak se hlásím s pokračováním povídky, výjimečně stíhám vydávat opravdu včas :D. Přeji vám příjemné počtení a nechte mi prosím koment:

.

.

Když jsme dojeli do naší vesnice, vnitřnosti se mi trochu stáhly nervozitou. Sice mi Nejvyšší slíbil, že se o Kevina postará, stejně jsem si ale byla jistá, že se řevu nevyhnu. A taky že ne. Stál před domem a vztekle podupával nohou.

"Kde si ksakru myslíš, žes byla?" ozval se ostře hned, jak jsem byla na doslech. Tren napnul ramena, jak ho Kevinův křik rozčílil, zatím ale mlčel. Byl to opravdu Nejvyšší, kdo se ozval.

"Mě by naopak zajímalo, kde jsi byl ty, Kevine," obořil se na něj. Kevin viditelně sklapl, ale ovšem pak si dodal odvahy.

"Doma, kde bych měl být. A ona tam měla být taky. Říkala jsi, že se jdeš jenom podívat, a pak si lítáš venku celou noc a den," odsekl kousavě a ještě se stihl obořit na mě.

"Pojď dolů," pokynul mi. Trochu jsem posunula v sedle, abych mohla pohodlně seskočit, Trenova ruka mě ovšem v pohybu zastavila.

"Zůstaň tu sedět," přikázal mi jemně. S radostí jsem ho poslechla. Vůbec se mi nechtělo dostat se Kevinovi pod ruku. Myslím, že v tomhle stavu by s ránou neváhal.

"Kevine, já myslím, že jsi právě hrubě porušil své povinnosti, vůči slečně Anori. A není to poprvé, nemýlím-li se. Rozhodl jsem se, že z moci, kterou mám jako Nejvyšší, zažádám o zpětné přeložení péče o slečnu Anori právě tady Anthonymu," řekl nahlas. Radostí se mi chtělo zavýsknout. Pevně jsem Trena objala kolem ramen, otřel se mi svou tváří o tu moji, přitom jsem si všimla, jak se mu v obličeji mihla touha s očekáváním. Věděla jsem, že i on se musí uvnitř radovat, ovšem svou vnější masku nechával profesionálně klidnou.

"Jakým právem? Já ji mám na starosti a on mi mou práci neustále kazí, když je s ní a i ona za ním v jednom kuse chodí," bránil se Kevin.

"Nevím, jestli si to uvědomuješ, ale Anori už tu taky mezi námi nemusela být, kdyby Anthony včasně nezareagoval a nenasadil svůj život pro její bezpečí," promluvil tentokrát Dante.

"Co je mi po tom, že se dostala do nebezpečí a on tam skákal? Nic ho nenutilo," prskal Kevin.

"To ty jsi měl být na jeho místě, ty jsi ji měl chránit vlastním tělem, ty jsi měl skončit v nemocnici. Jenže ty ses ani neobtěžoval přijít mezi nás, to Anthony tam byl mezi prvními a hned, jak se Anori objevila, se ujal její ochrany," zahromoval Nejvyšší, až jsem se i já přikrčila. Tren mi chlácholivě přejel prsty po mé ruce, kterou měl stále pevně obmotanou kolem ramen. Kevin tam jen mlčky stál.

"Jelikož je pátek, budete to muset Anori ještě dva dny vydržet. Hned v pondělí ale svolám radu, kde vznesu svůj návrh a myslím, že určitě projde. Důkazy mluví samy za sebe. Takže tam vy i Kevin buďte v půl desáté. Vy, Anthony, samozřejmě přijďte také," pokynul nám s úsměvem, na Kevina hodil jeden podmračený výraz, a pak už otočil koně a mířil si to zpět na radnici. Dante ho hned následoval, já vtiskla Trenovi polibek na tvář a pak seskočila ze sedla.

"Jestli se dozvím, že jsi jí ten víkend nějak znepříjemňoval, budeš se modlit, abys mě nikdy nepoznal," zasyčel Tren jeho směrem, mě věnoval jeden svůdný úsměv a také se otočil na zpáteční cestu k sobě domů. Já jsem kolem Kevina prošla naprosto bez povšimnutí, ve svém pokoji jsem si dala rychlou sprchu a zalezla si rovnou do postele. Celý víkend jsem spíš prospala, než že bych dělala něco užitečného, byla jsem po tom nervovém vypětí dost znavená. Navíc jsem tušila, že to bude mít ještě nějakou dohru. V neděli večer nás vyrušil zvonek. Byl to jeden ze strážných. Potřebovali okamžitě naši pomoc. Když jsem stála před skříní a přemýšlela, co si na sebe obleču, napadla mě provokativní myšlenka. Posadila jsem se na postel a soustředěně hledala Trenovu mysl. Nebylo to tak daleko jako posledně, když jsme to zkoušeli, proto jsem se k němu dostala celkem rychle. Byl překvapený, když jsem se mu otřela o jeho mysl, ale pustil mě k sobě.

"Miláčku, co máš na sobě?" zeptala jsem se ho.

"Proč to, proboha, potřebuješ vědět?" nechápal.

"Prostě mi řekni alespoň barvu," smála jsem se, když mi zmateně oznámil, že má tmavé kalhoty, bílou košili a tmavě hnědou tuniku vyšívanou světlými nitěmi. Naschvál jsem se oblékla do podobných barev. Pak už jsme s Kevinem vyrazili na náměstí. Tam jsem Trena hned vyhledala a postavila se vedle něj. Nadechl se, protože se mě chtěl hned zeptat, co měly znamenat ty moje otázky, ovšem když jsi všiml barvy mých šatů a to, jak po nás ostatní pobaveně pokukovali, došlo mu, že jsem to udělala schválně. Aby každý poznal, jak k sobě pasujeme. Usmál se a objal mě kolem pasu.

"Takže, ten útok ve čtvrtek v noci má následky ještě do teď. Našli jsme místo, kde je otevřen další průchod pro ty potvory, se kterými již Anthonyho skupina jednou měla tu čest. Proto Anori, Anthony a jeho skupina půjdou tam, všechny je zaženou a průchod zavřou. Zbytek půjde se mnou, protože se domníváme, že opět odvádějí naši pozornost, vydáme se tedy na druhou stranu a uvidíme, co se děje," rozdal Dante rozkazy. Hned se kolem nás udělala skupinka mě tolik známých mužů.

"Zdravím, slečno Anori," ozývalo se o překot, jak mě všichni s úsměvem zdravili. Ráda jsem je všechny zase viděla.

"Ahoj krásko," pozdravil mě Patrik a objal mě kolem ramen, hned za ním se objevil i Erik.

"Kluci já vás tak ráda vidím," usmívala jsem se. Tren dělal, jako že všechno to objímání nevidí, věděla jsem, že na mě vždycky trochu žárlil, ale nikdy mi nechtěl dělat nějaké scény.

"Výborně, zadní skupinka už se nám navzájem přivítala, tak můžete jít," pokynul nám se smíchem Dante. Odešli jsme zmiňovaným směrem. Jen co jsme vkročili do lesa, nálada se trochu zmírnila. Nikdo už se nesmál, nikdo nevtipkoval. Šli jsme pomalu a já se brzy ocitla uprostřed skupinky s Trenem po boku, jak mě všichni instinktivně chránili. Bylo to od nich velmi milé a hezké. Jakmile se někde něco šustlo, všichni pevně chytili své meče a rozhlíželi se kolem. Prodrala jsem se dopředu a vyšla jako první. Chtěla jsem se použít jako taková živá návnada, která byla ovšem chráněna hrstkou po zuby ozbrojených mužů. Hned se za mnou objevil Tren, který nedovolil, abych se jen na vteřinku vystavila přílišnému nebezpečí. Samo od sebe se rozpršelo.

"Trochu předčasně, ne?" zašeptal mi do ucha Tren. Lehce jsem ho šťouchla loktem.

"Tentokrát v tom prsty nemám," vyplázla jsem na něj jazyk a provedla kouzlo, aby se mi kapky vyhýbaly. Dalo by se říct, že to byl takový neviditelný deštník. Zůstala jsem tedy pěkně suchá a i vlasy mi držely jakžtakž správný tvar. Chlapy byli na rozdíl ode mě během chvilky mokří jako myši. Dobře jim tak, to je za to, že mě z toho podezřívali.

"Bacha," vykřikl někdo a kolem nás proběhl jeden z těch tvorů. Hned se za ním vrhlo několik mužů a brzy už jsme slyšeli zoufalé nelidské zakvílení.

"Sakra, měli pracovat rychleji, teď to přiláká ostatní," procedil Tren skrz zuby a cítila jsem jeho ruku na svém kříži, jak mě chtěl v případě nebezpečí odstrčit stranou.

"Tak pojďme rychle najít průchod, ať je tam můžeme zahnat," řekla jsem a vykročila vpřed.

"Výborný nápad, paní důstojníková, kde jen vy to berete?" škádlil mě Tren.

"Ále, od jednoho mladého a hrozně šikovného důstojníka. Ale toho ty neznáš," mávla jsem rukou. Zasmál se a něžně mě plácl po zadku. Pak už jsme pokračovali v tichosti. Rozhlížela jsem se kolem, ale žádný průchod nikde neviděla, i když jsme prošli už pořádný kus cesty.

"Tamhle," ukázal najednou Tren. Směrem, kterým ukazoval, byla jeskyně a kolem ní množství těch potvor. Očividně něco hlídali a bylo mi téměř nad slunce jasné, že to bude jejich cesta k nám.

"Potřebujeme další lidi, sami dva to nezvládneme," šeptal Tren a pomalu ustupoval, oči přitom nespouštěl z těch tvorů. Já se spíš dívala pod nohy, abych o něco nezakopla, znala jsem se. Navíc jsem věřila tomu, že ty tvory hlídá pohledem Tren a varoval by mě, kdyby se nás nějaký z nich rozhodl navštívit. Ovšem překvapilo nás zasyčení z opačné strany. Tren se okamžitě otočil a postavil se zádi ke mně, aby mi doslovně kryl záda. Já zase měla co dělat s několika na mojí straně. Obklíčili nás. Nechtěla jsem bojovat, protože jsem věděla, že jsou rychlí, mrštní a to já rozhodně nebyla. Ne v boji s mečem. Natáhla jsem tedy před sebe ruku, namířila na větší skupinku těch tvorů a vpálila do ní celý proud vody. Tvorové se zděšeně rozutíkali pryč, za sebou jsem slyšela, jak se Tren potýkal s jejich útokem. Ovšem bála jsem se otočit, mohli by na mě zaútočit zezadu.

"Lásko, zvládáš to?" ptala jsem se tedy přes rameno.

"Samozřejmě," přišla mi jeho sebejistá odpověď. Konečně jsem slyšela dusot nohou našich mužů, což znamenalo konečně nějakou pomoc. Rychle se zbavili naší skupinky, proto jsme se vydali k jeskyni, kde bylo všechno v pozoru. Slyšeli nás bojovat. Chlapci ta bez rozmyslu vběhli, já se držela radši za nimi. Tren mě ovšem postrkoval kupředu, meč pevně svíral v pravé ruce, aby nás mohl bránit. Došli jsme až ke vstupu do jeskyně, kde se nám průchod samozřejmě objevil.

"Nažeňte je do průchodu," zavelel Tren a všichni okamžitě začali plnit jeho rozkaz. Pak už byla řada na mě, abych se s ním vypořádala. Jelikož jsem zjistila, že minule jsem použila zbytečně složité kouzlo k zavření průchodu, nekreslila jsem tentokrát do vzduchu žádné pečetící obrazce, ale průchod jsem zavřela tak, jako bych zavírala kteroukoliv jinou bránu, ovšem s použitím o trochu víc síly. Dívala jsem se, jak průchod postupně mizel, a jak ti tvorové utíkali hlouběji do jejich světa. A pak se tam objevila postava, která byla sice rozmazaná, ale vzezřením připomínala člověka.

"Trene, viděl jsi ho?" ptala jsem se.

"Hm," zabroukal a odváděl mě pryč hned, jakmile to bylo možné. Nechtěl, abych se tu zbytečně zdržovala.

"Kdo myslíš, že to byl?" ptala jsem se.

"Opravdu nevím," pokrčil rameny. Krok i své sevření povolil až ve chvíli, kdy jsme byli dost daleko od toho místa. Pak mě vzal jen za ruku, kterou mi jemně tiskl. Došli jsme až k náměstí, kde postávalo Bratrstvo. Nevešli jsme hned, počkali jsme na celou naši skupinu, teprve potom jsme ji vyšli naproti.

"Hotovo?" zeptal se jeden dědek jedovatě.

"Že by?" odvětila jsem otázkou a jinak si jich nevšímala. Tren pak podal zprávu o tom, jak to proběhlo, že jsme neměli žádné starosti a tak dál, ovšem dědek nebude nikdy spokojený. Stejně se tvářil, jako kdyby byl Tren ten největší břídil. Odešli jsme si sednout na jednu z laviček, která stála stranou z náměstí, protože Tren chtěl počkat, až se vrátí i ten zbytek, aby se i od nich dozvěděl, co a jak. Schoulila jsem se mu u boku, aby mi nebyla taková zima.

"Zítra budu mít šaty do světle zelena," zašeptala jsem mu do ucha a podívala se na výraz jeho tváře. Klukovsky se mu zablýsklo v očích, předvedl mi jeden dokonalý úsměv a kývl.

"Tak to si asi půjdu pořídit zelenou košili," odpověděl.

"Ty žádnou nemáš?" divila jsem se. Mě totiž přišlo, že ať jsem si oblékla, co jsem si oblékla, Tren byl vždy připraven s barvou košile.

"Vždycky jsem ti kupoval jen takové šaty, aby se barvou shodovaly s paletou mých košil," odpověděl s úsměvem. Podrobně jsem mu popsala odstín zelené, která se k mým šatům bude hodit. Zatvářil se zděšeně.

"Dost už," bránil se mi, ovšem na tváři měl pořád úsměv.

"Copak ty ke mně nechceš ladit?" dobírala jsem si ho.

"To víš, že chci, ale když se řekne zelená, tak je to prostě zelená, ne že mi jí budeš deset minut přirovnávat," ušklíbl se.

"Tedy pane, vy jste se na mě právě ušklíbl," zvolala jsem v hraném úžasu.

"Přirozeně hádám, že máte pravdu, slečno," odpověděl mi. Natáhla jsem se pro polibek, ale on ještě dřív stihl natočit tvář, protože druhá skupina právě přišla. Vlepila jsem mu ji alespoň na tvář. Usmál se, pohladil mě po tváři a šel se podívat, co se děje. Já se zvedla, a odcházela ke Kevinovi. Stejně teď budou probírat nějaké strategie a tomu podobné záležitosti, což mě zrovna dvakrát nelákalo.

*****

Oblékla jsem si ony zmiňované zelené šaty a doufala, že Tren nezapomněl. Líbilo se mi, když jsme k sobě ladili a dneska jsem si na tom chtěla nechat obzvlášť záležet.

"Jdeme," zabručel Kevin z kuchyně. Rozhlédla jsem se po pokoji, kde jsem měla všechny věci srovnané na hromádkách, aby se daly rychle zabalit.

"Jdu," zavolala jsem nazpátek, vzala si kabát, v předsíni se obula a pak už s ním po boku vyrazila na radnici. Už z dálky jsem vyhlížela, jestli Trena někde neuvidím. Bohužel, musel být již uvnitř, nebo ještě nepřišel. Plná očekávání jsem vešla dovnitř, ale on tam neseděl. Vybrala jsem si místo hned na kraji, abych mu byla co nejblíže a čekala. Postupně přicházelo Brtartvo, Dante, Nejvyšší - který na mě přátelsky mrkl, a pár dalších, kteří chtěli proces vidět. Tren ovšem nebyl nikde. Vrtalo mi to hlavou. Přece by na něco tak důležitého nezapomněl.

"Tak začneme," prohlásil Nejvyšší. Chtělo se mi vykřiknout, copak si nevšiml, že tu Tren nebyl? Ovšem mlčela jsem a pohledem rentgenovala dveře a myšlenkami je nutila, aby se otevřely. Jen okrajově jsem vnímala, jak Nejvyšší předkládal své návrh, proč žádal o mé přeložení, jak se hádal s dědkem, který byl samozřejmě už předem proti a Kevina, který vstupoval do debaty, aby se mohl chabě bránit.

"Takže já jsem řekl, co jsem chtěl. Nyní je myslím vhodné přejít rovnou k rozhodnutí, a´t to zbytečně nenapínáme," prohlásil Nejvyšší.

"Neměl by se snad i pan Natori vyjádřit k tomuto tématu? Jestli s tím vůbec souhlasí?" ozval se jeden z dědků, který snad doufal, že Trenova nepřítomnost to celé zkomplikuje.

"Přiveďte ho," kývl Nejvyšší na jednoho z mladších členů, který odběhl a za chvíli se vracel s Trenem a starostkou. Když procházel kolem mě, natáhl ruku a svými štíhlými dlouhými prsty mi přejel po paži a jen koutkem oka sledoval moji reakci. Na tváři jsem měla spokojený úsměv. Konečně byl tu a navíc měl košili přesně takové barvy, jako byly moje šaty. Nechápala jsem, jak se mohl tak přesně trefit, když ty šaty předtím neviděl.

"Anthony, souhlasíš s tím, že by se Anori opět stala tvojí meertou?" zeptal se hned Nejvyšší.

"Samozřejmě," kývl Tren. A pak už se strhla hlasitá debata, kdy se dědkové snažili přesvědčit ostatní, že to není dobrý nápad.

"Ticho, klid. Jestliže jste rozhodnuti, můžeme přistoupit k hlasování," zahřímal Nejvyšší, aby přerušil jejich protesty. Očekáváním jsem zatajila dech a nervózně jsem si žmoulala lem šatů. Co když to nevyjde?

"Drahý Anthony, velmi rád ti vracím status meertalena naší vyvolené," oznámil Nejvyšší po skončení hlasování. Radostí bych nejradši zavýskla a skočila Trenovi kolem krku, ale držela jsem se, jen jsem se široce usmívala. Tren i Kevin ještě museli vyřídit pár formalit, kdy Kevin musel neochotně předat Trenovi svůj úřad, a pak jsem Trena mohla konečně obejmout.

"Ach, miláčku, já mám takovou radost," šeptala jsem mu do ramene, kam jsem mu zabořila hlavu.

"Já větší," ujistil mě stejně tak tiše.

"Pojeďme, ať můžete vypadnout co nejdříve," zabručel Kevin, který byl tímto rozhodnutím sice otrávený, ale na druhou stranu mu odpadla velká zodpovědnost, která byla na jeho ramena příliš. Bohužel jsme nemohli jet tryskem, protože Kevin nebyl tak dobrý jezdec, aby nám stačil a přišlo mi hloupé vtrhnout k němu domů bez něj. Takže jsme poslušně jeli jeho tempem. Jakmile odemkl dveře, proletěla jsem kolem něj jako uragán, předem srovnané věci naházela do tašky a během 5 minut tak byla připravené k odletu.

"Ahoj Kevine," rozloučila jsem se s ním. Byla to slušnost.

"Ahoj," zabručel a odešel do svého pokoje k televizi. Jen jsem nad tím pokrčila rameny a táhla Trena pryč odtamtud. Když jsme nasedli na koně, pobídla jsem Dafiné k trysku, abychom byli co nejdříve doma. Tam jsem tašku odhodila do kouta a konečně mohla Trenovi skočit kolem krku. Chytil mě do náruče a jednou se se mnou zatočil dokola.

"Tohle se musí oslavit, co říkáš?" zeptal se mě s úsměvem. Přikývla jsem.

"Půjdeme spolu na dobrou večeři a pak si užijeme krásný večer," zněl jeho návrh. Znovu jsem nemohla jinak, než souhlasit. Tren si pak musel sednout k práci, já mezitím uvěřila něco rychlého k obědu a vybalila jsem si věci zpět do svých poliček. Byla jsem tak ráda, že jsem zase tady, doma. Když se přiblížila šestá hodina, oblékla jsem si fialové saténové šaty, které měli trochu odvážný ale nijak provokativní výstřih, zavazovaly se za krkem a odhalovaly mi celá záda. Vrchní vlasy jsem si sepnula do stříbrné sponky ozdobené fialovými kamínky, zbytek nechala volně rozpuštěný. Na krku a v uších mi visel náhrdelník a náušnice stylem odpovídající sponě v mých vlasech. Na nohou jsem měla stříbrné páskové střevíčky. Ještě jsem se jemně nalíčila, zkontrolovala se v zrcadle a vycházela z koupelny. Tren byl oblečený jen do tmavých společenských kalhot, takže když jsem vešla do obýváku, mohla jsem se pokochat jeho vypracovanou postavou.

"Já jsem hotová a zdržuješ jenom ty," promluvila jsem, abych tak na sebe strhla jeho pozornost. Nadechl se k odpovědi, ale když zvedl hlavu, záhadně mu došla slova. Chvíli na mě vykuleně zíral, než polknout a zatřepal hlavou.

"Moc ti to sluší, lásko. Hned půjdeme," promluvil a zmizel do ložnice. Posadila jsem se na opěradlo pohovky a čekala, až sejde dolů. Samozřejmě měl na sobě košili, která se barvou podobala mým šatům. Přistoupil ke mně, podal mi ruku a znovu si mě prohlédl, přičemž nedokázal úplně zakrýt svůj úžas. Nemůžu ani slovy popsat, jak moc mi to lichotilo, že jindy profesionálně vážný Tren teď nedokázal zakrýt své emoce a já se mohla dívat na jeho tvář vyvedenou z míry.

"Tak jdeme," zeptala jsem se, když jeho zírání trvalo déle, než bylo obvyklé. Trhl sebou.

"Zajisté," odpověděl s oslňujícím úsměvem a vedl mě ven. Dostavník jsme stihli tak, tak. Celou dobu jsem na sobě cítila jeho pohled. Vystoupili jsme před jednou restaurací ve vedlejší vesnici. Byla vyhlášená jako ta nejlepší v okolí.

"Sem?" ptala jsem se.

"Ano, říkal jsem přece, že budeme slavit," usmál se na mě.

"Stačila by mi i naše vinárna," chytila jsem se ho kolem nabízené paže a nechala se vést dovnitř.

"Pro tebe vždycky jenom to nejlepší, miláčku," zavrněl mi do ucha a otevřel mi dveře. Vstoupila jsem do příjemné recepce, která byla vyvedená v tmavě modrých barvách.

"Stůl pro dva," řekl Tren prostě a už nás jeden z číšníků odváděl do vedlejší místnosti. I beze slov nás odvedl k samotněným odděleným boxům, kde mi pomohl se usadit a podal nám jídelní lístky. Očima jsem přelétla ceny, které se tedy pohybovaly velmi vysoko.

"Na co bys měla chuť?" zeptal se mě. Bezradně jsem se rozhlédla po lístku.

"Nevím, co si dáš ty?" pokrčila jsem rameny. Natáhl se přes stůl, aby mi ukázal na položku, která jeho zaujala.

"Dám si to taky," kývla jsem. Jen se pousmál, zvednutou rukou přivolal číšníka a objednal nám jídla a dobré víno k tomu. Natáhla jsem se přes stůl pro jeho ruku.

"Děkuju," usmála jsem se.

"Ještě jsi neochutnala," namítl.

"Spíš jsem myslela za to, že sis mě vzal zase zpátky," upravila jsem to na pravou míru.

"To spolu souvisí. Říká se přece, že láska prochází žaludkem, ne? Miláčku, vždycky bych si tě vzal zpátky," hladil mě palcem po hřbetu ruky.

"Myslím, že jsi našel mnohem příjemnější cesty lásky, než je zrovna žaludek," prohodila jsem ze srandy.

"Vážně?" zeptal se pobaveně a naklonil hlavu do strany. Zčervenala jsem až po kořínky vlasů, naštěstí v tu chvíli číšník přinesl naši objednávku, Tren mě tedy musel pustit, stejně na mě ale házel vyzývavé úsměvy. Snažila jsem si ho nevšímat a raději se věnovala večeři. Jídlo bylo výborné, steak se švestkovou omáčkou a čerstvý ledový salát s rajčaty byla výborná kombinace, Tren se hold vyznal. Ovšem ani během večeře ze mě Tren pohled nespustil. Natáhla jsem jednu nohu a otřela se mu s ní o tu jeho. Trochu překvapeně vykulil oči, ale jinak si držel klidný výraz. Vyzula jsem si jednu botu a špičkami prstů mu kroužila kolem kolene, pak výš po stehně a pokračovala jsem dál. Trenova ruka mě zastavila v pohybu, jemně mi promasíroval nožku a pak ji mírným tlakem vrátil zpátky pod stůl. Tentokrát jsem tázavě naklonila hlavu do strany já.

"Miláčku, mám se na tebe vrhnout hned tady? Není problém shodit všechno ze stolu a položit tam tebe," zavrněl tiše. Prudce jsem se nadechla. Ta představa byla sice lákavá, ale takhle na veřejnosti. Nohou jsem mu tedy přejížděla jen od kotníku po koleno, ani o kus výš. Sice mě rentgenoval pohledem, ale nic neřekl. V restauraci jsme zůstali až téměř do půlnoci, kdy jsme si příjemně povídali u sklenky vína. Tren mi pomohl do kabátu a odváděl mě ven na dostavník. Jeli jsme v něm sami.

"Ty šaty jsou opravdu nádherné, obzvlášť na tobě," řekl najednou, přitom si mě stále prohlížel.

"Děkuju," zčervenala jsem a vrátila si neposedné vlasy za ucho. Doma jsem si stihla sundat jen kabát a boty a už mě držel v náručí. Líbal mě na nahá záda, přitom mi prsty rozvazoval mašli, která mi je za krkem držela.

"Já myslela, že mi sluší," zašeptala jsem se smíchem, když mi je stahoval z boků.

"Samozřejmě ti moc sluší, ale doma tě mám mnohem radši nahou," zavrněl mi do ucha. Povzdechla jsem si, milovala jsem tenhle tón jeho hlasu. Vyhodil si mě do náruče a odnesl mě nahoru do ložnice.

"Konečně jsi jenom moje," šeptal mezi polibky, kterými poséval můj krk.

"Vždycky jsem byla jenom tvoje," zašeptala jsem nazpátek a přitáhla si jeho hlavu za vlasy blíž k sobě. Líbilo se mi, jak mi jeho jemné vlasy prokluzovaly mezi prsty.

"Teď je to oficiální," pousmál se. Smála jsem se společně s ním. Všechno teď najednou bylo mnohem jednodušší.

"Co kdybychom se podívali na ty moje cesty lásky?" zeptal se, přitom měl na rtech tak svůdný úsměv, že by mě donutil, i kdybych nechtěla. Jenže já jsem chtěla. Jeho rty nečekaly na odpověď a ihned se rozběhly dolů na prsa a pak na břicho.

"Lásko, roztáhni křídla," zaprosila jsem. Na chvíli ztuhl a přemýšlel. I já jsem čekala. Vždycky, když je měl při milování vytažená, bylo to proto, že jsem ho donutila já tlakem na jeho citlivé místo. Chtěla jsem, aby to udělal dobrovolně na mou žádost. Trvalo to dlouho, kdy nade mnou nerozhodně klečel. Posadila jsem se, abych mu dosáhla na rty a předvedla jsem mu takový přesvědčovací polibek, že si jen povzdechl a křídla ukázal. Slyšela jsem, jak věci z nočního stolku popadaly s řinkotem na zem, protože Tren tu neměl na roztažená křídla dost místa. Bylo mi to jedno a jemu už očividně taky. Posadil se a mě si vysadil do klína, tohle byla obvyklá polohy, když měl roztažená křídla. Chápala jsem, že pro něj to takhle musí být nejvíc pohodlné.

"Tak mi ty svoje cestičky ukaž," zašeptala jsem mu do ucha a on se rozhodně nenechal nijak pobízet.