Yuiko - povídka

Tak, původně jsem chtěla vydat až v neděli, ale když už jsem se napsala s tím čarodějnickým sabatem, bude to dnes rozhodně tématičtější . Ještě upozornění, kdyby vám náhodou přišlo divné něco ohledně Trenových praktických zkušeností, nebojte, v nejbližších dílech vám to osvětlím. Tak přeji příjemné počtení a dneska šťastný let: . . (Tren) Ráno mě probudilo naléhavé klepání na dveře. Zmateně jsem se rozhlédl kolem, než mi došlo, kde jsem. Samozřejmě, v hotelu, kde se koná konference všech ras. Vyskočil jsem z postele, natáhl na sebe kalhoty a běžel ke dveřím. Stála v nich mladičká dívka, která si mě prohlédla, a když spatřila mojí nahou hruď, okamžitě zčervenala jako rak. Oblékl bych si košili, ale v tu chvíli jsem ji nenašel, i když jsem si byl jistý, že ležela hned vedle kalhot. "Nejvyšší posílá šaty pro slečnu a košili pro vás," vtiskla mi obojí do ruky a v tu samou chvíli se obrátila na patě a pospíchala pryč. Jen jsem nad tím zavrtěl hlavou. Otočil jsem se k posteli, kde ...

Všechno nejlepší! Tento díl je věnovaný mé nejdokonalejší Kuroki k jejím krásným 19. narozeninám. Doufám, zlato, že si ho užiješ, protože jsem ho psala jen pro tebe :-* . . . Seděl jsem před mapou, na které byly zaznamenány pozice našich táborů, oproti nim několik málo táborů aliance, jak jsme říkali těm, kteří stáli na druhé straně barikády. Moc dobře jsem si byl vědom toho, že my jsme ti zlí. Ale koho by nelákala představa ovládnutí všech světů a veškerého chodu tady? Pohledem jsem sklouzl k mému společníkovi. Radim seděl nehnutě už několik hodin a zíral z okna. Nikdy moc nemluvil a nikdy toho moc nedělal. Nechápu, proč jsem si za parťáka vybral právě jeho. Kdyby mě nebrzdil jeho pasivní přístup, mohl bych udělat několik akcí za týden. Takhle byly naše možnosti silně zpomalené. Na druhou stranu byla pravda, že Radim, přestože to byl velmi krásný muž, mě nijak nepřitahoval, což se nedalo říct o spoustě mých mužských společníků. Možná taky proto je jediný, kdo se mnou vydržel pracovat ...

Tak se hlásím s dalším dílem, doufám, že se vám bude líbit, fakt jsem se snažila, i když to teď není moc lehké něco napsat. Tak pěkné počtení a nechte mi komentíky: . . Když jsem se ráno probudila, byla jsem uvězněná v pevném objetí Trenových silných paží. Těžce jsem si povzdechla. Byla jsem ráda, že mě včera našel a že jsme se usmířili. Ovšem stále mě ta věc trochu trápila. "Ahoj, zlato," zabroukal mi Tren do ucha. "Ahoj," usmála jsem se slabě, ale neotočila se čelem k němu. Chvíli jsme leželi mlčky. "Ty se na mě ještě pořád zlobíš, viď?" zašeptal najednou. Pohlédla jsem mu do tváře. Nejdřív jsem mu chtěla namluvit, že ne, ale jeho výraz mluvil jasně. On to věděl. "Asi ano," přikývla jsem. "Řekni mi proč? Co přesně tě tolik trápíš?" ptal se mě dál. V hlase mu bylo slyšet, jak moc ho všechno mrzí. "Víš, já se ani moc nezlobím pro to, že si mě zavřel do krytu. Spíš mě trápí, jak snadno jsi mě od sebe odstrčil. Já se cítím v bezpečí ...

Tak se hlásím s pokračováním, které se vám asi nebude úplně líbit, ale tak co, prostě se mi to zrovna hodilo do krámu :P. Užijte si to a nechte mi komentář: . . "Lásko, nepůjdeme se projít? Potřebuji trochu na vzduch," zaprosila jsem a zaklapla učebnici, nad kterou jsem se až doteď skláněla. "Dobře, jak chceš. Ale musíš dávat pozor, není to moc bezpečné," přikývl Tren a odešel se obléknout do trochu teplejších kalhot, než byly ty plátěné, co měl na sobě. Já jen sklidila učebnice a papíry na úhlednou hromádku a už byl dole. Pomohl mi do kabátu, a vyšli jsme do chladného odpoledne. Tren se zachumlal do šály, kterou měl kolem krku, vzal mě za ruku a vyrazil opačným směrem, než byla hlavní cesta. Následovala jsem ho a snažila se natáhnout si čepici tak, aby na mě nemohl foukat studený vítr. Až když jsme vešli do lesa, mohli jsme trochu zpomalit, protože nás stromy trochu kryly před chladem. Šli jsme vedle sebe a povídali si, o škole, o Trenově práci, o čemkoliv. Vyšli j...