Tichá domácnost

Tak se hlásím s pokračováním, které se vám asi nebude úplně líbit, ale tak co, prostě se mi to zrovna hodilo do krámu :P. Užijte si to a nechte mi komentář:

.

.

"Lásko, nepůjdeme se projít? Potřebuji trochu na vzduch," zaprosila jsem a zaklapla učebnici, nad kterou jsem se až doteď skláněla.

"Dobře, jak chceš. Ale musíš dávat pozor, není to moc bezpečné," přikývl Tren a odešel se obléknout do trochu teplejších kalhot, než byly ty plátěné, co měl na sobě. Já jen sklidila učebnice a papíry na úhlednou hromádku a už byl dole. Pomohl mi do kabátu, a vyšli jsme do chladného odpoledne. Tren se zachumlal do šály, kterou měl kolem krku, vzal mě za ruku a vyrazil opačným směrem, než byla hlavní cesta. Následovala jsem ho a snažila se natáhnout si čepici tak, aby na mě nemohl foukat studený vítr. Až když jsme vešli do lesa, mohli jsme trochu zpomalit, protože nás stromy trochu kryly před chladem. Šli jsme vedle sebe a povídali si, o škole, o Trenově práci, o čemkoliv. Vyšli jsme na opačném konci vesnice a vzali to přes náměstí zpět do domu. Byli jsme akorát uprostřed náměstí, procházeli jsme kolem kašny, když mě Tren chytil za ruku a prudce mě odhodil stranou, že jsem přistála v kašně, v té ledové vodě. Bylo mi jasné, že by to Tren neudělal jen tak z legrace. Něco se dělo. Rozhlédla jsem se po Trenovi, který záhadně nestál přede mnou a viděla ho na opačné straně, než jsme původně stáli, jak bojoval mečem s nějakým mužem. Nikdy předtím jsem ho neviděla. Tren udělal pár rychlých výpadů a zranil tomu muži paži. Ten se chytil za zraněné místo a dal se na útěk. Tren za ním nešel, vrátil se zpátky ke mně a pomohl mi na nohy.

"Omlouvám se, měl jsem vybrat lepší místo, kam tě šoupnout," omluvil se mi, když jsem se otřásla zimou. Přikývla jsem, to tedy měl. Pomocí magie jsem si vysušila oblečení, Tren si mě pak přitáhl k sobě a rychlými pohyby paží se mě snažil zahřát.

"Lepší?" ptal se mně, když se mi do zkřehlých končetin opět vracel cit.

"Už je to dobré," přitakala jsem a nechala se odvést domů.

"Začíná to být neústojné. Tohle je třetí útok tento týden. A to je teprve začátek," mumlal si pro sebe.

"Lásko, nebudeme se zase stěhovat, že ne?" ptala jsem se opatrně. Nechtěla jsem odsud pryč.

"Neboj se, miláčku. Nemělo by to cenu. Zůstaneme tedy. Znám to tu, takže vím, kde to je a není bezpečné," pohladil mě po tvářích a věnoval mi něžný polibek. Ozvalo se naléhavé zaklínání. Šla jsem otevřít.

"Dobrý večer, slečno. Musíte oba okamžitě na radnici," řekl Simon a kýval hlavou směrem do vesnice. Asi to bylo naléhavé. Znovu jsem si oblékla kabát a s Trenem v patách se vydala k budově radnice. Bez vyzvání jsme vstoupili dovnitř a rovnou do jednacího sálu. Tam už stála starostka s Bratrstvem.

"Co se děje?" ptala jsem se okamžitě. Jenže mě si nikdo nevšímal, okamžitě ode mě odtrhli Trena a začali mu něco říkat. Byla jsem z toho trochu frustrovaná. Procpala jsem se davem a chytila Trena za paži. Pohlédl na mě. Nadechla jsem se, abych se zeptala, co se děje, ale on mi přiložil prst přes rty a dál poslouchal žvanění dědků. Trvalo to asi čtvrt hodiny, než se otočili k mapě a začali se bavit spíš mezi sebou, Tren se tedy mohl věnovat mě.

"Shinigami se začali opět stahovat kolem Chamonu, pravděpodobně bude další boj. Anebo nám tím vyhlašují další válku," vysvětloval.

"Takže jedeme do Chamonu?" zeptala jsem se.

"Budeme muset," přikývl Tren neochotně. Ještě chvíli jsme zůstali v sále, ale pak jsme vyrazili domů. Tren se okamžitě začal balit.

"Vyrážíme hned teď?" ptala jsem se překvapeně, bylo přece ještě trochu času, ne?

"Je sice ještě čas, ale v Chamonu je máma s tátou. Nechci je tam nechávat samotné," odpověděl.

"To chápu," přikývla jsem a sama si šla zabalit pár věcí. Dvě hodiny na to už jsme stáli před branami Chamonu, které byly z bezpečnostních důvodů zavřené.

"Kdo jste!" ozvalo se zpoza brány.

"Tren Anthony Natori s naší vyvolenou," oznámil Tren a ihned jsme byli vpuštěni dovnitř. Došli jsme až k domu Juany, která nás vřele přivítala.

"Hned se cítím líp, když mám alespoň dvě děti doma," řekla a objímala nás. Večer jsme strávili všichni spolu v obývacím pokoji a pak nám Juana připravila postel v Trenově starém pokoji. Hned ráno jsme se vydali do Danteho domu, abychom zjistili nějaké podrobnější informace.

"Anori by se měla držet v pozadí," zněla Danteho slova.

"To v žádném případě. Necvičila jsem proto, abych byla někde schovaná," rozčílila jsem se.

"Anori, ticho. Vzpomeň si, jak to dopadlo minule, když jsi mě neposlechla," pohrozil mi Dante. Provinile jsem se podívala na Trena.

"Ty se, Anthony, postavíš někam do čela. Potřebujeme je hned zpočátku odrazit. S Anori pošlu třeba Simona, nebo Erika, je to sice nováček, ale je šikovný. Myslím, že o ni bude dobře postaráno." Tren neochotně přikývl. Ani já z toho nebyla nijak nadšená.

"Víte alespoň, kdy se chystají zaútočit?" zeptal se Tren.

"Můžeme útok očekávat každou chvíli. Právě proto je naše situace natolik vážná. Je dobře, že jste přijeli takhle včas," řekl Dante a propustil nás.

"Miláčku, budeš na sebe dávat pozor a poslechneš kohokoliv, kdo tě bude mít na starost," přikazoval mi Tren.

"Ano, budu," odpovídala jsem trpělivě. Doma se Tren hned oblékl do bojového. Chtěla jsem se také převléknout, ale Tren mě zadržel, že to prý nebude potřeba.

"Ale…" začala jsem namítat, ale on moje protesty zarazil.

"Co jsem řekl?" zeptal se mě přísně. Sklopila jsem oči a přikývla. Nemělo cenu se s ním teď hádat. Byli jsme připraveni celý den, ale nic se nestalo. Tren si ani nechtěl jít lehnout, ale já ho donutila. Musel být odpočatý. S Juanou jsme si rozdělily služby a byly jsme střídavě vzhůru a hlídaly, jestli se něco nebude dít. My jsme nepotřebovaly být tolik odpočaté. Ráno jsme akorát seděli u snídaně, když se ozval poplašný signál. Všichni tři - já, Tren a Raziel - jsme okamžitě vyskočili na nohy a hnali se ven.

"Slečno, půjdete s námi," objevil se u nás Simon a hned za ním Erik.

"Kam jdeme?" ptala jsem se na půli cesty k nim.

"Do krytu," odpověděl Erik. Zastavila jsem se v půli kroku.

"Do krytu nejdu. Budu bojovat s vámi," zavrtěla jsem hlavou.

"Je to Danteho rozkaz, prý jste jejich hlavním cílem, proto vás nesmíme nikde vystavit. Nebudou nás oslabovat, půjdou přímo po vás," odpověděl Simon.

"Ne!" odmítla jsem přísně a otočila se, protože jsem se chtěla vrátit zpátky, ale z jedné strany mě popadl Simon a Erik z té druhé a táhli mě dál do města. Zapírala jsem se patami, cukala se a byla bych jim bývala utekla, ale chytil mě i Tren s Razielem a ve čtyřech mě táhli ke krytům. Křičela jsem, bránila jsem se, ale nebylo mi to nic platné. Nechtěla jsem jim ublížit a navíc ve čtyřech na mě byli příliš silní.

"Trene, nech mě jít s vámi. Nechci sedět někde bokem," bránila jsem se, slzy na krajíčku, ale Tren byl stejně nekompromisní jako ti tři zbývající, takže mě dovedli až ke krytům, vstrčili mě dovnitř a zabouchli dveře. Jakmile jsem byla uvnitř, dva strážní zavřeli dveře zevnitř petlicí. Tak a byla jsem tu zavřená.

"Pusťte mě ven. Chci jít za nimi," rozběhla jsem se ke dveřím, ale strážní mě zadrželi.

"Teto Anori!" ozval se dětský hlas. Otočila jsem se a do náruče mi vběhl Dany. Pohledem jsme vyhledala Juanu s Airine a malým Timem a sedla si k nim.

"Tak jsi tu s námi?" zeptala jsem se Airine s úsměvem.

"Ano, bohužel," zaprskala jsem. Juana mě objala kolem ramen.

"Nemyslí to zle. Chtějí tě chránit," konejšila mě. Já ale byla hrozně naštvaná. Rozhlédla jsem se po všech přítomných, zahlédla jsem dost dívek a žen, které jsem znala od vidění, dokonce jsem zahlédla i Monu, která se na mě povzbudivě usmála. Pak dost starých lidí a mezi nimi jsem tu trčela i já. Skřípala jsem nad tím zuby. Tohle Trenovi jen tak neprojde. Tohle přehnal! Takhle mě zradit a odšoupnout na vedlejší kolej!

"Nebuď na ně naštvaná, Anori. Všichni to s tebou myslí dobře," pohladila mě Juana po ramenou. Ona snad vážně umí číst myšlenky, jak by jinak vždycky věděla, čím se trápím? Jen jsem trucovitě odvrátila hlavu do strany.

"No tak, slib mi, že se na ně za to nebudeš zlobit," naléhala na mě.

"To vám, Juano, slíbit nemůžu," zavrtěla jsem hlavou. Dost mě ranilo, jak mě Tren bez mrknutí oka od sebe odtrhl. Snažil se mi zajistit bezpečí, ale copak nechápal, že nejbezpečněji se cítím právě s ním?

*****

Strávili jsme tu snad celou věčnost, než se na dveře ozvalo krátké zabouchání, následované sérií různě dlouhých bouchnutí. Signál, jak mi došlo. Strážní otevřeli dveře a dovnitř začali vcházet naši muži. Airine hned vyskočila a vrhla se Sethovi kolem krku, když přišel. Stejně tak i Juana, která Raziela pevně objala a několikrát políbila. Jen jsem se ujistila letmým pohledem, že se Trenovi nic nestalo. Jen šrám na levé tváři. Znovu jsem tedy sklopila pohled pryč od něj. Došel až ke mně.

"Anori," oslovil mě jemně a tiše. Krátce jsem na něj pohlédla. Podle jeho kamenného výrazu mi bylo jasné, že ode mě nečeká žádné objímání. Trucovitě jsem si založila paže na prsou. Slyšela jsem Juany povzdech, ale nijak to nekomentovala. Tren nade mnou trpělivě stál, až jsem si odfrkla a vstala. Když jsem procházela kolem něj, arogantně jsem pohodila hlavou. Neřekl na to jediné slovo a následoval mě domů. Přede dveřmi jsem se zastavila. Moje triumfální trucování zarazil fakt, že jsem neměla klíče. Tren mě předběhl a odemkl. Podržel mi otevřené dveře a já bez jediného pohledu prošla. Hned jsem se odešla vysprchovat a zalezla si do postele pod peřinu. Nebyla jsem unavená. Jen jsem nevěděla, co mám dělat. Vzala jsem si jednu knížku a začetla se do ní. Tren za mnou přišel asi za deset minut.

"Uvařil jsem ti čaj," řekl tiše. Nereagovala jsem. Postavil ho na noční stolek po mojí straně postele.

"Chceš se tu ještě pár dní zdržet nebo bys radši jela domů?" zeptal se mě. Opět jsem neodpověděla. Věděla jsem, že je pro něj asi důležité znát můj názor, jenže on mi dělal to samé, když se na mě zlobil. Navíc jsem se nezmohla ani na to hloupé "Hm,", kterým mě on občas otituloval. Ještě chvíli seděl na mé straně postele a čekal, jestli začnu mluvit. Když jsem nezačala, s povzdechem se zvedl a odešel se taky osprchovat. Vstala jsem a odnesla jeho polštář a peřinu na pohovku. Chtěla jsem mu dát jasně najevo, že se opravdu zlobím. Když se vrátil a viděl, jak jsem mu ustlala, byl z toho trochu vykolejený. Chvíli rozpačitě postával na místě, než přešel ke mně a lípl mě na spánek.

"Dobrou noc," řekl a odešel k pohovce, na kterou se pokusil poskládat svoje tělo. Nemohlo mu to jít nijak dobře, pohovka byla příliš malá na to, aby se mu leželo pohodlně. Jenže tentokrát jsem se rozhodla, že prostě neustoupím. Ráno jsem vstala stejně jako on. Po očku jsem ho sledovala, jak se protahuje, musel si dost namoct záda, ale dobře mu tak. Překulila jsem se na druhou stranu postele a znovu se zachumlala do peřin. On vstal a přešel k posteli. Slyšela jsem cinknutí lžičky o hrnek, jak odnášel můj nedotknutý čaj. Nebylo vůbec jednoduché ho ignorovat, ale já se rozhodla, že to zvládnu. Počkala jsem ještě několik minut, než jsem se také zvedla, oblékla a sešla dolů, kde voněly čerstvé vafle.

"Dobré ráno, Anori," pozdravila mě s úsměvem Juana.

"Dobré," odpověděla jsem jí, Razielovi jen chladně kývla na pozdrav a Trenovi nevěnovala ani to kývnutí. Jen sklopil hlavu a mlčel. Po snídani jsem se s Juanou a trochu i s Razielem rozloučila, a aniž bych Trenovi řekla slovo, jsem vyrazila k průchodu, který vedl domů. Měla jsem klíče, takže jsem ho s sebou nepotřebovala. Dohnal mě asi v půli cesty.

"Nemohla jsi na mě počkat?" zeptal se mě podrážděně. Neodpověděla jsem a nijak jsem nedala najevo, že bych si všimla jeho přítomnosti. Mlčky jsme dorazili až domů. První věc, kterou jsem udělala, byla ta, že jsem mu snesla peřiny dolů do obýváku a rozložila mu je na gauči. Pozoroval mě s podmračeným výrazem, ale neřekl ani popel. Pak jsem šla uvařit něco k obědu. Původně jsem chtěla uvařit jen něco pro sebe, ale nakonec si to rozmyslela a udělala dvě porce, jako obvykle. Odnesla jsem mu talíř ke stolu.

"Děkuju a dobrou chuť," popřál mi. Tentokrát jsem alespoň přikývla. Po jídle jsem si odnesla jen svůj talíř a odešla nahoru do ložnice, kde jsem si sedla na parapet s knížkou. Navečer se na schodech ozvaly kroky.

"Zlato, já si dojdu s klukama do hospody, ano?" promluvil na mě. Otočila jsem stránku a dělala, jako by tu vůbec nebyl. Chvíli čekal, asi na moje svolení, ale pak s povzdechem odešel. Možná že už jsem ho vytrestala příliš, ale když jsem jednou začala, nevěděla jsem, jak najednou skončit, proto jsem se k němu stejně odtažitě chovala i následujících pár dní. On se snažil si mě udobřit. Mluvil na mě, snažil si mě přitáhnout do náruče, občas se mu povedlo mě jemně políbit na tvář nebo na spánek, ale já jsem vždycky dělala, jako že o tom nevím. Jedno odpoledne nás přišla zkontrolovat Juana s Razielem.

"Tak co děti?" ptala se nás.

"Dáte si kávu nebo čaj?" vyhnula jsem se odpovědi a odešla do kuchyně vařit jejich objednávky. Slyšela jsem, co si v obýváku povídali.

"Pořád se na tebe zlobí?" ptala se Juana Trena.

"Zlobí? Ona se mnou nemluví. Máme naprosto tichou domácnost," odpověděl Tren tiše. Opravdu byl jeho hlas tak utrápený nebo se mi to jen zdálo?

"To se srovná, přejde jí to. Je to jenom rozmar. Je ještě mladá a výbušná," chlácholila ho Juana. Pche, tak to určitě. Tohle mě jen tak nepřejde.

"Výbušná? Mami, kdyby byla výbušná, tak mě seřve na dvě doby, přilítla by facka nebo něco podobného, ale tohle? Ona mě naprosto ignoruje. Dokonce spím na gauči," postěžoval si. Žasla jsem nad tím, jak mě měl přečtenou.

"Alespoň vidíš, jaké to je, když ty ignoruješ jí," odpověděla mu Juana. Tak a máš to - pomyslela jsem si, přesně toho jsem se taky snažila docílit.

"To je něco jiného. Nic jsem jí neprovedl. Byl to Danteho rozkaz, ne můj. Musí konečně pochopit, že by měla poslouchat. Shinigami šli po ní. A ona by se klidně postavila do první linie. Neubránili bychom ji, i kdybychom všichni položili své životy. Což by se pravděpodobně stalo. A navíc, já jsem jí nikdy z ložnice nevyhodil, vždycky mě zajímalo, co dělá, kam jde. Jí je to všechno jedno," odpověděl. Popravdě, takhle jsem nad tím nepřemýšlela.

"A vysvětlil si jí to? Možná čeká, že se jí omluvíš, že jí obejmeš a políbíš," povídala dál Juana.

"Myslíš si, že jsem to nezkoušel? Mě to taky není příjemné, že mě ignoruje. Ale co mám dělat, když se takhle zasekla? Já se jí nemám za co omlouvat, jen jsem se jí snažil bránit. Jenže ona nikdy nikoho neposlechne, ani mě ne. A to je možná chyba, měl jsem na ní být přísnější, Dante měl pravdu, že ji rozmazluji," odpověděl. Tak dost, tohle poslouchat nebudu. Vzala jsem si kabát a vyběhla ven, přitom za sebou efektivně práskla dveřmi.

"Anori!" slyšela jsem, jak na mě volal a přidala jsem do kroku. Slyšela jsem jeho kroky, které se přibližovaly. Dala jsem se do běhu, ale věděla jsem, že mě dříve nebo později chytí. Nebyla jsem tak dobrý běžec jako on. Když už byl ode mě jenom pár metrů, přemístila jsem se. Nevím proč, ale vybrala jsem si místo na pahorku, který se rozkládal nad naší vesnicí. Sedla jsem si na zem, přitáhla si kolena pod bradu a omotala kolem nich paže. Viděla jsem odsud na náměstí, kde se asi za půl hodiny objevila postava Raziela a nedlouho poté i Juany. Rozhlíželi se kolem, ale pochybovala jsem o tom, že by hledali mě. Mohlo jim být jasné, že tam bych nešla. Napojila jsem se na Juany mysl.

"Viděl jsi ho?" ptala se Juana Raziela.

"Ne, nevím, kam běžel," pokrčil Raziel rameny, "Třeba se vrátil domů," dodal k tomu.

"To těžko. Nenechal by Anori venku, když neví, kde je. Na to ji má příliš rád," zavrtěla Juana hlavou. Zamrkala jsem, abych zahnala slzy. Tak moc mě hledá?

"Nevzal si ani bundu. Venku je taková zima a on lítá jen v košili," strachovala se dál Juana.

"Je to chlap, něco vydrží. Navíc ho určitě hřeje běh a navíc i strach," odporoval jí Raziel.

"Ty toho kluka snad vůbec nemáš rád," peskovala ho Juana. "Z lásky pak všichni chlapy blbnete. Sice má pravdu, že se na něj Anori zlobí zbytečně a že to trochu přehání, na druhou stranu jí docela chápu. Ah, doufám, že ji najde a vyříkají si to. Byla bych nerada, kdyby se mezi nimi zase něco pokazilo. Je s ní tolik šťastný," říkala Juana. Už jsem jí nevydržela dál poslouchat. Nezlobila jsem se zbytečně a nepřeháněla jsem to. Tentokrát si to zasloužil. Trucovitě jsem dál seděla na pahorku a přemýšlela, co mám dělat. Juana s Razielem mi dávno zmizeli z výhledu, pravděpodobně šli čekat do našeho domu. Já přemýšlela, jestli mám jít za nimi, nebo tu sedět dál a čekat, jestli mě Tren najde. Jenže ten mohl chudák běhat po všech čertech, nemohl mít ani tušení, kam jsem šla. Tohle rozhodně nepatřilo mez má oblíbená místa. Už se stmívalo, když jsem uslyšela kroky. Byla jsem ve střehu pro případ, že by to byl nepřítel.

"Tady jsi," ozvalo se úlevně a z houští vyšel Tren. Neodpověděla jsem. Nevěděla jsem, co mu mám říct. Došel až ke mně a posadil se vedle mě. Dost daleko na to, aby neomezoval můj osobní prostor, na druhou stranu ale ani nijak daleko. Slyšela jsem, jak popadal dech, musel běhat celé odpoledne po všech čertech. Po několika marných pokusech pořádně se nadechnout, se rozkašlal. Vzpomněla jsem si, co říkala Juana o tom, že mě hledal jen v košili. Pohlédla jsem na něj, opravdu měl jen košili a lehké plátěné kalhoty, ve kterých pobýval doma. Musel být úplně promrzlý, přesto neřekl ani slovo a trpělivě vedle mě seděl.

"Jsou vidět hvězdy, bude mrazivá noc," řekla jsem po chvíli, abych prolomila ticho, které mezi námi panovalo.

"Ano, to asi bude," řekl, aniž by se podíval na oblohu. Pohled totiž za celou dobu nezpustil ze mě. Já svůj pohled sklopila zpět k trávě pod sebou.

"Omlouvám se, že jsem tě násilím odvedl do toho krytu. Ale neměl jsem jinou možnost, pokud jsem tě chtěl ochránit," promluvil najednou. Překvapeně jsem k němu vzhlédla. Chvíli mi oplácel pohled, než zkrátil vzdálenost mezi námi jen na pár milimetrů. Položila jsem mu hlavu na rameno a nechala se obejmout jeho pažemi. Takhle jsme seděli pěknou chvilku, než jsem ucítila, jak se mu rozdrkotaly zuby zimou.

"Musíš být zmrzlý, pojďme domů," zvedla jsem se a jeho vytáhla s sebou.

"Až mi řekneš, že jsi mi odpustila a bereš mě na milost," zažertoval, ale tak nějak jsem tušila, že to myslel vážně. Usmála jsem se a přikývla.

"Dokonce se můžeš i vrátit do ložnice," odpověděla jsem na jeho předchozí žert.

"No aleluja," oddychl si. Na tom gauči musel vážně trpět. Společně jsme se vrátili domů. Tam na nás čekala celá ustaraná Juana.

"Tady jste, no konečně, už jsem se o vás bála," přiskočila k nám. Jakmile se dotkla Trena a jeho ledové paže, ucukla.

"Ty můj synu bláznivá, to musíš lítat venku bez bundy, když je taková zima? Co když nastydneš?" rozčilovala se hned, ale jenom na oko.

"Já myslím, že si to, Anori, tak trochu zasloužíte, jestli vám Tren onemocní," ozval se Raziel.

"Ano, máte pravdu," přikývla jsem a objala Trena pevněji kolem pasu. Ten mě políbil na čelo, ale jinak mlčel.

"Konečně jste se usmířili," usmála se Juana. Raziel jen protočil oči v sloup. Věděl, že tohle byla naše záležitost, a že jsme si ji museli vyřešit sami, bez Juany. Hned potom se měli k odchodu.

"A Razieli?" zavolala jsem za nimi. Oba se zastavili a otočili.

"Co kdybyste mi taky začal tykat jako Juana? Čekala jsem, kdy vás to samotného napadne, ale nějak vás to nenapadlo," pousmála jsem se.

"Moc rád," kývl hlavou a já jsem se usmála. Měla jsem toho jeho praštěného vykání plné zuby. Jakmile se za nimi zavřely dveře, sebrala jsem Trenovy peřiny a odnesla je zpět do ložnice. Tren vyšel za mnou a dřív, než se stačil nadát, shodila jsem ho do postele, svlékla z košile i kalhot a pořádně ho zabalila do deky.

"Lepší?" ptala jsem se.

"Kdyby sis přilehla, určitě by mi to pomohlo," kývl Tren a zadíval se na mě. Taky jsem se svlékla a přilehla si k němu. Lépe řečeno si mě na sebe přitáhl tak těsně, že jsem mu dělala druhou deku.

"Už tě nikdy nenechám, aby ses na mě takhle zlobila. Bylo to hrozné," zašeptal mi do ucha.

"Vidíš už aspoň, proč mě to tvoje mlčení vždycky tolik ubíjí?" neodpustila jsem si rýpnutí.

"Lásko, kdy naposledy jsem se k tobě choval takhle hrozně odtažitě? Kdy jsem tě nenechal spát se mnou v jedné posteli? Kdy jsem se k tobě choval nějak neohleduplně?" zeptal se mě na naprosto pravdivou věc. Byla jsem sobecká a docela krutá.

"Nikdy. Promiň mi to, trochu jsem to přehnala," zabroukala jsem smířlivě.

"Všechno je ti odpuštěno, srdce moje, jenom už se na mě nezlob," pohladil mě po tváři a přitisknuti k sobě, jak nejvíce to šlo, jsme usnuli. Spalo se mi nejlépe za ty poslední dny, být v posteli sama už nebylo nic pro mě.