Každý svou cestou

Tak se hlásím s dalším dílem, doufám, že se vám bude líbit, fakt jsem se snažila, i když to teď není moc lehké něco napsat. Tak pěkné počtení a nechte mi komentíky:

.

.

Když jsem se ráno probudila, byla jsem uvězněná v pevném objetí Trenových silných paží. Těžce jsem si povzdechla. Byla jsem ráda, že mě včera našel a že jsme se usmířili. Ovšem stále mě ta věc trochu trápila.

"Ahoj, zlato," zabroukal mi Tren do ucha.

"Ahoj," usmála jsem se slabě, ale neotočila se čelem k němu. Chvíli jsme leželi mlčky.

"Ty se na mě ještě pořád zlobíš, viď?" zašeptal najednou. Pohlédla jsem mu do tváře. Nejdřív jsem mu chtěla namluvit, že ne, ale jeho výraz mluvil jasně. On to věděl.

"Asi ano," přikývla jsem.

"Řekni mi proč? Co přesně tě tolik trápíš?" ptal se mě dál. V hlase mu bylo slyšet, jak moc ho všechno mrzí.

"Víš, já se ani moc nezlobím pro to, že si mě zavřel do krytu. Spíš mě trápí, jak snadno jsi mě od sebe odstrčil. Já se cítím v bezpečí s tebou a nemůžu se smířit s tím, že ty mě u sebe nechceš," odpověděla jsem se sklopenou hlavou. Ozval se těžký povzdech.

"Lásko, takhle to přece vůbec není," zavrtěl hlavou.

"Jo, a jak to tedy je?" zeptala jsem se, pohled stále sklopený do peřin. Položil mi prst pod bradu a donutil mě tak se na něj podívat.

"Pamatuji si, že jsi mi jednou řekla to samé, co chci já říct tobě," řekl mi něžně. Naklonila jsem hlavu do strany a nechápala, co se mi tu snažil říct.

"Ty si ani neumíš představit, jak moc je pro mě těžké pouštět tě od sebe pryč. Nejraději bych tě měl stále na očích, při nejlepším v náručí. Ale ještě těžší pro mě je, tě pouštět do nebezpečí. Nevěřím si natolik, abych tě postavil do první linie po svém boku, nemusel bych tě uchránit. A jak jsi mi sama řekla - raději abys mě nenáviděla, než se ti kvůli mně něco stalo," odzbrojil mě svou odpovědí. Zírala jsem na něj neschopná slova. Věděla jsem, že přesně tohle jsem mu řekla, když jsem si ho po svém rozchodu chtěla opět usmířit. Možná se on snažil o to samé. Položila jsem mu hlavu na prsa a nechala se hladit po ramenou.

"Opravdu mě nerad opouštíš?" zeptala jsem se.

"Nechci tě pouštět ani do školy," zavrněl mi do ucha. Nejsem si úplně jistá, jestli mě udobřila jeho slova nebo tón jeho hlasu, ale pevně jsem ho objala a zapomněla na všechno, co jsme si udělali. Leželi jsme v tichosti, Tren mě hladil po zádech a díval se na mě. Já jsem do školy dneska nemusela, což se o Trenovi a jeho práci říct nedalo.

"Miláčku, nepřijedeš pozdě do práce?" ptala jsem se ho.

"Ne, mám volno. Nevěděl jsem, jestli tě stihnu najít," odpověděl. Naklonila jsem hlavu do strany.

"Takže kdybys mě nenašel, tak bys ráno pokračoval?" zajímala jsem se.

"Já bych hledal i přes noc. Snad si nemyslíš, že bych šel spát, když ty bys byla někde venku a já bych nevěděl kde," zaťukal si na čelo a teatrálně zakoulel očima. Se smíchem jsem ho pleskla po ruce.

"Ty jsi taková herečka," vyplázla jsem na něj jazyk. Taky se smál.

"Ale jestli se strachuješ toho, že bych tě nějak hlídal, když sis chtěla doma odpočinout, tak se stavím na radnici. Mám tam nějaké nevyřízené záležitosti s Bratrstvem, takže bych mohl dnešního volna trochu využít po svém," oznámil mi. Ještě chvíli jsme leželi v posteli, než se zvedl a oblékl se.

"Nemusíš pospíchat se vstáváním, vrátím se až odpoledne," políbil mě na čelo a odešel. Nepospíchala jsem, přesně jak řekl.

*****

Dorazil jsem na radnici, kde mě hned ve dveřích chytil někdo za límec a přirazil ke zdi. Zaraženě jsem zíral na Danteho. Jeho tělesná schránka rozhodně neodpovídala fyzické síle, kterou měl.

"Doufám, že jsi ji našel," bylo první, co řekl.

"Samozřejmě," přikývl jsem. Po těchto slovech mě pustil a srovnal mi košili, kterou mi svým výpadem celou pomačkal. Chvíli jsem čekal, jestli mi vysvětlí, proč to udělal, když však mlčel, otočil jsem se na podpatku a pokračoval do jednací síně.

"Anthony počkej," zarazil mě. Otočil jsem se čelem k němu.

"Teď bych tam nechodil, jsou kvůli tomu dost rozčilení," varoval mě Dante.

"Není tak úplně moje vina. Bylo to vaše rozhodnutí, poslat ji do krytu. A já idiot ho splnil. Příště se na nějaké vaše rozkazy vykašlu a budu se mít mnohem líp," zavrčel jsem, protože mě obviňoval z něčeho, za co jsem ne až tak úplně mohl. Dante na mě chvíli nevěřícně zíral, než se rozesmál. Nechápal jsem, co mu přišlo tak vtipné. Pak jsem se otočil a uviděl Nejvyššího, kterému se také otřásala ramena smíchem, a pár dalších členů Bratrstva, kteří na mě zírali s otevřenou pusou. Výborně. Nebyl jsem zrovna ten typ, který by odmlouval, a už vůbec ne Dantemu. Když se Dante dostatečně vysmál, vzal mě kolem ramen a odvedl mě do jednací síně, odkud mě původně odrazoval. Pravděpodobně je moje rozhořčení odradilo od všech kázání a výstupů. Pustil jsem se do vyřizování všech záležitostí, a jelikož byli stále trochu vyvedení z míry, šlo to rychleji, než obvykle. Za hodinu a půl jsem byl hotov.

"Anthony, budeme si muset promluvit. Jedná se zase o další služební cestu, tentokrát je ovšem i pro slečnu Anori. Je to trochu komplikované," oslovil mě Nejvyšší, když jsem měl všechno vyřízeno.

"Nejlepší bude, když půjdeme k vám domů a vysvětlíme to rovnou i jí," rozhodl za mě Dante a už jsme odcházeli k nám domů. V duchu jsem se modlil, aby byla Anori už oblečená, nedej bože, aby nám šla otevřít nahá, protože by čekala jen mě. Byl jsem kvůli tomu docela nervózní, a když jsem klepal, třásla se mi ruka. Dante na mě tázavě pohlédl.

"Ráno jsem si nevzal klíče, když jsem věděl, že bude Anori doma," pokrčil jsem rameny. Anori nám otevřela během chvilky a prohlížela si nás dost překvapeně. Naštěstí na sobě měla pestrobarevné lehčí šaty, i když jsem si všiml, že na nohou měla silonky. Při představě její nožky se samodržící punčochou, jsem okamžitě dostal chuť dělat něco jiného, než tu poslouchat školení na další služební cestu. Přes šaty měla zástěru a domem voněla bábovka, nebo nějaké podobné sladké pečivo.

"Dobré poledne, pánové," usmála se na nás a ustoupila ode dveří, abychom mohli vejít, zout se a sundat si kabáty. Venku ještě nebylo úplné teplo

"Lásko, mohl jsi mi říct, že se vrátíš už na oběd a přivedeš sebou hosty. Udělala bych toho víc," řekla a lípla mě na rty.

"Nevěděl jsem, že to takhle vyjde," omlouval jsem se. Pousmála se a Dantemu s Nejvyšším ukázala, ať vezmou místo v obýváku a my šli za nimi. Jednou rukou jsem ji chytil za zadek a jemně ho stiskl. Mírně nadskočila a vrhla na mě jeden takový ten pohled - Nech si to na potom. Obdařil jsem ji zářivým úsměvem, který ji ujistil v tom, že přesně to jsem měl v plánu.

"S námi si, Anori, nemusíte dělat starosti, nezdržíme se na oběd. Je tu jen něco důležitého, co musíte slyšet oba," řekl Nejvyšší a strhl tak její pozornost ode mě k němu. Odložila zástěru, posadila se na pohovku a já vedle ní.

"Oba pojedete na zasedání všech národů, je to ve městě asi týden cesty odsud. Problém je v tom, že musíte jet každý sám," začal Nejvyšší. Nechápavě jsme se po sobě s Anori podívali. Proč každý sám?

"Anthony, ty pojedeš napřed, musíš tam ještě něco vyřídit pro úřady. Vyšleme tě i s Aidou, bude ti dělat pomocnici," pokračoval Dante. Viděl jsem, jak se Anori zatvářila, při vyslovení Aidina jména, neměla jí ráda a tipl bych to, že na ni žárlila snad ještě víc než na Claire. Blázínek můj, copak se zajímám o kohokoliv jiného, než o ní? Mě žádná jiná žena nestojí ani za pohled.

"Anori, ty budeš muset ještě předtím do Grinstonvillu, bude se konat čarodějnický sabat, kterého by ses měla jako jedna z předních čarodějek zúčastnit. Musíš se sejít s Marion a dohodnout se s ní na bližších informacích. Hned poté pojedeš do stejného hotelu, ve kterém bude ubytovaný i Anthony s Aidou. Od chvíle, kdy dorazíš, by měl mít Anthony hotové všechny své záležitosti a měl by se ti plně věnovat jako tvůj meertalen," dokončil Dante svou myšlenku.

"Je vám to oběma jasné?" zeptal se opět Nejvyšší.

"Anori pojede sama?" zajímal jsem se. Nechci jí pouštět s žádným jiným chlapem, to ať raději jede sama, když ji nemohu doprovodit já. Nechci ji vystavit nebezpečí, že pojede s nějakým úchylákem.

"Vypadá to tak. Do Grinstonvillu s ní stejně nikdo jiný nesmí a já věřím, že to zvládne," kývl Dante. Také jsem přikývl, jako že jsem vše pochopil. Hned poté se s námi oba rozloučili.

"Dáš si oběd, lásko?" ptala se mě Anori, ale ve skutečnosti už stála v kuchyni u plotny.

"Rád," přikývl jsem. Čekalo nás dost práce se vším zařizováním a na to jsem nehodlal být hladový. Po obědě jsem si s ní ještě užil trochu těch postelových radovánek a pak se opět vydal na radnici, abych vše zařídil.

*****

"Lásko, hlavně buď na sebe opatrná," kladl mi Tren na srdce, když jsme stáli ve stájích, oba sbalení, abychom mohli vyrazit za svými povinnostmi. Vytáhla jsem se na špičky, abych ho mohla jednou vášnivě políbit. Nemohla jsem mu slíbit, že se mi nic nestane. Jen to, že budu dávat pozor.

"Hlavně se mi brzy vrať," hladil mě po tváři, svoje čelo opřené o to moje. Viděla jsem na něm, jak nerad mě pouštěl od sebe pryč, navíc ještě samotnou. Určitě by byl klidnější, kdyby se mnou poslali třeba Erika. Jenže i ten měl plné ruce práce, poslední dobou neměl nikdo moc čas odpočívat.

"Slibuju. I ty dej na sebe pozor," řekla jsem mu, i když jemu nehrozilo jiné nebezpečí, než v podobě neuvěřitelně svůdné Aidy, které jsem se opravdu obávala. Tren odhadl, na co myslím, už dřív jsem tušila, že to poznal.

"Lásko, nemáš se čeho bát. Ani Aida tě nemůže nikdy nahradit," řekl chlácholivě.

"Bojím se spíš jen dočasné náhrady. Ne, že bych ti nevěřila, ale ona je…" nedokázala jsem to ani pořádně říct.

"Je pěkná, to přiznávám, ale to nic nemění na tom, že mám oči jen a jen pro tebe," chlácholil mě. Pevně jsem ho objala a věřila tomu, co říká. On by mě nikdy nezradil. Tren mi udělal stoličku a pomohl mi do sedla.

"Vrátím se co nejdřív, a pak tě vysvobodím z jejích svůdných spárů," mrkla jsem na něj zvesela a sklonila se pro další vášnivý polibek, div jsem z toho sedla nesletěla dolů.

"Už jeď, nebo tě nepustím a budeš mít jednodenní zpoždění," dělal si legraci Tren a sám nasedl na svého koně. Poslal mi vzdušný polibek, já mu zamávala, a pak už jsme se každý vydali svojí cestou. Stočila jsem koně z hlavní cesty kousek stranou. Viděla jsem to u Trena, když jsme takhle někam jeli, vždycky se držel trochu stranou. Ovšem nezajížděla jsem nikam hluboko, abych stále viděla cestu. Jezdila jsem celý den až do pozdního večera, kdy jsem si vždy našla nějaké chráněné místo, kde jsem si rozbalila deku a trochu se prospala. Noci byly trochu chladné, ale dalo se to vydržet. Pátý den jsem dorazila k branám Grinstonvillu. Službu u brány měl Patrik, který mě bez jakýchkoliv okolků pustil dovnitř a ještě mi s úsměvem zasalutoval. Když jsem ta paní důstojníková…

"Ráda tě opět vidím, Anori," pozdravila mě Marion, když jsem odsedlávala Minet, aby si trochu odpočala.

"I já vás, Marion," sklonila jsem hlavu na znamení úcty ke své učitelce. Marion mě pak odvedla do hlavní budovy, kde již stálo několik žen, které jsem znala spíše z vyprávění, než z osobních zkušeností. Se všemi jsem si potřásla rukou a usedla na volné místo, které kdysi patřilo mé matce, a po právu teď náleželo mně. Marion začala s nějakými úvodními řečmi a hned poté jsme se dostaly k jádru věci, kdy se řešilo místo a čas mého prvního sabatu.

"Anori, Nejvyšší vyslovil přání, abys na sabat nejela sama. Ne, že by nám nevěřil, že bychom tě nedokázaly uchránit, ale přece jen budeme mít spoustu práce a starostí a ty potřebuješ někoho, kdo tě bude moct mít stále na očích. S ostatními jsme se dohodli, že jediného, koho pustíme na náš sabat, bude tvůj meertalen. Musím tě ovšem upozornit, že jsi povinna ho informovat o průběhu sabatu, aby ho nic nepřekvapilo a varovat ho, že do průběhu nesmí nijak zasáhnout. Jinak bychom ho museli vykázat, ano?" zeptala se mě Marion, po prodiskutování všech ostatních záležitostí. Kývla jsem na znamení, že jsem pochopila. Po schůzce jsem si šla na chvilku odpočinout, bylo pro mě dost náročné držet pozornost celou dobu, byla jsem zvyklá, že Tren poslouchal i za mě. Ale nezdržela jsem se dlouho, chtěla jsem co nejdřív vyrazit na cestu, a být s ním.

"Dej na sebe pozor, Anori. A doraz včas, bez tebe nebudeme moct začít," loučila se se mnou Marion. Odkývala jsem jí to a vydala se na cestu do Dlaskow, kde se konala ta schůze. Z Grinstonvillu to bylo asi tak 6 dní cesty, ale já se snažila stáhnout počet dní na minimum, proto jsem jezdila rychleji, než obvykle a méně jsem odpočívala. Nakonec jsem to zvládla za necelé 4 dny.

"Dobré odpoledne, slečno. Vaše pokoje jsou již připravené, zde máte klíč. Je to třetí patro," uvítal mě recepční a popsal mi cestu k mým pokojům. Vyšla jsem po schodech do třetího patra a našla příslušné dveře, na kterých bylo napsáno moje a Trenovo jméno. Odemkla jsem si a vešla dovnitř. Byl to vlastně takový větší apartmán s ložnicí, obývací místností a velikou koupelnou. Hned jsem si dala jednu osvěžující sprchu, už jsem jí vážně potřebovala. Když jsem byla vysprchovaná a měla i vysušené a znovu upravené vlasy, vyšla jsem ven z pokoje, protože jsem chtěla najít Trena. Procházela jsem se po chodbách a snažila se tu zorientovat. Pak jsem ho uviděla na druhé straně chodby, jak drží otevřené dveře, aby mohla Aida vstoupit, prostě gentleman každým coulem. Měl přitom takový profesionální úsměv, až jsem se otřásla, ať jenom zkusí se na mě takhle usmát. Vůbec mu to neslušelo, když měl do strojeného úsměvu povytažené jen koutky, ale jeho oči prozrazovaly naprosto jiné rozpoložení. Nechala jsem to být a šla se projít ven, věřila jsem mu. A i když se ve mně trochu rozlézal pocit žárlivosti, zadusila jsem ho hned v začátcích, než by mi začal bolestivě svírat hrudník. On by mi nic takového neudělal.

*****

Otevřel jsem dveře a nechal Aidu vstoupit dovnitř. Už mě ta práce vážně nebavila, navíc jsem stále čekal, kdy se vrátí ta moje čarodějka. A ještě k tomu se mi chování Aidy poslední dobou moc nezdálo. Přišlo mi dokonce, že se mě snažila svést. Uvnitř místnosti bylo neuvěřitelné horko, očividně tu byla rozbitá klimatizace, ovšem bohužel, žádná jiná místnost nebyla volná, k ní na pokoj bych nešel ani náhodou a k nám jsem ji také nechtěl brát.

"Je tu horko, že?" zeptala se Aida se svůdným úsměvem a rozepnula si vrchní knoflíčky blůzky, čímž zvýraznila své bujné poprsí a povytáhla si sukni výš na stehna.

"Ano, je tu horko," přikývl jsem a posadil se naproti ní a sklonil se k papírům. Byla až neuvěřitelně přitažlivá, ovšem něco mě od ní pořád drželo dál. Asi jsem byl prostě věrný do morku kostí. Hlavně mě tělo mojí snoubenky přitahovalo mnohem víc, i když nebyla vybavena takovými vnadami. Ale popravdě, s Anorinou velikostí jsem byl naprosto spokojený a rozhodně jsem netoužil zjistit, jestli je větší velikost k něčemu dobrá. Pustili jsme se do práce, tohle bylo poslední papírování. Pak už jsem měl jen čekat, až se vrátí Anori a věnovat se výhradně jen jí. Když jsme byli asi v půlce práce, Aida se zvedla ze svého místa a obešla stůl. Trochu jsem zbystřil. Postavila se za mě a rukama mi promnula ztuhlá rameny, přitom si mě celého přitáhla na svůj hrudník, takže jsem těsně cítil, její prsa na svých zádech.

"Aido, co to děláte?" ptal jsem se opatrně a snažil se od ní odtáhnout.

"Pořád jenom pracujeme, copak tebe to baví?" zašeptala mi do ucha. Kam se podělo její zdvořilé chování a vykání?

"Je to poslední, co musíme udělat, takže mi to nevadí," odpověděl jsem a snažil se ji ze sebe sundat. Jenže ona se nedala, naopak otočila mojí židli čelem k sobě a jednu nohu si opřela moje stehna, jen malý kousek od mého rozkroku. Přitom si rozepínala halenku.

"Aido, okamžitě přestaňte a oblečte se," domlouval jsem jí po dobrém. Ona jen odmítavě zavrtěla hlavou, posadila se mi do klína a svoje rty přitiskla na moje. Vzrušila mě, o tom nebylo pochyb. Ovšem ne natolik, abych přestal rozumě uvažovat. Jakmile ze mě opadl ten moment překvapení, odtrhl jsem od sebe její rty a postupně sundal i jí.

"Budu dělat, že se tohle nestalo, ale okamžitě se oblečte a vraťte se ke svojí práci," řekl jsem přísně a upravoval jsem si zpět košili, kterou mi stihla rozepnout.

"Ani nápad, vidím tu totiž zcela jiný problém, který je potřeba vyřešit," usmála se provokativně a pohledem sjela můj vzrušený klín. Než jsem stačil odpovědět, uvolnila si podprsenku a já si tak její vnady mohl prohlédnout v plné kráse.

"Od uspokojování těchto potřeb je tu někdo jiný. A opravdu bych ocenil, kdybyste se oblékla," trval jsem si na svém. Aida si povzdechla, ale nakonec se začala pomalu oblékat, zajisté se mě snažila svést svými pomalými a vlnivými pohyby. Nepovedlo se jí.

"Myslím, že práci dodělám už sám. Již vaši pomoc nebudu potřebovat," oznámil jsem jí, složil desky s papíry a odešel z místnosti, abych se hned srazil s Anori. Ksakru, nejdřív jsem si chtěl odpomoct od svých těsných kalhot. Ve snaze zakrýt následky jsem paže s deskami spustil do takové výšky, aby zakrývaly její výhled.

"Trene," usmála se a skočila mi kolem krku. Tak a snaha o jakékoliv maskování je v tahu.

"Lásko, ty jsi mi nějaký nedočkavý," smála se mi, když se její tělo tisklo na to moje a ona samozřejmě cítila moje mužství, které stálo v pozoru. Pak se na mě ale vážně podívala, nebyla hloupá, aby si nedala dvě a dvě dohromady.

"Viděla jsem tě tak před hodinou s Aidou, jak jste vcházeli do téhle místnosti," upřesnila to ještě.

"Snad si nemyslíš, že jsem s ní něco měl. Zkoušela to na mě, to je pravda, ale taky jsem odtamtud hned odešel," bránil jsem se okamžitě. V tu samou chvíli z místnosti vyšla Aida, již upravená, s naštvaným výrazem ve tváři. Asi nebyla zvyklá na odmítnutí. Nepochyboval jsem o tom, že na ministerstvu poskytovala svoje služby v jednom kuse. Anori se kouzelně usmála.

"Ty jsi takový můj hrdina," políbila mě na špičku nosu, hned potom se otočila a táhla mě za sebou až k nám na pokoj, tam mě povalila na postel a klekla si nade mnou.

"Co to děláš?" ptal jsem se.

"Přece tě nenechám se trápit," usmála se a začala se také svlékat. Dneska jsem asi musel vysílat nějaký speciální feromon, že se ženské kolem mě začínaly svlékat. I když proti téhle podívané, jsem nenamítal jediné slovo, ba naopak. Během chvilky jsme byli oba dva nazí a dopřávali si společných potěšení.

"Tak co váš slet?" zeptal jsem se jí, když mi spokojeně odpočívala v náručí. Zasmála se.

"Ten teprve bude. Za 3 týdny na Černém kopci a ty jedeš se mnou," odpověděla mi. Překvapeně jsem na ni pohlédl.

"Já? Copak na sabat smí i někdo jiný než čarodějky?" ptal jsem se zaskočeně.

"Normálně ne, ale vzhledem k naší aktuální situaci si Nejvyšší vydupal, že někdo se mou jet musí. A čarodějky souhlasily pod podmínkou, že to budeš ty. Musím tě podrobně seznámit s průběhem a musíš nám slíbit, že do toho nebudeš nijak zasahovat, i když se ti to nebude líbit," seznámila mě se situací.

"Páni, jsem asi jediný, kdo se kdy podíval do Grinstonvillu a přitom nebyl čaroděj a ještě budu připuštěn na sabat. To jsou mi teda novinky," vrtěl jsem nevěřícně hlavou. Čarodějky si průběhy svých rituálů přísně střežily.

"Hm, možná tě budou nutit, abys jim odpřísahal, že to nikdy nikomu nepovíš. Ale neboj, já tě nenechám," zabroukala.

"Proč? Odpřísáhnu to, když bude třeba," pokrčil jsem rameny.

"Ne!" zamračila se. Překvapeně jsem pozdvihl obočí, uniklo mi snad něco?

"Už nikdy nebude nikdo přede mnou přísahat. A ty už vůbec ne," otřásla se, zřejmě si vzpomněla na toho muže, co bezdůvodně popravili, a na jeho přísahu, která by ho zabila, kdyby mu Anori nepomohla. Pevněji jsem si ji k sobě přivinul.

"Dobrá, nebudu to dělat," šeptal jsem jí konejšivě do ucha. Její rty se mi otřely o klíční kost.

"Přijde mi to strašně kruté, nutit někoho k takové věci. Na to, jak je zde všechno vyspělé, je tohle dost zastaralý a nehumánní způsob," brblala dál. Zasmál jsem se.

"Až budeš jednou sedět tam nahoře, tak to zruš," utahoval jsem si z ní.

"To ale vůbec není sranda. Já do téhle politiky nechci. Ale ty se tam jednou určitě dostaneš a pak budeš mít příležitost zrušit to sám," odpověděla. Zaťukal jsem jí na čelo. Já a politika? Ha, to by se musel stát zázrak.

"Lásko, nebouchla ses někde cestou do hlavy?" ptal jsem se jí a začal jí prohmatávat vlasy, jestli nenajdu bouli. Se smíchem vrtěla hlavou.

"Ne, ale klidně se s tebou vsadím, že se tam jednou dostaneš," zkoušela to na mě dál. Jen jsem protočil oči v sloup.

"Dobře, vsadíme se. Jestli se dostaneš do politiky, tak až se jednou budeme brát, bude to podle zemských zvyků, ne těch vašich. Na svatební cestu pojedeme do Japonska a děti budeme vychovávat na Zemi minimálně do té doby, co budou chodit do školky," vyrukovala na mě. Díval jsem se na ni s otevřenými ústy.

"Prosím?" ptal jsem se nevěřícně.

"Slyšel si, sázka," řekla a nastavila mi ruku. Jen jsem se pousmál a podal si s ní ruku. Stejně jsem to měl jasně vyhrané.

"Už se těším, až pojedeme do Japonska. A taky už budeme rozbíjet talíř," zasnila se.

"Miláčku, do Japonska bych tě vzal i tak, kdyby sis to přála. A proč bychom proboha měli rozbíjet talíře?" nechápal jsem.

"Až se budeme brát, tak si budeš muset pořádně nastudovat naše zvyky," vyplázla na mě jazyk a uvelebila se mi na hrudníku. Jakoby snad měla nějakou šanci na výhru.