Usmíření

Ahoj, hlásím se s dalším pokračováním. Omlouvám se za zpoždění, ale i přes volno to nějak nestíhám. Slibuji, že se pokusím teď něco trochu nahnat, když se můžu flákat :). Přeji příjemné počtení a zanechte mi komentář:

.

.

(Mia)

Uběhlo už několik dní od návštěvy Danteho. Všichni jsme z ní byli nervózní, protože Dante většinou nenosil příliš dobré zprávy. Tentokrát se ale jednalo jen o jednoduchou banalitu. Zrovna jsem seděla v obýváku a probírala se nějakými papíry, které mi Dante přinesl, naproti mně seděl Tren a dělal to samé. Anori byla v kuchyni a něco tam vyráběla, popravdě vonělo to úžasně. Ona žádné papíry nedostávala. Dante věděl, že Anori to nebaví a že kam se jí řekne, tam se postaví a tam bude bojovat, proto všechny jejich instrukce dostával jen Tren. Jemu to ale očividně nevadilo. Anori přišla z kuchyně a postavila přede mě talíř s muffiny. Mlsně jsem se olízla, ty jsem milovala. I Tren se po jednom z nich natáhl, ovšem Anori ho klepla přes prsty. Překvapeně se na ni otočil, tohle už bylo asi i na něj moc.

"Ty jsou pro Miu," hubovala ho.

"Snad by jí jeden neubyl," brblal Tren naštvaně. Anori si ho prohlédla podmračeným pohledem, ovšem pak jakoby něco pochopila, se usmála.

"Ty tvoje jsou ještě v troubě," řekla o poznání něžněji.

"A není snad jedno, jestli jsou její nebo moje?" mračil se Tren. Teď ho opravdu rozzlobila.

"Není to jedno. Já a Mia máme rády muffiny borůvkové," řekla.

"Jé, borůvkový," zajásala jsem a hned se do jednoho pustila.

"Tobě jsem udělala speciální vydání. Nerada bych tě doprovázela na pohotovost," pošťuchovala ho. Trenova tvář se hned vyjasnila, něco mi tu unikalo?

"Je alergický na borůvky," upřesnila to Anori, když viděla můj nechápavý výraz. Přikývla jsem. Tren si ji přitáhl do náruče a líbal ji na tváře.

"Pusť, ať to nepřipálím," smála se a za chvilku se vracela s druhým talířem, na kterém byly muffiny vyskládané do srdíčka. Tren si s chutí dal. Anori se mu opřela o rameno a on jí nastavil papíry, aby se taky mohla podívat, co přesně po nich Dante chtěl.

"Nic hrozného, že?" zeptala se opatrně. Bylo vidět, že tomu moc nerozumí.

"Je to lehké, neboj se," uklidnil ji Tren. Usmála se a naklonila se blíž k němu, aby ho políbila, ovšem pak se zasekla.

"Ty voníš," řekla překvapeně a nosem mu přejela po linii krku a čelisti.

"Nová kolínská," informoval ji s úsměvem.

"A nemáš ji dlouho, že ne?" ptala se dál.

"Ode dneška," přitakal jí.

"Už jsem se lekla, že jsem si toho nevšimla," zasmála se a pevně ho objímala. Smutně jsem po nich koukala.

"Pojď taky k nám," natáhl ke mně Tren druhou ruku. S úsměvem jsem si přisedla z druhé strany a on si mě přitiskl k druhému boku, než u kterého měl Anori.

"Vážně voníš," konstatovala jsem, když jsem teď seděla takhle blízko. Oba se zasmáli.

*****

Vrátila jsem se z jedné ze svých procházek. Často jsem se procházela po lese, protože mi to pomáhalo přemýšlet o tom, co vlastně v životě chci. Pořád jsem doufala v to, že se pro mě Martin vrátí a že budeme mít příležitost si o všem promluvit. Doufala jsem, že jednou budu mít podobný vztah, jaký měla Anori s Trenem.

"Ahoj," pozdravila jsem ve dveřích.

"Ahoj," ozval se mužský hlas.

"Kde máš Anori?" ptala jsem se zmateně, když jsem se přesvědčila o tom, že je tu opravdu sám.

"Je u spolužačky a učí se. Nebo to mi alespoň pokaždé tvrdí," usmál se něčemu, co jsem ne až tak úplně pochopila. No, bylo pravdou, že jsem s nimi nebyla tak dlouho na to, abych znala všechny jejich společné zážitky.

"Jestli máš hlad, v troubě je večeře," oznámil mi, pohled skloněný nad prací. Šla jsem si tedy večeři ohřát.

"Vařil jsi ty?" zeptala jsem se, když jsem si s tím sedala do obývacího pokoje. Přikývl. Pak jsem jedla mlčky.

"Víš, co nechápu?" přerušila jsem to dlouhé ticho. Zvedl ke mně pohled, čímž mě vybídl, abych pokračovala.

"Jak si mohla Anori, která je výřečná až hrůza, k sobě vybrat někoho, kdo neustále mlčí?" položila jsem otázku. Chvíli přemýšlel.

"Já nevím, asi se protiklady opravdu přitahují. I když mlčím, naslouchám jí. A spousta věcí se dá vyjádřit beze slov," řekl nakonec. Přikývla jsem, v tom měl asi pravdu.

"Stejně Anori závidím," pronesla jsem po chvíli zamyšleně.

"Proč?" zeptal se a odložil tužku. Buď měl hotovo anebo jsem ho příliš rušila od práce.

"Asi hlavně tebe, jsi až příliš perfektní," zamyslela jsem se. Hlasitě se zasmál.

"To se ti jen zdá," zavrtěl hlavou.

"Nezdá. Neumím si představit, že by se ke mně Martin někdy choval až takhle ohleduplně. Tobě snad nic nevadí," stála jsem si za svým.

"Ale to víš, že vadí. Jen jsme si s Anori stanovili určité hranice, které nepřekračujeme. Ale naše začátky byly dost krušné. Hodně jsme se s Anori hádali. Ona byla drzá a v jednom kuse mi oponovala. Já na to nebyl zvyklý a musel jsem se hodně mírnit, abych na ni nebyl zlý. Kolikrát jsem si říkal, že i když jí miluji, tu její drzost nesnesu. Ale vydržel jsem, vždycky jsem to nějak vydržel. A i ona měla určité věci, které mi nechtěla tolerovat. Nakonec jsme se dopracovali až sem, kdy to všechno vypadá perfektně. Ale není to bezchybné, samozřejmě. Také se občas hádáme. Zrovna nedávno se mnou několik dní nemluvila a musel jsem spát na gauči," vyprávěl. S úsměvem jsem ho poslouchala. Jo, to byla celá Anori, prudká a často jednala rychleji, než myslela. Ale zase se udobřili.

"Právě proto tě jí tak moc závidím. Nechceš si nás vyměnit? Můžeš mi říkat Anori, jestli chceš," navrhla jsem se smíchem. Taky se smál, ale zavrtěl hlavou.

"Já bych to poznal. I když jste si hodně podobné, já vidím ty rozdíly, v odstínu vlasů a dokonce i v barvě hlasu," ujistil mě v tom, že se žádná výměna konat nebude. Sakra.

"Je mi to jasné," přikývla jsem. V tu chvíli se ozvalo bouchnutí dveří.

"Ahoj," pozdravila Anori až příliš vesele. Zvědavě jsem se za ní otočila. Mě si vůbec nevšímala, jen s obtížemi překlopýtala obývací pokoj a svalila se na pohovku vedle Trena, kterému hned se smíchem zabořila hlavu do ramene.

"Lásko, ty jsi opilá," konstatoval Tren překvapeně, ale přesto se nebránil jejím rtům, které mu tiskla na spánek.

"Možná trochu," přisvědčila mu Anori s dalším smíchem a celá se mu svezla do klína.

"Trochu? Táhne to z tebe jako ze sudu," drcnul do ní Tren jemně.

"Hm," zabroukala.

"Miláčku, nespi. Jdi si lehnout do postele, jestli si unavená," domlouval jí Tren něžně. Zavrtěla hlavou.

"Budu hajat tady," zamumlala sotva srozumitelně a během chvilky pravidelně oddechovala. Tren si jen povzdechl, opatrně ji vzal do náruče a odnesl ji do ložnice.

"Kdybych já přišla domů takhle zlitá, Martin by mě rozhodně takhle krásně neuložil. Dostala bych pěkné kázání," řekla jsem nahlas, když se vrátil. Trochu se pousmál.

"Ona ve mně vidí svojí oporu, někoho, kdo tu pro ni vždycky bude. A já to dělám rád. Nevidím jediný důvod, proč bych se o ni nemohl postarat. A kázání, nevím, proč bych jí ho měl dávat. To se přece může stát každému," pokrčil rameny. Ještě chvíli jsme si povídali, než se zvedl a s omluvou odešel do ložnice za ní. Opravdu jsem jí ho záviděla. Druhý den ráno jsem se Anori škodolibě posmívala. Vypadala hrozně, byla úplně bledá, řekla bych, že až zelená. Já a Tren jsme snídali, kdežto ona na nás jen koukala a držela se za břicho.

"Vážně nic nechceš?" ptal se jí znovu Tren. Zavrtěla hlavou.

"Jedině umřít," hlesla po chvilce.

"Je mi líto, smrt na jídelníčku nemáme. Ale můžu ti udělat pořádně silnou kávu, a když budeš hodně prosit, tak bych ti uvařil i česnečku," navrhl jí. Vděčně se usmála a přikývla. Tren ji políbil na čelo a odešel do kuchyně.

"Ty máš takové štěstí, že máš zrovna jeho. Každý jiný by tě nechal v klidu umřít na rohožce přede dveřmi," oznámila jsem jí. Zvedla ke mně pohled.

"Já vím," pousmála se.

"Anori, řekni mi, proč sis vybrala zrovna jeho, když ty toho tolik namluvíš a on v jednom kuse mlčí?" zeptala jsem se jí, protože jsem chtěla znát názory z obou stran. Na chvíli se zamyslela, stejně jako včera i on.

"Primárně jsem si ho nevybrala proto, jestli mluvil nebo ne. Byl krásný, neuvěřitelně galantní, vždycky tu pro mě byl. Zamilovala jsem se do jeho úsměvu a taky do jeho hlasu. A do jeho přízvuku," usmála se zasněně.

"Přízvuku?" zeptala jsem se nechápavě. Nepřišlo mi, že by někdy špatně vyslovoval. Všimla jsem si, že Tren stojí ve dveřích od kuchyně a poslouchá nás.

"Tys ho asi nikdy neslyšela mluvit anglicky, že? On spoustu věcí nevyslovuje správně, navíc díky tomu, že je odsud, je v jeho hlase prostě slyšet takový drobný přízvuk, ale zní to tak roztomile," usmála se znovu. Tren jen s pousmáním protočil oči v sloup a odešel zpět do kuchyně. Ale nepochybovala jsem o tom, že nás stejně slyší.

"A to mluvení?" navedla jsem ji zpátky.

"To jsem zjistila až postupem času, že spíše mlčí. Ale na druhou stranu je to výborný posluchač, přesně někdo, kdo mě vydrží poslouchat celé hodiny. A když jsme spolu, tak se snaží mluvit. Navíc spoustu věcí dokáže říct beze slov," odpověděla mi. Poslední věty vlastně byly stejné jako ty, co mi řekl včera Tren. Asi na tom opravdu něco bude.

"Lásko, tady," postavil před ni Tren hrnek kávy a úžasně vonící česnečku.

"Ty jsi úplně nejlepší," pousmála se. Tren si pak sedl vedle ní a počkal, dokud to všechno nesnědla.

"Co se ti nelíbí na mojí výslovnosti?" zeptal se pak.

"Už zase jsi poslouchal za dveřmi?" zeptala se žertem. Jen pokrčil rameny.

"Já jsem neřekla, že se mi nelíbí. Jen že některá slova nevyslovuješ správně. A naopak, mě se to hrozně líbí," zavrněla a vášnivě ho políbila. Odkašlala jsem si, vypadalo to totiž, že kdybych na sebe neupozornila, stala bych se nedobrovolně voayerem.

"Očividně je ti líp," konstatovala jsem to. Anori mi s pousmáním přikývla, Tren se zvedl a odnesl misku a hrnek do kuchyně, odkud byla slyšet tekoucí voda, jak nádobí hned umyl. Obě jsme se dívaly směrem ke kuchyni. Ona s láskou a něhou, já spíše s tichou závistí.

"Lásko, ty dneska nejdeš do práce?" ptala se Anori, když se vrátil k nám.

"Ne, včera jsem ti říkal, že mám volno," zavrtěl hlavou. Anori se zamyslela.

"Těsně předtím, než jsi odešla k Lizzy se učit, nebo co jste to vlastně dělaly," dobíral si ji.

"Já se opravdu chtěla učit chemii, ale přijela jí nějaká tetička nebo kdo a ta do nás lila bůhví co, nemohla jsem odtamtud vůbec odejít, doslova jsem utekla," bránila se Anori. Políbil ji na tvář, aby jí dal najevo, že se nezlobí.

"Tak to si můžeme zahrát nějakou hru, ať se nenudíme, viď, Mio?" navrhla hned Anori.

"Já zdejší hry moc neumím," odmítla jsem.

"Tak si zahrajeme ty zemské. Co třeba naše oblíbené vypadávající prší?" zamrkala na mě. Musela jsem souhlasně přikývnout. Tren odevzdaně došel pro balíček karet a hrál s námi celé dopoledne. Pak jsme obě šly udělat něco k jídlu, aby to bylo rychleji hotové.

*****

(Tren)

Obě děvčata odešla do kuchyně vařit oběd a já se pohodlně usadil do křesla. V tom se ozval zvonek.

"Jdu tam," zavolal jsem na ně a odešel ke dveřím. Otevřel jsem a díval se na mě povědomého muže.

"Přejete si?" zeptal jsem se.

"Jsem Martin Hatori," představil se a mě svitlo. Vyšel jsem ven a přivřel dveře, aby nás děvčata neslyšela.

"Tren Natori," podal jsem mu ruku. Nikdo nás nepředstavil, jen jsme jeden o druhém věděli, že jsme přítelem našich děvčat. Pevně mi ji stiskl.

"Je uvnitř, že? Mia," zeptal se mě.

"Ano, je," přikývl jsem. Pousmál se a chtěl jít dovnitř, ale já ho zarazil.

"Než tě pustím dovnitř, měl bys asi něco vědět," řekl jsem a on na mě trochu překvapeně zíral. Přece jen jsem byl o něco mladší než on, ale uvědomoval si situace, ve které se nacházel, a proto mě nechal mluvit.

"Zaprvé, proč ti to tak dlouho trvalo. Trápila se, celou tu dobu," začal jsem od začátku.

"Potřeboval jsem si pár věcí srovnat, navíc jsem byl nejprve v Chamonu," zabručel.

"Doufám, že jsi došel k nějakému pozitivnímu závěru, když tu stojíš," zeptal jsem se. Zamračil se.

"Co je ti do toho?" obořil se na mě.

"Je mi do toho celkem dost. Mia už docela patří i do mé rodiny," odpověděl jsem.

"Od tebe tvoje holka taky utekla," odfrkl si. Pevněji jsem sevřel ruce v pěst.

"Ano, ale ona se mě snažila chránit, kdežto Mia od tebe odešla cíleně," vrátil jsem mu to.

"Tak co tedy chceš?" zeptal se po chvíli odevzdaně.

"Chci, abys místo toho, že ji jen odprosíš, aby tě vzala zpátky, taky trochu zauvažoval nad svým přístupem k ní a k celému vašemu vztahu," řekl jsem přímo. Nevěřícně na mě zíral.

"Musíš pochopit, že Mia, stejně tak jako moje Anori, vyrůstala z větší části na Zemi. Má všechna měřítka nastavená trochu jinak. Jestli tohle nevezmeš na vědomí, nikdy to nebude fungovat. Já to pochopil a podívej se, jak nám to klape," pokračoval jsem dál.

"Něco na tom bude," kývl nakonec pomalu hlavou.

"Něco hodně," usmál jsem se, otevřel dveře a pozval ho dovnitř.

"Lásko, večer je prý ve vinárně živá hudba, že půjdeme," přiběhla ke mně Anori, pevně mě chytila kolem paže a prosebně na mě zamrkala.

"To víš, že jo," usmál jsem se a ona mi za to vděčností vtiskla vášnivý polibek. Hned potom ale zpozorovala Martina, který stál za mnou a zamračila se na něj.

"Zlato, půjdeme se projít, myslím, že budou chtít mít soukromí," vzal jsem ji za ruku a odváděl ji ven. Nechala se, i když jsem viděl, že se na Martina zlobí a ráda by mu něco řekla.

"Neboj se, myslím, že Mia mu řekne něco dost podobného, jako jsi chtěla ty jemu," zašeptal jsem jí do ucha. Souhlasně přikývla a nechala se vést mimo naši zahradu.

*****

(Mia)

Otočila jsem se, protože jsem chtěla Anori něco říct, ovšem zůstala jsem zaraženě zírat na Martina, který stál ve dveřích od kuchyně.

"Odešli ven, abychom měli trochu soukromí," odpověděl na nevyslovenou otázku v mých očích. Byla jsem z toho dost nesvá, že mě tu s ním nechali samotnou, doufala jsem, že mě podrží, kdyby se něco dělo. Ovšem možná jsme si potřebovali nejprve promluvit sami.

"Ahoj," dodal potom po chvíli.

"Ahoj," kývla jsem.

"Měl jsem o tebe strach, když jsem tě doma nenašel a nebyl tam ani žádný vzkaz. Jel jsem za tvojí matkou do Chamonu, ale tam jsi nebyla. Anori mě nenapadla," začal povídat. Stěží jsem zadržovala slzy.

"Ona byla nejbližší možnost, kde zůstat," odpověděla jsem tiše.

"Moc se ti omlouvám, za to jak jsem se choval poslední dobou," začal se omlouvat, jenže já nevěděla, jestli mu můžu věřit, že to myslí vážně. Chtěla jsem tu mít Anori, aby mi pomohla. Ona měla většinou dobrý odhad na lidi, pokud se to netýkalo přímo jí. Moje mlčení se vyložil po svém.

"Jsem ochotný si s tebou o všem promluvit a změnit se. Moc mi na tobě záleží a nechci, aby to mezi námi neklapalo jen proto, že já sem paličák," pokračoval rychle. Povolila jsem svůj postoj, tohle bylo to, na co jsem čekala, že řekne.

"Co bys chtěla, maličká," přistoupil ke mně a pohladil mě po tváři. Říkal mi maličká, kvůli mému věku.

"Chtěla bych, aby to bylo tak, jako to má Anori s Trenem," pípla jsem.

"A jak to mají?" ptal se dál.

"Dělají všechno spolu, tráví spolu veškerý možný čas, když se vyskytne problém, tak o něm mluví, zajímá ho její názor. Doma jí udělá, co jí na očích vidí a ona se mu za to odvděčuje starostí o domácnost, o něj a na veřejnosti se chová jako jeho hodná a spořádaná žena. Tohle by se mi líbilo," vzlykala jsem. Utíral mi slzy prsty.

"Proč jsi mi to neřekla?" ptal se mě.

"Copak jsi chtěl někdy o něčem diskutovat? Pokaždé jsi mi řekl, ať se nechovám jako dítě a tím to bylo ukončené," odvrátila jsem hlavu stranou. Otočil můj pohled zpět k sobě.

"Dobře, uděláme to tvém, protože po mém to není správně. Ale proč jsi kvůli tomu utekla, než abys mi to řekla," nechápal. Tentokrát jsem se rozplakala opravdu.

"To ta tvoje navoněná košile. Neunesla jsem představu, že mě s někým podvádíš," plakala jsem. Překvapeně na mě hleděl.

"Jak jsi přišla na to, že tě s někým podvádím?" nechápal.

"Není normální, když ti košile voní jiným parfémem, než jaký používám já. Navíc, to bylo těsně po tom mém návrhu, co ses ke mně začal chovat tak odtažitě," spustila jsem na něj.

"Ach, to ne. Mě to spíš jenom zaskočilo a nevěděl jsem, jak na to mám reagovat. A co se toho parfému týče…" sklopil rozpačitě ohled. Tázavě jsem na něj hleděla a vyčkávala, co mi řekne.

"Chtěl jsem si tě udobřit, protože vím, že jsem se poslední dobou choval vážně jako idiot. Tak jsem ti chtěl koupi dárek, nějaký parfém, ale žádný tady se mi nezdál dost dobrý…chtěl jsem ti přinést nějaký ze Země, až bych tam jel na služební cestu. Asi ze mě byla cítit ta parfumerie," vysvětlil mi opatrně. Sledovala jsem ho uplakanýma očima. Sklonil se k polibku a já ho nechala. Tohle bylo sice zvláštní, ale rozumově přijatelné vysvětlení. Ozvalo se odkašlání. Odskočila jsem od něj a podívala se na Anori s Trenem, kteří stáli ve dveřích a pozorovali nás. Tren na mě povzbudivě mrkl, kdežto Anori propalovala Martina rozzlobeným pohledem. Martin kousek ucouvl pod jejím vražedným pohledem, i on moc dobře věděl, že kdyby se Anori chtělo, se zdravou kůží z toho nevyvázne. Jenže Anori toho naštěstí nevyužívala a navíc ji kolem pasu pevně objímal Tren, čímž pádem jí bylo zabráněno v jakýchkoliv vražedných činnostech. Jinak by totiž ublížila i jemu a to by nikdy nedopustila.

"Lásko, odstup ode mě," zabručela Anori.

"Já tu stojím schválně, vypadáš totiž naštvaně," zabroukal jí do ucha Tren. Anori i po něm hodila naštvaným pohledem, ale Tren neustoupil, asi si byl vědom toho, že jemu neublíží.

"Anori, všechno je v pořádku. Já ti to vysvětlím," nastavil před sebe ruce Martin. Anori mu pokývla hlavou, aby mluvil, svůj postoj ovšem nepovolila a ani Tren nezjemnil svoje sevření. Když Martin skončil, sevřela Anori ruce v pěst a Tren ji okamžitě líbal do vlasů a za ucho.

"Dobře, je to tvoje volba," řekla nakonec rezignovaně a já děkovně kývla na Trena. Nepochybovala jsem o tom, že je to hlavně jeho zásluha. Martin si mě přitáhl do náruče a jemně mě líbal na spánek. Tren mezitím jemnými polibky uklidňoval Anori, až nakonec povolila svůj postoj úplně.

"Takže příměří?" natáhl k ní Martin ruku.

"Máš štěstí, že je Tren na tvojí straně," přikývla Anori a podala mu svou.

"Proč mám pocit, že se chce každý udržet v mé přízni?" zeptala se pak jakoby sama sebe, když odcházela do obýváku.

"Asi se každý bojí tvojí síly," odpověděl vesele Tren a pokynul mi, ať vařím kávu a sám odešel za ní.

"Každý kromě tebe," zasmála se Anori nazpátek.

"Protože doufám, že mě bys neublížila," přikývl Tren.

"Tobě nikdy, zlatíčko," přitáhla si ho k sobě. Uvařila jsem kávy a odnesla je do obýváku. Anori se Trenovi probírala ve vlasech a něco mu tiše povídala. Posadili jsme se s Martinem do křesla naproti nim. Viděla jsem, jak se Anori najednou napřímila.

"Lásko, ty máš šediny," pronesla překvapeně. Tren se na ni překvapeně zadíval, asi aby se přesvědčil, že si z něj nedělá legraci.

"No jo, už na to mám věk," zasmál se jejímu vyplašenému výrazu. Martin se zašklebil, on byl ještě starší než Tren.

"To mám z tebe, poslední dobou mi z tebe hrůzou vstávají všechny vlasy, tak asi i zešedivěly," odpověděl tentokrát naprosto vážně. Eh, tak to mě podrž. Že by Anori až tak zlobila?

"Určitě to mám z toho tvého sabatu," dodal k tomu ještě. Anori ho něžně políbila na čelo a trhla rukou. Tren vyjekl, napůl bolestí a taky se asi dost lekl.

"Promiň, musela jsem ho vytrhnout," řekla a ukazovala mu opravdu šedivý vlas.

"Tenhle ano, ale ty ostatní jsi mi tam mohla nechat," držel se Tren za hlavu. Anori se mu jen smála a líbala ho do vlasů.

"Teda, místo aby se nad sebou zamyslela a politovala mě, že mi z ní šedivý vlasy hrůzou, tak se mi směje. Jen počkej, ty lasičko," chytil ji Tren za ramena a stáhl si jí na klín.

"Kolikrát ti mám říkat, aby sis konečně rozmyslel, jaké že to jsem vlastně zvířátko," smála se mu Anori.

"A kolikrát mám říkat já tobě, že budeš takové zvířátko, které se mi zrovna bude chtít," zavrněl Tren a začal ji lochtat. Anori se pod ním svíjela, ale jeho hbitým prstům ne a ne uniknout. Po očku jsem mrkla na Martina. Oba je pozoroval a čekal, jak to celé dopadne.

"Lásko, už dost," pištěla Anori. Jeho prsty se opravdu zastavily.

"A co za to?" zeptal se Tren vyzývavě.

"Už se ti nebudu smát," slíbila mu.

"A to ti mám věřit?" zeptal se Tren se zdvihnutým obočím.

"Měl bys, ty můj snoubenče," zavrněla mu do ucha. Hned si ji přitáhl k polibku, docela vášnivému. Anori se mu pak uvelebila na hrudníku a jemně ho hladila po paži, kterou jí objímal.

"To se běžně takhle hašteříte?" ptal se Martin překvapeně. Asi čekal nějaký výstup a ne to, že si to Tren nechá líbit.

"Celkem často. My se totiž rádi usmiřujeme, viď lásko?" otočila se Anori na Trena.

"Samozřejmě," přitakal jí s úsměvem. Tentokrát jsem se podívala na Martina přímo, co tomu říkal. Díval se na oba a bylo vidět, že přemýšlí. Anori s Trenem se začali kočkovat zase kvůli něčemu jinému, ale oba se u toho smáli, takže bylo jasné, že to neberou vážně a jen se navzájem zlobí.

"Půjdeme do té vinárny?" zeptala se najednou Anori. Tren jen pokrčil rameny.

"Tak já se půjdu rychle sbalit," začala jsem se zvedat.

"Můžete jít oba s námi, pak tu zůstat přes noc a v klidu si sbalíš zítra," mrkl na mě Tren a Anori mu nadšeně přikývla.

"Dobře," přijal za mě Martin. Pohlédla jsem na něj.

"Aspoň uvidím, jak se ti dva chovají na veřejnosti. Zajímá mě to," upřesnil mi, proč tak ochotně přijal. Anori se odběhla obléknout do něčeho lepšího, já sebou nic takového neměla. Zůstala jsem tedy ve svých normálních šatech. Chvilku po Anori odešel i Tren, a pak se oba vrátili dolů, Trenova košile ladila k šatům, které na sobě Anori měla.

"Tak můžeme vyrazit?" ptala se Anori.

"Prosím," otevřel jí Tren dveře a nechal projít i nás dva, aby mohl zamknout. Anori na něj spořádaně počkala u branky a pak se mu zavěsila do paže. Přesně jak jsem už jedno řekla. Doma jí Tren plnil každičké přání a neexistovalo téměř nic, co by pro ni mělo být tabu. Ona mu na oplátku projevovala svou oddanost na veřejnosti, kdy se chovala jako ta nejdokonalejší snoubenka. Oba tak byli spokojení a krásně jim to spolu klapalo. Já bych nepotřebovala zase až takovou volnost, jakou měla Anori doma. Ale chtěla bych to mít podobně. Doufám, že to Martinovi jednou vysvětlím.