Miliony otázek

Hlásím se s dalším pokračováním. V dnešním díle jsem se konečně dostala k tomu, co má na svědomí to jejich neustálé napadání. No a samozřejmě musí tomu předcházet nějaká ta omáčka, takže se dnes dozvíte o Trenovi spoustu osobních věcí ;). Jo, ještě, díl je 18+ tak si ho užijte a nechce mi komentář:

.

.

"Vážně si chceš povídat?" ptal se mě trochu rozmrzele, věděla jsem, že on měl v plánu něco naprosto jiného.

"Jo, chci si povídat. Napadla mě celá řada otázek, na které bych se tě ráda zeptala," upřesnila jsem to.

"Zase otázky?" zeptal se zděšeně.

"Přesně tak, zase otázky. Ještě toho o vás tolik nevím, pane," zavrněla jsem. Tren se pohodlně uvelebil a čekal, kterou otázku položím jako první.

"Začneme těmi složitějšími," pronesla jsem a on nejdřív trochu vytřeštil oči a pak si odevzdaně povzdechl.

"Jednou jsi mi říkal, že jsi nikoho nenechal dotýkat se ti křídel jen tak, že?" začala jsem. Přikývl.

"Ty jsi byla první," dodal k tomu.

"Nenechal jsi ani Monu?" vypálila jsem okamžitě. Trochu se zamračil a očividně přemýšlel, kam těmi otázkami mířím.

"Ne, ani ji," zavrtěl hlavou.

"Proč?" chtěla jsem vědět.

"Neřekla si. A já neměl zrovna potřebu, aby mi na ně sahala," odpověděl.

"Nechápu, že ji to nenapadlo," zamyslela jsem se.

"Náš intimní vztah byl trochu jiný, než jaký máme my dva. Ona byla jiná. My jsme si v posteli nehráli, často se to podobalo spíše…kondičnímu cvičení," odpověděl, když vymyslel vhodný slušný ekvivalent. Opravdu právě teď obešel to slovo na š…? Nevěřícně jsem na něj zírala.

"To jenom tebe nechávám být nahoře, když si to přeješ, jenom tebe nechávám hrát si s mým mužstvím, tobě jsem zavázal oči, s tebou se opravdu miluji," zavrněl mi do ucha a jeho rty si našly cestu po mém krku. Chvíli jsem byla v šoku, než jsem našla alespoň nějaká slova.

"Ještě jsem neskončila," sundala jsem ze sebe jeho ústa. Podepřel se na boku a zadíval se mi do obličeje.

"Jak dlouho jste byli zasnoubeni?" vypálila jsem dřív, než jsem si to stihla promyslet. Stáhl obočí, na to jsem se asi neměla ptát.

"Kam tím míříš?" ptal se mě podezřívavě.

"Nikam, jen to chci vědět," odpověděla jsem popravdě.

"Když nepočítám tu pauzu, co ode mě odešla, i když technicky vzato jsme byli stále zasnoubeni, dělá to 20 let? Tak nějak," odpověděl. Hbitě jsem si spočítala roky.

"Takže když počkáme do mých 55 let, abychom se mohli vzít, znamená to, že budeme zasnoubeni déle, než jsi byl s ní?" zeptala jsem se, abych si to ujasnila.

"Ano," přikývl, na tváři už mu pohrával opravdu zmatený úsměv. Vůbec nechápal, proč se ho na to ptám. Zářivě jsem se usmála. To se mi líbilo, že to bude déle.

"Tak měníme směr. Tvoje oblíbená barva?" zeptala jsem se. Naprázdno otevřel ústa, naprosto šokovaný mou změnou směru a tak jednoduchou otázkou.

"Čokoládově hnědá," odpověděl po chvíli. Skepticky jsem se na něj podívala. Věděla jsem, že mluví o mých očí, které měly barvu mléčné čokolády. Usmál se a jeho rty pokračovaly v cestě tam, kde předtím skončil. Zavzdychala jsem, když mi jemně skousl jednu bradavku a druhou rukou mi kroužil po obvodu prsou. Vzala jsem ho za rameno a pomocí magie zatlačila tak silně, že jsem ho položila na záda. Sedla jsem si mu obkročmo na břicho jeho ruce mu položila podél hlavy a zablokovala je těmi svými. Tím jsem se předklonila, vnady se mi tedy krásně zhouply před jeho obličejem. Myslím, že jsem mu právě dost zkomplikovala možnost normálně uvažovat.

"Myslím to vážně. Jaká barva?" zeptala jsem se znovu.

"Tmavě modrá? Nevím to určitě," pokrčil v rámci možností rameny.

"Jakou jinou skupinu ze Země máš rád kromě Beatles?" zněla další otázka.

"Hm, asi ABBU, nebo třeba i Queeny" odpověděl po chvíli.

"Takže spíš ty pro starší," pokývla jsem hlavou.

"Já jsem starší," zakřenil se. Musela jsem se taky smát. To je pravda, že byl starší.

"Co říkáš na moje oblíbené skupiny? Třeba Paramore," nadhodila jsem.

"Nejsem si jistý, jestli ty písničky znám, ale úplně moderní hudbu moc nemusím," pokrčil rameny.

"Co jsi vůbec poslouchal v mém věku?" napadlo mě. Trochu se zašklebil.

"Lásko, uvědomuješ si, kolik mi je?" zeptal se pak opatrně.

"Jistě, že vím, kolik ti je. Tuhle informaci jsi mi výjimečně sdělil," neodpustila jsem si rýpnutí s tím, že mi nikdy nechtěl nic říct.

"Když to budu brát podle letopočtu na Zemi, narodil jsem se na konci šestnáctého století. Končila renesance, začínalo baroko. Vyrůstal jsem za takových hudebníků, jako byl Bach, Vivaldi, Händel nebo Monteverdi," řekl mi. Němě jsem na něj zírala. Bože, to mi vůbec nedošlo.

"Takže jste jako mladí rebelové poslouchali klasiku?" ptala jsem se nevěřícně.

"A co jsme měli dělat? Moderní hudba, kterou alespoň vzdáleně znáš ty, se objevila až o několik století později. Mám rád jazz, ten se mi opravdu líbí. Postupně jsem si zvykl i na další směry, i když poslední dobou spíš žasnu, co lidé dokáží poslouchat," zašklebil se.

"Já mám chlapa, co vyrůstal na klasice," šeptala jsem si pobaveně. Zamračil se na mě.

"Líbí se mi to, je to romantický," usmála jsem se na něj, aby se přestal mračit.

"Máš tedy radši hudbu ze Země, než tu vaší?" zeptala jsem se znovu. Přikývl.

"Naše hudba se nijak moc nevyvíjela. Navíc jsem hned po vysoké odešel dělat práci meertalena, trávil jsem spoustu času na Zemi. Proto je mi tahle hudba bližší," vysvětlil.

"Takže jsi hlídal paničky v krinolínách," konstatovala jsem s neskrývaným úsměvem.

"Ty se mi směješ. Věděl jsem, že se to bez toho neobejde. Já už ti nic neřeknu," zlobil se. Sklonila jsem se, abych ho mohla políbit na rty.

"Ale ne, já se ti nesměju. Jen je to pro mě trochu zvláštní," udobřovala jsem si ho. Stejně se na mě mračil.

"Dobře, zase změním téma. Ty tvoje karamelové sušenky, myslela jsem, že nefandíš sladkému," ptala jsem se dál. Bylo vidět, že si oddechl, že jsem opustila od tématu kultury jeho mládí.

"Je to výjimka, která potvrzuje pravidlo," pokrčil rameny.

"Co nejsladšího máš rád?" zajímalo mě dál. Věděla jsem samozřejmě, že ať jsem upekla cokoliv, vždycky si dal, ale taky jsem věděla, že to k životu nutně nepotřeboval. Místo odpovědi silou zatlačil proti mým rukám a posadil se. Hned mě vášnivě políbil na rty, ruce mu přitom zabloudily na moje boky.

"Vy, slečno, vy jste to nejsladší, co jsem kdy měl," vrněl mi do ucha. Zatlačila jsem ho zase zpátky na záda.

"To mě opravdu těší pane, že jsem vaším oblíbeným zákuskem. Ale co kdybyste to alespoň chvíli bral vážně?" ptala jsem se.

"Myslím, že jsme toho namluvili víc než dost," ušklíbl se a snažil se opět dostat nahoru.

"Ne, teď to chci mít v režii já," zavrtěla jsem hlavou a posunula se tak, že jsem se mu teď zadečkem vrtěla přímo na rozkroku. Zalapal po dechu, ale dal si obě ruce za hlavu a dal mi tak plnou moc k čemukoliv, co jsem chtěla dělat. Vítězoslavně jsem se usmála. Polibky jsem začala od krku a přesunula se až na hrudník, který jsem jimi opravdu důkladně posela. Tren tiše vzdychl, ale nezarazil mě. Posunula jsem se kousek níž, až jsem mu seděla na stehnech. Jazykem jsem mu kopírovala linie břišních svalů, nikdy jsem nepřestala žasnout nad jeho vypracovanou postavou. A pak už jsem se konečně dostala k cíli, který jsem uvolnila z těch těsných boxerek. Skrz řasy jsem se na něj podívala. Sledoval mě svýma modrýma očima, ale nenašla jsem v nich žádný nesouhlas. Spíš jen takové očekávání. Jednou rukou jsem jeho mužství chytla až dole u kořeně a silně stiskla. Zalapal po dechu a zavrtěl se pode mnou, ruce ovšem stále nechával za hlavou.

"Můžu?" zeptala jsem se s ústy těsně nad jeho špičkou. Kývl a já ho okamžitě polaskala jazykem. Rty se mu rozevřely do tichého "Ach," ovšem jinak byl zticha. Slyšela jsem jeho zrychlený dech. Chvíli jsem si hrála, ale pak jsem ho vsála do úst, zuby schovala za rty, kterými jsem se k němu pevně tiskla a pokračovala dolů po jeho délce a zase zpět nahoru. Několikrát jsem to opakovala a přidávala na tempu. To už mi Tren zamotal prsty do vlasů a z úst se mu draly milostné steny v rytmu mých pohybů.

"Už dost," šeptal. Neodpustila jsem si ještě jeden pohyb, ale jinak ho pustila. S dravčím

úsměvem jsem si olízla rty a zvedla se z jeho stehen. Po čtyřech jsem přešla blíž k jeho obličeji a zabrala si jeho ústa. Vášnivě jsem ho líbala a on mi všechny polibky oplácel. Stiskla jsem mu zuby spodní ret a zatáhla za něj. Znovu zavzdychal a rukama mě pevně chytil za boky.

"Nepřekáží ti tohle trochu?" šeptal mi do ucha, které následně poškrábal zuby a rukama mi zajel pod kalhotky. Tentokrát jsem se rozvzdychala já a nechala ho, aby mě svlékl. Hned jsem ho ovšem pokládala zpátky a pomalu couvala, až jsem na zadečku cítila jeho stále vztyčené mužství.

"Chci si ten pohled na tebe, pořádně vychutnat," zavrněla jsem jen pár milimetrů nad jeho rty, jednou rukou si ho správně nasměrovala a pomalu na něj dosedla. Zaklonila jsem hlavu a zavřela oči, byl to opojný pocit, mít ho v sobě. Pomalu jsem se nadzvedla a znovu dosedla zpět. Za ruce jsem ho vytáhla do sedu a obmotala mu nohy kolem pasu.

"Tak ukaž, co umíš," usmála jsem se provokativně. Rozhodně se nenechal pobízet a začal rytmicky přirážet. Nakonec mě položil na záda a zhostil se své obvyklé role, kdy mě vynesl až na vrchol. Ležela jsem mu přitulená na hrudníku a těžce oddychovala.

"An, ty mě jednou zničíš," zabroukal mi pobaveně do ucha. Zářivě jsem se na něj usmála.

"Umíš hrát na nějaký hudební nástroj?" vypálila jsem okamžitě. Zatvářil se zděšeně.

"Další otázky? Ano, umím na kytaru a trochu i na klavír," odpověděl.

"Proč o tobě takovéhle věci nevím?" zeptala jsem se a on pokrčil rameny.

"Asi tě budu uplácet. Před každým sexem mi budeš odpovídat na moje otázky," navrhla jsem. Rázně zavrtěl hlavou.

"Ani omylem," zavrčel.

"Máš nějaké jiné vášně, než se mnou blbnout v posteli?" zeptala jsem se ignorujíc jeho předchozí odpověď.

"Mám rád svoji práci. Obě svoje práce. Díky tomu nemám na žádné jiné koníčky moc čas. Ale rád plavu," připustil po chvíli. Usmála jsem se.

"Je divné vědět, že i ty máš normální záliby," zavrněla jsem. Pozdvihl jedno obočí, ale jinak to nekomentoval. Spíš jen odevzdaně čekal, zda přijdou další otázky.

"Myslím, že pro dnešek tě nechám," usmála jsem se jeho úlevnému výrazu a za statečnost mu věnovala několik dalších vášnivých polibků.

"Lásko, radši spi, nebo tě napadnou další otázku a já jdu pak radši spát dolů do obýváku," přitiskl si mě na prsa a za chvíli spal jako dudek.

*****

"Opravdu je nutné, aby si mě do školy vezl ty?" ptala jsem se dnes asi po desáté.

"Kolikrát ti mám ještě opakovat, že to není bezpečné. Chci tě mít na očích," nedal se Tren a v rychlosti se také připravil.

"Slíbila jsem Lizzy, že dnes pojedu s nimi, bude se zlobit," brblala jsem naštvaně, když mě vyzvedával na Dafiné.

"To by nebylo nic v porovnání s tím, jak moc bych se zlobil já, kdyby se ti něco stalo," smetl moje protesty ze stolu a vyskočil přede mě. Cestou byl naprostý klid, takže mě trochu naštvalo, že jsem nemohla jet po svém.

"Odpoledne tu na mě počkáš, ano? Žádné výlety na vlastní pěst, pokusím se tu být včas," lípl mě před univerzitou do vlasů, pomohl mi dolů a pak se pomalu vydal do práce. On nepospíchal. Samozřejmě, že Lizzy byla naštvaná, první dvě přednášky se mnou nemluvila a pak mi řekla, že si to vyžehlím jedině tak, když s nimi pojedu domů. Doufala jsem, že se Tren zpozdí, aby na mě nečekal před univerzitou a já mohla jet s Lizzy. S tou svojí přehnanou péčí to vážně přeháněl. Cítila jsem se trochu provinile, když jsem s Lizzy v závěsu přelétla přes prostranství univerzity a spěchala k místu, odkud odjížděly dostavníky.

"Kam si myslíš, že jdeš, mladá dámo," ozval se za mnou rozzlobený hlas a v tu chvíli mě Tren chytil za ruku a otočil mě čelem k sobě. V rychlosti jsem přelétla jeho podmračený výraz a raději mlčela.

"Taky bys ji jednou mohl nechat jet s námi," obula se do něj Elizabeth.

"To bych tedy nemohl, zvlášť ne teď," vyštěkl na ni. Normálně se k mým kamarádům choval mile, ovšem teď byl dost podrážděný, proto tak vyjel. Prohlédla jsem si ho pozorněji. Vlasy měl pocuchanější než obvykle a všimla jsem si i natržené košile. Tak že by přece jen neměl cestu úplně bez nehody?

"Co by se jí asi tak stalo v dostavníku plném lidí?" syčela Elizabeth, kterou namíchlo Trenovo majetnické chování. Klidnila jsem ji pohledem, tohle přeháněla. Jenom já jsem si mohla k Trenovi dovolit víc, než bylo běžné, ale u ostatních to netoleroval.

"Plném lidí, kteří v případě ohrožení nejsou schopni ani dát ruce před sebe dostatečně rychle, opravdu bezpečné místo" štěkl Tren, otočil se na patě a mě táhl za sebou.

"Trene, co se stalo? Proč se tolik zlobíš?" ptala jsem se cestou k jeho koni.

"Jdou po tobě usilovněji, než jsem si myslel," procedil skrz zuby, docela hrubě mě popadl a vysadil do sedla, v rychlosti se vyhoupl přede mě a rozjel se domů. Pevně jsem se ho chytila kolem pasu, bála jsem se, abych někde cestou nespadla. Tren nejel svou obvyklou trasou, ale bral to mě úplně neznámými cestičkami. Tímhle svým chováním mi nahnal trochu strach. Pevněji jsem se k němu přitiskla a on se poprvé za celou tu dobu pousmál.

"Všechno je to nahnutější, než si myslíš. Opravdu není bezpečné, abys někde byla sama bez doprovodu," řekl mírně, očividně ho opravdu vytočila Elizabeth.

"Co se ti stalo? Máš roztrženou košili," ptala jsem se pak.

"Když jsem tě vysadil před univerzitou, vracel jsem se kousek zpátky, chtěl jsem to vzít do práce jinudy. A oni tam čekali. Napadli mě, ale když viděli, že se mnou nejsi, nechali toho. A ty si pak klidně jdeš na dostavník, když jsem ti jasně řekl, že tě vyzvednu," zavrtěl hlavou.

"Netušila jsem, že je to tak vážné. Myslela jsem si, že to trochu přeháníš," přiznala jsem. Už dávno jsem zjistila, že ať už moje upřímná odpověď byla sebejednodušší, vždycky ho uspokojila daleko víc, než když jsem přišla s nějakou rafinovanou výmluvou. Cesta probíhala klidně, až to vypadalo, že se nic neděje. Tren najel zpět na naši obvyklou stezku, v tu chvíli ovšem zastavil koně.

"Co?" chtěla jsem vědět.

"Jsou blízko před námi. Buď připravená, lásko," varoval mě. Přikývla jsem mu a napínala zrak i sluch, abych poznala, kdy se budou chystat zaútočit. Byla jsem dost nervózní z toho, že jsem neviděla nebo neslyšela to, co slyšel Tren. Jemně jsem mu zatlačila na jeho mysl. Byl trochu zmatený, když mě pouštěl k sobě, nechápal, proč jsem to dělala. Zjistila jsem si, co viděl Tren. No jistě, jsem jeho chráněnka, proto vidí situaci kolem mě trochu jinak než já sama. Když jsem teď lépe věděla, na co se mám připravit, byla jsem klidnější. Tren jen zavrtěl hlavou nad důvodem, proč jsem se s ním chtěla spojit, ale nijak si nestěžoval a nechal mě s ním spojenou dál. Chtěla jsem vědět o všem, ne jen to, co mi on sám řekl. Věděla jsem, že informace, které se ke mně dostávaly, byly značně přefiltrované, aby mě zbytečně nezatěžovaly. Ovšem zbytečné to přišlo pouze jemu. Hned za zatáčkou jsem si připravila ruce a zaútočila ještě dřív, než si Shinigami stihli všimnout, že už jsme přijeli. Byli dost překvapení naším náhlým vpádem mezi ně, takže nám vůbec nebránili v tom, abychom projeli dál. To se nám povedlo. Z Trenových myšlenek, jsem poznala, že ho to dost pobavilo. On ty bitvy opravdu bral úplně jinak než já. Mě z toho ještě teď bušilo srdce jako o závod. Pokračovali jsme dál v naší cestě, mysli stále spojené, ovšem Tren přemítal nad svou prací a jen okrajově se soustředil na cestu. Pomalu jsem se předklonila a velmi něžně ho políbila na krk a pak sledovala, jak rychle mu myšlenky přestřelily ke mně a jak byly zpočátku trochu zmatené. Měl to úplně stejné, jako když líbal on mě. Taky jsem se nedokázala na nic soustředit. Uličnicky jsem se na něj usmála, on jen zavrtěl se smíchem hlavou a nechal so své myšlenky zase jen pro sebe. Už v klidu jsme dojeli domů.

"Jdu na radnici," oznámil mi Tren mezi dveřmi a měl se k odchodu.

"Co tam?" ptala jsem se hned a chytila ho za paži, aby mi nemohl utéct.

"Něco si potřebuju zařídit," odpověděl trochu vyhýbavě. Bez dalších otázek jsem za sebou zavřela dveře, počkala, až zamkne a šli jsme společně. Na radnici jsme museli chvíli počkat, než nás pustili dovnitř. K mé nelibosti tam nebyla jen starostka a Nejvyšší, ale celá řada zástupců z Bratrstva.

"Co potřebujete?" zeptala se nás hned starostka.

"Chci zažádat o založení ochranné skupiny," začal Tren. Dědkové si hned začali něco bručet pod vousy.

"Proč?" ptali se hned.

"V jednom kuse nás oba napadají, začíná to být neústojné. Sám na to nestačím," odpověděl Tren po pravdě.

"Cože? Mě stačí jedna chůva, nemusím jich mít další houf," bránila jsem se hned. Nejvyšší se očividně celou situací dobře bavil.

"Naštěstí tyhle pravomoci nespadají na tebe, ale na mě, takže bych rád pokračoval ve své žádosti," zamítl Tren mou stížnost a pustil se do vyřizování formalit. Naštvaně jsem se svezla do křesla a pozorovala to všechno. Největší debatu vedli o tom, kolik mužů bude potřeba. Skřípala jsem zuby nad číslicemi, které tu létaly. Copak mi nestačil starostlivý Tren? Nakonec se suma ustálila na čísle 10 včetně jeho samého. Všechno to byli lidé, které jsem znala, jako Erik, Simon, Patrik a spousta dalších z Trenovy skupiny. Aspoň že tak, oni mě znají a já znám je.

"Dobře, tohle je dohodnuto. Dáme jim to vědět, myslím, že budou všichni souhlasit. Chceš, aby nosili znak vyvolené nebo ne?" ptal se dál Nejvyšší.

"Já mám znak?" vyvalila jsem oči. Páni, co se tu všechno nedozvím.

"Samozřejmě," usmála se na mě starostka a pokynula Trenovi, který vytáhl svůj meč a natočil ho symbolem ke mně. Byl to ten červený drak svírající pařáty bílou růži.

"Tohle je můj znak?" ujišťovala jsem se, že jsem to pochopila dobře.

"Ano," kývl Tren.

"Nelíbí?" pozdvihl obočí.

"Líbí, ale nikdy jsem si ho nevšimla na nikom jiném, než na tobě, ani Kevin ho nikde neměl" přemýšlela jsem nahlas.

"Kevin ho výslovně odmítl, proto jsi ho u něj neviděla," vysvětloval mi to trpělivě Nejvyšší. Chápavě jsem přikývla.

"Dobře, zítra se u tebe budou hlásit všichni, kteří souhlasí s tímto postem," oznámil Trenovi Nejvyšší a s tím nás propustil.

"Mohl jsi mě varovat, co se chystáš dělat," brblala jsem cestou domů.

"Neptala ses," usmál se Tren a vzal mě za ruku.

"Takže zítra tu budeme mít 9 lidí navíc? To abychom připravili do ložnice náhradní postele," utahovala jsem si z něj.

"To číslo mi také přijde zbytečné a ne, nebudou s námi spát. Budou se starat o tebe. Když nebudu mít čas, budou s tebou, vyzvedávat tě ze školy a podobně," vysvětloval.

"Děláš si legraci? To snad ne! Copak jsem malá holka, aby mě museli vodit za ručičku do školy?" rozčilovala jsem se.

"Ano, zlatíčko. Jsi malá holka, alespoň co se tvého věku týče. A podle chování stejně tak. Když ti řeknu, že zůstaneš a počkáš na mě a ty místo toho běžíš na dostavník, který by přepadli, nemůžeš se divit, že pro tebe chci 24hodinovou ochranu," odpovídal.

"Takže si za to můžu sama? Kdybych nešla na dostavník, neudělal bys to?" ptala jsem se nevěřícně.

"To ne, stejně bych chtěl, aby tě někdo hlídal, když vidím, s jakou vervou tě napadají," zavrtěl hlavou a mě se alespoň trochu ulevilo.

"Ale večer budeme mít pořád jenom pro sebe. A pokud budu mít volno a čas, nebude tu muset být nikdo cizí," uklidňoval mě a přitahoval si mě pevněji do náruče. Nechala jsem se políbit na tvář a dala mu tak najevo, že se nezlobím.

"Ale stejně z toho nejsem nadšená," zabručela jsem.

"Toho jsem si vědom," pousmál se a pohladil mě po tváři.