Nebezpečná situace

Mám tu pokračování, za jehož konec mě asi nebudete mít moc rádi, ale tak co :D snad to přežiju. Přeji vám pěkné počtení a prosím, nechte mi tu komentář ;).

.

.

Druhý den dopoledne se ozvalo klepání na dveře. Otráveně jsem se courala ke dveřím, myslela jsem si, že už přišli moje chůvy. Bylo pro mě překvapením, když jsem spatřila Airine.

"Ahoj, co ty tady?" přivítala jsem se s ní polibky na tvář.

"Jsem tu na návštěvě, ale hlavně jdu za bráchou," usmála se.

"Airine!" zavolal Tren a v tu chvíli ji už držel v náručí.

"Stýskalo se ti?" škádlila ho, ale přitom ho pevně objímala. Asi bych trochu žárlila na jejich vřelé vítání, kdyby to nebyla jeho sestra. Ve skutečnosti jsem si moc přála, aby naše děti jednou měly taky tak pěkný vztah, jaký měl můj Tren s Airine.

"Pojď dál," zval ji hned a odvedl ji do obýváku. Trochu mě tak vystrčili ze scény, ale nezlobila jsem se. Odešla jsem do kuchyně připravit kávu a něco malého k tomu. I přes šumění rychlovarné konvice jsem slyšela, o čem se bavili. Airine ho žádala, zda bychom jí nemohli pohlídat malého Tima. Jak ona tak i Seth byli odvolaní pryč. Jenže Juana také nebyla doma. Raziel ji vzal na víkend k jezeru. A s Nikem se stále ještě moc nemusela.

"Víš, že pro tebe udělám cokoliv, ale zrovna teď se nacházíme v dost nebezpečné situaci. Dokonce má přijít skupina, která bude hlídat Anori," slyšela jsem Trenův omluvný hlas.

"Prosím, bráško. V pondělí večer si ho zase vyzvednu," prosila ho Airine a já věděla, že dříve či později svolí. Rozhodla jsem se mu trochu pomoct. Vzala jsem tác s kávou a sušenkami a odešla do obýváku.

"Lásko, já myslím, že 9 chův mě dokáže uhlídat a ty se budeš moct věnovat Timovi," navrhla jsem.

"Taky musím pracovat, viděla jsi ty stohy," ukázal na stolek do rohu, kde měl vyskládanou práci.

"Tak budeš pracovat, já budu hlídat Tima a ostatní budou hlídat mě," navrhovala jsem dál. Airine na mě děkovně kývla.

"Dobře, přemluvily jste mě," zvedl ruce, jako že se vzdává.

"Kde ho vůbec máš?" napadlo mě.

"Se Sethem na cestě. Zajímá ho každý kámen," protočila oči v sloup, ale jinak se smála. Ozvalo se zaklepání a Airine vyskočila, že to jsou určitě ti dva. Když jsme osaměli, přitáhla jsem si Trena k vášnivému polibku. Přece jenom mi nedostatek jeho pozornosti trochu vadil. Vzápětí už jsem slyšela hovor a do místnosti vběhl ten usměvavý prcek a hned Trenovi na klín.

"Ahoj Time," pozdravil ho Tren. Tim neřekl nic, jen se zářivě usmíval. Airine vešla následovaná Sethem, který měl přes rameno hozenou tašku. Postavil ji na zem, pochopila jsem, že jsou v ní Timovi věci. Vstala jsem, abych ho mohla obejmout a políbit na obě tváře. Tren si s ním jen podal ruku, nemohl vstát, když měl na sobě prcka.

"Timy, zůstaneš teď dva dny s tetou Any a strejdou Tonym, ano?" promluvila na něj Airine. Zamračila jsem se, což Airine neušlo.

"Ze všech zkratek svého jména mám zrovna tuhle nejméně ráda," bručela jsem.

"To máš smůlu, on tě zná jako tetu Any," vyplázla na mě jazyk a já hned litovala, že jsem jí pomohla. Airine se se Sethem hned pakovali, že prý pospíchali. Tim to ani nezaznamenal, vyprávěl Trenovi svoje zážitky z cesty sem. Chvíli jsem je pozorovala.

"Proč zrovna Tony?" zeptala jsem se. Tren vzhlédl a nasadil takový ten jemný úsměv, který měl na tváři pokaždé, když mi vysvětloval něco, co bylo všem jasné a jen mě to nedocházelo.

"Moje křestní jméno je pro něj v tomhle věku trochu jazykolam. A Anthony je moc dlouhé. Pro všechny děti v rodině jsme to vždycky zkracovali jen na Tony," odpověděl.
"Vůbec se to k tobě nehodí," zasmála jsem se.

"To ovšem nic nemění na tom, že se tak jmenuji, Any," provokoval mě.

"Time, půjdeme si spolu hrát, aby mohl strejda Tony pracovat?" zeptala jsem se mile a Tim hned vyměnil Trena za mě. Tren se jen zašklebil, vzal si z hromady několik desek s papíry a zavřel se v pracovně. Já vzala Tima na zahradu. Z jeho tašky jsem mu vyndala několik her. Hned za dveřmi jsme se akorát srazili s celým procesím.

"Tren je v pracovně," nasměrovala jsem je. Rozložila jsem nám do trávy deku. Nejprve jsme si hráli s míčem a pak mi Tim podal kostky. Vydržel dlouho pozorovat, jak jsem stavěla různé obrázky a on se mě vždy ptal co je to za zvířátko či květinu. Občas padla otázka "Proč?" ale mnohem častěji to bylo pouhé "Co to je?" Asi za hodinu a půl si k nám přisedl Erik. Na své tunice měl na prsou vyšitý můj znak, jak jsem se včera dozvěděla. Byl pěkný.

"Vyšla na tebe služba?" zeptala jsem se ho mile. S úsměvem přikývl.

"Ale bude to hrozná nuda. Tren má občas sklony trochu přehánět, určitě nás nikdo nenapadne," ujišťovala jsem ho.

"To bych byl jenom rád, kdyby se nic nestalo," přikývl a pak už jen v tichosti seděl a pozoroval nás dva nebo okolí. Asi v šest večer jsme se zvedla, že půjdu udělat něco k večeři. Erik nahlédl do Trenovi pracovny, chvíli s ním mluvil a pak s milým úsměvem mířeným mě odešel. Tim se najedl pod mým dozorem, Tren si odnesl jídlo k sobě. Po večeři jsme shlédli nějakou pohádku, vykoupala jsem ho a uložila. Řekl mi dobrou noc, zachumlal se do peřinky a už spal. Uvařila jsem čaj a šla ho odnést Trenovi. Cestou jsme si všimla, jak moc mu ta jeho hromada práce ubyla. Dnes se vážně činil. Na prahu jeho pracovny jsem se zarazila a pobaveně ho sledovala. Už mockrát jsem ho viděla pracovat, ale nikdy ne takhle. Na očích měl brýle moderního tvaru, které mu skvěle padly. No a vlasy měl zajištěné čelenkou, asi aby mu nepadaly do obličeje. Zaklepala jsem na zárubně.

"Nevěděla jsem, že nosíš brýle," zeptala jsem se překvapeně, položila čaj na stůl a posadila se naproti němu.

"Říká se jim úřednické brýle. Nemají téměř žádné dioptrie, ale pomáhají trochu ulevit bolavým očím," vysvětlil mi s úsměvem.

"Hm, ale sluší ti," zavrněla jsem a natáhla se k polibku.

"Což se ovšem nedá říct o tomhle," dodala jsem a stáhla mu čelenku. Něco nesouhlasně zabručel. Naklonila jsem hlavu do strany a čekala, až něco řekne.

"Nosím ji schválně. Nesnáším, když se mi vlasy nachytají do brýlí," řekl na svou obhajobu. Zasmála jsem se.

"A jak dlouho ještě hodláš pracovat? Sedíš nad tím celý den," říkala jsem starostlivě a přesunula se mu do klína. Palcem mě hladil po tváři.

"Čím víc toho dnes udělám, tím déle se vám budu moct zítra věnovat," odpověděl.

"Ale nepřežeň to," napomínala jsem ho.

"Rozkaz," usmál se a přitáhl si mou ruku ke svým rtům a jemně mi zlíbal každý kloubek i prst. A samozřejmě poslední polibek patřil mému zásnubního prstýnku. Já ho políbila na čelo a odešla do ložnice, kde na provizorním lůžku podřimoval Tim, sama jsem se svlékla a uložila do postele. Tren si ke mně přilehl asi za hodinu, opatrně si mě přitáhl do náruče. Vzala jsem ho za ruku, kterou jsem mu stiskla. Políbil mě za ucho a pak už bylo ticho.

"Teto Any," vzbudilo mě tiché volání. Bylo teprve 6 hodin ráno, mělo mi být jasné, že se bude budit brzy.

"Už vstávám, Timy," uklidnila jsem ho, vklouzla do županu a odvedla ho do koupelny. Pak jsem ho oblékla a společně jsme šli připravit něco k snídani. Tren dorazil chvíli po nás, ale hned po snídani se zavřel u sebe v pracovně. Ani ne za tři minuty se ve dveřích objevil Patrik.

"Ahoj," usmál se na mě a na přivítanou mě políbil na tvář.

"Chci se s Timem projít, asi musíš s námi, co?" ptala jsem se ho. Přikývl. Nahlásila jsem to Trenovi, ten mě jen upozornil, abych byla opatrná a dál se věnoval práci. Šli jsme ven, kousek za náměstím byl dětský koutek, kam jsem ho chtěla vzít. Tim, jakmile viděl prolézačky, mě pak už k ničemu nepotřeboval a já si mohla s Patrikem popovídat. K polednímu jsme se vrátili domů a já připravila polévku. V nestřeženém okamžiku mi Tim proklouzl do Trenovy pracovny. Než jsem pro něj stihla dojít, vyšel Tren a Tima měl posazeného za krkem. Prcek se řehtal. Tren poděkoval Patrikovi za hlídku a sledoval ho, jak odcházel. Vždycky na Patrika trochu žárlil, protože se ke mně choval mnohem vřeleji, než kdokoliv jiný.

"Stlejdo, letadlo!" výskal ten nezbeda a Tren s ním samozřejmě začal blbnout.

"Máš už hotovo?" ptala jsem se.

"Ano," usmál se Tren. Odpoledne jsme šli opět ven na zahradu. Já seděla na dece a opalovala se a Tren s Timem si kopali s míčem. Pravděpodobně jsem byla brankář, protože v jednom kuse létal míč ke mně na deku a já jim ho vracela zpátky do hry. Večer jsme Tima usadili k pohádce a sami se uvelebili na pohovce.

"Trochu mě mrzí, že je tu tak málo možností, kam jít s malým dítětem," řekla jsem. Tren ke mně vzhlédl.

"A kam bys chtěla jít?" ptal se mě.

"Třeba do zoo, nebo někam na výstavu vláčků, to by se mu líbilo," pokrčila jsem rameny

"Ty bys šla do zoo? Teda myslel jsem, že o vás vím všechno, ale vy mě neustále překvapujete, slečno Anori," podivil se.

"No jasně, vy byste šli na zvířátka a já bych si dala svojí zmrzlinu kokos a ananas," olízla jsem se.

"Co to je proboha za kombinaci?" smál se mi Tren.

"Byla by to tvoje nebo moje zmrzlina?" ohradila jsem se.

"Samozřejmě, že tvoje. Já chutě mít nebudu," utahoval si ze mě.

"Lásko, na děti si ještě pěkně dlouho počkáš," uštědřila jsem m herdu do ramene. Do klína mi vyskočila Aten, která se nám do té doby poctivě vyhýbala. Tim byl ještě malý a neodhadl sílu, se kterou jí měl hladit, říkal sice "Malá," ale stejně jí vždycky zatahal nebo ji hladil proti srsti.

"Já Tima uložím, ať máš čas na svojí micinu," lípl mě Tren na tvář. Usmála jsem se, snad tu averzi vůči ní jednou překoná. Druhý den ráno jsem vstala k už hotové snídani. Tren musel jet odevzdat svou práci a mě dneska hlídal Simon. Vážně jsem si připadala jako malé dítě, nemohla jsem sama udělat ani krok. Airine si pro Tima přišla přesně tak, jak slíbila. Timovi se od nás moc nechtělo, ale přece jenom máma byla máma.

"Simone, řekl vám Tren, kdy se vrátí?" ptala jsem se znuděně.

"To nevím, slečno," pokrčil rameny.

"Kdo mě veze zítra do školy?" ptala jsem se

"Pojede s vámi Erik. A teď mě omluvte, budeme se střídat," otočil se k odchodu.

"Půjdu s vámi," vyběhla jsem za ním. Venku před vrátky jsme se potkali s Patrikem a ještě jedním démonem. Takže oni nehlídali jen přímo mě, ale i okolí? To jsem nevěděla. Vyšla jsem napřed, ovšem ve stejnou chvíli si mě za sebe strhl Patrik.

"Anori, ani krok bez nás," vyčetl mi. Sklopila jsem pohled a zařadila se za něj. Simon s tím druhým, jmenoval se tuším Quin, se hned postavili po mém boku. Jen co jsme vyšli na hlavní cestu, strhl mě Quin stranou a Patrik se Simonem se začali bránit proti několika jiným démonům a pár shinigamim. Quin stál přede mnou a obratně odrážel kouzla mířená na mě. Rychle jsem se vzpamatovala a postavila se vedle Quina. Moje kouzla byla silnější, rychlejší a hlavně efektivnější, než kouzla všech ostatních, takže jsem je brzy zahnala. Přesto se to bez zranění neobešlo. Simonova ruka vypadala špatně, musela jsem ji zabandážovat, Patrik dostal zásah do boku, ale spíš ho to jen škráblo.

"Co se stalo?" ozvalo se za námi a hned na to jsem se ocitla v Trenově ochranitelské náruči. Vděčně jsem se do ní vtiskla.

"Nic vážného, díky tady Anori," řekl Patrik a pak ho stručně seznámil s informacemi. Já se mu mezitím choulila v náručí. Teď na mě dolehla vážnost celé situace. Kolika dalším lidem jsem přidělávala starosti.

"Lásko, pojď, půjdeme domů," vzal mě Tren jen za ruku a odváděl mě zpět. Celá jsem se trochu chvěla z toho zjištění. Tren mě objal ještě o něco pevněji a šeptal mi do ucha slůvka útěchy. Doma jsem si šla brzy lehnout, ale pokaždé, když jsem zavřela oči, cítila jsem na sobě červeně planoucí pohledy těch zrůd, co venku číhaly. Nakonec jsem to nevydržela, vstala a odešla do obýváku za Trenem.

"Copak, srdíčko?" ptal se hned, jak mě viděl. Bez odpovědi jsem mu zapadla do náruče. Asi pochopil, co mě trápilo, protože se mě už na nic neptal a nechal mě, abych se mu mohla schoulit na klíně. Objal mě pažemi a cítila jsem jeho rty ve vlasech. Hned se mi zdálo všechno bezpečnější a já usnula. Probudilo mě, když se se mnou Tren zvedl a odnášel mě do ložnice. Hned si ale přilehl ke mně, takže jsem se nenechala nijak rušit. Ráno už jsem se pro naši situaci tolik netrápila. Jak mi včera řekl Simon, do školy mě dnes doprovázel Erik.

"Dej mi na ni pozor," upozorňoval ho s úsměvem Tren.

"Tak pojď," vzala jsem Erika za ruku a táhla ho ven. Erik okamžitě zrudl a snažil se svou ruku vyprostit z mého sevření, ale já ho držela pevně.

"Kam tak pospícháš?" smál se mi Tren. Bylo trochu divné, že Erika jsem mohla vzít za ruku a Tren se ani nezamračil, kdežto Patrik se ke mně jenom přiblížil a už bylo zle. Ale popravdě, Tren věděl, že Erik by si ke mně nikdy nic nedovolil, na to byl příliš nesmělý.

"Musím stihnout ten dostavník, ve kterém pojede Lizzy a vynadat jí, protože na tebe můžu štěkat jedině já," vysvětlila jsem a na rozloučenou ho vášnivě políbila.

"Dej na sebe pozor, víš, že neútočí jen na mě," varovala jsem ho, drapla Erika a letěla ven. Erik stihl po Trenovi hodit jen omluvný pohled a poslušně srovnal tempo s tím mým. Myslím, že Erika by nikdo nikam neposlal, kdyby za ním nestál Tren. No vážně, měl přece hlídat on mě, ale ve skutečnosti skákal tak, jak jsem já pískala. Do dostavníku jsem nastoupila jako první, Erika vtáhla za sebou. Lizzy na něj dost dlouhou chvíli zírala.

"Už jsi toho svého vyměnila?" ptala se pak opatrně. Rozesmála jsem se.

"Ne, to je moje osobní stráž. Situace kolem mě totiž začíná být vážná," vysvětlila jsem jí. A hned na to jsem jí vynadala, jak včera vyjela po Trenovi.

"Nemá tě jen pro sebe. Neuděláš bez něj vůbec nic," bránila se.

"Zapomínáš, že nejsem jako ostatní, mám určité povinnosti A Tren není žádný tvůj spolužák, ale můj přítel, navíc je stejně starý jako my všichni tady dohromady. Nemůžeš na něj takhle štěkat," zamračila jsem se. Chvíli si mě měřila pohledem, ale pak se omluvila a změnila téma rozhovoru.

"Eriku, ty se mnou půjdeš i na přednášky?" zeptala jsem se. Polekaně sebou trhl, celou cestu se díval z okna, aby mi dal alespoň špetku soukromí na náš rozhovor.

"Ne, počkám na tebe dole v hale," zavrtěl hlavou.

"To se budeš dost nudit," prohodila jsem.

"Mě to nevadí. Z té přednášky bych toho stejně moc neměl," pousmál se. Když jsme dojeli na místo, vyskočil Erik ven a hned mi podával ruku, aby mi pomohl vystoupit. S úsměvem jsem mu poděkovala a za jeho doprovodu odcházela do budovy. V hale si Erik sedl na jednu ze židlí a čekal na mě až do dvou hodin odpoledne. V dostavníku jsme jeli sami dva. I přesto, že jsem se nesoustředila na cestu, jsem poznala, že jedeme jinudy. Tázavě jsem pohlédla na Erika.

"Není bezpečné jezdit obvyklými trasami. Jsme pak snadněji napadnutelní, když přesně ví, kudy pojedeme," vysvětlil mi. Chápavě jsem přikývla a dál to moc neřešila. Dostavník zastavil ještě pořád v lese. Vystoupili jsme, kočí to otočil a vracel se zpátky na svou obvyklou trasu, aby mohl nabrat lidi, kteří by na něj čekali na zastávkách. My s Erikem pokračovali dál touhle pro mě neznámou cestou.

"Vezmeme to teď napříč lesem, a vyjdeme akorát na cestě těsně před vesnicí. Opatrně, kam šlapeš," upozornil mě s pohledem zabodnutým do mých bot na vysokém podpatku. Mě už chůze v podpatcích vůbec nevadila. Když je někdo musel nosit každý den, zvykl si na všechno. Vydali jsme se lesem, takže všechno kolem nás ztmavlo. Chytila jsem se Erika za paži, protože jsem se pak cítila bezpečněji, i když jsem samozřejmě věděla, že kdyby nás napadli, budu muset spíš bránit já Erika, než že by tomu bylo naopak. Najednou Erik prudce zastavil.

"Co se děje?" ptala jsem se šeptem.

"Jsou tu všude kolem, obklíčili nás," odpověděl stejně tak tiše.

"Kolik jich je?" ptala jsem se dál.

"Hodně, opravdu hodně," řekl a jeho hlas se trochu třásl.

"Zvládneme to sami?" zajímalo mě.

"Bude to pěkná dřina," odpověděl a dál nehnutě stál a čekal. Nemělo cenu někam utíkat. Já zase přemýšlela, co budu dělat, potřebovali jsme trochu pomoct, jenže komu teď zavolat? Pak mě napadla jedna jediná poslední možnost, co dělat. Začala jsem se soustředit a svou myslí vyhledávala tu Trenovu. Samozřejmě jsem ji našla v budově ministerstva. Nečekala jsem, až mě sám pustí, rovnou jsem vtrhla dovnitř. Díky pojení jsem se mohla podívat, že zrovna seděl na nějaké schůzi a lekl se mého vpádu tak moc, že polil sebe i všechny papíry kávou. Neřešila jsem to. V rychlosti jsem mu vysvětlila naši situaci a nedala mu čas na nějaké další otázky. Než jsem s ním spojení přerušila, viděla jsem ještě, jak k ostatním prohodil nějakou omluvu a hnal se ven. Tak, to by bylo. Vnímáním jsem se vrátila zpátky do reality. Erik stál přede mnou, v rukou svůj luk a šípy. Postavila jsem se vedle něj a vytasila svůj meč. Erik ho přejel pohledem a uznale hvízdl.

"Ty se teda máš," pokýval hlavou. Jen jsem se pousmála, mě bylo víceméně jedno, jak vypadal, stejně jsem ho držela spíš pro okrasu, protože s jeho používáním jsem si stále nebyla příliš jistá. Natáhla jsem ruku před sebe a útočila. Nevěděla jsem, kde jsou, ale bylo mi to fuk. Třeba je tohle počínání trochu rozhází a třeba si i občas trefím. Erik začal vedle mě naslepo střílet své ohnivé šípy. A takhle jsme tam stáli a čekali a stříleli kolem sebe jako blázni. Za mnou zapraskala větev, otočila jsem se a viníka toho zvuku okamžitě zničila. A pak už konečně začali všichni přicházet. Nebylo jich málo a nebyli slabí. Navíc mi přišlo, že se mezi nimi hemžilo ještě něco jiného.

"Mají je s sebou. Ty potvory, se kterými jsme měli tu čest na naší výpravě," šeptl směrem ke mně Erik. Sakra! Okamžitě jsem vyvolala silné pršení, nemělo cenu čekat, až se rozhodnou nás napadnout. Jen ať vědí, že jsme připraveni na všechno. Déšť je nemile překvapil a tak začali bez varování také útočit. Musela jsem se otáčet, ale díky tomu, že jedinému, komu jsem nesměla ublížit, byl Erik, jsem mohla používat plošnější kouzla a byla jsem tak mnohem úspěšnější. Ale oni jakoby neubývali. Nechápala jsem, kde se tu všichni vzali. O co jim sakra šlo? Erik vedle mě dostal zásah, s bolestným zasténáním se svezl na kolena, hned vstal, ovšem pravou nohu nemohl používat. To mi značně ztížilo situaci, musela jsem ho začít bránit, jinak by ho zabili. Kde byl ten Tren, když ho člověk potřeboval? Vyrazil hned, tak kde se zdržel? Pak mi došlo, že jsem mu vlastně neřekla, kde jsme, takže nás nejspíš hledal. No jistě, to jsem byla celá já, žádat ho o pomoc, ale neříct mu, kam má přijet. Začala jsem používat ještě o ně složitější kouzla, která sice dala víc práce, ale výsledek stál za to. Pokaždé se kruh Shinigami utvořený kolem mě rozpadl, ovšem okamžitě byl nahrazen jiným a já jen kouzlila a kouzlila. Konečně se ozval zvuk koňských kopyt a kolem mě prolétlo kouzlo, které mě minulo těsně nad ramenem, otočila jsem se, abych viděla, jak zasáhlo jednoho z nich. A pak už k nám přiběhl Tren, vlasy pocuchané z rychlé jízdy. Vážně mu to moc slušelo, ovšem kdyby se netvářil tolik rozzlobeně. Akorát jsem nevěděla, jestli se zlobí na mě, na Erika, nebo na koho? Beze slova se prodral až ke mně.

"Erik je zraněný, odnesla to noha," pronesla jsem směrem k němu.

"Zvládneš ho poslat pryč odsud?" zeptal se mě chladným a odtažitým hlasem.

"Jistě," zašeptala jsem, aby nepoznal, že se mi třese hlas. Proč se na mě zlobil? Copak jsem za tohle mohla?

"Kryj mě," prohodila jsem směrem k němu a otočila se k Erikovi, který se snažil zamaskovat bolest, co měl napsanou ve tváři.

"Přemístím tě do nemocnice, tam se o tebe postarají," promluvila jsem, chytila ho za paži a začala odříkávat verše potřebné k přemístění jiné osoby. Hned, jak jsem byla hotová, jsem se vrátila zpět k Trenovi. Začali jsme znovu bojovat a šlo nám to o něco lépe, byla jsem s Trenem mnohem více sehraná. Ovšem z jeho pohybů jsem vycítila, jak moc byl rozčílený. Raději jsem se mu moc nemotala do cesty a nechala ho, aby si vztek vybil na nich. Ovšem jejich řady neměly konce. Musela jsem se rozhodnout k radikálnějšímu kroku.

"Dokáže Shinigami zničit plamen?" zeptala jsem se Trena, když se ke mně přitočil o něco blíž.

"Podle toho jaký, obyčejný oheň je jen zraní, pokud bys do něj vložila magii, zničí to většinu, ale ne ty nejsilnější," odpověděl mi plochým hlasem. To se ještě pořád nesebral?

"A ty tvory, co jsou tu s nimi?" ptala jsem se dál

"Chceš se bránit nebo se vybavovat," štěkl na mě a stáhl mě za loket k sobě, abych se vyhnula napadení tím tvorem. Hned jsem natáhla ruku a zničila ho, než by se stihl otočit a znovu na mě útočit.

"Ráda bych něco udělala, ale mám díky tobě dost málo informací," zavrčela jsem zpátky teď už značně podrážděná.

"Ano, ty tvory to zabije," odpověděl a pak se věnoval zase jen boji. Já se zastavila a obhlédla situaci. Byli tu všude kolem nás, neměla jsem jinou možnost, jak se jich zbavit, než nechat všechno kolem sebe vzplanout. Kdybych použila nějaké smrtící kouzlo, nemuselo by mít takový dosah, aby se zbavilo všech. Mě by plameny neublížily, jelikož já budu ta, která je vytvoří, ovšem Tren by dostal stejný zásah jako všichni ostatní. Musela bych ho nějak držet, abych ho dostala do své přímé blízkosti a plameny i žár se mu tak vyhnuly. Začala jsem odříkávat verše. Tren se po mě ohlédl s trochu vyčítavým výrazem ve tváři, protože mě musel zase začít bránit, když jsem se ne úplně soustředila na boj. Měla jsem chuť ho v tom nechat, ovšem až by mě vztek na něj přešel, litovala bych, kdybych mu ublížila. S výkřikem posledního slova jsem k němu přiskočila a pevně ho objala kolem pasu, tvář mu zabořila do hrudníku. Tren ztuhl, když jsem mu takhle znemožnila se bránit. Pak se pokusil dostat z mého sevření, ale já ho držela pevně a vypomáhala si magií, aby mi neutekl. Rozhlédl se kolem sebe, byl dost zmatený, ještě pořád mě neobjal zpátky. Bylo pravdou, že všudypřítomné plameny ho asi překvapily, navíc nebylo normální, aby mu žár neublížil, když stál takhle blízko. Ovšem všechno bylo v pořádku, nepřátele to zničilo, ale on mě ještě pořád neobjal. Kousek jsem se od něj odtáhla, abych mu viděla do tváře. Tvářil se vážně, až moc vážně. Plameny kolem nás pomalu uhasínaly. Jejich tlumené světlo se mu míhalo ve tváři a ještě podtrhovalo jeho neobvyklý výraz. Jakmile plameny úplně uhasly, Tren se rozhlédl kolem.

"Jsou pryč, všichni," pronesl po chvíli. Čekala jsem, jestli se jeho výraz trochu uvolní, když už bylo nebezpečí zažehnáno, ale on se neuvolnil. Takže se opravdu zlobil na nás. Nebo jen na mě.