Neustále v nebezpečí

Tak, omlouvám se za zpoždění s dílem, ale nějak jsem to nezvládla. teď jsem ovšem inspirovaná až nad hlavu, tak snad to půjde lépe. Přeji příjemné počtení a nechte mi komentář:

18+

.

.

(Martin)

Druhý den ráno jsem seděl u stolu společně s Trenem a oba jsme čekali, která z našich poloviček přijde dolů jako první. Včera to ve vinárně dost rozjely, nepochyboval jsem o tom, že budou mít obě pěknou kocovinu. Já jsem byl nejdřív trochu naštvaný, že se Mia takhle opila, ale když jsem viděl, s jakou oddaností se Tren postaral o Anori, jak ji odvedl domů, kde ji uložil a vůbec nic po ní nechtěl, usoudil jsem, že tohle bylo přesně to, o čem Mia mluvila. A tak jsem tedy seděl naproti Trenovi a čekal. Kroky se jako první ozvaly z jejich ložnice

"Dobré ráno," pozdravil ji Tren.

"Ahoj, zlato," objala ho Anori kolem krku.

"Tak jak je?" ptal se.

"K nevíře, je mi docela dobře," pokrčila Anori rameny. Pak odešla do kuchyně a všem nám připravila snídani.

"Budeme muset nakoupit, doma už není skoro nic k jídlu," oznámila Trenovi, když jsme seděli u společné snídaně. Přikývl, aby jí dal vědět, že ji slyšel. Pak se bavili o jeho práci, Anori chtěla vědět, jestli by zase někdy nemohla jet s ním. Odsouhlasil jí to, i když to mě popravdě dost překvapilo.

"Dobré ráno," ozvalo se zabručení a do jídelny vešla moje nabručená láska. Ona rozhodně nevypadala, že by byla tak v pořádku, jako Anori.

"Minule ses mi smála a teď to vidíš," obrátila se na ni Anori. Mia se jen zašklebila a sesunula se na židli vedle mě.

"Uvařím ti kávu a něco, co tě postaví na nohy," ozvala se Anori a odešla zpět do kuchyně.

"A já půjdu na ten nákup," nabídl se Tren. Anori mu nadiktovala seznam, co by tak asi potřebovala a s tím, že snad zvládne nakoupit, ho poslala ven. Tren jen protočil oči v sloup, jednou ji pořádně políbil a odešel. Za chvíli se vracela Anori s kávou.

"Neumím si představit Trena, jak nakupuje," zabručela Mia, ale tak nahlas, aby ji Anori slyšela.

"Náhodou, s nákupním košíkem mu to moc sluší," usmála se Anori, viděl jsem v jejích očích trochu zasněný a zamilovaný výraz. Oni dva byli vážně dvojka.

*****

Dívali jsme se, jak Martin s Miou odcházeli. Opírala jsem se Trenovi o hrudník a mávala jim, dokud nám nezmizeli z dohledu. Pak jsme šli dovnitř.

"Konečně," rozhlédl se Tren po domě, ve kterém jsme opět byli jen my dva a nikdo jiný.

"Copak? Mia už ti tu vadila?" pošťuchovala jsem ho.

"Nevadila, ale nemohl jsem dělat některé věci kdykoliv a kdekoliv bych chtěl," zavrněl mi do ucha a svalil mě na pohovku. Zasmála jsem se, přesně jsem tušila, že se naše konverzace stočí tímhle směrem.

"Opravdu chceš tady? Nebude lepší ložnice?" ptala jsem se a provokativně pomalu si stahovala šaty z těla.

"To je jedno. Ale jestli chceš nahoru, půjdeme nahoru," usmál se, vzal mě do náruče a vynesl mě po schodech. Opatrně mě položil do postele a nepustil mě z ní, dokud nebyl oběd.

"Lásko, mě se nechce nic vařit," protahovala jsem se v peřinách.

"Tak nevař. Zajdeme si na oběd někam ven," navrhl Tren a plácl mě po zadečku, který jsem na něj provokativně vystrkovala. Přikývla jsem a šla se obléknout. Za chvíli už jsme odcházeli na dostavník, který nás měl odvézt do vedlejší vesnice, kde byla malá, ale velmi dobrá restaurace. V dostavníku jsme se pohodlně usadili. Naše cesta ovšem byla během následujících deseti minut přerušena. Ozvala se ohlušující rána, celý dostavník se prudce zatřásl. Kůň se splašil, vytrhl se z otěží a uháněl někam pryč. Dostavník se nekontrolovatelně smýkal po cestě, až se nakonec svalil na jeden bok a zůstal ležet. Tren musel vykopnout dveře, abychom se mohli dostat ven. Vyskočil jako první a já hned uslyšela zvuk boje z blízka. Vyběhla jsem za ním, abych mu pomohla.

"Anori, zůstaň tam," zavrčel Tren a postavil se přede mě.

"Chci ti pomoct," postavila jsem se vedle něho a nekompromisně se na něj zamračila. Nebudu pořád postávat vpovzdálí. Odevzdaně přikývl. Před námi stálo 6 mužů, všichni démoni. Jako na povel všichni vytáhli své meče a ti dva, co byli nám nejblíž se do nás pustili. Tren okamžitě zareagoval, toho druhého jsem zvládla já. A to i bez meče. Dost mě naštvalo, že nás takhle vyrušili v cestě na oběd. Dřív, než se ti zbývající vzpamatovali, mávla jsem rukou a oni popadali k zemi jako hrušky.

"Páni," vydechl vedle mě Tren. Byl překvapený.

"Nechápu, proč se vůbec obtěžuješ bojovat," dobíral si mě pak s úsměvem.

"Musím. Tohle kouzlo se dá použít jen plošně, nemůžu si vybrat, na koho bude působit a na koho ne. V boji jsme do sebe všichni tak namixovaní, že bych mohla zabít i naše. A o to nestojím," vysvětlila jsem mu to. Přikývl na srozuměnou a pak se vrátil ke kočáru, kde stále ležel zraněný kočí. Vyléčila jsem ho a on přišel k sobě. Tren mu v rychlosti vysvětlil, co se tu dělo, já mezitím magií opravila pomlácený kočár. Ovšem koně někam utekli.

"S tím s nedělejte starost, slečno. Vrátí se," uklidňoval mě kočí, který už se mezitím trochu vzpamatoval z toho, co se tu vlastně stalo. Vzala jsem Trena za ruku.

"Jak je ta vesnice ještě daleko?" ptala jsem se ho.

"Kousek, kilometr, možná dva," odpověděl.

"Půjdeme pěšky?" navrhla jsem. Vážně jsem měla hlad a teď navíc jsem ještě byla rozčílená.

"Půjdeme," kývl mi a vydal se na cestu. Drželi jsme se cesty a oba byli ve střehu, kdyby se náhodou něco dělo. Všude byl klid.

*****

Akorát jsem scházela z ložnice, kde jsem se až do teď připravovala na cestu do školy. Rozhlédla jsem se po obýváku, ale Trena jsem nespatřila. Až pak mi došlo, že z koupelny jsem slyšela melodii mě známé písničky a do toho jeho úžasně krásný, melodický, sametový hlas, který zpíval tolik známá slova.

"When I was younger, so much younger than today, I never needed anybody's help in any way. But now these days are gone I'm not so self-assured, now I find I've changed my mind, I've opened up the doors".

Přišla jsem ke dveřím od koupelny a nahlédla dovnitř, stál tam před zrcadlem a po čerstvě oholené tváři a krku si roztíral kolínskou. Své nádherné a ještě mokré tělo měl zabalené jen do krátkého, v bocích zamotaného ručníku. Ještě si mě nevšiml.

"Help me if you can I'm feeling down. And I do appreciate you being round. Help me get my feet back on the ground. Won't you please, please, help me".

Pokračoval v písničce refrénem a jeho oči se v zrcadle zabodly do těch mých. Opírala jsem se o zárubně a sledovala ho s takovým tím připitomělým výrazem ve tváři. Zářivě se usmál a dál pokračoval v té písničce, tentokrát oči upřené přímo na mě, jakoby snad ta slova zpíval mě a ne společně se zpěvákem.

"And now my life has changed in oh so many ways. My independence seems to vanish in the haze. But every now and then I feel so insecure. I know that I just need you like I've never done before".

Zpěvák dál pokračoval v písničce, ale on přestal zpívat. Nepokrytě se na mě zubil a předváděl mi tak ten svůj dokonalý a zářivě bílý chrup. Copak mi mohl připadat ještě víc sexy, než už mi kdy připadal?

"Máš rád Beatles?" zeptala jsem se. Přikývl. Přešla jsem až k němu, abych ho mohla obejmout, ovšem v tom samém okamžiku měl přitisknuté moje rty a hlavně můj nos pod linií čelisti. Tak krásně voněl.

"Myslím, že jsem právě našla favorita, jakou kolínskou budeš používat," zavrněla jsem mezi jemnými polibky, kterými jsem mu oždibovala krk a celou čelist po obou stranách. Jen se chlapecky smál a přivíjel si mě těsněji na prsa.

"Takhle se budu muset namazat znovu, když mi ji všechnu slíbáš," dobíral si mě. Nesouhlasně jsem pokrčila obočí.

"Nic takového, takhle přitažlivě můžeš vonět jen mě," vrtěla jsem hlavou. Znovu se smál.

"Miláčku, kolikrát ti mám ještě říkat, že na mě není důvod žárlit. Teď už jsem v kanceláři úplně sám," líbal mě do vlasů.

"Pojď se mnou do sprchy," táhla jsem ho.

"Lásko, teď jsem odtamtud vylezl," bránil se mi.

"Hm, nevím, jak se vyrovnám s tou zradou, že jsi šel beze mě," našpulila jsem ret, který okamžitě zaměstnal jeho pozornost.

"Já dneska pospíchám do práce. Čeká mě dlouhý a náročný den," povzdechl si.

"A já mám zrovna školu až od desíti a jen do půl jedné. Chtěla jsem ti navrhnout pár nemravností po ránu, ale když spěcháš," pokrčila jsem rameny a začala se svlékat, abych si taky dopřála jednu probouzející sprchu. Tren vedle mě zoufale zaúpěl.

"Ach, mám já to ale smůlu, zrovna dneska," brblal rozladěně, a mračil se na můj odraz v zrcadle.

"Co kdybych za tebou přijela do práce?" navrhla jsem mu a za boky jsem si ho přitáhla blíž k sobě. Nesouhlasně zavrtěl hlavou.

"Prosím, slíbil jsi mi to," šeptala jsem tak blízko, že jsem se svými rty pohybovala na těch jeho. Jemně si povzdechl, dlouze mě políbil a pokrčil rameny.

"Hlavně buď opatrná, ať se ti cestou nic nestane," nabádal mě.

"Neboj tati," zaprskala jsem sarkasticky, občas to s tou péči opravdu přeháněl. Plácl mě teď po nahém zadku a s protočením očí odešel z koupelny. Když jsem vyšla ze sprchy a zabalila se do ručníku, přišel se za mnou rozloučit vášnivým polibkem.

"Opravdu buď opatrná," nabádal mě znovu, tentokrát naléhavě. Odevzdaně jsem přikývla a znovu se natáhla po jeho rtech. Když Tren odjel, měla jsem dost času se v klidu nasnídat a obléknout, nepospíchala jsem tedy. Místo toho jsem si vzpomněla, jak krásně se to minule zvrhlo v jeho kanceláři a jak jsme si pak užili ještě doma. Usmála jsem se. Jestlipak ho svedu i tentokrát? Do školy jsem jela na Minet, nějak přetrpěla ty tři dnešní přednášky, a pak už uháněla za ním do práce. Cestou jsem vůbec nedávala pozor, takže mě hrozně překvapilo, když na mě někdo zaútočil. Naštěstí se netrefil, a když jsem se otočila, už nikde nikdo nestál. Zbytek cesty jsem absolvovala v naprostém soustředění. Dojela jsem k budově úřadu, zavedla jsem Minet do stájí a našla jí místo hned vedle Dafiné, kterou jsem jemně pohladila po krku. Pak jsem se vydala k vrátnici.

"Slečno, sem jen tak nemůžete. Máte nějaký důvod k návštěvě?" zarazil mě vrátný, ale přitom se mile usmíval.

"Ehm, jdu za panem Natori, ví o mě," odpověděla jsem a popravdě se trochu zasekla u Trenova příjmení. Zrovna často jsem ho nepoužívala.

"A smím znát vaše jméno?" zeptal se mě ještě a hledal něco v papírech.

"Anori Hokaido," odpověděla jsem bez váhání.

"Dobře, mám to tu napsané. Právě teď probíhá nějaká konference, druhé patro," směřuje mě a pouští mě do budovy. Vyběhla jsem po schodech do druhého patra, kde jsem pomalu přecházela po chodbě. Na jejím druhém konci byly velké prosklené dveře, kterými bylo vidět do místnosti s dlouhým stolem a několika židlemi, které byly všechny obsazené nějakými muži. A na jedné z nich seděl i můj andílek. Posadila jsem se na židli a čekala, až skončí. Mezitím jsem ho po očku sledovala. Nevšiml si mě, pohledem visel na popsané tabuli a postarším muži, který u ní něco vykládal. Trvalo to asi půl hodiny, než se všichni začali zvedat. Vyskočila jsem na nohy také. Tren vyšel ven mezi prvními a řekla bych, že kdybych ho nezatáhla za ruku, ani by si mě nevšiml. Překvapeně ke mně vzhlédl, ale hned nasadil úsměv.

"Ahoj, zlato," políbil mě na přivítanou.

"Je mi líto, ještě si musím něco zařídit. Jedla jsi?" ptal se mě a přitom pokračoval v chůzi, musela jsem si pospíšit, abych s ním srovnala krok.

"Ne, neměla jsem čas ani chuť," přiznala jsem.

"Dole je jídelna, dojdi si tam a dej si cokoliv na můj účet. Tady máš klíč od mojí kanceláře, pamatuješ si ještě, kde je?" ptal se a přitom odepínal jeden z klíčů, které mu visely připevněné na pásku u kalhot. Přikývla jsem, jako že vím.

"Budu spěchat," lípnul mě znovu a pak se rozeběhl, aby dohnal ostatní, kteří už mezitím odešli. Podle jeho instrukcí jsem si dala v jídelně salát s tuňákem a nějaké pečivo a pak se vracela nahoru do jeho kanceláře. Vešla jsem dovnitř a hned se kochala tím úžasným výhledem, který si mi naskytl z jeho okna. Sedla jsem si do jeho pohodlného koženého křesla a pohledem přejížděla po celé kanceláři. Pohled mi sklouzl na jeho laptop. Pohledem jsem zkontrolovala dveře a pak ho rychle otevřela. Samozřejmě po mě chtěl heslo. Zamyšleně jsem do něj hleděla a přemýšlela, co by to mohlo být. Kdybych alespoň znala počet znaků. Ozvalo se zaklepání na dveře. Zůstala jsem sedět, protože jsem si nebyla jistá, jestli můžu otevřít jeho kancelář, když on sám tu není.

"Anori, otevři mi. To jsem já," ozval se dveřmi jeho tlumený hlas. Hned jsem vyskočila a otevřela mu dveře. V rukou nesl obrovský stoh všelijakých papírů, desek a šanonů.

"Páni, tohle všechno musíš dneska udělat?" ptala jsem se nevěřícně.

"Ne, jistě že ne. To mám až do pondělí," vrtěl hlavou.

"Je čtvrtek," upozornila jsem ho.

"Mám na to celé tři dny," ujistil mě s úsměvem, jeho pohled pak ovšem zabloudil k jeho zapnutému laptopu.

"Cos tam hledala?" ptal se mě opatrně a pokládal všechny věci na konferenční stolek uprostřed místnosti. Jakmile měl volné ruce, přitáhla jsem si ho k pořádnému polibku. Ta uvítací pusa, co mi dal, mi totiž rozhodně nestačila.

"Hledala jsem nahé fotky tvých tajných milenek, ovšem nedostala jsem se přes heslo," přiznala jsem. Odzbrojil mě jeho smích.

"Přesně proto tam to heslo je, víš?" smál se mi. Pak mě vzal za ruku, posadil se do křesla, mě si vysadil na klín a prsty namačkal určitou číselnou kombinaci a několik písmen. Zírala jsem na jeho plochu, kde byla naše společná fotka. Tuším, že ji vyfotil Dany na jedné z procházek, kdy si na Trenovi vydyndal foťák, a pak s ním fotil úplně všechno a očividně i nás dva. Ani jsem si to nepamatovala. Tren seděl na zemi na louce a já se mu tiskla k zádům, rukama ho objímala kolem ramen. Za námi byl v pozadí les, všechno bylo krásně barevné, protože svítilo sluníčko.

"Ta je pěkná," usmála jsem se a on mě políbil za ucho.

"Mě se taky líbí," přitakal. Po chvíli se fotografie změnila, tentokrát jsem na ní byla jen já s velkou kopretinou strčenou ve vlasech. Prohlíželi jsme si fotky, které se točily dokola na jeho pohyblivé tapetě.

"Tak co ty, nahá tajná milenko," líbal mě do vlasů. Zářivě jsem se na něj usmívala a líbala ho na krku, kde ještě pořád byla cítit ta kolínská.

"Ještě pořád voníš a to jsem si myslela, že jsem všechnu kolínskou poctivě slíbala," vrněla jsem, když jsem mu opět oždibovala celý krk. Se smíchem zaklonil hlavu, abych se k němu lépe dostala, ale nijak mě nezarazil. Vyrušilo nás až zaklepání. Ten někdo nečekal na vyzvání a rovnou vešel. Byl to Trenův děda.

"Slečno Anori, moc rád vás vidím," usmál se na mě hřejivě. Úsměv jsem mu oplatila.

"Trene, chlapče, nerad tě tuším, ale potřebuji s tebou probrat pár pracovních záležitostí," začal opatrně mluvit. Tren jen přikývl a podíval se na mě.

"Tak když už jsem se přihlásil, dělej si tu, co chceš, ano?" lípnul mě na spánek, zvedl se, mě vrátil zpět do křesla a sám se přemístil ke konferenčnímu stolku, kde už jeho děda vytahoval jeden papír za druhým ze stohu, který Tren právě přinesl. Chvíli jsem si procházela jeho složku s obrázky. Ne, že bych ho podezřívala, spíš jsem chtěla vědět, jaké další fotky tam měl. A pak jsem věnovala pozornost jim. Pan Natori mi trochu zkazil plány. Chtěla jsem s Trenem dělat podobné věci jako minule, ale v jeho přítomnosti to více méně nešlo. Jejich hovor se na chvíli odmlčel. Pan Natori něco četl a Tren věnoval pohled mě. Předklonila jsem se a odhalila tak svoje prsa. Zavrtěl hlavou a střelil pohledem ke svému dědovi. Smutně jsem si povzdechla, vážně to nešlo. Jejich práce trvala až do večera. Už jsem se trochu nudila.

"Kdy ji konečně přivedeš k nám?" vytrhl mě hlas pana Natoriho ze zamyšlení. Příjemná změna tématu. Že by to znamenalo, že už končí?

"Nevím, dědo. Máme toho teď moc. Anori chodí do školy. Navíc nás v jednom kuse napadají, Anori je v neustálém nebezpečí," odpovídal mu Tren.

"Což mě přivádí k otázce, jak jsi zvládla cestu sem, lásko?" otočil se Tren ke mně. I pan Natori do mě zabodl tázavý pohled. Uvažovala jsem, jestli mu mám říct pravdu, nebo ho ukolébat, protože ve skutečnosti se mi nic nestalo.

"Anori," připomněl se mi a upozornil mě tak na to, že moje mlčení bylo o něco delší, než jsem původně chtěla.

"Napadli mě, ale ten někdo se netrefil, a když jsem se pak otočila, už tam nikdo nebyl. Nedávala jsem moc pozor," přiznala jsem. Trenovi z obličeje vyprchala všechna barva, několikrát si prsty přejel po čele tam a zpátky.

"Když jsem říkal, abys byla opatrná, myslel jsem tím samozřejmě to, že budeš dávat cestou pozor. Ty se mi snad jenom zdáš," povzdechl si zničeně. Bylo mi ho v tu chvíli dost líto.

"Promiň, příště budu opatrnější," přešla jsem k němu a objala ho kolem ramen. Chytil mě za ruku a pevně mi ji stiskl. Přišlo mi, že by zašel dál, ale přítomnost pana Natoriho ho trochu brzdila. Pak si ovšem povzdechl, stáhl si mě do náruče a pevně a naléhavě mě objal.

"Musíš mi na sebe dávat pozor," šeptal mi do vlasů, kam mě jemně líbal. Jeho objetí ovšem rozhodně jemné nebylo. A mě se líbilo, jak si mě k sobě tisknul, chytila jsem ho stejně tak pevně.

"Vidím, že trochu překážím. V pondělí tě ráno u sebe očekávám i s hotovou prací. A stavte se. Babička je na tebe opravdu naštvaná, už ses u nás neukázal víc jak století. A jestli si jí budeš chtít uplatit, přines jí ty sušenky, ty co máš i ty tak rád," řekl pan Natori Trenovi a odešel.

"Sušenky?" ptala jsem se s pozdvihnutým obočím.

"Karamelové, mám je hrozně rád a babička stejně tak," usmál se na mě, ale z náruče mě nepustil. Trochu mě zamrzelo, že o něm nevím tyhle osobní věci.

"Pojedeme domů," líbl mě do vlasů a postavil mě na nohy. Pak si srovnal papíry na stůl do několika hromádek a jednu z nich hned sbalil do tašky. Pak mě vzal za ruku a vyváděl mě ven.

"Klíč," natáhl ruku, abych mu do ní upustila ten malý klíček, kterým zamkl a opět si ho připnul k pásku kalhot. Odvedl mě do stájí, kde mi udělal stoličku, vyhodil mě do sedla, sám nasedl a už jsme jeli domů. Trvalo nám to trochu déle, než když jsme jezdili s Trenem na jednom koni. Tren celou cestu mlčel a bylo vidět, že hlídal okolí. Naštěstí jsme domů dojeli bez jediné úhony.

"Teď s tebou klidně půjdu do té sprchy," zavrněl mi do ucha a už mě vedl do koupelny. Zasmála jsem se, ale nechala jsem se odvést a svléknout. I jeho jsem svlékla a už mě strkal do sprchového kouta, kde nastavil příjemně teplou vodu. Ovšem nechtěl se tak úplně sprchovat. Jednou jsem se ho ptala, proč pouští sprchu, když se pak chce milovat. Odpověděl, že mi pak nebude zima, když stojím nahá na studených kachličkách. Prostě vždycky myslel hlavně na moje pohodlí. Jeho rty a prsty se velmi rychle rozběhly po mém těle. Nahlas jsem zavzdychala když v rukou polaskal moje prsa. Zadečkem jsem se vrtěla proti němu a cítila na něm, jak moc mě chce.

"Opři se rukama a předkloň se," zašeptal mi do ucha. Poslechla jsem ho, takže jsem se teď před ním skláněla a vystrkovala tak proti němu zadek.

"Prohni se v zádech," nakazoval mi tiše, přitom si prsty razil cestu nahoru přes moje stehna. Víc jsem se prohnula a ještě lépe jsem se mu tak vystavila.

"Nohy víc od sebe," zachraptěl znovu a já na něm poznala, že už se nemůže dočkat. Poslechla jsem ho a v tu chvíli už mě jemným hlazením připravoval na svůj vstup. Když do mě konečně pronikl, nahlas jsem zasténala. Opřel si ruce kousek pod těmi mými, takže jsem se o něj mohla trochu zapřít a ulevit tak napnutým svalům na rukou. Jemnými krouživými pohyby do mě přirážel.

"Přidej," zašeptala jsem a sama rozhoupala boky proti němu, abych mu ukázala, jaké tempo bych si představovala. Poslechl mě a za chvíli i jeho samotného zachvátila touha a on se rozpohyboval na plné obrátky. Neměla jsem o co tišit svoje vzdychy, příliš jsem se soustředila na to, aby mi ruce nesklouzly ze stěny sprchy. Sténala jsem tedy nahlas.

"Tvoje vzdychy se mi tak líbí," šeptal mi do ucha zrychlený dechem. Prohnula jsem se proti němu, čímž se dostal hlouběji a tentokrát hlasitě zasténal on.

"Mě ty tvoje taky," zavrněla jsem, protože mi hrozně lichotilo vidět, co s ním moje tělo provádělo. Vyvrcholil s mým jménem na rtech a já ho hned následovala. Tren mě pak jemně umyl, zabalil do ručníku a odnesl do ložnice. Oblékla jsem si černá tanga a natáhla se do postele do peřin. I on si na sebe natáhl černé přiléhavé boxerky a přilehl si ke mně.

"Co bys chtěla dělat, žabičko?" zeptal se, rukou mi přejel po zadečku, chvíli ho jemně laskal a nakonec ho pevně stiskl. Nahlas jsem vydechla.

"Chci si povídat," odpověděla jsem oproti jeho očekávání a se skousnutým rtem sledovala jeho mírně zklamaný pohled.