Nemilé překvapení

Zdravím, sice mám tenhle díl už dávno napsaný, nějak se mi ale nepodařilo ho vydat (jak já to dělám?). Název může být trošku zavádějící, ale nebojte, zatím žádné katastrofy. Přeji příjemné počtení a nechte mi komentář:

.

.

Večer jsme se rozloučili s našimi hosty. Zůstali jsme v salónku a užívali si trochy večerního klidu. Constance se najednou zvedla a spolu s ní i Juana.

"Kampak?" ptal se Anthony překvapeně.

"Jsme pozvané vedle, znáš to, obvyklý babinec," zasmála se Constance.

"No, ve skutečnosti jsme s Razielem taky chtěli zmizet k sousedům na partičku karet," přiznal Anthony.

"Děti, nebudete se zlobit, když vás tu necháme samotné?" otočila se na nás dva Juana.

"Vůbec ne," vyhrkla jsem možná až příliš dychtivě. Všichni se vědoucně usmáli a Tren vedle mě protočil očima.

"Trocha nejasností by nebyla na škodu, zlato," pronesl pak, čímž mi jasně naznačil, že všichni naprosto přesně vědí, co budeme dnes večer dělat my. Zamračila jsem se a uraženě se zabořila do křesla, čemuž se samozřejmě všichni smáli ještě víc. Nakonec se postupně vytratili, až jsme osaměli. Uraženě jsem se otočila pryč ze směru, kterým stál on.

"Ale lásko, přece nebudeš trucovat a promarníš tak jedinou příležitost," vemlouval se mi Tren zpátky do přízně a pomalu ke mně přešel.

"Ne, kvůli tobě se mi všichni smáli," brblala jsem.

"Nesmáli se tobě," vrtěl hlavou a za ruce mě vytáhl na nohy.

"Půjdeme se pěkně navečeřet a pak se uvidí," zavrněl. Jak jsem se na něj mohla zlobit, když mě takhle sváděl? Večeřeli jsme společně a i personál pochopil, že máme výjimečnou chvíli bez dozoru, tak odešli a nechali nás o samotě. Takže už během večeře jsme se navzájem provokovali. Já ho hladila nahoře na stehně a prsty občas zapátrala okolo. On mě krmil vším možným, a popravdě toho do mě dostal rozhodně víc, než co bych snědla sama.

"Hm, to se mi líbí. Asi tě budu krmit častěji a budu mít dohled nad tím, aby ses nezanedbávala," zaculil se a hned na to následoval hluboký nádech, když jsem se prsty vydala na průzkum jiných míst, než byla jeho noha. Napíchl na vidličku půlku jahody a nastavil mi ji k ústům. Zavrtěla jsem hlavou, už jsem toho snědla víc než dost a navíc jsem právě měla náladu se přesunout do ložnice. Ještě chvíli mě přemlouval, než ji snědl sám. Vzala jsem ho za ruku a jemně za ni zatáhla, abych mu dala najevo, že chci jít. Odložil příbor a nechal se ode mě odvést do ložnice. Nechala jsem si vzadu rozepnout šaty a on hned využil příležitosti a líbal mě na odhalená záda. Jeho ruce mi zvolna přejely k ramenům a svlékly mi ramínka. Šaty mi pomalu sklouzly z těla. Tren se vrátil rukama zpět na záda a pokračoval dolů, přejel mi přes boky, pak na břicho, až mi oběma rukama laskal prsa. Tiše jsem zasténala a on mě jemně postrkoval k posteli, své ruce ovšem z mých prsou nesundal. I přes kalhoty jsem cítila, že je připravený.

"Chci tě," vydechl mi do ucha celkem zbytečně, protože jeho tělo mi to prozradilo před chvíli, i přesto jeho slova měla očekávaný účinek. Dopadla jsem do jemných peřin na posteli a hned se zvedala na loktech, abych nja něj viděla. Stál pár kroků od postele a pomalinku si rozepínal košili. Sledovala jsem jeho loudavé pohyby a začínala jsem být dosti nedočkavá. Trvalo mu celou věčnost, než se svlékl z košile a teď se stejně pomalu pustil i do kalhot.

"Lásko, nezdržuj," řekla jsem takovým hlasem, který mě samotnou polekal. Vždyť to znělo skoro jako kňourání. Rozpaky jsem zrudla, znělo to opravdu trapně. On se ovšem jenom usmál a pomalu se vydal k posteli. Chtěl mě takhle napnout a zase si dosáhl svého, bídák jeden. Přiklekl si ke mně na postel.

"Konečně," vydechla jsem.

"Konečně," zopakoval po mě s úsměvem.

*****

Bylo teprve kolem jedenácté a mi už leželi v posteli vyčerpaní milováním. Nezmohli jsme se na žádné příliš dlouhé blbnutí, jednak nás unavil volejbal, a hlavně jsme se nechtěli nechat nachytat. Ale já byla spokojená.

"Víš, že mě občas trochu mrzí, že jsi můj úplně první?" promluvila jsem a musela si odkašlat, jak zněl můj hlas nakřáple. Cítila jsem, že trochu odtáhl hlavu, aby se na mě mohl podívat.

"Proč?" nechápal a přišlo mi, že ho to dost zarazilo.

"Chtěla bych vědět, jestli je to takhle úžasné vždycky nebo je to tebou," odpověděla jsem a jemu se viditelně ulevilo.

"Mě se líbí být tvůj první," pousmál se. Chvíli bylo ticho.

"Já mám možnost srovnávat. A musím říct, že je to určitě tebou," promluvil. Zrudla jsem až po kořínky vlasů. Cítila jsem jeho rty ve vlasech.

"A čím myslíš, že to bude?" zeptala jsem se, když jsem se alespoň trochu ovládla. Do té doby jsem v sobě měla roj ohňostrojů a pochvalně jsem se poplácávala po zádech.

"Jsi moc pozorná milenka," odpověděl. Chápala jsem, že asi nešlo říct, v čem přesně je to se mnou jiné, než s ostatními. A i tohle mi lichotilo. Líbilo se mu to se mnou. Pevněji jsem se k němu přivinula.

"A taky tím, že jsem tvůj první, jsem si tě vycvičil k obrazu svému," dodal po chvíli pobaveně. Musela jsem uznat, že na tom něco bude.

"Ale teď tě nemůžu ničím překvapit, když znám jenom to, cos mě ty sám naučil," řekla jsem.

"Ty mě překvapuješ v jednom kuse, zlatíčko. Jsi odvážná a do všeho se ochotně pouštíš. A sama víš, že jsi přišla se svými vlastními praktikami, které jsem tě nijak neučil," políbil mě na čelo. Chvíli jsem přemýšlela, než mi došlo, že mluvil o dotýkání se jeho křídel nebo o hraní si s jeho mužstvím, jak to sám označoval. Znovu jsem zrudla a on mě znovu líbal ve vlasech. V tu chvíli se ozvalo zaklepání. Tren se krátce zasmál, varoval mě totiž, že bude kontrola. Oba jsme se tedy po milování hned oblékli do spodního prádla, abychom na takovou návštěvu byli připraveni. Vyskočila jsem z postele a běžela otevřít. Stála tam Juana, což mě překvapilo, čekala jsem spíš Constance.

"Děti, přišla jsem se s vámi rozloučit. Vyskytly se jisté komplikace a budeme muset s Razielem odjet hned brzy ráno," oznámila nám Juana. Hned na to si mě přitáhla do náruče.

"Navíc Constance chtěla vědět, jestli moc nezlobíte," pronesla a podle toho, jak se Tren rozesmál, jsem poznala, že protočila očima. Ona se do našeho intimního vztahu nikdy nepletla. Juana natáhla druhou ruku a přitáhla si do náruče i Trena. Chvíli nás pevně držela, než každému vtiskla jednu pusu na spánek.

"Mám vás ráda, děti moje. Buďte na sebe opatrní," řekla a na hlase jí byly poznat zadržované slzy.

"Budeme mami," kývl Tren.

"Nebojte, Juano, my si poradíme," podpořila jsem ho. Popřála nám tedy dobrou noc a odešla.

"Je moc milé, že mě bere jako vlastní," pousmála jsem se.

"Říkal jsem ti, že do téhle rodiny patříš už napořád. U mámy budeš mít dveře otevřené úplně stejně jako Nik nebo Airine," pohladil mě po vlasech.

"Asi je to normální. Jen nejsem zvyklá, že by se o mě někdo tak mateřsky staral, i když jsem pro Juanu vlastně cizí osoba," zamyslela jsem se a vrátila se zpět do peřin.

"Ty nejsi cizí, zlatíčko. Jsi její budoucí snacha a matka jejích vnoučat," zasmál se všem přívlastkům, které mě k jeho matce pojily, a přilehl si ke mně do postele.

"Měla ještě nějakou jinou tvoji přítelkyni takhle ráda?" zeptala jsem se a doufala, že se nebude zlobit. On mě ale jen políbil do vlasů.

"Ne, srdíčko. Některé radši ani neznala osobně a s žádnou si tolik nerozuměla jako s tebou. A žádnou z nich jsem k nám nemohl přivést na delší dobu, než byla jedna noc," zavrtěl hlavou.

"A já u vás bydlela," podivila jsem se. Souhlasně přikývl.

"Takže ty ses jí ptal na svolení?" divila jsem se. Vůbec mě nenapadlo, že by Juana v našem společném soužití měla takovou úlohu.

"Ne když jsem tě přivedl poprvé. To bylo na pár nocí a bylo to jen kvůli tomu, že jsi o téhle dimenzi vůbec nevěděla. Nemohl jsem tě nechat někde samotnou. V Chamonu jsi bydlela v hotelu a k nám jsi jen docházela. To nebyl problém. A když jsem ti nabízel, aby ses ke mně nastěhovala, samozřejmě to bylo s jejím souhlasem," oznámil mi. Chvíli jsem nad tím přemýšlela.

"To je od ní hezké, že nám to dovolila," konstatovala jsem pak.

"Mámy chtějí pro své děti jen to nejlepší," políbil mě na čelo. Smutně jsem se pousmála.

"Nebyla jsi jejich, zlatíčko. Nesmíš si myslet, že jsou všichni stejní. Kdyby byla Eleona na živu, jistě by tě vychovávala stejně láskyplně jako Juana nás," odpověděl Tren na mé nevyslovené myšlenky, kdy jsem opravdu vzpomínala na své pěstouny. Pevněji jsem se k němu přivinula.

"Má to i své výhody," řekla jsem, abych trochu ulehčila atmosféru. Cítila jsem, že Tren už má zase napnuté svaly na rukou a pevně mě objímá. Mrzelo ho, že se jim mé rodiče nepovedlo zachránit. Ale já mu to samozřejmě vůbec nevyčítala.

"Kdybych od nich neodešla a neosamostatnila se, asi bys tu teď ležel s nějakou jinou slečnou nebo dokonce s Monou a já bych buď ani nebyla na stejné dimenzi, nebo bych zůstávala v Chamonu u někoho, jako je Kevin," pousmála jsem se. Ve světě opravdu fungovala spousta náhod, která nás dva dala dohromady. Byla jsem těm náhodám vděčná.

"To je tedy hrozná představa, že bys tu neležela se mnou," zděsil se hraně Tren. Rozesmála jsem se.

"Proč některé tvoje přítelkyně Juana vůbec neznala?" zeptala jsem se pak, abych stočila hovor trochu jinak.

"No," začal Tren a nebyla jsem si tím úplně jistá, protože bylo šero, ale pravděpodobně mu zrudly tváře.

"Nebyl jsem s nimi zrovna pro jejich osobnost," přiznal pak s úsměvem.

"Tys měl přítelkyně jenom na sex?" ptala jsem se nevěřícně a zvedla se na loktech, abych na něj lépe viděla.

"No ano," přitakal. Spadla mi brada, to bych do něj nikdy neřekla.

"Podívej se na sebe, jak mě tu uháníš, a tvrdíš o sobě, že jsi nevybouřená. Já měl první zkušenosti až v nějakých 104 letech. Já jsem byl nevybouřený. A když ode mě Mona odešla, nehledal jsem emocionální vztah," pokrčil rameny.

"Vy jste samé překvapení, pane," poškádlila jsem ho. Jen se usmál.

*****

Pár dní po tom, co odjela Juana s Razielem, bylo i na nás, abychom se vydali dál na cestu. Constance ke mně byla celou dobu tak milá, vůbec jsem nechápala, proč na mě byla první dny tolik vysazená. Asi to bylo nějakou špatnou konstalací planet či co. Při loučení jsem od ní dostala dárkem ten šperk, který jsem měla na plese a který se mi tolik líbil. Pro ní prý už nebyl, nosila ho, když byla mladší. Bylo to od ní hezké. Tren s Patrikem uvazovali zavazadla k sedlům a já s Erikem jsme postávali opodál, abychom nezavázeli.

"Je čas," zavelel Tren, všichni jsme tedy nasedli a vydali se na cestu. Nevěděla jsem, kam jedeme. Tyhle informace mě nikdy nezajímali, důležité bylo, že to věděl Tren. Dva dny jsme objížděli různá města, až jsem naprosto ztratila orientaci. Ke konci třetího dne jsme zastavili na jedné mýtince uprostřed lesa.

"Tady zůstaneme přes noc," rozhodl Tren a tak jsme tedy všichni sesedali. Včera jsme jeli do pozdních večerních hodin a ráno jsme velmi brzy vstávali, byla jsem tedy dost unavená. Jen co jsem se zachumlala do Trenovi bundy, kterou mi půjčoval na spaní, tvrdě jsem usnula.

*****

Probudila jsem se ještě za tmy, chytila mě křeč do nohy. Propnula jsem špičku a chvíli čekala, než mě ta bolest přešla. Chtěla jsem se otočit a spát dál, ale zjistila jsem, že se nemám do čeho zavrtat. Zatřepala jsem hlavou, abych se trochu probudila. Něco mi tu nehrálo. Seděla jsem na židli? Proboha, vždyť jsme zastavili uprostřed lesa! Přede mnou byl pracovní stůl pokrytý spoustou papírů, na kterých jsem asi spala. Místnost to nebyla nijak velká, kromě psacího stolu, u kterého jsem seděla, přede mnou stála dvě křesla s malým konferenčním stolkem, u stěny stál stolek se zastaralým faxem. Přes rolety bylo vidět ven do dalších kanceláří, které se topily jen v matném světle, které sem dopadalo z venku. Tohle byla přece moje kancelář v policejním ředitelství! Jak jsem se sem dostala? Podívala jsem se na sebe, oblečená jsem byla do jeanů a trička, na nohou jsem měla nazuté svoje pohodlné a už docela okopané tenisky. V tomhle jsem přece spát nešla. A hlavně jsem přece vůbec nebyla na Zemi. Co se stalo? Hlavou mi vířily tisíce myšlenek, nebyla jsem schopná jednu konkrétně uchopit. Zahleděla jsem se na svou levou ruku, kde chyběl zásnubní prstýnek. Pak jsem si sáhla na krk. Řetízek tam byl, ale namísto ozdobného písmene Té, se mi na něm houpalo Áčko po babičce. Trochu mnou prostupovala panika. Tohle přece není možné, aby se mi to všechno jenom zdálo. Rozsvítila jsem světlo a na vteřinku jsem zamrkala, jak mě oslepilo. Pak jsem sáhla k papírům, co leželi přede mnou, byly to ty, ve kterých se řešil náš vrah. Frustrovaně jsem si zajela rukou do vlasů, proč já? Proč se takové věci dějí vždycky jen mě? To jsem si všechno vymyslela? To přece není možné! Zeptám se Trena, jistě. Zkontrolovala jsem čas na budíku, bylo šest ráno, obvyklá doba, kdy chodil do práce. Správně jsme začínali od půl osmé, ale my dva jsme se domluvili, že budeme chodit dříve, abychom se mohli nad některými případy lépe zamyslet v tichu a relativním soukromí. Já chodila na půl šestou, on o něco málo později. V tu chvíli se ozvalo cvaknutí zámku, a rozsvítilo se i ve vedlejší místnosti. Tren přešel k svému stolu a sundal ze sebe bundu, kterou obvykle nosil, i když na ní nebylo zrovna vhodné počasí. Posadil se za svůj stůl a zapnul počítač, chvíli do něj hleděl a občas něco naťukal. Odhodlávala jsem se vstát a jít za ním, abych se ho na všechno zeptala. Měli jsme hodinu a půl, aby se to nějak vysvětlilo. V tu chvíli zarachotil fax a přišla mi nějaká stránka s obrázky, všimla jsem si, že Tren vstal a zamířil k mojí pracovně. Přeběhla jsem k faxu a vytáhla stránku, nebyly tam obrázky, ale nějaké grafy a statistiky. V tu chvíli Tren tiše zaklepal na dveře a vstoupil dovnitř.

"Dobré ráno, šéfová," usmál se tím svým úsměvem a já na něj zůstala zírat. Stejně jako vždycky. Ovšem tentokrát jsem se musela sebrat. Odtrhla jsem pohled od jeho tváře.

"Trene," začala jsem, ale pak se zarazila. Jak jsem mu to měla říct? Nic nenasvědčovalo tomu, že bych v té druhé dimenzi opravdu byla a opravdu zažila všechno, co jsem si pamatovala. A nemohla jsem přece jen tak říct - Hele, nemám sice žádný důkaz, ale je pravda, že nejsi člověk, byli jsme v jiné dimenzi a jsme snoubenci? Bože, vypadala bych jako naprostý blázen! Tren stál na místě a vyčkávavě natočil hlavu ke straně. V očích mě trochu tlačily slzy a v krku se mi utvořil knedlík, přes který jsem nebyla schopná vypravit ze sebe jediné slovo.

"Co se děje?" zeptal se jemně, ale z jeho hlasu nebyla slyšet taková ta něžnost, se kterou ke mně tak často promlouval. Čím dál tím víc jsem docházela k závěru, že jsem si to všechno opravdu vymyslela. Jediné, co zůstávalo pravdou, bylo, že jsem ho pořád stejně milovala. A pak mi došlo, že on tedy vlastně neví, co k němu cítím a co se mezi námi dělo. Rozhodla jsem se během vteřiny. Buď se tím všechno vysvětlí, nebo alespoň pochopí, že o něj mám zájem a začne jednat sám. Stál ode mě na dva kroky, tu vzdálenost jsem doslova přeskočila, rozhodila mu ruce kolem krku a vší silou mu přitiskla rty na ústa. Byl tak překvapený, že mě málem ani nechytil. Pak mě objal a oplácel mi všechny moje vášnivé polibky. To už jsem se neudržela a začala plakat. Tohle všechno se mi přece nemohlo zdát! Byla jsem zoufalá. A v tu chvíli mě Tren pustil a začal se smát. Jeho smích mě na chvíli zarazil, nevěděla jsem, co si o tom mám myslet. Jestli jsem si to opravdu vymyslela, byl tohle náš první polibek a on se mi smál? Tren couvl dva kroky zpátky, jak nebyl schopný smíchy stát vzpřímeně na jednom místě. A když si ještě prstem utíral slzy od smíchu a ne a ne se uklidnit, začalo mi to pomalu docházet. On to na mě nastražil! Věděl, že se sem budeme vracet a udělal tohle.

"Zatraceně Trene, děláš si ze mě srandu," rozkřičela jsem se a on se opět začal smát. To už jsem ale byla u něj a pěstičkami ho mlátila do hrudi.

"Ty jeden bídáku," opakovala jsem pořád dokola, protože žádná jiná ostřejší slova jsem v jejich jazyce neznala. Pevně mě objal kolem pasu a přitiskl mi rty na ty moje, čímž utnul moje vztekání. Nechala jsem se zlákat k divoké hře jeho jazyka a zapomněla jsem na to, že jsem se vlastně chtěla zlobit. Vysadil mě na můj stůl, abychom to vášnivé líbání měli o něco jednodušší. Když mě pustil, ještě chvíli jsem se chvěla, kdežto on se snažil ztlumit občasné záchvěvy smíchu.

"Proč jsi mi to udělal?" zeptala jsem se s našpulenou pusou, která zaměstnala jeho pozornost.

"Protože mě v jednom kuse zlobíš, teď naposledy s těmi tvými krátkými sukněmi a já nemám vůbec nic, čím bych ti to mohl oplatit. Tohle byla moje jediná příležitost," odpověděl.

"Tys to věděl, že půjdeme na Zem už od Danteho, je to tak?" došlo mi. Přikývl.

"Jsi ten nejhorší ze všech, víš to? Já jsem vůbec nevěděla, co se děje," pokračovala jsem v lamentování.

"Já vím," zakřenil se Tren.

"Slyšel jsem, co se ti honilo hlavou," dodal pak. Měla jsem takovou chuť ho pořádně praštit! Ovšem zapomněla jsem na to, že mě pořád slyší, takže moje chutě byly okamžitě zaměstnány jeho jazykem, který mi přejížděl po rtech.

"Jak to, že mě slyšíš?" došlo mi po chvíli.

"Jsme na Zemi, a jak tomu říkám já, teď je dominantní mód meertalena. Navíc, Země naše schopnosti oslabuje, pamatuješ?" vysvětlil. Chvíli jsem se soustředila, než jsem našla okraje svojí moci. Opravdu byly zastřené, a proto jsem si jich v první chvíli nevšimla.

"Kde mám prstýnek?" vypálila jsem pak. Něžně se usmál. Přesně tak se smál můj snoubenec a ne můj kolega.

"V kapse u kalhot. Jen jsem ti ho sundal. Kdybych si ho vzal k sobě, bylo by naše zasnoubení zrušeno a já bych tě musel žádat znovu," odpovídal trpělivě. Sáhla jsem si do kapsy a opravdu ho nahmatala. Hned jsem ho vrátila na původní místo na svém prstě. Pak jsem si všimla, že se mu na krku houpal MŮJ řetízek.

"Tohle je moje," pronesla jsem a sundala mu ho.

"A tohle patří sem," řekla jsem, když jsem mu vracela ten jeho. Znovu si přitáhl moje rty.

"Jak se ti to takhle povedlo?" nechápala jsem pořád, jak to udělal.

"Schválně jsem se ty dva dny točil v kruhu, abych tě zmátl a pak se vydal k příslušnému přechodu. Měl jsem totiž od Danteho povolení. Ta mýtina byla od hranice opravdu jen kousek. A ve chvíli, kdy jsem přemýšlel, jak to skoulím s Patrikem, protože vím, že by byl spíš na tvojí straně, než na mojí, nás napadli Shinigami. Poslal jsem je oba, aby odvedli koně, že o tebe se postarám. Prošel jsem hranicí a nechal se Danteho mocí přemístit kousek od tvého domu, kde jsem tě oblékl tak, jak jsem si pamatoval, že ses oblékala, odnesl tě sem a zbytek už znáš," podal mi sáhodlouhé vysvětlení.

"Jsi vážně příšerný," mračila jsem se dál a jeho se znovu zmocňovala chechtavá nemoc.

"Kdybys viděla svůj výraz, ten byl k nezaplacení," posmíval se mi.

"Bála jsem se, že jsem si tě jenom vymyslela, že jsme spolu nebyli. Víš, jak moc mě to mrzelo?" udeřila jsem ho pěstí do ramene, aby se přestal smát. Znovu mě začal líbat.

"Za chvíli začnou chodit ostatní kolegové, musíme se domluvit na pár věcech," přerušil se pak Tren, obešel stůl a posadil se do mojí židle. Úplně poprvé, protože normálně si to nedovolil. Jenže právě teď jeho šéfová seděla na stole a ještě pořád se vydýchávala z toho vášnivého líbání. Přetočila jsem se čelem k němu a položila mu nohy na stehna.

"Poslouchám," pobídla jsem ho.

"Přijeli jsme dnes v noci, souhlas?" zeptal se a začal nám tak tvořit alibi. Postupně zrekapituloval všechno, co jsme museli oba vědět, abychom na otázky odpovídali stejně.

"A ještě poslední věc," řekl a zadíval se mi vážně do očí.

"Vím, jak ses posledně rozčilovala, když jsem to rozhodl za tebe, takže tentokrát to udělám po tvém. Technicky vzato jsi moje šéfová. A nevím, jestli je úplně dobré, abychom se tu předváděli jako pár," nadhodil. Pochopila jsem, co se mi snažil říct.

"Myslíš, že bude lepší, když budeme dělat, jako že nic?" ujistila jsem se. Přikývl.

"Máš pravdu, bude to tak lepší. Ale bude se mi stýskat," zavrněla jsem a svezla se mu do klína.

"Tady nám nehrozí žádné veřejné odsouzení, když se to na nás provalí. Pokud někdo něco pozná, nebudeme zatloukat. Ale slibuju, že se k tobě nebudu chovat, jako ke své nadřízené," zablýsklo se mu v očích a já hned věděla, co měl na mysli. I mě napadl obrázek mě a jeho na mém pracovním stole. Skousla jsem si spodní ret, protože jsem věděla, že moje myšlenky taky vidí.

"Tedy, slečno Anori, takové hříšné myšlenky na pracovišti?" škádlil mě a oběma rukama mi zajel do zadních kapes, takže ve skutečnosti měl v rukou celý můj zadeček, který jemně stisknul.

"S vámi, pane, nemám jiných než hříšných myšlenek," políbila jsem ho a pak opatrně slezla, abych ho svou teniskou jinak neušpinila. V tu chvíli dorazil do práce Kim.

"Vypadá mnohem starší, než si ho pamatuju," zamyslela jsem se.

"Jsou to už tři roky, co jsme pryč. A my se neměníme. Pořádně si to užij, jako policejní ředitelka už se sem znovu nevrátíš," oznámil mi potom.

"Proč?" nechápala jsem. Tren se mezitím zvedl a přisunul si ke mně jednu z židlí, co byla položená v rohu místnosti. Já se usadila do své židle.

"Broučku, kolik bys řekla, že mi je, kdybys neznala můj pravý věk?" položil mi otázku. Schválně jsem si ho pečlivě prohlédla.

"Že si sotva dostudovala vysokou školu," odpověděla jsem nakonec. Nikdo by mu neřekl víc, než pětadvacet.

"Vidíš, a tady mám hrát téměř čtyřicátníka. A i tobě má být pětatřicet, přitom vypadáš ještě mladší než já," poukázal logicky na mezeru mezi naším vzhledem a skutečným věkem.

"Hm," pronesla jsem zamyšleně. I on přemýšlel. Pak se pousmál.

"Kde jsou ty časy, když mi opravdu bylo čtyřicet," zašklebil se a věnoval mi poslední polibek.

"To jsi byl ještě mladý kuře," pocuchala jsem mu vlasy a pak jsme se oba sklonili k papírům, abychom předstírali práci.

"Ahoj, čekali jsme vás až někdy během dneška," strčil Kim hlavu do dveří.

"Stihli jsme dřívější letadlo," usmála jsem se na něj. Až pak mi došlo, jak jsem automaticky vklouzla do angličtiny bez větších problémů. Příjemně mě to překvapilo. Tren mu jen s pousmáním kývl na pozdrav, nikdy toho v práci moc nenamluvil s ostatními kolegy. Kim chápavě kývl hlavou a nechal nás pracovat. Nepřišlo mu divné, že tu se mnou Tren byl sám. Dělali jsme to takhle tak často, že se nad tím už nikdo nepozastavoval.

"Já ti dám kuře," zabručel Tren, když si zpět přitahoval moje rty.