Vítaná návštěva

Snažila jsem se, jak jen jsem mohla a podařilo se mi na soustředění naťukat další díl, tak doufám, že se vám bude líbit :). A nechte mi komentář:

.

.

"Any, lásko moje, vydrž vzhůru ještě chvíli. Jen se svlékneš a hned půjdeš spát," promlouval ke mně tiše Tren, když mě napůl odnášel do mého pokoje. Něco jsem zabroukala a snažila se zůstat ve vzpřímené poloze. Bylo asi pět hodin ráno a my se teprve vrátili z té slávy. Constance nás držela až do poslední chvíle, nemohli jsme odejít. Nějak se mi podařilo se svléknout a nahá jako prst jsem zapadla do peřin. Jen okrajově jsem vnímala, jak kolem mě Tren štrachá, když věšel svůj smoking a moje šaty. Postel se pak zhoupla pod vahou jeho těla, dostala jsem polibek za ucho a to už jsem nevěděla o světě. Probudilo mě až ostré odpolední slunce. Tren měl přese mě hozenou ruku a hrozně hřál. Chtěla jsem se od něj odtáhnout, ale jak jsem se zavrtěla, ve spánku si mě přitáhl ještě blíž. Začala jsem ho tedy líbat na krk, tváře i na rty. Vždycky, když jsem ho takhle budila, byl tak roztomile zmatený. Že je vzhůru jsem poznala, když mi polibky začal oplácet. Přetočil se nade mě a polibky o něco prohloubil. Opravdu jsem dostala hroznou chuť nechat se unášet. Tren mi položil ruku na koleno a já naprosto automaticky roztáhla nohy tak, aby se mezi ně pohodlně vešel. Pochopil, že mám v plánu porušit zákaz a vůbec se tomu nebránil. Ozvalo se hlasité zaklepání na dveře. Zklamaně jsem vydechla. Tren si lehl zpět na záda a oba nás přikryl.

"Dál," zavolal. Vešla mladá služebná.

"Nesu vám a slečně šaty. A madam vám vzkazuje, že máte návštěvu," oznámila nám, položila šaty na stolek a s poklonou odešla. Tren až příliš ochotně vyskočil z postele, políbil mě na čelo a začal se rychle oblékat.

"Kam tolik pospícháš?" ptala jsem se rozmrzele. Vyrušila nás v tak nevhodnou dobu!

"Chci se s nimi taky přivítat," usmál se a odešel ven. Neochotně jsem se tedy zvedla, oblékla se do dalších šatů, které mi služka přinesla a pomalu se loudala do jednoho ze salonků, kde jsem slyšela tlumený hovor. Opatrně jsem vstoupila dovnitř.

"Anori, dítě moje," usmála se na mě hned Juana a mačkala mě v objetí.

"Ah, Juano, ráda vás vidím," usmála jsem se nazpět. Tak proto Tren tolik pospíchal. Za ní jsem zahlédla i Raziela, který mě překvapil tím, když vystřídal Juany místo a také mě velmi pevně objal.

"Tak co, proběhlo všechno v pořádku?" ptal se mě pak Raziel. Zatvářila jsem se nechápavě.

"Jistě, proč by nemělo?" odpověděla jsem s pokrčením ramen.

"Velice by mě to překvapilo," přiznal a zadíval se na svou matku, která ho propálila pohledem a já jako na povel zrudla, což bylo skoro stejné, jako kdybych řekla, co a jak. Raziel se jen zasmál, protože to přesně očekával a mě také došlo, proč mě dnes výjimečně tolik objímal. Chtěl mi dát najevo, že i kdyby mě jeho matka nepřijala, pro něj už do rodiny stejně patřím. Samozřejmě to viděl i Tren, který mě objal kolem pasu a na tváři měl nádherný, spokojený úsměv.

"Juano, drahá, pojď se mnou, a povíš mi, co je u vás nového," objala Constance Juanu kolem ramen a odváděla ji do jiné místnosti. Pozdvihla jsem obočí.

"Říkal jsem ti, že Constance má nás i Juanu velmi ráda," zašeptal mi Tren do ucha. Chápavě jsem přikývla.

"A ty pojď se mnou, synu, mám pro tebe něco, co bych ti rád ukázal," odvedl zase Anthony Raziela. Ten něco naznačil rukama, ale nepochopila jsem co.

"Jasně, tati, později," přikývl mu Tren.

"Zlato, vysvětli mi něco," chytila jsem Trena za paži, když jsme osaměli. Vybídl mě, abych se ptala.

"Proč oslovuješ Juanu často jménem, ale Razielovi neřekneš jinak než tati?" zeptala jsem se ho na otázku, která mě trápila už nějakou dobu.

"To opravdu dělám?" zeptal se překvapeně. Poznala jsem na něm, že to nehraje. Přikývla jsem.

"Eh, na to mě ještě nikdo neupozornil. Možná proto, že když jsem byl dospělý, vyrůstal jsem jenom s mámou a před ostatními jsem ji oslovoval jménem. "Mami" jí říkám jenom v rodinném kruhu. O tátovi jsem nikdy moc nemluvil," pokrčil rameny a zároveň přišel s docela logickým vysvětlením. Oba jsme nad tím přemýšleli.

"A co budeme dělat my?" zeptala jsem se se zájmem, když ticho bylo už trochu nepříjemné.

"Já si chci něco najít v naší knihovně, takže se můžeš zařídit po svém," odpověděl a vykročil ven do chodby.

"Co tam?" dohnala jsem ho a vzala ho za ruku. Nevěděla jsem, co mám sama dělat, chtěla jsem být s ním.

"Děda mi včera něco tvrdil a já jsem přesvědčen o tom, že to není pravda. Chci to najít a dokázat mu to," vysvětlil mi, co chce dělat a vzápětí mi otevíral dveře do knihovny. Knihovna nebyla zrovna tou největší místností v domě. Byla vyvedená do světlého dřeva, ze kterého byly police, stolky i křesla, která byla určena ke čtení. Knihy byly pečlivě uloženy ve vysokých policích, které lemovaly celý pokoj.

"Jestli si chceš najít něco ke čtení, támhle vzadu má babička nějaké svoje romány, třeba si vybereš," nasměroval mě Tren, sám se postavil k jiné polici a se zájmem hleděl na tituly knih. Vykročila jsem tedy k polici, kterou mi ukázal, a také jsem se začetla do titulů. Nakonec jsem si vybrala Paní Dallowayovou od Virginie Wolfové. Dlouho jsem tu knížku nečetla. Posadila jsem se do jednoho z křesel a otevřela knihu někde ve třetině. Neměla jsem náladu ani chuť číst tu knížku celou od začátku, chtěla jsem si jen připomenout osudy hrdinů. Tren pořád postával u regálů a něco hledal. Projížděla jsem tu knihu pár minut, než jsem se zahleděla z okna a přemýšlela o tom, jaké by to bylo, kdybych v té knížce žila s nimi. Pak jsem se zahleděla na Trena. Stál na místě, listoval nějakou knihou a pohupoval se přitom v bocích. Všimla jsem si, že i služky, které tu byly, aby oprašovaly knihy a uklízely je na svá místa, se často vytrhovaly od práce, a zálibně si ho prohlížely. Vstala jsem a přešla k němu, objala jsem ho kolem boků a zahleděla se mu přes rameno. Jednak mě zajímalo, co čte, a taky jsem chtěla dát ostatním najevo, že patří mě. Tren se přestal houpat a poznala jsme, že se místo do knihy zahleděl na mě.

"Co to máš?" dívala jsem se zmateně na změť nejrůznějších čar vedoucích od čtverečků a koleček buď bílých, nebo vybarvených.

"Nějaké staré rodokmeny," zamumlal a vymanil se z mého sevření. Vybral si z police ještě asi tři knihy a posadil se do křesla, mě stáhl na opěradlo vedle sebe. No jistě, když stál on, bylo to v pořádku, ale jakmile bych chtěla stát s ním, okamžitě se pro jistotu taky posadil. Objala jsem ho kolem ramen, tvář mu položila do vlasů a nechala ho, aby hledal to, co potřeboval.

"Vysvětlíš mi, co přesně se snažíš najít?" zeptala jsem se, když už ticho kolem nás trvalo déle než hodinu. Navíc už mě nebavilo jen nečinně sedět.

"Je to trochu složité, když nerozumíš těm okolnostem. Ale zjednodušeně se snažím najít, že někdo hodně vzdálený má něco společného s nějakými našimi předky, ovšem nevím přesně, s kterými. Děda si myslí, že tomu tak není. Proto to hledám, abychom se rozsoudili," zamumlal. Políbila jsem ho na spánek a ještě chvíli ho nechala hledat.

"Tady to je! Věděl jsem, že to najdu," prohlásil najednou a vyskočil na nohy tak rychle, že mě tou knihou udeřil do nosu.

"Au," postěžovala jsem si a chytila se za zasažené místo.

"Promiň, lásko. To jsem nechtěl," objímal mě hned a zlíbal mi celý obličej.

"Už dobrý?" ptal se.

"Ještě aspoň jednu," nastavila jsem rty. Se smíchem mi vtiskl dalších pár vášnivých polibků. Objala jsem ho a zabořila mu prsty do vlasů.

"Už mě pusť," šeptal mi a snažil se mi všelijak vykroutit. Jak neochotně jsem ho nechala se odtáhnout. A teprve pak mi došlo, že v místnosti vlastně nejsem sami. Zrudla jsem jako rajské jablíčko, což Trena samozřejmě rozesmálo. Vytáhl mě na nohy a odváděl mě pryč z knihovny, kde nechal stát rozmrzelé služky. Proč si na něj vždycky všechen ženský personál dělal zálusk? Došli jsme až do jednoho ze salonků.

"Dědo, našel jsem to," zamával Tren knihou Anthonymu před obličejem.

"Není možná," zavrtěl Anthony hlavou a začetl se do stránky, kterou mu Tren nabídl ke čtení.

"Anori, pojď sem a pověz mi, co je u vás nového. Tak dlouho jsme se neviděli," přišla za mnou Juana a odvedla mě kousek stranou od našich mužů, kteří byli zabráni do vášnivé debaty. Constance chvíli porovnávala možnosti, až si nakonec přisedla k nám.

"Není moc co vyprávět Juano. Je to u nás v podstatě pořád stejné. Tren celé dny pracuje a stará se o dům a já jezdím do školy a učím se. A to že nám ty zatracený bestie nedají chvíli pokoj, se vám jistě doneslo," pokrčila jsem rameny. Opravdu nebylo moc co vyprávět.

"Hm, jak tu situaci budete řešit?" zajímala se Juana.

"Já přesně nevím. Tren říkal něco o tom, že budeme muset měnit místa pobytu a nikde se nebudeme moci přílišně zdržovat. A zároveň musíme místa volit tak, abychom je nepřivedli k žádným klíčovým objektům. Ale přesně tomu nerozumím," přiznala jsem, ovšem Juaně toto vysvětlení stačilo.

"Děti moje, proč to máte všechno tak složité?" povzdechla si Juana. Na to jsem jí nemohla dát žádnou odpověď. Sama jsem ji hledala.

"Takže jinak nic vážného?" ujišťovala se.

"Juano, vždyť víte, že kdyby se stalo něco opravdu vážného, byla byste mezi prvními, kdo by o tom věděl," konejšila jsem ji a vzala ji za ruku.

"Jste hodní. Moje jediné děti, které se mnou komunikují. Už si ani nepamatuji, kdy naposledy jsem viděla Airine nebo Nika," postěžovala si. Musela jsem se usmát.

"Airine u nás byla celkem nedávno. Potřebovala pohlídat Tima, ale vy jste prý byla s Razielem někde na společném výletě. A myslím, že se nemá vůbec špatně. A s Nikem se také příliš často nestýkáme," podala jsem jí náležité informace.

"Taky jsem slyšela, že jsi prý Trena zfackovala," změnila najednou Juana směr. Provinile jsem se kousla do rtu, ale ona se na mě zářivě usmívala.

"Dostal jenom jednu, ta druhá rána byla on někoho jiného. A ví, proč ji dostal a sám uznal, že jsem nereagovala přehnaně," začala jsem se bránit. Tentokrát se Juana rozesmála nahlas. Měla moc krásný smích a s těmi dolíčky, co se jí udělaly na tvářích, vypadala hned o spoustu let mladší. Juana byla vlastně velmi krásná žena a musela jsem uznat, že ačkoliv byl Tren celý táta, po Juaně taky zdědil pár rysů. Třeba právě její krásný úsměv.

"Nemyslela jsem to zle, Anori. Ono je ho občas taky dost," položila mi chlácholivě ruku kolem ramen. A pak jsme se začaly bavit o samých holčičích věcech. Nakonec se k nám připojili i chlapy a vznikla z toho obrovská diskuze o všem možném. Tren seděl vedle mě a objímal mě kolem ramen, já se mu tiskla k boku a občas, když se debata příliš stočila do politického spektra, jsem ho jemně líbala na krk. Naše debata pokračovala i přes večeři a táhla se až do dlouhých nočních hodin. Ani nevím, v kolik skončili ostatní, ale já jsem usnula někdy po půlnoci a probudila se až ráno ve své posteli. Trenovi jsem se opět válela po hrudníku. Nechápala jsem, že mu nevadilo, když jsem mu celou noc ležela na prsou, nebyla jsem úplně nejlehčí. Ale on si nikdy nestěžoval a vždycky mě ještě pevně objímal.

"Dobré ráno, krásko," zachraplal Tren a věnoval mi pár polibků.

"Ty jsi takový můj zachránce, když mě vždycky, když usnu někde jinde, odneseš do postele," usmála jsem se.

"Mě by se tu samotnému stýskalo," odhrnul mi pramen vlasů z obličeje. Otřela jsem se nosem o ten jeho. Odpovědí mi byl jeho krásný úsměv. Měla jsem moc ráda ty okamžiky, kdy jsme nemuseli myslet na nic jiného. Neexistovala žádná banda zatracených, kteří by se nás snažili chytit, neexistovalo žádné Bratrstvo, které se Trena snažilo dohnat k šílenství, existovali jsme jen my dva a nic jiného. S jakým podivem, tyto okamžiky byly docela vzácné a většinou se odehrávali v naší posteli po ránu. Přejela jsem mu prsty po tváři, která byla výjimečně zcela uvolněná a rozjasněná spokojeným úsměvem. Nechtěla jsem tuhle chvíli nijak porušit, tak jsem se mu jemně probírala ve vlasech a nechala jeho prsty, aby mi jezdily po zádech. Jak mu postupně mizel úsměv, jeho tvář zvážněla. V jeho očích se odráželo, kolik má různých problémů, se kterými se mi určitě nesvěřil. Už nevypadal tak mladě, jak by měl. Všechny tyhle starosti mu přidávaly pár let navíc.

"Na co myslíš?" porušil ticho jako první a pomalu se zvedl z postele, ovšem zůstal ještě sedět. I já se posadila, deku si přitáhla těsněji k tělu. Často se stávalo, že sem vběhl někdo z personálu a já se tu nechtěla předvádět.

"Proč máš tolik starostí," odpověděla jsem.

"Nemám jich nějak moc," zavrtěl hlavou. Po kolenou jsem přelezla k němu a deku, kterou jsem měla stále na zádech, jsem přehodila přes nás přes oba.

"Proč mi nikdy nemůžeš říct, co tě trápí. Já to na tobě poznám, všechno máš napsané tady," pohladila jsem ho po tváři. Zavřel oči a položil si hlavu do mých dlaní.

"Stačí, že mám starosti já, nemusíš je mít ještě i ty," promluvil pak. Zvedla jsem mu hlavu a donutila ho tak, aby se mi podíval do očí. Chvíli jsem studovala jeho výraz, až to vzdal a znovu se začal usmívat.

"Vypadáš mnohem mladší, když se směješ, víš to?" zeptala jsem se. Jeho úsměv se o něco rozšířil.

"Nejsem mladší, měl bych na svůj věk vypadat vyspěle, nemyslíš?" nadhodil.

"Vypadáš vyspěle, ale teď bych ti tipla alespoň tři děti, nezbednou manželku a práci v lomu," zamračila jsem se, protože mě vůbec nebral vážně.

"Hm, zatím mám jenom tu nezbednou snoubenku," položil mě zpátky do postele a začal mě líbat všude, kam dosáhl. Zmohla jsem se jen na přidušený smích.

"Ehm, Trene, Anori," vyrušila nás Constance. Vzhledem k tomu, že jsme byli zamotaní do deky, nám chvíli trvalo, než jsme se z ní dostali. Ve dveřích stála Constance a rozpačitě přešlapovala. Ovšem když si všimla, že má Tren spodní prádlo a já jednu z nočních košilek, viditelně se jí ulevilo, asi se bála, že nás vyrušila.

"Jenom jsme se kočkovali," uklidňoval ji Tren a já jeho slova potvrdila přikývnutím.

"Normálně bych vás nerušila, ale přišla nám další návštěva a myslím, že by bylo vhodné, abyste se s nimi šli pozdravit," nadhodila nám. Oba jsme s ní souhlasili, tak nám nechala trochu soukromí, abychom se oblékli. Než se Tren stačil zvednout, objala jsem ho zezadu kolem ramen a zlíbala mu celé ouško.

"Myslíš, že když už Constance překonala tu averzi vůči tomu, že jsem si dovolila dobít tvé srdce, nemohla by nám udělit výjimku ze zákazu? Tahle postel si přímo říká o to, abychom ji znesvětili," zapředla jsem. Tren se rozesmál a pocuchal mi vlasy.

"Srdíčko, opravdu se jí na to chceš ptát?" použil Tren hned to nejvyšší eso, protože věděl, že já bych se jí nezeptala, ani kdybych si na soukromí musela počkat ještě další měsíc.

"Lásko, vydrž to ještě chvíli. A já to pak nějak vymyslím, ano?" vzal mi obličej do dlaní. Místo odpovědi jsem mu vtiskla polibek. Věděla jsem, že to ani potom nijak nevymyslí, protože s námi všude budou jezdit Erik s Patrikem, takže soukromí bude nulové. Nechala jsem ho, aby se oblékl a sama si našla šaty na sebe. Pak jsme se odešli nasnídat, tedy rovnalo se to spíše jen housce se sýrem, co jsme si vzali do ruky a vydali se dál. Došli jsme do jednoho ze salónků, kde už všichni stáli a povídali si s pro mě neznámým mužem a ženou. Tren se s nimi přátelsky přivítal, očividně to byli známí, a pak mě představil jako svou snoubenku a ty dva jako manžele a rodinné známé. Já jsem se potom posadila do jednoho z širokých křesel a příliš jsem se do debaty nepouštěla.

"Posuň se kousek," přistoupil ke mně Tren a posadil se. Abychom se vešli, museli jsme být na sobě úplně nalepení, což mi tedy vůbec nevadilo. Ráda jsem se k němu tiskla. Bavili se společně o nějakých záležitostech, kterým jsem úplně nerozuměla. Ta žena se často vměšovala do hovoru a měla takové nevhodné poznámky, až jsem se i já tomu podivovala. Její manžel měl neustále narážky na to, aby se trochu uklidnila, ale ona si nedala říct. Po několika marných pokusech ji utišit se ozval a dost zřetelně jí řekl, aby přestala. Všichni z toho byli dost překvapeni a tak jsem poznala, že tohle nebylo její obvyklé chování. Pokud se mě někdo na něco zeptal, odpověděla jsem, ale jinak jsem raději mlčela, příliš jsem nerozuměla tomu, o čem debatovali. Ani ona neměla přílišnou představu, ovšem nijak jí to nedělalo starosti.

"Už toho nech, ženská jedna. Pořád meleš tou pusou a nikoho to nezajímá. Říkáš samé nesmysly, tak raději mlč," pustil se do ní její manžel. Normálně jsem neměla ráda, když se ženy utiskovali, vzhledem k tomu, že i já jsem měla určitou představu o rovnoprávnosti. Ovšem tentokrát jsem musela uznat, že ji zastavil právem a neudělal to nijak hrubým způsobem. Ovšem ona si to nemyslela. Spustila na svého manžela a ječela na něj všechno, co jí přišlo na jazyk. To už se i on naštval a seřval ji na dvě doby. Teprve v tu chvíli jí asi došlo, že to opravdu přehnala a očividně zkrotla. Jenže jak už byl její manžel v ráži, pokračoval ve svém kázání dál a nakonec ji vykázal z místnosti, kdy ona beze slova odešla. Tiskla jsem se Trenovi k boku a nechala se jím konejšit, ten křik se mi nelíbil. Na mě se nekřičelo.

"Omlouvám se," zamumlal ten muž, když se trochu uklidnil a posadil se zpět do křesla. Anthony to přešel bez dalších komentářů, jen po Constance vrhl jeden pohled a donutil ji tak mlčet. V debatě pokračovali dál, ale já už je neposlouchala.

"Anori?" zašeptal mi Tren do ucha a pátravě mi hleděl do tváře. Pochopila jsem, že se mu moje mlčení zdá trochu divné a ptá se po důvodu. Jemně jsem se usmála a zavrtěla hlavou, jako že se nic neděje. Jediné, co mi teď vířilo hlavou, byla ta poslední scéna, a jak snadno dokázal Anthony Constance umlčet. Zamyslela jsem se nad tím, jestli i já Trena dostávám do takových nepříjemných situací, kdy by mě chtěl umlčet a já bych si vedla svou. Sama jsem věděla, že jeho káravý pohled mě většinou nezadržel. Zabořila jsem mu tvář do krku, objal mě o něco pevněji a svojí myslí se jemně otíral o tu moji. Nerozmýšlela jsem se příliš dlouho, jestli ho pustit dovnitř. Proč by nemohl vědět, co mě trápí? Naše mysli se spojily a dovolily nám tak duševní spojení, které neprožíval každý.

"Zlatíčko moje, proč se trápíš takovou hloupostí? Víš, že kdyby mělo o něco jít, upozornil bych tě. Vždyť víš, že na tebe nekřičím," promluvil ke mně jemně, když si prohlédl moje myšlenky.

"Trene," vytrhl nás Anthonyho hlas ze společného zamyšlení. Tren stáhl svou mysl a omluvil se, že neposlouchal. Ptali se ho, zda by šel hrát volejbal. Samozřejmě jim na to kývl. Všichni jsme se tedy odebrali ven, kde jsme se všechny ženy posadili na přistavěné lavice pod slunečníky a Tren a ten neznámý muž na jedné straně a Patrik s Erikem na straně druhé se postavili na pískem vysypané hřiště pro volejbal. Raziel s Anthonym zůstali doma a řešili zase nějaké administrativní záležitosti. Nebyl žádný div, že Tren měl také sklony k časté práci, když to viděl všude kolem sebe. Kluci si na hřišti nechali postavit síť a přinést míč a začali hrát. Erik se na to moc netvářil, hraní mu příliš nešlo. Zvedla jsem se od stolu, že přinesu nějakou limonádu, když se ozval výkřik.

"Bacha!" volali kluci. Ještě jsem stihla zaregistrovat míč, letící mým směrem. Nastavila jsem ruce a odehrála jim zpět na hřiště.

"Páni, ty umíš hrát," podivili se kluci.

"No jasně," pokrčila jsem s úsměvem rameny.

"Že mě vystřídáš," zaprosil Erik.

"Jo, já s Anthonym a tady slečna s Patrikem proti nám," odsouhlasil nám to ten muž. Tren svraštil obočí, ale nakonec zdráhavě souhlasil. Erik vděčně zasedl k děvčatům a já si sundala boty a postavila se k Patrikovi.

"Tak je porazíme, co říkáš, malá čarodějko?" usmál se na mě Patrik. S úsměvem jsem přikývla. A pak jsme začali hrát a musím říct, že nám to šlo. Já jsem nahrávala a Patrik smečoval jedna radost. Nakonec jsme naprosto jasně vyhráli.

"Pěkný," pochválil mě Patrik a nastavil mi obě ruce, abychom si mohli plácnout. Nakonec z toho bylo jedno přátelské objetí na počest výhry.

"Chci odvetu, ale prostřídáme se," řekl ten muž udýchaně, ukázal na mě a pak naznačil, že mám jít na druhou stranu. Sám se postavil k Patrikovi. Podlezla jsem tedy síť a Trenovi na uvítanou nastavila rty, aby mě mohl políbit. Všimla jsem si totiž, že se po mém objetí s Patrikem zase tvářil dost rozmrzele. Nakonec se ale usmál a polibek mi rád dal.

"Takže budeme hrát spolu," nadhodil, protože asi nevěděl co říct, ale chtěl se mnou mluvit.

"No, už to tak vypadá. Takže tentokrát vyhrajeme my, jo?" usmála jsem se a věnovala mu ještě jednu pusu.

"Tak jedeme!" zavelel Patrik a ujal se rozhazování. S Trenem se mi hrálo o něco lépe, než s Patrikem. Tren sice neměl tak silnou smeč, takže míče často létaly zpátky, ale pokaždé, když jsem se sklouzla a upadla do písku, mě jeho ruce něžně zvedaly a oprašovaly mě.

"Anori, ty hraješ ještě pořád se mnou?" provokoval mě Patrik, když už jsem potřetí nevybrala jeho příjem. Jen jsem na něj vyplázla jazyk a tentokrát se soustředila, abych jeho ránu vybrala. To se mi povedlo a Tren zakončil výstavní smečí.

"Šikula," zapředla jsem mu u ucha a on mě znovu políbil.

"To neplatí, doping," smáli se ti dva na druhé straně.

"Měl si možnost," exceloval tentokrát Tren, když si utahoval z Patrika. Překvapeně jsem se usmála, to jsem od něj nečekala, že to vzal tak s nadhledem. Po několika minutách hry jsem opět končila jako vítěz.

"Myslíte, že když s ní teď budu hrát já, tak taky vyhraju?" zamyslel se ten chlápek. To všechny rozesmálo. Pak už jsme jen relaxovali a povídali si. My jsme s Trenem zůstali sedět na slunce vyhřátém písku. Cuchala jsem mu vlasy, abych z nich vyklepala co nejvíc písku, měl ho snad úplně všude. Bylo to krásné odpoledne.