První rande

Hlásím se s pokračováním. Vím, že mi to poslední dobou trvá trochu déle, ale jde mi to čím dál tím hůř. Snad mě ten školní systém zase vrátí trochu na nohy ;). Přeji pěkné počtení a za komentáře budu ráda.

.

.

Práce mě hned vtáhla do svého obvyklého kolotoče. Neměla jsem čas přemýšlet nad ničím jiným, než nad případy. Po Trenovi jsem se za celý den ani nepodívala, ani jsem si nevšimla, kdy odešel. Až v osm večer jsem zjistila, že jsem v kanceláři poslední, všichni už odešli. Usoudila jsem, že je načase to zabalit. Oblékla jsem si sáčko, které mi tu ráno nechal Tren a konečně opustila kancelář. Doma jsem byla za pár minut, neměla jsem to daleko a navíc jsem jezdila služebním autem. Přede dveřmi jsem se zastavila a na chvíli si vychutnávala ten moment, že jsem opět tady. Pak jsem si odemkla a vešla dovnitř. Sundala jsem si boty a všimla si pánských polobotek. Trochu mě to vyděsilo, jak by se sem dostaly? Pak jsem se snažila uklidnit a přemýšlet racionálně. Napadalo mě jen jediné vysvětlení.

"Trene?" zavolala jsem do ztichlého domu. Objevil se ve dveřích. Úlevně jsem vydechla. "Vyděsil jsi mě, víš to? Proč jsi mi neřekl, že přijdeš?" spustila jsem pak. Mírně sklonil hlavu ke straně.

"Říkal jsem ti to, když jsem odcházel, ale asi jsi mě nevnímala," pousmál se.

"Ani jsem nezaregistrovala, kdy jsi vlastně odešel," přiznala jsem. Stáli jsme v hale a hleděli na sebe. Bylo to trochu divné.

"Tak se nezlob. Nakoupil jsem ti, uklidil tu, dokonce jsem i uvařil," říkal vemlouvavě a přešel blíž ke mně, kdy mi pomohl sundat sako.

"Já se nezlobím. Jak ses sem dostal?" nedalo mi, abych se nezeptala.

"Jsem tvůj meertalen, mám klíče," pokrčil rameny. Skepticky jsem si ho prohlédla, ale on se tvářil jako nevinnost sama.

"Dobře, cos mi uvařil dobrého?" změnila jsem téma. Nechtěla jsem se na něj zlobit. Bez odpovědi mě odvedl do kuchyně, kde přede mě postavil talíř masa s rýží, mého oblíbeného jídla. A ještě navíc s láskou dělaného. Vždycky jsem si dělala legraci, že mi od něj tolik chutná proto, že vaří s láskou. On nejedl, ale já do sebe nacpala dvě porce, neměla jsem totiž nic k obědu.

"Tak je hodná holka, musíš jíst," domlouval mi tiše.

"Neměla jsem v práci čas," pokrčila jsem rameny. Pátravě se na mě zahleděl.

"Co tě napadlo?" přimhouřila jsem oči. Ale on jen s úsměvem zavrtěl hlavou. Chvíli jsem si ho měřila pohledem, ale on nepovolil. Nakonec jsem to vzdala a posadila se blíž k němu. Teď, když byly všechny moje tělesné potřeby uspokojeny, potřebovala jsem naplnit i ty emocionální. Přitulila jsem se k němu a začala ho líbat.

"Víš, že tvojí postel jsem ještě nevyzkoušel?" zapředl mi do ucha, když už jsem na pohovce seděla jen ve spodním prádle. Vůbec nechápu, kdy mě svlékl, v tom víru vášnivých polibků jsem si ničeho nevšimla.

"Aby to vůbec vydržela, tímhle stylem ji ještě nikdo netestoval," zamyslela jsem se a přitom si svlékla podprsenku. Chvíli si mě prohlížel, než byl schopný odpovědět.

"Myslím, že v tomhle bytě se netestovala spousta věcí," zazubil se a vysadil si mě na klín.

"Co tím naznačuješ?" skousla jsem si svůdně ret. Tak, jak jsem na něm seděla, se se mnou zvedl a odnášel mě do ložnice. Pro jistotu a lepší pohodlí jsem mu obmotala nohy kolem pasu a ruce kolem krku, jeho rty jsem ovšem ani na chvíli nenechala na pokoji. Musel se mi téměř násilím vykroutit, aby mi mohl odpovědět.

"Naznačuji ti tím, že nahou tě tu neuvidím naposledy," zavrněl mi do ucha, a to už jsme byli v ložnici, kde mě pokládal do čistých peřin. Překvapeně jsem si je prohlížela.

"Říkal jsem ti, že jsem tu uklidil a vrátil všechny tvoje zabavené věci na svá místa," řekl na vysvětlenou, ale hned poté mě donutil myslet na mnohem, ale mnohem příjemnější věci. Ráno mě probudilo příšerné skřehotání budíku. Jak nerada jsem otevřela oči. Dřív jsem nebyla zvyklá, že by mě někdo v noci takhle vyčerpával a já tedy většinou neměla problém se vstáváním. Otočila jsem se a zjistila, že místo mého nejdražšího snoubence se mnou v posteli leží jen vzkaz:

"Dobré ráno, vrátil jsem se k sobě domů pro čisté oblečení. Uvidíme se v práci. S láskou, T."

Došlo mi, že vlastně ani nevím, kde bydlí. Nikdy jsem se o to nijak zvlášť nezajímala. Urychleně jsem vyskočila z postele, oblékla si na sebe svoje úzké světle šedé džíny a tu nejlepší bílou halenku, kterou jsem měla. Nalíčila jsem se o něco výrazněji než obvykle, naházela do sebe rychlou snídani a nedočkavě vyrazila do práce. V kanceláři jsem celou dobu netrpělivě poposedávala a neustále skenovala pohledem vchodové dveře, kdy se konečně objeví. Přišel dříve než obvykle. Jenom zahodil bundu k sobě na židli a bez klepání vcházel do mé kanceláře. Já už seděla na stole, halenku svůdně rozepnutou. Při pohledu na mě se na chvíli zastavil, než se mu na tváři usídlil takový ten dravčí úsměv a pomalu se vydal ke mně. Neřekl jediné slovo, vzal můj obličej do dlaní a začal mě vášnivě líbat. Jo, tomu já říkám ranní přivítání podle mého gusta.

"Někam se chystáš, nebo jsi tak pěkně oblečená jen kvůli mně?" zeptal se. Tentokrát jsem nepromluvila já a znovu si přitáhla jeho rty. Znovu se posadil do mé židle a mě si přitáhl na klín.

"Kde jsou vůbec Erik s Patrikem?" došlo mi najednou. Tren se trochu zašklebil.

"Dneska přijdou jako dočasná podpora policejních řad," odpověděl.

"Hm, to vás budu mít všechny tři pěkně pod dohledem," zavrněla jsem a objala ho kolem krku. Jen protočil oči v sloup. Když se blížila doba příchodu všech ostatních pracovníků, usadila jsem se do své židle a on si přesedl na jinou.

"Přijdeš dneska zase ke mně?" zeptala jsem se. Líbilo se mi, jak včera nadhodil něco o tom, že celý můj byt si žádá znesvěcení.

"Dnes ne, žabičko. Slíbil jsem kolegům, že s nimi půjdu posedět," zavrtěl omluvně hlavou.

"V tom případě mi to zítra večer vynahradíš, platí?" nadhodila jsem vyzývavě.

"Samozřejmě, a po úspěšném rande zajdeme k tobě," zavrněl.

"Jak můžeš vědět, že bude úspěšné?" provokovala jsem ho.

"Myslíš, že se mnou zažiješ neúspěšné rande?" pozdvihl obočí. Zamyslela jsem se.

"Já vlastně nevím, protože jsem s tebou ještě žádné rande neměla. Pokud vím, tak jsem tě totiž svedla já během pracovních pochůzek a pak už jsme spolu vlastně žili," pokrčila jsem rameny. Chtěl něco říct, ale pak zmlkl. Věděl, že jsem měla pravdu.

"Tak to budu muset napravit. Co bys chtěla dělat?" zeptal se.

"Ty jsi tady ten vládce vesmíru, tak něco vymysli," sladce jsem se usmála a popleskala ho po tváři. Civěl na mě trochu vykuleně, ale nakonec přikývl. Bylo vidět, že mu to v mozku opravdu šrotuje, jak chtěl vymyslet něco, čím by na mě zapůsobil. Tipovala jsem, že nakonec vyhraje typické kino a večeře, i když i tím by u mě zabodoval. Vlastně by zabodoval čímkoliv, pro mě bylo důležité, abychom hlavně byli spolu. Pak už začali přicházet ostatní, Tren si šel po své práci, já si také dělala tu svou. K polednímu mě vyrušilo zaklepání, kdy dovnitř vstoupil Tren a položil přede mě papírový sáček.

"Co to je?" ptala jsem se podezřívavě.

"Oběd," odpověděl klidně. Překvapeně jsem pozdvihla obočí.

"Budu tě muset hlídat. Vím, jak snadno se při práci dokážeš zapomenout. Předtím jsem to měl trochu složitější, ale v tuhle chvíli si klidně můžu dovolit tady stát a dívat se, jak to sníš," oznámil mi. S protočením očí jsem odložila papíry, co jsem měla v rukou, z tašky vyndala jeden sendvič a zakousla se do něj. Byl vynikající.

"Spokojený?" ptala jsem se, když jsem snědla oba sendviče a papírovou tašku odhodila do koše.

"Nadmíru," kývl a rychle mě políbil na čelo.

"Každou chvíli dorazí ti dva. Vědí, co přesně tu mají dělat, vysvětlí ti to," oznámil mi pak.

"Už jsi vymyslel, co budeme zítra dělat?" zeptala jsem se provokativně.

"Ano, až na pár detailů mám jasno," kývl. Vyčkávavě jsem na něj hleděla.

"Nic ti neřeknu, pak bys přišla o ten moment překvapení," zakřenil se.

"Tak mi alespoň řekni, co si mám obléknout," prosila jsem. Na chvíli se zamyslel.

"Džíny, tričko a nějaký svetřík budou fajn," řekl nakonec. Frustrovaně jsem si povzdechla, tohle mi v ničem nepřiblížilo, co budeme dělat. Poslal mi vzdušný polibek a odešel z mojí kanceláře. Netrvalo to ani tři minuty a už na dveře klepal Patrik s Erikem. Vysvětlili mi, že tu budou dělat něco na způsob stážistů. Budou mi k ruce, kdybych cokoliv potřebovala. A Patrik měl navíc zůstat u mě v kanceláři. Zajímalo by mě, kdo to vymyslel, protože Tren s tím určitě dobrovolně nepřišel.

"Co děláš dneska večer?" ptal se mě Patrik, když jsme vyřešili všechny náležitosti.

"Dneska jsem slaměná vdova," přiznala jsem s úsměvem.

"Co kdybych tě někam vytáhnul?" zazubil se a já hned pochopila. Začíná s tou hrou, kterou jsem mu navrhla u Constance.

"Jasně, vyzvedneš mě tu po práci?" nadhodila jsem. S úsměvem přikývl. Erik stál trochu stranou a řekla bych, že v sobě právě bojoval s loajalitou ke mně a k Trenovi.

"Půjdeš s námi, Eriku?" nabídla jsem mu, aby pochopil, jak to myslím.

"Ne, já na to moc nejsem," odmítl zdvořile a odešel s šanonem papírů, které bylo potřeba založit do archivu. Já mezitím Patrika představila kolektivu.

"Co budeš dneska večer dělat, šéfko?" ptala se mě jedna z kolegyň. Pravděpodobně chtěla dneska večer pořádat nějaký babinec, když se chlapy zařídili po svém.

"Zajdeme si s Patrikem někam na skleničku. Abychom se lépe poznali," odpověděla jsem jí a teprve potom mi došlo, že v místnosti seděl i Tren a samozřejmě to slyšel. Setkala jsem se s jeho zaskočeným pohledem. Patrik ovšem strhl mou pozornost na sebe a oba jsme odešli ke mně do kanceláře, kdy mi pomáhal vyřizovat úřední povolenky a jiné věci, které nám všem znepříjemňovaly život.

"Já jdu, tak se uvidíme zítra," nakoukl do mé kanceláře Tren. Přešla jsem k němu, abych mu vlepila polibek na rozloučenou. Z jeho strany byl o něco naléhavější než obvykle. Znovu si mě prohlédl, dopl mi knoflíček, který mi rozhaloval halenku a s povzdechem odešel.

"Máš pravdu, že tohle bude sranda. Proč jsem si to nikdy předtím nespojil dohromady, ten jeho varovný pohled v mojí přítomnosti" ozvalo se z jednoho z křesel.

"Patriku ty jsi tu ještě pořád?" ptala jsem se překvapeně. Zubil se na mě a točil se v křesle pořád dokola.

"Jo, žárlí na mě, tak mu chci dát důvod," vyplázla jsem na něj jazyk. Patrik mi pomohl do saka a pak jsme společně odešli do jednoho z barů, kde jsem mu nad sklenkou vína pověděla o tom, jakou boudu na mě Tren tady připravil. Patrik se mohl potrhat smíchy. Za tuhle botu si tu mojí provokaci zasloužil.

"Já jen doufám, že se udrží a neskočí mi jednou do úsměvu," pronesl Patrik. Byla jsem si jistá, že by se Tren kvůli mně klidně popral, kdyby o to šlo. Přesto jsem zavrtěla hlavou, abych ho uklidnila. Strávila jsem s Patrikem moc hezký večer, pak mě doprovodil domů. Byla jsem vážně zvědavá, jestli bude Tren nějak reagovat. Ráno jsem se navlékla do tmavých úzkých džínů, bílého trička a přehodila si přes ruku tmavě zelený pletený svetr, který byl spíše dekorativní, zapínal se na jediný knoflík pod prsy. Věděla jsem, že měl Tren radši, když jsem nosila barevné šaty, než nějaké smutné barvy. Když jsem přišla do práce, Tren už tam na mě čekal. Prohlédl si mě a pak se usmál.

"Ahoj krásko," zabroukal.

"Myslíš, že na to naše rande je to vhodné?" poškádlila jsem ho.

"Myslím, že to bohatě stačí," přikývl. Společně jsme vešli dovnitř.

"Tak jak sis užil včerejšek?" ptala jsem se ho a přitom si prohlížela papíry na stole.

"Ale jo, šlo to. Znáš mě, že na takové akce moc nejsem," pokrčil rameny. Věděla jsem, že kdybych na něj včera trochu naléhala, určitě by povolil a zůstal by se mnou.

"A co ty?" zeptal se pak, přitom si prohlížel tituly v knihovně. Přešla jsem k němu a objala ho kolem pasu.

"Byl to velmi příjemný večer," odpověděla jsem popravdě. Popadl mě za ramena a přitiskl mě zády ke knihovně.

"Proč mi tohle děláš?" zašeptal naléhavě a vášnivě mě políbil.

"Celou noc jsem nemyslel na nic jiného než na vás dva," přiznal. Zahleděla jsem se mu do očí.

"A proč to děláš?" zeptala jsem se.

"Sám nevím," pokrčil s pousmáním rameny. Věděla jsem, že se tedy nezlobí. Líbali jsme se tak dlouho, dokud nepřišel do práce Patrik.

"Anori…ou, pardon," vešel dovnitř, a když nás našel v téměř milostném obětí a zaměstnané vášnivými polibky, zakryl si papíry výhled na nás a odešel ven. Tren mě s úsměvem pustil, tohle mu očividně udělalo dobře na jeho zraněné ego. Jen jsem mu pocuchala vlasy. Opět jsem od něj dostala oběd, který mi tedy rozhodně bodl. I normálně jsem měla hlad, ale prostě nebyl čas si něco udělat.

"Takže v kolik budeš končit? Abych tě vyzvedl?" zeptal se, než odešel.

"Hm, myslím, že tak na šestou," usmála jsem se.

"Dobře, budu na zadním parkovišti," mrkl na mě.

"Budu se těšit. A tohle vyplň," políbila jsem ho a hned na to mu vrazila do ruky nějaké formuláře. Chvíli na mě zíral, než se jenom zasmál, zasalutoval a odešel. Do večera mi čas utekl hrozně rychle. Musela jsem se hlídat, abych nepřesáhla čas. Přesně v šest hodin jsem zamykala svoji kancelář a odcházela k zadnímu parkovišti, kde jsem se pořádně rozhlédla. Nikde jsem neviděla stát žádné auto. Napadlo mě, že ještě nedorazil, mohl mít pár minut zpoždění. Až pak jsem si všimla, že na druhé straně se někdo opírá o motorku. Nepoznala jsem druh ani značku, ale byla to pěkná mašina. Snažila jsem se zaostřit na postavu, a modlila se, aby to nebyla pravda. Samozřejmě, že to byl on. Už z dálky mě přivítal jeho zářivý úsměv.

"Ahoj," řekla jsem trochu nervózně.

"Ahoj," odpověděl a zvedl se z motorky.

"To je tvoje? Ty nemáš auto?" ptala jsem se.

"Ne nemám, tohle mi vždycky stačilo," přitakal. Konečně mi taky došlo, proč pořád nosí tu bundu. Jasně, když se prohání na tom smrtícím stroji, musí nosit bundu.

"A na tom mě povezeš," ptala jsem se znovu. Přikývl.

"Neboj se, pojedu opatrně, když povezu takový poklad," mrkl na mě a podával mi helmu. Hlasitě jsem polkla, ale vzala si jí od něj. Jsem přece policistka. Nějaká mašina mě nezastraší.

"Takže na tohle jsi tu lákal holky?" ptala jsem se, abych trochu odlehčila atmosféru od toho strašáka, co visel ve vzduchu - jízda na motorce. O jeho počestnosti jsem si přestala dělat iluze ve chvíli, kdy mi přiznal, že neměl vždycky vztah pro city.

"Ne, lásko. Ta druhá helma je kupovaná včera večer přímo pro tebe," zavrtěl hlavou.

"Ty jsi tu byl hodný chlapec, jo?" provokovala jsem. Přistoupil těsně ke mně.

"Ano, nikdy jsem nevyhledával vztahy s pozemskými ženami. Měl jsem tu oči jen pro tebe," odpověděl a zapnul mi ten jediný knoflík, který jsem na svetru měla.

"Snad ti nebude zima," zamumlal potom. Nasadila jsem si helmu a posadila se za něj. Samozřejmě jsem věděla, kde jsem se měla držet, byla jsem přece policistka! Ve chvíli, kdy Tren nakopl motor, kola zaskřípala a celý stroj se smýkl po štěrku a rychle vystartoval, jsem vykřikla a vůbec se nestarala o nějaké předpisové držení. Pevně jsem ho sevřela kolem pasu.

"Miláčku, nevadí mi, že se držíš mě namísto těch zadních držadel, ale nesmíš mě mačkat tak pevně," ozval se mi v hlavě jeho hlas. Neochotně jsem povolila svoje sevření, ale zůstala jsem napnutá jako struna.

"Srdíčko, zkus se trochu uvolnit. Neboj, já bych tě nikdy nenechal, aby sis ublížila," domlouval mi. Snažila jsem se ho poslechnout. Bylo pravdou, že mu motorka na silnici seděla pevně, necítila jsem žádné chvění. Ani v zatáčkách jsem nepocítila žádnou nejistotu. Povolila jsem svůj stisk ještě o něco víc. Tren se poctivě držel rychlostního limitu, i když mi bylo naprosto jasné, že sám jezdí jako drak. Trochu jsem se od něj odtáhla, abych lépe viděla na cestu. Netušila jsem, kam mě veze. Jeli jsme někam do kopce a sem tam, když se stromy rozestoupily, byl vidět nádherný výhled do údolí. Přistihla jsem se, že se usmívám.

"Tak už jsi tomu přišla na kloub, zlatíčko?" ozval se mi v hlavě jeho pobavený hlas. Jasně, že si všiml, že už jsem neseděla tak zkoprněle. V myšlenkách jsem mu naznačila, že bych ho políbila na krk, kdyby mi v tom nebránila ta helma. Ještě chvíli jsme stoupali, než Tren začal zpomalovat, až motorku zastavil. Slezla jsem z ní a nemohla z tváře dostat ten rozradostněný úsměv. Jakmile jsme si oba sundali helmu, objala jsem ho kolem pasu a vtiskla mu několik polibků. Tren pak zotvíral těch pár úložných prostorů, které v motorce byly a vyndal deku, menší košík na piknik a lahev vína. Odvedl mě kousek lesem, až jsme vyšli na louku s nádherným výhledem do údolí. A tak jsem zažila svůj první opravdový piknik. Tren připravil nějaké výborné mini zákusky a mini chlebíčky, přitom jsme si povídali a kochali se výhledem.

"Tady se mi moc líbí," hleděla jsem zasněně do krajiny.

"To jsem rád," zabroukal Tren. Začali jsme se líbat a bylo to přesně takové, jaké to ukazovali ve filmech. Sledovali jsme společně západ slunce, přitom jsme vedle sebe jen leželi a drželi se za ruce. Cítila jsem se tak šťastná.

"Tak půjdeme? Než se úplně setmí. Vezmu tě domů druhou stranou, je tam pěkný výhled," usmál se Tren a pomohl mi na nohy. Společně jsme sbalili věci, naskládali je do motorky, oblékli si helmy a vyrazili. Přesně jak Tren říkal, chvíli se motal lesem, až se dostal do míst, kde mi ve výhledu ze silnice nebránily žádné stromy, nic. Viděla jsem usínající oblohu v kontrastu s probouzejícím se nočním životem měst. Bylo to nádherné. Teď už jsem se Trena jen zlehka přidržovala za pas a nebylo by to proto, že bych se bála. Spíš jsem se ho prostě chtěla držet. Jeli jsme, dokud se úplně nesetmělo. Byla mi trochu zima, přece jen jsem na takové ježdění nebyla pořádně obléknutá. Naštěstí Tren už zajel do našeho městečka a já tedy věděla, že bude co nevidět zastavovat. Jenže on odbočku k mému domu přejel. Chtěla jsem ho upozornit, ale pak mě napadlo, že třeba jen nechce vzbudit zbytečný rozruch a zaparkuje kousek bokem. Jenže my jsme jeli dál, až jsme projeli téměř celé město. To už jsem naprosto ztratila přehled o tom, co se chystá udělat. Nakonec jsme zastavili na odlehlém místě za městem, kde stál jeden dům, taková ubytovna, se kterou nikdo nechtěl mít nic moc společného. Nechápala jsem, proč mě Tren odvezl zrovna sem. Zaparkoval a nechal mě slézt z motorky. Okamžitě jsem si stáhla helmu. I on si ji sundal. Pozdvihl ke mně své modré oči a zdálo se mi, že je lehce nervózní.

"Víš, napadlo mě, že dnešní večer bychom mohli zakončit u mě doma," pronesl pak a za ruku mě odváděl k jedněm dveřím. Odemkl si a pustil mě dovnitř jako první. Rozsvítil světlo a nechal mě, abych si to všechno prohlédla. Ono popravě nebylo moc co prohlížet. Celý jeho byt se skládal z jedné menší místnosti. Vlastně to byla malá garsonka. V rohu byla malinkatá kuchyňská linka, pak stolek, na kterém byl postaven laptop, ke stolu pasovaly dvě židle. Vedle v rohu stála menší skříň na šaty. Naproti byla postel, která jako jediná z celé místnosti vypadala trochu pohodlně a nověji. Vedle postele byly další dveře, které vedli do miniaturní koupelničky, byla to jen malá špeluňka na toaletní mísu, drobné umyvadlo a ještě menší sprchový kout, kam by se sotva vešel dobře stavěný muž.

"Tak tady jsi žil celou tu dobu?" ptala jsem se překvapeně.

"Ano," přikývl, "vždycky mi to stačilo, trávil jsem všechen čas venku," vysvětloval.

"A do té sprchy se vejdeš?" ptala jsem se podezřívavě.

"Nezavřu za sebou dveře, sprchuji se v práci," přiznal mi se zářivým úsměvem. Přesně jak jsem řekla, je to sotva pro mě, natož pro někoho dobře stavěného.

"Hm, já mám doma velkou koupelnu, kde mám dokonce i vanu. Je ti kdykoliv k dispozici," zavrněla jsem. Objal mě zezadu kolem pasu.

"Hm, toho asi rád využiju," zavrněl mi do ucha a začal mi sundávat svetr i tričko. Nechala jsem se od něj svlékat a líbat. Jak se nás začala zmocňovat touha, přišlo mi to všechno jiné, než obvykle. Takové intenzivnější. Asi tím, že to byl tak stísněný prostor, všechno jsem vnímala mnohem citlivěji. Tren mě pevně chytil za ramena a prudce mě otočil čelem k sobě. Pravděpodobně to on cítil úplně stejně. Stáhl mě na postel. Ozvalo se takové to typické zavrzání a já se okamžitě rozesmála.

"Je tu něco k smíchu?" zabroukal a sám si stahoval kalhoty a triko.

"Sousedi z nás budou mít radost," poznamenala jsem a demonstrativně jsem na posteli poskočila, abych mu předvedla to vrzání.

"Vždycky jsem byl velmi tichý soused. Pro jednou to budou muset vydržet," pokrčil rameny a hned se sápal po mých rtech. Postel protestovala proti našim pohybům a mě to postupně začínalo být jedno. Soustředila jsem se jen na jeho rty a jeho doteky. Když naše pohyby chytily jeden společný rytmus, neubránila jsem se občasnému uchichtnutí. Postel pod námi vrzala v přesně okopírovaném tempu a já se kousala do rtu, abych ztlumila alespoň svoje vzdychy, když už jsem nemohla ztlumit tu postel. S posledními přírazy jsme své výkřiky utlumili v horoucím polibku. Tren se hned uvelebil na postel a mě si položil přes sebe, jinak bychom se na tu malou postel nikdy nevešli. Na protější stěnu se ozvalo bouchání, jak si někdo z vedlejšího bytu vynucoval klid. Tren se trochu odtáhl, popadl mojí botu a hodil jí po stěně. Pak už byl klid.

"Máš tu opravdu milé sousedy," konstatovala jsem.

"Je to hrozně protivná baba. Do půlnoci jí vyřvává televize, ale běda mi, když dělám nadměrný hluk. A přitom ta postel stojí u druhé zdi," rozčiloval se.

"Pojďme si lehnout, zítra vstáváme do práce," zabroukala jsem mu do ucha smířlivě. Jen přikývl a zhasl stolní lampičku, která nám tu do té doby dělala slabé světlo. Ale ani jeden z nás nemohl usnout hned.

"Víš, co mě vždycky zajímalo?" prolomil Tren ticho jako první. Zvedla jsem se na loktech, abych mu alespoň maličko viděla do tváře, oknem sem totiž dopadalo trochu světla.

"Jestli se ti na mě opravdu pohodlně spí? Připadám si totiž jako dost tvrdá matrace," prohodil s úsměvem.

"Já si zase vždycky říkám, proč mě na sobě necháváš, protože musím být docela těžká peřina," odpověděla jsem taky v žertu. Oba jsme se rozesmáli.

"Mě se na tobě spí úplně ze všeho nejlíp. Jinak bych to přece nedělala," ujistila jsem ho, když jsem se dostatečně vysmála.

"U mě to platí stejně," políbil mě do vlasů. No, a teď už byl opravdu nejvyšší čas spát!