Hon na Shinigamiho

Po delší době se opět hlásím s pokračováním, i když tentokrát to není zase až tak úplně moje vina :D doufám, že se tenhle díl bude líbit, a můžu slíbit, že mám napsaných dost dílů dopředu, takže minimálně měsíc budou vycházet pravidelně v neděli, jako tomu bylo i dřív ;). Název není až tak úplně výstižný, ale lepší mě nenapadl a tak sjem nechala tenhle pracovní. Pěkné čteníčko a prosím o komentář:

.

.

Když ráno začal skřehotat budík, měla jsem sto chutí ho prohodit oknem. Tren se pode mnou zavrtěl, ale neměl se moc ke vstávání.

"Lásko, vypni ten budík," zakňourala jsem rozespale. Ještě chvíli trvalo, než se pokojem opět rozhostilo ticho. Pohodlně jsem si mu znovu lehla na hrudník.

"Miláčku, musíme vstávat do práce," třásl mi Tren ramenem, protože bez mé pomoci se z postele zvednout nemohl.

"Nikam nemusíme, uděláme si volno," vrtěla jsem na něm hlavou.

"Zlatíčko, ty sama víš, že se flákat nemůžeme," přemlouval mě. Nakonec jsem se převalila tak, že mohl vstát. Já se ovšem položila zpět do peřin.

"Nikdy mě nikdo takhle nevyčerpával. S tebou nemůžu vstávat do práce," bručela jsem z pod peřiny.

"Miláčku můj, vylez z těch peřin. Já normálně vstávám až za půl hodiny, ale tohle byl tvůj budík," nepřestával se mnou třást. Jenže já se jen víc zachumlala. Tren si povzdechl a šel si udělat ranní hygienu. Pak se mi naskytl výhled na prvotřídní striptýz, kdy jsem mohla posnídat pohledem jeho tělo.

"Tak budeš vstávat nebo mám jet bez tebe?" ptal se výhružně.

"Už lezu," brblala jsem a pomalu se koulela ven z postele.

"Mám jenom to včerejší oblečení, v tom do práce stejně nemůžu, bylo by jim to divné," nepřestávala jsem se mračit.

"Lásko, ty jsi dneska nějak nabručená. A já myslel, že jsme včera měli hezký večer i noc. Ale ty se tváříš, jak kdyby to byla největší katastrofa," vyčetl mi na oko. Trochu jsem vyjasnila svůj výraz. Vlastně to bylo naše první rande a je pravda, že jemu jsem ten dojem asi trochu kazila.

"Byl to nádherný večer i noc. Tipovala jsem to, že vyhraje klasika v podobě kina a večeře, netušila jsem, že dokážeš být takový romantik," usmála jsem se na něj. Přistoupil ke mně a políbil mě na čelo.

"Teda, asi budu brát osobně, když si o mě myslíš, že jsem až tak bez fantasie, že bych tě na první rande vzal do kina a na večeři," hraně se otřásl. Jen jsem ho šťouchla do ramene. Se smíchem odešel ven z bytu na verandu, aby mi dal trochu soukromí k tomu se zkulturnit. Slyšela jsem ho, jak se venku baví se sousedem. Byl to mužský hlas, takže jsem usoudila, že to bude soused, co bydlí z druhé strany než ta protivná baba.

"Tak jsem včera slyšel, že se konečně chováš trochu jako chlap," slyšela jsem říkat toho souseda.

"Když myslíte, pane Tackelmanne," zabručel Tren.

"A kdo je ta dračice," vyptával se soused dál. Tren něco zamumlal, očividně si nebyl jistý, zda to může říct nebo ne. Rozhodla jsem se ho zachránit. Nebyla jsem ještě úplně oblečená, proto jsem vzala malý ručník, co byl v koupelně a zabalila se do něj. Vyšla jsem ze dveří. Věděla jsem, že lidé z téhle ubytovny mě určitě neznají.

"Vrabčáčku, kam jsi mi včera rozházel oblečení?" ptala jsem se svůdně zapřená u zárubně. Řekla bych, že pan Tacklemann mě právě posnídal. A Tren pravděpodobně taky. Hned na to se ale zamračil, popadl mě za loket a odvedl dovnitř, kdy za sebou pečlivě zavřel dveře. Nenechala jsem mu prostor, aby se mohl rozčilovat. Prostě jsem si ho přitáhla za límec k sobě a začala ho líbat. Chvíli se bránil, než se ke mně přidal.

"Na protesty není vhodná doba," oznámila jsem mu, když jsem ho pustila. Skepticky se na mě podíval, ale poslušně mlčel. Mezitím jsem se oblékala.

"Já myslel, že ti vrabčák oblečení poschovával," pronesl pak v žertu, alespoň jsem věděla, že se nezlobí.

"Už se objevilo," mrkla jsem na něj svůdně předkloněná. Zálibně si mě prohlížel, pak rychle zatřepal hlavou a začal si chystat materiály do brašny. Prohlédla jsem se v malém nástěnném zrcadle. Každému bude divné, když se v práci objevím úplně v tom samém oblečení, vždycky jsem to střídala. Budu muset vymyslet nějakou přijatelnou výmluvu.

"Já jsem připravená a už zase zdržuješ ty," objala jsem ho kolem pasu.

"To zrovna," políbil mě na tvář a společně jsme odcházeli ven, kde měl Tren zaparkovanou motorku. Na ní jsme byli v práci během chvilky a zamaskovali jsme tak naše ranní zdržení. Doufala jsem, že dnešek bude pohodový, neměla jsem náladu na žádné hektické běhání. Bohužel, moje přání nebylo vyslyšeno. Hned jakmile přišly do práce kolegyně, začaly řešit, proč jsem v tom samém oblečení, ve kterém jsem byla i včera. Nakonec přišly s vysvětlením v podobě toho, že jsem spala u nějakého milence, což byla vlastně pravda. Už jsem se připravovala na to, že budu muset kápnout božskou ohledně mě a Trena, když se ony vytasily s nějakým novým a neznámým přítelem. A samozřejmě že podezření padlo na Patrika, protože si nešlo nevšimnout, jak se kolem mě motal. Pomalu až k nám jsem slyšela, jak Tren skřípal zuby, jak se mu ta představa, mě a Patrika společně, příčila v hlavě. Vadilo mu, že jsou zásluhy za včerejší noc připisovány někomu cizímu. Slíbila jsem sama sobě, že mu to budu muset vynahradit. Nic jsem tedy neprozradila a úspěšně jsem mlžila. Pak se objevil Patrik a s ním i s Trenem jsem musela řešit nějaký malér v archivu. Tren byl díky tomu všemu dost nabručený a Patrikovi dával svou nevoli najev víc, než bylo nutné, což mu Patrik samozřejmě oplatil, takže bylo pěkné dusno. Vůbec se mi tu mezi nimi nelíbilo.

"Už to tu doděláte, že? Já si tu vezmu pár listů, a půjdu se věnovat našemu vrahovi," vymluvila jsem se, abych odtamtud mohla odejít. Popravdě těch pár listů se rovnalo několika plným šanonům, které jsem se rozhodla odnést do své kanceláře. S obtížemi jsem vyšla schody do patra, kde byly všechny kanceláře. Akorát jsem procházela oddělením, kde pracovali ostatní kolegové, když jsem si všimla rozruchu u dveří. Slyšela jsem zmatené mumlání a do toho Kimův profesionální hlas, který se snažil přítomného uklidnit a dostat z něj, co tu vlastně chce. Normálně bych se nad tím ani nepozastavila, takovéhle věci se tu děly denně a nebylo to náplní mé práce. Já jako ředitelka jsem se zabývala jen určitými případy. Jenže ten hlas mi byl hrozně povědomý, ovšem nemohla jsem ho nikam zařadit. Proto jsem vzhlédla a zapátrala po vlastníkovi toho hlasu. S jakým šokem jsem zírala na Shiroyu a jeho doprovod. Co tu ksakru dělal?! Pohledem jsem přejela celou jeho skupinu. Poznala jsem Naramiena s Azraelem, kteří prošli úpravou do lidmi přijatelné podoby, stejně jako Shiroya sám. Dále jsem poznala Seriena, jeho roztomilou dcerku Arami, dále žena podobná Naramienovi s Azraelem, tuším, že se jmenovala Hanako. A pak ještě další dva muži. Jednoho jsem neznala vůbec, nebo jsem ho jen zapomněla, ale vypadal hodně jako Shiroya. Nad posledním přítomným jsem visela pohledem déle, opravdu to byl TEN démon, kterého Bratrstvo neprávem odsoudilo k smrti? Byla jsem z toho natolik zmatená, že jsem těžké šanony neudržela a ony mi s hlasitým žuchnutím vypadly z rukou. Tenhle hluk ke mně přilákal jejich pozornost. V tichosti jsme na sebe zírali.

"Co tady dělá vyvolená?" vyhrkl překvapeně Serien. No výborně, sice to nebylo anglicky, ale každý z toho pochopil, že se známe.

"Všichni do mé kanceláře a hned!" zavelela jsem autoritativně a překvapeně hleděla, jak mě všichni okamžitě poslechli. Pravděpodobně je celá situace zaskočila stejně jako mě.

"Kime, seber ty šanony a nech je tu. A okamžitě mi sežeňte Trena," otočila jsem se pak na Kima a sama odešla za nimi do své kanceláře a zavřela dveře.

"Děkuju," dodala jsem už mírněji v našem jazyce, když jsme byli chráněni od zvědavých pohledů spolupracovníků. Následně jsem jim nabídla místa k sezení, bohužel jsem měla jen dvě křesla, která jsem přenechala Shiroye a Hanako. Ostatní nijak netrápilo, že se nemohou posadit a malá Arami lítala po celé kanceláři a něco jako židle jí absolutně nezajímalo. Sama jsem se usadila do své židle naproti nim. V tu chvíli bez klepání vtrhl dovnitř Tren.

"Prý jsi mě volala, děje se…" začal, ale zastavil se v půli věty, když si všiml, kdo je v místnosti se mnou. Zůstal na ně zírat stejně nechápavě jako prve i já.

"Co tu děláte?" zeptal se Tren trochu podezřívavě.

"Asi bys mi neuvěřil, kdybych ti řekl, že jsme přišli na návštěvu, co?" zeptal se s úsměvem Shiroya. Nejspíš se snažil uvolnit napjatou situaci.

"Ne, to bych vám určitě neuvěřil. Nechápu, jak víte o tom, že tu jsme?" zavrtěl hlavou Tren a snažil se tak zjistit důvod jejich návštěvy.

"Upřímně jsem byl v šoku, když jsem Anori uviděl. Já ani netušil, že celý život žila v Kanadě. A teď k tomu co tu děláme my. Nějakým nedopatřením má sem utekl Shinigami, který mi ukradl velmi cenný a v nesprávných rukou nebezpečný předmět," odpověděl a tím osvětlil obě nejasnosti naráz.

"To snad ne!" vyskočila jsem rozčileně na nohy a Tren pohotově zcela utemnil rolety, aby sem nebylo vidět.

"Takže všechny ty přesuny jsou naprosto zbytečné, myslela jsem si, že se tu zdržíme déle," brblala jsem a přešla k Trenovi, abych ho mohla obejmout kolem pasu. Dalo nám takové práce se sem nenápadně dostat a navíc jsem ještě nebyla připravená odtud odcházet

"Nic zbytečné nebylo. Shinigami o vaší přítomnosti zde nemá ani tušení a navíc není ve spojení s ostatními. Na Ardenu sice měl společníky, ale ti bránou neprošli a teď nemají možnost se kontaktovat. Když ho najdeme v co nejkratším termínu a zlikvidujeme ho, vaše utajení nebude prozrazeno. Hlavní je, aby se onen předmět nedostal do rukou někoho, kdo ho dokáže aktivovat. Potom jsme ztracení úplně všichni," začal nám Shiroya celou věc objasňovat, ale čím déle mluvil, tím byl jeho hlas temnější. Když domluvil, všichni byli chvíli zticha, takže ve vzduchu zůstala viset hrozba.

"Co je to za předmět, že nás dokáže všechny ohrozit?" přerušil ticho Tren.

"Na první pohled je to obyčejný červený krystal, ale ve skutečnosti, jde o schránku obsahující nepřeberné množství informací. Obsahuje v sobě celou historii temnoty, všechna její zákoutí, můj život do písmene, informace o jejích obyvatelích a jejich myšlenkách. Krystal ví, že jste i vy byli v temnotě a také ví, co jste dělali nebo na co mysleli. Ví prostě všechno, co je se mnou spojené, proto to ohrožuje i vás," vysvětlil nám ve stručnosti podstatu ukradené věci.

"Chápu, takže když budete cokoliv potřebovat, jsme vám k dispozici. Vezmu si záštitu nad vaším chováním, co se státních orgánů bude týkat. Tedy alespoň toho, co spadá do mých pravomocí policejní ředitelky," ujala jsem se hned vedení.

"Původně jsem chtěl jen upozornit zdejší obyvatele na hrozbu, ale v tomto případě je situace mnohem lepší než jsem doufal. Budu ti za tou pomoc velmi vděčný," kývl na mou nabídku Shiroya a pohled zabodl do mě neznámého muže a pravděpodobně telepatií se na něčem domluvili.

"Ehm, můžu si dovolit pár otázek mimo téma?" zeptala jsem se nesměle. Shiroya mi s vševědoucím pohledem pokynul, ať se ptám.

"Zajímalo by mě, Shiroya-sama, zda k tomu klonování máte nějaký rozumný důvod, nebo vás to prostě baví?" zeptala se a vysloužila si tak překvapené pohledy ostatních a pobavený úšklebek Shiroyi. V tu samou chvíli mi před ústy přistála Trenova dlaň a celou si mě zastrčil za sebe.

"Někdy je lepší se na určité věci neptat, zlato," pronesl Tren a upozornil mě tak na to, že je Shiroya méně tolerantní k otázkám týkajících se jeho soukromí. V tomto ohledu jsou jeho reakce nepředvídatelné. Vzpomněla jsem si na náš pobyt v temnotě, kdy ho Trenova poznámka o členech jeho rodiny dokázala přivést k nepříčetnosti. Doufala jsem, že ho přítomnost kolegů ve vedlejší místnosti zdrží od nepřiměřených reakcí.

"Klonováním bych to zrovna nenazval a rozhodně to nedělám jen z nudy. Naramienova existence ti je jistě dávno známá. Tady Yami je trochu jiný případ. V podstatě jde o zhmotnění mé černé moci a tu jsem uložil do těla, aby mohla rozvíjet své vlastní uvažování," zlikvidoval mou domněnku o jeho nezvyklém koníčku. Jedinou část těla, kterou jsem dokázala uvolnit, byla levá ruka, kterou jsem ukázala zdvižený palec, abych jim dokázala, že jsem pochopila. Překvapilo mě, že to vzal až tak v klidu. Že už by si i on zvykl na moje nevšední jednání, stejně jako Dante nebo Nejvyšší? Pro sebe jsem se zasmála, měla jsem opravdu výjimečný dar, že mi muži často promíjeli všechny moje přešlapy.

"Tak tohle je extra materiál. Ještě se nikdy neobjevil tak troufalý jedinec, který by se tě nebál a řekl takovou hovadinu. Nechcete mi tu doufám tvrdit, že takhle mluví i s Dantem. To bych velmi rád viděl jeho výraz, když tahle mladá dáma perlí," chytil se slova Yami a ten kdo tentokrát smích neudržel, byl Shiroya. Och, tak hovadina? Jemu by snad taky přišlo divné, kdybych tu v místnosti seděla třikrát, no ne?

"Na slušném chování ještě pracujeme. A věřte, že k Dantemu je ještě drzejší, protože ví, že si to může dovolit. A co teprve kdybyste jí slyšeli, jak mluví s Bratrstvem," odpověděl Tren a povolil své sevření úplně, takže jsem se konečně mohla narovnat. Za tu jeho poznámku jsem ho samozřejmě odměnila pěknou herdou do ramene. Takhle mě shazovat. Tren se jen zasmál, nikdy ho to nebolelo tolik, kolik bych chtěla. I když to je možná dobře, mrzelo by mě, kdybych mu opravdu ublížila.

"Tak to jak dokáže být jedovatá na Bratrstvo, vím tady od Ravena. Jsem zasvěcený do událostí těsně před jeho smrtí a díky tomu jsem prožil pár opravdu vtipných chvil," navazál Shiroya a přitom upozornil na onoho popraveného démona, který se právě teď nacházel svalený za křeslem, ve kterém seděla vychechtaná Hanako.

"Raven," nechala jsem si splynout z úst jeho jméno, abych věděla, jak zní. Docela se k němu hodilo.

"Jmenuji se Todoki Raven a jsem vám velmi zavázán za vaše odhodlání uchránit můj život. Jsem moc rád, že si mě pod svá křídla vzal Shiroya-sama a díky tomu jsem schopen vás znovu vidět a z celého srdce vám poděkovat," přistoupil ke mně a při vyslovení poděkování se uctivě poklonil. Nad poklonou jsem jen převrátila oči, tomu jsem nikdy nepřišla na chuť.

"Sám víte nejlíp, Ravene, že jsem v tom nebyla zrovna moc úspěšná. Ale vypadáte, jako že se vám daří," usmála jsem se.

"Prosím má paní, nejsem hoden takového uctivého oslovení. Ale máte pravdu, daří se mi. Dokonce jsem nalezl novou lásku a svou smrt nyní považuji za nový začátek," vymlouval mi vykání rozpačitě a poté se svěřil se svým pobytem v temnotě. To jsem slyšela velmi ráda, že se alespoň tady má dobře.

"Šéfko?" ozvalo se zaklepání a následně dovnitř strčil hlavu Kim.

"Ehm, můžeme už jít, nebo nás budeš ještě potřebovat," přešlápl ve dveřích rozpačitě. Očividně byl nesvůj, že mě tu měl nechat s tolika cizinci.

"Jasně, můžete jít. My to tu zvládneme. Akorát byste mohli zavolat Patrika a Erika," usmála se a taktně ho vyhodila ven, aby nás už nikdo nerušil. Netrvalo to příliš dlouho, než dovnitř vešli ti dva a taky si se zájmem prohlíželi všechny přítomné.

"No to mě podržte. Vážně tu vidím čistokrevného anděla. Fatamorgána, proč jsi mi neřekla, že ti posluhuje moje rasa?" vyhrkl ohromeně Azrael a hrnul se přes ostatní k Erikovi. Ten jako na povel zrudl a ucouvl pár kroků zpět, když viděl, jak nadšeně se k němu Azrael blížil. Neměl rád přílišnou pozornost. Stoupla jsem si mu do cesty, abych Erika trochu zaštítila.

"Nikdo mi tu neposluhuje. Jsou tu dobrovolně a pro moji ochranu. Nejsem zrovna osoba, kterou by nepřátelé přehlíželi. Tak mi mou osobní stráž laskavě neděs," snažila jsem se ho umírnit.

"Já a děsit ho? Nejsem já náhodou už na pohled milý a velmi přátelský tvor? Uvědomuješ si ty vůbec, jak vzácně teď potkávám svou rasu, když jsem padlý?" vykulil na mě oči a tvářil se jako nějaké malé zvířátko, kterému jsem právě strašně ublížila.

"Možná tak padlý na hlavu. Na našeho Erika nesmíš tak zhurta," domlouvala jsem mu. Moje ironická poznámka se neobešla bez zasmání.

"Konečně ti někdo vrací tu tvou rejpavost," nenechal si tuhle situaci ujít Serien a přisadil si.

"Prosím tě, já nikdy nerejpu, jen říkám, co si myslím. No tak Eriku, že ty se mě nebojíš a budeme dobří kamarádi," překonal mou hradbu a pověsil se Erikovi kolem ramen.

"No nevím, nevím, jak by se Kiriaki tvářil, kdyby viděl, jak se lísáš k jinému," prohodil jakoby jen tak Shiroya a v tu chvíli Azraelovi ztuhl úsměv a bleskově se postavil vedle Erika, jak to jen dovoluje přátelská rovina. Zasmála jsem se. Očividně věděl, co na Azraela platilo.

"Erik není zase tak z cukru, jak si myslíš, An. Já bych se rád zeptal, proč jsme tu takhle všichni pospolu," vložil se do hovoru Patrik. V rychlosti jsem ho seznámila se situací a vybrala mu jen to podstatné, abych mu zbytečně nemusela vysvětlovat situaci kolem Shiroyi a jeho doprovodu.

"Dík za informace, krásko," mrkl na mě, jako poslední dobou častokrát. Jeho nová úloha mu vyloženě pasovala, je jako rozený Casanova.

"Hele Trene nemyslíš, že ti tu někdo slušně leze do zelí? Máš silnou konkurenci," projevila se v Azraelovi jeho přirozená rejpavost a tentokrát se v nestřeženém okamžiku pověsil na Trena. Jeho umění vše říkat na plnou hubu zapříčinilo, že jeho poznámka neušla nikomu v místnosti. Všichni se samozřejmě zadívali naším směrem a Patrik se navíc Trenovi provokativně zadíval do očí. Jen Shiroya chápavě pokýval hlavou, zapomněla jsem, že čte všechny myšlenky a je mu tedy známo, co tu s Patrikem provádíme. Trochu lítostivě si Trena prohlédl, ale jinak nic neřekl. To bylo dobře, pokud se to jednou dozví, nejlepší bude, když to bude ode mě, Patrika nebo svépomocí. Od cizího člověka by to znělo dost divně.

"Nepovídej, toho bych si bez tebe nevšiml," zavrčel Tren otráveně, protože se mu ani v nejmenším nelíbilo, jak na tuhle naší situaci upozornil všechny okolo.

"Můžeš být v klidu, toho vola vedle tebe stejně nikdo neposlouchá a ten kdo jo, ho nebere vážně. Prostě dělej, jako kdyby nic neřekl. Pokud to nedokážeš, máš mé svolení mu dát přes hubu a pokud nedokážeš ani to, udělám to já. Už hodně dlouho to zvažuju," snažil se Trena uklidnit Shiroya a přitom Azraela přímo vystavil jako terč. Pohledem jsem se domluvila s Patrikem, že pro dnešek to stačilo a přešla jsem blíž k Trenovi.

"Tren není zastáncem nadbytného násilí, viď lásko?" pronesla jsem, abych Azraela uchránila před trestem za něco, co jsem vymyslela já sama. To si nezasloužil.

"On sice násilí nezastává, ale já věřím, že nevymáchaná huba potřebuje čas od času pořádnou lekci. A Azrael ji potřebuje už pěknou řádku let," opáčil s milým úsměvem, ale jeho oči byly naprosto vážné.

"No myslím, že pro dnešek bylo povídání dost. Nevíte náhodou o nějakém hotelu nebo něčem podobném, kde bychom mohli složit svá křídla?" vtrhla do této nebezpečně se vyvíjející situace Hanako a až ta Azraela opravdu zachránila. Shiroya to totiž okamžitě hodil za hlavu a plně se věnoval novému tématu.

"Kousek tady je docela slušný hotel, kde by pro vás určitě měli volná místa. Zavedeme vás tam," navrhla jsem a naznačila jim, aby se všichni připravili k odchodu. Tren mi pomohl do sáčka a otevřel dveře, aby všichni mohli odejít. Společně jsme se odebrali ven z budovy. Jelikož byla tma, nedržel si ode mě Tren odstup a vesele si vykračoval vedle mě s jednou rukou zastrčenou v zadní kapse mých džínů. Tímhle gestem si neustále vymezoval prostor, o kterém věděl, že do něj Patrik ještě nevstoupil. A já měla jasno v tom, že ani nevstoupí. Za příjemného hovoru jsme došli až k hotelu, o kterém jsem mluvila. Tam jsme se s nimi rozloučili.

"Půjdeme k tobě nebo ke mně?" zeptala jsem se Trena.

"Jak chceš, miláčku," pokrčil rameny.

"Hm, dneska se chci pořádně vyspat, takže ke mně. Mám mnohem větší postel," usmála jsem se.

"Tak jdeme," zavelel Erik, který vypadal nejunaveněji. Usoudili jsme, že je to dobrý nápad a všichni čtyři jsme se přesunuli ke mně domů.

"Tak dobrou," mávl Patrik a odebral se do svého pokoje.

"Dobrou," odpověděli jsme s Trenem sborově, já s veselým úsměvem, on to spíš jen zabručel. Teprve když se za Patrikem zavřeli dveře, pustil svou ruku dolů z mého pozadí. Zavrtěla jsem nad tím hlavou. Místo toho, aby přestal žárlit a uvědomil si, že i když se kolem mě motá jiný chlap, zajímám se jen o něj, žárlil snad ještě víc a provozoval na mě svůj vlastní způsob vymezování svého území. Kdy konečně pochopí, že mu patřím od hlavy až k patě úplně celá se vším všudy?

a jeden speciální obrázek, pro mojí milovanou Kuroki :-*