Každý pohár jednou přeteče

Hlásím se v termínu s pokračováním, přesně jak jsem slíbila. Ještě chvíli bdueme pokračovat ve spolupráci s Shiroyou a pak uvidíte, který pohár že to přeteče ;). A samozřejmě jsem to ueka svým obvyklým způsobem alá pokračování příští neděli :D. Tak pěné počtení a nechte mi komentík:

.

.

Ráno se Tren probudil v mnohem lepší náladě, než včera usínal. Vtipkoval se mnou a byl samý úsměv. Ovšem jen do doby, než ráno uviděl Patrika a jeho úsměv směrovaný mě. Opět se zamračil a jeho ruka spočívající na mém koleni, byla přitisknutá víc, než obvykle. Trochu to bolelo. Jemně jsem ho postrčila, aby povolil stisk. Nedokázala jsem uvěřit tomu, jak moc ho to štvalo. Cestou do práce byl opět uvolněnější, protože jsme chodili napřed bez nich dvou. V kanceláři jsme se tentokrát líbali na jeho stole, což bylo o dost víc vzrušující, mohl nás totiž kdokoliv nachytat. Což se málem povedlo Kimovi, ale oba jsme s Trenem včas zareagovali. Když přišel do práce Patrik, poslala jsem je společně do skladu, aby tam dořešili tu včerejší záležitost. Jen ať se chlapci na sebe mračí v soukromí a nevysílají negativní vlny i mezi nás. Já zatím usedla k papírům o tom vrahovi. Nechápala jsem, proč se nemůžu hnout z místa. Vytrhlo mě zaklepání.

"Šéfko. Je tu zase ten chlápek ze včerejška a chce s tebou mluvit," oznámil mi Kim.

"Jasně, pusť ho dál," pokývla jsem s úsměvem. Co může Shiroya potřebovat? Doufám, že nejde kvůli té záležitosti s Trenem.

"Dobré ráno, dneska sám?" pozdravím ho vesele, když vejde. Trochu mě překvapuje, že nechal na hotelu svůj obvyklý doprovod.

"Dobré ráno, abych byl upřímný, nechce se mi tu bandu všude tahat. Zaprvé se všemu co neznají diví jako idioti a zadruhé jim angličtina přijde nesmírně vtipná. Navíc jsem přišel projednat důležité záležitosti a na to je lepší mít klid," odpověděl a posadil se do nabízeného křesla. Dost se mi ulevilo, že se to netýká našeho falešného milostného trojúhelníku. Složila jsem papíry s informacemi o vrahovi na jednu hromadu a věnovala mu veškerou svou pozornost.

"Tak o co jde?" zeptala jsem se a zadívala se mu do očí. Přiznávám, trochu troufalé gesto, ale teď nejsme v roli pána Temnoty a vyvolené.

"Jednoduše řečeno potřebuji, abys zařídila uzavření oblasti asi tak v okruhu 6 mil. Šlo by to?" požádal mě. Chvíli jsem zvažovala své možnosti. Asi bych toho byla schopná, ale telefonát do vyšších míst nemůže být na škodu. Při vytáčení čísla jsem si rychle vymyslela příhodu, proč takové uzavření potřebuji. Přece jen ani já ani policejní prezident nemůže uzavřít oblast jen tak pro nic za nic. Naštěstí jsme v Kanadě a tady je plno medvědů. Do sluchátka jsem se ohlásila a čekala, až mě předají konzultantce. Ta by mi měla poradit, co s tím.

"Potřebuji se ujistit ohledně postupu při uzavření oblasti. Nějakých 6 mil kolem Scarten City," pověděla jsem konzultantce hned, jakmile se ozvala do sluchátka. Ptala se mě proč.

"Mám tu nahlášeno, že se tu toulá medvědice s mláďaty. Víš jak, střílet se touhle dobou nesmí a matky dokáží být pěkně agresivní. Je to jen bezpečností opatření, aby se civilisti zbytečně nepotloukali po lese," vysypala jsem z rukávu jednou historku.

"Jasně, nejsi první, co kvůli tomu volá. Použij normální paragraf jako vždycky, já to tu pak zaeviduju," odpověděla mi. Byly jsme dobé známé a je pravda, že jsem opravdu jedno upozornění dostala. Ovšem nebrala jsem ho moc vážně, medvědy tu máme skoro pořád. Teď se to ale báječně hodilo.

"Díky, za chvilku ti ho pošlu," poděkovala jsem a ukončila hovor. Shiroya se mé historce o medvědí matce s mláďaty nepokrytě smál. Jo, asi to znělo jako vtipná výmluva, ale bohužel mě žádná jiná nenapadla, a na to, abych si vydobyla uzavření oblasti jen tak, jsem byla příliš malá ryba.

"Podle všeho toho schopná jsem. Vážně postačí tak malé území, a proč to vlastně potřebujete?" ptala jsem se ho, abych se dozvěděla nějaké podrobnosti. Kdy on slyšel moje povídání o medvědech, chci já znát ten jeho důvod.

"Myslím, že to postačí. Jde o to, že budeme potřebovat používat své schopnosti a na to musím vytvořit bariéru, aby se částice z kouzel nedostaly do atmosféry. Jde jen o bezpečnostní opatření," vysvětlil mi. Poté jsme se rozloučili, kdy jsem mu přála hodně štěstí a Shiroya odešel a mě nechal dělat mou práci. Vyplňování všech formulářů pro to, abych mu splnila jeho přání, mi zabralo celou věčnost, tedy minimálně 15 minut. Pak se vrátil Tren s Patrikem. Patrik šel hned do mé kanceláře, kde mi pomáhal s různými dalšími papíry a Tren otráveně rentgenoval dveře mojí kanceláře. Copak ho to ještě nepřešlo? Odpoledne přišel policejní prezident osobně a dost slušně mě seřval, jako malou holku, protože jsme s případem sériového vraha příliš nepohnuli. Copak to šlo, když nebyly důkazy? Když tedy za mnou navečer přišly holky, jestli bych s nimi nejela na dámskou jízdu, že bychom si zajely do vedlejšího města, kde bychom zašly na skleničku, přespaly tam a v sobotu bychom navštívily třeba kadeřnici, manikérku, pár butiků a podobně, samozřejmě jsem souhlasila. Teprve druhý den ráno, když jsme se mačkaly v malé koupelně, abychom se trochu nalíčily, jsem si vzpomněla, že jsem nikomu neřekla ani slovo o tom, kam jedu a co tam budu dělat a hlavně, kdy se vrátím. Tren o mě musel mít starost. V tu chvíli jsem zbledla jako plátno, protože mi došlo, co jsem to vlastně provedla.

"Anori, no tak, uvolni se trochu. Ten tvůj milenec to bez tebe vydrží," odhadly okamžitě, na co myslím.

"Můžeš mu zavolat," navrhla mi jedna z nich. Ovšem, vždyť tady existují mobilní telefony. Jenže jeho číslo jsem neznala zpaměti a hlavně můj telefon ležel bůhví kde. Už jsem nebyla zvyklá ho používat. Nějak jsem to zamluvila a pak už jsme začaly obcházet různé krámky. Holky si chtěly zajít na oběd, jenže já měla z představy toho, co mě čeká tak stažený žaludek, že jsem si koupila jen ovocnou taštičku a posadila se venku na lavičku, že na ně počkám tady. Přidala se ke mně jen jedna, abych nezůstala úplně sama. Tuhle svou kolegyni jsem měla nejradši, byla milá a nepomlouvala.

"S tím tvým milencem jsi mě překvapila. Vždycky jsem myslela, že koukáš po Trenovi," promluvila najednou. Jen jsem se usmála, nemělo smysl něco vysvětlovat. Zpět domů jsme se vracely až večer. Holky mě vysadily před mým domem a s veselým máváním pokračovaly dál. Já se dvakrát zhluboka nadechla, než jsem vzala za kliku a vešla dovnitř. Srazila jsem se s ním hned v hale. Rázoval pořád tam a zpátky s telefonem u ucha. Když mě spatřil, zastavil se.

"Už je tady," zamumlal do telefonu a položil ho. Klopila jsem pohled do země, abych nemusela čelit přímo jeho hněvu. Jenže on si prostě najednou obul boty, obešel mě a zmizel ven. No, tak tohle je novinka. Vymyslel snad nějaký další druh mučení, jak mě dovést k šílenství? Mlčení už byla stará metoda, tak tentokrát se mnou raději nebude ve styku vůbec? Zničeně jsem si povzdechla a odešla do obýváku, kde jsem se položila na gauč a obličej si přikryla dlaněmi. Proč se takové věci musí stávat zrovna mě. Pohledem jsem bloumala po místnosti, utopená ve svých vlastních myšlenkách, když jsem spatřila svůj telefon ležet na konferenčním stolku. Můžu mu zavolat, třeba by to šlo ještě nějak vyžehlit. Vzala jsem ho do rukou a rychle hledala v seznamu jeho číslo. Ve chvíli, kdy jsem začala vytáčet, se halou rozezněly první tóny mojí oblíbené písničky od Evanescence - Call me when you're sober. Zalichotilo mi, že ví, co ráda poslouchám, a ještě si to nastavil jakovyzvánění. Doběhla jsem tam a na věšáku spatřila jeho bundu. Telefon měl v kapse, nemělo tedy cenu mu volat. Urychleně jsem bundu prošacovala. Našla jsem tam ještě navíc peněženku se všemi doklady a klíče od motorky, chyběly jen ty od jeho bytu. Hned mě napadlo, že by mohl být tam. Oblékla jsem si kabát a vycházela ze dveří, abych mohla jít za ním.

"Kampak si myslíš, že jdeš, mladá dámo," ozval se přede mnou přísný hlas a jak jsem byla rozběhnutá, vrazila jsem do Patrika.

"Nestačí, že jsme tě včera i dneska hledali jako blázni. Ty utíkáš znovu," huboval mě.

"Chtěla jsem jít za Trenem," ospravedlňovala jsem se. Vůbec se mi nelíbilo, že se na mě všichni zlobili.

"Anthony šel najít Erika, a taky se trochu provětrat, protože jinak by tě musel přetrhnout jako hada. Takže koukej padat dovnitř, já budu hlídat venku, takže ať tě ani nenapadne mi proklouznout někam ven. To už by mě vážně přizabil," hartusil Patrik a směřoval mě zpět do domu. Ulevilo se mi, když jsem věděla, že se Tren minimálně vrátí pro svoje věci. A já snad budu mít čas se mu omluvit. Patrik chvíli pobíhal venku, než přišel za mnou dovnitř a zavřel se u sebe v pokoji. Jeden hostinský pokoj jsem jim oběma přenechala, aby nemuseli platit hotel. Stačilo že Tren platil jeden zbytečný nájem navíc. Asi za hodinu přišel domů i Erik a hned se klidil ze scény. Ouha, to je Tren až tak naštvaný? Nervózně jsem postávala v předsíni a čekala, až se vrátí i on. Dveře se otevřely, až když jsem asi po sté přerovnávala boty do perfektní řady. Byl to on. Přelétl mě pohledem, snad aby se ujistil, že jsem v pořádku.

"Trene," vydechla jsem a chystala se mu všechno vysvětlit.

"Nic neříkej," přerušil mě. Poslušně jsem zavřela ústa a v očích mě pálily slzy, protože jsem z toho vyvodila, že se zlobí tak moc, že se mnou vůbec nechce nic mít. Jenže on se najednou po mě natáhnul, prudce si mě strhl do náruče a políbil mě tak vášnivě, až jsem chvíli nedokázala myslet vůbec na nic jiného, než jeho horké rty. Ozvalo se odkašlání a až to mě vrátila nohama zase zpátky na zem. Do té doby jsem byla z toho úžasného polibku naprosto ztracená ve vlastních myšlenkách.

"Dante nám něco chce, poslal tohle obsáhlé psaní. Opravdu nerad vás ruším, ale měli bychom se na to podívat," řekl Patrik, který stál ve dveřích od obýváku a v ruce držel opravdu tlustou obálku. Tren mu přikývl, zul si boty a odešel za ním do obývacího pokoje. Šla jsem do kuchyně, abych připravila večeři, ale zjistila jsem, že téhle úlohy se už ujal Erik. Chtěla jsem mu pomoct, ale on mě s úsměvem odmítl. Vrátila jsem se tedy zpět do obýváku, kde seděli ti dva a živě o něčem diskutovali. Chvíli jsem je s úsměvem pozorovala, než jsem si přisedla k Trenovi, objala ho kolem krku a nahlížela mu přes rameno. Natočil ke mně hlavu, aby mě mohl políbit na čelo. S úsměvem jsem se k němu víc přimkla.

"Ty máš vážně krátkou paměť," neodpustil si Patrik poznámku.

"Když s ní to ani jinak nejde," pousmál se Tren nazpět. Na oplátku jsem mu zlíbala celou tváře.

"Jen pro zajímavost, kde jsi byla?" zeptal se Patrik.

"Udělaly jsme si s holkama takovou menší dámskou jízdu. Měla jsem nervy na pochodu a tohle mě perfektně uklidnilo. Tedy jen do doby, než jsem si uvědomila, co mě bude čekat doma, až se vrátím," odpověděla jsem.

"Jsou v práci nějaké problémy, o kterých nevím?" ozval se okamžitě Tren.

"Jo, sakra, samozřejmě že jsou. Nejdřív ten včerejšek, kdy se na mě ráno všechny seběhly, aby mohly polemizovat nad tím, s kým jsem strávila noc. Tebe to naštvalo a s Patrikem jste si udělali soutěž mužnosti, která se mě osobně ale vůbec nelíbila. Byli jste oba jak malý kluci. A dneska mě seřval sám policejní prezident za to, že jsme s případem stále moc nepohnuli. Nevím pánové, na co vás tu vlastně mám, ale měli bychom začít dělat svoji práci. A tak jsem se prostě potřebovala trochu odreagovat a přesně v tu chvíli přišly holky s tímhle nápadem," rozohnila jsem se. Patrik se zatvářil trochu vyděšeně, Trena to ovšem nijak nevyvedlo z míry, byl na moje výbuchy zvyklý.

"A nenapadlo tě třeba, že si o tebe budu dělat starosti, když nepřijdeš na noc domů? Že tě třeba budu hledat? Že ti budu volat? A ty si klidně necháš telefon ležet v obýváku na stole, jen ať si lámu hlavu, kam jsi zmizela, že?" spustil tentokrát on. Trochu jsem se přikrčila.

"Došlo mi to až v dneska ráno, a to už bylo pozdě něco oznamovat. A to že jsem neměla telefon, jsem taky zjistila až v sobotu ráno, protože mě samozřejmě napadlo, že bych ti mohla alespoň zavolat. A abych použila budku, k tomu neznám tvoje číslo zpaměti," přiznala jsem.

"Moc mě mrzí, že na tebe prezident křičel," změnil Tren téma, očividně nechtěl, abych se cítila provinile.

"Musíme začít něco dělat," zamračila jsem se.

"Víš, srdíčko, tohle je jenom tvoje práce. My jsme tu od toho, abychom tě hlídali a chránili, což by ovšem bylo mnohem lehčí, kdybys nám s tím trochu pomohla a nevydávala se na takové akce," oznámil mi Tren opatrně.

"Ale přece mě v tom nenecháte. Nebo aspoň ty ne! Jsi přece můj kolega a navíc ten případ znáš už od začátku," naléhala jsem na něj.

"Dobře, začnu se mu trochu věnovat," přikývl nakonec.

"Trochu? Já myslela, že na tom pracuješ stejně jako já? Co tedy děláš celou dobu za tím stolem?" vyhrkla jsem.

"Pracuji, moje práce se sama neudělá, musím na tom aspoň občas trochu zapracovat," pokrčil rameny.

"To je podpásovka, myslela jsem, že jsme tým, ne že mě v tom necháš vymáchat a sám si hraješ s tabulkami!" rozčilovala jsem se.

"Chápu, že pouhý úředník, jako jsem já, se nevyrovná tvé budoucí kariéře lékařky, ale mě to baví a dokud to kryje rodinné účty, pak je vše v pořádku, ne?" ozval se trochu dotčeně.

"Tak jsem to nemyslela, samozřejmě jsem ráda, že tě tvoje práce baví," změnila jsem okamžitě tón hlasu a znovu se k němu mazlivě přivinula. Tren pustil papíry, co měl v rukou, aby mě taky mohl obejmout.

"Co vůbec Dante chtěl?" napadlo mě najednou.

"Popsal nám situaci u nás doma. Od chvíle, co jste s Anthonym odešli, se útoky značně snížily. Nepřestali sice napadat klíčové body a zásobovací místa, ovšem nejsou v takovém počtu jako doposud. Myslí si, že vás hledají. A taky nám klade na srdce, že kdyby naše krytí bylo prozrazeno, máme se neprodleně vrátit k nám, protože tady nejsme tolik schopni tě bránit. A máme na tebe dát pozor, abys moc nezlobila," ujal se slova tentokrát Patrik a Tren jeho slova potvrdil přikývnutím.

"Aha," pronesla jsem jednoduše, co víc k tomu dodat? Tohle jsem pochopila i já.

"Když nás teď omluvíš Patriku," pronesl Tren a zvedl se z pohovky, mě vytáhl sebou.

"Jasně, taky se vzdálím, ovšem nejdřív se půjdu podívat, co tam Erik vytvořil k večeři," mrkl na nás.

"To nezní špatně," přikývl Tren, takže jsme se ještě zdrželi v kuchyni u Erikových obložených chlebů. V ložnici se posadil na postel a mě si přitáhl blíž k sobě. Tím, že on seděl a já stála, měl hlavu přesně v úrovni mých prsou. A protože jsem dnes měla tričko s oválným, hlubokým a docela provokativním výstřihem, samozřejmě můj dekolt neušel jeho pozornosti. Nosem přejel kousek nad žlábkem mezi mými prsy.

"Bál jsem se o tebe. Opravdu jsem se bál," vydechl pak.

"Já vím a mrzí mě to. Vyčítala jsem ti, že se s Patrikem chováte jak malý kluci, přitom já sama nejsem lepší než malá holka," prohrábla jsem mu vlasy. Uchichtl se.

"Vždyť já už se nezlobím," vydechl s obličejem stále vtisknutým mezi moje ňadra.

"Chci, abys mě líbal," zaprosila jsem.

"Kde?" ptal se provokativně.

"Tady," zašeptala jsem a víc si přitiskla jeho hlavu na prsa. A on mě velmi rád poslechl. V noci jsem dlouho nemohla usnout. Přemýšlela jsem nad tím, proč je Tren tolik ochotný odpouštět mi všechny moje přešlapy. Nechápala jsem, kde se v něm bere tolik ochoty. Ano samozřejmě, miluje mě. Pořád mi to opakuje a já mu věřím, ale i v lásce existují hranice, kdy už jeden řekne dost. Očividně jsem ty jeho stále nepřekročila. Políbila jsem ho na prsa v místech, kde jsem měla položenou hlavu. Jeho ruce se kolem mě pevněji obtočily. Nejdřív jsem si myslela, že je vzhůru, jenže pak začal něco mumlat ze spaní. Většinou v noci nic nepovídal, to už muselo být. Zvedla jsem se na lokti, abych ho mohla pohladit po tváři.

"Ne, s Patrikem ne," řekl najednou naprosto zřetelně.

"Anori, prosím," dodal k tomu po chvíli. Trochu jsem přemýšlela nad tím, jestli jsem ve své provokaci přece jen nezašla příliš daleko. Začal sebou trochu škubat, což byl pro mě signál, že bych ho měla vzbudit. Začala jsem ho tedy líbat na ústa. To ho neprobudilo, přešla jsem tedy k radikálnějšímu kroku a zatřásla mu ramenem.

"Co," s trhnutím se probudil.

"Mluvil jsi ze spaní," pousmála jsem se na něj a zpět si položila hlavu na jeho prsa.

"Aha, a co jsem říkal?" zajímal se a líbal mě do vlasů. Usoudila jsem, že bude lepší, když se tohle nedozví.

"Nic čemu bych byla schopná porozumět," pokrčila jsem rameny.

"Hm," zabroukal. Tak nějak jsem věděla, že si pamatuje, co se mu zdálo a že i tuší, co říkal, ale nechala jsem to být. Ráno jsme na sebe byli jako dvě největší hrdličky a Patrik se tomu jen smál. Sám mi v soukromí říkal, že kdybych byla jeho přítelkyně, už by se mnou dávno neměl nic společného, protože takovou trpělivost, jakou má se mnou Tren, nemá žádný jiný mužský na světě. S úsměvem jsem mu to odkývala a rovnou se s ním domluvila, že postupně od těch provokací odpustíme. Nerada bych, aby i jeho pohár nakonec přetekl. Ozval se zvonek a já šla naprosto bez rozmyslu otevřít. Stála tam moje kolegyně z práce, ta, se kterou vycházím nejlépe i se svou roční holčičkou. Potřebovala vědět něco kvůli dovoleným a pauzám v práci, protože její chůva onemocněla. Pozvala jsem ji dál, abychom to probraly u kávy.

"Zlato, nevíš náhodou…," vešel za mnou Tren, a pak se zarazil, když ji spatřil. I ona na něj zaraženě zírala, jen to děvčátko se smálo. Všem dětem přišel už na první pohled sympatický.

"Eh, Anori, já myslela, že chodíš s tím Patrikem," vypravila nakonec ze sebe.

"Se mnou?" ozval se Patrik a taky se k nám přišel podívat, navíc ten rozruch přilákal i Erika. Ona jen valila oči.

"Já ti to vysvětlím. Chodím s Trenem už docela dlouho, s Patrikem i Erikem jsme jen přátelé. Bydlí tu u mě, aby nemuseli zbytečně platit hotel, než je převelí zase zpátky," podala jsem jí přijatelně všechny informace.

"Páni, a proč si to nepřiznala, když jsem se tě na to ptala?" založila si pak ruce v bok.

"Chci zachovat dobré vztahy na oddělení. A vzhledem k tomu, že na Trena si tam myslí téměř každá, jak by to asi dopadlo, kdyby věděly, že chodí se mnou?" položila jsem logickou otázku. Uznala, že jsem měla pravdu a slíbila, že to nikomu nevyzradí. Odvedla jsem ji tedy do obýváku, abychom mohly všechno náležitě probrat.

"Já ti ji pohlídám," nabídl se Tren, že se postará o její malou. Ochotně mu ji svěřila, maličká se jen široce usmívala a něco málo řekla. Když po hodině a půl odcházely, opřela jsem se Trenovi o hrudník.

"Já bych chtěla taky takové miminko," zafňukala jsem. Pevněji mě objal.

"Já vím, miláčku, hned jak to bude možné, ti nějaké udělám," políbil mě do vlasů.

"Možná bys pak na mě přestal tak hrozně žárlit, kdybychom spolu nějaké měli," polemizovala jsem.

"Vždyť já se snažím," zamračil se.

"Ale vůbec ti to nejde. A poslední dobou navíc čím dál tím hůř," vyplázla jsem na něj jazyk. Chtěl něco odpovědět, ovšem v tu chvíli se zarazil.

"Tak moment, vy to na mě s Patrikem celou tu dobu hrajete?" zeptal se nevěřícně. Překvapeně jsem zamrkala. Jak na to panebože najednou přišel? Z obýváku se ozvalo uchechtnutí.

"Patriku, proč jsi na něco takového kývl?" obrátil se na něj.

"Hej, proč si hned myslíš, že to byl můj nápad?" ohradila jsem se.

"Na to tě znám až příliš dobře, zlato. Vždycky si nakonec prosadíš to, co chceš, a je ti jedno jak," mračil se na mě. Tentokrát jsem ho opravdu vytočila.

"Kývl jsem na to, protože mi do té doby nebylo jasné, proč mě tak často vraždíš pohledem. A byla to docela sranda," popichoval ho Patrik, vědom si toho, že seděl dost daleko od něj, kdyby mu náhodou ujely nervy. Tren se posadil do nejbližšího křesla.

"Sranda," zamumlal ta slova ještě jednou.

"Měl ses vidět, žárlil si jak malý kluk," řekl mu na plná ústa. No, takhle nezaobaleně bych to nepodala ani já.

"Mě to moc vtipné nepřišlo, ale hlavně že vy dva jste se pobavili. Tak se tu můžete bavit i nadále, ale beze mě," odsekl Tren, zvedl se z křesla a z hlasitým prásknutím dveří, odešel z domu. Jenže tentokrát si sebou vzal i bundu se všemi osobními věcmi. Nechtěl se vrátit. Tak tohle se nepovedlo a vyčítat jsem to mohla jen sama sobě. Byl to ostatně můj nápad. A pohár jeho trpělivosti tentokrát opravdu přetekl.