Rovnocenný vztah si žádá stejná měřítka

Je tu nedělě, takže přináším další díl. Znáte mě, nikdy je nevydržím držet od sebe příliš dlouho, tak se můžete těšit, ovšem tentokrát na usmiřování v podání Anori. Přeji pěkné počtení a nechte mi komentář ;)

.

.

Tak jak jsem byla, jen v tílku a pantoflích, jsem vyběhla za ním ven. Hned se do mě zakousl ledový vítr.

"Trene, no tak, vrať se zpátky," volala jsem za ním. Ale on se nezastavil, ani se neotočil. Založila jsem si ruce na prsou a běžela za ním. Nezrychlil, prostě vůbec nedal najevo, že by o mě věděl.

"Prosím, počkej," nedala jsem se, ale musela jsem utíkat, abych ho alespoň trochu dohnala.

"Odpusť mi to, přehnala jsem to," omlouvala jsem se tiše, když už jsem byla na doslech.

"Nech mě být," zavrčel a trochu přidal. Tak to ne. Tentokrát jsem se opravdu rozeběhla a objala ho kolem pasu, tvář jsem mu položila na záda. Musel se zastavit, aby mě za sebou netáhnul po zemi.

"Prosím," zašeptala jsem znovu. Chvíli mlčel a já už si myslela, že mám vyhráno.

"Ne, Anori, tentokrát ne," zavrtěl pak hlavou, jeho hlas byl tvrdý a chladný. V očích mě pálily slzy.

"Chápu, že se zlobíš a máš k tomu důvod, ale nechci, abys odešel takhle," přemlouvala jsem ho. Když bude se mnou, bude pro mě jednodušší si ho usmířit. U nás by se mi to povedlo spíš, bydleli jsme spolu a on neměl kam jinam jít. Ovšem tady měl svůj vlastní byt, tak daleko od toho mého. Chytil mě za zápěstí a silou mi ruce od sebe odtáhl, čímž se uvolnil z mého sevření. To už mi slzy přetekly přes okraj. Otočil se čelem ke mně, tvářil se uvolněně, ovšem jeho modré oči, jindy tak klidné jako letní obloha, byly studené a dávaly mi najevo, že se opravdu zlobí. Prohlédl si mě, jak jsem se před ním třásla, sundal si bundu a přehodil ji přese mě. Vyčkávavě jsem na ně hleděla, ale on si jen z kapes vyndal všechny svoje věci.

"Jdi domů, já chci být sám," řekl pak plochým hlasem, otočil se a odcházel ode mě.

"Ne," zavrtěla jsem hlavou a nasadila tempo, abych ho opět dohnala.

"Řekl jsem, že chci být sám, co na tom nechápeš?" osopil se na mě, až jsem se zarazila. Takhle se ke mně nikdy nechoval. Zůstala jsem stát na místě jako přikovaná a nechala ho jít. Byla jsem příliš ochromená tím vědomím, že mě nechce. Klesla jsem na kolena a vzlyky, které mi najednou ucpaly hrdlo, jsem se snažila skrýt rukou, kterou jsem si položila přes ústa. Chtělo se mi na něj křičet, chtělo se mi za ním běžet, ale nemohla jsem. Nenašla jsem sílu se sama zvednout.

"Anori, vstaň, nachladíš se," zvedaly mě dva páry rukou. Moje mysl se tomu příčila, protože toužila pouze po jediných pažích, které by mi mohly poskytnut tu oporu. Ovšem neměla jsem sílu proti nim bojovat a tak mě Patrik s Erikem odvedli zpět domů. Patrik mě odvedl až do ložnice, kde mi domluvil, abych zůstala ležet v posteli. Schoulila jsem se do klubíčka a usedavě jsem se rozplakala. To mi vydrželo až do pozdních nočních hodin, kdy jsem neklidně usnula. Ráno mi nebylo o nic lépe. Navíc Erik se tvářil tak, že mi jasně dával najevo mou vinu. Nesnesla jsem s nimi být v jedné místnosti. Na jejich otázky jsem odsekávala a nakonec se odebrala zpět k sobě do pokoje. Tam mi padl pohled na telefon. Mohla bych mu alespoň napsat zprávu, přišlo mi to jako dobrý začátek. Napsala jsem mu jednu a čekala na odpověď, která samozřejmě nepřišla. Za ten den jsem mu jich napsala asi dvacet. Nejdřív to byly zprávy plné omluv a sypání popele na hlavu. Ovšem když na to nereagoval, začala jsem psát trochu provokativní zprávy, kterými jsem se snažila ho donutit alespoň odpovědět. Nic. Nakonec jsem se opět poddala své depresi a prožila další proplakanou noc. Ráno jsem se ve dveřích srazila s Erikem.

"Proč chodíš do práce tak brzo?" ptal se mě rozespale.

"Dej mi pokoj, Eriku," odsekla jsem a bez snídaně vypadla z domu.

*****

(Tren)

Anori mi celou neděli posílala jednu zprávu za druhou, ty večerní už si trochu zoufale vyžadovaly mou odpověď. Vydržel jsem, však se s ní zítra v práci uvidím, ale teď jsem rozhodně neměl v plánu jí odpouštět. Chtěl jsem si hrát na toho uraženého, protože se mě trochu dotklo, že si mě takhle testovala. To bych já jí nikdy neudělal. No a, že na ni žárlím, vždyť ona na mě také! Co třeba ten incident s Aidou? Nebo jen malá Claire, ještě ani nebyla plnoletá a Anori ji v mojí přítomnosti nemohla ani vystát a to jen proto, že ke mně byla trochu vřelejší, než je běžné. Navíc já poznám, kdy mají ženy okolo mě v úmysl na mě zkoušet nějaké svoje fígle. Tady v práci se mi to stává v jednom kuse, ale nikdy jsem se nenechal nachytat. Teda až na Anori. Ale ona? Každého mužského považuje za pouhého kamaráda, i když jí pomalu strká ruku do kalhotek! Je tak neuvěřitelně naivní. Anebo naopak až přílišná provokatérka. Tohle ovšem byla příliš silná káva i na mě. Ráno jsem dorazil do práce až na půl osmou, jako všichni ostatní. Před stanicí jsem potkal jednu kolegyni, která táhla velkou tašku plnou knih, nabídl jsem jí svou pomoc.

"Otvíráš si knihkupectví?" zeptal jsem se v žertu.

"Ale ne, to mám pro dceru. Studuje taky kousek na státní univerzitě a poslala mi seznam všech knih, co potřebuje. Manžel se pro to dneska staví a odveze jí to, ovšem kdybych to nechala doma a nedala mu to osobně, bůh ví, co by jí nakonec odvezl," smála se. Odnesl jsem jí tašku až k jejímu stolu a ještě trochu se zdržel hovorem. Pak jsem se odebral ke svému stolu, kde na mě čekala hromádka nevyřízených záležitostí. Přes víkend se toho vždycky spousta nahromadila.

"Ahoj, máš chvilku?" objevil se u mého stolu Patrik.

"Jasně," usmál jsem se a nabídl mu židli, obkročmo se na ni posadil a úsměv mi oplatil. Neměl jsem se na něj proč zlobit, bylo mi jasné, že on se jen zhostil role, kterou mu moje Anori vymyslela.

"Vím, že je to tvoje věc, ale jak dlouho ještě hodláš trucovat? Je to s ní k nevydržení. Celé noci brečí a přes den je hrozně protivná," zašklebil se a já se zasmál. To jsem si uměl živě představit, jak uměla být Anori nabručená, když nebylo po jejím.

"Ještě chvíli. Tohle se mě docela dost dotklo a zase až tak špatnou paměť nemám," použil jsem jeho vlastní slova. Jen přikývl.

"Ty ses ale bavil, co?" nadhodil jsem a on s úsměvem opět přikývl.

"Ani nevíš jak. I když samozřejmě jsem držel spíš s tebou než s ní, uměl bych to flirtování i pořádněji. Ale přece jenom jsem chlap, proto je mi asi jasnější tvoje chování, než to její," odpověděl. S tím jsem nemohl nesouhlasit.

"Chtěl jsem, abys věděl jednu věc. Mám ji opravdu rád, ale rozhodně ne jako milenku. Spíš jako…mladší sestru," volil chvíli vhodná slova.

"V Grinstonvillu i později mi toho o vás dvou spoustu vyprávěla, takže si tu vaši situaci umím dost dobře představit. Proto má i ona ke mně takový otevřený vztah, rozumíme si, ale takový zájem, jaký ty si myslíš, o ni nemám. Jsem šťastně zasnoubený. Navíc jak jsem jí sám říkal, kdyby chodila se mnou, už dávno by mi s ní došla trpělivost. Ona ani nemůže mít nikoho jiného než tebe. Všichni ostatní by z ní skončili v malém bílém pokojíku," ujistil mě o tom, že o Anori nemá zájem jako muž, nýbrž jen jako přítel a zároveň všechno obrátil v žert. Od srdce jsem se zasmál. Mě pravdu, že z Anori by jednoho nejspíš brzy kleplo.

"Dobře Patriku, budu na to pamatovat. Děkuju ti. A neboj, nehodlá trucovat příliš dlouho, ale byl bych rád, kdyby ona jednou udělala ten první krok a nemusel jsem vždycky všechno urovnávat a odpouštět já," přiznal jsem svůj záměr. Patrik mi jen přikývl a nechal mě dělat si svou práci. Musel jsem se neustále usmívat představě, co těm dvěma asi Anori předváděla ve své rozmrzelosti.

*****

(Anori)

Když jsem ráno odešla z domu, ještě dost dlouho jsem se procházela venku, než jsem dorazila do práce. Stejně jsem věděla, že Tren tentokrát určitě nedorazí dřív, takže jsem neměla proč spěchat. A hlavně jsem si potřebovala urovnat myšlenky. Do práce jsem dorazila před sedmou a snažila se zaměstnat prací, ovšem dnes mi to šlo ještě hůř, než obvykle. Nakonec jsem to s povzdechem vzdala a jen jsem seděla na místě a zírala skrz rolety ven, kdy ho uvidím přicházet. Přesně jak jsem tušila, přišel až s ostatními. Ovšem nebyl sám, přinesl nějakou těžkou tašku jedné kolegyni, a ještě se zastavil u jejího stolu, aby si popovídali. Tohle se mu nepodobalo. Pak si šel po své práci, mě nevěnoval ani pohled. Taky jsem začala pracovat, ovšem po očku jsem sledovala, co se kolem něj děje. V jednu chvíli za ním přišel Patrik, Tren se usmíval, normálně si s ním povídal, jako kdyby byli staří přátelé. Tak strašně by mě zajímalo, co si spolu povídali. Když Patrik odešel, ještě chvíli se Tren usmíval, než mu tvář zase zvážněla. Vzala jsem si stoh papírů, které jsem potřebovala nakopírovat a odešla do místnosti, kde bylo kopírek a tiskáren hned několik. A taky tam zrovna teď byla zalezlá všechna děvčata z oddělení. Nejdřív jsem je neposlouchala, ale pak padlo Trenovo jméno, takže jsem zbystřila.

"Holky, musíme do toho konečně některá praštit. Vždyť jakou dobu na něj jen koukáme a nic. Co takhle udělat malou soutěž?" navrhovala jedna z nich, samozřejmě ta nejnamyšlenější. Byla to dobře vyvinutá blondýna a až neuvěřitelně mi připomínala Monu, ve všech ohledech.

"Jak to myslíš, soutěž?" ptaly se ostatní.

"Kdo ho sbalí jako první. Když ho budeme pořád obletovat, některé se to nakonec podaří," ujišťovala je, ale mě to přišlo, že si byla jistá hlavně svou výhrou. Jen jsem se ušklíbla, Tren měl od jisté doby na blondýny trochu vyhraněný názor a sám mi tolikrát řekl, že se mu stejně vždycky nejvíc líbily brunetky.

"Fajn, co bude cíl?" ptala se další.

"Není to jasné?" zakoulela ona blondýna očima.

"No, já si nemyslím, že Tren je jedním z těch, co by holku hned táhli do postele. Jen si vezmi, jak je galantní," vrtěla jiná hlavou.

"Fajn, cíl bude polibek, pořádný francouzák," ozvalo se z davu.

"Výměna slin není nikdy na škodu," zahihňala se ta blonďatá. Nejdřív jsem se jen pro sebe usmála té snaze, protože jsem věděla, že Tren je můj a nenechal by se sbalit. Jenže pak mi došlo, že zrovna teď je na mě hrozně naštvaný a nedivila bych se, kdyby se jako pomstu do nějaké takové kašpárny vrhnul.

"Co ty, Anori? Jdeš do toho?" otočily se pak na mě.

"Co? Já jsem vás nevnímala," zalhala jsem pohotově. Jedna mi to pravděpodobně chtěla vysvětlit, ale ta blondýna jí ucpala ústa rukou a zavrtěla hlavou. Zřejmě se chtěla zbavit konkurence. Nešlo si nevšimnout, že po mě Tren často pokukoval. Odešla jsem zase zpátky, za zády zástup těch slepic.

"Šéfko, na slovíčko," promluvil na mě Tren a otevřel mi dveře do mé kanceláře. Galantní jako vždy. Holky si samozřejmě začaly hned vzrušeně šuškat.

"Co jim je?" zeptal se, když zavřel dveře.

"Budou se tě snažit dostat na líbačku," pokrčila jsem rameny. Jen pobaveně pozdvihl obočí.

"Cos potřeboval?" zajímalo mě pak. Čekala jsem, že se bude chtít usmířit nebo tak něco. Ale on mi jen podal pár pracovních věcí a tím skončil.

"To je všechno, co mi řekneš?" divila jsem se.

"Můžeš být ráda, že ti vůbec něco řeknu," zamračil se.

"Takže ještě pořád pokračuješ ve svém trucování?" založila jsem si ruce v bok.

"Myslím, že k tomu mám důvod. Já tu tentokrát nejsem ten, kdo se má omlouvat," zaujal stejný postoj.

"Omluvila jsem se," ohradila jsem se hned.

"Protože ses bála, že odejdu, ne proto, že by tě to mrzelo. A ne proto, že by sis uvědomila vlastní chybu," vyrukoval.

"Aha, takže ty ses teď dal na psychologii?" zasyčela jsem podrážděně.

"Myslíš si, že slova: "Omlouvám se, přehnala jsem to," stačí jako vysvětlení pro to, cos prováděla?" změnil směr, aniž by odpověděl.

"A co bys chtěl slyšet?" odfrkla jsem si.

"Chtěl bych si být jistý, že tě to opravdu mrzí," stál si na svém.

"Mám si tu před tebou kleknout na kolena?" zeptala jsem se posměšně.

"Proč bych měl vždycky klečet jen já. Chtěla jsi rovnoprávný vztah, ne? Tak ho máš mít, ale v tom případě máme stejná měřítka," obul se do mě ostře a arogantně pohodil hlavou. Znovu jsem si odfrkla.

"Ah, očividně ti za to nestojím. Říkala jsi, že venku je o mě zájem, jo?" zasyčel a odešel ke svému stolu. Tak tohle po mě chce? Abych klečela? Abych dala najevo, že mám o něj zájem? A nedávám snad? Sedla jsem si za stůl a z mozku se mi div nekouřilo, jak jsem přemýšlela nad tím, co po mě vlastně chtěl. U Trenova stolu se mezitím svíjel dav žen, k Trenovu dobru se na ně zrovna dvakrát nedíval. Chtěl, aby mě mrzelo, co jsem dělala. To mě samozřejmě mrzelo. Důležité bylo, že řekl, že chci mít rovnoprávný vztah, takže čeká, že si ho udobřím. Stejná měřítka, to se mi zdálo klíčové. Jak u toho pohodil hlavou, očividně si na tomhle stavěl představu o mé omluvě. Přemýšlela jsem nad tím, jak to probíhalo, když se zlobil on na mě. Za co mi odpustil? Většinou za omluvu a mazlivé doteky. To mu většinou stačilo. Stejná měřítka, měřítka…pak mi to došlo. Jak se omlouval on mě? On opravdu doslova klečel na kolenou. Uplácel si mě. Hledala jsem podobný případ, kdy jsem se zlobila já na něj za podobnou věc, kterou jsem tentokrát provedla já. Napadla mě jen ta věc s Aidou. On s ní sice neflirtoval naschvál, ale na mě to mělo stejný účinek. Co dělal pak? Neustále mě přesvědčoval o tom, že jsem pro něj ta jediná. Omluvy mu nepomohly, musel mi to dokázat. Tak fajn. Zvedla jsem se od stolu a zamířila ven ze své kanceláře. Zarazila jsem se s rukou na klice. Ale jak to mám sakra udělat? A navíc přede všemi. Pohledem jsem se ujistila, kolik je u něj lidí. Jen jedna slečna, která akorát odcházela. Vyšla jsem ven. Tren jakmile mě spatřil, sklopil pohled pryč. A v tu vteřinu jsem se rozhodla. Chtěl důkaz, že chci jen jeho. Dostane ho přede všemi. A navíc vyhraju sázku. Protože jak řekla ta blondýna: "Výměna slin není nikdy na škodu,". Došla jsem tedy až k jeho stolu a ignorovala všechny pohledy, které mě provázely, tedy až na ten jeho. Zastavila jsem se mnohem blíž u stolu, než je běžné pro dva lidi. To už mě Tren obezřetně kontroloval pohledem, aby měl přehled nad tím, co dělám. Nerozmýšlela jsem se moc dlouho. Za bradu jsem si natočila jeho obličej ke svému a předvedla jemu i všem v místnosti pořádný francouzský polibek. Trenovi chvíli trvalo, než se z toho šoku vzpamatoval, ale nakonec mi něžně odpověděl. Když jsem se od něj odtrhla, provokativně jsem si olízla vlhké rty, přelétla pohledem zkoprnělé oddělení a vrátila se k sobě do kanceláře. Tam jsem se posadila do židle a konečně vydechla. Zadržovala jsem dech celou dobu a teď mi z toho tlouklo srdce jak splašené. Anebo spíš z toho adrenalinu, že jsem ho tak neočekávaně a veřejně líbala. S úsměvem jsem si přejela prsty po rtech, kde jsem ještě pořád cítila ty jeho. Podívala jsem se jeho směrem. Ještě pořád seděl jako přikovaný, ale na rtech mu pohrával úsměv a nakonec si po nich stejně jako já přejel špičkami prstů. Věděla jsem, že tentokrát už jsem si opravdu dosáhla svého. Vteřinku na to mi pípnul mobil na znamení přijaté sms zprávy.

Šéfová, takhle veřejně projevujete své city? A co ty vztahy na pracovišti? T.

Nemusel se přece podepisovat, věděla jsem, od koho to bylo.

Právě jsem tě zachránila před davem tvých obdivovatelek, přece bys nechtěl, aby na tebe útočili i ostatní? Jo a mimochodem, miluji tě a stýská se mi. Bez tebe je v mojí postýlce moc prázdno.

Pravda, byla to trochu troufalá provokace, ale já tušila, že už je mi odpuštěno a že to projde. Bylo srandovní pozorovat Trena skrz rolety, jak se usmíval, když si četl moji zprávu.

Ty na mě takhle můžeš útočit kdykoliv, to se mi moc líbilo. A doma se rád vrátím do tvojí postýlky. Ale předtím než budeme dělat nemravnosti, dostaneš pořádně na zadek.

To sotva!

Na zadek? Já? Copak jsem provedla? Nedala by se takhle část přeskočit?

Co na to odpovíš, ha?

Já myslím, že víš, co jsi provedla. A jestli ne, dostaneš jich ještě pár navíc. I když možná by se i tahle část dala trochu znemravnit…

Rychle jsem vzhlédla a zrudla až na zadku. Tren zarytě hleděl do počítače, ale ukazováček, kterým si přejížděl přes rty, jasně naznačoval, že skrývá úsměv. A pak na mě nestydatě mrknul. Věděl, že ho sleduju, i když on na mě neviděl. Pokaždé, když jsem jen pomyslela na to, co se mnou zamýšlel dělat, se mi srdce divoce rozbušilo a já byla okamžitě v obličeji celá rudá. Proboha, jak se můžu těšit na to, že dostanu na zadek? I když při představě Trena a jeho nemravného provedení tohoto trestu mi pokaždé příjemně zatrnulo v podbřišku. Odpoledne mi moji náladu trochu zkazil policejní prezident, který si na mě opět přišel zchladit žáhu, ječel na mě, jako kdybych byla malá holka, až se mě většina lidí na oddělení zastala, že dělám, co můžu. Bez komentáře nasupeně odešel. Oddělení se postupně vyprazdňovalo, a já pomalu zapomínala na to nemilé vystoupení prezidenta. Bez klepání se otevřely dveře a hlasitě se zabouchly. Překvapeně jsem zvedla hlavu a dívala se do očí oné blondýně, teď pravděpodobně velice nasupené.

"Tak neposlouchala, jo? Tohle byla pěkná podpásovka," spustila na mě hned. Chvilku jsem nevěděla, která bije, ale pak jsem si uvědomila, že mluví o tom polibku a že jsem musela slyšet jejich rozhovor u kopírek.

"Něco málo jsem zaslechla. Ale kontext těch událostí je trošku jiný," pokrčila jsem rameny.

"Nemysli si, že když jsi vyhrála takhle podvodem, dám od něj ruce pryč, jak bylo domluveno. Tohle bylo mimo pravidla, takže ani já nebudu hrát fair," vztekala se.

"A co zamýšlíš?" ptala jsem se klidně. Ani v nejmenším jsem neměla v plánu zasvětit ji do situace, to že Tren je už více než 2 roky mý snoubencem, ji nemuselo zajímat. A díky tomu jsem věděla, že ona nemá žádnou šanci, i kdyby její hra byla sebezákeřnější. Znala jsem Trena.

"Myslíš, že nejsem schopná svést chlapa? Myslíš, že u Trena nemám šanci?" ptala se posměšně a vypnula hruď, aby znázornila svoje přednosti.

"Šanci na co?" zeptal se Tren, který se z ničeho nic objevil ve dveřích. Blondýna přistiženě zamrkala.

"Šanci na vztah," práskla jsem to na ni. Tren přešel do půlky místnosti, kde se postavil mezi nás dvě a pozorně si ji prohlédl. Jeho úmysly byly tak jasné, ani jsem nemusela umět číst myšlenky. Blondýna zrudla až po kořínky vlasů, což je dost typická reakce, když si vás tak přitažlivý muž jako Tren změří pohledem.

"Promiň, ale nejsi tak úplně můj typ," pokrčil pak rameny, otočil se ke mně a přitáhl si můj obličej k něžnému polibku. Ani nevím, kdy ta bloncka odešla, příliš mě zaměstnávaly jeho rty.

"Tak takhle vypadá odpuštění v tvém pojetí?" zasmála jsem se zadýchaně, když mě pustil.

"Ještě o něco lépe, ale to si nechám na doma," pokrčil rameny, položil na stůl papíry, které mi původně nesl a poté odešel zpět ke svému stolu. Pro dnešek jsem zanechala veškeré práce, prostě jsem už nebyla schopná se na nic soustředit. Jen jsem seděla, zírala do zdi a v hlavě si neustále přehrávala jeho polibky, kterými té přidrzlé blondýně dal jasně najevo, komu patří jeho srdce. Domů jsem odešla dřív než obvykle a uvařila výbornou večeři. Až taková byla moje nálada. Erikovi s Patrikem jsem se řádně omluvila, byla jsem si vědoma toho, jak moc jsem dokázala být protivná, zvlášť když šlo o problém mezi mnou a mým milovaným snoubencem. Patrik to přešel jen úsměvem a mávnutím rukou, věděla jsem, že on si z toho zase takovou hlavu nedělal. Proč by taky, když výbuchy mých emocí nebyly kvůli němu, ale kvůli Trenovi. Erik byl trochu citlivější dušička, takže moje chování snášel o něco hůře, i on mi ale s úsměvem odpustil. Tren se vrátil i se svými věcmi hned, jakmile skončila pracovní doba a uplynul jen takový čas, jaký je potřeba k překonání vzdálenosti mezi prací, jeho bytem a mým domem. Ve dveřích jsem ho uvítala několika polibky, které mi rád oplatil. Společně jsme se navečeřeli a poseděli chvíli v obývacím pokoji, kdy jsem se od Trena neodlepila ani na milimetr.

"Už jsou zase jak hrdličky," slyšela jsem mumlat Patrika.

"Tak já si tu svoji hrdličku na chvíli půjčím," zasmál se nahlas Tren a vyzvedl si mě do náruče. Vypískla jsem, ale vzápětí se mu pohodlně uvelebovala hlavou na hrudníku a rukama kolem jeho krku.

"Něco jsem ti totiž slíbil, hrdličko," zavrněl mi do ucha, když vstupoval do mé, vlastně naší ložnice. Chtěla jsem, aby to tu patřilo i jemu. Nahlas jsem polkla. On na ten výprask nezapomněl?!