Ne každý to rád blond

Tak omluvám se za zpoždění, ale jaksi nám na koleji nefachčil internet, vydávám tedy až dnes. Doufám, že se vám díl bude líbit, i když se dost odkloní od děje (jo, prostě jsem potřebovala čas si ten případ promyslet a nechtěla jsem vás zbytečně týrat dlouhou pauzou, takže tohle je dost odreagující). Doufám, že i tak si ho užijete a zanehte mi komentář:

.

.

Z práce jsem odcházela někdy kolem druhé odpoledne. Venku už bylo chladno i touhle dobou, zachumlala jsem se tedy víc do kabátku a vydala se domů. Dneska jsem byla pěšky, nebylo to zase až tak daleko. Když jsem se blížila k jediné větší křižovatce, která ve města byla a která byla nedaleko mého domu, všimla jsem si Trena, jak přede mnou prokličkoval mezi auty na druhou stranu. Byl taky zachumlaný do teplého svetru a očividně měl zamířeno domů.

"Trene!" volala jsem na něj. Nic, vůbec nezareagoval.

"Trene!" zkoušela jsem to znovu. Otáčeli se za mnou všichni z ulice, jenom on ne. Zkusila jsem to ještě jednou, ale stejně bezúspěšně. Přeběhla jsem silnici a pospíchala za ním.

"Anthony!" zkusila jsem poslední možnost. K mému překvapení se zastavil a rozhlédl. Zamávala jsem, abych na sebe upoutala jeho pozornost. Usmál se a počkal, až ho dojdu.

"Na svoje jméno neslyšíš?" ptala jsem se hned po uvítacím polibku. Zatvářil se nechápavě.

"Třikrát jsem na tebe volala jménem a nereagoval jsi. Otočil ses, až když jsem ti řekla Anthony," objasnila jsem mu to. Nerada jsem mu tak říkala. Pro mě to byl prostě Tren.

"Je tak málo lidí, kteří mě oslovují křestním jménem. Slyším líp na to druhé," pokrčil omluvně rameny. Objala jsem ho kolem pasu a nechala se vést domů.

"Řekneš mi, co jsi zařizoval?" ptala jsem se a odemykala vchodové dveře.

"Potřeboval jsem se spojit s Dantem," odpověděl a zouval se.

"Proč?" nechápala jsem. Přistoupil těsně ke mně a vzal můj obličej do dlaní.

"Protože se tě chystám uzmout do svých hříšných spárů jen pro sebe," zavrněl mi do ucha. Jeho slova měla takový příslib, až mi z toho zatrnulo v podbřišku.

"Ty si mě přece můžeš uzmout kdykoliv chceš. A je to kvůli tomu, že Erika s Patrikem necháme tu?" vyzvídala jsem a on přikývl.

"Budeme muset uvést v platnost jiná bezpečnostní opatření," řekl mi pak a odváděl mě do obýváku.

"Jaká?" zajímala jsem se hned.

"Zaprvé se ode mě nehneš, pokud to nebude nezbytně nutné," řekl s vážnou tváří a posadil se na pohovku. Přisedla jsem si k němu a omotala mu ruce i nohy kolem těla.

"Já se k tobě ráda lepím," zavrněla jsem a on se zasmál.

"A zadruhé jdeš na blond," dodal k tomu. Zaraženě jsem na něj zírala.

"Věděl jsem, že tohle už bude mít o dost chladnější přijetí," pousmál se.

"Na blond? Proč?" ptala jsem se.

"Budu na tvojí ochranu sám, a čím méně si budeš podobná, tím lepší to bude. Černé vlasy jsi měla, na krátko už tě nikdo nutit nebude, takže další zásadní změnou jsou blond vlasy," vysvětloval mi trpělivě. Jen jsem na něj zírala a snažila se tu situaci zpracovat.

"Takže kromě rozmluvy s Dantem jsem byl za jednou známou, která mi řekla, jak se dají přebarvit vlasy pomocí magie. Nechci, abys musela používat trvalou barvu," pokračoval v povídání.

"Já vím, jak se barví vlasy magií. Ale vždyť nemáš rád blondýny," brblala jsem, stále pevně přivinutá k jeho tělu.

"Ty máš strach, že se mi nebudeš líbit? Miláčku, zase takovou averzi vůči blondýnám nemám. A navíc, budeš to ty. Líbila ses mi i s těmi krátkými vlasy," konejšil mě.

"A teď jedna dobrá zpráva pro tebe. Povinně budeš mít na sobě krátkou sukni a klidně provokativní svršek," pověděl mi a s úsměvem pozoroval můj výraz. Sáhla jsem mu na čelo.

"Nemáš horečku? To u tebe není normální," strachovala jsem se hned. Nepřišlo mi, že by jeho tělesná teplota byla vyšší než obvykle. To ho rozesmálo úplně.

"Nic mi není. Ale každý ví, že si zakládám na tom, aby ses zbytečně nevystavovala. Takže když se vedle mě objeví sexy blondýnka v krátké sukni, hned si ji s tebou nespojí. Pro tvoje bezpečí jsem ochoten obětovat své morální zásady," vysvětlil mi se zářivým úsměvem.

"Dobře, co bych pro tebe neudělala," zakřenila jsem se a vášnivě ho políbila. Pak jsem si odešla zabalit pár věcí a přesně jak Tren řekl, vytáhla jsem ty nejodvážnější kousky, které jsem doma měla. Ale ne zase žádnou divočinu. Taky jsem se nechtěla na veřejnosti zrovna dvakrát předvádět. Když naše sbalená taška ležela připravená v ložnici u dveří, odebrali jsme se na kutě. Rozhodla jsem se, že vlasy si přebarvím až ráno. Kvůli tomu jsme vstávali o něco dříve. V koupelně jsem si svojí barvu dlouho prohlížela, než jsem odříkala onu formuli, která mé vlasy zbarvila do zářivé blond. Zesvětlila jsem si i obočí, abych nevypadala odbarveně, a znovu jsem se na sebe zadívala. Na sobě jsem měla bílou úzkou sukni dlouhou jen do půli stehen a k tomu korálově červený top zvýrazňující mé ženské křivky a taky dekolt. V zrcadle jsem zaznamenala Trena, jak se opíral o zárubně.

"Co říkáš?" ptala jsem se opatrně. Chvíli si mě prohlížel a pak se shovívavě pousmál.

"Je to hrůza, víš, jako kdo vypadám?" mračila jsem se.

"Jako kdo?" ptal se a přešel ke mně, aby mě políbil na spánek.

"Připomínám si Aidu, až nechutně moc. Ta má taky hnědé oči, blond vlasy, a sexy oblečení. Akorát má větší prsa," konstatovala jsem.

"Mě se líbí tvoje prsa. A tu podobnost trochu zamázneme. Tu máš, barevné kontaktní čočky," podával mi krabičku.

"Jé, modrá. Stejná jako máš ty," usmála jsem se. Jen zavrtěl hlavou, nad mou dětskou radostí z toho, že budeme mít stejnou barvu očí. Nasadila jsem si je a hned jsem si připadala o něco méně podobná Aidě.

"Ale nejsem to já," povzdechla jsem si.

"To nevadí," broukal Tren s hlavou zabořenou do mých těch blonďatých vlasů.

"Líbím se ti aspoň trošku?" ptala jsem se a mrkala na něj modrýma očima.

"Samozřejmě. Jsi nádherná, i když tě mám radši jako brunetku. A modré oči ti sluší," ujišťoval mě.

"A neříkáš to jen tak, abych nedělala scény," ujišťovala jsem se. Možná to znělo hloupě, ale pro mě bylo opravdu důležité, abych se mu líbila. Pak jsem se totiž cítila sebevědoměji.

"Ne lásko, stačí se podívat tady," řekl, vzal mou ruku a položil si ji přes rozkrok, kde jsem cítila jeho rostoucí chtíč. Ulevilo se mi, opravdu moc.

"Teď ale není čas, řešit takovéhle problémy. Za chvíli nám jede vlak," kousla jsem se do rtu a svou ruku odtáhla, abych mu to nedělala ještě těžší.

"Neboj, to si nechám na jindy," ujistil mě mrknutím.

"A lásko, hlavně se moc nepředkláněj," varoval mě s pohledem upřeným na tu krátkou sukni. I když se snažil, nedokázal v sobě zadusit tu potřebu mě udržovat zahalenou.

"Ohýbat se budu jen před tebou," ujistila jsem ho mile. Pak jsem sešla dolů připravit rychlou snídani a něco sebou.

"Anori?" ozval se Patrikův opatrný hlas. Otočila jsem se čelem.

"Bože můj, co sis to provedla?" zíral na mě v úžasu.

"Jo, no, to je bezpečnostní opatření když vy dva nepojedete s námi. Je to tak zlý?" nakrčila jsem čelo.

"Ne, samozřejmě, že ne. Ale kdybyste řekli, že budete mít takové potíže, jel bych s vámi. A klidně bych stál ve vlaku venku na chodbě a hlídal vám dveře," nabídl se. To mě rozesmálo.

"To je dobrý, Patriku. Navíc, Tren nemá rád blondýnky, takže bys žádné dveře hlídat nemusel. Očividně to byl Danteho nápad, Tren by s něčím takovým nepřišel," pokrčila jsem rameny. Patrik jen chápavě přikývl.

"Jsi připravená vyrazit, zlato?" zeptal se mě Tren, který akorát sešel i s taškou. Přikývla jsem, přibalila ještě tuhle svačinu a pak už jsme společně vyrazili na nádraží. Nebylo to od mého domu daleko. Ve vlaku jsme chvíli museli hledat, než jsme našli naše kupé, které bylo zatím úplně prázdné. Pohodlně jsme se usadili. Vlak se rozjel, netrvalo nijak dlouho, než nás přišel zkontrolovat průvodčí a pak už jsme před sebou měli několik hodin jízdy do další stanice. A pak ještě dalších pár hodin a ještě jednou takovou dobu. Dorazit jsme měli někdy druhý den v noci. Cestu jsme si krátili povídáním, občas taky vášnivými polibky. Tren za celou dobu nevymotal prsty z mých vlasů a mě to strašně uklidňovalo. Očividně mu tolik nevadilo, že jsem byla blond. Až v pozdních večerních hodinách se mi začaly klížit oči. Tulila jsem se Trenovi k hrudníku.

"Miláčku, nezapomeň si vyndat ty čočky, než usneš," políbil mě na čelo. No jo, na ty bych úplně zapomněla! Poslušně jsem je vyndala.

"Asi si půjdu lehnout na vedlejší sedačku, ať máš taky trochu prostoru," pronesla jsem pak, ale ke zvednutí jsem se neměla. Nechtělo se mi ho opouštět.

"Hm, věřím, že najdeme společně nějaké alespoň trochu komfortní řešení," zavrtěl hlavou, aby mi naznačil, že nikam chodit nemusím. Vděčně jsem se usmála. Tren se pak zády opřel o bok sedačky, natočil se mírně do strany, jednu nohy si pokrčenou opřel o záda sedačky a druhou nechal spuštěnou na podlahu. Tím se mu mezi nohama udělalo dost místa na to, abych se tam pohodlně vešla. Okamžitě jsem mu přilehla na hrudník. Přehodil přese mě kabát a ještě mě objal pažemi. No páni, takhle pohodlně se mi ve vlaku snad ještě neleželo.

*****

(Tren)

Anori mi velmi rychle usnula v náručí, ale já spát nemohl. Obzvlášť ne, když jsem při procházení vlakem zahlédl dost podezřelých individuí. Nemohl jsem usnout, a nechat tak Anori nechráněnou. Políbil jsem ji do blonďatých vlasů. Snažil jsem se před ní zakrývat to, že mi k ní blond barva moc neseděla. Věděl jsem, že to pořád byla ona, ale přesně jak sama řekla, opravdu mi trochu připomínala Aidu. Nechtěl jsem, aby ji to muselo moc trápit. Hladil jsem ji ve vlasech celou noc. Až k ránu na mě trochu šlo spaní, ale v tu chvíli se ozvala moje kyčel, na které jsem celou noc držel váhu nás obou. Potřeboval bych se natočit, ale tím bych vzbudil Anori a to jsem nechtěl. Musel jsem to tedy vydržet. Jakmile náš vagón zalilo sluneční světlo dalšího dne, nohu už jsem vůbec necítil. Jestli budu moct chodit, bude to zázrak.

"Kolik je hodin?" ozval se hlas mojí právě probuzené lásky. Natočil jsem si levou ruku s hodinkami.

"Půl deváté," řekl jsem jí.

"Hm, spala jsem dlouho," protáhla se a posadila. Taky jsem se zvednul, a snažil se rozpohybovat zatuhlou kyčel.

"Spal jsi dobře?" starala se Anori.

"Nemohl jsem usnout, měl jsem o tebe strach a hlídal tě. A navíc jsem si strašně přeležel kyčel," odpověděl jsem popravdě.

"To já se vyspala do růžova," usmála se. Taky jsem se usmál, to pro mě bylo důležité.

"Ale měl sis odpočinout, jsi celý bledý a máš kruhy pod očima," přešla pak ke mně a prsty mi přejela po tvářích.

"Stejně tu nohu musím trochu rozchodit. Dojdu si do koupelny a trocha studené vody to zpraví. A pak najdu jídelní vůz a přinesu ti něco k snídani, hm?" zeptal jsem se a políbil ji.

"Taky potřebuju do koupelny," řekla pak a poslušně čekala, až co na to řeknu já.

"Tak půjdeme spolu, samotnou tě nepustím," rozhodl jsem nakonec. V koupelně jsme se oba mačkali u toho malého umyvadélka, čistili si zuby, Any si rozčesávala a skepticky prohlížela své dlouhé vlasy. Přitáhl jsem si ji k vášnivému polibku. Věděl jsem, že si kvůli mně dělala starosti, aby se mi líbila i na blond.

"S příchutí pasty to není nic moc," šklebila se Any, když jsem ji pustil. Jen jsem se zasmál, lepší než nic. V jídelním voze jsme si dali k snídani míchaná vajíčka a kávu a vraceli se zpět do našeho kupé.

"Lehni si zase tak jako předtím," prosila mě. Vyhověl jsem jejímu přání, i když teď jsem se natočil na druhou kyčel, ta první si musela trochu odpočinout. Okamžitě mi zapadla do náruče, celou dobu se ke mně pevně tiskla. Takhle schoulená v mé náručí zůstala až do oběda a pak znovu až do večeře.

"Myslíš, že už tam budeme?" ptala se mě a znuděně hleděla z okna.

"Za hodinku, možná za dvě," odpověděl jsem jí. Položila mi ruku na koleno.

"Díval ses už, na jaké semináře se chceš jít podívat?" ptala se mě.

"Mě je to přece jedno. Půjdu jenom jako tvůj doprovod," pokrčil jsem rameny.

"I když já chci slyšet o využití biotechnologií, které je zítra ráno od půl osmé?" ptala se mě provokativně. Zasmál jsem se.

"Půjdu se do zadní řady dospat," ujistil jsem ji.

"Tak to ne, já sedím zásadně v předních řadách," vyvedla mě z omylu.

"Aspoň do středu. Nechci sedět hned na ráně," vrtěl jsem hlavou. Rukou mi zabloudila na vnitřní stranu stehna. Stiskl jsem zuby, abych usměrnil vzduch, který se mi jejím dotykem tak rychle valil z plic. Měl jsem za sebou tolik zkušeností, a stejně jsem na její doteky reagoval jako nějaký nedočkavý puberťák.

"Miláčku, popožeň ten vlak, ať už tam jsme," vrněla mi do ucha. He, jako bych s tím snad mohl něco udělat. Její rty se mi mezitím otíraly o čelist a já cítil její jemný květinový parfém.

"Kam tolik pospícháš?" vydechl jsem. Její chtivé dotyky už jsem od těch mazlivých rozpoznal.

"Ráda bych pokračovala tam, kde jsme včera ráno začali," zavrněla mi do ucha a zatáhla mi zuby za lalůček. To už jsem vydechl nahlas. Jak je možné, že na mě i po takové době takhle působila? Pečlivě jsem si hlídal hlas, když jsem znovu promluvil.

"Já myslel, že ráno brzy vstáváme," ušklíbl jsem se. Přikývla mi se skousnutým rtem. Taky bych do něj kousal. Zamrkal jsem a snažil se zahnat tyhle myšlenky. Nemůžu se na ni vrhnout ve vlaku, zvlášť když každou chvíli má dorazit průvodčí a bude nás upozorňovat a budit, aby nikdo nepřejel svou stanici. Pravděpodobně jí to došlo taky, protože se stáhla, místo toho mi jen vyhodila do klína svoje nožky v punčochách. Jemně jsem jí masíroval bříška prstů a ona ze mě za celou dobu nespustila pohled. Byl jsem rád, když jsme konečně dorazili do stanice. Any už byla trochu protivná, protože chtěla dovádět a vlak jel na její chtíč až příliš pomalu. Opustili jsme ztichlý perón nástupiště a vydali se přes tmavou nádražní halu ven. Byla tma, osvětlení tu bylo jen velmi sporé. Anori se mi velmi rychle sama přitiskla k boku.

"Autobus jede až za dvě hodiny, půjdeme kousek pěšky a pak si snad něco stopneme," navrhl jsem jí. Odkývala mi to. I když v tuhle chvíli by mi odkývala cokoliv, co by znamenalo, že odejdeme z toho ponuře vypadajícího nádraží. Pustili jsme se po hlavní cestě. Doufal jsem, že někdo pojede kolem, sice to nebylo úplně hrozně daleko, ale pěšky by se mi to taky nechtělo jít. Měli jsme štěstí, někdo jel a díky Anori nám i zastavil. Kdybych šel sál, byl bych jasně odsouzen k tomu jít pěšky.

"Kam to bude, mládeži," ptal se nás sotva čtyřicetiletý muž. Ušklíbl jsem se nad tím oslovením. Od Danteho nebo našich jsem ho bral, ale od tohodle? To on byl proti mně mladík. I Anori se smála, ale pohotově odpověděla, že potřebujeme do hotelu Orion na druhé straně Edmontonu. Sice to prý nebylo úplně jeho cestou, ale svezl nás. Byl to pěkný hotel, to se policistům tentokrát muselo nechat.

"Máme tu zamluvený pokoj na jména Natori a Hokaido," nahlásila Anori u recepce. Slečna, která měla za úkol nám podat klíče, na mě okamžitě upřela naprosto výmluvný pohled, jakmile zjistila, že máme odlišná příjmení. Anori se zrovna přehrabovala v tašce, kdy hledala doklady, takže její pohled nezaznamenala. Ovšem byl jsem si jistý, že jinak by to té dívčině neprošlo. Ona na mě mezitím mrkala a obdařovala mě jedním zářivým úsměvem za druhým.

"Tady to je," přerušila její okukování Anori. Její hlas byl o něco odměřenější, než musel být, takže jsem pochopil, že jí zájem recepční o moji osobu přece jen neušel.

"Je to dvojlůžkový apartmán č. 52, s manželskou postelí, druhé patro. Pokud budete chtít, můžeme ho vyměnit, za nějaký s oddělenými lůžky," nabízela nám ochotně.

"Myslím, že manželská postel nám bude vyhovovat, že?" otočila se na mě Anori se smyslně skousnutými rty.

"Samozřejmě," přitakal jsem jí, abych předešel zbytečným problémům. Slečna trochu pobledla, a podala nám klíče již bez toho úsměvu.

"Člověk si tě musí pořád hlídat," zavrtěla teatrálně hlavou, když jsme stoupali po schodech do druhého patra.

"Ale lásko, přece bys nežárlila. Kolikrát ti ještě musím říct, že mám oči vždy jen a jen pro tebe?" zeptal jsem se a prošel dveřmi, které mi držela otevřené.

"Dnes jsi gentleman ty?" smál jsem se.

"Chtěla jsem ti usnadnit cestu, když neseš tu těžkou tašku. A teď už jí zahoď," její hlas na konci nabral nádech dětského nedočkavého příkazu. Nechal jsem si ji spadnout z ramene a v tu chvíli jsem musel rukama chytat její tělo, když mi skočila kolem krku a vášnivě mě líbala. Bože, byl jsem už zase vzrušený, a tak rychle! Zasténal jsem jí do úst, když se mi její stehno otřelo o rozkrok.

"Pojď do sprchy," vydechla. Bez odpovědi jsem ji zvedl a odnesl do koupelny. Ona mi cestou rozepnula košili, její sukně s halenkou se sundávala rychle. Jakmile byla nahá, vymanila se mi z náručí a vlezla do sprchového kouta, kde jsem slyšel téct vodu. Byl jsem příliš vzrušený na to, aby mi její chování přišlo divné. A hlavně jsem taky přemýšlel hlavně sám nad sebou, jakou změnu se mnou to moje milované děvče dokázalo provést. Nikdy jsem nebyl fanoušek společných sprch. A s ní? Nikdy mě ani nenapadlo protestovat a pak jsem se nachytal, že se na to vlastně těším. Když k sobě tisknu její nahé a mokré tělo. A se sprchovým gelem na ruce se jí můžu dotýkat, kdekoliv se mi na jejím těle zachce.

"Budeš si ty kalhoty rozepínat ještě dlouho?" připomněla se mi.

"Už běžím," zavrtěl jsem hlavou a pospíchal za ní do sprchy. A svoje slova o tom, jak moc ji miluji, jsem tak mohl dokázat prakticky. Hned jak jsme skončili, se Anori zabalila do ručníku, pak si oblékla delší košilku a zapadla do peřin. Já se ještě zdržel v koupelně, a když jsem vešel do ložnice, bylo už zhasnuto. Vzhledem k tomu, že byla i zatemněná okna, byla taková tma, že jsem nic neviděl ani já. Poslepu jsem zapadl do postele a přimknul se k tělu své nejdražší snoubenky. Usmála se, vtiskla mi polibek na čelo, ale moje ruce ze svých boků sundala. Opatrně jsem jí pohladil po zádech, proti tomu nic nenamítala.

"Lásko, děje se něco?" staral jsem se hned. Provedl jsem snad něco?

"Vůbec nic, broučku. Jsem jen unavená a zítra ráno brzy vstáváme," zavrtěla hlavou, položila mi hlavu na prsa a spala. Hm, řekla mi broučku, takže se na mě nezlobila. Sice mě zajímalo, co ji trápí, ale že to nejsem já, byla dobrá zpráva.

*****

(Anori)

Ráno jsem vstala dřív, než nám zazvonil budík. Nebyla jsem unavená, i když jsem to včera Trenovi namluvila. Opatrně jsem se mu vymanila z náruče a šla do koupelny, opláchnout se, nalíčit, nasadit si kontaktní čočky a obléknout. Nasoukala jsem na sebe sukni, která mi neobvykle pevně obepnula boky. Jo už jsem si toho všimla včera, moje sukně ze země mi byly o něco těsnější. Přitom jsem měla pořád stejnou velikost, ovšem pravdou bylo, že šaty byly přes boky volnější. Musela jsem přibrat a to mě dost trápilo. Nestačilo, že jsem na blond, ještě ke všemu jsem musela mít i pár kilo navíc. Proto jsem se včera chovala trochu jinak. Nechtěla jsem mu dát zrovna příležitost, aby si všiml. V koupelně jsem mu utekla do sprchy, tam jsem ho zaměstnala natolik, aby si ničeho nevšiml. A v posteli jsem ho nenechala, aby se mě v těch místech moc dotýkal. Povzdechla jsem si. Proč zrovna já. Měla jsem na sobě tentokrát červenou sukni a k ní černý upnutý top. Aspoň že jsem nepřibrala na břiše. Výrazně nalíčená, s vlasy načesanými do pěkného drdolu jsem šla Trena vzbudit. Polibky na tváře a rty mi zajistily ten nejrozkošnější výhled na světě. Jeho rozespalá tvář a rozcuchané vlasy.

"Miláčku, vstávej. Chci jít na ten seminář. A nebo můžu jít sama, jestli jsi moc unavený," nabízela jsem mu, protože jsem si vzpomněla, že vlastně včera vůbec nespal.

"Ne, já už vstávám," zabroukal a hrabal se ven z peřin. Opět se musel probrat studenou vodou, pak se rychle oblékl a společně jsme odcházeli z hotelu.