Sny z minulosti

Moc se omlouvám za své jednodenní zpoždění, ale ve vlaku jsem strávila víc času, než bylo zdrávo a dnes se rýsovala s rodokmenem. Ale jak jsem slíbila, v dnešním díle nakoukneme trochu do Trenovy minulosti, tak snad budete spokojeni :).

.

.

Už jsem bezpečně znala ten pocit, když se mi zdálo něco skutečného. Většinou to byla budoucnost ohledně toho, na co jsem se přes spaním soustředila. Ovšem dnes moje jediné myšlenky směřovaly k Trenovi a jeho sourozencům. Nechápala jsem tedy, co vidím. Ocitla jsem se ve městě, které mi svým způsobem připomínalo Chamon. Ano, byl to on, v dálce jsem zahlédla zdobenou střechu Danteho sídla. Rozhlédla jsem se kolem sebe, abych věděla, co se mi můj šestý smysl snaží ukázat. Naproti mně šla spousta lidí, ale nikdo si mě nevšímal. Tentokrát jsem byla jen v roli všestranného pozorovatele. Zaměřila jsem se pozorněji, jestli neuvidím někoho známého. A ano, jednu tvář jsem poznala, ten člověk vypadal hodně jako Nik. Akorát měl na sobě trochu divné oblečení. Tmavé plátěné kalhoty s kšandami, a bílou látkovou košili, prostě celkově vypadal jako ne zrovna moc bohatý člověk z minulých století. Za ruku vedl malého chlapce, mohl být tak šestiletý, měl krátké hnědé vlasy a stejné divné oblečení. Tomu muži, co vypadal jako Nik, něco vyprávěl, ovšem ten ho neposlouchal, jenom si rychle razil cestu davem.

"Niku!" ozvalo se zavolání. Tak to přece jenom je Nik! Jenže ten chlapec mi Danyho nepřipomínal. Pak jsem ovšem vzala v úvahu to podivné oblečení všech přítomných, ten chlapec by pak klidně mohl být jeho mladší bráška…Tren. Zrovna v tu chvíli se Nik zastavil v reakci na volání svého jméno a ten malý chlapec zvedl mým směrem svůj blankytně modrý pohled. Nebylo pochyb o tom, že je to Tren. Se zájmem jsem si ho prohlížela, byl to moc krásný chlapec.

"Dneska děláš chůvu?" posmívali se nějací cizí muži Nikovi. Ten si jen pohrdlivě odfrkl.

"To zrovna, pěkně si půjde po svém," řekl, prudce škubl rukou dopředu a donutil tak Trena udělat několik rychlých kroků od něj, div neupadl. Když sebral rovnováhu, otočil se zpět ke svému staršímu bratru, který se mezitím živě bavil s ostatními.

"Ale maminka říkala, že mám být s tebou," promluvil tím vysokým dětským hláskem, přesto v něm byla patrná taková ta hřejivá melodická barva, kterou jsem na něm tolik milovala. Upíral na Nika svůj bezelstný pohled.

"Řekl jsem, že si máš jít po svým, skrčku. Dej mi pokoj a odprejskni," spustil na něj Nik a pohrozil mu pěstí. Bože, jak se mohl tak nehezky chovat k vlastnímu bratříčkovi? Tren ještě chvilku stál a díval se po svém bratru, který odcházel pryč, až se sám také otočil a vydal se opačným směrem. Všechny moje mateřské pudy zvonily na poplach. Nemůže se přece tak malé dítě samo procházet ulicemi. Vydala jsem se za ním, i když jsem věděla, že bych mu stejně nemohla pomoci. Pravděpodobně jsem viděla část jeho minulosti, na kterou jsem se před spaním tolik upínala. Tren prošel sám několik ulic, až narazil na partičku kluků jen o něco málo starších, než byl on sám. Zarazil se a bylo vidět, že to chtěl někudy obejít, ale už bylo pozdě. Ostatní chlapci na něj začali povykovat a házet po něm malé oblázky. Tren zvedl štíhlé ručky, aby si bránil obličej. Kluci mezitím doběhli až k němu, a začali do něj strkat a různě na něj pokřikovat. Srdce mi plakalo nad tím projevem nepřátelství vůči mému malému chlapci. Postavil se s odhodlaným výrazem, pěstičky před sebou, že se bude prát. Bože, vždyť je o tolik menší než ostatní.

"Nechte mě. Nic jsem vám neudělal," domlouval jim tím tichým hlasem. Marně. Seběhli se na něj a zabránili mi tak ve výhledu, což bylo možná dobře, neunesla bych, kdybych viděla, jak ostatní bijí toho malého chlapečka.

"Tak dost, koukejte padat," zarazil je hlas, který právě přeskakoval na hranici mezi dítětem a mladým mužem. Mladík se přihnal mezi hlouček výtržníků a všechny je odehnal pryč. V jeho rysech jsem chvíli pátrala, než jsem poznala Terua.

"Dobrý?" ptal se Trena a pomáhal mu na nohy. Ten přikývl, a šmudlal si pěstičkou po potlučené tváři. Z nosu mu tekla krev, takže trochu popotahoval, ale nebrečel, i když ho tak potloukli. Chtěla jsem ho obejmout.

"Ty jsi malý Natori viď? Odvedu tě domů. Maminka z tebe bude mít radost," bral ho za ruku a odváděl ho pryč. Vzpomínala jsem, o kolik je Teruo starší než Tren. Říkali mi, že je to 10 let? Ano to by možná i sedělo. Nevypadal víc, jak na šestnáct. A očividně takhle začalo jejich přátelství. Rychle jsem spěchala za nimi, až jsme došli k domku, kde rodina Natori bydlí i teď. Vypadal dost podobně tomu, jak jsem si ho pamatovala já ze svého pobytu.

"Synáčku můj, ty vypadáš," ozvalo se zhrozeně a z předzahrádky vyběhla Juana, vypadala ještě tak mladě a byla tak krásná. Chápala jsem, po kom má Tren tolik šarmu a elegance, když jsem teď zírala na mladou Juanu. Okamžitě si Trena balila do náruče a děkovala Teruovi. Ten jí vysvětlil, kde Trena našel a pak si odešel po svém.

"Miláčku, pojď dovnitř, ošetřím tě," říkala Juana a brala ho za ruku. Ze dveří vyšel Raziel, kterého pravděpodobně vylákal ven hluk.

"Kdo tě tak zřídil?" ptal se překvapeně.

"Kluci," zamumlal Tren a držel se mámy za sukni.

"Neměl jsi být náhodou s Nikem? Ty jsi mu utekl?" ptala se pak Juana. Tren zavrtěl hlavou, až se mu vlásky rozlétly kolem hlavy.

"Je s kamarády," odpověděl pak. Juana si s Razielem vyměnili takový pohled, že mi bylo jasné, že se tohle nestalo poprvé.

"Pojď dovnitř, synáčku," vedla ho Juana. Moje vidění trochu přeskočilo. Tren seděl na zemi a hrál si s kostkami, na nose měl ještě stále zaschlou krev a pod okem se mu rýsovala modřina, takže od té události ještě určitě neuběhl víc, než den. V tu chvíli se rozrazily dveře a dovnitř vtrhl Nik. Tren poplašeně vyskočil na nohy a začal couvat. Nik ho chytil za zápěstí a zkroutil mu ruku za zády.

"Ne," vyjekl Tren, modrá očička doširoka rozevřená.

"Tak ty takhle bonzuješ, ty malej mamánku? To si příště odpusť, rozumíš?" držel ho Nik.

"Bráško, to bolí," stěžoval si Tren, ale Nik své sevření nepovolil.

"To sis měl rozmyslet dřív, než jsi mě prásknul," zavrčel Nik a napřáhl se. Srdce se mi zajíklo, když mi došlo, že se ho chystal uhodit.

"Nikolasi, to snad nemyslíš vážně!" rozkřikla se Juana, vrhla se dovnitř a hned za ní Raziel. Nik Trena pustil a ten si hned třel ručku, kde se mu rýsovala další modřina. Juana si ho pak sbalila do náručí, mezitím co Nikovi přistála od Raziela jedna pořádná facka.

"Trene, miláčku, zůstaneš na pár dní u tety Eleony a strýčka Dylana, ano broučku? My si tu musíme vyřídit něco s tímhle mladým mužem," podívala se Juana přísně na Nika, zatímco Trena láskyplně hladila po vláscích. Pak se moje vidění opět změnilo. Viděla jsem malou holčičku, Airine, jak jsem později zjistila. Běžela sama po prašné cestě Chamonu, za ní partička menším výtržníků. Bože, ona taky? Vážně jsem se nad tím zhrozila.

"Airine," ozval se mnou tolik milovaný hlas. Otočila jsem se právě ve chvíli, kdy dívenka vběhla Trenovi do náruče. Tohle vidění muselo být už nějakých 300 let staré, ovšem Tren v něm vypadal stejně přitažlivě, jak na mě působil i teď. I když je pravda, že se mu svaly pod tričkem ještě tolik nerýsovaly. Po jeho boku stál Teruo, už také podobný sám sobě.

"Nemáš být náhodou s Nikem, maličká?" ptal se Tren Airine, kterou stále nepouštěl z náruče. Kluci, co ji původně honili, se otočili, a dali se rychle na úprk, když viděli, že je malá Airine v bezpečné náruči svého staršího bratra.

"Nechtěl být se mnou. Poslal mě pryč," postěžovala si mu Airine svým zpěvavým hláskem.

"To je celý on," potřásl Tren hlavou.

"Tohle mi něco připomíná," zasmál se Teruo a položil Trenovi ruku na rameno. Oni dva byli opravdu velmi blízcí přátelé už od svých mladých let.

"Bráško, můžu být s tebou? Já se tu sama bojím," prosila ho Airine a mrkala na něj těma krásnýma, kávově hnědýma očima. Tren střelil pohledem k Teruovi, očividně měli jiný plán.

"A co bys ráda, maličká?" zeptal se místo toho Teruo.

"Co třeba jít na zmrzlinu?" navrhl a Airine nadšeně zakývala hlavou.

"Tak se jde," rozhodl Tren, postavil malou Airine na zem, ta ho ovšem okamžitě chytila za ruku a celou cestu nezavřela pusu. Tren ji tiše poslouchal, ale nebyla to taková ta ignorace, kterou jsem viděla u Nika v tom prvním vidění. Věděla jsem, že on ji opravdu vnímal, a když bylo potřeba, slovně zareagoval. Došli až do malé kavárny, kde se všichni tři usadili, Teruo pokynem ruky přivolal mladou černovlasou servírku. Objednali si dvě kávy a jeden zmrzlinový pohár, Tren opravdu už od mládí nemusel sladké. Servírka na Trena mrkala modrýma očima a on, naprosto odlišně od jeho se mnou běžného chování, jí věnoval jeden okouzlující úsměv.

"Ta je docela pěkná," připustil Teruo, kterému Trenův pohled neušel. Oba se otočili a sledovali její pozadí. Jak puberťáci.

"Jo, to je," přikývl Tren.

"Měl by sis konečně někoho najít, už jsi dlouho sám," domlouval mu Teruo. Nebyla jsem si úplně jistá, jestli chci tenhle rozhovor poslouchat. Tren znovu zabloudil pohledem k servírce, která na něj od baru dlouze zírala.

"A řekl bych, že máš slušnou šanci. Airine, co kdybychom se šli po zmrzlině podívat támhle na to hřiště? A brácha si tu něco vyřídí," navrhl Teruo Airine. Ta nadšeně přikývla. V tu chvíli jsem zmateně zírala na stěnu své ložnice. To byl ale divný sen. Zmocnila se mě úzkost, když mi došlo, proč je Tren tak obětavým bratrem a proč se k němu Airine tolik upíná. Tren se jí snažil dopřát oporu staršího sourozence, kterou on sám nedostal. A od Nika si Airine pravděpodobně zažila stejné opovržlivé chování jako on, ovšem s ochrannou rukou alespoň jednoho z bratrů. Potřebovala jsem jít a obejmout ho. A sebe tím uklidnit. Vylezla jsem z postele, a vzhledem k tomu, že jsem měla na sobě elastické tříčtvrteční kalhoty a tílko, jsem rovnou sešla do obýváku. Jako první mě zahlédl Erik a pod stolem klepl Trena do kotníku. Všichni se ke mně otočili. Hráli nějakou karetní hru, nepoznala jsem jakou a u toho jako filmoví chlapy kouřili cigarety. Jako na povel je všichni típli a prostor se okamžitě odvětral. To musel být Patrik, u Trena ani Erika jsem takovou magii nikdy nezpozorovala. Počkala jsem, až všechno nepatřičné sklidili ze stolu, teprve potom jsem přešla k Trenovi, sklouzla jsem na jeho stranu pohovky a zabořila mu tvář do prsou.

"Děje se něco, zlatíčko? Zase zlé sny?" vyptával se okamžitě. Zavrtěla jsem hlavou, že ne, a místo toho se mu zadívala na karty, co měl v ruce.

"Klidně hrajte," špitla jsem pak. Chvíli ještě otáleli, než se opět ponořili do hry. Tren mě volnou rukou hladil po lýtku, které jsem mu vyhodila do klína, a bylo vidět, že si dělá starosti kvůli mému tak náhlému vpádu. Políbila jsem ho za ucho a nijak svou myšlenku nerozváděla. Hráli dlouho a očividně se u toho dobře bavili. Já jsem usnula někdy kolem půlnoci a probudila se až ráno v posteli na skřehotání budíku. Tren se přese mě natáhl, aby ho mohl vypnout a rozsvítit lampičku na nočním stolku.

"Dobré ráno, žabičko," políbil mě pak na čelo.

"Hm, dobré. Jak dlouho jste včera hráli?" zajímala jsem se a protahovala se v peřinách.

"Asi do jedné, pak jsem tě odnesl do postele a taky si šel lehnout," odpověděl, znovu mi vtiskl polibek na čelo a začal se oblékat. Pozorovala jsem ho z postele a nachytala jsem se při tom, že jsem ho pečlivě porovnávala s tím mladým mužem z mého snu. Kolik mu tam bylo…něco přes 200?

"Copak, zkoumáš, jestli mi přes noc nevyrostla třetí ruka?" ptal se Tren pobaveně, když si všiml, jak na něj zírám. S úsměvem jsem zavrtěla hlavou. Dvě ruce mu na všechno bohatě stačily a během svého krátkého pozorování jsem dospěla k názoru, že mi pěkně zestárnul do krásy. Jeho tělo asi reagovalo tak, jak správně mělo. Nespěchat s růstem v muže. Tren se mě na můj sen neptal, pravděpodobně mu stačilo moje včerejší ujištění, že to nebylo nic vážného. Anebo na to prostě zapomněl. Ovšem byla tu jedna otázka, co mi vrtala hlavou.

"Trene, tvůj bratr se jmenuje celým jménem Nikolas?" zeptala jsem se nahlas a mohla sledovat, jak Tren strnul v půlce pohybu. Zaraženě na mě zíral.

"Jak tohle víš?" zeptal se pak nechápavě a pomalu se posadil ke mně na postel. Tentokrát jsem zamrkala já. Copak to bylo nějaké tajemství?

"Táta měl tohle jméno moc rád a rozhodl se ho dát prvnímu synovi. Moje jméno vybírala Juana. Nik svoje jméno nesnášel, ale kvůli tátovi si nedovolil nic namítat. Všichni jsme ho ale museli oslovovat Niku. Když od nás táta odešel, první věc, kterou Nik udělal, bylo, že došel na matriku a nechal si své jméno Nikolas změnit jen na Nik. Opravdu ho strašně nenáviděl. Ale tohle ví jenom nejužší kruh rodiny," vysvětlil mi s pátravým pohledem.

"Aha," hlesla jsem a snažila se tu informaci zpracovat.

"A teď mi řekni, jak ses to dozvěděla ty?" naléhal na mě znovu. Přemýšlela jsem, jestli mám kápnout celou pravdu, nebo jenom část, ale pak jsem neshledala žádný důvod, aby nemohl vědět, co jsem včera viděla. Neudělala jsem to přece schválně.

"Víš, že jsem ti jednou říkala, že když se na něco před spaním soustředím, pak mám větší šanci, že o tom budu mít vidění?" zeptala jsem se opatrně, položila se v posteli na břicho, nohy pokrčila v kolenou a komíhala s nimi ve vzduchu. On si přisedl blíž ke mně, ruku mi položil na kříž.

"Ano, o tom vím," souhlasil se mnou. Chvíli jsem zírala do prostěradla, než jsem našla odvahu pokračovat dál.

"Včera jsi pronesl něco o tom, že Nik nebyl zrovna nejlepší bratr. Chtěla jsem vědět, jak to myslíš, ale zároveň tě nechtěla rozzlobit, tak jsem se neptala. Ale myslela jsem na to. A pak jsem to viděla," šeptala jsem.

"Co jsi viděla," ptal se tiše, nepoznala jsem tedy, jakou má náladu. Střetla jsem se s jeho pohledem. Jemným pousmáním mě vybídl, abych pokračovala.

"Viděla jsem tebe a Nika. Mohlo ti být něco kolem sedmi let," začala jsem a jemu trochu zatuhl úsměv.

"Byl jsi rozkošný chlapec jako malý," věnovala jsem mu něžný úsměv, který mi oplatil.

"A viděla jsem, jak tě Nik poslal samotného, aby mohl být s kamarády, a ty jsi šel dál a… byl jsi na ně sám. A taky tam byl Teruo, co tě odváděl domů," chrlila jsem ze sebe a v očích mě tlačily slzy. Nic neřekl, jen mě dál výskal ve vlasech.

"A Juana byla překrásná žena, to po ní máš ten šarm a okouzlující úsměv. A pak jsem taky viděla, jak tě chtěl Nik uhodit, za svou vlastní chybu. V tu chvíli tam vtrhli Juana s Razielem a ona ho oslovila jako Nikolase," dovyprávěla jsem a to už se mi po tvářích koulely slzy jak hrachy.

"No tak, lásko, ššš," snažil se mě Tren ukonejšit.

"Tohle všechno už je dávno pryč," přitáhl si mě do náruče, kde mě jemně kolébal.

"Takže to je pravda?" vzhlédla jsem k němu přes slzy.

"Ano, je to tak, jak jsi mi to popsala, ale bylo mi spíš něco kolem šesti," přitakal mi.

"Všichni ti tam ubližovali, to bylo hrozné," nedokázala jsem své emoce udržet na uzdě.

"Tak proto jsi za námi včera přišla?" vyptával se.

"Potřebovala jsem tě obejmout. Já už nikomu nedovolím, aby se to opakovalo," tulila jsem se mu na prsou.

"Už jsem velký a zvládnu se postarat o sebe i o tebe," políbil mě na spánek. Uchichtla jsem se.

"Ten sen měl ještě pokračování. Bylo ti ta něco kolem dvou set, a byl jsi takové mladé pískle. Chyběly ti na břiše ty bochánky. A vůbec svaly všeobecně," zasmála jsem se a poklepala na jeho záviděníhodné břišní svalstvo pěstičkou.

"A zachraňoval si svou malou sestřičku před stejně necitelným chováním Nika, jaké prokázal i tobě. A byl tam i Teruo a šli jste na zmrzlinu a…" tady jsem se zastavila, protože jsem si nebyla jistá, jestli mu opravdu chci přiznat všechno.

"A?" pobídl mě.

"Dělal jsi oči na servírku, byla černovlasá, modrooká a docela hezká," vyplázla jsem na něj jazyk.

"Jo, Maria," přikývl mi.

"A ta byla na chození nebo na sex," provokovala jsem ho.

"Miláčku, nebyl jsem zase takový bohém. Všechny jsem měl vždycky na chození, jen to u některých bylo spíš kvůli vzhledu než kvůli tomu, co říkaly. Ale tahle zrovna byla spíš na ten vzhled," připustil. Zavrtěla jsem nad tím hlavou.

"Takže tvoje neznámá dívka č. 2 má jméno. Maria," zopakovala jsem si pro sebe.

"Jestli chceš, řeknu ti jména všech, abych ulevil tvé zvědavosti. A můžu tě s některými i seznámit," pokrčil rameny.

"Ne, to ne!" bránila jsem se hned zděšeně. Nechci vidět, která žena taky dobyla jeho srdce. Chtěla jsem být sama. On se mi smál.

"A mě jsi chtěl na chození nebo taky na se…na vzhled," opravila jsem se. Skepticky vytáhl jedno obočí.

"Lásko, když jsem tě poprvé políbil, vůbec mě nenapadlo, že by se to zvrtlo tak rychle. Jsi tak mladá, byl jsem připravený, že budu několik let čekat, než mě k sobě pustíš. A ty jsi mě svedla hned druhý den na to, kdy jsem ti dal najevo svůj zájem," přiznal se a já zčervenala. I když na druhou stranu jsem byla tak ráda, že jsem původně neměla plnit jen rozptylovací roli.

"Jsem ráda, že jsme do Grance Praire jeli sami a že si nejel třeba s tou blonckou z kanceláře," objala jsem ho pevněji.

"Už jsem ti přece říkal, že nejdu do postele jen tak s někým. Vždycky si vybírám. A jí bych si určitě nevybral. Navíc na blondýny mám od jisté doby dost vyhraněný názor," uklidňoval mě. Vděčně jsem mu zabořila tvář do ramene.

"Takže já jsem se ti bez svalů nelíbil, jo?" zeptal se mě po chvíli s úsměvem. Vzhlédla jsem.

"To jsem neřekla. Jenom jsi prostě vypadal, jako… puberťák. Proto jsem si tě ráno tak prohlížela. A dospěla jsem k názoru, že jsi mi zestárnul do krásy," zavrněla jsem mu do ucha.

"To rád slyším," usmál se.

"Už se nedivím Moně, že o tebe tolik bojovala. Protože když porovnám toho mladého kluka, se kterým byla zasnoubená ona, a toho nádherného muže, který patří mě, připadám si jako jasný vítěz," zaculila jsem se a on mě vášnivě políbil.

"Takže se nezlobíš, že jsem to viděla?" ptala jsem se. Zavrtěl hlavou.

"Jistě že ne, srdíčko. Jsem celý jenom tvůj, včetně své minulosti. Apeluji na tvůj zdravý rozum, že víš, že dnes už bych neudělal nic, co by tě mělo nějak pohoršit," usmál se. I já se smála. Měla jsem toho nejlepšího chlapa na planetě.

"Takže ti nebude vadit, když se mi občas stane, že něco uvidím?" pokoušela jsem ho.

"Pokud to nebudeš používat proti mně, nemůžu namítat nic proti tomu, když mě poznáš o něco lépe. Alespoň budeš obeznámena s tím, koho si to jednou vezmeš," mrkl na mě. Hm, tak teď si můžeš být jistý, drahý, že tohle nebyl poslední sen o tvé minulosti.

"Oblékej se, jinak do práce nikdy nedorazíme," plácl mě pak po zadku a sám pokračoval v oblékání. V rychlosti jsem následovala jeho příkladu, spáchala rychlou ranní hygienu, něco málo snědla a už jsme vyráželi do práce. Tentokrát pozdě.

"Ahoj, už jsem si říkal, kde jste," smál se na nás Kim od zamčených dveří. Stálo tam ještě pár kolegů a ta blonďatá kolegyně.

"Jo, zaspali jsme," pokrčila jsem omluvně rameny. Kim na mě spiklenecky mrkl a bloncka měla právě v obličeji výraz naprostého pohoršení. Než jsem si stihla na stole všechno srovnat, přišel mi od Trena fax se všemi podezřelými, na které přišel on ve svém pátrání. A v tu samou chvíli dovnitř vrazil prezident.

"Jestli na mě jdete opět křičet kvůli mé neschopnosti, tak alespoň počkejte, než začnu pracovat. Opravdu jsem od včerejšího odpoledne nemohla udělat dvakrát velký pokrok. A tady mám nový seznam podezřelých, podle kterého budu pokračovat," vmetla jsem mu hned do tváře. Zatvářil se překvapeně a pak jsem dostala pochvalu, že jsem konečně začala něco dělat. Já mu dám konečně.

"Pane Natori, sem," zavolal si pak do mé kanceláře i Trena. Ten poslušně přišel za námi.

"Jedná se o školení v Edmontonu, oba se ho zúčastníte. Odjezd je zítra v devět hodin z naší vlakové stanice. Bude to několikadenní záležitost, tak se na to připravte," řekl, položil nám na stůl papír s nějakými podrobnějšími informacemi a odešel.

"Já se nechci nic učit," brblal Tren podmračeně.

"Lásko, ber to tak, že já bych tam stejně jela. A takhle budeme mít pár dní jen pro sebe," objala jsem ho kolem krku. Párkrát mě políbil.

"V tom případě potřebuju volno, abych si něco zařídil, než zítra odjedeme," požádal mě.

"Dobře, taky dneska půjdu dřív. Dodělej si, co máš na počítači rozdělané a můžeš si jít po svém. Ale necourejte se dlouho, pane," políbila jsem ho pod čelist.

"Miláčku, já jsem tam hrál miny. Myslím, že to vypnu hned," smál se a já ho pleskla do paže.

"Koukám, že asi budu muset kontrolovat morálku svých podřízených," zakoulela jsem očima a políbila ho tentokrát na rty.

"Tak běž," pobídla jsem ho.

"Budu zpátky co nejdřív, abys na mě nemusela čekat. Pa, srdíčko," zavrněl mi do ucha. A já ho nechala jít. Hm, pár dní o samotě s Trenem bez Erika s Patrikem za zadkem, to se mi líbí. Dokonce moc.

středověké město, kdybyste to náhodou nepoznali :D tak nějak to mohlo v Chamonu vypadat před 500-sty lety ;)