Zatajené informace

Je neděle a i s ní i další díl, který bude konečně trochu k původnímu tématu :D tak kdybyste se ztráceli, doporučuji znovu přečíst první 2-4 díly :D (ne, Kuroki, ještě tam nejsou ty upravené). Jinak přeji pěkné počtení a nechte mi komentář

.

.

Jeho dlaň znovu dopadla na mé holé pozadí. Nebolelo to. Při každém dopadu mě to na kůži jen trochu štíplo, ovšem on mě hned potom začal masírovat a hladit na místě, kde mě předtím jemně uhodil. Jeho masírování mých půlek na chvíli ustalo, aby jeho dlaň mohla dopadnout znovu a laskání začalo nanovo.

"Ah," bylo to jediné, co jsem ze sebe dokázala dostat. Ležela jsem hlavou a prsama na posteli, zadek jsem měla výš a podložený jeho koleny, aby se mi lépe leželo. Nohy jsem měla volně spuštěné dolů z postele. Byla jsem nahá jako prst, až na kalhotky, které mi stále držely u kotníků. Tren byl plně oblečený, jednou rukou si mě přidržoval za pas a druhou mi prováděl ty extrémně příjemné a vzrušující pocity. Další plesknutí přišlo o něco níž, na moje stehna. Nevím, kolikáté bylo. Nepočítala jsem, na to jsem byla až příliš vzrušená. Vydala jsem ze sebe další zasténání, když mě jeho ruka znovu uhodila na zadečku a pak mě opět začala masírovat. Najednou se sklonil a líbal mě podél páteře nahoru, zastavil se na lopatkách, které pečlivě posel polibky, pak na šíji, až skončil na oušku, které důkladně oštipoval, sál a tahal za něj zuby. Nevím, u kolika plácnutí jsme nakonec zastavili. Mohlo jich být dvacet? Nebo jeho oblíbených pětadvacet? Nevím, vážně nevím. Zvedla jsem se na loktech, abych se mohla otočit směrem k němu.

"Ne, ne, moje nezbedná snoubenko. Zůstaň ležet pěkně břichem dolů," napomínal mě.

"Nezbedná?" ptala jsem se zmateně.

"No ano, kdo jiný tady na mě ušil takovou ošklivou boudu?" zavrněl mi u ucha.

"Já se přiznávám," skousla jsem si provokativně ret, i když jsem věděla, že mě nevidí. Tohle plácání se mi líbilo.

"A ještě navíc se vůbec, ale vůbec nestydíš," vrněl dál. Zůstala jsem poslušně otočená břichem dolů, ovšem krk jsem natočila tak, abych na něj viděla. Stál hned u postele a svlékal se. Když si všiml, že ho pozoruji, zpomalil své tempo. Začala jsem se na posteli všelijak vrtět, abych ho donutila si mě konečně vzít. A bylo mi jedno jak. Pravděpodobně to chtěl dneska zezadu, když mi nedovolil se otočit. A taky jsem měla pravdu. Jen co se vrátil zpět na postel, předvedl mi jedno parádní číslo. Ještě dřív než se stihl vydýchat z jednoho vyvrcholení, jsem se na něm začala vlnit tak provokativně, že jsem ho donutila mi svoje impozantní výkony ještě několikrát předvést. Bylo už k ránu, když jsme se přestali oddávat milostným radovánkám. On byl rozvalený na zádech, jednu ruku pod hlavou, druhou mě vískal ve vlasech, já se mu tulila k boku, nohy propletené s těmi jeho.

"Miluju usmiřování," zabroukala jsem příjemně unavená.

"Hm," protáhl vedle mě unaveně.

"Takže, už je mi odpuštěno?" zjišťovala jsem. Trochu se nahnul, aby mě políbil na čelo.

"Myslím, že tvé udobřovací techniky zabraly jako vždy," pronesl pak.

"Ještě řekni, že se ti nelíbily," zabrblala jsem.

"Moc se mi líbily," broukal smířlivě.

"A mě se tentokrát líbila tvá trestací technika," zavrněla jsem.

"Opravdu?" pozdvihl obočí v hraném údivu.

"A jak. Asi bych zlobila i častěji, kdybys mě trestal takhle," nechala jsem větu provokativně odeznít do ticha. Rukou si opět vyhledal mé nahé půlky, které jemně stiskl. Přišlo mi to tak přirozené, že mě držel za zadek, jako by tam jeho ruka patřila od nepaměti. Polibky jsem mu kopírovala linii prsních svalů. Jenom něco spokojeně zabručel. Skousla jsem si spodní ret a volnou rukou mu sjela na podbřišek a chtěla pokračovat ještě níž, kdyby mě jeho dlouhé štíhle prsty nezastavily.

"Lásko, copak tobě to nestačilo?" zeptal se mě zděšeně. Zavrtěla jsem hlavou.

"Ty jsi horší jak Johana Kastilská, opravdu," zakoulel očima a zvedl se z postele, aby se mi vyhnul. I s peřinou jsem se zvedla, zezadu ho objala a oba nás tak zahalila do deky.

"Hm, je pravda, že tebou jsem rozhodně sexuálně posedlá, ale opomíjíš jeden veliký rozdíl," namítla jsem.

"A to?" ptal se a natáhl ruce dozadu, aby mě mohl hladit po stehnech.

"Ona svému milovanému muži nedokázala v ničem odporovat, což u mě nehrozí. Je to přesně naopak, lásko," zavrněla jsem mu do ucha a následně ho na něm škrábala zoubky. Jen se zasmál a moudře to nekomentoval.

"Vypadá to, že jsi hladová, nechceš jít dolů na snídani?" ptal se mě, když jsem se zuby přesunula níž a oždibovala mu čelist. Nečekal na odpověď a zvedl se, v tu chvíli jsem vyskočila i já a hnala se ke dveřím.

"Žabičko," zarazil mě jeho varovný hlas. Tázavě jsem na něj pohlédla.

"Nemyslíš si, že na to kolik máme doma hostů, jsi až příliš spoře oblečena?" ptal se s rukama založenýma v bok. Teprve teď jsem si uvědomila, že jsem málem dala Erikovi s Patrikem možnost vidět mě na Evu. Ne že bych se za sebe styděla, ale Tren by z toho nebyl nadšený a i já si chtěla zachovat alespoň kousek důstojnosti. Tren mi podal jedny šaty, natáhla jsem je na sebe, aniž bych dbala na to, vzít si spodní prádlo.

"Ty jsi takový provokatér, miláčku," zavrněl mi Tren do ucha a podržel mi otevřené dveře, abych mohla sejít dolů. Společně jsme si udělali snídani, byla to vaječná omeleta, pro něj se slaninou, pro mě se zeleninou a opečený chléb.

"Máme ještě spoustu času, pojď si dát se mnou vanu," zatahala jsem ho za ruku, když jsme dojedli. Svolil. Ležela jsem mu na hrudníku a vychutnávala si, jak mi jeho prsty klouzaly po ramenou a krku.

"Dneska na mě zase určitě nalítne prezident. Jak já nesnáším, když na mě ten chlap křičí," povzdechla jsem si. Vtiskl mi polibek za ucho a prsty mi masíroval spánky.

"Tak až odejde, přijdu tě rozptýlit," slíbil mi. Pousmála jsem se.

"Jsem v tom případě úplně bezradná. Jenom slepě tápu, přitom se ten vrah může kdykoliv znovu vrátit. Ani nevím, proč v posledním roce přestal. Nevím vůbec nic," brblala jsem.

"Musíme dnes chodit do práce?" ptal se Tren, najednou až nepříjemně vážný.

"Já musím, tobě se nechce?" ptala jsem se překvapeně.

"Slíbil jsem ti, že ti s tím případem pomůžu. Vím o tom dost věcí, které se ti budou hodit, ale…" odmlčel se.

"Ale?" povzbuzovala jsem se.

"Budeš se zlobit, a asi se budeš zlobit hodně. Proto bych byl radši, kdybychom to řešili v soukromí," přiznal. Na chvíli nastalo tíživé ticho.

"Aha," bylo to jediné, co jsem ze sebe v tu chvíli dokázala dostat. On mlčel a jen mě dál hladil po ramenou.
"Já ale do té práce opravdu musím. Pojď se mnou, uděláme si svoje papírování, já se nechám seřvat, ty mě uklidníš a domů půjdeme dřív, abychom měli klid na ty hrůzné novinky, které se mi chystáš sdělit," navrhla jsem, nelíbilo se mi, že byl už teď nepříjemně napjatý.

"Dobře," kývl, ale dál mě jen jemně masíroval, neřekl ani slovo.

"Zlato, budu se zlobit, až mi to řekneš, ne teď hned," snažila jsem se ho přivést na jiné myšlenky. Pousmál se a věnoval mi polibek do vlasů.

"A to jsi byl dneska v noci tak vášnivý, a teď je z tebe jen uzlíček nervů? Kam se poděl můj divoký snoubenec?" ptala jsem se, abych ho rozptýlila, což se mi povedlo. Začal se smát.

"Ten není daleko. Já jen vím, co mě odpoledne čeká, tak se na to připravuju," pokrčil rameny a konečně se za mnou trochu uvolnil. Využila jsem toho, že byl přístupnější, a prsty jsem ho začala laskat na stehnech. Měl tak dokonale vypracované nohy, každý sval pěkně zvlášť. Mohla bych na něm klidně studovat svaly lépe, než na kdejakém obrázku.

"Pojď z vany, ať mi nenastydneš," lípnul mě na spánek a zarazil tak moje obdivování. Poslušně jsem se nechala zabalit do měkké osušky, protože jsem správně tušila, že on se už dopředu strachuje mojí reakce. Sama sobě jsem slíbila, že se budu snažit reagovat co nejmírněji, ať už mi chce říct cokoliv. Snažila jsem se to hodit za hlavu, ale stále jsem přemýšlela o tom, co by mohlo být tak hrozného, že bych se něj až tak zlobila. Vzhledem k tomu jak moc byl nervózní, moje mysl okamžitě začala vytvářet ty nejhorší scénáře, kdy Tren hrál roli samotného vraha nebo alespoň jeho komplice. Ale to je blbost, ty hloupá! - napomínala jsem se okamžitě. Ani v práci jsem na to nemohla zapomenout, a když mě náhodou povinnosti trochu vtáhly do svého děje, všimla jsem si vedle Trena, jak sedí s napnutými rameny, a myšlenky byly zase zpátky.

"Trene, na slovíčko," volala jsem ho k sobě do kanceláře. Všimla jsem si, jak po mě kolegyně házely nevraživé pohledy. Přesně kvůli tomu jsem se k našemu vztahu nechtěla přiznat veřejně. Teď už ale bylo pozdě plakat nad rozlitým mlékem. Tren vstoupil do mé kanceláře a já ho hned posadila do jednoho z křesel.

"Miláčku, uvolni se," šeptala jsem mu do ucha a rukama mu promasírovala ztuhlá ramena.

"Jsem v pohodě," promluvil pečlivě udržovaným vyrovnaným tónem.

"Opravdu?" pozdvihla jsem obočí a podávala mu papíry, které mi právě poslal k podpisu. Místo latinkou byli vyplněné naším písmem a samozřejmě to ani v nejmenším nebylo anglicky. Chvíli na to zíral, než se uchechtl.

"Proč jsi tak nervní? Copak čekáš, že až mi řekneš, co máš na srdci, hodím po tobě s křikem zásnubní prstýnek a odejdu pryč?" ptala jsem se žertem. Takovou věc bych nikdy neudělala. Vždyť i ve chvíli, kdy jsem ho opustila, jsem nebyla schopná ho z prsty sundat už jen kvůli té představě, že by to zpřetrhalo i to poslední pouto mezi námi. Ten zůstane na prstě už navždycky.

"Něco takového," pokrčil omluvně rameny.

"Ach jo, broučku, to tvoje nervování mě taky strašně nervuje. Opravdu mi to nechceš říct hned?" navrhovala jsem mu. Tohle čekání mě jinak zničí. Rázně zavrtěl hlavou.

"Určitě ne. Jsem si tím jistý," prohlásil. Jen jsem si povzdechla. Bez klepání vtrhl dovnitř policejní prezident. Naštěstí jsem zrovna Trenovi podávala nové papíry, které jsem doufala, že už vyplní anglicky a latinkou a nenašel nás tak v tom vášnivém objetí, ve kterém jsme ještě před chvíli setrvávali.

"Slečno Hokaido, musím si s vámi opět promluvit," spustil okamžitě. Jen jsem si rezignovaně povzdechla, to nebyl rozhovor, ale monolog a ještě dost uřvaný. Tren se vydal ke dveřím, ale on ho zarazil.

"Nikam, pane Natori, i vy jste za tohle zodpovědný, takže tu zůstaňte," zabrzdil jeho odchod. Tren se poslušně vrátil a stoupl si ke mně, čímž mě dost psychicky podpořil. Prezident byl tentokrát ještě nevybíravější než obvykle, dokonce mě označil za línou příživnici. Po jeho odchodu jsem se otřeseně sesunula do židle. Tren mi pohotově podával sklenici vody.

"Děkuju," přikývla jsem po chvíli, co jsem se snažila sebrat.

"Mrzí mě, že jsi to musela poslouchat, srdíčko. Já vím, jak moc se tu snažíš," hladil mě jemně ve vlasech.

"Pojďme domů. Tady už být nechci a ty mi pomůžeš pohnout s tím případem," narovnala jsem se odhodlaně. Párkrát jsem se štípla do tváří, abych jim dodala barvu, a už jsme s Trenem vyráželi k mému autu, všechny kolegy nechali za sebou.

"Dívají se opravdu divně," prohodil Tren cestou v autě. Řídil on, já se na to necítila. Doma jsem si hned nalila sklenici červeného, Tren ji odmítl. Vypila jsem ji jen tak, na žízeň. Až po druhé sklence jsem se začala cítit lépe, dolila si třetí a konečně se posadila v obývacím pokoji. Patrik s Erikem hlídkovali venku, prosili jsme je o trochu soukromí. Tren se posadil do křesla naproti mně a na stůl položil desky s materiály týkající se případu.

"Nevím, kde začít," zamumlal nervózně.

"Na začátku, víš něco, co by mi pomohlo ten případ vyřešit," navedla jsem ho.

"Ano, to vím. A není toho málo. Jenom předtím, než začnu mluvit, pamatuj prosím, že to bylo v době, kdy jsi o našem světě ještě nic nevěděla a já ti neměl nic říkat," začal překotně vysvětlovat a asi se tím i obhajoval. Nakrčila jsem čelo, jak jsem se snažila pochytat všechna slova, která říkal. Tren učinil jeden hluboký nádech a otevřel složku.

"Pamatuješ se na všechny ty značky, co mají oběti po tělech?" zeptal se pak a podával mi fotku dívky, kterou jsme spolu řešili naposledy. Pamatovala jsem si tu noc nedobrovolně strávenou v hájovně.

"Ano, vím, že je na sobě měli, ale nikdo z nás neví, co znamenají," pokrčila jsem rameny.

"Tak si je teď prohlédni ještě jednou," pobídl mě a zadržel přitom dech. Nechápavě jsem sklouzla pohledem k fotce. Viděla jsem je přece už nejmíň stokrát, co bych mohla objevit nového? Jsou to značky, které nedávají…moment? Překvapeně jsem na ně zírala.

"Vždyť to je naše písmo!" vykřikla jsem v úžasu. Tren mi jen přikývl. Rychle jsem po nich přejížděla očima. Symbol strachu, bolesti, nářku, slz, zatracení a na krku největší symbol znamenající odpuštění. Co to mělo znamenat? Zmateně jsem pohlédla na Trena.

"Jsou to naše znaky, takže to musí být někdo z našeho světa. Navíc i ta ostatní znamení ukazují na náš svět," mluvil tiše.

"Jaká znamení?" ptala jsem se dutě. V tuhle chvíli byl můj mozek úplně prázdný.

"Všechno jsou to znamení, která odkazují na tebe. Takže to musí být někdo, kdo o tobě věděl, že jsi vyvolená, i jakou mocí budeš disponovat," odmlčel se.

"Trene pokračuj, zatím to nedává smysl," pobízela jsem ho popuzeně a znovu si usrkávala vína. Neměla jsem ráda to napětí, kdy jsem dostávala informace a nechápala ten kontext. Tren si nervózně poposedl a pohledem zkontroloval mou sklenku. Natáhla jsem ji směrem k němu a znovu mu tak nabízela možnost se jím trochu posilnit. Zavrtěl hlavou v odmítavém gestu.

"On si nevybral způsob jejich vraždy náhodně. Každý jeho čin i každý drobný detail po něm na tebe odkazují. Umíš ovládat přírodní živly, a na obětech jsou pro ně znamení. Je to z jednoho starého rituálu, který jsem si myslel, že upadl v zapomnění," vyprávěl dál.

" Co přesně na jejich tělech mají být symboly živlů?" zeptala jsem se trochu ostřejším tónem, než jsem původně chtěla. Tren se naklonil blíž a rozložil na stůj asi pět fotografií obětí toho maniaka.

"Začnu třeba od vzduchu. Je to trochu ironie, ale mají ho symbolizovat ty rozevláté vlasy do stran," začal povídat. Přelétla jsem pohledem všechny fotografie, ano to by sedělo.

"Dál třeba oheň? To je ta bodná rána v srdci," pokračoval. Nechápavě jsem nakrčila obočí.

"Podle starých legend pochází plamenná vášeň od srdce. Smrtelná rána proto, že oheň tak často zabíjí," vysvětlil. Ach bože, i tohle dávalo zvráceným způsobem smysl.

"Oči nechal otevřené, protože oběť ještě chvíli po smrti slzela. To je voda," ztišil o něco hlas. To je hrozné, jak může být někdo takhle narušený?

"A země je…" začal mluvit.

"Růže," vydechla jsem šeptem, když mi to došlo.

"Ano," přitakal mi.

"Jeden chybí," zamumlala jsem.

"Co prosím?" zvedl ke mně pohled.

"Jeden element chybí. Vyjmenoval jsi čtyři základní živly, ale zapomněl jsi na energii, která všechno harmonizuje," vysvětlovala jsem. Tohle by snad měl vědět, ne? Zatvářil se trochu nechápavě a mě došlo, že on s touhle možností vůbec nepočítá.

"A proto je tak málo lidí, kteří by dokázali živly ovládat. Nepamatujete na princip rovnováhy," rozčilovala jsem se.

"Já ti to věřím, zlato. Přesto si myslím, že by to nikomu z nás nepomohlo, když jsme nedostali do vínku možnost jejich uchopení. Ovšem nemyslím si, že by to byl nějaký nepřeklenutelný problém v případě. Můžu pokračovat?" zeptal se. Chvíli jsem zpracovávala jeho odpověď a pak jsem přikývla.

"Ty značky na tělech většinou znamenají slova spojená s trýzní a utrpení, až na tu značku na krku, která znamená odpuštění. Odpuštění oběti za její hříšný život," pokračoval. Znovu jsem si usrkla vína, abych trochu rozptýlila myšlenky. Jak je tohle vůbec možné?

"Hříšný život? Co za hříšný život mohli oběti vést, aby si zasloužili tohle?" ptala jsem se pak.

"Někteří byli hazardní hráči, jiný byl kapesní zloděj s vroubkem ublížením na zdraví, jedna prostitutka, ta poslední dívka podstoupila interrupci. Všechno, co tvou duši dostane na scestí, pokud se svým životem něco neuděláš," odpověděl. Cože? O tomhle jsem vůbec nevěděla. Proč se ty informace ke mně nedostaly?

"Proč jsme nikdy nenašli žádné stopy?" podívala jsem se mu zpříma do očí. Začínala jsem být naštvaná a otřesená.

"Všechny stopy se pro člověka dají zahladit magií. A tam ji všude bylo cítit více, než dost," pokrčil rameny, jako by to snad bylo jasné.

"Ale přelstil i tebe, i když ty magií cítíš a uměl jsi ji v té době i používat," ušklíbla jsem se. Vytáčelo mě, že on to všechno věděl a nechal mě takhle dlouho tápat.

"Na co narážíš?" zamrkal překvapeně.

"Na ten poslední případ. Zůstal jsi v té hájovně zavřený se mnou, pokud vím," zatvářila jsem se vítězoslavně. Jedna, jedna, můj drahý.

"Zlato, pokud já vím, tak jsi omdlela a byla jsi mimo několik hodin, vůbec nevíš, co já dělal," namítl mi. Ztuhl mi úsměv na tváři.

"A cos dělal?" ptala jsem se.

"Vykopl dveře a snažil se nadehnat toho, kdo za to byl zodpovědný. Bohužel bezúspěšně, měl náskok a já si nemohl dovolit nechat tě někde ležet neschopnou se bránit. Když jsem se vrátil, prohlédl jsem si znovu oběť, novinové články na nástěnce a dospěl k tomuhle závěru," odpověděl. Vyskočila jsem na nohy a on se instinktivně přikrčil.

"Cože?! Ty o tomhle všem víš už 3 roky?" vyjela jsem na něj vztekle. Pomalu přikývl.

"To snad nemyslíš vážně! Kam jsem se mohla posunout, a kolik životů jsem mohla zachránit, kdyby ses mi s tímhle svěřil už dříve! Uvědomuješ si vůbec, co všechno jsi tím způsobil?" křičela jsem.

"Já se tě snažil chránit," bránil se. Prázdná sklenička, co jsem svírala v ruce, mu přistála na hlavě. S hlasitým břinknutím se mu rozbila o spánek. Ani jsem si pořádně neuvědomila, že jsem ji po něm mrskla. Bylo to tak rychlé a nečekané, že se ani nestihl bránit.

"Přestaň mě rozčilovat s tvým neustálým vymlouváním, že to děláš pro moje bezpečí. Kolik nevinných lidí mohlo žít," vyčítala jsem mu rozčileně.

"Není to moje vina. A navíc, zrovna nevinní taky nebyli," odsekl mi, a prsty si držel na spánku, ze které mu ve stružkách stékala krev. Musela jsem mu ho tou sklenkou rozseknout. To mě trochu zchladilo.

"Ukaž," zabručela jsem a chopila se ošetřování. On mlčel, ale nechal se poslušně ošetřit. Když jsem s tím byla hotová, ranku jsem mu políbila a zalepila náplastí.

"Promiň, nechala jsem se trochu unést," pronesla jsem pak. Muselo to být tím alkoholem, jinak jsem nebyla takhle výbušná.

"Čekal jsem, že se budeš zlobit, ale ne to, že mi budeš o hlavu rozbíjet skleničky," prohodil s úsměvem.

"Je vidět, že máš pěkně tvrdou palici, když ty jsi jenom škrábnutý, zatímco sklenka to nepřežila," zavtipkovala jsem nazpátek. Zasmál se.

"Řekni mi víc, slibuju, že už po tobě nebudu nic házet," prosila jsem ho nakonec. Potřebovala jsem ještě pár informací. Kývl a čekal, na co se zeptám.

"Co bylo na nástěnce za články?" napadlo mě.

"Informace o tobě," odpověděl tiše.

"Aha," pronesla jsem bezvýrazně. Co na tohle říct?

"Bylo to další vodítko k tomu, spojit si ho s tebou," dodal k tomu.

"Ale proč?" nechápala jsem.

"To já nevím, žabičko. Na to budeme muset teprve přijít," pokrčil rameny a natáhl se pro moji ruku. Ochotně jsem si propletla prsty s jeho.

"Ale kde začít. Tohle všechno jsou sice hrozně důležité informace, ale během vyšetřování nikdo nic nezjistil," ptala jsem se.

"Protože jsme hledali mezi lidskými obyvateli. Budeme muset zapátrat u našich krajanů. Což předtím nešlo, když jsi o ničem nevěděla," vysvětlil mi. V tom měl pravdu. Byla jsem docela ráda, že jsem po něm tou skleničkou mrskla, jinak bych se ještě pořád hrozně vztekala, ale fakt že jsem mu ublížila, mě zchladil.

"Další otázka. Ty jsi věděl, že ty dveře půjdou otevřít, vzhledem k tomu, žes je sám vyrazil. Proč ta habaďůra?" zajímala jsem se. Předvedl mi jeden ze svých klukovských úsměvů.

"Nemohl jsem si to odpustit. Máš úžasný výraz, když se ti podaří něco, co ostatní nedokázali," pokrčil omluvně rameny. Chtěla jsem mu na to něco říct, ale v tu chvíli mě napadla jiná otázka.

"Ty jsi o těch růžích přemýšlel už dávno předtím, než se stala ta událost s Miou, že?" ptala jsem se najednou. Rozpustile se mu zablýsklo v očích.

"Na to jak úžasně jsi bystrá, ti někdy uchází dost podstatné věci," zasmál se.

"No jistě. Proč bys jinak měl u sebe katalog růží? Zrovna v tu chvíli," plácla jsem se do čela.

"Přesně tak. Už nějakou dobu jsem uvažoval nad tím, proč zrovna tyhle růže, a kde je shání. Neříkal bych ti to, kdyby se nestala ta událost s Miou. Díky tomu jsem věděl, že po tobě jdou. Odvezl jsem tě do Grance Praire, protože jsem doufal, že je to dost daleko na to, aby tě tam hned našli. Ta květinářství nebyla vůbec podstatná, potřeboval jsem jen hrát svou roli. I když tvoje svádění bylo příjemným rozptýlením těžkého policejního údělu," usmál se té představě mě a jeho v policejním autě. Až mi z té představy zatrnulo v podbřišku.

"Než jsme se tak vášnivě zabrali do našeho sbližování, měl jsem v plánu spojit se s Dantem a promluvit si s ním, co dál. S tím démonkem jsem nepočítal, i když na druhou stranu jsi mi nekladla žádný odpor, když jsem tě přenášel do naší dimenze. Nevím, jestli bys mi to dovolila, kdyby tam nepanovala tak vypjatá situace," dovyprávěl.

"No, sehrál jsi na mě pěkné divadýlko," zatvářila jsem se pohoršeně, ale cukající koutky mě prozradily. Sehnul se k polibku.

"Já vím, zlatíčko. A mrzí mě, že jsem ti musel tak moc lhát. Ale jinak to nešlo. Situace se vyhrotila až příliš rychle," pokrčil rameny. Tulila jsem se mu u boku.

"Takže myslíš, že ten vrah má co společného se mnou, s tím, že jsem vyvolená a snahou se mě zbavit?" zeptala jsem se.

"V prvních dvou bodech souhlasím. V tom třetím už ne. Kdyby se tě chtěl zbavit, udělal by to ten den, kdy unesl Miu. Říkala jsi přece, že byl u tebe v pokoji, ne? Tak proč ti neublížil? Podle mě chtěl na něco upozornit," vysvětlil mi všechny své myšlenkové pochody. Musela jsem opět uznat, že měl pravdu.

"Dobře, řekla bych, že máš naprostou pravdu," kývla jsem a přisedla si mu obkročmo do klína.

"Takže ty růže nakonec hrály jakou roli, když ta květinářství nebyla důležitá?" napadlo mě pak. Pevněji kolem mě utáhl sevření.

"Ty růže jsou samozřejmě důležité. Ovšem vrah si je klidně mohl nechat dovážet někam jinam. Taky jsem se tuhle informaci snažil zjistit. V Grance Praire se jenom pěstovaly," odpověděl.

"Aha, tak o tomhle jsem neměla ani to nejmenší tušení," zamyslela jsem se.

"Já vím, ale kdybych ti dal jakoukoliv stopu, která by tě tu držela, nikdy bych tě nedostal do bezpečí," pokrčil omluvně rameny.

"Mám snoubence, který je tak dokonalým lhářem, že přelstil i samotnou policejní ředitelku. To jsem si teda vybrala budoucího manžela," zakoulela jsem teatrálně očima.

"Je to pěkný darebák," přidal se ke mně.

"Hm, ale stejně toho prevíta strašně miluji," zakřenila jsem se a vlepila mu pár polibků.

"My jsme čekali minové pole a tady to vypadá na romantiku," vyrušil nás Patrik svým smíchem.

"Nebezpečí už pominulo," zavtipkoval Tren a natočil hlavu tak, aby ukázal na rozbitý spánek. Patrik pátravě naklonil hlavu do strany.

"Rozbila jsem mu o ni skleničku na víno," informovala jsem ho, zvedla se z Trenova klínu a začala sbírat střepy ze země. Až teď mi došlo, že jsem se postarala jen o Trenovo zranění a nenapadlo mě uklidit.

"Tohle ti přišlo, Anthony," podával Patrik Trenovi obálku. Tren děkovně kývl a rozbalil ji. Odnesla jsem střepy do kuchyně.

"Kdo ti píše?" ptala jsem se se zájmem, když jsem se vrátila zpátky a našla ho, jak se při čtení culí.

"Airine. Asi se potřebovala někomu svěřit. Nik už nám začal zase zlobit. Tentokrát vyjel na Setha," odpověděl s úsměvem.

"Jste si hodně blízcí," pousmála jsem se.

"Ano, to jsme. Na to, že jsme bratr se sestrou, jsme se vždycky měli rádi, což se o Nikovi říct nedalo," odpověděl a ke konci mu hlas nabral trochu smutnější nádech. Zvědavě jsem pozdvihla pohled, chtěla jsem vědět, jaké vzpomínky ho zachmuřily. On ovšem zatřepal hlavou, snad aby ty vzpomínky odehnal, a místo toho se pustil do živého rozhovoru s Erikem o nějakých technologiích, kterým jsem ani za mák nerozuměla. Odešla jsem se tedy vysprchovat.

"Zlato, jdu si lehnout. Přijď pak za mnou. Víš, že je mi tam samotné bez tebe smutno," zavrněla jsem mu do ucha. S úsměvem přikývl, věnoval mi polibek a plácnutí po stehnech.

"Airine tě v tom dopise pozdravovala," řekl ještě spěšně, než jsem se stihla odtáhnout.

"Moc bych si přála, aby se naše děti měly tak rády, jako se máte rádi vy dva," povzdechla jsem si a jemu se ve tváři objevil stejný výraz, jako když se o tom zmínil poprvé.

"To já také, srdíčko," řekl prostě a popřál mi dobrou noc. Snad abych to moc neřešila. Jenže teď naopak vzbudil mou zvědavost. Do postele jsem šla s myšlenkami na něj a jeho vztah s Nikem a Airine. Proč je každý úplně jiný?