Ženský ideál

S nedělí přináším i další pokračování...je fajn to mít předepsané dopředu :D aspoň se nemusím vždycky v neděli stresovat :D. Tak přeji příjemné počtení a zanechte mi komentář.

.

.

Vešli jsme společně do jednoho sálu, který hodně připomínal ten náš vysokoškolský. Automaticky jsem zamířila do předních řad.

"Anori," zabručel mi Tren otráveně do ucha.

"Jo, promiň," zastavila jsem se a zakempila to v řadě uprostřed. Tren si sedl hned vedle mě, v rukou svíral kelímek s kávou.

"Už ses dostatečně probudil?" ptala jsem se. Zavrtěl hlavou.

"Tomu stejně nebudu rozumět, takže můžu být v klidu a trochu se dospat," pokrčil rameny. Místnost se docela zaplnila lidmi, i když před námi jich zrovna moc nebylo.

"Vidíš, proto jsem chtěl jít dozadu," brblal Tren, když zjistil, jak moc sedí na ráně. Jen jsem se mu smála. Do třídy vešel energický muž, který hned začal povídat a zapojovat nás všechny do diskuze. Tren vedle mě zaskučel a mě bylo naprosto jasné, že má zrovna teď chuť mě proklít a sám utéct někam, kde se bude moct stulit do klubíčka a spát.

"Předpokládám, že když už jste tady, máte nějaké znalosti biologie a chemie, takže si zjistím, jak jste na tom," začal vykládat lektor. A hned vypálil první otázku na dívku v první řadě. Mě se zdála lehká, když jsem měla na vysoké přednášky z chemie i biologie, ovšem ta nebožačka vůbec nevěděla. Lektor se trochu zamračil a zeptal se dalšího. Takhle obešel všechny před námi.

"Vsaď se, že se zeptá mě, já nebudu vědět, odejdu a on s tím zkoušením přestane," zahučel vedle mě Tren.

"S takovými neznalostmi jsem se ještě nesetkal. A co tady mladý muž, bude vědět, co je to oleum?" směřoval na Trena svou otázku. Tren si vedle mě nervózně poposedl. Bylo mi ho líto. On se obětoval a šel se mnou na tuhle ranní přednášku a takhle se mu to vymstilo. Skoro jsem mu už šeptala správnou odpověď.

"Oxid sírový rozpuštěný v koncentrované kyselině sírové?" vysoukal ze sebe Tren bez mé pomoci, ovšem na konci se mu hlas trochu zbarvil do otázky.

"No konečně!" zvolal lektor nadšeně, že někdo odpověděl na jeho otázku. Pak se na něco ptal mě, samozřejmě jsem věděla, takže svou pozornost obrátil směrem ke zbytku, který si nás s Trenem prohlížel, jako bychom snad odněkud spadli.

"No vidíš, jak jsi šikovný," usmála jsem se na něj povzbudivě. Dlouze vydechl.

"Chemii jsem měl naposledy na střední škole. A to už je pěkná řádka let," připustil.

"V tom případě máš neuvěřitelně dobrou paměť," zamrkala jsem překvapeně. Jen se na mě zářivě usmál. Lektor dál pokračoval ve svém výkladu a často se obracel na mě, protože dobře odhadl Trenův výraz, takže jemu se další otázky položit neodvážil. Na konci představoval nějakou super novou techniku manipulace s chemickými vzorky.

"To není nic moc. Nás to na škole učili jako běžně praktikovaný postup. Jsme o dost na před," zamyslela jsem se. Tren se opět usmál, pravděpodobně ho potěšilo, že už za domov beru jeho dimenzi.

"Moji nejšikovnější posluchači a ani si naší novou techniku nevyzkouší?" podivil se lektor, když jsme s Trenem odcházeli na rozdíl od ostatních, kteří se nadšeně nahrnuli k jednomu z pracovních stolků.

"Běž jim to předvést i za mě, zlato," zabroukal mi Tren do ucha a s omluvným úsměvem se postavil ke dveřím. Já se procpala hloučkem, přijala jsem nabízenou pipetu, nabrala jsem s ní vzorek, a mistrně předvedla celou techniku. Taky jsem strávila v laboratořích dlouhé hodiny jejím trénováním. Očividně to mělo nějaký účinek.

"Výborně, příště byste to klidně mohla vést za mě," rozplýval se lektor, jen jsem se usmála a prchala jsem za Trenem.

"Tak kam teď?" ptala jsem se ho.

"Někam, kde budu chápat, o čem se mluví," pokrčil rameny a podával mi další kelímek s kávou. Ani nevím, kde k němu přišel.

"Tak co třeba balistika?" navrhla jsem mu. To mi odsouhlasil.

"Hele, brzdi s tím kofeinem. Budeš večer hyperaktivní," upozorňovala jsem ho, když jsme venku před budovou seděli s obědem a on měl už alespoň šestou kávu.

"Já mám spíš pocit, že to na mě vůbec nepůsobí," zavrtěl hlavou a ukázkově zazíval.

"Jen počkej večer, budeš běhat i po stropě," smála jsem se mu.

"No, jaké štěstí, že mám na pokoji někoho, kdo mi pomůže se té nadbytečné energie zbavit," zavrněl a mě se na tváři rozlil ruměnec.

"Tak jdeme si ještě něco poslechnout?" ptala jsem se ho.

"Zlato, je to na tobě. Já tě jen doprovázím," zakoulel očima.

"Jo, ale na přednášce o bojových sportech jsi byl v sedmém nebi," škádlila jsem ho.

"V sedmém nebi jsem byl jedině s tebou," vyvrátil mou domněnku a znovu mě donutil zrudnout.

"Tak jdeme. Máme na výběr…nemáme na výběr, teď máme povinně legislativu," zahleděl se Tren do rozpisu. Nesouhlasně jsem zasténala.

"Ale tentokrát budeme sedět opravdu vzadu," nedal mi Ten možnost odmítnout. A já to ani nechtěla. Hned, jakmile vešel lektor, jsem poznala, že tahle hodina se mi líbit nebude. Rozdal nám do dvojic testy, které jsme byli nuceni během hodiny vyplnit podle jeho povídání. Na konci je bude kontrolovat, aby věděl, jestli jsme ho opravdu poslouchali.

"Nejsou tu ani stolky, na čem to mám psát?" šklebila jsem se. Lektor nám rozdal tvrdé desky, jakoby snad moji námitku slyšel. Ale stejně se mi špatně psalo. Tren si sedl vedle mě. Nebylo to divné, i když jsme tu nehráli pár kvůli mému bezpečí. Vzhledem k tomu, že jsme na sobě oba měli sako od uniformy se stejným znakem, bylo vidět, že jsme kolegové. A všichni se tu drželi pohromadě s ostatními svými kolegy. Tren si opřel levou nohu kotníkem o koleno druhé nohy a vytvořil mi tak živý stoleček pro to, abych mohla pohodlněji vyplňovat otázky. To byl dobrý nápad a brzy ho od nás okoukalo více přítomných. Podepsala jsem odpovědník oběma našimi jmény a podala mu ho k podpisu.

"Bylo by hezčí, kdybychom se oba podepisovali stejně," zasnila jsem se pak, když jsem si prohlížela naše příjmení.

"Však můžeš," usmál se a poukázal tak na fakt, že jako jeho chráněnka jsem měla právo využívat i jeho jméno.

"Jsem zvědavá, jak bych to vysvětlila šéfovi," vyplázla jsem na něj jazyk.

"Používají všechny tvoje chráněnky tvé příjmení?" napadlo mě najednou.

"Dřív ano, teď už ne," odpověděl mi hned. Očividně mě nechtěl rozzlobit. Sice mě to potěšilo, ale stejně jsem to nechápala.

"Říkal jsem si, že by ti to určitě vadilo, a tak jsem pátral v zákonech a přišel jsem na to, že pokud se zasnoubím a ožením, mám právo požádat o to, aby mé jméno patřilo jen mojí ženě," odpověděl tiše, protože lektor už začal přednášet. Přemýšlela jsem nad tím. Bylo to od něj velice laskavé. Probudilo mě až to, když mi zmizela tužka z ruky a Tren svým úhledným krasopisem vyplňoval první dvě otázky. Položila jsem mu ruku na vnitřní stranu stehna a společnými silami jsme tuhle hodinu přetrpěli.

"Myslíš, že by mi tě dovolili jako učební pomůcku k testům? S tebou mi to jde," usmála jsem se, když jsme dostali odsouhlaseno, že jsme testem prošli a odcházeli jsme pryč.

"O tom dost pochybuji. Nepůjdeme někam na večeři? Pro dnešek mám přednášek už plné zuby," zavrtěl hlavou a nabídl mi velmi lákavou alternativu dnešního večera.

"Jasně, stejně už žádná přednáška není. Co takhle si prostě jen zajít na pizzu? Opravdu bych si ji dala. A pak zajdeme na hotel, ty mě hodíš na postel a pěkně mi to uděláš," vrněla jsem. Vyprskl smíchy.

"Slečna je romantik," pronesl pak. Smála jsem se s ním. Jo, romanticky to moc neznělo.

"Uděláme z toho druhé rande, co ty na to?" navrhl mi pak.

"Trene neblbni, už druhé rande za tři roky známosti? Aby tě to nesložilo," zděsila jsem se a on se znovu smál, bylo povznášející vidět jeho tvář rozjasněnou širokým úsměvem. Zamířili jsme tedy společně do jedné blízké pizzerie. Byla už tma a nikdo nás tu moc neznal, takže se ode mě Tren nedržel daleko, jeho ruka si rychle našla cestu na mé boky. Popravdě, dělal to tak vždycky, ale já měla tentokrát speciální problém, takže jsem jeho ruku posunula na svůj pas. Překvapeně na mě pohlédl a já se jen usmála, abych mu dala najevo, že se nic neděje.

"Tak jakou si dáš?" vyzvídal Tren, když jsem zkoumala jídelní lístek.

"To nevím. A hlavně ji stejně nesním celou. S holkama jsme vždycky chodily tři na jednu pizzu," odpověděla jsem.

"Tak si objednáme jednu napůl. Mě to tak bude taky víc vyhovovat. Vyber si," odpověděl a svůj lístek zaklapl. Chvíli jsem se bezradně probírala nabídkou, až jsem se rozhodla pro nejlepší řešení a objednala nám pizzu čtyř ročních období, kde si určitě každý z nás vybere. Nechtěla jsem, aby se stalo, že objednám něco, co nebude Trenovi chutnat. Tren ještě poprosil o dvě skleničky vína a pak už jsme živě konverzovali o všem možném. Hlavně tedy o našem vrahovi a já si taky dělala starosti kvůli škole. Budu teď dlouho chybět a pak to pracně dohánět. Tren mě utěšoval, že se nemusím ničeho bát. Přinejhorším budu ročník opakovat, z těchto důvodů by mi to povolili. Když jsme večer odcházeli, byla jsem už jemně ovíněna. Zatímco Tren cucal celý večer jednu skleničku, já měla asi tři. Možná proto jsem jeho ruku ze svých boků odstrčila o něco vehementněji, než obvykle. Tren nic neřekl a dál mě poslušně držel jen za pas, takže jsem to hodila za hlavu. To až na pokoji.

"A teď je řada na naprosto neromantické plnění našich tělesných potřeb. Takže se koukej svlékat," zabroukal mi do ucha a nekompromisně si mě za boky přitáhl k sobě.

"Trene," protestovala jsem a snažila se jeho ruce posunout do bezpečnější zóny.

"Tak alespoň zhasni," dodala jsem pak prosebně. Copak on si nevšiml?

"Čeho jsem si měl všimnout? Any, řekni mi konečně, co se tu děje. Celý den mě svádíš, ale vzápětí na to mě od sebe odstrkuješ. Nechápu to," nakrčil čelo. Sakra. Jak mu mám asi tak proboha říct, že jsem přibrala a…

"Přibrala?" ptal se znovu nevěřícně.

"Přestaň mi číst myšlenky," osopila jsem se na něj.

"Nejde to, víš, že teď to jde automaticky, ať chceš nebo ne," bránil se hned.

"Zapomeň na to," mávla jsem pak nad tím rukou.

"Ne, Anori. Koukej mi říct, co se tady děje," naléhal na mě. Mlčela jsem a zírala do země.

"Any, broučku. Víš, že mě můžeš říct úplně všechno. Mě mrzí, když mě od sebe odstrkuješ a chci vědět, proč to děláš," ztišil hlas. V tom měl pravdu, vzpomněla jsem si, jak moc to bolí, když mě u sebe nechce on.

"Copak ty sis toho nevšiml? Jak na mě teď sukně drží? Vždycky jsem všechno měla volné a najednou mi naprosto přesně sedí na bocích. Přibrala jsem. A nechtěla jsem, aby sis toho všimnul," přiznala jsem tiše a čekala, že mi na to řekne něco ne zrovna moc lichotivého.

"Teď mě dobře poslouchej, An," řekl a vzal mi můj obličej do dlaní, čímž mě donutil se na něj dívat.

"Pamatuješ si ten sen, o kterém jsi mi vyprávěla? Jak jsi říkala, že jsem v něm vypadal ještě jako puberťák?" ptal se mě. Nakrčila jsem čelo, nechápala jsem, kam tím mířil. Ale nakonec jsem přikývla, to jsem si pamatovala.

"Naše těla spějí tak rychle, jak potřebuješ. Bylo mi přes 200 a teprve jsem začal pomalu nabírat svalovou hmotu a měnit se v muže. Psychicky jsme vyspělí až ve 117, ale tělesně se to u každého liší," povídal.

"Proč mi tohle říkáš?" nechápala jsem.

"Ty jsi možná rychle vyspěla psychicky, ale tvůj fyzický vývoj je taky o něco pomalejší. Do téhle doby jsi byla ještě jako dívka, a teď," odmlčel se a i přes můj protest mi přejel rukama přes boky, "se z tebe stala žena," dořekl to a políbil mě. Zůstala jsem na něj zírat.

"To nechápu," vypravila jsem ze sebe nakonec.

"Miláčku, ty jsi nepřibrala, jenom jsi mi zženštila. Udělaly se ti trochu boky, ale víš co? Mě se to líbí," šeptal mi do ucha.

"To říkáš jen pro to, abych přestala vyvádět," vrtěla jsem hlavou. Tren si povzdechl a začal mě svlékat.

"Trene," bránila jsem se mu. Ale on na to nedbal. Stáhl ze mě sukni i punčochy.

"Ten top se mi na tobě líbí," zavrněl, když mi ho přetahoval přes hlavu. Byla jsem tak otřesená tím, co mi řekl, že jsem na to nedokázala nijak reagovat.

"Pojď," vzal mě za ruku a jen ve spodním prádle mě vedl do koupelny. Tam mě postavil před zrcadlo. Ale ne.

"A teď se na sebe podívej. Vždyť jsi tak krásná! Jak o sobě můžeš pochybovat," šeptal mi do ucha. Zírala jsem na sebe do zrcadla, no, vážně to nebylo tak hrozné. Kdybych to nepocítila na těch sukních, vůbec by mi nic nepřišlo divné. A opravdu jsem vypadala víc žensky…

"Vidíš? Jsi nádherná. Pro mě jsi ta nejkrásnější, takhle pro mě vypadá ideál ženské krásy," šeptal mi do ucha. Začala jsem reagovat na dráždivé pohyby jeho ruky.

"Takže už je to dobré?" ptal se, když se moje tělo automaticky přimklo k jeho dlaním.

"Až budeš nahý, bude to o moc lepší," vydechla jsem.

"Tak se mi líbíš," usmál se a vedl mě zpět do ložnice, kde mě položil do peřin a tak krásně se se mnou miloval. Ráno jsem se v pokoji probudila sama. No jo vlastně. Všichni chlapy měli povinně nějaký seminář, já tam měla být až na dvanáctou. Protáhla jsem se v peřinách a rozhlédla se kolem. Na nočním stolku byl puget červených a bílých růží s červeným žíháním. U nich ležela kartička s jeho úhledným rukopisem:

Dobré ráno té nejkrásnější ženě pod sluncem. S láskou T.

Položila jsem se zpět do peřin a usmívala se jako idiot. A to jsem si dělala tolik starostí, že se mu nebudu líbit. A přitom podle něj jsem mu zkrásněla do jeho ženského ideálu. Tušila jsem, že se pro mě Tren vrátí na hotel, že mě nenechá jít samotnou. Nejdřív jsem přemýšlela o tom, že bych si opět mohla obléknout ten černý top, který mi včera chválil. Ovšem pak mě napadlo, že mnohem větší radost mu asi udělám, když na něj zůstanu v posteli čekat nahá. Vzala jsem si ze stolku do ruky kytici a i s ní se položila na břicho, nohy pokrčila v kolenou, čímž trochu vynikl můj zadeček a čekala na něj. Hm, ty růže nádherně voněly. Zabořila jsem mezi ně obličej. Netrvalo to moc dlouho, když v zámku cvakl klíč a Tren tiše vešel pro případ, že bych ještě spala. Když mě zpozoroval, na chvíli se zarazil. Celou si mě pořádně prohlédl, až se mu rty roztáhly do toho úžasného a dech beroucího úsměvu. I já se na něj z postele smála. Skopl boty, svetr zahodil na zem, vzal mi kytici z rukou a už po kolenou lezl ke mně.

"Jaký byl seminář?" ptala jsem se.

"Bez tebe dlouhý," odpověděl a rukama mi přejížděl po stehnech.

"Tohle se mi tak líbí," zabroukal, když mi přejel po bocích a zadečku a pak pokračoval výš na záda. Přetočila jsem se a posadila, abych mu dosáhla na rty.

"To mě moc těší, že jsem ti chyběla," usmála jsem se, vzala spodní lem jeho trička a pomalu ho vytahovala nahoru.

"Všiml sis někdy toho, že v naší dimenzi nenosíš téměř nic jiného než košile a tady ze sebe naopak nesundáš tričko?" ptala jsem se, když jsem mu odhalila celé břicho.

"Dělám to schválně, tady si muži na košile moc nepotrpí. Nelíbí se ti to?" pokrčil rameny.

"Líbí, pod tričkem líp vyniknou tvoje svaly. Ovšem v košili jsi přímo k sežrání. Byla jsem jen zvědavá," vrněla jsem a přetáhla mu ho přes hlavu. Okamžitě si nárokoval moje rty a jeho ruce si mezitím radily s páskem od kalhot.

"Tomu říkám ranní přivítání podle mého gusta," smála jsem se, když mě opět pokládal do peřin. Když jsem se pak v koupelně oblékala, znovu jsem si pořádně prohlédla svoje tělo.

"Ještě pořád jsi nespokojená?" ptal se mě Tren, který se opíral o zárubně, už znovu oblečený a vyfešákovaný.

"Teď už ne, zvlášť když vidím, jaký účinek to má na tebe," usmála jsem se.

"Jsi opravdu nádherná. Věř mi," broukl. Oblékla jsem si znovu ten černý top a sledovala jeho spokojený pohled. Pak jsem chvíli váhala mezi šedou upnutou sukní nebo volnou bílou s černými kolečky. Obě byly maximálně do půlky stehen.

"Tu puntíkatou," ozval se Tren, který mě ještě nepřestal sledovat. S úsměvem jsem ho poslechla, stejně mi vždycky záleželo nejvíc na tom, abych se líbila jemu. Když jsem byla oblečená, nasadila jsem si kontaktní čočky, nalíčila se a vlasy si stáhla do dvou culíků. Celou dobu jsem v zrcadle sledovala, jak mě s úsměvem pozoruje.

"Tak co mi říkáš?" zatočila jsem se dokola, až se mi sukně provokativně zavlnila.

"Budeš tam ta nejkrásnější ze všech," ujistil mě znovu.

"Pojď ke mně," nastavil mi náruč, takové pozvání se nedalo odmítnout. S rozběhem jsem mu skočila do nastavených paží, nohy mu omotala kolem pasu a rty vášnivě přitiskla na ty jeho.

"Lásko, jak moc chceš jít na tu přednášku?" ověřoval si Tren.

"Docela se na ni těším," pokrčila jsem rameny.

"Dobře, ale večer si nic neplánuj. Zabírám si tě totiž pro sebe," oznámil mi. Nadšeně jsem přikývla, což ho rozesmálo.

"Víš, že bych si možná i zvykl na to, že bys byla blond? Když jsi to ty…" řekl po chvíli, co mě nepouštěl z náruče. Znovu jsem se usmála, měla jsem toho nejlepšího snoubence na světě. Když mě pustil, vzala jsem si ještě stříbrné náušnice, na jejichž koncích se třpytila duhová perla a odpovídající náhrdelník. Obula jsem si černé vysoké kozačky na podpatku a oblékla si kabát.

"Něco pro tebe mám," řekl pak Tren.

"Zavři oči," nabádal mě pak. Poslušně jsem je zavřela.

"Za co to mám?" zajímala jsem se.

"Za to jak moc tě miluju," odpověděl s úsměvem a do nastavených rukou mi pustil jemnou látku. Otevřela jsem oči a hleděla na krásný šátek, který přecházel z fialové přes tyrkysovou do modré.

"Ten je krásný," zářivě jsem se usmála a znovu ho líbala. Tren mi ho pak uvázal kolem krku.

"Kašlu na to, že se mám od tebe držet stranou. Zůstanu teď blond, aby to nebylo příliš nápadné, ale už se od tebe nikdy neodlepím," přitiskla jsem se mu k boku. Jen se hlasitě rozesmál, ale nic proti tomu nenamítal. Když jsme šli recepcí, slečna za pultem stále ještě mrkala na Trena a mě si prohlédla kritickým podmračeným pohledem. A mě to najednou nevadilo. Najednou jsem si byla jistá tím, že chce jen a jen mě.

"No konečně," zašeptal mi Tren do ucha. No jistě, vždyť on mě slyší!

"Teď už jenom abys to pochopil ty," pošťuchovala jsem ho. Políbil mě na spánek.

"A víš co ještě?" promluvil najednou Tren, když už jsme byli jen kousek od budovy, kde se konaly všechny přednášky.

"To nemám nejmenší tušení, andílku," vyčkávavě jsem na něj zamrkala. Zářivě se usmál nad mým oslovením.

"Líbí se mi, jak jsi oblečená," přiznal mi. Nevěřícně mi spadla brada.

"Já myslela, že ty jsi odpůrce krátkých sukní, a obzvlášť na mě," přiznala jsem.

"Hm, na jednu stranu ano, ale na tu druhou je radost se na tebe dívat. Takže doma bys mi klidně mohla běhat takhle krásně oblečená," připustil.

"Očividně se na mě díváš rád," provokovala jsem ho kroucením boky, když jsem stoupala před ním po schodech.

"To bezpochyby. A zvlášť teď," chytil mě za boky, jen co stál na stejné úrovni. Kdybych věděla, jak ochotně tu moji změnu přijme, vůbec bych si s tím nedělala starosti.

"Akorát budu muset začít cvičit," připustila jsem.

"Můžeme chodit spolu běhat. Zároveň se tak dostaneme do přírody a na čerstvý vzduch," navrhl mi.

"Vždyť tvoje tempo bych nikdy neudržela, to by mě dřív zabilo," zděsila jsem se.

"Ale neboj se, s tebou bych běžel pomalu. Copak si myslíš, že bych tě někdy nechal za sebou? Tvoje místo je tady, po mém boku. Navždycky," zašeptal.

"To znělo moc krásně," usmála jsem se. Doufala jsem, že tahle slova slibovala i něco víc, než jen rovnocenný partnerský život. Chtěla jsem mu být partnerkou ve všem, i při boji, při práci, vždycky. Zastavil se a natočil si můj obličej k sobě.

"Ano miláčku, přesně to to znamená. Odteď už všechno jedeme spolu," slíbil mi.

"Ale co tak najednou?" divila jsem se.

"Dneska ráno, když jsem tě viděl nahou a tak krásnou v té posteli, uvědomil jsem si, že musíš být moje za každou cenu. Že neexistuje nic, co by mě od tebe dokázalo odtrhnout. Už tě nikdy nebudu nechávat jinde, buď půjdeme oba, nebo ani jeden," říkal. Ach, to bylo to nekrásnější vyznání lásky, jaké jsem kdy slyšela. A bylo mi jedno, že nás ostatní viděli. Přitáhla jsem si jeho rty k polibku. Protože tak jak chtěl, abych patřila já jemu, jsem chtěla, aby patřil i on mě. Pevně jsem ho objímala kolem krku.

"Právě jsem několika kolegům překazil představy o tvé nezadanosti," uchichtl se mi do ucha.

"To mají smůlu. Protože já patřím tobě. Doufám, že to konečně budeš akceptovat. Jsem…jenom…tvoje," rozkouskovala jsem tu větu a mezi každé slovo vložila polibek.

"Raději půjdeme dovnitř, ať na nás nemusejí tolik zírat," navrhl mi Tren a trochu povolil své sevření. Vykračovala jsem si vedle toho úžasného a do mě zamilovaného chlapa a moje sebevědomí právě proráželo střechy mých vzdušných zámků. Bože jak já toho svého andílka miluji!